Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Stál(i) u začátků

         Z oficiálních stránek se dozvíte, že město Poběžovice leží na úpatí Českého lesa 15 km severozápadně od Domažlic , v současnosti má 1 566 obyvatel. Místo bylo osídleno od pravěku, doloženě nepřetržitě nejméně od 11.století návrší nad potokem s poetickým názvem Pivoňka. Já jsem se o Poběžovicích poprvé dozvěděla čirou náhodou, a to z rozhlasové relace Petera Duhana (1946 – 2018), v té době spolupracovníka ČRo6 – Rádio Svobodná Evropa. Sluší se připomenout, že Peter Duhan, Wikipedií uváděný jako český novinář, byl krátce ústředním ředitelem Československého rozhlasu (1991 – 1992) a v letech 2010 – 2015 ředitelem Českého rozhlasu. Měl charakteristickou barvu hlasu a dikci – a byl vstřícný k posluchačům. Alespoň mě neodmítl, když jsem ho telefonicky požádala o další informace k zaslechnutému pořadu o hraběti Richardu N. Coudenhove- Kalergi. Tento majitel panství Poběžovice se narodil v roce 1894 v Tokiu a zemřel tiše a opuštěně v červenci 1972 v Rakousku, pochován je blízko švýcarského Bernu. Peter Duhan reagoval na můj zájem dokonce nabídkou uspořádat pro naši fakultu besedu o Richardovi N. Coudenhove-Kalergi, pozapomenutém autorovi myšlenky o Pan-EVROPĚ.

          I když se uvažovaná akce později – už nevím proč – neuskutečnila, chovám jako vzácnou památku knížku- Richard N. Coudehnhove-Kalergi: PAN-EVROPA - kterou jsem od Petera Duhana dostala. Vyšla poprvé ve Vídni v roce 1923, první české vydání pak v edici Aventinum v Praze v roce 1926. Předmluva k „mému“ opětovnému pražskému vydání z roku 1993 začíná konstatováním: Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů 20.století, jenž celý svůj život zasvětil ideji Pan-Evropy, myšlence vytvoření sjednocené Evropy, v níž spatřoval jedinou možnost, jak tento kontinent politicky a hospodářsky zachránit a otevřít mu možnost klidného rozvoje ve všech oblastech. V předmluvě k prvnímu vydání z roku 1923 po zkušenostech z krvavé první světové války sám autor – hrabě Coudenhove-Kalergi – kromě jiného napsal: Posláním této knihy je probudit velké politické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy. Mnoho lidí snilo o jednotné Evropě, ale je jen málo těch, kdo jsou odhodláni ji vytvořit….Dosud je Evropa kvalitativně nejplodnějším lidským rezervoárem světa. Vzmáhající se Američané jsou Evropané, přesazení do jiného politického prostředí…

                V jednotlivých kapitolách celkem útlé knížky PAN-EVROPA se autor věnoval z geografického hlediska problematice vztahů Evropa a svět, Evropa a AnglieEvropa a Rusko, Evropa a Amerika. Z politického pohledu pak reflektoval Evropu a Společnost národů, Evropské válečné nebezpečí, Evropu po světové válce, Německo a Francie, Národnostní otázku. Závěrečná kapitola nese název Cesty k Pan-EVROPĚ. Váhající číst dál nabádám: Vydržte! Překvapí vás v mnohém neotřele nastavený úhel pohledu na poměry a události, které považujete za dnes již nepodstatné, a místy nabudete dojmu, že snad čtete Sibylina proroctví. Dočkají se i ti bažící po zajímavé story, vždyť bez příběhu se dnes neobejde ani nákup zubní pasty. Je až s podivem, jak dosud mohl autorův život, zejména pak pohnutý osud jeho japonské matky Mitsuko (1874 – 1941) a šesti sourozenců uniknout mediálnímu zpracování.  

         Pokusím se z každé z uvedených kapitol uvést útržkovitě alespoň několik autorových myšlenek. Než je případně vztáhneme k dnešku, měli bychom si uvědomit, že tyto myšlenky byly Richardem N. Coudenhove-Kalergi formulovány před sto lety, jeho kniha PAN-EVROPA vyšla v roce 1923.

Evropa a svět

Devatenácté století bylo stoletím světové vlády Evropy…na druhé mírové konferenci v Haagu v roce 1907 se poprvé objevili zástupci amerických republik jako rovnoprávní partneři států evropských…současně se vyvinuly Spojené státy americké ve vůdčí mocnost zeměkoule…Evropa je posunuta ze středu světa na jeho periferii…Že je postavení Ruska ještě chmurnější, nemůže být Evropě útěchou, neboť doba pracuje pro Rusko, proti Evropě….Rusko bude dřív či později zase velké, mocné a bohaté…Wilsonův pokus založit jednu ekumenickou Společnost národů ztroskotal…Evropa jako pojem politický neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států, prachárna mezinárodních konfliktů, retorta budoucích světových válek…mravnost upadá, všeobecná závist a nenávist vzrůstají…Nenaučí –li se Evropa ničemu z dějin, bude následovat osud římsko-německé říše. Stane se politicky i vojensky šachovnicí světa, objektem světové politiky…bude rozdělena Anglií, Ruskem a Amerikou v zájmové sféry….Až konečně po ruské revoluci přijde ruský Napoleon, jenž utvoří z malých států východoevropských svůj Rýnský svaz a Evropě zasadí jeho pomocí smrtelnou ránu. Ještě by byl čas  zachránit Evropu před tímto osudem. Záchrana se jmenuje Pan-Evropa: politické a hospodářské sjednocení všech států, Polskem počínaje a Portugalskem konče, ve svaz států.

Hranice Evropy

Geograficky neexistuje evropský kontinent . Je to jen evropský poloostrov euroasijského kontinentu…Indie by se mohla přinejmenším stejným právem nazývat kontinentem jako Evropa….Geograficky se svět dělí na pět kontinentů: Euroasii, Afriku, Austrálii, Severní Ameriku a jižní Ameriku. Politicky pak na americkou, evropskou, východoasijskou, ruskou a britskou mocenskou sféru. Kulturně se dělí svět na čtyři velké okruhy kulturní: evropský, čínský, indický a arabský. Tohoto rozlišování je třeba se striktně držet, aby nedošlo k nepříjemným záměnám ve vztahu k pojmu Evropa…na rozdíl od geografického pojmu Evropy používám jako politický pojem název Pan-Evropa. Vím, že se toto označení setká s nesouhlasem, že se ozve protest, že nelze nazývat Evropu bez Anglie a Ruska „Pan-Evropou“.Tato námitka je teoreticky oprávněná, ale prakticky bezvýznamná…Označení Pan-Evropa jsem zvolil, abych tím vyjádřil analogii k pan-amerikanismu a pan-helénismu.

Evropa a Anglie

Malá Evropa, nebo velká Evropa? Myšlenka Spojených států evropských je velmi stará…A přece zůstal tento ideál neuskutečněn: zůstal literárním problémem, aniž se kdy stal politickým problémem. Mnozí si hráli s touto ideou – sotva jediný však hnul prstem, aby ukázal cestu k jejímu uskutečnění…Od doby, kdy se Rusko odvržením od demokratického systému postavilo mimo Evropu, je otázka značně snazší. Neboť prakticky užší federace mezi sovětskou mocí světovou a demokratickými státy není proveditelná. Evropě tedy zbývá zodpovědět otázku příslušnosti Anglie – teprve pak bude možné podniknout první praktické kroky k vytvoření Pan-Evropy. Obtížnost anglické otázky spočívá v tom, že Velká Británie a Irsko nepochybně patří ke geografickému pojmu Evropy – avšak na druhé straně nelze spatřovat v britském impériu evropský stát….Velkoevropané si nedovedou představit Spojené státy evropské bez Anglie. Chtějí mít z britského impéria evropský spolkový stát. Takovou politikou by Pan-Evropa získala na moci, ale ztratila by na scelenosti. Neboť Evropa, k níž patří Kanada, Austrálie a Jižní Afrika, nebyla by již Evropou, nýbrž interkontinentálním impériem…Teoreticky je ještě druhá forma velkoevropského řešení: připojení Velké Británie a Irska k Pan-Evropě, avšak bez kolonií a dominií. Toto řešení by však vedlo k rozpadu britského impéria…Pokud je britské impérium velké a mocné, je tento problém / připojení k Pan-Evropě/ velmi vzdálený. Proto tedy zbývá jako praktický problém pro Evropu jen maloevropské řešení….Anglie, která je mnohými pouty zájmů, kultury a historie spojena stejně tak s Evropou jako s Amerikou, je povolána být prostředníkem mezi oběma těmito kontinenty, aniž by politicky patřila k jednomu z nich. Pan-Evropa musí od samotného počátku hrát fair play vůči Anglii. Pan-Evropa musí jasně vědět, že evropské sjednocení není namířeno proti Anglii, nýbrž že se naopak snaží spolu s Anglií být oporou světového míru a jednou etapou k nové organizaci světa . Dnes a v dohledné budoucnosti musí být politika Anglie pacifistická. Neboť britské impérium je přesyceno. Potřebuje desetiletí k strávení všeho, co spolklo. Každou další válkou může všeho pozbýt – nic podstatného nemůže však již získat. I Evropa potřebuje nutně mír….Evropa dává v každé válce vše v sázku – ani jako vítěz by nemohla získat nic podstatného.

 Evropa a Rusko

Rusko je – nehledíc na krátkou hranici s Tureckem –jediným sousedem Pan-Evropy na souši. Organizovanému a zindustrializovanému Rusku by se nevyrovnal vojensky žádný z evropských států. Tak Rusko vykonává pouhou svou existencí stálý tlak na státy Evropy….Proto staví dějiny Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve či později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Od Petra Velikého je Rusko na pochodu na západ…Mezi lety 1915 a 1919 se všechno v Rusku změnilo – jen expanzivní snahy zůstaly nezměněny…. Evropa si musí uvědomit, že dnes každý mír mezi demokratickými a sovětskými státy znamená pro Sověty pouze příměří, přestávku k zotavení a k přípravě nového útoku: neboť nezvratným konečným cílem komunistických vůdců zůstává světová komunistická revoluce. Jenom o metodě provedení panují mezi ruskými státníky neshody – nikoli o cíli….Nebezpečím pro Evropu je ruská orientace několika států, především Německa /psáno v roce 1923, Německo přistoupilo ke Společnosti národů 11.9.1926/.Velká část Německa doufá, že jednoho dne pomocí spolku s Ruskem zničí versailleskou smlouvu a že Polsko rozdělí ještě jednou….Rusko potřebuje průmyslové zboží, především dopravní prostředky a hospodářské nástroje – a Evropa potřebuje obilí….Rusko a Evropa se potřebují navzájem, aby se, opírajíce se jeden o druhého, zase vzpřímily.Pro oba je nezbytné, aby politické otázky nejméně na deset let ustoupily před hospodářskými, a aby politika byla diktována hospodářstvím.Chce-li se však Evropa pustit do úspěšné konkurence s velkými anglickými a americkými hospodářskými odvětvími – musí vystupovat vůči Rusku jako hospodářská jednotka.

Evropa a Amerika

Spojené státy americké jsou nejbohatší, nejmocnější a nejpokročilejší zemí světa. Občané jsou zbaveni všeobecné branné povinnosti. Na jejich půdě nebyla válka déle než půl století. Jejich průmysl a rolnictví vzkvétají….Nejednotná Evropa je naproti tomu zchudlá a zadlužená a díky vnitřním sporům je bezmocná ve světové politice. Ozdravení hospodářství je nemožné, pokud vojenské potřeby pohlcují daně a všeobecná branná povinnost velký díl produktivní pracovní síly. Každá evropská země žije v neustálém strachu z války. Vzájemná závist a nenávist mezi národy znemožňují jakoukoli spolupráci….Na světových trzích nebude evropský průmysl schopen konkurence s americkým průmyslem…Tato konkurenční neschopnost Evropy se uplatní hlavně při industrializování Číny a znovuvybudování Ruska…Podlehne-li Evropa v tomto konkurenčním boji, bude její zkáza úplná. Jen jediný prostředek může tomu zabránit: hospodářské sjednocení Evropy, spolupráce panevropské celní unie s Ruskem a odzbrojení evropských armád….Pan-Amerika je pro Evropu největším nebezpečím – nebo největší nadějí. Nebezpečím, zůstane-li Evropa mezinárodně roztříštěna na malé státečky v době, kdy se na druhém břehu Atlantiku organizuje celý světadíl. Nadějí pak, přiučí-li se Evropa od své moderní dcery a doplní panamerické hnutí hnutím panevropským.

Evropské válečné nebezpečí

Evropa se právě ocitá na cestě k nové válce / psáno v roce 1923!/. Většina států středo- a východoevropských se k této válce připravuje diplomaticky i vojensky. Nenávist a závist mezi sousedy jsou větší než v roce 1919….Kdyby evropští vůdcové a masy měli správnou představu o budoucí válce, nelitovali by žádných prostředků, aby jí zabránili. Ale lidé nemají tušení, co na ně čeká, jejich obrazotvornost jest příliš chudá a je obrácena příliš dozadu místo dopředu….Světovou válku/tzv. první/ si Evropané představovali podle války z roku 1870. Příští válku si představují Evropané podle války světové. A přitom je jisté, že budoucí válka předstihne tuto válku ukrutností a strašlivostí…Neboť technické vynálezy se vyvíjejí překotně rok od roku a s nimi se zdokonaluji také ničivé prostředky. Příští válka nebude vedena ve znamení mechaniky, nýbrž ve znamení chemie…Nechť by skončila příští evropská válka jakkoli – vyjde z ní jen jedna moc vítězně: Rusko….

Národnostní otázka

Dogma evropského nacionalismu hlásá, že národy jsou krevní příbuzenstva. Toto dogma je mýtus. Po nesčetném stěhování národů, jež se v našem světadílu událo v předhistorické a historické době, neexistuje v Evropě čistá rasa. Všechny národy Evropy (vyjma snad Islanďany) jsou národy smíšené: jsou to míšenci nordické, alpské a středozemní rasy, míšenci z arijských přistěhovalců a mongolských praobyvatelů, z rusých a tmavých, dlouholebečných a krátkolebečných ras…Kdo hájí tezi, že národ je krevní příbuzenstvo, stává se bezradným vůči faktu, že vynikající čeští Němci mají česká jména a obráceně, že největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, že ze tří největších německých filosofů byl Kant původu skotského, Schopenhauer holandského, Nietzsche polského, že Bonaparte, Gambetta a Zola dle krve nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgia nebyl Ital, Kolumbus nebyl Španěl….Přesto však existují evropské národy, a bylo by nesmyslné popírat jejich existenci, tyto národy nejsou však příbuzenstvím krve, nýbrž příbuzenstvím ducha, neodvozují se tělesně od společných předků – nýbrž duchovně od společných učitelů…Každý národ se probouzí teprve svými geniálními syny k plné výši svého vědomí….Vlastním náboženstvím nacionalismu je kult hrdinů. Národ pojí společní hrdinové, kteří jsou mu vzorem, společné ideály, společní vůdci, básníci a bozi….Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek: neposunovat hranice, ale zrušit je! Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný, požadavek stabilních hranic však splnitelný…Špatné hranice jsou stále ještě lepší než vítězná válka… Evropan, jenž se pro mír zřekne posunutí politických hranic, musí všechnu svou energii soustředit na odstranění hranic po stránce národní, strategické a hospodářské.

            Po velmi útržkovitých citacích z kapitol knížky PAN-EVROPA již doplním jen stejně útržkovité citace ze závěrečné kapitoly Cesty k Pan-Evropě. Hrabě Richard N. Coudenhove-Kalergi ji napsal ve věku pouhých 29 let. Nemusíme se vším souhlasit, ale nezbývá než v mnohém ocenit autorovu jasnozřivost a jazyk, jímž byl závažný text sepsán: srozumitelné formulace, přístupné čtenáři různého věku i sociálního původu. Tady bychom se mohli poučit a přiučit.

Cesty k Pan-Evropě

Protivníci Pan-Evropy se dělí ve čtyři skupiny: v nacionální šovinisty, komunisty, militaristy, průmyslové podniky, chráněné cly….Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní….Znamení, v němž se Panevropané všech států spojí, je sluneční kříž: červený kříž ve zlatém slunci, symbol humanity a rozumu. Tato vlajka lásky a ducha nechť jednou vlaje od Portugalska až k Polsku nad kontinentem míru a svobody! Jaro roku 1923. 

       K slíbeným zajímavostem ze života pana hraběte využiju informační letáček, který jsem získala na státním zámku a hradě Horšovský Týn. Poběžovice, v nichž žila matka pana hraběte – Mitsuko  - jsou nedaleko. Hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906) se jako legační rada vyslanectví Rakouska-Uherska v Tokiu v roce 1895 oženil s Japonkou Mitsuko (1874 – 1941).  Z dvoustránkového materiálu vybírám: „…sňatek byl považován za nerovný, protože nevěsta byla dcerou japonského obchodníka s olejem a starožitnostmi. I doba nebyla nakloněna pro uzavírání mezinárodních sňatků. Z obou stran bylo zapotřebí mnoha zvláštních povolení. Mitsuko musela být překřtěna na katoličku. Její manžel se posléze vzdal diplomatické kariéry a rodina se dvěma malými syny, Hansem a Richardem, přesídlila už v roce 1896 z Japonska do českého města Poběžovice, kde se Heinrich ujal správy zanedbaného rodového panství a rozhodl se stát vědcem. V roce 1900 složil na pražské Karlově universitě doktorát z filosofie. V Čechách se jim narodilo dalších pět dětí – synové Gerolf a Karl, dcery Elisabeth, Ida a Olga. Rodina žila velmi kulturně, přijímala řadu zahraničních návštěv.Doma se mluvilo mnoha jazyky….

            V roce 1906 náhle zemřel hrabě Heinrich – a život Mitsuko se zásadně změnil. Sama se ujala správy panství, děti poslala do vídeňských škol. Podstatně do jejího života zasáhlo vypuknutí Velké války, kterou my – po smutných zkušenostech-  nazýváme první světovou. Japonsko se postavilo na stranu válčící proti Rakousku-Uhersku. Mitsuko zřídila v blízkém sídle Pivoň vojenský lazaret, pomáhala se zásobováním. Po válce s dcerou Olgou odešla do Rakouska, panství svěřila nejstaršímu synovi. V Rakousku se těšila návštěvami svých japonských přátel, rodnou zemi, Japonsko, už nikdy nespatřila. Zemřela v roce 1941 ve Vídni, její manžel hrabě Heinrich odpočívá na hřbitově v Poběžovicích.

             Opět cituji z informačního letáčku: Z dětí prošel nejvýznamnější kariérou druhorozený syn Richard, zakladatel hnutí Pan-Evropa….narozený roku 1894 v Tokiu s japonským jménem Eijiro, politolog a publicista, studoval na vídeňské universitě…stal se proklamátorem politického, ekonomického a kulturního sjednocení Evropy do Spojených států evropských ve své knize PAN-EVROPA, jejíž první vydání vyšlo ve Vídni v roce 1923 a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. Už ve 20.letech předpověděl nebezpečí fašismu a komunismu, mezi jeho přátele se řadili T. G .Masaryk a pozdější prezident Edvard Beneš…po anšlusu Rakouska byl Richard donucen uprchnout před nacisty do Švýcarska a pak do Spojených států. Od roku 1941 přednášel historii na universitě v New Yorku. Po válce se vrátil do Evropy a v roce 1947 se stal spoluzakladatelem a generálním tajemníkem Evropské parlamentní unie. Richard získal četná mezinárodní ocenění za své úsilí o udržení světového míru. Zemřel v roce 1972 ve Švýcarsku.    

         Zbývá ve stručnosti  zmínit další – neveselé – osudy paní Mitsuko a jejích dětí. Syn Gerolf působil na japonském velvyslanectví v Praze. Oženil se s maďarskou šlechtičnou. Před příchodem Hitlera odešel s rodinou do Anglie. Tři z jeho čtyř dětí dnes žijí ve Vídni, dceři Barbaře udělil prezident Václav Havel vysoké státní vyznamenání za práci pro Českou republiku v zahraničí. Nejstarší syn Hans převzal od matky starost o poběžovické panství. Jeho ženou se – k nelibosti Mitsuko – stala artistka, maďarská Židovka, před Hitlerem utekla do zahraničí. Hans se snažil uchránit malou dcerku tím, že se přihlásil k místním henleinovcům, po konci války byl odsunut. Po různých životních peripetiích zemřel v roce 1967 v Německu, zmiňovaná dcerka nedávno v Kalifornii. Mitsuko žila s nejmladší dcerouv realitě svou pečovatelkou – Olgou. Ta se po matčině smrti vrátila do Poběžovic k bratrovi Hansovi. S ním byla po válce odsunuta do Německa, kde v roce 1976 zemřela. Nejstarší dcera Elisabeth zemřela již v roce 1936 v Paříži. Rodinná rebelka Ida se stala spisovatelkou katolických románů, k matce se nehlásila, zemřela v roce 1971 ve Frankfurtu. Nejmladší syn Karl utekl v průběhu první světové války do Austrálie, živil se jako překladatel a tlumočník. Zemřel ve Švýcarsku v roce 1987. Zámek v Poběžovicích je v dezolátním stavu. Část majetku Mitsuko se nachází ve státním zámku Horšovský Týn, orientální sbírky jsou umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.

            Množné číslo, které jsem užila v titulku tohoto textu – Stál(i) u začátků – se vedle autora knihy PAN-EVROPA nevztahuje pouze ke vskutku státnickému, poměrně známému činu krále Jiříka z Poděbrad. Ten z důvodů, o nichž doporučuji šířeji se informovat, mírovým poselstvím vladařům Evropy 15.století doručil návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanství. Byl to v zásadě pokus o sjednocení Evropy v boji proti Turkům (dovršeném až v roce 1683 bitvou u Vídně). Letní cesty mě  dovedly do blízkosti Poběžovic, o nějaký týden později do Kunína u Nového Jičína. Tam jsem v zámeckém parku postála u busty posledního majitele kunínského panství – cukrovarníka a velkostatkáře, rytíře Viktora Bauera (1876 – 1939). Byl velmi zcestovalý , v letech 1903 – 1905 podnikl cestu kolem světa. Udržoval plodné kontakty s významnými umělci své doby, například s Oskarem Kokoschkou a Egonem Schielem. Jeho životopisci však nikdy nezapomínají dodat, že JUDr. Viktor Bauer byl panevropsky zaměřený myslitel, který se výrazně angažoval v hnutí usilujícím o sjednocení Evropy.

            Sešlo se několik náhod – co všechno mi poskytly! Co všechno bych díky jim ve škole podnikla, jak je využila! Příležitost bych si našla. Jsou potvrzením mého přesvědčení, že základem školy, vědění je zájem a motivace.

 RICHARD N.COUDENHOVE-KALERGI:    PAN-EVROPA   Praha: Nakladatelství Panevropa, 1993

                                                                                ISBN 80-900034-7-8

 

 

 

Z oficiálních stránek se dozvíte, že město Poběžovice leží na úpatí Českého lesa 15 km severozápadně od Domažlic , v současnosti má 1 566 obyvatel. Místo bylo osídleno od pravěku, doloženě nepřetržitě nejméně od 11.století návrší nad potokem s poetickým názvem Pivoňka. Já jsem se o Poběžovicích poprvé dozvěděla čirou náhodou, a to z rozhlasové relace Petera Duhana (1946 – 2018), v té době spolupracovníka ČRo6 – Rádio Svobodná Evropa. Sluší se připomenout, že Peter Duhan, Wikipedií uváděný jako český novinář, byl krátce ústředním ředitelem Československého rozhlasu (1991 – 1992) a v letech 2010 – 2015 ředitelem Českého rozhlasu. Měl charakteristickou barvu hlasu a dikci – a byl vstřícný k posluchačům. Alespoň mě neodmítl, když jsem ho telefonicky požádala o další informace k zaslechnutému pořadu o hraběti Richardu N. Coudenhove- Kalergi. Tento majitel panství Poběžovice se narodil v roce 1894 v Tokiu a zemřel tiše a opuštěně v červenci 1972 v Rakousku, pochován je blízko švýcarského Bernu. Peter Duhan reagoval na můj zájem dokonce nabídkou uspořádat pro naši fakultu besedu o Richardovi N. Coudenhove-Kalergi, pozapomenutém autorovi myšlenky o Pan-EVROPĚ.

 I když se uvažovaná akce později – už nevím proč – neuskutečnila, chovám jako vzácnou památku knížku- Richard N. Coudehhove-Kalergi: PAN-EVROPA - kterou jsem od Petera Duhana dostala. Vyšla poprvé ve Vídni v roce 1923, první české vydání pak v edici Aventinum v Praze v roce 1926. Předmluva k „mému“ opětovnému pražskému vydání z roku 1993 začíná konstatováním: Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů 20.století, jenž celý svůj život zasvětil ideji Pan-Evropy, myšlence vytvoření sjednocené Evropy, v níž spatřoval jedinou možnost, jak tento kontinent politicky a hospodářsky zachránit a otevřít mu možnost klidného rozvoje ve všech oblastech. V předmluvě k prvnímu vydání z roku 1923 po zkušenostech z krvavé první světové války sám autor – hrabě Coudenhove-Kalergi – kromě jiného napsal: Posláním této knihy je probudit velké politické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy. Mnoho lidí snilo o jednotné Evropě, ale je jen málo těch, kdo jsou odhodláni ji vytvořit….Dosud je Evropa kvalitativně nejplodnějším lidským rezervoárem světa. Vzmáhající se Američané jsou Evropané, přesazení do jiného politického prostředí…

            V jednotlivých kapitolách celkem útlé knížky PAN-EVROPA se autor věnoval z geografického hlediska problematice vztahů Evropa a svět, Evropa a Anglie ,Evropa a Rusko, Evropa a Amerika. Z politického pohledu pak reflektoval Evropu a Společnost národů, Evropské válečné nebezpečí, Evropu po světové válce, Německo a Francie, Národnostní otázku. Závěrečná kapitola nese název Cesty k Pan-EVROPĚ. Váhající číst dál nabádám: Vydržte! Překvapí vás v mnohém neotřele nastavený úhel pohledu na poměry a události, které považujete za dnes již nepodstatné, a místy nabudete dojmu, že snad čtete Sibylina proroctví. Dočkají se i ti bažící po zajímavé story, vždyť bez příběhu se dnes neobejde ani nákup zubní pasty. Je až s podivem, jak dosud mohl autorův život, zejména pak pohnutý osud jeho japonské matky Mitsuko (1874 – 1941)a šesti sourozenců uniknout mediálnímu zpracování.

Pokusím se z každé z uvedených kapitol uvést útržkovitě alespoň několik autorových myšlenek. Než je případně vztáhneme k dnešku, měli bychom si uvědomit, že tyto myšlenky byly Richardem N. Coudenhove-Kalergi formulovány před sto lety, jeho kniha PAN-EVROPA vyšla v roce 1923.

Evropa a svět

Devatenácté století bylo stoletím světové vlády Evropy…na druhé mírové konferenci v Haagu v roce 1907 se poprvé objevili zástupci amerických republik jako rovnoprávní partneři států evropských…současně se vyvinuly Spojené státy americké ve vůdčí mocnost zeměkoule…Evropa je posunuta ze středu světa na jeho periferii…Že je postavení Ruska ještě chmurnější, nemůže být Evropě útěchou, neboť doba pracuje pro Rusko, proti Evropě….Rusko bude dřív či později zase velké, mocné a bohaté…Wilsonův pokus založit jednu ekumenickou Společnost národů ztroskotal…Evropa jako pojem politický neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států, prachárna mezinárodních konfliktů, retorta budoucích světových válek…mravnost upadá, všeobecná závist a nenávist vzrůstají…Nenaučí –li se Evropa ničemu z dějin, bude následovat osud římsko-německé říše. Stane se politicky i vojensky šachovnicí světa, objektem světové politiky…bude rozdělena Anglií, Ruskem a Amerikou v zájmové sféry….Až konečně po ruské revoluci přijde ruský Napoleon, jenž utvoří z malých států východoevropských svůj Rýnský svaz a Evropě zasadí jeho pomocí smrtelnou ránu. Ještě by byl čas  zachránit Evropu před tímto osudem. Záchrana se jmenuje Pan-Evropa: politické a hospodářské sjednocení všech států, Polskem počínaje a Portugalskem konče, ve svaz států.

Hranice Evropy

Geograficky neexistuje evropský kontinent .Je to jen evropský poloostrov euroasijského kontinentu…Indie by se mohla přinejmenším stejným právem nazývat kontinentem jako Evropa….Geograficky se svět dělí na pět kontinentů: Euroasii, Afriku, Austrálii, Severní Ameriku a jižní Ameriku. Politicky pak na americkou, evropskou, východoasijskou, ruskou a britskou mocenskou sféru. Kulturně se dělí svět na čtyři velké okruhy kulturní: evropský, čínský, indický a arabský. Tohoto rozlišování je třeba se striktně držet, aby nedošlo k nepříjemným záměnám ve vztahu k pojmu Evropa…na rozdíl od geografického pojmu Evropy používám jako politický pojem název Pan-Evropa. Vím, že se toto označení setká s nesouhlasem, že se ozve protest, že nelze nazývat Evropu bez Anglie a Ruska „Pan-Evropou“.Tato námitka je teoreticky oprávněná, ale prakticky bezvýznamná…Označení Pan-Evropa jsem zvolil, abych tím vyjádřil analogii k pan-amerikanismu a pan-helénismu.

Evropa a Anglie

Malá Evropa, nebo velká Evropa? Myšlenka Spojených států evropských je velmi stará…A přece zůstal tento ideál neuskutečněn: zůstal literárním problémem, aniž se kdy stal politickým problémem. Mnozí si hráli s touto ideou – sotva jediný však hnul prstem, aby ukázal cestu k jejímu uskutečnění…Od doby, kdy se Rusko odvržením od demokratického systému postavilo mimo Evropu, je otázka značně snazší. Neboť prakticky užší federace mezi sovětskou mocí světovou a demokratickými státy není proveditelná..Evropě tedy zbývá zodpovědět otázku příslušnosti Anglie – teprve pak bude možné podniknout první praktické kroky k vytvoření Pan-Evropy. Obtížnost anglické otázky spočívá v tom, že Velká Británie a Irsko nepochybně patří ke geografickému pojmu Evropy – avšak na druhé straně nelze spatřovat v britském impériu evropský stát….Velkoevropané si nedovedou představit Spojené státy evropské bez Anglie. Chtějí mít z britského impéria evropský spolkový stát. Takovou politikou by Pan-Evropa získala na moci, ale ztratila by na scelenosti. Neboť Evropa, k níž patří Kanada, Austrálie a Jižní Afrika, nebyla by již Evropou, nýbrž interkontinentálním impériem…Teoreticky je ještě druhá forma velkoevropského řešení: připojení Velké Británie a Irska k Pan-Evropě, avšak bez kolonií a dominií. Toto řešení by však vedlo k rozpadu britského impéria…Pokud je britské impérium velké a mocné, je tento problém / připojení k Pan-Evropě/ velmi vzdálený. Proto tedy zbývá jako praktický problém pro Evropu jen maloevropské řešení….Anglie, která je mnohými pouty zájmů, kultury a historie spojena stejně tak s Evropou jako s Amerikou, je povolána být prostředníkem mezi oběma těmito kontinenty, aniž by politicky patřila k jednomu z nich. Pan-Evropa musí od samotného počátku hrát fair play vůči Anglii. Pan-Evropa musí jasně vědět, že evropské sjednocení není namířeno proti Anglii, nýbrž že se naopak snaží spolu s Anglií být oporou světového míru a jednou etapou k nové organizaci světa . Dnes a v dohledné budoucnosti musí být politika Anglie pacifistická. Neboť britské impérium je přesyceno. Potřebuje desetiletí k strávení všeho, co spolklo. Každou další válkou může všeho pozbýt – nic podstatného nemůže však již získat. I Evropa potřebuje nutně mír….Evropa dává v každé válce vše v sázku – ani jako vítěz by nemohla získat nic podstatného.

 Evropa a Rusko

Rusko je – nehledíc na krátkou hranici s Tureckem –jediným sousedem Pan-Evropy na souši. Organizovanému a zindustrializovanému Rusku by se nevyrovnal vojensky žádný z evropských států. Tak Rusko vykonává pouhou svou existencí stálý tlak na státy Evropy….Proto staví dějiny Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve či později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Od Petra Velikého je Rusko na pochodu na západ…Mezi lety 1915 a 1919 se všechno v Rusku změnilo – jen expanzivní snahy zůstaly nezměněny…. Evropa si musí uvědomit, že dnes každý mír mezi demokratickými a sovětskými státy znamená pro Sověty pouze příměří, přestávku k zotavení a k přípravě nového útoku: neboť nezvratným konečným cílem komunistických vůdců zůstává světová komunistická revoluce. Jenom o metodě provedení panují mezi ruskými státníky neshody – nikoli o cíli….Nebezpečím pro Evropu je ruská orientace několika států, především Německa /psáno v roce 1923, Německo přistoupilo ke Společnosti národů 11.9.1926/.Velká část Německa doufá, že jednoho dne pomocí spolku s Ruskem zničí versailleskou smlouvu a že Polsko rozdělí ještě jednou….Rusko potřebuje průmyslové zboží, především dopravní prostředky a hospodářské nástroje – a Evropa potřebuje obilí….Rusko a Evropa se potřebují navzájem, aby se, opírajíce se jeden o druhého, zase vzpřímily.Pro oba je nezbytné, aby politické otázky nejméně na deset let ustoupily před hospodářskými, a aby politika byla diktována hospodářstvím.Chce-li se však Evropa pustit do úspěšné konkurence s velkými anglickými a americkými hospodářskými odvětvími – musí vystupovat vůči Rusku jako hospodářská jednotka.

Evropa a Amerika

Spojené státy americké jsou nejbohatší, nejmocnější a nejpokročilejší zemí světa. Občané jsou zbaveni všeobecné branné povinnosti. Na jejich půdě nebyla válka déle než půl století. Jejich průmysl a rolnictví vzkvétají….Nejednotná Evropa je naproti tomu zchudlá a zadlužená a díky vnitřním sporům je bezmocná ve světové politice. Ozdravení hospodářství je nemožné, pokud vojenské potřeby pohlcují daně a všeobecná branná povinnost velký díl produktivní pracovní síly. Každá evropská země žije v neustálém strachu z války. Vzájemná závist a nenávist mezi národy znemožňují jakoukoli spolupráci….Na světových trzích nebude evropský průmysl schopen konkurence s americkým průmyslem…Tato konkurenční neschopnost Evropy se uplatní hlavně při industrializování Číny a znovuvybudování Ruska…Podlehne-li Evropa v tomto konkurenčním boji, bude její zkáza úplná. Jen jediný prostředek může tomu zabránit: hospodářské sjednocení Evropy, spolupráce panevropské celní unie s Ruskem a odzbrojení evropských armád….Pan-Amerika je pro Evropu největším nebezpečím – nebo největší nadějí. Nebezpečím, zůstane-li Evropa mezinárodně roztříštěna na malé státečky v době, kdy se na druhém břehu Atlantiku organizuje celý světadíl. Nadějí pak, přiučí-li se Evropa od své moderní dcery a doplní panamerické hnutí hnutím panevropským.

Evropské válečné nebezpečí

Evropa se právě ocitá na cestě k nové válce / psáno v roce 1923!/. Většina států středo- a východoevropských se k této válce připravuje diplomaticky i vojensky. Nenávist a závist mezi sousedy jsou větší než v roce 1919….Kdyby evropští vůdcové a masy měli správnou představu o budoucí válce, nelitovali by žádných prostředků, aby jí zabránili. Ale lidé nemají tušení, co na ně čeká, jejich obrazotvornost jest příliš chudá a je obrácena příliš dozadu místo dopředu….Světovou válku/tzv. první/ si Evropané představovali podle války z roku 1870. Příští válku si představují Evropané podle války světové. A přitom je jisté, že budoucí válka předstihne tuto válku ukrutností a strašlivostí…Neboť technické vynálezy se vyvíjejí překotně rok od roku a s nimi se zdokonaluji také ničivé prostředky. Příští válka nebude vedena ve znamení mechaniky, nýbrž ve znamení chemie…Nechť by skončila příští evropská válka jakkoli – vyjde z ní jen jedna moc vítězně: Rusko….

Národnostní otázka

Dogma evropského nacionalismu hlásá, že národy jsou krevní příbuzenstva. Toto dogma je mýtus. Po nesčetném stěhování národů, jež se v našem světadílu událo v předhistorické a historické době, neexistuje v Evropě čistá rasa. Všechny národy Evropy (vyjma snad Islanďany) jsou národy smíšené: jsou to míšenci nordické, alpské a středozemní rasy, míšenci z arijských přistěhovalců a mongolských praobyvatelů, z rusých a tmavých, dlouholebečných a krátkolebečných ras…Kdo hájí tezi, že národ je krevní příbuzenstvo, stává se bezradným vůči faktu, že vynikající čeští Němci mají česká jména a obráceně, že největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, že ze tří největších německých filosofů byl Kant původu skotského, Schopenhauer holandského, Nietzsche polského, že Bonaparte, Gambetta a Zola dle krve nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgia nebyl Ital, Kolumbus nebyl Španěl….Přesto však existují evropské národy, a bylo by nesmyslné popírat jejich existenci, tyto národy nejsou však příbuzenstvím krve, nýbrž příbuzenstvím ducha, neodvozují se tělesně od společných předků – nýbrž duchovně od společných učitelů…Každý národ se probouzí teprve svými geniálními syny k plné výši svého vědomí….Vlastním náboženstvím nacionalismu je kult hrdinů. Národ pojí společní hrdinové, kteří jsou mu vzorem, společné ideály, společní vůdci, básníci a bozi….Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek: neposunovat hranice, ale zrušit je! Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný, požadavek stabilních hranic však splnitelný…Špatné hranice jsou stále ještě lepší než vítězná válka… Evropan, jenž se pro mír zřekne posunutí politických hranic, musí všechnu svou energii soustředit na odstranění hranic po stránce národní, strategické a hospodářské.

            Po velmi útržkovitých citacích z kapitol knížky PAN-EVROPA již doplním jen stejně útržkovité citace ze závěrečné kapitoly Cesty k Pan-Evropě. Hrabě Richard N. Coudenhove-Kalergi ji napsal ve věku pouhých 29 let. Nemusíme se vším souhlasit, ale nezbývá než v mnohém ocenit autorovu jasnozřivost a jazyk, jímž byl závažný text sepsán: srozumitelné formulace, přístupné čtenáři různého věku i sociálního původu. Tady bychom se mohli poučit a přiučit.

Cesty k Pan-Evropě

Protivníci Pan-Evropy se dělí ve čtyři skupiny: v nacionální šovinisty, komunisty, militaristy, průmyslové podniky, chráněné cly….Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní….Znamení, v němž se Panevropané všech států spojí, je sluneční kříž: červený kříž ve zlatém slunci, symbol humanity a rozumu. Tato vlajka lásky a ducha nechť jednou vlaje od Portugalska až k Polsku nad kontinentem míru a svobody! Jaro roku 1923.  K slíbeným zajímavostem ze života pana hraběte využiju informační letáček, který jsem získala na státním zámku a hradě Horšovský Týn. Poběžovice, v nichž žila matka pana hraběte – Mitsuko  - jsou nedaleko. Hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906) se jako legační rada vyslanectví Rakouska-Uherska v Tokiu v roce 1895 oženil s Japonkou Mitsuko (1874 – 1941).  Z dvoustránkového materiálu vybírám: „…sňatek byl považován za nerovný, protože nevěsta byla dcerou japonského obchodníka s olejem a starožitnostmi. I doba nebyla nakloněna pro uzavírání mezinárodních sňatků. Z obou stran bylo zapotřebí mnoha zvláštních povolení. Mitsuko musela být překřtěna na katoličku. Její manžel se posléze vzdal diplomatické kariéry a rodina se dvěma malými syny, Hansem a Richardem, přesídlila už v roce 1896 z Japonska do českého města Poběžovice, kde se Heinrich ujal správy zanedbaného rodového panství a rozhodl se stát vědcem. V roce 1900 složil na pražské Karlově universitě doktorát z filosofie. V Čechách se jim narodilo ještě dalších pět dětí – synové Gerolf a Karl, dcery Elisabeth, Ida a Olga. Rodina žila velmi kulturně, přijímala řadu zahraničních návštěv.Doma se mluvilo mnoha jazyky….

            V roce 1906 náhle zemřel hrabě Heinrich – a život Mitsuko se zásadně změnil. Sama se ujala správy panství, děti poslala do vídeňských škol. Podstatně do jejího života zasáhlo vypuknutí Velké války, kterou my – po smutných zkušenostech-  nazýváme první světovou. Japonsko se postavilo na stranu válčící proti Rakousku-Uhersku. Mitsuko zřídila v blízkém sídle Pivoň vojenský lazaret, pomáhala se zásobováním. Po válce s dcerou Olgou odešla do Rakouska, panství svěřila nejstaršímu synovi. V Rakousku se těšila návštěvami svých japonských přátel, rodnou zemi, Japonsko, už nikdy nespatřila. Zemřela v roce 1941 ve Vídni, její manžel hrabě Heinrich odpočívá na hřbitově v Poběžovicích.

Opět cituji z informačního letáčku: Z dětí prošel nejvýznamnější kariérou druhorozený syn Richard, zakladatel hnutí Pan-Evropa….narozený roku 1894 v Tokiu s japonským jménem Eijiro, politolog a publicista, studoval na vídeňské universitě…stal se proklamátorem politického, ekonomického a kulturního sjednocení Evropy do Spojených států evropských ve své knize PAN-EVROPA, jejíž první vydání vyšlo ve Vídni v roce 1923 a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. Už ve 20.letech předpověděl nebezpečí fašismu a komunismu, mezi jeho přátele se řadili T. G .Masaryk a pozdější prezident Edvard Beneš…po anšlusu Rakouska byl Richard donucen uprchnout před nacisty do Švýcarska a pak do Spojených států. Od roku 1941 přednášel historii na universitě v New Yorku. Po válce se vrátil do Evropy a v roce 1947 se stal spoluzakladatelem a generálním tajemníkem Evropské parlamentní unie. Richard získal četná mezinárodní ocenění za své úsilí o udržení světového míru. Zemřel v roce 1972 ve Švýcarsku.    

Zbývá ve stručnosti  zmínit další – neveselé – osudy paní Mitsuko a jejích dětí. Syn Gerolf působil na japonském velvyslanectví v Praze. Oženil se s maďarskou šlechtičnou. Před příchodem Hitlera odešel s rodinou do Anglie. Tři z jeho čtyř dětí dnes žijí ve Vídni, dceři Barbaře udělil prezident Václav Havel vysoké státní vyznamenání za práci pro Českou republiku v zahraničí. Nejstarší syn Hans převzal od matky starost o poběžovické panství. Jeho ženou se – k nelibosti Mitsuko – stala artistka, maďarská Židovka, před Hitlerem utekla do zahraničí. Hans se snažil uchránit malou dcerku tím, že se přihlásil k místním henleinovcům, po konci války byl odsunut. Po různých životních peripetiích zemřel v roce 1967 v Německu, zmiňovaná dcerka nedávno v Kalifornii. Mitsuko žila s nejmladší dcerouv realitě svou pečovatelkou – Olgou. Ta se po matčině smrti vrátila do Poběžovic k bratrovi Hansovi. S ním byla po válce odsunuta do Německa, kde v roce 1976 zemřela. Nejstarší dcera Elisabeth zemřela již v roce 1936 v Paříži. Rodinná rebelka Ida se stala spisovatelkou katolických románů, k matce se nehlásila, zemřela v roce 1971 ve Frankfurtu. Nejmladší syn Karl utekl v průběhu první světové války do Austrálie, živil se jako překladatel a tlumočník. Zemřel ve Švýcarsku v roce 1987.

         Zámek v Poběžovicích je v dezolátním stavu. Část majetku Mitsuko se nachází ve státním zámku Horšovský Týn, orientální sbírky jsou umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.

            Množné číslo, které jsem užila v titulku tohoto textu – Stál(i) u začátků – se vedle autora knihy PAN-EVROPA nevztahuje pouze ke vskutku státnickému, poměrně známému činu krále Jiříka z Poděbrad. Ten z důvodů, o nichž doporučuji šířeji se informovat, mírovým poselstvím vladařům Evropy 15.století doručil návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanství. Byl to v zásadě pokus o sjednocení Evropy v boji proti Turkům (dovršeném až v roce 1683 bitvou u Vídně). Letní cesty mě  dovedly do blízkosti Poběžovic, o nějaký týden později do Kunína u Nového Jičína. Tam jsem v zámeckém parku postála u busty posledního majitele kunínského panství – cukrovarníka a velkostatkáře, rytíře Viktora Bauera (1876 – 1939). Byl velmi zcestovalý , v letech 1903 – 1905 podnikl cestu kolem světa. Udržoval plodné kontakty s významnými umělci své doby, například s Oskarem Kokoschkou a Egonem Schielem. Jeho životopisci však nikdy nezapomínají dodat, že JUDr. Viktor Bauer byl panevropsky zaměřený myslitel, který se výrazně angažoval v hnutí usilujícím o sjednocení Evropy.

            Sešlo se několik náhod – co všechno mi poskytly! Co všechno bych díky jim ve škole podnikla, jak je využila! Příležitost bych si našla. Jsou potvrzením mého přesvědčení, že základem školy, vědění je zájem a motivace.

 

RICHARD N.COUDENHOVE-KALERGI:    PAN-EVROPA   Praha: Nakladatelství Panevropa, 1993

                                                                      ISBN 80-900034-7-8

 

 

 


Jiná škola

            Víte, kde leží Kravařsko? Taky jsem to nevěděla, dokud jsem si v Obecním muzeu na zámku v Kuníně nepřečetla, že „Kravařsko je starý historický název oblasti, která se rozprostírá kolem Nového Jičína, lehce zvlněné krajiny s úrodnými lukami a lesíky v povodí řeky Odry. Název vznikl na konci 18. století a neznamenal nic jiného, než oblast, ve které se chovají krávy – doslova „kraví zemičku“  (německy Kuhländchen). Počátky šlechtění kravařského skotu jsou spojeny s vesnicí Kunínem (dříve Kunvaldem), který představoval vlastní srdce Kravařska ležící uprostřed mezi jeho hlavními městy: Novým Jičínem a Fulnekem. Kravařsko bylo kulturně německou oblastí s vlastním rázovitým nářečím, písněmi, zvyky, ale především s hlubokým vztahem obyvatelstva ke zdejší krajině“. Pokud někomu název obce Kunín materialisticky připomíná v regálech obchodů vyskládané kelímky s jogurty, smetanou a kefíry, uvedu vše na pravou míru. Stáda krav zde možná v okolí zůstala, zastávka autobusu „Mlékárna Kunín“ také, ale ty bezpochyby zdravé pochutiny se již patnáct let vyrábějí jinde, v Ostravě. Inu, taková je doba.

            Zdejší kraj však oplývá podstatnějším bohatstvím – osobnostmi, jimž čas na významu neubírá. Chronologicky začnu Janem Amosem Komenským (1592 – 1670), který ve Fulneku prožil ještě před bitvou na Bílé hoře tři nejšťastnější roky svého života, jak o tom sám píše v knize Přemyšlování. Poprvé se zde oženil a ve Fulneku se mu narodil syn Daniel. Ono se ostatně kolem roku 1618 na Novojičínsku bratrským školám mimořádně dařilo, chodit do nich mohly také děti např. v Mořkově nebo v Suchdole nad Odrou. A jak se později ukázalo, smysluplné školy zapustily v této krajině  – na Kravařsku – tuhý kořínek.

            Téměř na rok o dvě století později se v Hynčicích (Heinzendorf bei Odrau), které jsou dnes částí obce Vražné, narodil Johann Gregor Mendel (1822 – 1884), jehož tři zákony dědičnosti, vyvzdorované na prachobyčejném hrachu, se staly základem genetiky. Tohoto „Moravana německé řeči“, jak se Mendel sám cítil a označoval, si dnes zcela přivlastňuje Brno. Zapomíná se na jeho studia na naší druhé nejstarší univerzitě v Olomouci (1840 – 1843)‚ kde byl svými učiteli – významnými vědci fundamentálně ovlivněn a získán právě pro studia vedoucí k pozdějším objevům. Učitelstvo by mohlo věnovat více pozornosti epigenetice, novému a rozvíjejícímu se podoboru genetiky.

            Asi bych etnograficky ( nověji: kulturně a sociálně antropologicky) pohořela, kdybych dále vzpomenula kupříkladu Leoše Janáčka (1854 – 1928) a jeho rodné Hukvaldy, sice vzdálené od Nového Jičína jen 20 km, ale ležící již na rozhraní valašsko-lašském. Co se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem ( 1856 – 1939), z ještě bližšího Příbora (Freibergu)? Vsuvka pro pohoršené: německé názvy českých (moravských) obcí a měst uvádím z vlastní zažité zkušenosti z doby, kdy se to u nás ještě cizinci nehemžilo. Když moje přítelkyně, psycholožka z Lyonu, v roce 1982 stážistka na Univerzitě Karlově, při pobytu v Olomouci projevila zájem navštívit Freiberg, byla jsem v rozpacích. Nic mi to neříkalo,dokud jsem se nedopídila, že se jedná o rodiště Sigmunda Freuda – Příbor, v zahraničních – nejen  odborných materiálech –  takto uváděno  neznámý pojem.

            V samém srdci Kravařska, jen několik kilometrů od Nového Jičína, jsou Hodslavice. Nejznámější Hodslavjan František Palacký (1798 – 1876) by mohl být na své rodiště hrdý. Hodslavice byly prohlášeny Vesnicí roku 1995 a navíc se jim dostalo celostátního ocenění Vzorná obec. Zajímavých šestadvacet roků jsem na Palackého univerzitě v Olomouci pedagogicky působila a příležitostně se tam ráda – na pozvání! – vracívám. Přiměřeně se orientuji v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě , dosud jsem u žádného z Palackého životopisců nenašla důvěryhodné vysvětlení, proč byly ony Dějiny dovedeny pouze do roku 1526, roku nástupu Habsburků na český trůn. Občas se vracívám k textu pohříchu v mnohém stále aktuálnímu, k dopisu, kterým Palacký v revolučním kvasu roku 1848 reagoval na pozvání na jednání ve Frankfurtu. Onoho jednání, které známým satirickým popěvkem – Píseň o tom německém parlamentě - odbyl Karel Havlíček Borovský:

                    Šuselka nám píše

                    až z německé říše,

                    bychom přišli Němcům pomoct,

                     že jim kručí v břiše.

 

                  A vy, Němci , chámi,

                  nehrajeme s vámi

                 co jste si tam nadrobili,

                  to si snězte sami.

 

                 Německo je vaše,

                 Čechy ale naše,

                nefoukejte nám z Frankfurtu

                do slovanské kaše….

Dodávat – zpívá se jako Na tom pražském mostě rozmarýnka roste – je zbytečné, kdo tu písničku dnes zná, už si notujeme jinak. Ale otázky se hrnou: Kdo byl Šuselka? Jak se dvě – náturou i celkově –zásadně rozdílné osobnosti, František Palacký a Karel Havlíček Borovský, dostaly do hledáčku mladých revolucionářů, plánujících zbavit je života v rámci Májového spiknutí 1849? Jak se ideologovi anarchismu a podněcovateli revolučního hnutí v Čechách roku 1848 Michailovi Bakuninovi vedlo v olomouckých kasematech, kde si odpykával trest také Karel Sabina, talentovaný literát, považovaný za tvůrce českého románu, dnes známý jako konfident a zrádce národa?

           Takto nahlíženo přestává být dějepis, historie nudnou snůškou dat a jmen, její protagonisté jsou nám lidsky bližší. Tak jsem se setkala s Františkem Palackým. Ne jako s důstojně zachmuřeným starcem, ale s Františkem Palackým studentíkem, vlastně desetiletým školákem, chovancem vzdělávacího ústavu na zámku v Kuníně.

            Zámek Kunín, poválečně zdevastovaný až k uvažované demolici, od roku 2004 díky desetiletému úpornému úsilí nadšenců opět patří k perlám moravské barokní architektury. Navíc se letos v létě již po sedmé stal Zámkem plným hudby, kdy v historických komnatách probíhají interpretační kurzy staré, převážně barokní hudby, završené koncerty ve velkém sále zámku a sousedícím farním kostele Povýšení sv.Kříže. Těm spíše technicky orientovaným prozradím, že pouhé tři roky po průkopnících (pionýrech, rehabilitujme ten výraz) balonového létání bratrech Montgolfierových se v dubnu roku 1786 u zámku v Kuníně podruhé pokusil o vypuštění horkovzdušného balonu hrabě Klement Alois z Truchsess-Waldburg- Zeilu. Pokus skončil neúspěšně, stejně jako manželství pana hraběte se šlechtičnou , která zůstává v paměti jako naše dobrá paní hraběnka Walburga, oficiálně – zkráceno – Marie Walburga hraběnka z Truchsess-Waldburg-Zeilu, rozená z Harrach-Hohenemsu. Paní hraběnka žila v letech 1762 až 1828. Porodila čtyři děti, tři zemřely v útlém věku, čtvrtého syna odvezl pan hrabě za hranice. Paní hraběnka se s ním již nikdy nesetkala. Z těžkých životních zkoušek a pochopitelných depresí se dobrá paní hraběnka dostávala – dnes bychom řekli – veřejně prospěšnou činností, kterou si vysloužila označení „první dáma evropského osvícenství“. Podrobné vylíčení pohnutého života paní hraběnky Walburgy, jejích aktivit a vůbec dění kolem kunínského zámku najdou zájemci v článku sympaticky zainteresovaného kunínského kastelána pana Jaroslava Zezulčíka (Znamenitá paní hraběnka, časopis Poodří, č.2/2004). Například až na specializovaném americkém webu získal pan kastelán fakta o divadelní hře Luisa aneb Jak se zkouší láska, kterou paní hraběnka napsala v 22 letech, tedy v roce 1784. Dva roky po převzetí kunvaldského panství jako dědictví – v roce 1783 – zakládá paní hraběnka výchovně vzdělávací ústav, který svou koncepcí a hlavně realizací zásadně předběhl dobu. I když se v odborné literatuře objevují zmínky o možné inspiraci myšlenkami zednářského hnutí, nelze opominout tradici bratrských škol v regionu Kravařska. Mohlo se jednat o obnovení školy, která v Kunvaldě existovala již v 16. století a zanikla v době třicetileté války. Ne na dlouho.  Už v roce 1654 byl u statku Martina Schneidra č.87 postaven výminkářský dům, kde byly tajně vyučovány děti v bratrské víře. Od roku 1792 byl výchovně vzdělávací ústav rozšířen na dvojtřídní a umístěn na zámku. V letech 1807 – 1809 se jeho žákem, studentem stává také František Palacký z nedalekých Hodslavic, tehdy hoch devíti až jedenáctiletý. Připomenu i ty tristnější údaje. Ústav byl rozhodnutím knížete Metternicha nařízením Moravského gubernia v Brně v roce 1814 zrušen. V té době mělo panství 1 643 obyvatel, dnešní stav činí 1 893 osob, přičemž – pro zajímavost – bylo po válce z obce odsunuto 1 132 Němců, jejichž potomci jsou s obyvateli současného Kunína v živém kontaktu. Svědčí o tom četné doklady v Obecním muzeu na zámku.

            O výchovně vzdělávacím ústavu paní hraběnky několik stručných základních dat, které i tak vzhledem k době existence ústavu doslova „berou dech“. Škola byla pojata jako ekumenická, tedy pro frekventanty různého náboženského vyznání, pro katolíky, evangelíky, židy, šest až osm pedagogů pečovalo o zhruba 60 žáků. Děti byly ze všech sociálních skupin, z rodin poddanských stejně jako šlechtických. Vzdělání se dostávalo chlapcům i dívkám, a to národnosti české i německé. V zámeckém parku se cvičilo. Ve škole proběhlo dokonce první veřejné očkování proti neštovicím. Co dodat?  Se svolením průvodkyně jsem si v zámku ofotila týdenní školní rozvrh, vyučovalo se od pondělí do soboty. Pro ilustraci nabízím pondělní rozvrh výuky 2. třídy z roku 1806 (s dobovým pravopisem):

5 – 6   číslové a mírové poměry 

6 -7     náboženství 

7 – 8   německé články

8 – 9   německé články

9 – 10  hudba

10 -11  náboženská čtení

11 – 12 kreslení

12 – 13  oběd a úklid

13 – 14  klavír

14 – 15  krásnopis

15 – 16  přírodopis

16 – 17  zpěv

17 – 18  německý sloh

18 – 19  světové dějiny

V dalších dnech byly zařazeny ještě předměty kreslení, počty, zeměpis, francouzský jazyk, jazyková cvičení

                 Traduje se, že paní hraběnka byla velmi přísná, dbala na pořádek a dodržování pravidel. Na portrétech některých žáků zaujmou spořádaně zastřižené „ofinky“ vlasů. Paní hraběnka prý tak skrývala vysoká čela, která považovala za projev nadměrné a zbytečné pýchy chovanců. Věrohodnější informace čteme v obsáhlém životopise Františka Palackého  z pera Jiřího Kořalky: „K učebním předmětům, na něž Palacký později vzpomínal, patřily přírodověda, fyzika, základy obecných dějin, antropologie a hospodářství. Ve výborném a svobodomyslném prostředí zde Palacký podle svých slov získal první základy svých vědomostí a za vynikající studijní výsledky byl zapsán do zlaté knihy ústavu. Představeným školy byl od roku 1806 šestadvacetiletý přírodovědec Karel Josef  Jurende, později známý jako zakladatel a dlouholetý vydavatel moravského vlasteneckého kalendáře v němčině a češtině…měla ho /Palackého/ ráda také samotná hraběnka, majitelka školy, o níž ovšem nemohl vědět, že v té době musela čelit dvěma udáním zámeckého kaplana a děkana v Bílovci. Stížnosti obou katolických kněží uváděly, že prý hraběnka vyučovala náboženství podle vlastních názorů, že žáci ústavu nebyli dostatečně vedeni ke katolickým bohoslužbám a že zpívali písně ochranovské Jednoty bratrské. Jakmile však otec Jiří Palacký získal dojem, že by se jeho syn František mohl v příjemném kunínském prostředí přichýlit ke katolické víře, rozhodl se vzít ho z této školy domů“.  O dalších osudech Františka Palackého, bezpochyby pozitivně ovlivněného pobytem v ústavu paní hraběnky Walburgy, si můžete číst v šestisetstránkové práci Josefa Kořalky (Jiří Morava je stručnější, zase jinak zajímavý).

        Já jsem měla štěstí. Neuvěřitelná souhra náhod si k mé velké radosti pohrála s mým učitelským osudem a přiměla mě pobýt několik dní v Novém Jičíně. Na půvabném novojičínském náměstí – v roce 2015 získalo ocenění Nejkrásnější náměstí v ČR – jsem pod pamětní deskou generála Laudona s několika aktéry rozplétala a doplňovala učitelský příběh, který dokáže zosnovat jen život. Dvě noci jsem o něm mohla rozjímat v Kuníně, kde jsem si zajistila stylové ubytování v zámeckém podkroví. Jak se ukázalo, naše dobrá paní hraběnka mi jako bonus poskytla bližší seznámení s povzbudivou částí historie našeho školství. Další přívlastky si k té škole doplňte sami.

 

KOŘALKA, J.   František Palacký (1798 – 1876) Životopis Praha: Argo,199    ISBN 80-7203-125-2

MORAVA, J.   Palacký – Čech – Rakušan – Evropan

ZEZULČÍK, J.   Znamenitá paní hraběnka.  In: časopis Poodří, č.2/2004.

 

 

 

 

 

 


Výhledy

           Že by Domažlice ležely v mělkém dolíku? Nabyla jsem toho dojmu, během týdenního pobytu jsem  v okruhu několika kilometrů zdolala hned čtyři kopce, z větší části pěšmo. Nejprve jsem za úmorného červencového vedra vyšlapala na třech kilometrech převýšení zhruba 120m. Nic moc, ale přičtěte mi k dobru sálající slunce a rok mého narození (kdy Hitler přepadl Sovětský svaz). Cestu na Baldov k památníku v realitě neuskutečněné, a přece vítězné bitvy husitů s křižáky 14.srpna 1431 mi měla zpříjemnit expozice děl ze sochařských sympozií minulých let. Zahájení toho letošního na zahradě bývalého augustiniánského kláštera v Domažlicích – nyní Základní umělecké školy – jsem se zvědavě zúčastnila. Samotný vrch Baldov zdobí – či má zdobit (mně se nelíbil) – šest metrů vysoký žulový prstencový kalich. Na kráse mu nepřidává ani těsné sousedství telekomunikační věže. Panel naučné stezky mě vrátil k událostem srpnových dnů roku 1431, kdy právě zde, v prostoru Baldova, došlo – jak čtu – k Vítězství husitů nad vojsky V.křížové výpravy. Rozhlédla jsem se nejen po krásách Českého lesa, ale také po informacích nabízených Wikipedií. Ten údajně v panice v křoví ztracený kardinálův klobouk, jak jsme se učili ve škole, mi nestačil. Ouha, zádrhel! Wikipedie tvrdí, že bitva u Domažlic byla součástí ne páté, ale čtvrté křižácké výpravy. Pravdu jsem hledala ve své knihovně, přímo u zdroje nejspolehlivějšího – v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Schraňuji vzácné vydání z neklidného roku 1939 jako vzpomínku na původního vlastníka, mladého muže příliš brzy podlehnuvšího zlé nemoci. Listuji ve 3.díle nadepsaném Článek sedmý – Rozhodnutí. Pátá i poslední kruciáta proti husitům. Wikipedie se tedy mýlí, budu si tu její nespolehlivost pamatovat.

            František Palacký dokončil své monumentální dílo v roce 1867, jako (tehdy) kmet již téměř sedmdesátiletý. Přiznávám, v jeho díle listuji jen příležitostně, nejčastěji utilitárně, stejně jako v tomto případě z potřeby něco si ověřit, s něčím se blíže seznámit. Překvapeně čtu, do jakých detailů byl Palacký schopen čtenářům historické události přiblížit. A nejen historické, i tu všednodennost, která obvykle zůstává nepovšimnuta. Co záleží na tom, jak lidé tehdy – ve stínu heroických dějin – žili? I oslavovaná doba – v tomto bodě husitská – měla svoje stíny a problémy: - „ Národ český, ačkoli vítězný, nemohl však uchrániti se, aby nestrádal také mnohonásobně sporem a bojem již desítiletým, proti celému takřka světu, rozbroje domácí, pobořená města, hrady a tvrze vypálené, obyvatelstvo namnoze povražděné aneb ze sídel svých vyplašené, pole nezoraná, živnosti kleslé, obchod s jinými národy na vše strany zamezený, zdivočilost mravů vzmáhající se v té míře, co umy pokojné v zemi hynuly a ředly – to vše nedalo se nahraditi ani opraviti kořistmi sebebohatšími z ciziny.Také ubývalo čím dále tím více domácí síly bojovné, lid selský a řemeslníci po městečkách již počali valně ukrývati se, kdykoli voláno na vojnu, a byvše přece sehnáni, ukrádali se z vojska zase“. Nelekám se archaických tvarů češtiny, ostatně je jich méně, než bych očekávala. V kontaktu s žáky nebo studenty bych z toho udělala spíš přednost, nebojím se říct – až trochu recesi. Mám (nejen) učitelskou zkušenost z chápavého, skoro rozverného přijetí způsobu, „jak spolu vedli řeči Petr Bajza s Édou Kemlinkem a Josefem Zilvarem z chudobince“ – prostě ti hoši z Poláčkovy knížky Bylo nás pět. Nebála bych se tedy – různou audiovizuální formou – přiblížit ve třídě, v posluchárně úsilí a roli kardinála Juliana Cesariniho. Své poslání spatřoval v zajištění konečného zúčtování s husity, a proto „…kardinál Julian velikou horlivostí objížděl země německé, zvláště v Porýní, hlásaje všude kříž a rovnaje všecky veřejné spory a půtky, aby majíce doma pokoj, všichni obrátili se silou tím větší proti Čechům“. Průběh bitvy-nebitvy u Domažlic, v prostoru Baldova ho nakonec přivedl k náhledu, že bude rozumnější s husity vyjednávat. To prozření spojené s nabytým respektem k osobnosti Prokopa Holého je Palackým vylíčeno následovně: „ O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati…v úterý dne 14.srpna (1431) zrána sešikovalo vozy své a táhlo celý ten den k Domažlicům…Byly již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blížil a že nastával tudíž boj rozhodný. I ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou. Kardinál Julian s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi /Baldov?/, aby shlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především hora obsazena byla….vše se hemžilo, křik a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to? volá kardinál poděšený, proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl, přišla mu zpráva, že vojska všecka byla na útěku, aniž prý možné bylo udržeti jich, pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již utíkání bylo všeobecné….  Honci vojska českého vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho…a tak ode všech vozů Němci utekli, i ode všech děl a jiných věcí svých. Ubohý kardinál, jehož lidé nejvíce utrpěli, octl se u velikém nebezpečenství, ne tak od Čechů, jako raděj od křižáků samých, kteří náramně rozjitřeni jsouce, sčítali na něho vinu všeho neštěstí. Biskup würzburský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němž přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesešed, aniž pokrmu neb nápoje poživ“.

          Co se četných přechodníků a jazykových archaismů týče, držela bych se Žižkova: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte! Ale nebrala bych to doslova – přechodník může být komunikační libůstka, je-li v pravý čas náležitě užita. Chovám v paměti úsměvnou vzpomínku na osmáka, který viděl až na dno mé učitelské duše. Svou omluvu lišácky formuloval slovy: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol“. Rozhodně bych vše nezploštila na gramatické technikálie (přechodník přítomný se tvoří…), zůstala bych v jazykově emoční rovině. Již vícekrát jsem připomněla slova vynikajícího bohemisty pana profesora Alexandra Sticha: „Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti. Individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“. Krátce – využila bych přechodníků a jazykových archaismů ke hře s jazykem, s mateřštinou, Nejsem maximalista, nikdy svým záměrem neoslovím všechny ve třídě, v posluchárně. Dotknu-li se několika, zahraji-li na strunu dvou, tří, zaplaťpánbůh za to! Těm ostatním to v žádném případě neublíží ani neuškodí.

         Další den jsem se vydala z domažlického náměstí (428 m n.m.) na Veselou horu (589 m n.m.). Čekaly mě 3 km ke známému poutnímu místu zvanému Vavřineček. Na zelené turistické značce hned za místním nádražím bylo někým zkušeným připsáno: Stezka vede roklí !!! Ty vykřičníky byly na místě: moc se mi ulevilo, když ponurá, roklí sevřená, neprošlapaná stezka po několika stech metrech vyústila v aleji vzrostlých stromů. Účastníci letošních Chodských slavností (9.-11.8.2019), největší národopisné slavnosti Chodska, šli pravděpodobně raději po silnici, dudáci v chodských krojích (viděla jsem je v domažlickém  kostele při křtu novorozeněte) by se v rokli přinejmenším urousali. Nejslavnější pouť ke svatému Vavřinci (slaví svátek 10.srpna) se konala v roce 1939 jako protest proti okupaci Československa. Zúčastnilo se jí na 120 000 poutníků, svážely je do Domažlic speciální vlaky. Mezi účastníky poutě byli vedle církevních hodnostářů (letos sloužil mši Dominik Duka) i představitelé českého kulturního života, mezi jinými Josef Hora, Karel Hašler, Jiří Mucha a – nastojte! –Julius Fučík! Co tato jména říkají těm ve školních lavicích nebo vysokoškolských posluchárnách? Nemáte čas si o nich promluvit? Připomínám: Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: Kde vůle, tam cesta.

         Obešla jsem v ten čas zavřenou kapli sv.Vavřince, přečetla si na informační tabuli něco z místních dějin i pověstí. Třeba o manželce mydlářského mistra Zuzaně Veselé (odtud pojmenování hory – Veselá) donátorce pozemku pro stavbu kaple jako díků sv.Vavřinci za vyléčení z depresí. Vida, deprese fungovaly i v 17.století! Mě skoro do deprese uvrhl pohled na zchátralou, kdysi nepochybně výstavnou rozlehlou rekreační chatu hned přes cestu naproti poutnímu kostelu sv.Vavřince. Donedávna prý zotavovna ROH, dnes rozpadající se budova zarůstající náletovými křovinami. Něco to o nás vypovídá. Na zpáteční cestě jsem se rokli vyhnula, i když tudy podle historiků chodívala na Veselou horu za svého pobytu v Domažlicích Božena Němcová, Paní komisarka Jindřicha Šimona Baara. Cesta po silnici vedla kolem kaple sv.Anny. Kaple je nedávno restaurovaná, okolí upraveno, můžete i posedět a zavzpomínat na ubožáky, kteří se v těchto místech modlívali před cestou na popraviště. Na další horory ještě dojde.

         Domažlice mají dvě nádraží. Jedno, to hlavní, je – místní prominou – odpudivě šedivé, řekla bych čpící pohraničím. To druhé, mně místně i pocitově bližší – Domažlice město –jsem zastihla v čilých stavebních úpravách. Chci věřit, že nestřou pel prázdninově poetického nádražíčka, z rodu těch z veršů Jana Skácela: 

         Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

        Vždycky jsme malinko smutní                   

        na malých nádražích, kde nikdo nečeká.

        Najednou máme bílou duši z bezu,

        najednou je v nás příliš člověka.

 Já jsem nesmutnila, i když děti, se kterými jsem se poprvé setkala v autobuse cestou do Horšovského Týna, vlakům nemávaly. Jejich přívětivá vedoucí, podpořena mladým mužem, zřejmě „praktikantem“, už věděla, že zrovna mně nemusí existenci dětského příměstského prázdninového tábora vysvětlovat. Oceňujeme dost – nejen finančně – činnost podobných zapálenců? Pro peníze to jistě nedělají. Kolika rodičům „vytrhnou trn z paty“, postarají se o jejich děti, které by se jinak pravděpodobně nějak poflakovaly v ulicích letně změněných měst, vystaveny různým nebezpečenstvím. Kdo někdy zkusil připravit na týden smysluplný –dokonce kulturní! – program pro houf pětadvaceti dětí, uznale pokývá hlavou.

 

          Regionální vlaková souprava místy zastavuje jen na znamení. Také jsem stiskla „čudlík“ a vystoupila v Trhanově (456 m.n.m.). Zdejší zámek slouží jako ubytovací zařízení. Zřejmě nebude tak stylové, jako U dobré paní hraběnky na zámku v Kuníně u Nového Jičína. Ostatně – Lamingerové patřili k drobné, ne zrovna bohaté šlechtě. Tradované cizáctví jim přisoudila až Božena Němcová. Zvídavější odkážu na Toulky českou minulostí, nejlépe jejich rozhlasovou verzi. Do detailu „nabourává“ (formulace autorů pořadu) příběh uhnízděný nejen školní výukou v našich myslích. Kdo z nás tuší, že Lamingerové se původně aktivně účastnili českého stavovského povstání? Po bitvě na Bílé hoře (1620) se jeden z nich snažil před vítězným panovníkem honem honem vše napravit horlivým přestupem ke katolické víře. I s těmi chodskými privilegii to bylo mnohem barvitější. Na temné stránky Wolfa Maximiliana Lamingera svobodného pána z Albenreuthu, lidově Lomikara, ještě dojde. Zatím však přiznejme, že za vlády onoho pána začal kraj rozkvétat, díky vehementní podpoře řemeslnické výroby. Stala se také základem až do nedávna velmi prosperujícího sklářského průmyslu. Kupříkladu – jak uvádí Wikipedie – právě ve druhé polovině 17.století se z chodské osady stalo město, dnešní Klenčí pod Čerchovem (pro úplnost: roku 2006 mu byl vrácen status městyse). Čím jsem starší, tím častěji se mi vrací Shakespearovo: Všechno je jinak.

         Na trhanovském zámku spatřil světlo světa Josef Thomayer (1853 – 1927). Dokládá to pamětní deska věnovaná jednomu ze zakladatelů české lékařské vědy, tvůrci českého lékařského názvosloví, tradovaně vynikajícímu diagnostikovi, zejména v oblasti chorob břišních, někomu jeho jméno připomene známou pražskou nemocnici. Životopisci připomínají Josefa Thomayera jako vynikajícího pedagoga. Více než odborné statě jsou známé Thomayerovy literární práce, obrázky z cest nebo desítky fejetonů. Publikoval je často pod fonetickým anagramem svého jména – R. E. Jamot (zkuste přečíst pozpátku). Zálibu v jazykových hrátkách osvědčil – jak známo – vytvořením pseudonymu pro svého přítele Emila Frídu. Ten se tak stal pro českou literaturu Jaroslavem Vrchlickým (1853 – 1912). Nebylo to zdaleka jediné Thomayerovo literární přátelství. Balada o smrti Jana Koziny je uvedena věnováním: Dru Josefu Thomajerovi a Aloisu Jiráskovi připisuje J.V. 1885. Smutné divadlo onoho ponurého 28.listopadu 1695 evokují verše: Ó Plzeňské ty náměstí, nám v žilách tuhla krev! Krev tuhne i dnes při pomyšlení, že podle tehdejších zvyklostí tělo odsouzence zůstávalo na popravišti po dobu jednoho roku, ponecháno napospas dravým ptákům, přírodním a povětrnostním vlivům. V Kozinově případě to dokonce mělo být tělo bez hlavy, kterou prý si vyžádal pomstychtivý Lomikar. Jaroslav Vrchlický své poslední dny prožil v  Domažlicích, kde v roce 1912 zemřel v bytě, který mu opatřil jeho přítel – Jindřich Jindřich, hudební skladatel, etnograf a sběratel lidových písní. Projdete-li podloubím půvabného domažlického náměstí na straně o 59 cm šikmo vychýlené kostelní věže, pohybujete se – jak svědčí pamětní desky – v  místech pobytu Boženy Němcové, Jaroslava Vrchlického, Karla Jaromíra Erbena a za Dolejší branou můžete zajít do přívětivého muzea Jindřicha Jindřicha.

         V aleji za trhanovským zámkem jsem „hodila řeč“(novodobě: small talk) s domorodcem. Na nějaký kilometr vzdálený Hrádek (585 m n.m. – třetí vrch mého chodského putování) mi doporučil jít ne po silnici, ale lesem po červené turistické značce, je to kratší. Lesem chodívám s mrazením v zádech, ale překonala jsem se. Na Hrádku stojí od roku 1895 z pohlednic známá 3,2m vysoká socha Jana Sladkého Koziny, jak jinak – se psem. Okolí je upravené, utrmácení výletníci se mohou občerstvit, případně také ubytovat či dokonce prožít svatební veselí  – podle reklamy – v tradiční regionální Chodské chalupě. Já jsem se pokochala nádhernou vyhlídkou na okolí Domažlicka a prudce klesajícím svahem sešla neprošlapanou stezkou vysokou trávou do blízkého Újezda. Po desítkách let jsem se vrátila do Kozinova statku.

         Možná úmorné parno mi dopřávalo luxus pobývat v navštívených muzeích, zámcích, pamětních síních celkem osamoceně, bez houfu většinou prázdninově intaktních návštěvníků. Upadnu v nemilost, když se ohradím proti účasti nemluvňat a kojenců na prohlídkách památkových objektů? Na hradě v Horšovském Týně jsem výklad kastelánky neslyšela kvůli kojenci přikurtovanému k tělu matky, který se neutišitelným pláčem stále dožadoval pozornosti. Korunu tomu nasadil jeho starší sourozenec předpubertálního věku. Kluk se proplétal skupinou návštěvníků s tabletem v ruce a s hlasitými poznámkami typu, jak „ty lidi tehdy mohli žít bez internetu“. Výchovnou lekci patřičného ohleduplného společenského chování potřebovali především rodiče, zcela laxní k právům a potřebám ostatních.

         V Kozinově statku nás byla hrstka. Paní průvodkyně – mého věku – pojala výklad téměř v rodinném duchu. K mé lítosti nemluvila bulačinou, velmi specifickým chodským nářečím, a jak se mi přiznala, už to ani neuměla. Dozvěděla jsem se, že Jan Sladký Kozina , negramotný sedlák, měl šest synů, z nichž se jen dva dožili dospělosti. Sedávali kolem bytelného dřevěného stolu, jeho fotografii mám v mobilu. Stůl je z počátku 17. století, starší než sám hospodář Jan Kozina. Takový kus nábytku měla každá rodina ve velké vážnosti, nepřipadalo v úvahu, aby si u stolu třeba hrály děti. Nevěsta odcházející z domova za budoucím manželem považovala za svou povinnost se stolem se rozloučit. Kozinovi potomci žijí v Kalifornii. Možná v sobě ještě mají něco ze svérázných Chodů, kteří podle informačního panelu „..se raději oddávali zábavě než povinnostem…“.  Zaujal mě seznam chodských privilegií, první bylo uděleno Janem Lucemburským, to poslední, čtyřiadvacáté Fridrichem Falckým, smutně známým „zimním králem“. Není divu, že mezi ním a Lamingerem jiskřily těžké animozity, připomenu-li vrtošivé chování pánů z Albenreuthu v období mezi odbojem českých stavů v roce 1618 a celkové poměry zásadně měnící bitvou na Bílé hoře. Určitě bych těm v lavicích řekla – velmi stručně a laicky – něco o panovníkem hojně využívaném zástavním právu. Když panovníkovy truhlice zacházely na úbytě, propůjčil (zastavil/zástava) část svých území za úplatu některému ze svých finančně movitějších šlechticů. Ti pak na zastaveném majetku hospodařili po svém, ve svůj prospěch, privilegia sem, privilegia tam. Dělo se tak i na Chodsku.

         Čas, kdy jsme si volně prohlíželi vystavené exponáty, si paní průvodkyně krátila četbou. Na mou rozvernou poznámku – „Doufám, že čtete Jiráska“ – mi ukázala titulní stránku rozečtené knížky: Helena Lisická: Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska. Svět je malý! Helena Lisická ( 1930 – 2009), spisovatelka, etnografka , autorka řady knih pohádek a pověstí, chodívala naší ulicí s pejskem na procházku. Věřím, že v posledních bolavých dnech na lůžku v olomoucké nemocnici ji potěšilo doznání  medika, mého vnuka: „Já jsem vás měl jako maturitní otázku“.

         Z Kozinova Újezda do Domažlic jsou to vzdušnou čarou čtyři kilometry. Silnice byla tu stíněna příjemným stromořadím, místy vedla kolem polí, kde jsem nevěřila svým očím: chrpy, dávno nevídané, jen se to jimi modralo! Kde je koukol? Chrpy a koukol, potěcha očí, nebo nežádoucí plevel? A co s ním? Další otázky do školních lavic!

         Pomník na Výhledech (698m n.m.) postavili svému nejslavnějšímu a nejznámějšímu rodákovi Jindřichu Šimonu Baarovi (1869 – 1925) vděční obyvatelé Klenčí pod Čerchovem ( 497m n.m.). Právě Výhledy se měly v mé chodské maršrutě stát tím, co latiníci vystihují heslem Finis coronat opus (Konec korunuje dílo). Nestalo se. Nevím, jak místní v zimě zdolávají prudce stoupající kopec, to já bych z domu už při sněhovém poprašku raději ani nevyšla. Ještě jsem odhodlaně vystoupala k odbočce na lesní cestu, další pak – i časových důvodů – vzdala. Snad příště, milý Jindřichu Šimone, i když v mém případě nějaké příště… Spisovatel Jindřich Šimon Baar byl prý prudké a otevřené povahy, což mu způsobovalo dost potíží při výkonu kněžského povolání a rozhodně nepřispívalo k pohodlnému a pozemskými statky obdařenému životu. Zklamaný vývojem v církvi požádal v roce 1919 – ve věku padesáti let – o předčasné penzionování a vrátil se nastálo domů – do Klenčí pod Čerchovem. Zbývající léta – do předčasné smrti v roce 1925 – se věnoval literární a veřejné práci ve prospěch rodného kraje.To vše jsem se dozvěděla v Baarově domě, který si spisovatel zakoupil z výtěžku své literární činnosti. Dům, nabyté jmění a autorská práva odkázal svému rodišti s přáním, aby bylo v domě zřízeno muzeum, veřejná knihovna a čítárna. Není divu, že již v roce 1933 za přítomnosti třiceti tisíc příznivců odhalil Baarovi další ze slavných místních rodáků – Jindřich Jindřich – pomník na Výhledech. Sám pomník má pestrou historii. Za německé okupace byl zčásti rozstřílen, některé jeho kusy snad měly posloužit ke stavbě mlékárny v Německu. Dva kameny , ten z Klenčí a od spolku rodáků z Domažlic v americkém Chicagu, se podařilo ukrýt v lese. V roce 1947 byl pomník odhalen znovu , znovu Jindřichem Jindřichem. To jméno jsem objevila na jednom z muzejních panelů, tentokrát se ovšem jednalo o otce hudebního skladatele a sběratele lidových písní. Jindřich Šimon Baar o něm píše: „Vím, že jsem nebyl zpočátku nijak horlivým žákem a že mi škola s přísnou kázní zrovna nevoněla. Snažil jsem se jí vyhnout, jak to šlo a vítal jsem radostně dny, ve kterých „nebyla škola“. Školy obecné byly tehdy chudě vypraveny, ale pan učitel Jindřich měl své soukromé pomůcky a každý den zpestřil nám suchopár školy nějakým překvapením“. A byla jsem doma! V tom je jádro pudla – pan učitel Jindřich uměl (a snažil se!) děti zaujmout ! Souhlasím s Radkou Kvačkovou, která nedávno v Lidových novinách (v jednom ze svých vtipně psaných Posledních slov) vyjádřila obavu, že valná část současných učitelů neumí děti zaujmout. Dodala bych, že značná část učitelů na „základkách“ neučí, ale přednáší. Baarův život „mám v mobilu“ zachycený v hraničních fázích: (zajímavé) okolnosti jeho narození a jeho epitaf (byla jsem také u Baarova hrobu na místním hřbitově). To ponechám inspirovaným následníkům, abych ještě stihla upozornit na budovu Staré pošty. Tam jsem velmi plodně zúročila čas získaný nerealizovaným výstupem na Výhledy. Na Staré poště , která svého času byla také celnicí a zájezdním hostincem , existovalo pravidelné poštovní spojení již v roce 1546 (pro ilustraci: v tom roce zemřel Martin Luther, ten působil zhruba sto let po husitech – zpět k bitvě u Domažlic ….události se snažím pamatovat vztahově, v souvislostech).

         Od roku 2016 sídlí na Staré poště Dům přírody Českého lesa. Nejvíce si zde užitečně užijí děti. Samozřejmě – jak žádá doba – interaktivně. „Dům přírody Českého lesa je návštěvnickým střediskem, které ve stálé venkovní a vnitřní expozici přibližuje přírodní, kulturní a historické pozoruhodnosti unikátní příhraniční oblasti Českého lesa. Školám a dalším zájemcům nabízí specializované programy v Domě přírody i v terénu, na které se lze přihlásit prostřednictvím e-mailu…“, čtu ve vzorově vypraveném propagačním materiálu. Jenže… v ten všední den prvního červencového prázdninového týdne jsem si bohatou, pestře a vynalézavě zpracovanou nabídku Domu přírody Českého lesa prohlížela sama. Měly jsme tak s paní vedoucí možnost a dost času prodiskutovat  přínos a smysl bohulibého projektu. Dospělé může inspirovat k zamyšlení nad dějinnými proměnami kraje, zejména v oddíle věnovaném zaniklým obcím (bylo jich na šedesát), jejich historii  - včetně poválečného vyhnání obyvatel a vzniku zakázaného hraničního pásma -i jejich současnému stavu . Celé rodiny zve na výlet film upozorňující na zajímavá a atraktivní místa  Českého lesa. Je mi jen líto, že chytře vymyšlená  audiovizuální část s čápem letícím nad krajinou je zatížena aktuálním nemravem sdělit vše co nejrychleji. Denně  z rozhlasu slýchávám ten řečový úprk, trysk, kdy mám dojem, že mluvčí chrlí slova, bez tečky, bez pauzy, udýchaně, jako by právě doběhl půlmaratón, jindy ho skoro vidím, jak při zbrklé řeči přešlapuje, protože  už to nemůže vydržet a musí si odskočit….  Pohrávala jsem si s myšlenkou, o kolik více by si děti z čápova vyprávění odnesly, kdyby jim je zprostředkoval někdo jako Karel Höger. Poprosila bych čápa zvolnit alespoň o polovinu, aby si děti mohly z jeho povídání něco odnést, zapamatovat. Jinak budou pouze planě zahlceny informacemi, které vyvanou dříve, než sejdou do výtvarné dílničky v přízemí.

         Přála bych Domu přírody Českého lesa co nejvíce vnímavých návštěvníků, a to navzdory ne právě příznivě nakloněným okolnostem. Klenčí pod Čerchovem už dávno neleží na důležité spojnici Praha – Plzeň – Regensburg, už tudy (naštěstí!) netáhnou armády , jako v době, kdy generál Suvorov nocoval na Staré poště (1799) a car Alexandr poobědval ve zdejším hostinci (1815). Klenčí pod Čerchovem má aktuálně 1 335 obyvatel a pochybuji, že by se městys, co „odešla“ známá chodská keramika, těšil větší přízni návštěvníků či turistů. Bývaly zde desítky hrnčířských a keramických dílen. Dnes naleznete v Klenčí jediného výrobce chodské keramiky, navíc je dílna  a prodejna otevřena jen po domluvě. To jsem nevěděla, tudíž ani nestihla. K chodskému džbánku s vlčími máky, žlutými klasy, modrými a bílými kvítky na černém podkladě (naspodu s nápisem J.Čípa, Klenčí), který si před půlstoletím z Chodska přivezli mí rodiče, tedy nic nepřidám.

         I tak jsem z Domažlic odjížděla více než spokojená. Tu kávu, která  nemohla být horší, jsem dvěma občerstvovacím institucím v blízkosti šikmé věže ráda odpustila. Pokoj v penzionu na domažlickém náměstí plně dostál slibovanému: ubytování bylo příjemně okouzlující a z okna jsem skutečně měla romantický výhled na Chodský hrad, jak mě majitel mailem ujistil hned po rezervaci někdy v lednu. Já totiž své letní pobyty plánuji s výhledem řady měsíců. Jako kdysi u školních výletů. Věděli jsme nejen, kam pojedeme, ale hlavně co tam uvidíme, co vidět chceme, co o tom víme, co by kdyby….Dnes mi při plánování účinně pomáhá internet, mobil, jako dříve literatura. Poskytnou mi však jen informace. Informace nejsou poznatky! Co je důležitější – souvislosti, návaznost, rozporuplnost informací , grunt formované mentální mapy– to už je na mě, na mém zájmu, zdravých pochybnostech. Tím jsem se vždycky snažila „infikovat“ své okolí, hlavně žáky. Ten výhled mě už minul. Vám ve škole ta možnost zůstává. Co s ní?

  PALACKÝ, F.   Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl třetí od roku 1403 do roku 1439.

                          Praha: Nakladatelství L.Mazáč, 1939, jubilejní vydání.

LISICKÁ, H.     Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska.  Praha: nakladatelství Svoboda,

                             1971.  ISBN 25-006-71.

 

 

 

 

 Že by Domažlice ležely v mělkém dolíku? Nabyla jsem toho dojmu, během týdenního pobytu jsem  v okruhu několika kilometrů zdolala hned čtyři kopce, z větší části pěšmo. Nejprve jsem za úmorného červencového vedra vyšlapala na třech kilometrech převýšení zhruba 120m. Nic moc, ale přičtěte mi k dobru sálající slunce a rok mého narození (kdy Hitler přepadl Sovětský svaz). Cestu na Baldov k památníku v realitě neuskutečněné, a přece vítězné bitvy husitů s křižáky 14.srpna 1431 mi měla zpříjemnit expozice děl ze sochařských sympozií minulých let. Zahájení toho letošního na zahradě bývalého augustiniánského kláštera v Domažlicích – nyní Základní umělecké školy – jsem se zvědavě zúčastnila. Samotný vrch Baldov zdobí – či má zdobit (mně se nelíbil) – šest metrů vysoký žulový prstencový kalich. Na kráse mu nepřidává ani těsné sousedství telekomunikační věže. Panel naučné stezky mě vrátil k událostem srpnových dnů roku 1431, kdy právě zde, v prostoru Baldova, došlo – jak čtu – k Vítězství husitů nad vojsky V.křížové výpravy. Rozhlédla jsem se nejen po krásách Českého lesa, ale také po informacích nabízených Wikipedií. Ten údajně v panice v křoví ztracený kardinálův klobouk, jak jsme se učili ve škole, mi nestačil. Ouha, zádrhel! Wikipedie tvrdí, že bitva u Domažlic byla součástí ne páté, ale čtvrté křižácké výpravy. Pravdu jsem hledala ve své knihovně, přímo u zdroje nejspolehlivějšího – v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Schraňuji vzácné vydání z neklidného roku 1939 jako vzpomínku na původního vlastníka, mladého muže příliš brzy podlehnuvšího zlé nemoci. Listuji ve 3.díle nadepsaném Článek sedmý – Rozhodnutí. Pátá i poslední kruciáta proti husitům. Wikipedie se tedy mýlí, budu si tu její nespolehlivost pamatovat.

            František Palacký dokončil své monumentální dílo v roce 1867, jako (tehdy) kmet již téměř sedmdesátiletý. Přiznávám, v jeho díle listuji jen příležitostně, nejčastěji utilitárně, stejně jako v tomto případě z potřeby něco si ověřit, s něčím se blíže seznámit. Překvapeně čtu, do jakých detailů byl Palacký schopen čtenářům historické události přiblížit. A nejen historické, i tu všednodennost, která obvykle zůstává nepovšimnuta. Co záleží na tom, jak lidé tehdy – ve stínu heroických dějin – žili? I oslavovaná doba – v tomto bodě husitská – měla svoje stíny a problémy: - „ Národ český, ačkoli vítězný, nemohl však uchrániti se, aby nestrádal také mnohonásobně sporem a bojem již desítiletým, proti celému takřka světu, rozbroje domácí, pobořená města, hrady a tvrze vypálené, obyvatelstvo namnoze povražděné aneb ze sídel svých vyplašené, pole nezoraná, živnosti kleslé, obchod s jinými národy na vše strany zamezený, zdivočilost mravů vzmáhající se v té míře, co umy pokojné v zemi hynuly a ředly – to vše nedalo se nahraditi ani opraviti kořistmi sebebohatšími z ciziny.Také ubývalo čím dále tím více domácí síly bojovné, lid selský a řemeslníci po městečkách již počali valně ukrývati se, kdykoli voláno na vojnu, a byvše přece sehnáni, ukrádali se z vojska zase“. Nelekám se archaických tvarů češtiny, ostatně je jich méně, než bych očekávala. V kontaktu s žáky nebo studenty bych z toho udělala spíš přednost, nebojím se říct – až trochu recesi. Mám (nejen) učitelskou zkušenost z chápavého, skoro rozverného přijetí způsobu, „jak spolu vedli řeči Petr Bajza s Édou Kemlinkem a Josefem Zilvarem z chudobince“ – prostě ti hoši z Poláčkovy knížky Bylo nás pět. Nebála bych se tedy – různou audiovizuální formou – přiblížit ve třídě, v posluchárně úsilí a roli kardinála Juliana Cesariniho. Své poslání spatřoval v zajištění konečného zúčtování s husity, a proto „…kardinál Julian velikou horlivostí objížděl země německé, zvláště v Porýní, hlásaje všude kříž a rovnaje všecky veřejné spory a půtky, aby majíce doma pokoj, všichni obrátili se silou tím větší proti Čechům“. Průběh bitvy-nebitvy u Domažlic, v prostoru Baldova ho nakonec přivedl k náhledu, že bude rozumnější s husity vyjednávat. To prozření spojené s nabytým respektem k osobnosti Prokopa Holého je Palackým vylíčeno následovně: „ O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati…v úterý dne 14.srpna (1431) zrána sešikovalo vozy své a táhlo celý ten den k Domažlicům…Byly již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blížil a že nastával tudíž boj rozhodný. I ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou. Kardinál Julian s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi /Baldov?/, aby shlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především hora obsazena byla….vše se hemžilo, křik a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to? volá kardinál poděšený, proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl, přišla mu zpráva, že vojska všecka byla na útěku, aniž prý možné bylo udržeti jich, pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již utíkání bylo všeobecné….  Honci vojska českého vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho…a tak ode všech vozů Němci utekli, i ode všech děl a jiných věcí svých. Ubohý kardinál, jehož lidé nejvíce utrpěli, octl se u velikém nebezpečenství, ne tak od Čechů, jako raděj od křižáků samých, kteří náramně rozjitřeni jsouce, sčítali na něho vinu všeho neštěstí. Biskup würzburský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němž přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesešed, aniž pokrmu neb nápoje poživ“.

Co se četných přechodníků a jazykových archaismů týče, držela bych se Žižkova: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte! Ale nebrala bych to doslova – přechodník může být komunikační libůstka, je-li v pravý čas náležitě užita. Chovám v paměti úsměvnou vzpomínku na osmáka, který viděl až na dno mé učitelské duše. Svou omluvu lišácky formuloval slovy: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol“. Rozhodně bych vše nezploštila na gramatické technikálie (přechodník přítomný se tvoří…), zůstala bych v jazykově emoční rovině. Již vícekrát jsem připomněla slova vynikajícího bohemisty pana profesora Alexandra Sticha: „Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti. Individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“. Krátce – využila bych přechodníků a jazykových archaismů ke hře s jazykem, s mateřštinou, Nejsem maximalista, nikdy svým záměrem neoslovím všechny ve třídě, v posluchárně. Dotknu-li se několika, zahraji-li na strunu dvou, tří, zaplaťpánbůh za to! Těm ostatním to v žádném případě neublíží ani neuškodí.

Další den jsem se vydala z domažlického náměstí (428 m n.m.) na Veselou horu (589 m n.m.). Čekaly mě 3 km ke známému poutnímu místu zvanému Vavřineček. Na zelené turistické značce hned za místním nádražím bylo někým zkušeným připsáno: Stezka vede roklí !!! Ty vykřičníky byly na místě: moc se mi ulevilo, když ponurá, roklí sevřená, neprošlapaná stezka po několika stech metrech vyústila v aleji vzrostlých stromů. Účastníci letošních Chodských slavností (9.-11.8.2019), největší národopisné slavnosti Chodska, šli pravděpodobně raději po silnici, dudáci v chodských krojích (viděla jsem je v domažlickém  kostele při křtu novorozeněte) by se v rokli přinejmenším urousali. Nejslavnější pouť ke svatému Vavřinci (slaví svátek 10.srpna) se konala v roce 1939 jako protest proti okupaci Československa. Zúčastnilo se jí na 120 000 poutníků, svážely je do Domažlic speciální vlaky. Mezi účastníky poutě byli vedle církevních hodnostářů (letos sloužil mši Dominik Duka) i představitelé českého kulturního života, mezi jinými Josef Hora, Karel Hašler, Jiří Mucha a – nastojte! –Julius Fučík! Co tato jména říkají těm ve školních lavicích nebo vysokoškolských posluchárnách? Nemáte čas si o nich promluvit? Připomínám: Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: Kde vůle, tam cesta.

Obešla jsem v ten čas zavřenou kapli sv.Vavřince, přečetla si na informační tabuli něco z místních dějin i pověstí. Třeba o manželce mydlářského mistra Zuzaně Veselé (odtud pojmenování hory – Veselá) donátorce pozemku pro stavbu kaple jako díků sv.Vavřinci za vyléčení z depresí. Vida, deprese fungovaly i v 17.století! Mě skoro do deprese uvrhl pohled na zchátralou, kdysi nepochybně výstavnou rozlehlou rekreační chatu hned přes cestu naproti poutnímu kostelu sv.Vavřince. Donedávna prý zotavovna ROH, dnes rozpadající se budova zarůstající náletovými křovinami. Něco to o nás vypovídá. Na zpáteční cestě jsem se rokli vyhnula, i když tudy podle historiků chodívala na Veselou horu za svého pobytu v Domažlicích Božena Němcová, Paní komisarka Jindřicha Šimona Baara. Cesta po silnici vedla kolem kaple sv.Anny. Kaple je nedávno restaurovaná, okolí upraveno, můžete i posedět a zavzpomínat na ubožáky, kteří se v těchto místech modlívali před cestou na popraviště. Na další horory ještě dojde.

Domažlice mají dvě nádraží. Jedno, to hlavní, je – místní prominou – odpudivě šedivé, řekla bych čpící pohraničím. To druhé, mně místně i pocitově bližší – Domažlice město –jsem zastihla v čilých stavebních úpravách. Chci věřit, že nestřou pel prázdninově poetického nádražíčka, z rodu těch z veršů Jana Skácela: 

         Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

        Vždycky jsme malinko smutní                   

        na malých nádražích, kde nikdo nečeká.

        Najednou máme bílou duši z bezu,

        najednou je v nás příliš člověka.

  Já jsem nesmutnila, i když děti, se kterými jsem se poprvé setkala v autobuse cestou do Horšovského Týna, vlakům nemávaly. Jejich přívětivá vedoucí, podpořena mladým mužem, zřejmě „praktikantem“, už věděla, že zrovna mně nemusí existenci dětského příměstského prázdninového tábora vysvětlovat. Oceňujeme dost – nejen finančně – činnost podobných zapálenců? Pro peníze to jistě nedělají. Kolika rodičům „vytrhnou trn z paty“, postarají se o jejich děti, které by se jinak pravděpodobně nějak poflakovaly v ulicích letně změněných měst, vystaveny různým nebezpečenstvím. Kdo někdy zkusil připravit na týden smysluplný –dokonce kulturní! – program pro houf pětadvaceti dětí, uznale pokývá hlavou.

 

   Regionální vlaková souprava místy zastavuje jen na znamení. Také jsem stiskla „čudlík“ a vystoupila v Trhanově (456 m.n.m.). Zdejší zámek slouží jako ubytovací zařízení. Zřejmě nebude tak stylové, jako U dobré paní hraběnky na zámku v Kuníně u Nového Jičína. Ostatně – Lamingerové patřili k drobné, ne zrovna bohaté šlechtě. Tradované cizáctví jim přisoudila až Božena Němcová. Zvídavější odkážu na Toulky českou minulostí, nejlépe jejich rozhlasovou verzi. Do detailu „nabourává“ (formulace autorů pořadu) příběh uhnízděný nejen školní výukou v našich myslích. Kdo z nás tuší, že Lamingerové se původně aktivně účastnili českého stavovského povstání? Po bitvě na Bílé hoře (1620) se jeden z nich snažil před vítězným panovníkem honem honem vše napravit horlivým přestupem ke katolické víře. I s těmi chodskými privilegii to bylo mnohem barvitější. Na temné stránky Wolfa Maximiliana Lamingera svobodného pána z Albenreuthu, lidově Lomikara, ještě dojde. Zatím však přiznejme, že za vlády onoho pána začal kraj rozkvétat, díky vehementní podpoře řemeslnické výroby. Stala se také základem až do nedávna velmi prosperujícího sklářského průmyslu. Kupříkladu – jak uvádí Wikipedie – právě ve druhé polovině 17.století se z chodské osady stalo město, dnešní Klenčí pod Čerchovem (pro úplnost: roku 2006 mu byl vrácen status městyse). Čím jsem starší, tím častěji se mi vrací Shakespearovo: Všechno je jinak.

Na trhanovském zámku spatřil světlo světa Josef Thomayer (1853 – 1927). Dokládá to pamětní deska věnovaná jednomu ze zakladatelů české lékařské vědy, tvůrci českého lékařského názvosloví, tradovaně vynikajícímu diagnostikovi, zejména v oblasti chorob břišních, někomu jeho jméno připomene známou pražskou nemocnici. Životopisci připomínají Josefa Thomayera jako vynikajícího pedagoga. Více než odborné statě jsou známé Thomayerovy literární práce, obrázky z cest nebo desítky fejetonů. Publikoval je často pod fonetickým anagramem svého jména – R. E. Jamot (zkuste přečíst pozpátku). Zálibu v jazykových hrátkách osvědčil – jak známo – vytvořením pseudonymu pro svého přítele Emila Frídu. Ten se tak stal pro českou literaturu Jaroslavem Vrchlickým (1853 – 1912). Nebylo to zdaleka jediné Thomayerovo literární přátelství. Balada o smrti Jana Koziny je uvedena věnováním: Dru Josefu Thomajerovi a Aloisu Jiráskovi připisuje J.V. 1885. Smutné divadlo onoho ponurého 28.listopadu 1695 evokují verše: Ó Plzeňské ty náměstí, nám v žilách tuhla krev! Krev tuhne i dnes při pomyšlení, že podle tehdejších zvyklostí tělo odsouzence zůstávalo na popravišti po dobu jednoho roku, ponecháno napospas dravým ptákům, přírodním a povětrnostním vlivům. V Kozinově případě to dokonce mělo být tělo bez hlavy, kterou prý si vyžádal pomstychtivý Lomikar. Jaroslav Vrchlický své poslední dny prožil v  Domažlicích, kde v roce 1912 zemřel v bytě, který mu opatřil jeho přítel – Jindřich Jindřich, hudební skladatel, etnograf a sběratel lidových písní. Projdete-li podloubím půvabného domažlického náměstí na straně o 59 cm šikmo vychýlené kostelní věže,pohybujete se – jak svědčí pamětní desky – v  místech pobytu Boženy Němcové, Jaroslava Vrchlického, Karla Jaromíra Erbena a za Dolejší branou můžete zajít do přívětivého muzea Jindřicha Jindřicha.

V aleji za trhanovským zámkem jsem „hodila řeč“(novodobě: small talk) s domorodcem. Na nějaký kilometr vzdálený Hrádek (585 m n.m. – třetí vrch mého chodského putování) mi doporučil jít ne po silnici, ale lesem po červené turistické značce, je to kratší. Lesem chodívám s mrazením v zádech, ale překonala jsem se. Na Hrádku stojí od roku 1895 z pohlednic známá 3,2m vysoká socha Jana Sladkého Koziny, jak jinak – se psem. Okolí je upravené, utrmácení výletníci se mohou občerstvit, případně také ubytovat či dokonce prožít svatební veselí  – podle reklamy – v tradiční regionální Chodské chalupě. Já jsem se pokochala nádhernou vyhlídkou na okolí Domažlicka a prudce klesajícím svahem sešla neprošlapanou stezkou vysokou trávou do blízkého Újezda. Po desítkách let jsem se vrátila do Kozinova statku.

Možná úmorné parno mi dopřávalo luxus pobývat v navštívených muzeích, zámcích, pamětních síních celkem osamoceně, bez houfu většinou prázdninově intaktních návštěvníků. Upadnu v nemilost, když se ohradím proti účasti nemluvňat a kojenců na prohlídkách památkových objektů? Na hradě v Horšovském Týně jsem výklad kastelánky neslyšela kvůli kojenci přikurtovanému k tělu matky, který se neutišitelným pláčem stále dožadoval pozornosti. Korunu tomu nasadil jeho starší sourozenec předpubertálního věku. Kluk se proplétal skupinou návštěvníků s tabletem v ruce a s hlasitými poznámkami typu, jak „ty lidi tehdy mohli žít bez internetu“. Výchovnou lekci patřičného ohleduplného společenského chování potřebovali především rodiče, zcela laxní k právům a potřebám ostatních.

Kozinově statku nás byla hrstka. Paní průvodkyně – mého věku – pojala výklad téměř v rodinném duchu. K mé lítosti nemluvila bulačinou, velmi specifickým chodským nářečím, a jak se mi přiznala, už to ani neuměla. Dozvěděla jsem se, že Jan Sladký Kozina , negramotný sedlák, měl šest synů, z nichž se jen dva dožili dospělosti. Sedávali kolem bytelného dřevěného stolu, jeho fotografii mám v mobilu. Stůl je z počátku 17. století, starší než sám hospodář Jan Kozina. Takový kus nábytku měla každá rodina ve velké vážnosti, nepřipadalo v úvahu, aby si u stolu třeba hrály děti. Nevěsta odcházející z domova za budoucím manželem považovala za svou povinnost se stolem se rozloučit. Kozinovi potomci žijí v Kalifornii. Možná v sobě ještě mají něco ze svérázných Chodů, kteří podle informačního panelu „..se raději oddávali zábavě než povinnostem…“.  Zaujal mě seznam chodských privilegií, první bylo uděleno Janem Lucemburským, to poslední, čtyřiadvacáté Fridrichem Falckým, smutně známým „zimním králem“. Není divu, že mezi ním a Lamingerem jiskřily těžké animozity, připomenu-li vrtošivé chování pánů z Albenreuthu v období mezi odbojem českých stavů v roce 1618 a celkové poměry zásadně měnící bitvou na Bílé hoře. Určitě bych těm v lavicích řekla – velmi stručně a laicky – něco o panovníkem hojně využívaném zástavním právu. Když panovníkovy truhlice zacházely na úbytě, propůjčil (zastavil/zástava) část svých území za úplatu některému ze svých finančně movitějších šlechticů. Ti pak na zastaveném majetku hospodařili po svém, ve svůj prospěch, privilegia sem, privilegia tam. Dělo se tak i na Chodsku.

Čas, kdy jsme si volně prohlíželi vystavené exponáty, si paní průvodkyně krátila četbou. Na mou rozvernou poznámku – „Doufám, že čtete Jiráska“ – mi ukázala titulní stránku rozečtené knížky: Helena Lisická: Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska. Svět je malý! Helena Lisická ( 1930 – 2009), spisovatelka, etnografka , autorka řady knih pohádek a pověstí, chodívala naší ulicí s pejskem na procházku. Věřím, že v posledních bolavých dnech na lůžku v olomoucké nemocnici ji potěšilo doznání  medika, mého vnuka: „Já jsem vás měl jako maturitní otázku“.

Z Kozinova Újezda do Domažlic jsou to vzdušnou čarou čtyři kilometry. Silnice byla tu stíněna příjemným stromořadím, místy vedla kolem polí, kde jsem nevěřila svým očím: chrpy, dávno nevídané, jen se to jimi modralo! Kde je koukol? Chrpy a koukol, potěcha očí, nebo nežádoucí plevel? A co s ním? Další otázky do školních lavic!

Pomník na Výhledech (698m n.m.) postavili svému nejslavnějšímu a nejznámějšímu rodákovi Jindřichu Šimonu Baarovi (1869 – 1925) vděční obyvatelé Klenčí pod Čerchovem ( 497m n.m.). Právě Výhledy se měly v mé chodské maršrutě stát tím, co latiníci vystihují heslem Finis coronat opus (Konec korunuje dílo). Nestalo se. Nevím, jak místní v zimě zdolávají prudce stoupající kopec, to já bych z domu už při sněhovém poprašku raději ani nevyšla. Ještě jsem odhodlaně vystoupala k odbočce na lesní cestu, další pak – i časových důvodů – vzdala. Snad příště, milý Jindřichu Šimone, i když v mém případě nějaké příště… Spisovatel Jindřich Šimon Baar byl prý prudké a otevřené povahy, což mu způsobovalo dost potíží při výkonu kněžského povolání a rozhodně nepřispívalo k pohodlnému a pozemskými statky obdařenému životu. Zklamaný vývojem v církvi požádal v roce 1919 – ve věku padesáti let – o předčasné penzionování a vrátil se nastálo domů – do Klenčí pod Čerchovem. Zbývající léta – do předčasné smrti v roce 1925 – se věnoval literární a veřejné práci ve prospěch rodného kraje.To vše jsem se dozvěděla v Baarově domě, který si spisovatel zakoupil z výtěžku své literární činnosti. Dům, nabyté jmění a autorská práva odkázal svému rodišti s přáním, aby bylo v domě zřízeno muzeum, veřejná knihovna a čítárna. Není divu, že již v roce 1933 za přítomnosti třiceti tisíc příznivců odhalil Baarovi další ze slavných místních rodáků – Jindřich Jindřich – pomník na Výhledech. Sám pomník má pestrou historii. Za německé okupace byl zčásti rozstřílen, některé jeho kusy snad měly posloužit ke stavbě mlékárny v Německu. Dva kameny , ten z Klenčí a od spolku rodáků z Domažlic v americkém Chicagu, se podařilo ukrýt v lese. V roce 1947 byl pomník odhalen znovu , znovu Jindřichem Jindřichem. To jméno jsem objevila na jednom z muzejních panelů, tentokrát se ovšem jednalo o otce hudebního skladatele a sběratele lidových písní. Jindřich Šimon Baar o něm píše: „Vím, že jsem nebyl zpočátku nijak horlivým žákem a že mi škola s přísnou kázní zrovna nevoněla. Snažil jsem se jí vyhnout, jak to šlo a vítal jsem radostně dny, ve kterých „nebyla škola“. Školy obecné byly tehdy chudě vypraveny, ale pan učitel Jindřich měl své soukromé pomůcky a každý den zpestřil nám suchopár školy nějakým překvapením“. A byla jsem doma! V tom je jádro pudla – pan učitel Jindřich uměl (a snažil se!) děti zaujmout ! Souhlasím s Radkou Kvačkovou, která nedávno v Lidových novinách (v jednom ze svých vtipně psaných Posledních slov) vyjádřila obavu, že valná část současných učitelů neumí děti zaujmout. Dodala bych, že značná část učitelů na „základkách“ neučí, ale přednáší. Baarův život „mám v mobilu“ zachycený v hraničních fázích: (zajímavé) okolnosti jeho narození a jeho epitaf (byla jsem také u Baarova hrobu na místním hřbitově). To ponechám inspirovaným následníkům, abych ještě stihla upozornit na budovu Staré pošty. Tam jsem velmi plodně zúročila čas získaný nerealizovaným výstupem na Výhledy. Na Staré poště , která svého času byla také celnicí a zájezdním hostincem , existovalo pravidelné poštovní spojení již v roce 1546 (pro ilustraci: v tom roce zemřel Martin Luther, ten působil zhruba sto let po husitech – zpět k bitvě u Domažlic ….události se snažím pamatovat vztahově, v souvislostech).

Od roku 2016 sídlí na Staré poště Dům přírody Českého lesa. Nejvíce si zde užitečně užijí děti. Samozřejmě – jak žádá doba – interaktivně. „Dům přírody Českého lesa je návštěvnickým střediskem, které ve stálé venkovní a vnitřní expozici přibližuje přírodní, kulturní a historické pozoruhodnosti unikátní příhraniční oblasti Českého lesa. Školám a dalším zájemcům nabízí specializované programy v Domě přírody i v terénu, na které se lze přihlásit prostřednictvím e-mailu…“, čtu ve vzorově vypraveném propagačním materiálu. Jenže… v ten všední den prvního červencového prázdninového týdne jsem si bohatou, pestře a vynalézavě zpracovanou nabídku Domu přírody Českého lesa prohlížela sama. Měly jsme tak s paní vedoucí možnost a dost času prodiskutovat  přínos a smysl bohulibého projektu. Dospělé může inspirovat k zamyšlení nad dějinnými proměnami kraje, zejména v oddíle věnovaném zaniklým obcím (bylo jich na šedesát), jejich historii  - včetně poválečného vyhnání obyvatel a vzniku zakázaného hraničního pásma -i jejich současnému stavu . Celé rodiny zve na výlet film upozorňující na zajímavá a atraktivní místa  Českého lesa. Je mi jen líto, že chytře vymyšlená a audiovizuální část s čápem letícím nad krajinou je zatížena aktuálním nemravem sdělit vše co nejrychleji. Běžně z rozhlasu slýchávám ten řečový úprk, trysk, kdy mám dojem, že mluvčí chrlí slova, bez tečky, bez pauzy, udýchaně, jako by právě doběhl půlmaratón, jindy ho skoro vidím, jak při zbrklé řeči přešlapuje, protože  už to nemůže vydržet a musí si odskočit….  Pohrávala jsem si s myšlenkou, o kolik více by si děti z čápova vyprávění odnesly, kdyby jim je zprostředkoval někdo jako Karel Höger. Poprosila bych čápa zvolnit alespoň o polovinu, aby si děti mohly z jeho povídání něco odnést, zapamatovat. Jinak budou pouze planě zahlceny informacemi, které vyvanou dříve, než sejdou do výtvarné dílničky v přízemí.

Přála bych Domu přírody Českého lesa co nejvíce vnímavých návštěvníků, a to navzdory ne právě příznivě nakloněným okolnostem. Klenčí pod Čerchovem už dlouho neleží na důležité spojnici Praha – Plzeň – Regensburg, už tudy (naštěstí!) netáhnou armády , jako v době, kdy generál Suvorov nocoval na Staré poště (1799) a car Alexandr poobědval ve zdejším hostinci (1815). Klenčí pod Čerchovem má aktuálně 1 335 obyvatel a pochybuji, že by se městys, co „odešla“ známá chodská keramika, těšil větší přízni návštěvníků či turistů. Bývaly zde desítky hrnčířských a keramických dílen. Dnes naleznete v Klenčí jediného výrobce chodské keramiky, navíc je dílna  a prodejna otevřena jen po domluvě. To jsem nevěděla, tudíž ani nestihla. K chodskému džbánku s vlčími máky, žlutými klasy, modrými a bílými kvítky na černém podkladě (naspodu s nápisem J.Čípa, Klenčí), který si před půlstoletím z Chodska přivezli mí rodiče, tedy nic nepřidám.

I tak jsem z Domažlic odjížděla více než spokojená. Tu kávu, která  nemohla být horší, jsem dvěma občerstvovacím institucím v blízkosti šikmé věže ráda odpustila. Pokoj v penzionu na domažlickém náměstí plně dostál slibovanému: ubytování bylo příjemně okouzlující a z okna jsem skutečně měla romantický výhled na Chodský hrad, jak mě majitel mailem ujistil hned po rezervaci někdy v lednu. Já totiž své letní pobyty plánuji s výhledem řady měsíců. Jako kdysi u školních výletů. Věděli jsme nejen, kam pojedeme, ale hlavně co tam uvidíme, co vidět chceme, co o tom víme, co by kdyby….Dnes mi při plánování účinně pomáhá internet, mobil, jako dříve literatura. Poskytnou mi však jen informace. Informace nejsou poznatky! Co je důležitější – souvislosti, návaznost, rozporuplnost informací , grunt formované mentální mapy– to už je na mě, na mém zájmu, zdravých pochybnostech. Tím jsem se vždycky snažila „infikovat“ své okolí, hlavně žáky. Ten výhled mě už minul. Vám ve škole ta možnost zůstává. Co s ní?

 

 PALACKÝ, F.   Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl třetí od roku 1403 do roku 1439.

                          Praha: Nakladatelství L.Mazáč, 1939, jubilejní vydání.

LISICKÁ, H.     Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska.  Praha: nakladatelství Svoboda,

                        1971.  ISBN 25-006-71.

 

 

 

 


Stálo to za to?

         Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky – toto přesvědčení Jana Amose Komenského zcela naplňuje publikace z edice ČT s naléhavou otázkou v titulu: Stálo to za to?  Je perfektním – obsahově i formálně – dovětkem a příspěvkem k uplynulému „osmičkovému“ roku, kdy jsme si připomínali 100. výročí vzniku Československa. Na přebalu potřebné knihy čtu: „Jako pomyslná tečka za oslavami velkého výročí a zároveň jako mnoho otazníků a vykřičníků do budoucnosti vychází soubor rozhovorů, které vedli moderátor cyklu České televize Historie.cz Vladimír Kučera a Karel Kučera. Tyto a další podobné otázky položili významným osobnostem z různých oblastí a různých názorů“.

          Dokumentární pořad Historie.cz považuji za jedinečný počin České televize. Je to vysílání, které si nerada nechávám ujít. V premiéře se objevuje v sobotu po jednadvacáté hodině na „Čé Té dvojce“. Ve studiu se obvykle tři odborníci na probírané téma setkávají s Vladimírem Kučerou – žurnalistou, autorem mnoha komentářů a držitelem několika ocenění za novinářskou a dokumentární tvorbu (Cena Ferdinanda Peroutky, medaile Vojtěcha Náprstka AV ČR za popularizaci vědy, Cena Nadace Josefa Luxe, Cena Václava Havla za přínos díla občanské společnosti). Tu profesní charakteristiku a souhrn ocenění opisuji ze závěrečných stránek knihy Stálo to za to? Kapitola je nadepsána Ptali se… K fotografii obou autorů bohužel musím v případě Vladimíra Kučery za rok jeho narození (1947) připojit už to druhé hraniční a definitivní – letošní 4. červenec. Nevím, do jaké míry bude tíha přípravy v následujících měsících spočívat na Marii Koldinské, která příležitostně alternovala v roli moderátorky pořadu Historie.cz . A to zejména v diskusích zabývajících se dějinami raného novověku. Není divu, v roce 2001 tehdy teprve třicetiletá vědecká pracovnice obdržela za monografii Každodennost renesančního aristokrata Cenu Josefa Pekaře. Mě si Marie Koldinská (dnes již Marie Koldinská Šedivá) naprosto získala fascinující více než pětisetstránkovou publikací Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – cesta intelektuála k popravišti, kterou nádherně vypravenou vydalo v roce 2004 renomované nakladatelství Paseka. Přesto musím přiznat, že rozpravy vedené Vladimírem Kučerou byly pro mě přitažlivější, možná k historickým faktům přidanou hodnotou člověčenství a osobního účastenství.

        Česká televize odvysílala dosud neuvěřitelných 450 dílů Historie.cz. Jednu letošní červencovou sobotu reprízovala v prázdninovém režimu letně přitažlivé téma Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud (2018) s moderátorkou Marií Koldinskou. Jen maně vzpomenu některé z pořadů (ostatní si mohou i s charakteristikou pojednávaného zájemci najít na internetu). Třeba Zdař Bůh! k historii našeho hornictví, ale jako téma se objevil i fotbal. Z historických témat volím namátkou: I války mají svůj konec, Pod praporem Johna Browna a generála Lee, Kroměřížský sněm (míněn ten v roce 1848), Cesty ve znamení kříže, Císař Karel odchází, Tony Cermak z Chicaga a ti druzí, Tatíček Masaryk a děda Pilsudski, Světec nad vodami (sv.Jan Nepomucký, evropsky známý z každého mostu), Virtuální archeologie, Na den svatého Rufa – pro Přemysla Otakara II. nešťastný 26.srpen 1278 na Moravském poli… další ponechám na zájemcích.

         Historická témata vztahující se k našim dějinám daly základ knize s otazníkem v titulu – Stálo to za to? Otazníky obecně vyjadřují zvědavost, zvídavost, jindy pochybnosti, možná i skepsi. Podle Milana Kundery je skepse nejplodnější stav, díky oněm otazníkům, které skepse nastoluje, vyvolává. Vladimír Kučera s mladším spoluautorem Karlem Kučerou (nar.1987) oslovili dvacet respondentů širokého věkového záběru – od Karla Schwarzenberga (nar.1937) po Kateřinu Tučkovou (nar.1980). Každý z dvaceti respondentů je uveden speciálně pro tuto publikaci vytvořenou funkčně civilní fotografií a stručným několikařádkovým medailonkem. Karla Schwarzenberga netřeba představovat, u Kateřiny Tučkové, spisovatelky, scenáristky, dramatičky a kurátorky, nositelky několika literárních cen , i zahraničních, dodám, že pro mě byla zjevením, když jí jako devětadvacetileté vyšel román Vyhnání Gerty Schnirch. Pozdější a mnohem populárnější Žítkovské bohyně mě už tolik neoslovily.

         Se značným sebezapřením se vzdám možnosti z knihy Stálo to za to? citovat. Nedokázala bych se rozhodnout co nebo koho, jaký názor, který fakt upřednostnit. Ne všichni oslovení jsou mi názorově či jinak blízcí. Tím spíše se jejich pohledem a prezentovanými názory zabývám, tím více mě zajímají a uvažuji, jsem-li schopna případného protiargumentu, vlastně mě obohacují. Při četbě jsem byla vícekrát překvapena a reálně přivedena k tomu, abych své – možná jisté předpojatosti – korigovala. Rozhodně se tak stalo u posledního osloveného – Petra Pitharta – jemuž připadla úloha Závěrečného slova.

         To ale předbíhám. Kniha je velmi promyšleně rozčleněna do čtyř bloků. U každého oddílu se pokusím „navnadit“ čtenáře uvedením jména alespoň některého z těch, kteří odpovídali (z pohledu svého životního i profesního vyladění) na otázky oscilující kolem níže uvedených. Zbývá dodat, že mezi respondenty se problému a věci prospěšně ocitli i cizí státní příslušníci, chcete-li Ne-Češi.

Mělo to smysl? Měl smysl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa?

-  Očekávali Slováci od Čechů víc a dali Češi Slovákům to, co jim slíbili?

 -  Jsme potomci Jana Husa, nebo husitů?

-  Rozbili jsme Rakousko? Vybojovali jsme si to?

-  Mohli jsme udělat víc pro to, aby došlo k zasypání příkopu mezi Čechy a sudetskými Němci?

-  Nebyl Masaryk autokrat?

-  Jak se měnily názory Evropy a světa na Československo během jeho historie?

-  Neztratili jsme zavržením šlechty zkušenost se správou země? Tu schopnost nést úděl

    vládnutí?

-  Existuje historická pravda?

            Nadpis prvního oddílu souzní s titulem knihy – Stálo to za to? K nelehké otázce se vyjadřuje vedle Karla Schwarzenberga také Daniel Kroupa, stručně snad nejvýstižněji charakterizován jako chartista a polistopadový politik, dále třeba aktuálně problematizovaný Michal Semín, a priori sledující linii náboženských problémů.

         Pohled historiků ve druhém oddíle prezentuje vedle mediálně známějšího Petra Blažka kupříkladu Matěj Spurný (nar.1979), zabývající se podle uvedeného medailonu „otázkami etnicity a nacionalismu ve středoevropském prostředí, je spoluzakladatelem občanského sdružení Antikomplex, podílel se na kritické společenské reflexi poválečného vývoje českého pohraničí“.

         Dostávám se k oddílu nadepsanému Pohledy odjinud. Jsou natolik závažné, že uvedu jména všech zúčastněných. Vedle Evžena Gála (maďarské konotace) je to Stefan Zwicker (opisuji: „…vystudoval historii, germanistiku a srovnávací literaturu na univerzitě Johannese Gutenberga v Mohuči. …zabývá se dějinami východní a střední Evropy, německo-českými a německo-polskými vztahy a též historií sportu, zejména fotbalu….opakovaně hostující vysokoškolský učitel na Karlově univerzitě v Praze, naposledy 2018/2019). Další oslovený historik Miroslav Michela – znovu přepis z medailonu – „…se jako výzkumník věnuje především problematice slovensko-maďarských vztahů, slovenského a maďarského nacionalismu…“. A Maciej Ruczaj je polský politolog, studoval na Univerzitě Karlově a dlouhodobě žije v Praze, kde působí jako ředitel Polského institutu. Všichni jmenovaní mají pohledem zvenčí bezpochyby co říci k základní položené otázce o vzniku Československa.

          Přiznávám, že čtvrtý oddíl Tematické rozhovory jsem nalistovala a četla jako první. Hlavně kvůli mezinárodně uznávané vědecké osobnosti (zjednodušeně) v oblasti lingvistiky – Karlu Olivovi. Nezklamal! Jako vždy k závisti obdivuhodně široce vzdělaný a důvtipný. V tomto případě se možnosti citace některého z jeho výroků vzdávám obzvláště těžce a nerada. K ekonomickým otázkám se vyjadřuje Jana Švejdová, která se kromě jiného dlouhodobě podílí na výzkumu historie a vývoje ekonomického vzdělávání v Československu. Zkrátka nepřichází ani kultura a filozofie, k problémům české (československé?) krajiny připojuje svůj náhled Martin Škorpík, aktuálně vedoucí oddělení speciální ochrany přírody a strategického plánování Správy Národního parku Podyjí ve Znojmě.

         V Závěrečné slovu jeho autor Petr Pithart základní položenou otázku Stálo to za to? doplnil pythickým konstatováním Jak komu, jak kdy…Zde se prohřeším proti původnímu předsevzetí a z konce několika stran Závěrečného slova přece kousek ocituji. Petr Pithart, na začátku 90.let jeden z nejhlasitějších odpůrců rozdělení Československa, v únoru 2019 konstatuje: „Ano, náš příběh je zcela ojedinělý. Tak ojedinělý a bezprecedentní, že se musíme pro jistotu ptát, jestli jsme za tu výhru nezaplatili nějakou cenu, spíše vyšší než nižší. Či dokonce zda ji dosud neplatíme…Ještě jinak: nebyl by býval menší úspěch v jednáních o hranicích víc?“.

        Zbývající stránky příkladně zpracované knihy jsou zaplněny Jmenným rejstříkem a těm méně historicky orientovaným nabízejí pomoc, nápovědu. Pod názvem Co to je? se dozvědí ve zkratce základní fakta kupříkladu o existenci Maffie, z deklarací se poučí o Martinské, Washingtonské, Tříkrálové, ze smluv si připomenou Versailleskou mírovou nebo tu Trianonskou, nezaškodí osvěžit si problémy Sporu o Těšínsko či jednání Pařížské mírové konference zahájené v Paříži v lednu 1919 za účasti dvaatřiceti států. Všechno jsou to události ovlivňující světové dění do dnešních dnů.

         Slavit – je příjemné a milé. Ale vědět – je víc. Vytrvale opakuji větu Jana Nerudy: Kdo nic neví, musí všemu věřit. Podobně se stále vracím k pojmu maven, jak jej šíří Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu (O malých příčinách s velkými následky): „Být mavenem znamená být učitelem…maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí“ . V podstatě je kniha Stálo to za to? dobrým tipem na dárek pro ty, na kterých vám záleží. Já bych tu publikaci ve třídě otvírala – reálně i pomyslně – častěji než třídní knihu. Ku prospěchu svému i svěřenců.

KUČERA, K., KUČERA, V.  Stálo to za to? Praha: edice ČT, 2019  ISBN 978-80-7404-317-8

KOLDINSKÁ, M.  Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – cesta intelektuála k popravišti  Praha a  

                                 Litomyšl: Paseka, 2004  ISBN 80-7185-537-5

GLADWELL, M.    Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán, 2006.

                                ISBN 80-7363-070-2.


Vesel buď čtenář!

         Znáte to – v každém antikvariátě najdete poblíž pokladny nebo u vchodu (někdy i před ním) bednu či krabici s knihami k volnému, často bezplatnému odběru. Tak jsem si odnesla z jednoho pražského antikvariátu knížku se „šťavnatě“ českým titulem Bodří Pražané. Teprve později jsem si všimla, že na titulní stránce je vlastnoruční přání autorovo. V lednu 1931 právě do tohoto exempláře čtvrtého vydání souboru povídek  – s podtitulem – o postavičkách z pražských zdí a ulic autor Ignát Herrmann vepsal vzkaz: Vesel buď čtenář!

         Přání je doplněno datem leden 1931. To už byl Ignát Herrmann (1854 – 1935) spisovatel, humorista a redaktor, podle Wikipedie „svými současníky čten a ceněn, byl také jmenován členem Akademie věd a umění“. Literárně je připomínán jako zakladatel humoristického časopisu Švanda dudák. Herrmannovy sebrané spisy představují 387 povídek, veskrze z pražského prostředí. Jejich ladění souzní se závěrem z úvodu k prvnímu vydání Bodrých Pražanů z roku 1893 : „Ještě slovo. Kde naneseno stínu, nedělo se tak zúmysla a stůj co stůj. Líčeno, jak odkoukáno. Shledá-li čtenář ve skutečnosti vše jinak, padá vina ovšem na spisovatele“. Patří se dodat, že pražské prostředí oněch let se všemi typickými figurkami je „odkoukáno“ důvtipně, navíc půvabnou dobovou češtinou. Ta  – v tomto případě díky omezenému počtu čtenářů – nebude „přežvýkávána“do dnešní podoby, jak se  mnohdy děje, prý odůvodněně, bohužel i u pohádek Boženy Němcové. Bylo zjištěno, že ani pražští gymnazisté četným slovům z oněch pohádek nerozumějí. Kdy postoupíme k Erbenově Kytici a Máchovu Máji?

         V obecném povědomí (znalejších) zůstává jméno Ignáta Herrmanna spojeno s filmovými adaptacemi jeho literárních děl – především se „ságou“ o Otci Kondelíkovi a ženichu Vejvarovi. Humoristickou notu Ignát Herrmann opustil a psychologii mistrovsky zvládl v románu U snědeného krámu. Nešťastného Martina Žemlu, obdobu Nerudova pana Vorla z Povídek malostranských (literární klenot!  stojí za opakované přečtení!), převedl v roce 1933 do filmové podoby režisér Martin Frič, s plejádou vynikajících herců (uvedu alespoň Františka Smolíka a Vlastu Buriana) a hudbou Karla Hašlera.

         Od literárních úvah k próze života. Čte se vůbec? Knihy jsou drahé, zní nejčastější námitka. Nebudu oponovat běžnými odkazy na to, kolik utratíte za  nejrůznější hloupůstky, zbytečnosti, kolik prokouříte, kolik peněz vydáte za společenská posezení, za pofiderní potravinové doplňky, za nekonečně stále „dokonalejší“ prací a čistící prostředky, za večeře, vydařené i nevydařené, s následky i bez nich…co vám ze všeho zbude? Vzpomínka? Nalomené zdraví? Vztek, jak jste (zase) naletěli? Další otázky jsou nasnadě. Koupím-li si hodnotnou knihu (nacházím jich dost a dost), zůstává k potěše, k poučení nejen mně, ale celé rodině, mým potomkům, vydává o mně určité svědectví….

        A nyní konkrétně. Jak dostat škodlivou a nebezpečnou myšlenku o drahých knihách (svým způsobem jistá fake news) z hlav a myslí mladé generace, těch ve školních škamnách a posluchárnách? Snažívala jsem se o to, běžně pomocí jednoduché matematiky. Na prvních stránkách knížky Bodří Pražané procházím soupisem sebraných spisů Ignáta Herrmanna. Dvanácté (!) vydání Otce Kondelíka a ženicha Vejvary o rozsahu 487 stran „koštovalo“ v prvních letech mladého Československa Kč 45, mnou vlastněné 4.vydání Bodrých Pražanů pak 20 korun československých. Dopustím se jistého zjednodušení. Milan Mareš, jehož knihy o matematice mi dodávají odvahy této královně věd se zlehka přibližovat, považuje užití procent – bez uvedení výchozích čísel – za evergreen demagogů. Výchozí čísla prostě „vygoogluju“. Ve 20.letech tzv. 1.republiky se měsíční plat univerzitního profesora rovnal platu ministra. Horníkova mzda dosahovala výše kolem 1 000 Kč, plat lidí v průmyslu, ale také začínajícího učitele činil 700 – 800 Kč měsíčně. Vyjdu-li z měsíčního příjmu 700 Kč, představovala pro učitele částka 20 Kč při koupi knížky Bodří Pražané zhruba 3% jeho platu. Podle internetových zdrojů aktuální průměrný měsíční mzda učitele základní školy v ČR dosahuje 27 920 Kč (zaokrouhleno 28 000 Kč). Velmi zjednodušeně přepočteno by uvažovaná 3% platu za inkriminovanou knížku reprezentovala zhruba 840 Kč ! Zajděte si do knihkupectví a vyhledejte knížky, publikace nabízené za takovou cenu. Vím, budu oprávněně bita za značné zkreslení , opomíjím ekonomické pojmy jako mzda nominální a mzda reálná, plat hrubý a plat čistý, kupní síla obyvatelstva…. I přesto – nestojí tato úvaha za zamyšlení? Možná už proto, že by těm v lavicích a posluchárnách přece jen poněkud přiblížila svět matematiky v reálných konturách ( nemluvě o tom, že ta procenta jim často nejdou).

 

 MAREŠ, M.    Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice

                                   Praha: Academia, 2006  ISBN 80-200-1445-4.


Bílé tabulky

          Děti by se neměly ve škole hlásit – je titulek na DVTV uveřejněného rozhovoru Václava Dolejšího s exšéfem ČEZu Martinem Romanem, údajně o elitních školách a reformě českého školství. Martin Roman aktuálně prezentovaný jako filantrop a reformátor českého školství je v povědomí pedagogické a možná i zaangažované rodičovské veřejnosti známý jako představitel nestátních škol PORG (původně pouze Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze). V současnosti je Martin Roman předsedou správní rady soukromých škol PORG s ambicí být příkladem ostatním školám v ČR. Z vlastního zájmu studoval pedagogiku na prestižní instituci v Londýně a podle svých slov dnes dobře ví, jak zefektivnit české školství.

            Inkriminovaný rozhovor mě nečekaně mimořádně zaujal. Kromě jiného oživil v paměti zasutá fakta a události z mého více než půlstoletého pedagogického působení. Překvapivě mají živý vztah k dnešku. Ráda bych se o ně podělila. Posluchárny vysoké školy jsem opustila v roce 2011, bylo mi sedmdesát. Učila jsem do posledního dne ráda, s chutí a s kuráží, o nějakém vyhoření nemohla být v mém případě řeč. Ostatně – dodnes sytím svůj učitelský apetit osvětovou činností pro své vrstevníky (chcete-li pro seniory). Ale hlavně se učitelsky vyžívám dobrovolnickým doučováním v rámci jedné charitativní organizace. Prodírat se aktuálně se dvěma osmačkami houštinami slovních rovnic o jedné neznámé považuji pro svůj mozek za výživnější než luštění všude vehementně doporučovaných křížovek (jejich úroveň upadá, hloupnou). A jak se mí svěřenci (i předměty) střídají, nezůstávám zcela bez kontaktu s děním ve třídách základních škol.

            Do služeb školství jsem nastoupila již v sedmnácti letech, hned po maturitě na tehdejší jedenáctiletce. Pedagogické vzdělání jsem nabývala postupně dálkovým (dnešní terminologií kombinovaným) studiem. Inspirativní pro mě byla hned první čtyři léta strávená ve funkci vychovatelky v dětském domově. Doba a okolnosti nebyly nakloněny mým dalším studiím, a tak jsem ráda přijala místo učitelky na speciální základní škole pro vadně mluvící. Na té škole jsem posléze prožila 23 učitelských let. Jsem za ně neskonale a hluboce vděčna. Bez učitelských a lidských zkušeností ze ZŠ pro vadně mluvící na (Svatém) Kopečku u Olomouce bych si nikdy netroufla postavit se před studenty učitelství na pedagogické fakultě. K tomu došlo v roce 1986 . Na vysoké škole jsem působila nejprve jako odborná asistentka, po roce 1989 jsem se habilitovala, fakultu jsem tedy opouštěla po 26 letech jako docentka pro obor speciální pedagogika (logopedie, s koncentrovaným zájmem o balbutologii, problematiku koktavosti). Můžu s čistým svědomím prohlásit, že jsem měla rozsáhlou publikační činnost (všeho druhu), účastnila jsem se mnoha konferencí, absolvovala zahraniční stáže, přeložila jsem sedm publikací z profesně partnerské organizace SFA (Stuttering Foundation of America) i dalších.

         To vše jsem uvedla jen proto, abych ozřejmila pozici, z níž bych se ráda vyjádřila k názorům Martina Romana. Ten shrnul problémy českého školství do tří základních okruhů vyžadujících zásadní změnu. Prvně je třeba začít změnou výuky budoucích učitelů na pedagogických fakultách. Jejich příprava je explicitně zaměřena na předmět, v naprosto nedostatečné míře na didaktiku vzdělávání, výuku ve školách, stručně řečeno: akcentováno je CO učit, minimálně se zohledňuje JAK učit. Fakt pro zasvěcené velmi průhledný a pochopitelný. Martin Roman s porozuměním pro lidské slabosti hovoří v tom smyslu, že každý (i učitel) se raději prezentuje tím, v čem je silný, tedy např. ve znalosti předmětu svého oboru, učit diskutovat už je obtížnější. Dodávám, že další je, zda diskusi vůbec připustit, vždyť to zdržuje, když už nic jiného…Znáte to trapné ticho, když je auditorium po nějaké přednášce vyzváno klást otázky. Naposledy jsem to zažila na letošním AFO (Akademia Film Olomouc) po přednášce excelentního evolučního biologa Richarda Dawkinse. Naštěstí se po chvilce mlčení hráz dotazů přece jen protrhla. Své studenty jsem obvykle šokovala výzvou, aby při mém vystoupení (přednášce, to slovo nemám ráda) zapomněli na dobré vychování a skákali mi do řeči v případě, že se jim něco nebude pozdávat, budou mít jiný názor, četli něco jiného apod. Šlo to velmi ztuha. Publikovala jsem desítky textů na téma kdo, jak a proč učí na pedagogických fakultách, proč se tam nehrnou tzv. odborníci z praxe, jak v realitě probíhají praxe studentů učitelství, jakým polem neoraným je potřebná aktivizace studentů, důraz na schopnost diskutovat, vyjadřovat se i písemně, spolu s nezbytností výchovy ke kritickému myšlení atd. atd. Na tyto požadavky jsem reagovala i na konferencích, namátkou vzpomenu jedno z vystoupení na Technické univerzitě v Liberci adekvátně dané problematice nadepsané Jak získat zbraň a umět s ní zacházet. K danému tématu ještě jedna, zdánlivě okrajová, přesto mnou často vzpomínaná signifikantní realita. V letech vysokoškolských studií Karla Čapka (naroz. 1890) mohli podle spisovatelových slov vést na Karlově univerzitě semináře pouze docenti a profesoři. Dnešní realita? Semináře – na pedagogických fakultách výsostně praktické pole – vedou doktorandi, učitelskou praxí naprosto nedotčení, nepolíbení pedagogičtí neopeřenci. Při sebelepší vůli nejsou schopni patřičně reagovat na případné – potřebné! –dotazy studentů týkající se praktických otázek výuky ve školách. Vyčtená moudra jsou zde k ničemu.

           Druhou oblast vyžadující zásadní změnu ve prospěch našeho školství vidí Martin Roman v nezbytnosti zavést pravidelné, dlouhodobé vzdělávání učitelů. Ožehavá otázka! Vůbec se nedivím, že jsou učitelé po zkušenostech s nejrůznějšími „školeními“ na podobné proklamace sršatě alergičtí. Přitom právě v učitelské profesi více než kde jinde platí Nerudovo: Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Snažila jsem se přimět své studenty k zamyšlení nad nezbytností celoživotního vzdělávání hned při našem prvním setkání – a to jednoduchou matematikou. Dejme tomu, že jsem před nimi stála v posluchárně zjara roku 2000. Začala jsem provokativní otázkou, kdy že půjdou do důchodu? Různé povzdechy jsem přešla zápisem na tabuli, že tato okolnost nastane – dejme tomu – po čtyřiceti letech, vzhledem k jejich aktuálním letům dvaceti tedy kolem roku 2040. V tomto roce ještě budou svým pedagogickým působením ovlivňovat životy – opět dejme tomu – desetiletých dětí, které budou mít před sebou statisticky nějakých sedmdesát roků života. Budou tedy tento svět opouštět kolem roku 2110. Položila jsem provokativní otázku, kdo z nás si dovede představit svět v roce 2110 ? Po stránce technické, materiální, společenské atd. atd.? Zde je veškerá fantazie v koncích! Přitom je zjištěno, že v  současnosti se každých deset let množství nejrůznějších poznatků zdvojnásobuje a souběžně polovina z těch existujících zastarává. Polovina z toho, co jim budu při studiu předkládat, s velkou pravděpodobností bude za deset roků zpochybnitelná, když ne prostě zastaralá. Co z toho vyplývá? Přijímat všechna fakta, která nás obklopují, silně kriticky, zamýšlet se nad nimi, srovnávat…prostě se vzdělávat, v první řadě živým zájmem o vše, co nás obklopuje. Celý život se držím (zase) Nerudových slov: Kdo nic neví, musí všemu věřit. Po takovém expozé nastala v posluchárně chvíle mrazivého ticha. Zkuste to někdy ve třídě. Nepodceňujte děti, ani ty menší. Jsou schopnější, než si mnohdy myslíte. A nezapomínejme na Vygotského zónu nejbližšího rozvoje. Jak řekl kdysi jeden z našich politiků(!): To dítě je chytré. Ten banán mu dejte o kousek výš, ale vždycky tak, aby na něj dosáhlo. Toto umět a dokázat, v tom spatřuji podstatnou část pedagogického mistrovství.

         V otázce organizace a zprostředkování navrhovaného vzdělávání učitelů Martin Roman konkrétnější nebyl, ani být nemohl. Pozornost obrátil do řad žactva. Na přetřes se dostal problém, který dál název celému rozhovoru: Děti by se ve škole neměly hlásit. Zdánlivě populistickou tezi podpořil autor podstatným faktem: učitel tak dostává zkreslenou informaci. Hlásí se jen ti, kteří znají odpověď, poskytují tím učiteli nepravdivou zpětnou vazbu, že vše bylo pochopeno, jdeme dál. Jenže ve skutečnosti? Co ví učitel o těch, kteří se nehlásili? Uvědomil si, kolik jich bylo, jakou část třídy představují? Podle Martina Romana by měl mít učitel maximální možnost vyvolávat celou třídu najednou! Ve třídách  „jeho“ škol se tak děje kupříkladu využíváním bílých tabulek. Každý žák má před sebou menší bílou tabulku, zvedá ji s napsanou odpovědí na učitelovu otázku a ten procházeje (přežijte přechodník!) třídou vidí, „je v obraze“a dále směřuje, pohotově a flexibilně organizuje výuku.

          Bílé tabulky! Vracím se zhruba o čtyřicet let zpět, do ZŠ pro vadně mluvící! V mé třídě (třídách) nebyly bílé, ale zelené tabulky! Ještě je mám schovaný, Čochtane! Rozměrem 45 x 35 mi je tehdy z hobry nařezal školní údržbář pan Močička a natřel zeleným tabulovým lakem. Každý žák měl kromě tabulky po ruce hadřík na stírání napsaného, častěji posloužil rukáv. Zelené tabulky měly univerzální využití ve všech vyučovacích předmětech. Stačilo zadat úkol (např. v češtině: napiš podstatné jméno – utvoř k němu holou větu – podtrhni podmět –změň na podmět rozvitý….) všichni byli aktivní a já jsem procházela mezi lavicemi (učitel „lapící“, sedící za katedrou je pro mě mrtvý učitel) a ptala se, proč zrovna tak, proč ty jinak…Je třeba dodat, že ZŠ pro vadně mluvící byla škola speciální, ne zvláštní. Učili jsme podle normálních osnov běžné základní školy, žáci se po roce pobytu na této speciální škole vraceli zpět na své kmenové školy. Ale vzhledem k potřebné fixaci nově navozené techniky řeči a tím eliminaci její vady, poruchy jsme využívali velmi progresivní vyučovací metody, já s oblibou heuristické, s důrazem na co nejširší a nejčastější možnost řečového projevu samotných žáků, tedy minimalizaci expozičních metod výkladu učitele apod.

         Zelené tabulky nebyly „můj vynález“. Vracím se do českého školství 70.let minulého století. Jen ti starší (spíš staří) ještě vzpomenou na „poprask“, který vznikl v roce 1976 , kdy byla do našich škol zaváděna množinová matematika. Ale již v letech před zavedením nového modelu vyučování matematice, založeného – u nás nepřiznaně – na myšlenkách skupiny francouzských matematiků známých pod pseudonymem neexistujícího Nicolase Bourbakiho, se naše školství dopustilo experimentu, jehož jsem se stala (šťastnou!) náhodnou svědkyní a vlastně účastnicí. Začátkem 70.let minulého století bylo v českých zemích ustanoveno tuším třináct experimentálních tříd na 1.stupni základní školy. Žákyní takové experimentální třídy v Olomouci se čirou náhodou stala má dcera. Zpočátku jsem nebyla nakloněna myšlence, že by měla zrovna takto experimentálně zahájit svou školní docházku. Ale stalo se a experimentem prošla s vynikající paní učitelkou Sylvou Prokešovou celým 1.stupněm základní školy. Mé prvotní pochyby vystřídalo neutuchající nadšení a bohapusté „opisování“, napodobování toho, co jsem s dcerou a paní učitelkou Prokešovou v průběhu pěti let prožívala. Zde i mé zelené tabulky svůj počátek vzaly. Jak už je v našich krajích zvykem, v tečení let bylo oněch 13(?) experimentálních tříd roztroušených po českých krajích nepřejícně napadáno. Prý jsou to jen vybrané děti, protežované atd. Mohla jsem s čistým svědomím a prostou znalostí faktů oponovat: žádné vybrané děti, jednoduše posloupnost školáků podle abecedního seznamu zapsaných prvňáčků, rozpomínám se na nějaké odborné kontakty se školami v NDR (pro šťastlivce: v Německé demokratické republice), hodně hospitací a hospitujících, mezi nimi i já se svou francouzskou přítelkyní – psycholožkou, tehdy stážistkou na UK v Praze, bez předběžného povolení, zda takto z kapitalistického Západu do třídy můžeme …Měla jsem srovnání a nadšeně jsem žasla: dcera se přístupnou formou učila již ve čtvrté třídě to, co ostatní až na 2.stupni ZŠ, seznamovala se s chemií,fyzikou… Když mi po letech jeden z dceřiných spolužáků už jako vyučený malíř pokojů zveleboval byt, nesměle jsem se ho zeptala, jestli tehdy to učení s paní učitelkou Prokešovou pro něho nebylo těžké. Udiveně mi odpověděl, že proč se ptám, přece to bylo normální. Když jsem později paní učitelku přesvědčovala, aby o svých zkušenostech promluvila v televizi, laskavě to odmítla, s komentářem, který nebudu zveřejňovat. Podobně bych reagovala já při dotazu na svou účast v iniciativě Univerzity Hradec Králové. Na počátku 90.let jsem se s chutí aktivně zapojila do akce zaměřené na výuku na vysokých školách – Zkouším to jinak. Slibný –dnes bychom řekli  – projekt vyšuměl do ztracena. Dnes se ptám, kde jsou poznatky vyplývající z oněch experimentů, byly nějak vyhodnoceny, využity, kdo o nich ví, případně uvažuje? Byla to pouhá pedagogická plácnutí do vody? Můžeme nabytými školskými poznatky jen tak zbůhdarma plýtvat? Nestojí za zvážení – pochopitelně za zcela nových, až fantastických technických podmínek?

          V závěrečné třetině rozhovoru aktéři probírají otázku, spíše problém, jak poznat dobrého učitele. Martin Roman uvádí zkušenosti ze „svých“ škol, doporučuje ptát se především dětí, a to bez obav už od takového 4.ročníku. Sama se léta kochám reakcí jednoho ze svých osmáků, negativním vlivem vady řeči ne zrovna premianta třídy. Brala jsem jako vyznamenání, když mi řekl: „S váma bych vystudoval vysokou“. To bylo ovšem někdy na počátku osmdesátých let, dnes už by jeho slova pro mě takovou váhu neměla. Evaluací, hodnocení vyučujících jsem na vysoké škole zažila několik. Všechny jaksi nedotažené, nikdy jsem se nedozvěděla výsledek. A byla jsem dost zvědavá, s přesvědčením, že nemůžu za dané studijní atmosféry dopadnou nejlíp.

         V závěru rozhovoru se redaktor Václav Dolejší pokusil obrátit pozornost na rodiče žáků, podle jeho názoru poměrně konzervativní a často vyžadující biflování. Martin Roman překvapivě zareagoval názorem, že „…biflování do nějaké míry je strašně důležité“. Odvolal se na teorii kognitivní zátěže z 80.let, kterou by podle jeho přesvědčení učitelé rozhodně měli znát. Krátce připomněl, že máme paměť operativní a dlouhodobou, s rozdílnými kapacitami. Je podstatné, abychom svou operativní paměť zbytečně nezahlcovali informacemi, které jsou užitečněji uloženy v poměrně nekonečné paměti dlouhodobé. Toho dosáhneme pouze nezbytným (M.R.) biflováním, opakováním, pravidelným zkoušením, např. krátkými testy na začátku vyučovací hodiny. Potvrzuje tím svá předchozí slova, že fakta hodná a potřebná uložení do dlouhodobé paměti vyžadují 5 – 6x zopakovat, jinak „co nedokážeme (z paměti) aktivně vyvolat, zdůvodnit, to vlastně neumíme“. Potřebujete důraznější pobídku, abyste si rozhovor s Martinem Romanem rozklikli?


Zpozdilá / opožděná zpráva

          V lednových dnech roku 2019 se dostal na první stránku jednoho z našich nejrozšířenějších deníků, a to dokonce – novinářským slangem řečeno – jako tzv. otvírák. Přechodník by měl zmizet ze škol jako jazyková veteš. Zbytečná starost – stejně už tam roky není! Koho dnes zajímá nějaký přechodník, ať jako jazykový, komunikační prostředek či mluvnická kategorie? Kdo se dnes zabývá přechodníky? Ono stačí číslovky – slyšet v médiích správně skloňovanou číslovku, toť něco vskutku nevídaného (vlastně neslýchaného). Proč tedy aktuálně řešit přechodníky? Zpozdilá, nebo opožděná zpráva?

            Jako děcka jsme na prázdninových táborech obtížného mluvku před usnutím umlčovali dětsky drsnou říkankou: Na mlynářově plotě visí chcíplé kotě, kdo promluví, ten to kotě sní! Největší osel promluvil řka – a čekali jsme, kdo to mlčení nevydrží aNikdo z nás netušil, že jsme právě použili nějaký přechodník. Moc víc jsem se o přechodnících nedozvěděla ani ve školních škamnách osmileté střední školy 50. let – a to jsem měla vynikající paní učitelku z češtiny, s úctou na ni vzpomínám.

            Když jsem o mnoho let později před usnutím předčítala vnoučatům Babičku, tu a tam jsem obratně nějaký ten přechodník pohotově upravila. U Boženy Němcové se to nestávalo často. Víc jsem zasahovala do Jiráska. Svým osmákům na speciální ZŠ pro vadně mluvící jsem několik posledních minut hodiny literární výchovy četla na pokračování příběh mladého Františka Ladislava  Věka. Dodnes mám v prvním díle Jiráskovy pentalogie tužkou označené pasáže, co číst a co pro větší spád děje přeskočit…Zvolila jsem události kolem oné strašidelné příhody se zdánlivě mrtvým páterem bibliotékářem ležícím na prkně v klášterní kapli, kterého malý František při pozdním návratu svým zakopnutím uchránil před plánovanou pohřební ceremonií. Udělal to nechca. Vida! Přechodník ! Ovšem nesprávně utvořený, zachovaný někde krajově ve spojení udělal to chca nechca (ti pilnější a na sebe dbalejší si vytvoří gramaticky správný tvar).           

        Školně svěřené kluky a děvčata s vadou řeči komplikovaným vztahem k jazyku a pochopitelně oslabeným jazykovým citem jsem se paradoxně pokoušela vést právě k všímavému vztahu k rodnému jazyku. Pomáhaly mi v tom i přechodníky. Nikdy jsem se nesnížila k jejich karikatuře ve známě prezentovaném příkladu, jak …on kuře a psa zapomněl, že…Přechodníky jsem nebrala jako učivo, jen jsem se o nich informativně zmiňovala, s dodatkem, že vlastně již z jazyka odcházejí, mizí, ale jsou něčím zvláštním, výběrovým. Prezentovala jsem je jako cosi svátečního,co patřičně jazyku „oblékneme“ v pravou, příhodnou chvíli, jako ty bílé punčocháče, které jsme my, válečné děti nosily jen v neděli, místo všedních béžových, hránkových, s vytahanými koleny…Takovou nostalgií jsem přechodníky samozřejmě svým osmákům nepřibližovala, přicházela jsem tu a tam s pěknými příklady z literatury, trousila je mimoděk…Že jsem byla patřičně pochopena, dosvědčuje reakce, kterou jsem vyslechla od jednoho ze svých žáků. S lišáckým úsměvem se omluvil: Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol. Co jsem na to mohla říct? Jen se (potěšeně) zasmát , s přesvědčením, že kluk plně pochopil a za své vzal doporučení vynikajícího bohemisty Alexandra Sticha: Přepínejte kódy! Znamená to vědět a umět přepnout patřičný jazykový kód podle stávající situace a nastalých okolností. Prostě pohybovat se v rodném jazyce s porozuměním, citem a láskou.

            Lépe než já vztah k přechodníkům vyjádřil český básník, povoláním lékař-imunolog Miroslav Holub. Do sbírky fejetonů a esejů odrážejících úvahy nad všednodenními problémy let osmdesátých zařadil Rekviem za přechodník. Jen zdůrazním, že sbírka K principu rolničky vyšla v roce 1987! Na fakultě jsem vytištěné Rekviem za přechodník nabízela svým studentkám (a studentům), speciálním pedagogům i češtinářům. Vnímavějším jsem byla ochotna zapůjčit knížku, z níž jsem Rekviem za přechodník opsala. Vydal ji Československý spisovatel v roce 1988 pod názvem Chvála české řeči aneb O národě v řeči a o řeči v národě slovy českých spisovatelů od počátků až po naše dny. Pěkně vypravenou publikaci připravila paní profesorka Jaroslava Janáčková. Setkávala jsem se s ní – obdobně jako s panem profesorem Alexandrem Stichem – na literárním festivalu Šrámkova Sobotka. V dobách, kdy jsem ještě v průběhu pouhých dvou dnů nemohla z rozhlasového a televizního vysílání sklidit následující úděsnou jazykovou žeň: …situace k lepšímu se nezlepší….budou spolu spolupracovat…podařilo se znovu obnovit….nemuseli by na to čekat tolik dlouho…kamarádka mi poradila radu… To vše z úst řečových, komunikačních profesionálů! Zauvažujte: je aktuální novinářský text na vrub přechodníků zprávou zpozdilou, nebo opožděnou? Cítíte ještě (a ctíte) jemné jazykové nuance? Jako hojivý balzám nabízím postesk básníka Miroslava Holuba.

 Rekviem za přechodník

Naslouchaje bedlivě zpravodajství, zjistiv, že komentátor používá věty „ někteří státníci, maje na zřeteli…“, a přesvědčiv se, že skoro nikdo kolem neví, kde je v té větě chyba, upadl jsem na mysli. Někteří kolem, poznavše moje upadnutí na mysli, těšili mne, řkouce: Nebuď labuť, jazyk se prostě vyvíjí.

            Neuspěl jsem, ani dovolávaje se klasiků. Neuspěl jsem, ani uváděje, že nepouživ přechodníku v řeči běžně již drahně let, používám jich nicméně v některých písemných mezilidských komunikacích v naději, že toto neběžné slovní oběživo může dodati řeči tu jemně archaizující, tu čtveračivě či jízlivě zlehčující nádech, a proč se máme zříkat možnosti takových jemných odstínění, tak vlastních našemu nad jiné ohebnému jazyku.

            Budu používat přechodníků, i když u vědomí, že každý z nich je vlastně jen vzpomínkou, že se v každém z nich vlastně loučím s tím zvetšeným řádem nachových slonů, dávných, krásných, položivých, polomrtvých.

Ostatně – loučení: kolik procent života je loučení? Obávám se…A obávaje se, končím bez přechodníku.

K principu rolničky, 1987

 

 

 

 

 


Podruhé z mých scarp-books

         „Právě tohle se mi na učení líbilo nejvíc – člověk viděl, že jim opravdu něco dává: nejen znalosti, ale i nějaké hodnoty a něco lidského. To si pamatuju, že když jsme byli malí kluci, tak nám děda, profesor Barta, tohle taky říkal: „ Učení, to se nedá popsat, to je něco jako řehole, něco zcela mimořádného, a to já vám jako dětem popsat nemůžu…“ Na to jsem si samozřejmě často vzpomněl, ale až když jsem sám učil jsem to pochopil“ – čtu na stránkách jedné z knížek, která se mým přičiněním ocitla letos pod naším vánočním stromečkem. Osudy jednoho z potomků vynálezce Františka Křižíka každému – nejen učitelům – mnohé z naší zcela nedávné minulosti přiblíží a podstatně osvětlí. Živě podané vyprávění Rudolfa Barty , ročník 1946, aktuálně žijícího v Bechyni v knize Ručičky věžních hodin čtivě zaznamenal jeho přítel, redaktor a vysokoškolský pedagog Jan Horálek.

          V citovaném úryvku je pohled na učitele, na učitelskou profesi zcela opomíjený, přitom ve skutečnosti zásadní, pravdivý a potřebný, spočívající podstatněji v osobnosti učitele než jen v předávaných znalostech a dovednostech.Tuším, že to byl Jiří Ješ, vzácný člověk, který hovořil o některých svých učitelích jako o lidech utvářejících jeho vnitřní krajinu. Tyto myšlenky, atmosféra vánočních dnů a blížící se konec kalendářního roku byly podnětem, abych zalistovala ve svém druhém špalkovém sešitu výstřižků, poznámek a výpisků – troufale označeném jako „scrap-book“. Stejně jako u výběru z prvního sešitu, končícího prosincem 1990, podotýkám, že v poznámkách„…listuji lineárně, bez přeskakování, výběrově nabízím něco k zamyšlení, k úvaze, komentář přidávám jen v případě, že se mi vybaví nějaká vzpomínka na školu, propojení s výukou, nejprve na ZŠ pro vadně mluvící, od roku 1986 na pedagogické fakultě“.

         Laskavý a moudrý pan profesor Zdeněk Matějček, byl první, za kým jsme s prosbou o radu, jak dál, zamířili z olomoucké fakulty autem do Prahy hned v událostmi přesyceném prosinci 1989. Z toho setkání si konkrétně už mnoho nevybavím, ale jeho následující poznámka je dnes aktuálnější než v době svého vzniku: Trest zastavuje, odměna buduje. Měli bychom zařídit, abychom dítě mohli za něco pochválit. Liberální výchova je pro dítě příliš náročná. Jestliže necháte mnoho možností k rozhodování, je nutné se pro něco rozhodnout, ale tím také něco opustit. Což není snadné. Děti to až do dospělosti nemohou dobře zvládnout. Liberální výchova není radostná.

         Když sleduji u nás i ve světě probíhající demonstrace, nemůžu nevzpomenout připomínku profesora Cyrila Höschla: Nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu prof. Konrád Lorenz označil posvátný mráz po zádech při pochodové písni za rudiment piloerekce u šimpanzů a přistihl-li se při takovém pocitu, vypnul rádio. Ve svém díle Das sogenannte Böse (Tak zvané zlo) cituje větu: Když vlají prapory, je rozum v troubě ( ukrajinské přísloví). Co se slovního doprovodu podobných akcí týče, těch vykřikovaných i na plakátech, většinou na ně platí – bohužel v negativním vyznění – konstatování skvělého bohemisty Alexandra Sticha: Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti, individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip.

            Škola je politikum, jak tvrdívala již letos hojně připomínaná Marie Terezie. Nemůžete zůstat lhostejní. Jinak na vás platí soud Karla Havlíčka Borovského: Kdo o sobě tvrdí, že chce zůstat nestranný, ten je buď lhostejný, ničeho sobě nevšímající člověk, jenž jako ovce trpělivě snáší, co osud nadělí, anebo jest chytrá liška, jež při zápase stran pěkně za větrem čeká, aby se potom k té straně přidal, která vyhraje.  Těm rádoby nestranným, tzv. hodným lidem TGM vzkázal:: Víte, hodnýma lidma by člověk zastavil Vltavu. Hodných lidí je moc. Ale jsou to obyčejně slaboši a jsou to lenoši a my potřebujeme energické lidi, výkonné lidi.

           Ludvík Vaculík, s osobní zkušeností vychovatele v domově mládeže, byl přesvědčený, že …výchova , to není jen pracovní metoda, ale styl života. Ten má málokdo. A s jistou skepsí vůči naší společnosti dodával : Jak je vůbec možné, že se moc nakonec vždycky stane záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí?…jen výjimečně jsem uviděl tvář, která sama o sobě zaujme, vypoví o moudrém, zkušeném, vzdělaném a citlivém člověku. Ne pořád jedna a táž fyziognomie: takové živné typy, obličej s výraznou spodní partií, dobrá kusadla a na skromném čele žádná zpěvná árie. Intelektuálně zaobaleněji, ale o to výrazněji se na podobné téma vyjádřil Milan Kundera ve hře  Jakub a jeho pán – pocta Denisi Diderotovi: …a mladý básník odpověděl: Já vím, Mistře, že vy jste veliký Diderot a já jsem špatný básník, ale nás špatných básníků je víc, my vás vždycky přehlasujem. Celé lidstvo se skládá ze samých špatných básníků! I publikum, to jsou duchem, vkusem, smýšlením samí špatní básníci! Proč si myslíte, že by špatní básníci ubližovali špatným básníkům? Vždyť ideálem špatných básníků, jimiž je lidstvo, jsou nepochybně právě špatné verše! Co když se stanu velkým a uznávaným básníkem právě dík tomu, že píšu špatné verše?

          Vzhledem k nepoměrně častějšímu výskytu vad řeči u mužského pokolení jsem se ve třídách speciální ZŠ pro vadně mluvící setkávala převážně s hochy. Zažili si ve škole svoje, rozhodně ne v laskavém pochopení vyjádřeném poznámkou Pavla Kohouta: Jiří měl vadu řeči, považovanou v Čechách za rozkošnou, protože ji Smetana zhudebnil v Sabinově Prodance. On však kvůli ní neudělal pár zkoušek, přestože byl vždy příkladně připraven. Odtud jeho vnitřní nejistoty. Neproklamativně jsme zápasili hlavně s těmi nejistotami a jejich důsledky, třeba ve školní (ne)úspěšnosti. Měla jsem na mysli přesvědčení klasika Gorgiase ( Chvála Heleny): Řeč je mocným vládcem, který zcela nepatrným a nepostižitelným tělem vykonává věci převeliké, neboť v její moci je zbavit člověka strachu, odejmout mu zármutek, vzbudit v něm radost, zmnožit jeho lítost. Marlene Dietrichová, v době nejvyšší popularity majitelka obdivovaně krásných nohou, ke stáru, po úrazu, sympaticky konstatovala: Kulhám, to však není žádné neštěstí, jde mi to docela dobře. Kulhám jen lehce, a máte-li mě rádi, bude vám má chůze připadat zajímavá . Pěkná sentence, ale pro kluky a děvčata, s nimiž jsem se setkávala ve speciální škole, k ničemu. Lítost a soucit hodných paní učitelek byla v těchto případech kontraproduktivní. V tom smyslu jsem nikdy nebyla hodnou paní učitelkou. I později na pedagogické fakultě jsem se řídila slovy s vděčností vzpomínaného pana profesora Františka Kábele: Speciální pedagog je poslední nadějí rodičů postiženého dítěte. Lékař konstatuje, že dítě je mentálně retardované (neslyšící, nevidomé…), co z takového dítěte vyroste, je potom především v rukou speciálního pedagoga.

            Nikdy jsem také nežila s představou třídy plné tzv. hodných žáků. Mé učitelské letoře (vida – opomíjená pedeutologie!) nejvíce „seděli“ žáci blížící se věkem k životní etapě, kterou výstižně charakterizoval Marek Eben( o svých 17 letech): Byl jsem progresivní a nesmiřitelný…. Když jsem po čtvrtstoletí tréninku převážně mezi „osmáky a sedmáky“ v roce 1986 přecházela na pedagogickou fakultu, existovala ještě pro mladé muže všeobecná branná povinnost. Vysokoškolští studenti měli jednou týdně – vzpomínám si na pondělky – tzv. vojenskou katedru. Tomu byly z rozvrhových důvodů uzpůsobeny studijní skupiny, na pedagogické fakultě jsem učila čistě chlapeckou, tedy z mladých mužů složenou skupinu. Byla to zajímavá zkušenost. Začínala jsem výuku ve zcela jiné atmosféře než ve skupině dívčí. Dnešní oblíbenou terminologií bych řekla, že to byla výzva! Až fyzicky jsem zpočátku cítila něco ve vzduchu, jako že : Tak se ukaž, co s náma naděláš!“ To mě velice bavilo a tu hozenou rukavici jsem s chutí a se zájmem zvedala! Výsledné hodnocení bych ponechala na tehdejších „spoluhráčích“, ostatně s některými v počátcích silně oponujícími jsem časem navázala pěkný vztah založený na vzájemném porozumění. Nikdy jsme nepřešli na tykání! Přesně to vystihuje Jan Skácel : Nemám moc rád ploty, ale vykání je půvabný plůtek z kvítí. Tykání je netýkavé. Každý vám pak vleze na váš trávník.

             Musím přiznat, že ty chlapecké skupiny byly ve srovnání s dívčími  příjemně a patřičně kreativní a kooperující. Podobně nabitý „výzvami“ byl inzerát, který jsem si musela poznamenat: Lidové noviny (rubrika Zaměstnání hledají): Nepřevychovaný absolvent děcáků, pasťáků i horších zařízení, 43letý vyrovnaný a zvládající náročné situace s praxí pomocného dělníka, psychoterapeuta a ředitele, hledá zaměstnavatele, kterému nabízí věrnost, umění jednat s lidmi a Zn. Zajímavé životní zkušenosti. Co přispělo k tomu, že inzerent tak řečeno uzrál? Do jaké míry se na jeho vývoji podílela škola? Reflektujeme dostatečně slova Alexandra Sergejeviče Puškina : Mládí je jako kvas, ale kvas ještě není chléb?

          Volá se po zvýšení prestiže učitelského povolání, zvažuje se úroveň pedagogických fakult a jejich absolventů. Corinne Maierová možná v humorné nadsázce tvrdí, že   (učitelka je) osoba, které se, když byla malá, ve škole nelíbilo, jinak by se jistě lépe učila a posléze měla i zajímavější a lépe placenou práci. Zamyšlení by zasloužil pohled na roli učitele, jak ji vnímal Josef Charvát : …už v dětství máme lovit silné individuality, neboť ani demokracie se totiž bez silných jedinců neobejde. Jinak propadne insektismu, s královnou matkou v čele roje, a pak už jen s nemyslícími roboty a přesně přidělenými úkoly. Silným jedincem byl bezpochyby v letošním vzpomínkovém roce oprašovaný Alois Rašín. Jako velice šetřivý ministr financí pronesl na vrub svých politických souputníků: Když jsou u koryt, ať nemlaskají! Negativně se úděl Aloise Rašína propojuje s Havlíčkovým Brodem (dříve Brod, Smilův Brod, Křižovnický Brod, Německý Brod, od 5.9.1945 Havlíčkův Brod) : v roce 1903 se zde narodil Josef Šoupal, atentátník na Aloise Rašína (1923), 20 roků vězněn, zůstává i po roce 1945 anarchistou, přejmenoval se na Ilju Dněprostroje, zemřel v pohraničí v roce 1959.

         Skepticky vidí učitelství Sigmund Freud : Léčit, vychovávat, vládnout = tzv. nemožná povolání. V současnosti je ta skepse podepřena úvahou Susan Bassnet ( univerzita Warwicke, GB) : Při masovém vzdělávání nemůžete očekávat vynikající výsledky. Univerzity se staly továrnami na diplomované jedince. Jako vždy – ve hře jsou principy. Jejich střety reflektuje José Ortega y Gasset : V okamžiku, kdy je třeba bojovat za nějaký princip, je jasné, že buď dosud neplatí, nebo už přestal platit….Politika spěchá, aby zhasla světla a všechny kočky byly černé….Anatole France říkal, že hlupák je mnohem větším neštěstím než člověk zlý. Zlý člověk totiž občas odpočívá, hlupák nikdy.

        Nemalujme si, neidealizujme doby minulé. Karel Havlíček Borovský předčasně zemřelý v roce 1856 jako pětatřicetiletý nepochybuje: 

Kdo měl málo, tomu braly velké pijavice,

moudrých lidí bylo málo, ale hloupých více.

neboť svět je pořád stejný, lidé ho nezmění,

plivni si stokrát do moře, ono se nezpění.

            O desítky let později to vnímá nejinak Ema Destinová (z dopisu bratránkovi ze dne 26.2.1927): Napište tam, co chcete! Snad o tom i jak jsem hrávala housle a nikdy ani ve snu ( podtrhla E.D.) mi nenapadlo stát se zpěvačkou, nebýt otce Kittla, nestala jsem se jí nikdy. Z lásky k němu respektovala jsem ve všem jeho vůli. A když jsem pak cítila, že dráha je ta pravá, dala jsem se unášet proudem. Zásluh při tom není, jen nahodilostí a „přijítí včas“.  Dnes by to ovšem už nešlo tak hladce, dnes je jiná, povrchnější doba, dnes bych musela honit raketu nebo aspoň kopat míč.

            Nepodléhejme malomyslnosti, i když pohledem kolem sebe se utvrzujeme ve slovech Thomase Bernarda : Spousta lidí nedělá nic, ale zato to dělají fascinujícím způsobem. Nedejme se ošálit výsledky různých výzkumů. Většinou jsou nám předkládány právě jen ty výsledky, málokdy je zveřejněna metodika, na jejímž základě předkládaná fakta vznikla. Ostře se vůči statistikám vyhranil Benjamin Disraeli : Existuje lež, potom kardinální lež, nad tím je už jenom statistika. Smířlivěji Vojtěch Kopic – sedlák a lidový umělec : Život je cesta trnitá a nikdy nebude lepší najitá. Když vytrváš, všechno překonáš. A zajímavě kupodivu někdo tak plný pochybností jako byl Franz Kafka : Dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance. Přidejme ještě George Bernarda Shawa:  Inteligentní lidé vědí, že lze věřit jen polovině toho, co slyší. Velmi inteligentní vědí, které polovině.

         Kde hledat zdroje informací? Vyznávám přesvědčení Petra Vopěnky (matematik a filosof) : Knihovna nás zakotvuje. Internet nás vláčí po rozbouřeném moři. Ke knihám odkazoval i Jan Amos Komenský: Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky. Dějinách židovského národa Paula Johnsona čtu: Pro Židy platila zásada, že člověk by měl prodat všechno, co vlastní, a koupit knihy, neboť podle mudrců: Kdo rozmnožuje počet knih, rozmnožuje moudrost. Člověk, který půjčuje knihy, získává zásluhu u Boha, obzvlášť když je půjčuje chudákům… zbožní Židé uvažovali o nebi jako o obrovské knihovně, ve které je knihovníkem archanděl Metatron….člověk by se měl chovat tak, aby dělal čest svým knihám. Ač pilná čtenářka, téměř knihomol, všechno neobsáhnu. Vždyť Bible = 66 knih (39 Starý zákon, 27 Nový zákon), Starý zákon vznikal v rozmezí 1 100 let a  židovská Tóra obsahuje 613 přikázání, z toho 248 kladných odpovídá počtu kostí a orgánů v lidském těle, celé tělo se účastní plnění pozitivních příkazů. Dalších 365 záporných příkazů připomíná, že porušení Zákona se máme vyvarovat každý den v roce. Snažím se dostat pod kůži poučení z Talmudu : Budeš-li mít pravdu, nemůžeš mít mír. Chceš-li mír, nemůžeš mít pravdu. Snažím se, protože věřím Ludvíku Vaculíkovi: Je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového. Přitakal tomu i mnohem mladší Jack Kerouac : Bez ohledu na to, jak cestujete a jaký úspěch má vaše cesta, vždy se něčemu naučíte a naučíte se měnit myšlenky.

          Brusem mých myšlenek stále zůstávají přísloví. Rozeberte si takové Když chceš od vola srnčí, jsi vůl sám. Nebo nádherná, byť drsnější romská přísloví : Život je jako dětská košilka: děravý, špinavý, krátký. Neděkuj za jídlo, ale poděkuj za dobré slovo. Štěstí a vítr jsou bratři. Neplač, zemře-li starý – svůj chleba už dojedl.

            Po klasických dílech už dnes opravdu sáhne málokdo . Tváří v tvář politickým turbulencím nezaškodí občas něco připomenout.Co třeba citát z Tita Livia (o době punských válek) : Taková je povaha davu: buď se poníženě plazí, nebo je opilý svou mocí. Svobodu, která je uprostřed mezi tím, nedovede ani s rozvahou uchopit, ani s rozmyslem udržet. A pravidelně nechybí podpalovači vášní lidu, kteří vydražďují ke krveprolévání mysl žíznících po krvi a vraždách, mysl, která ztratila schopnost ovládat se. Nebo chvilka zamyšlení nad Tacitem : V době nepokojů a rozbrojů jsou nejsilnější ti nejhorší, mír a klid vyžaduje dobré lidi. Nemusíme však tak hluboko do minulosti. Nicolas Winton (zachránil 669 židovských dětí z Československa) jako velmi starý muž krátce před smrtí řekl: Život je složený z náhodných setkání, na náhodných místech a v náhodném čase. Což je docela strašidelná myšlenka. Tragédií dneška je, že mnohé strašné věci nejsou důsledkem toho, že by lidé nebyli oddáni víře, ale protože jí naopak oddáni jsou. Pokud by nevěřili, že se poté, co se vyhodí do vzduchu, setkají se svými přáteli a že se v mžiku obejmou s příbuznými, neudělali by to. K tomu nezbývá než dodat slova Alberta Einsteina : Svět není nebezpečný kvůli zlým lidem, ale kvůli těm, kteří s tím nic nedělají . A navíc úryvek z  Matoušova evangelia : Vaše slovo buď „ano, ano – ne, ne“, co je nad to, je od zlého.

         Pachtíme se za ledasčím, aniž bychom popřáli sluchu vzdělanému a životem těžce zkoušenému Viktoru E. Franklovi: Štěstí je to, čeho je člověk ušetřen…..Prší na tebe? Máš hlad? Bolí tě něco? Tak co fňukáš! Čím dál tím víc nám chybí noblesa. Vzpomeňme, co říká o květinářce Líze prof. Higgins v muzikálu My Fair Lady: Její řeč ji vrhá do bláta. Není toho bláta příliš v našich školách, médiích a vůbec? Komu to nevadí? Jako by se měla naplnit slova Bernarda Bolzana : Koho chce bůh zničit, toho raní rozumem. Už jednou se svými názory – bohužel! – neuspěl. Ale to byla doba označovaná jako doba národního obrození.

      Jsem ve věku, kdy niterně vnímám věty z Babičky Boženy Němcové: Dokud je strom zdráv, dává užitek, když pak uschne, porazí ho, dají na oheň, boží oheň ho stráví, popelem zmrví se zem, na níž vyrůstají zase jiné stromky. Kdybych ještě byla ve škole, vážila bych si otázek, pídila se po nich. Jejich cenu vystihl Otokar Březina : Podle hloubky otázek měřte výšku duše. S gustem se věnuju alespoň doučování, vždy ve víře Karla Dyby , že… české dítě je nadané . Musíte mu pořád ten banán dávat výš. V jeho zájmu. Musí to však být trošku s jeho souhlasem a musí na něj ještě na špičkách dosáhnout…a hlavně nenahrazovat morálním rozhořčením vědomosti a znalosti. Nutno přiznat, že skutečnost je – zejména na vysokých školách – mnohem ubožejší. Světaznalý spisovatel a intelektuál Václav Jamek neváhal napsat : …názorovou absencí, alibismem a hodnotovou rozbředlostí se vyznačují vědy, které mají člověka a společnost přímo v popisu práce, obory společenské a „humanitní“…Jeden příklad za všechny – příklad „odborného“ blábolu (z práce jedné studentky): Z globálního hlediska je to principiální bazírování na mentalitu humánního kompromisu, což se projevuje jako patelární negace objektivní reality… Chce se mi dopsat známou parafrázi: Nepoužívejte cizích termitů, pokud je neovládáte suterénně, mohlo by to skončit fiakrem. Nejen ve školství bychom měli vzít za své prohlášení Francoise de la Rochefoucaulda :  Abychom mohli být dobří, musí být ostatní přesvědčeni, že na nás nemohou být beztrestně zlí.

             Ke konci přece jen malé úsměvné odlehčení z dávných školních škamen v podobě mravoučných říkanek vrstevníka (a odpůrce) Karla Hynka Máchy. Byl jím Karel Alois Vinařický – autor čítanek, písniček (Tluče bubeníček, Ivánku náš) a poučných veršovánek: Denně jest můj obyčej mýti ruce, obličej.

V srdci hněv a zlost, škodlivý je host.

Uhřátý kdo náhle pije, samý jed do sebe lije.

Za vůz sedat není radno, nožička se zláme snadno.

Kdo do školy nechodí, hloupostí si uškodí.

          Aby ta poslední říkanka nepozbyla na pravdivosti, to je v rukou nás všech. Věřil tomu i Alexandr Stich : Když je dobrá škola, dobrý systém a špatný učitel, nic se s tím nedá dělat, ale i v rámci špatného systému a mizerné školy může působit učitel podle svého uvážení.

 

(Můj druhý sešit „scarp-book“ končí datem 21.2.2010)

 

 BARTA, R.   Ručičky věžních hodin.  Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2016.

 

 


Jane mi píše…

         Otvírám mail, ve kterém mě Jane zdraví, ptá se, jak jde život a oznamuje, že mám v nejbližší době očekávat zásilku nejnovějších materiálů. Jane Fraser je prezidentkou Stuttering Foundation of America (SFA), organizace s mezinárodním renomé, kterou v roce 1947 zakládal její otec Malcolm Fraser. Po 1989 jsem začala s touto organizací zabývající se péčí o balbutiky (koktavé) intenzivně spolupracovat. Postupně jsem z produkce SFA přeložila sedm titulů osvětově odborných materiálů, vyšly převážně péčí nakladatelství Portál a Grada Publishing, a.s. Troufám si napsat, že tyto překladové publikace napomohly v ČR vnést do problémů těch „s tou zamotanou řečí“ mnohé svěží myšlenky. Jak došly svého naplnění, to už je tristnější realita. Balbutici (koktaví) jsou v českých krajích – pro mě nepochopitelně – stále na okraji zájmu, odborného i lidského. Aktuálně to můžu ukázat na blížícím se Dni porozumění koktavosti. Ve světě je s důrazem na slovo porozumění každoročně připomínán 22. října. Několik let jsem se opakovaně snažila připomínku  Dne porozumění koktavosti dostat (v seriozní podobě) do tisku a médií. S výsledky, které mě vedly k rezignaci, k rozhodnutí víc se o nic nepokoušet. Pro ilustraci uvedu úryvek z blogu Chcete příběh? Máte ho mít!

         „Ve vysokoškolské pracovně přede mnou seděla novinářka rozhodnutá napsat chytlavý příspěvek o těch, kteří zápasí „s tou zamotanou řečí“, o balbuticích, srozumitelněji o těch, kteří koktají. Blížil se totiž 22.říjen – i v České republice už nějaký čas připomínaný jako Mezinárodní den porozumění koktavosti. A hned vyvstal obvyklý zádrhel. Plánovaný novinový článek neměl nikterak přispět k onomu proklamovanému POROZUMĚNÍ ožehavému problému, jen falešně a zbytečně dojmout, vloudit slzu v oko. Žurnalistka asi nejrozšířenějšího českého deníku ze mne nepokrytě vábila tzv. háelpéčko, zainteresovaným známý „hluboký lidský příběh“. Bez uzardění (proč taky?) doznala, že text „spíchne“ přes obědovou pauzu, aby mi ho mohla už odpoledne dát k autorizaci, na které jsem po vícero nedobrých zkušenostech trvala. Žiju mezi lidmi s řečovými problémy a vůbec ve sféře tzv. pomáhajících profesí (termín nepodarek) dost dlouho, abych na něco podobného přistoupila. Článek dobrý tak leda do bulváru se tedy nekonal.

         Mail Jane Fraser mě přivedl k rozhodnutí přece jen to ještě jednou zkusit. Zkusit alespoň učitelům ve spojitosti s 22. říjnem – Dnem porozumění koktavosti – ukázat na většinou netušené problémy koktavých.Pro přiblížení reality uvedu bez příměsi senzace autentické anonymní výpovědi několika balbutiků, již dříve prezentované v některých z mých článků a blogů.

ABC

       Začalo to ve škole, kdy jsem třeba stála před tabulí, znala jsem odpovědi na učitelovy otázky, ale neodpovídala jsem, protože jsem nemohla vyslovit určité slovo. Učitelé to pak řešili tak, že mě nezkoušeli nebo jsem odpovídala jenom písemně. I když jsem se učila dobře, cítila jsem se jako méněcenná, hodně to snižovalo moje sebevědomí. Někdy v osmé třídě se mě rodiče zeptali, co bych chtěla dělat po ukončení základní školy, jestli budu pokračovat na střední. Vzpomínám si ještě dnes, jak mi v té chvíli začaly probíhat hlavou všechny ty situace, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem nedokázala vyslovit nějaké slovo. Představovala jsem si, jak by mi asi bylo, až bych v nové třídě musela poprvé něco říct a nešlo by to. Ta představa, že bych se znemožnila a byla pak ostatními přehlížena, stačila, abych rodičům zarputile tvrdila, že na žádnou školu jít nechci. To, že koktám, také zásadně ovlivňuje moje chování. Snažím se mluvit co nejméně. Několikrát se mi ve společnosti stalo, že jsem měla na nějakou věc jiný názor než ostatní, ale nic jsem neřekla ze strachu, že se zadrhnu a budu ostatní jen zdržovat. Takže já vlastně nekoktám, jak si to většina lidí představuje, ale mlčím, protože ve skutečnosti ani nezačínám mluvit. To mě velice trápí ve chvílích, kdy musím okamžitě promluvit. Když například nemůžu začít v obchodě, prodavačka si myslí, že jsem neslyšela její „Prosím?“ a zeptá se ještě jednou hlasitěji. V takových chvílích se cítím velice trapně. Zoufale hledám slovo, které bych dokázala vyslovit, cítím na sobě pohledy lidí a přímo čtu jejich myšlenky, jak si říkají „Co tady ta ženská zdržuje?“. Několikrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, kolik je hodin. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem nemohla nic říct. Když se mi to opravdu nedařilo, ukázala jsem tomu člověku hodinky, ať se sám podívá. Nejhorší je to v pultových obchodech. Jak se blížím k prodavačce, jsem stále nervóznější a plna obav, jestli se mi povede říct, co chci. Stává se mi, že si nakonec koupím něco jiného, než jsem chtěla, protože jsem nedokázala vyslovit určité slovo. Pokud jsem v takové situaci v prodejně sama a prodavačka se mě zeptá, co si přeji, místo svého požadavku řeknu: „Děkuji, jenom se dívám“. A vyjdu z prodejny bez nákupu. Kdo to neprožil, nepochopí, jak jsou takové situace pro koktavého nepříjemné a deprimující. To, co je pro normálního člověka úplně běžné, je pro koktavého často nedostupné.

FGH

        Mrzne. Sedím doma a přemýšlím o svém osudu. O tom, co mě ještě čeká a co ještě zažiju. Včera jsem mluvil s dívkou (kolikátou už?) a opět jsem slyšel ta slova. Ujistila mě, že jí kamarádství (tedy nezávazný vztah) nevadí, ale co se týče vážného vztahu, tak to tedy ani náhodou. Rád bych věřil tomu, že v tom nehraje roli moje špatná řeč, ale moc mi to nejde. Dá se s tím ale něco udělat? U nemoci jako je chřipka stačí nějaký prášek, vypotit se a během maximálně čtrnácti dnů je chřipka pryč. Co ale se špatnou řečí? Tam žádný prášek neexistuje a operace už vůbec ne. Co ale s tím?

KLM

I když jsem měla vyznamenání, bála jsem se jít studovat. Mluvila jsem s potížemi. V 9. třídě přišel do třídy učitel – výchovný poradce a řekl: „Kdo kokce nebo kulhá, půjde na zahradníka“. Spolužáci řekli, že já, plakala jsem pak až do konce hodiny. Ze strachu z koktání jsem nešla na gymnázium, ale na průmyslovku, kde podle dalšího vyjádření výchovného poradce „budu jen rýsovat a mlčet“.

PQR

         V současné době navštěvujeme jedenkrát za čtrnáct dní logopedku (během uplynulých šesti let už asi čtvrtou v pořadí), která si se synem dvacet minut povídá, a foniatra jedenkrát za dva měsíce, který nám pět let zdůrazňuje dodržování klidného a přesného režimu….mám nepříjemné pocity, že pro syna moc neděláme. Kladu si otázku, zda je pro něj vůbec vhodné vysedávat hodiny v čekárnách a pak v ordinaci vyslechnout stále tytéž pokyny…čím je starší, tím se doporučovaný denní režim hůře dodržuje…asi jsem nespokojená matka, ale ráda bych se svým synem podnikala něco víc než čtení se správnými nádechy za čárkami a tečkami ve větě.

XYZ

         Podle mého názoru je mezi zadrhávajícími a dospělými (rodiči a přáteli) určitá bariéra, kterou často prostě neumí překonat, i když o to většinou tolik stojí! Někdy dochází k odcizení, přestože pochopení a pocit opory od nejbližších je pro nás tak důležitý. Já sama jsem o své řeči začala s maminkou mluvit až v dospělosti, až když jsem jí řekla, že povedu na svém pracovišti vzdělávací semináře. Ona se mě opatrně zeptala, jestli nebudu mít problémy s řečí. Tehdy mezi námi padlo jedno veliké tabu. Měla jsem neuvěřitelnou radost! Chápete? Všichni doma jsme věděli, že moje řeč je pro mě obrovský problém, a nikdy, nikdy jsme nebyli schopni o tom mluvit. Kdyby se už před lety – když jsem byla ještě malá – maminka dostala k článkům, které se nyní čas od času tímto problémem zabývají, možná by mi lépe porozuměla, možná by sama neměla takový pocit marnosti, který z ní cítím ještě dnes. Tuším, že si dodnes myslí, že moje zadrhávání byla její vina a že nese odpovědnost za to, že mi nedokázala pomoci. A já se i jako dítě cítila provinilá, protože jsem jí přidělávala starosti.    

      Pokud se mi podařilo vzbudit užitečný zájem, věřím, že si někteří učitelé začnou klást otázky, na které by rádi znali odpovědi. Kdysi – v 90.letech minulého století – jsem se pokusila takové otázky spolu s odpověďmi na ně shrnout ve vysokoškolském skriptu Koktavý žák ve škole. Dnes by mi ten titul neprošel, v USA jsou balbutici (ejhle! odborná obezlička!) označováni jako PWS (Person Who Stutters). I tak jsem některé z oněch otázek znovu uvedla v jednom svém blogu a ráda je zopakuji i nyní:

-  Jak rozpoznám koktavé dítě?

-  Kdy mám zasáhnout, mám-li podezření na koktavost u některého žáka ve třídě?

-  Co způsobuje, co vyvolává koktavost?

-  Je koktavost léčitelná?

-  Je koktavý neurotik nebo mentálně postižený?

-  Jak mluvit s žákem, který koktá?

-  Jak může učitel konkrétně pomoci?

-  Co koktavost zhoršuje?

-  Kdy nekoktá?

-  Může dítě, které koktá, samo ovlivnit svou vadu řeči?

-  Jaké jsou výsledky léčby koktavosti?

-  Je koktavé dítě zvýšeně unavitelné?

-  Mám žákovi dát znát, že vím o jeho vadě řeči?

-  Mám říct třídě o jeho koktavosti?

-  Jak se mám chovat k někomu, kdo koktá?

-  Co s těmi, kteří se posmívají?

-  Mám žáka, který koktá, vyvolávat?

-  Co s hlasitým čtením?

-  Může koktavé dítě sportovat?

-  Jak se mám k žákovi, který koktá, chovat v jeho horších dnech?

-  Můžeme ve třídě s koktavým žákem pořádat soutěže, kvízy apod.?

-  Co s různými nepříjemnými zážitky a stresy?

-  Jaká by měla být profesní orientace žáka, který koktá?

-  Jak spolupracovat s rodiči?

-  Jak spolupracovat s logopedem?

-  Liší se koktavé dítě něčím od těch druhých?

            Zvídavější učitelé – ve snaze pomoci svým žákům a studentům a mnohdy i jejich rodičům (jedna z cest zvyšování prestiže učitelského povolání) – najdou odpovědi hlavně ve zmiňovaných překladových publikacích z produkce nakladatelství Portál, Grada Publishing a brněnského Paido. Stručněji pak v některém z blogů ze seznamu na konci tohoto textu.

            Na Oscarem oceněný film Králova řeč (v důsledcích nesplnil bohužel má očekávání) a jeho divadelní zpracování jsem reagovala blogem Ne jenom na divadle. Obsahoval řadu konkrétních doporučení, z nichž v krátkosti ocituji alespoň některá:

            Proti neznámému nepříteli se obtížně brojí. Rodiče by do boje proti koktavosti nejraději vytáhli vyzbrojeni účinným lékem, který přivodí rychlou nápravu. Zázračná pilulka bohužel neexistuje. Léky ordinované na foniatrických klinikách (případně neurology nebo psychiatry) mají pouze zklidňující účinek. Podávat léky dítěti ve vývoji by mělo být vždy na pováženou, stejně jako zásahy hypnózou, oxygenoteraií (léčba kyslíkem) apod., kdy může dojít až k poškození dítěte (např. vyvolání epileptického záchvatu apod.). Problematické jsou také nabízené „ čisté přírodní produkty“, fungující v lepším případě jako placebo, v duchu hesla: Věř a víra tvá tě uzdraví. Lze jen dodat, že v medicíně využívaný rulík zlomocný (belladona) je taktéž čistý přírodní produkt. Více než léky pro dítě potřebují rodiče zevrubné informace o koktavosti. Měli by odložit veškerý ostych i svazující úctu k autoritám a neodbytně se ptát. Podle získaných odpovědí by ostatně dokázali do jisté míry posoudit i úroveň a kompetentnost odborníka. Měli by se vyhýbat těm, kteří

-  budou slibovat rychlé a trvalé výsledky

-  budou přenášet veškerou odpovědnost na dítě a na rodiče

-  budou rodiče – byť nepřímo – obviňovat jako původce a příčinu koktavosti dítěte

-  budou vyžadovat provádění dechových cvičení vestoje (nejlépe s rukama v bok a

   palci dopředu – to aby se rozšířil hrudník)

-  budou klást důraz na délku vydechovaného proudu vzduchu

-  budou nacvičovat řečové stereotypy (pozdravy, poděkování, případně krátké

    veršovánky pro různé situace společenského styku)

-  budou vyžadovat pouze nacvičenou reprodukci pohádek a příběhů, popisy obrázků,

   to vždy jen v klasických rétorských větách od velkého písmene k tečce, tedy

  způsobem, jakým nikdo normálně nemluví, bez zaváhání, pomlk a běžných řečových

  obratů

-  budou po dobu terapie vyžadovat tzv. řečový klid, to znamená, aby dítě mluvilo jen

  s terapeutem a doprovázející osobou, doma kupříkladu ne se sourozenci

-  budou o vadě řeči mluvit neosobně a v přítomnosti dítěte předškolního věku ( u

   starších školáků je tomu naopak, tam jsou děti hlavními činiteli, u nichž je třeba

    respektovat, chtějí-li s terapeutem o svých řečových problémech hovořit)

-  nebudou za všech okolností přirozeně laskaví a neztotožní se s dítětem

-  budou oblečeni v respekt vzbuzujícím bílém plášti

-  nechají rodiče s dítětem dlouho čekat v čekárně, i když ti jsou objednáni.

         V roce 2007 vydalo nakladatelství Grada Publishing mou praktickou příručku pro rodiče – Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo. Přinesla mi hodně radosti. Podle sdělení paní redaktorky v prodejnosti „lámala rekordy“. Jistě i proto, že byla – kromě knihkupectví – nabízena na velmi vhodných místech, v různých supermarketech. Studentky i „dálkařky“ mi to s gustem sdělovaly. Knížka tak mohla upoutat pozornost nakupujících maminek – lepší a případnější čtenářky jsem si nemohla přát. Z kapitoly Když dítě koktá ocituji:

       Protože neznáme příčinu koktavosti, nemůžeme jít k jádru věci. Nabízíme jenom jakési „šidítko“, novou, naučenou techniku řeči, navozenou plynulost. Je založena na jednoduchém principu tzv. měkkých hlasových začátků . Budou zmiňovány v kapitole o poruchách hlasu (Když dítě chraptí). Následně schematicky popisovaný děj probíhá ve zlomcích sekund. Chceme-li začít mluvit, přijde z mozku pokyn hlasivkám, aby se semkly, zaujaly tzv. fonační postavení. Semknou-li se nadmíru těsně, je třeba je násilně rozrazit. Koktavému se právě toto – z neznámých důvodů – ne vždy povede, pokus opakuje, koktá. Když hlasivky přiblíží jen lehce k sobě a měkce je rozevře, nemůže se stát, že by se hlasivky „zasekly“, dochází k požadovanému měkkému hlasovému začátku, žádná blokáda nebo spasmus (křeč) se nekoná. Naučit se technice měkké, klouzavé řeči není těžké, obtížnější je si tento způsob řeči, který zpočátku nemusí (pod nesprávným vedením) znít nejpřijatelněji, zvyknout, jednoduše zafixovat a zcela automaticky používat. U dětí školního věku je výhodou, když umí číst („jedeme“ přes čtení), u předškoláčků musíme na věc zcela jinak, nápodobou, velmi účinně „přes rodiče“.

            V poslední době se – i u dětí – mocně prosazují tzv. tvrdé terapie, založené na principu tzv. ponoření. Zhruba odpovídají paradoxní intenci známého psychoanalytika a psychoterapeuta Viktora E. Frankla. Možná i jeho koncentráčnická zkušenost ho přivedla k přesvědčení, že nejúčinnější je vyhledávat to, čeho se bojíme. Povídání nad obrázky nebo opakování naučených pohádek v tichu a míru logopedické ambulance totiž nikam moc nevede. Nefunguje transfer. V logopedické ambulanci dítě nacvičená spojení (!) plynule odříká, ale venku – v obchodě – si o rohlík neřekne, to blahořečí samoobsluhám. Je třeba vyjít a mluvit a mluvit a mluvit! Naprostý opak toho, co požadují letní tábory pro koktavé děti. Řečový klid odvozený z vyhasínání podmíněných reflexů I.P.Pavlova je cestou do bažin.

       Letošní 22.říjen – Den porozumění koktavosti – prožiju v očekávání anoncované zásilky nových materiálů z produkce Stuttering Foundation of America. A možná pod vlivem Jane Fraser začnu uvažovat o dalším překladu. Představuje to především trnitou cestu za zájmem oslovených knižních institucí. Kolikrát ještě uslyším: Nemůžeme přece psát pořád jen o těch koktavých! 

Blogy reflektující problematiku koktavosti:

Zpytujme svědomí

Ne jenom na divadle…

Když smích bolí

Když naše dítě nemluví plynule

K zamyšlení

Jak vám to mluví?

Chcete příběh? Máte ho mít!

Co by měl učitel vědět o koktavosti

A zase, a znovu…

Otázky a odpovědi

Další otázky a odpovědi

Do třetice otázky a odpovědi

Ještě něco ke Dni porozumění koktavosti

 

 

 


Aspoň si o ní čtěte…

         Tři muži jedou ve vlaku plochou holandskou krajinou a najednou vidí dvě černé krávy. První z nich řekne: „Vidíte, pánové, v Holandsku mají samé černé krávy“. Druhý muž doplní: „My toho můžeme říci ještě mnohem víc. V téhle chvíli obsáhneme pohledem asi 6 kilometrů plošných, Holandsko má kolem 33 600 km2, něco odečteme na města a kanály, takže můžeme říci, že v zemi mají skoro deset tisíc černých krav“. Třetí pasažér jenom klidně poznamená: „No, víte, jediné, co můžeme opravdu říci, je, že v Holandsku jsou alespoň dvě krávy a ty jsou přinejmenším z jedné strany černé“. Ten třetí cestující byl matematik. (Ten druhý byl počtář.)

            Právě jste se začetli do první stránky knihy Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice. Napsal ji – je cítit, že s láskou a jiskřivě vtipně – Prof. RNDr. Milan Mareš, DrSc., v letech 1998 – 2007 ředitel Ústavu teorie informace a automatizace AVČR. Knihy pana profesora – mám jich víc – mám ráda pro jejich břitký humor, vědoucí nadhled a záviděníhodný rozhled. Bohužel, pan profesor Mareš už žádnou další nenapíše, zemřel v roce 2011 ve věku osmašedesáti let. Paradoxně jsem kdysi, kdysi velmi dávno měla s matematikou, najmě s její sestrou deskriptivní geometrií, jisté potíže. Přesto se nehlásím k názoru císaře Justiniána I. Tento prý sice schopný, ale nesnášenlivý a nábožensky bigotní panovník vládl ve východní části říše římské v letech 527 – 565. Jeho slavný zákoník z roku 529 zahrnuje jedno  – podle prof. Mareše pro matematiky pikantní – ustanovení: Zavrženíhodné umění matematické je zakázáno především.

            Jiný břitký duch – již také zesnulý Ludvík Vaculík – napsal: Je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového. Kde jinde by to mělo mít větší platnost než ve škole, nejvíc mezi učiteli? Pokusme se přistoupit k „otloukánku“ našeho školství, k matematice, v duchu paradoxní intence. Je postulátem třetí vídeňské školy psychoterapie Viktora E. Frankla ( 1905 – 1997). Jeho logoterapie (stručně hledání smyslu) směřovala k léčbě strachu před nějakým strachem. Klient měl změnit svůj postoj k obávanému paradoxně tím, aby si přál právě to, čeho se bojí.

            Na začátku nového školního roku nabízím „ochutnávku“ z knihy Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice. Těch několik úryvků dává nahlédnout, jak vzdálená je matematika pouhému počtářství a jak úzce naopak souvisí s naší každodenností. A bude toho přibývat – o tom žádná! Přestaňme se řadit k „celebritám“,trapně se holedbajícím svou neschopností matematickému myšlení byť se jen přiblížit. Zkusme se trochu zabrat do panem profesorem Marešem nabízeného povídání o matematice, kybernetice a informatice. A pokud po té knize přece jen sáhnete, klidně při četbě přeskakujte.Taky to dělávám.Nemusíte napoprvé hned všemu porozumět. Hlavní je vzbuzení zájmu. Ve škole se tomu říká motivace.

s.49                 Už antičtí výtvarníci a architekti cítili, že má-li být nějaký úsek rozdělen na dva, není nejhezčí, když jsou oba stejné, ale když jsou v určitém poměru. Ten právě nazvali Zlatý řez a dohodli se, že to je takový poměr, který dělí nějakou délku (úsečku) na dvě části, přičemž poměr té delší části k celé původní úsečce je stejný jako poměr kratší části k té delší. Půvabné na něm je hlavně to, že pokud onen delší úsek zase rozdělíme stejným poměrem, a tak dál, dostaneme docela harmonický sled stále menších kousků, které se zkracují ve stále stejném poměru, a to v poměru, který působí příjemně a esteticky.  Možná je tomu tak proto, že v poměru Zlatého řezu jsou k sobě mnohé rozměry, které nacházíme v přírodě (například tloušťky závitů na lasturách, spirály tvořené semeny slunečnic a některé další…Zlatý řez svým častým výskytem v přírodě láká milovníky záhad a tajemných poselství od „Někoho“ nám lidem – nebo „Někomu jinému“, jak se to vezme….vyskytuje se prý, kromě jiných od přírody odpozorovaných poměrů, také v některých rozměrech lidského těla…

 

s.71                 Začneme příběhem – jak jinak než z antického Řecka. Vypráví se, že vládce jednoho z mnoha řeckých městských států měl melancholickou dceru – takovou šíleně smutnou princeznu. Metoda opřená o hloupého Honzu tehdy ještě nebyla propracovaná, nebo nějak selhala, a tak se král nakonec obrátil o radu na věštírnu v Delfách. Orákulum nezklamalo a poradilo: „Dej ji učit matematiku a muziku“…..Řekové opravdu považovali hudbu za hodně blízkou matematice…Hudba a matematika totiž něco společného mají, a je toho poměrně hodně. …obě jsou vlastně abstraktní konstrukce…Jejich estetika je ve strukturách, nikoli v povrchním vnímání. Pokud to ten vládce myslel s uzdravením své melancholické dcery vážně,nemohl udělat nic lepšího, než ji naučit nacházet a vnímat harmonii, jak mu radilo Orákulum. Když si navíc uvědomíme, že oba obory mají pro laiky dost nesrozumitelný způsob zápisu, který se člověk nejprve musí naučit číst, nehrozilo by ani dnes, že se slečna dcera bude nudit…matematiků se vztahem k hudbě je mnohem víc. Jsou mezi nimi výborní hudebníci a není jich málo. Albert Einstein nebyl ani zdaleka jediný….Antonín Rejcha (1770 – 1836) nejprve studoval v Hamburku matematiku, fyziku , astronomii a filosofii, aby se posléze stal i ve světě uznávaným skladatelem. ….Hudba a matematika v sobě mají něco, co nás oslovuje stejným nebo podobným způsobem….Neochota přijímat harmonii, ať je v hudbě, obraze nebo v matematické struktuře, spíš ukazuje na celkovou prázdnotu toho, kdo se jí chlubí.

 

s.87                 Stojí za povšimnutí, že k důvěře v čísla (a v jejich zdroj) přispívá, když jsou pokud možno „přesná“, mají hodně desetinných míst. Málokdo se pak ptá na to první, na co by se ptát měl, jak ta přesná čísla vznikla. Je jistě impozantní, když se v novinách dočtete, že „na anketní otázku souhlasně odpovědělo 71,429 % respondentů. Ta přesnost a důkladnost průzkumu, ta práce, kterou si s ním jeho zpracovatelé dali – to přece bere za srdce. Ale kde, redaktor někde na chodbě (v lepším případě na stanici tramvaje) oslovil 7 lidí, 5 z nich mu otráveně řeklo „ano“, aby měli pokoj a 2 mu řekli „ne“, protože se zrovna s někým pohádali. Dá se odhadnout, že nejvýš jeden se nad otázkou zamyslel a ten odpověděl delším souvětím, ze kterého tazatel vlastní pílí odvodil ono „ano“ nebo „ne“.

 

s.94                 Newton vedl v soukromí asi dost osamělý život. Nikdy se neoženil a bývá uváděn mezi slavnými osobnostmi, které se dobrovolně rozhodly pro celibát, aby je nic nerozptylovalo v bádání. Když se nad tím chvilku zamyslíme, asi pro nás jeho sebestřednost a nesmlouvavost budou o něco srozumitelnější. Docela s tím jde dohromady to, že podle mnoha pramenů měl hodně rád kočky, kterým tak dával ty emoce, které ušetřil na lidech. Terry Pratchett (ano, opravdu ten Terry Pratchett, který píše vtipné fantazie o kouzelné Zeměploše a jejích obyvatelích) ho v jedné ze svých knížek dokonce označuje za vynálezce malých dvířek pro kočky, zasazovaných do velkých domovních dveří. To je nejspíš trochu přehnané. Newton nevynalezl dvířka pro kočky, ale ještě menší dvířka pro koťata. To není vtip Cimrmanovského ražení – o Newtonovi se opravdu traduje, že když do jeho domácnosti přibylo kotě, nechal ve vstupních dveřích vedle už udělaných malých dvířek pro kočku udělat ještě jedny, menší, pro kotě. Velmistr abstraktního myšlení nějak neuvážil, že kotě projde i těmi dvířky pro kočku. Mimochodem, když už jsme u těch historek, jablko mu na hlavu nespadlo – ale prý (snad podle jeho vlastního vyprávění) je jenom viděl spadnout někde poblíž. K nápadu na gravitační zákon mu to ale stačilo. Od jiných, kteří také viděli padat jablka, se lišil tím, že byl Newton, a také tím, že na celém problému už předtím dost pracoval.

 

s.101               Karl Friedrich Gauss zasáhl do matematiky jako málokdo. Žil v letech 1777 – 1855, narodil se v severním Německu v rodině zedníka a vodního mistra. Ve škole, kam chodil, jak bylo obvyklé, od sedmi let, prý zpočátku nad spolužáky ničím nevynikal. Inu, je otázka, v čem měl vynikat – podle vlastních vzpomínek prý počítal dřív než uměl pořádně mluvit, jako malé dítě prosil dospělé, aby mu ukazovali nová písmenka a číst se naučil, aniž pořádně věděl jak. Co se tedy měl ještě učit? První slavná historka spojovaná s jeho jménem se týká věku devíti let. Asi ji znáte, ale neodolám. Učitel potřeboval nějak zaměstnat třídu a tak jí dal sečíst čísla od 1 do 60. Klidu si ale moc neužil, než se otočil, už tady byl malý Gauss a podával mu papírek s výsledkem., a správným – 1830. Navíc uměl vysvětlit, jak na to přišel.(Vypočítá se aritmetický průměr prvního a posledního čísla a vynásobí se počtem všech čísel. Je to logické, jasné a snadné, kdybychom byli Gauss, mohlo by nás to taky napadnout.) O tom učiteli se toho jinak moc neví, ale jistě byl osobnost – z Hamburku opatřil Karlovi učebnici matematiky s tím, že už ho nemá co naučit…….matematicky popsal známou zvonovou křivku, která popisuje nejobvyklejší, tak zvané normální (ale také hodně často „Gaussovo“) rozdělení náhodných veličin.

 

s.123               Někteří z mých kolegů jsou prostě kolegyně. No a? Nechci se pouštět do hlubokých úvah, zda a do jaké míry jsou ženy pro matematiku jinak „stavěné“ než muži a nakolik jde o důsledky kulturních bariér….jsem docela přesvědčen, že tady hrají zvyky, tradice a přece jen někde dosud přežívající předsudky mnohem větší roli než nějaké „přirozené“ dispozice. Mnohde ve světě, a jistě i u nás, ještě existují dívky a ženy, a není jich zas až tak málo, které nechuť k matematice programově vystavují na odiv. Najdou se i na vysokých politických postech, ve vědě (té nepříliš kontaminované matematikou) a samozřejmě patří k stylovým figurkám v kultuře a pop-kultuře….Asi se ještě někdy stane, že nad děvčetem, které se chce vydat na matematickou dráhu, spráskne babička ruce…..možná, že i některý tatínek (nebo spíš maminka) zopakují výrok „Ta holka se nám nevdá“ a je možné, že to všechno může některé talenty odradit. Věřím ale, že i tyhle postoje jsou na vymření. Na matematicky zaměřených fakultách to tak alespoň vypadá. Současné matematičky jsou sympatické a chytré dívky…..pokud vím, ty přiměřeně dospělé jsou většinou vdané – to jen aby maminky a babičky netrnuly hrůzou. Je také potěšitelné, že je nějak nezasáhla vlna feminismu. Nemám sice k dispozici žádný solidní výzkum, ale kolegyně, které znám, se na feminismus dívají hodně svrchu. Ani se jim není co divit – jsou natolik osobnostmi, že jejich sebevědomí nepotřebuje berličky hysterického sexismu, jsou natolik inteligentní, že mohou dělat vědu a nemusí se uchylovat k její komické parodii nazývané „gender studies“, a konečně jsou natolik ženy, že nemusí ženskost nenávidět, což je konec konců to, oč ve vypjatém feminismu jde. Myslím, že podíl žen na matematice vstupuje do normálních proporcí. Bylo načase.

 

s.135                V  učebnicích fyziky pro základní školy čtu kapitoly o páře a parním stroji (školské osnovy se vyvíjejí ještě pomaleji než biologické druhy a o páře se budou učit asi i děti v osadách na Marsu).

 

s.161               Bernard Bolzano měl zvučné italské jméno, žil v letech 1781 – 1848 a byl to Pražák od narození. Jeho otec, obchodník, pocházel ze severní Itálie, matka byla z pražské německé rodiny. Vyrůstal a žil v době, kdy padaly staré modly i staré pravdy a nové se pomalu zvedaly – ve společnosti i ve vědě. Jako inteligentní a citlivý člověk hledal své vidění světa  a nacházel je v matematice, hojně proložené filosofií….Na přání matky se stal knězem, ale jeho víra byla na tehdejší dobu trochu svérázná….jako kněz se stal profesorem náboženství na univerzitě a současně i proslulým kazatelem v kostele U Salvatora….Doba byla po josefínských reformách a francouzské revoluci plná očekávání a vývoj vypadal dynamicky – pro konzervativní církev a správní úředníky až moc. Ve svých vystoupeních byl Bolzano natolik jednoznačný, že si vysloužil  žalobu….stal se členem Královské české společnosti nauk, publikoval práce o matematice…. Roku 1820 byl propuštěn ze zaměstnání a byl proti němu veden soudní proces…na Bolzanovu stranu se postavila řada známých osobností včetně Josefa Dobrovského…devatenáct let strávil v izolaci na statku blízko Jihlavy, zde napsal svá hlavní díla o logice, matematice, filosofii…Jeho matematické výsledky se dodnes přednášejí ve vysokoškolských kurzech matematiky na celém světě.

 

s.173               William Ockham (také se píše Occam) žil v letech 1285 -1349, byl brilantní logik, autor často zmiňované „Occamovy břitvy“, jinak františkánský mnich a komentátor Aristotela, pro kacířství se ocitl před soudem. Po pěti letech procesu ho vzal pod ochranu císař Ludvík Bavorský a nejspíš mu tím přinejmenším prodloužil život. S tou břitvou se to má tak.Je obrazným názvem pravidla, které Occam vyslovil a které požaduje, aby byly z každé teorie odstraněny (břitvou oholeny) všechny nadbytečné entity – tedy nadbytečné pojmy a předpoklady. Dodnes se jím řídí vědci, kteří si z více vysvětlení nějakého jevu vybírají to nejjednodušší, které nevyžaduje vnášet do systému cizorodé prvky (třeba ufony nebo tygří žíly), pokud to funguje i bez nich.

s.205               …..povíme si něco o průzkumech veřejného mínění….Vůbec nejsou nijak nového data. Tisk v USA se o předpovědi volebních výsledků pokoušel už někdy v devatenáctém století….Obecně panovalo přesvědčení, že čím více respondentů bude osloveno, tím bude výsledek bližší pravdě a 15 nebo dokonce 20 tisíc už vypadalo hodně přesvědčivě. Tehdy najednou vystoupil v tisku se svým odhadem jakýsi mladý statistik. Jmenoval se George H.Gallup a od roku 1935 začal novinám posílat pravidelný sloupek s odhadem voleb. Bylo mu tehdy 34 let a nechybělo mu sebevědomí….předpověděl, že Roosevelt vyhraje rozdílem skoro 4 procent. Na otázku, kolik respondentů ve své anketě oslovil, odpověděl, že asi 3 000. Podle dochovaných zpráv si ho tehdy tisk, a nejen on, pěkně vychutnal. Stal se hrdinou karikatur, komentátoři v rozhlase se předháněli v ironii, komici o něm vyprávěli vtipy….Nebylo to jistě nic příjemného, ale jako reklama se to ukázalo být k nezaplacení…. Roosevelt vyhrál (sice jen zhruba o dvě procenta, ale i tak dost přesvědčivě) a Amerika byla najednou ochotna pozorně poslouchat, co jí chce G. H. Gallup říci. Ten prohlásil, že pro průzkum veřejného mínění není důležité, jak je vybraný vzorek velký, ale jak je reprezentativní – jak věrně odráží demografickou strukturu populace……V péči věnované přípravě oslovených respondentů je tajemství úspěchu jednotlivých agentur….Až zase budete někde číst nějaké průzkumy názorů, ať už na politické kandidáty voleb nebo na prací prášky, zkuste si představit, jak vznikly. Je dobré si je přečíst, ale není dobré je brát zas až tak úplně doslova. Některé vznikly tak, že hbitý mladík odchytával u východu z metra spěchající spoluobčany (a odpověděli mu jen ti, kteří nikam nespěchali – což, mimochodem, také není reprezentativní vzorek), nebo si upracovaná maminka odskočila od dětské postýlky a u kuchyňského stolu od oka vyplňovala lístky „za sousedy“, aby si „anketou“ trochu přivydělala. I to se stává…..Gallupova metodika průzkumů vydržela v podstatě dodnes. Někdy v šedesátých letech začala být obohacována ještě o tak zvaný „ motivační průzkum“…..mnoho dotázaných nejen říká něco jiného, než si myslí, ale dokonce si myslí něco jiného, než ve skutečnosti chtějí. Abychom to vysvětlili. Když automobilová firma zaplatí průzkum, podle jakých znaků si zákazníci vybírají nový vůz, skoro jistě se dozví, že hlavně podle spotřeby, pak podle pasivní i aktivní bezpečnosti…. Jenomže statistiky prodeje a zkušenosti prodejců ukazují, že jde hlavně o barvu (aby se manželce hodila k vlasům), pak o design palubní desky a také poněkud, aby sousedi měli vztek. V politických průzkumech to bývá (až na tu barvu vlasů) podobné….Proto dnes při přípravě (těch drahých a dobře zaplacených) průzkumů občas spolupracuje psycholog, který vloží několik zdánlivě vedlejších otázek namířených právě na onu skrytou motivaci.

 

 s.211               Vraťme se k metodám lhaní pomocí statistik. O průměru už jsme si toho řekli až dost, takže si povíme o dalším evergreenu demagogů, o procentech….Starší generace to zná z učebnic a z propagandy. Země, která zvedla výrobu traktorů ze 100 na 150 ročně, ji zvedla o 50 kusů, ale také o 50 %. Země, která ji zvedla z 10 000 na 12 000, ji zvedla o 2 000, ale jen o 20 %. To je podstata všech demagogických kouzel s procenty. …procentové údaje jsou názorné, ale bez uvedení výchozích čísel neříkají vůbec nic. Další triky už jsou o něco pojmově složitější a neškolenému čtenáři by mohly být méně srozumitelné… (celá strana 214 obsahuje „několik praktických rad pro čtenáře tisku, diváky televize a příjemce propagandy všeho druhu“ – ocituji tři poslední rady):

Procenta bez udání absolutních čísel, ze kterých byla spočítána, jsou podraz na čtenáře téměř jistě. Pokud se něco takového vyskytne v učebnici, dejte dětem raději na hraní zápalky – jsou bezpečnější.

Grafy sestavené z panáčků, stromečků, stroječků, domečků nebo dokonce jásajících či smutných dětiček jistě podsouvají něco, co je ve skutečnosti úplně jinak. Doporučuji pokochat se jejich výtvarným provedením (pokud za kochání stojí) a pak celé svěží dílko i s doprovodným textem zahodit.

Pokud je pod statistikou podepsáno některé z hlasitých ekologických hnutí, můžete být v klidu – něco v nepořádku je na ní zcela jistě.

 

s.265                           Počítačové sítě jsou jediné téma, u kterého jsem nenašel „prehistorii“…počítačová síť je něco jiného než tradiční sítě, včetně těch telefonních – žije vlastním životem, informaci jen nepřenáší, ale pracuje s ní, vyhledává ji, autonomně vybírá dopravní cestu pro její přenos, organizuje ji….v našich končinách jsme první zmínky o nich zaznamenali někdy v polovině sedmdesátých let..internet u nás začal zkušebně fungovat pro potřeby výzkumu a vysokých škol na začátku devadesátých let a od roku 1995 je u nás nabízen komerčně pro širokou veřejnost……vznikem internetu moc znalostí nepřibylo, jen se staly přístupnější, a to je trochu rozdíl daný tím, že je na každém, po kolika a kterých znalostech sáhne. Jinak, informačních explozí už lidstvo zažilo několik. Když ponecháme stranou tu, která nastala vznikem řeči, pak skutečně první nastala se vznikem písma. Možnost uchovat znalosti jinde než v hlavě jejich nositele a déle než kam sahá jeho život jistě mnohonásobně zvětšila jejich dosažitelné množství. Lidské duševní zdraví přitom zůstalo nezměněno. Další velká informační exploze nastala s vynálezem knihtisku. Zachoval se dokonce učený traktát jakéhosi mnicha, kde předpovídá brzký konec civilizace a kultury.Knihtiskem totiž zanikne nejen opisování knih (mnich se jím asi zabýval), ale i zodpovědné úvahy nad tím, které znalosti se mají opisováním zachovat a rozšířit (pravda, jen mezi těch několik vyvolených, kteří se k opisu dostanou). S knihtiskem bude k přečtení každá hříšná nehoráznost a koupit si knihu budou moci snad i laici, pánbůh nás za to netrestej…….dnes je výběr čtených knih a novin dokonce určitým znakem společenského zařazení…..internet přináší možnosti a vyhlídky, které jsou kvalitativně nové….hledat fakta a učit se k nim prosekat v záplavě šumivých informací, to už je, a čím dál víc bude, jedna z hlavních dovedností moderního člověka…..Způsobů, jak zneužívat nebo dokonce napadat internet a počítače k němu připojené, je víc, takže si postupně probereme alespoň ty nejdůležitější. Mají, koneckonců, svá jména, která se někdy mohou hodit (následuje několik stran přístupného a vtipného vysvětlení pojmů: spam, hoax, avare, spyware, dialer, hacker, počítačový vir, červ).

 

s.277                Možná to některé z čtenářů překvapí a vcelku si myslím, že to překvapí i mnohé z bohémsky vypadajících hochů a dívek ležérně umístěných před monitorem počítače, ale první programátor, který si to označení celkem poctivě zaslouží, byla žena, která nosila krinolínu a žila v době, kdy si pan Volta teprve hrál s elektřinou a Evropou se začínaly vinout železniční koleje. Tehdy, oficiálně mezi lety 1822 a 1842 a neoficiálně ještě déle, pracoval Charles Babbage na, v jeho době neuvěřitelném návrhu „analytického stroje“ – už jsme se s ním setkali o několik kapitol dříve. Při tom s ním spolupracovala Augusta Ada Lovelaceová, rozená lady Byronová, a protože se vdala za hraběte také hraběnka….byla dcerou básníka lorda Byrona….narodila se v roce 1815…v sedmnácti  letech se seznámila s Mary Somervillovou (1780 – 1872),dámou, která překládala knihy cizích matematiků a hlavně astronomů….Stala se jednou z prvních dvou žen přijatých do Královské astronomické společnosti, Somervill College v Oxfordu se jmenuje podle ní…. Ada si pod vlivem o dvě generace starší Mary také začala číst o matematice…..na jedné party se u paní Somervillové v roce 1834 seznámila s Charlesem Babbagem a s jeho nápadem na počítací stroj.Na to, že jí bylo teprve devatenáct a s matematikou až tak moc hlubokou zkušenost mít nemohla, projevila překvapivou prozíravost…Předpověděla počítačové skládání hudby a v podstatě také umělou inteligenci. Přiznejme si, že vidět počítačovou hudbu a umělou inteligenci v děrných štítcích pro mechanické stavy, to chtělo kus tvořivé fantazie, jaký by dělal čest i jejímu otci, romantickému básníku lordu Byronovi…..Začala pracovat na tvorbě „plánů práce“ při výpočtech – dnešními slovy na programech – a přinejmenším program na výpočet tak zvané Bernoulliho posloupnosti je kompletně jejím dílem…programy se dají přirovnat k dnešnímu programování ve strojovém kódu (říká se mu „assembler“)…dokonce jako matka tří dětí nepřestala pracovat na programování Babbagova stroje. Osud jí nepřál dlouhý život –zemřela v roce 1852 na rakovinu….Ada dokázala vstoupit do dějin vědy, která v její době ještě ani neexistovala, a být první v něčem, co vlastně teprve za dlouhých sto let vznikne….už jen drobnou poznámku: programovací jazyk ADA, vytvořený v roce 1979, je pojmenovaný po ní.

 

        Závěrem? Cituji z poslední strany knížky Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice:

„Těm, kdo si ještě pořád nejsou jisti kdy a jak poznat, že člověk může mluvit o matematice, bych rád nabídl radu jednoho svého kamaráda:

Když je v textu každý řádek jinak dlouhý, je to poezie, když je v něm každé písmenko jinak vysoko, je to matematika – a s tím se dá vystačit vždycky.

 

MAREŠ, M.  Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice

                      Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1445-4.

MAREŠ, M.   Příběhy matematiky. Příbram: Pistorius /Olšanská, 2008. 

                         ISBN 978-80-87053-16-4.