Znáte to – v každém antikvariátě najdete poblíž pokladny nebo u vchodu (někdy i před ním) bednu či krabici s knihami k volnému, často bezplatnému odběru. Tak jsem si odnesla z jednoho pražského antikvariátu knížku se „šťavnatě“ českým titulem Bodří Pražané. Teprve později jsem si všimla, že na titulní stránce je vlastnoruční přání autorovo. V lednu 1931 právě do tohoto exempláře čtvrtého vydání souboru povídek – s podtitulem – o postavičkách z pražských zdí a ulic autor Ignát Herrmann vepsal vzkaz: Vesel buď čtenář!
Přání je doplněno datem leden 1931. To už byl Ignát Herrmann (1854 – 1935) spisovatel, humorista a redaktor, podle Wikipedie „svými současníky čten a ceněn, byl také jmenován členem Akademie věd a umění“. Literárně je připomínán jako zakladatel humoristického časopisu Švanda dudák. Herrmannovy sebrané spisy představují 387 povídek, veskrze z pražského prostředí. Jejich ladění souzní se závěrem z úvodu k prvnímu vydání Bodrých Pražanů z roku 1893 : „Ještě slovo. Kde naneseno stínu, nedělo se tak zúmysla a stůj co stůj. Líčeno, jak odkoukáno. Shledá-li čtenář ve skutečnosti vše jinak, padá vina ovšem na spisovatele“. Patří se dodat, že pražské prostředí oněch let se všemi typickými figurkami je „odkoukáno“ důvtipně, navíc půvabnou dobovou češtinou. Ta – v tomto případě díky omezenému počtu čtenářů – nebude „přežvýkávána“do dnešní podoby, jak se mnohdy děje, prý odůvodněně, bohužel i u pohádek Boženy Němcové. Bylo zjištěno, že ani pražští gymnazisté četným slovům z oněch pohádek nerozumějí. Kdy postoupíme k Erbenově Kytici a Máchovu Máji?
V obecném povědomí (znalejších) zůstává jméno Ignáta Herrmanna spojeno s filmovými adaptacemi jeho literárních děl – především se „ságou“ o Otci Kondelíkovi a ženichu Vejvarovi. Humoristickou notu Ignát Herrmann opustil a psychologii mistrovsky zvládl v románu U snědeného krámu. Nešťastného Martina Žemlu, obdobu Nerudova pana Vorla z Povídek malostranských (literární klenot! stojí za opakované přečtení!), převedl v roce 1933 do filmové podoby režisér Martin Frič, s plejádou vynikajících herců (uvedu alespoň Františka Smolíka a Vlastu Buriana) a hudbou Karla Hašlera.
Od literárních úvah k próze života. Čte se vůbec? Knihy jsou drahé, zní nejčastější námitka. Nebudu oponovat běžnými odkazy na to, kolik utratíte za nejrůznější hloupůstky, zbytečnosti, kolik prokouříte, kolik peněz vydáte za společenská posezení, za pofiderní potravinové doplňky, za nekonečně stále „dokonalejší“ prací a čistící prostředky, za večeře, vydařené i nevydařené, s následky i bez nich…co vám ze všeho zbude? Vzpomínka? Nalomené zdraví? Vztek, jak jste (zase) naletěli? Další otázky jsou nasnadě. Koupím-li si hodnotnou knihu (nacházím jich dost a dost), zůstává k potěše, k poučení nejen mně, ale celé rodině, mým potomkům, vydává o mně určité svědectví….
A nyní konkrétně. Jak dostat škodlivou a nebezpečnou myšlenku o drahých knihách (svým způsobem jistá fake news) z hlav a myslí mladé generace, těch ve školních škamnách a posluchárnách? Snažívala jsem se o to, běžně pomocí jednoduché matematiky. Na prvních stránkách knížky Bodří Pražané procházím soupisem sebraných spisů Ignáta Herrmanna. Dvanácté (!) vydání Otce Kondelíka a ženicha Vejvary o rozsahu 487 stran „koštovalo“ v prvních letech mladého Československa Kč 45, mnou vlastněné 4.vydání Bodrých Pražanů pak 20 korun československých. Dopustím se jistého zjednodušení. Milan Mareš, jehož knihy o matematice mi dodávají odvahy této královně věd se zlehka přibližovat, považuje užití procent – bez uvedení výchozích čísel – za evergreen demagogů. Výchozí čísla prostě „vygoogluju“. Ve 20.letech tzv. 1.republiky se měsíční plat univerzitního profesora rovnal platu ministra. Horníkova mzda dosahovala výše kolem 1 000 Kč, plat lidí v průmyslu, ale také začínajícího učitele činil 700 – 800 Kč měsíčně. Vyjdu-li z měsíčního příjmu 700 Kč, představovala pro učitele částka 20 Kč při koupi knížky Bodří Pražané zhruba 3% jeho platu. Podle internetových zdrojů aktuální průměrný měsíční mzda učitele základní školy v ČR dosahuje 27 920 Kč (zaokrouhleno 28 000 Kč). Velmi zjednodušeně přepočteno by uvažovaná 3% platu za inkriminovanou knížku reprezentovala zhruba 840 Kč ! Zajděte si do knihkupectví a vyhledejte knížky, publikace nabízené za takovou cenu. Vím, budu oprávněně bita za značné zkreslení , opomíjím ekonomické pojmy jako mzda nominální a mzda reálná, plat hrubý a plat čistý, kupní síla obyvatelstva…. I přesto – nestojí tato úvaha za zamyšlení? Možná už proto, že by těm v lavicích a posluchárnách přece jen poněkud přiblížila svět matematiky v reálných konturách ( nemluvě o tom, že ta procenta jim často nejdou).
MAREŠ, M. Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice
Praha: Academia, 2006 ISBN 80-200-1445-4.
Miroslav Melichar
22.7.2019 at 17.49„Čte se vůbec? Knihy jsou drahé, zní nejčastější námitka.“
Já se zase divím, jak se moc čte. I v našem malém městě (i s okolím asi 10 tisíc obyv.) se udrželo knihkupectví, které zřejmě prosperuje. Já tam přijdu vyjímečně. Netěší mě pohled na jeden dlouhotánský regál plný románů pro ženy od jediné autorky, Američanky, která zřejmě podobně ovládla knihkupectví celého světa. A vedle jsou její kolegyně. Pak přijdou severské detektivky (k nim mám přece jen blíž) a esoterická a léčitelská literatura. Takže převážně knhy na jedno přečtení. Navštěvované jsou zřejmě i knihovny.
O čtenářství svědčí i Databáze knih na webu. Lidé nejen čtou, ale dokážou knihy i velmi kultivaně komentovat a hodnotit.
Zvláštní fenomén představují e-knihy. Zmíněná Databáze knih a Městská knihovna v Praze dnes každá nabízejí k volnému stažení zdarma asi 1000 titulů včetně současné literatury.
Staré knihy jsou ovšem jiné téma. Běžné knihovny staré knihy vyřazují. Za komunistů to bylo z ideologických důvodů, dnes i zde funguje podivný tržní mechanismus: O knihu musí být zajem, jinak neprojde revizí. Takže jsou vyřazeni třeba bří Čapkové. Regály v knihovně se pak podobají těm v knihkupectví.
U starých knih ale nejde jen o autora a dílo. Jde také o řemeslné zpracování, které pak bylo většinou po desetiletí nesrovnatelně horší. Nedávno jsou si koupil knihu vydanou Evropským literárním klubem v r. 1935 (za 20 Kč + 60 Kč poštovné), kniha má celoplátěnou vazbu s orignální grafikou a kvalitní tisk a typografii. Další staré knihy jsou ručně vázané na zakázku – čtenář si koupil brožovaný výtisk, který si pak nechal svázat.
Staré knihy jsem poznával od dětství v rozsáhlých knihovnách mého dědečka a mého strýce. Několik jsem jich uchránil. O jejich cenách jsem vždy marně dumal. Např. české pohádky s il. J. Horáka z roku 1944 – brožovaný výtisky za 280 K, S kamerou za zvěří našich lesů J. V. Staňka z roku 1940 za 190 K. Podle dědečka býval oběd v restauraci za 5 korun. Takže pohádky za skoro 60 obědů? Nebo ceny za protektorátu už byly zcela jiné? A kolik mohl dědeček vydělávat jako obchodník v městečku s necelými 3 tisíci obyvatel?