Myslel to vážně

          Jistou dobu se lidé domnívali, že lidský potenciál není rozvinut, protože lidé jsou negramotní, a že klíčem k pokroku je vzdělání, že když budou lidé vzdělanější, možná z nich ze všech budou Voltairové. Jenomže se ukazuje, že lži a zlo lze naučit stejně snadno jako dobro. Vzdělání je mocná zbraň, ale může být použito tak i tak. Také jsem slyšel, že kontakty mezi národy povedou k lepšímu porozumění, a tím i k řešení problému, jak rozvinout tvůrčí potenciál člověka. Jenomže každé šíření informací může být vhodně usměrňováno a přiškrcováno. Lži mohou být šířeny stejně úspěšně jako pravda, pravdivé a cenné informace může nahradit propaganda. Sdělovací prostředky jsou mocnou zbraní, ale jak pro dobro, tak pro zlo. Nějakou dobu se věřilo, že technický pokrok zbaví lidstvo přinejmenším hmotných problémů, a jisté naděje v tomto směru se vyplnily – zvláště třeba v medicíně. Na druhé straně ale vědci pracují v tajných laboratořích na vývoji těch samých nemocí, které s takovou námahou přemohli. Tato velice aktuální úvaha zazněla před více než půlstoletím v roce 1963 jako součást jedné ze tří přednášek pro laickou veřejnost. Na Washingtonské univerzitě je pronesl Richard Feynman.

         V atmosféře až hystericky živené alergie na jakoukoli zmínku o matematice nebo fyzice nebylo patrně mnoho těch, kteří si v sobotní příloze Lidových novin z 19.května 2018 přečetli článek – nastojte! – částicového fyzika Jiřího Chýly. Začínal slovy:  Před sto roky, 11. května 1918, se v New Yorku narodil emigrantům z Minsku Richard Phillips Feynman. Stal se zřejmě nejoriginálnějším fyzikem v historii, získal Nobelovu cenu, ale také zaujal řadu (i českých) laických zájemců o vědu texty svých populárních přednášek. A humorně laděnými knihami.

         Hlásím se k oněm českým laickým zájemcům, i když pohříchu v základech mého zájmu o Richarda Feynmana nebyla věda. To bylo tak. Od 90.let minulého století jsem jistý čas fungovala jako hlídací babička na dobu odpolední a podvečerní, vždy s teplou večeří. Vařila jsem vnoučatům věkem kolem prvního životního decennia taková ta babičkovská jídla. Jídali jsme u prostřeného stolu, ne frontálně usazeni před televizní obrazovkou s nějakou umělohmotnou krabičkou či táckem na klíně. Aniž bych tušila, že kdy bude kultivovaný Viktor Preiss svým melodickým hlasem vyzývat, abychom denně četli dětem, po večeři, už ne u stolu, jsem základoškolákům četla. Nevynechali jsme Babičku, vzpomínám na Verneovy Dva roky prázdnin, četla jsem je s narůstajícím obdivem k šíři a rozsahu spisovatelových vědomostí. Šla jsem však na věc i rafinovaněji. Mým záměrem bylo, abychom knížky nejen četli, ale také se o přečteném bavili, možná i hádali. Proč ne? Stále věřím, že konflikty jsou v podstatě zárodky růstu. Nejsem zastáncem zásady, že by se děti měly čtenářsky setkávat jen s knížkami jejich věku určeným. Sáhla jsem pro předčítání kupříkladu po Společenském katechismu Jiřího Gutha-Jarkovského. Chtělo to ovšem přípravu, poznačit si stránky, úryvky, šikovně zavést řeč na zamýšlené. Potom se můžete úsměvně pokochat roztomilostmi Gutha-Jarkovského češtiny, přechodníky nevyjímaje. S přechodníky – alespoň těmi přítomnými – lze zacházet s laskavým, lehce shovívavým porozuměním. Že můj postoj pochopili i osmáci na základní škole pro vadně mluvící, dosvědčila reakce jednoho z nich, když mě překvapil a pobavil sdělením: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol.“. Jak jsem mohla na takovou kulišárnu zareagovat? Při předčítání Babičky jsem ještě sem tam nějaký ten přechodník pohotově nahradila modernějším slovesným tvarem. V textu Společenského katechismu to nešlo, setřela bych čtenému veškerý jazykový pel. A na podpoře jazykového citu a jeho rozvoji mi vždy dost záleželo. Přechodníky ale nebyly žádnou zvláštní překážkou. Snažila jsem se propojovat čtené s realitou. Takže moje vnoučata, každodenně dojíždějící do školy tramvají, například s netajeným pochopením přijali úryvek z kapitoly nadepsané Pouliční dráha a autobusy: Starší dáma, která vystrčí chlapce z jeho místa způsobem ne právě  přívětivým a zasedne tam sama, nechová se slušně. Chlapec snad neměl tolik filipa, aby  bez pobídky ustoupil, a dáma, nemohla-li chvíli vydržeti stát, měla chlapce slušně a zdvořile požádati. Sotva by ten hošík nevyhověl, a ne-li, pak by neslušnost padla teprve na jeho hlavu. Další příklady, podněcující diskusi, uvádět nebudu. V současnosti bych spíš se studentkami učitelství četbou ze Společenského katechismu navodila situaci k úvahám mnohem hlubším, a to o vztahu našeho chování a užívaných jazykových prostředků, chcete-li o komunikaci. Co takové slůvko sorry?  O omluvném prvorepublikovém pardon Guth-Jarkovský píše: Pardon! Slovíčko cizí, a přece obecně známé a všude srozumitelné…jest jako kapesník, bez něhož se v slušné společnosti neobejdeš. Po česku: Promiň, promiňte, neb odpusť, odpusťte – ale to už není přesně totéž. Pardon už jako francouzské slovo nemá v sobě té příchuti poníženosti a lítosti z přehmatu jako česká prosba, pardonem prosíme sice za prominutí, ale neskláníme se při tom poníženě. Pardonem uznáváme svou chybu, ale nežebroníme – vlk se nažere a koza zůstane celá….Je to peníz, který všude platí a jehož kurs je vždycky vysoký. Námět k diskusi: a co to sorry? Nevolám po návratu archaicky pociťovaného výraziva, jen chci vést k zamyšlení.

         A pak jsem jednoho dne objevila Richarda Feynmana, tedy jeho knížku To snad nemyslíte vážně! (v originále Surely You´re Joking, Mr.Feynman!). Pro přiblížení opisuji ze záložky: Richard P. Feynman je nejen nositelem Nobelovy ceny za fyziku (1965)…, který kromě toho, že dokázal pochopit záhadnost chování tekutého hélia, zároveň maloval na zakázku obraz nahé toreadorky a dokázal se tajně dostat do všech sejfů v přísně střeženém středisku amerického atomového výzkumu v Los Alamos.  V době, kdy přednášel na univerzitě v Rio de Janeiru, hrál i v pouliční sambové kapele…a nestyděl se bubnovat na bonga při představeních avantgardního baletního souboru. Je nepochybně jediným člověkem, kterého švédská Královská akademie shledala hodným Nobelovy ceny a psychiatrická komise armády Spojených států duševně méněcenným….  Záznamy Feynmanova vyprávění, člověka – jak uvedeno –  geniálně moudrého, nádherně zvědavého a přitom vždy přímého a otevřeného – několik let pořizoval jeho přítel a občasný spoluhráč na bubny. Nepřestávám si myslet, že dnešním dětem a mládeži chybí pozitivní vzory. Tady se nabízel a hned neobvykle sympatickým způsobem. S četbou  jsem mohla začít od  první kapitoly:  Když mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct, založil jsem si v našem domě laboratoř. Tvořila ji stará dřevěná bedna, do níž jsem udělal police. Měl jsem topnou spirálu, stačilo přidat tuk a smažil jsem v jednom kuse bramborové hranolky…Také jsem se trochu vrtal v elektrických motorcích a postavil zesilovač k fotobuňce…nedostal jsem se k tomu, abych udělal tolik, co bych chtěl, protože mě matka neustále vyháněla, abych si šel hrát ven….Nemůžu toho prostě nechat, musím pokračovat tak dlouho, dokud s konečnou platností nezjistím, co tomu je. Je to vášeň pro luštění záhad. To ona mě vedla k tomu, abych se snažil rozluštit mayské hieroglyfy a otvíral trezory…A četli jsme a četli…ne všechno, výběrově.

         Nemohli jsme vynechat kapitolu Setkání kasařů (Odemykat zámky jsem se naučil od chlápka jménem Leo Lavatelli. Odemykat obyčejné patentní zámky s cylindrickou vložkou je snadné. Do zámku vsunete šroubovák… v Los Alamos vládla atmosféra vzájemné spolupráce. Když se dalo něco vylepšit, považovali jsme za naši povinnost na to upozornit. Trvale jsem si stěžoval, že současný stav bezpečnosti je nevyhovující a že ačkoliv si všichni myslí, že je dobrý, ty visací zámky a železné tyče jsou úplně na nic…) Následuje několik stránek popisu, čím se Richard Feynman pro bezpečnost všech užitečně“bavil“, když „…jsme v Los Alamos  neměli žádnou zábavu a každý se bavil, jak uměl“. V knížce To snad nemyslíte vážně! byly samozřejmě i jiné užitečné kapitoly, a jak jsem brzy seznala, užitečné nejen pro má vnoučata, ale i pro mé studentky speciální pedagogiky. Mnohé z té knížky jsem potom zařadila do svých „aktualit“ na začátku seminářů nebo přednášek. Ostatně – moc jsem přednášky a semináře nerozlišovala, vždycky jsem se snažila o co nejvyšší míru interakce mezi „katedrou“ a posluchačstvem. Živý zájem – ze strany mých vnoučat i studentek – vyvolala kupříkladu kapitola Další omyl Alfreda Nobela. Pobavíte se, ale také získáte na průběh udělování Nobelovy ceny zcela nový pohled. Stojí za to útržkovitě z autorových dojmů, názorů a reálného průběhu ceremonie ocitovat: Konzul řekl: „Udělejte si seznam lidí, které byste na recepci rád pozval, a my uděláme seznam lidí, které pozveme sami a pošleme pozvánky“. Takže jsem vyrobil svůj seznam. Měl asi osm lidí – souseda odnaproti, malíře Zorthiana a tak dále. Pak za mnou přišel konzul se svým seznamem: guvernér státu Kalifornie, pan Tenhle, pan Tamten, naftový magnát, nějaké herečky – měl tam tři sta lidí! To už jsem začal být trochu nervózní. Pomyšlení, že bych se měl sejít s tolika vysoce postavenými lidmi, mě vyděsilo! Konzul si mých obav všiml a řekl: „Nebojte se, většina z nich nepřijde.“ Ještě se mi nestalo, abych pořádal večírek, zval na něj lidi, a přitom předpokládal, že na něj nepřijdou! Nemám zapotřebí se před nikým ponižovat a dopřávat mu potěšení, že byl poctěn pozváním, které může odmítnout. Je to uhozené! Když jsem se dostal domů, byl jsem už z celé záležitosti opravdu rozčilený. Zavolal jsem konzulovi a řekl: „Znova jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že se celé nemůžu zúčastnit“. Byl šťastný. Řekl: „Máte úplnou pravdu.“ Myslím, že byl ve stejné situaci jako já – pořádat recepci pro troubu jako jsem já, bylo jako mít voštinu v zadku. Nakonec se ukázalo, že jsou spokojeni všichni. Nikomu se nechtělo přijít, ani čestnému hostu! Hostitel nemohl dopadnout lépe! Dokonalá lekce občanské výchovy, tolik potřebná v našich krajích, nejen mládeži, adeptům učitelského povolání obzvláště! Dočíst celou kapitolu, to znamená dozvědět se o zvyklostech kolem udělování Nobelovy ceny ze zcela nečekaného pohledu. Navíc i zábavného.

         Pro své studentky jsem toho z knížky Richarda Feynmana měla ještě více. Pozornosti čtenářů z učitelského prostředí bych vřele doporučila kapitolu Hodnocení knížek podle obálek.Jak říká aktuální mediální klišé, malá ochutnávka: V té době jsem přednášel kurs fyziky pro prvňáky a po jedné přednášce mně Tom Harvey, který mi asistoval předváděním pokusů, řekl: „Měl byste vidět, co provádějí s matematikou ve školních učebnicích! Dcera mi nosí domů spoustu šílených věcí!“ Nijak jsem s tím, co říkal, hlavu nelámal. Ale druhý den mi telefonoval pan Norris, velmi známý pasadenský právník, který tenkrát byl na kalifornském ministerstvu školství. Požádal mě, zda bych nepracoval ve Státní komisi pro učební osnovy, která musí vybírat nové učebnice, které užívají všechna děcka ve všech státních školách, musí být schváleny ministerstvem školství, takže mají komisi, ta knížky prohlíží a radí ministerstvu, které zvolit. S jakou odpovědností a výsledkem Richard Feynman k úkolu přistoupil, je vylíčeno na čtrnácti stranách textu. Nesmírně aktuálního!

         Představu si lze udělat z úryvku jiné kapitoly, který jsem svým studentkám nikdy neupřela: Byl tam jeden sociolog, který předem vypracoval jakési pojednání, a my všichni jsme si ho měli přečíst. Začal jsem ten zatracený pamflet číst a byl jsem z toho blázen: nemohl jsem v něm najít hlavu ani patu! Usoudil jsem, že to musí být tím, že jsem nepřečetl žádnou knihu z toho seznamu. Měl jsem nepříjemný pocit, že to je nad moje schopnosti, až jsem si nakonec řekl: Tak a konec, teď přečtu jednu větu pomalu, abych přišel na to, co může, k čertu znamenat. Vybral jsem namátkou jednu větu a velice pozorně ji čtu. Nepamatuju si ji doslova, ale víceméně zněla takhle: „Individuální člen sociální komunity často získává informace prostřednictvím  vizuálních symbolických kanálů. Četl jsem to popředu, pozadu a přeložil to. Víte, co to znamená?Lidi čtou. Pak jsem přešel k další větě a zjistil, že ji dokážu přeložit taky.Pak už to bylo jako mlácení prázdné slámy: Občas lidi čtou, občas poslouchají rádio, a tak dále, ale bylo to napsáno tak komplikovaně, že jsem tomu zpočátku nemohl porozumět. A když jsem to konečně dešifroval, nic v tom nebylo.

         Kapitola Je elektřina oheň? , z níž úryvek pochází, zahrnuje pohled na vlastní Feynmanovu účast na přednáškách a konferencích. Začíná slovy: Začátkem padesátých let jsem dočasně ochořel nemocí středního věku: dělával jsem filozofující přednášky o vědě – jak věda uspokojuje zvídavost, jak poskytuje nový pohled na svět, jak dává lidstvu schopnost dělat to i ono, jak mu dává moc – a když si připomeneme nedávný vývoj atomové bomby,je tu najednou problém, jestli je dobře, aby člověk takovou moc měl. Nezaškodí si na některých „eventech“ navštěvovaných i učiteli připomenout zkušenost Richarda Feynmana shrnutou do slov: „Na té konferenci byla spousta hlupáků – nafoukaných hlupáků – a nafoukaní hlupáci mi jdou šíleně na nervy. Proti obyčejným hlupákům nic nemám, můžete s nimi mluvit a snažit se jim pomáhat. Ale domýšliví hlupáci, kteří svou hloupost dovedně zakrývají všemožným šarlatánstvím, aby na lidi udělali dojem, jací jsou úžasní – TY  NEMOHU  VYSTÁT! Obyčejný hlupák není podvodník, proti počestnému hlupákovi nic nemám. Ale nečestný hlupák je příšerný!

            Připomeňme si poznámku ze záložky, že Richard Feynman „je nepochybně jediným člověkem, kterého švédská Královská akademie shledala hodným Nobelovy ceny a psychiatrická komise armády Spojených států duševně méněcenným“. O kořenech tohoto smutného paradoxu se dočteme v kapitole Strýček Sam tě nepotřebuje. Citovat z ní nebudu, musela bych ji opsat celou. Měla by být povinnou četbou pro všechny učitele, kteří tak zhoubně propadají aktuálnímu nemravu odesílání žáků na řetězce odborných vyšetření. Mám na mysli především prospěch dětí, ale také prestiž učitelského povolání, skutečnou prestiž, jaké se nedosáhne žádným – jistě potřebným – zvýšením platů pedagogů. Uvědomujeme si, že každé odborné vyšetření dítěte je pro ně vždy velkou psychickou zátěží, nadměrným stresem? Vzpomínám si na studentku učitelství, která u státnic na otázku, co by udělala s žákem s jistými problémy, zareagovala: Poslala bych ho na vyšetření! Proč tedy několik let na vysoké škole studovala? Předpokládám, že učitel je vysokoškolsky vzdělaným „odborníkem na děti“.  S dítětem se setkává delší dobu, za různých okolností, v rozličných sociálních vazbách. Oslovený odborník vyšetřuje dítě, o němž ví jen tolik, co se – eventuálně – doví z doprovodného písemného sdělení učitele. Vyšetření probíhá v neznámém prostředí (sebeinfantilnější výzdoba dané místnosti s kupou hraček stres nezeslabí), s dítěti neznámým člověkem. Časově limitované vyšetření je završeno písemným verdiktem, který může (má?) velmi ovlivnit další životní dráhu dítěte. Nic proti opodstatněným vyšetřením! Právě učitel má být schopen posoudit opodstatněnost předpokládaného vyšetření. Podle mne by měl mít také jisté profesní i lidské povědomí, kam a ke komu dítě na vyšetření posílá. Jsou odborníci spíše specializovaní na jistou oblast – dejme tomu – narušení psychického vývoje dítěte. Dostane-li se dítě „do rukou“ odborníka primárně se zajímajícího  o autismus, nebude zřejmě dalek toho nalézt u dítěte jisté symptomy, které eventuální autismus nevylučují – vždyť k čemu bychom měli PAS – poruchy autistického spektra? A upřímně: jak naložíte s výsledky vyšetření (do rukou je má dost rodič, ten rozhodne, komu výsledky poskytne)? Máme výsledek vyšetření – a co dál? Nejedná se – slovy profesora Matějčka – o pouhou nálepku, kterou dítě poznamenáme? Mám bohužel řadu špatných osobních zkušeností. Ze stránky mnou písemně zaznamenaných poznatků, na jejichž základě jsem dítě na vyšetření posílala, se mi vracel rozsahem značně skromnější „výcuc“ sepsaného, v hávu odbornější terminologie. Přesto jsem – ne často – své žáky a děti rodičů, kteří se na mě obrátili s žádostí o radu, na vyšetření posílala. Ovšem vždy jen k odborníkům, jejichž profesní i osobnostní kompetenci jsem znala a ctila.

          Vida, k čemu může četba a jmenovitě knížka Richarda Feynmana To snad nemyslíte vážně! inspirovat. Něco osobnějšího k tomuto obdivuhodnému člověku opíšu z doslovu iniciátora prvního českého vydání inkriminované publikace prof. RNDr. Jiřího Bičáka, DrSc: Čtenář této knížky objevil Feynmanovu lidskou tvář…Caltech /California Institute of Technology/ je malý ústav v Pasadeně u Los Angeles….bývá tradičně řazen na první místa mezi americkými univerzitami ve fyzice, v astronomii a v genetice, pracuje na něm sedm nositelů Nobelových cen /psáno v roce 1989/. Až v roce 1986, kdy již několik let bojoval s rakovinou zažívacího traktu, Feynman  na určitou dobu Caltech opustil a stal se členem prezidentské komise, která vyšetřovala příčiny katastrofy raketoplánu Challenger….Po svém působení v komisi se Feynman vrátil na Clatech a začal opět přednášet – o teorii kvarků, nejmenších částicích hmoty. V pondělí 15.února 1988 jeho bitva s rakovinou skončila. Studenti toho dne pověsili na Millikanovu knihovnu, nejvyšší budovu na Caltechu, transparent: „Máme tě rádi, Dicku“.

         Richard Phillips Feynman to myslel vážně. Můžeme se o tom přesvědčit v českém vydání jeho tří přednášek z roku 1963 shrnutých pod titul O smyslu bytí. Jejich vyznění je zcela v souladu se závěrem knížky, ke které se opakovaně ráda vracím, i když už z ní nepředčítám ani vnoučatům, ani studentkám. Snad to mělo smysl.

          Jeden z Feynmanových studentů z posledních let, Marcus Chown, vzpomíná, jak Feynman napsal jeho matce.V roce 1982 paní Chownová sledovala se zaujetím televizní program o Feynmanovi. To bylo udivující, protože do té doby se nikdy o nic jakkoliv souvisejícího s fyzikou nezajímala. Nebyla například ochotna přijmout ani synovo vysvětlení, proč v Austrálii lidé neodpadávají od zeměkoule do vesmíru. Marcus Chown dostal nápad, že požádá Feynmana, aby jeho matce napsal. Třeba se pak její vztah k fyzice změní.Feynman poslal jen krátkou noticku: „Milá paní Chownová, ignorujte pokusy svého syna učit vás fyziku. Fyzika není nejdůležitější věc.Tou je láska. Všechno nejlepší, Richard Feynman“.

 

FEYNMAN, R.  To snad nemyslíte vážně!  Praha: Mladá fronta, 1989. ISBN 80-204-0023-0.

FEYNMAN R.   O smyslu bytí  Praha: Aurora, 2000. ISBN 80-7299-026-8.

GUTH – JARKOVSKÝ, J.  Společenský katechismus  Praha: Československý spisovatel, 1992.       

                               ISBN 80-202-0379-6.