Učitelské (?) dilema

         Už se je to tu, už se to objevuje v médiích i tiskovinách, jeden z evergreenů českého školství posledních let. S blížícím se pololetím zejména na základních školách budeme znovu nej(h)různěji cupovat otázku: známkovat, nebo neznámkovat? Co je lepší, našim dětem a žákům prospěšnější: známky, nebo slovní hodnocení? Přicházím se svou troškou do mlýna.

            Ve své učitelské duši chovám hojivou vzpomínku na zimně zachumlaný den, kdy jsem na okně své osmé třídy našla zavěšenou podkolenku naditou sladkostmi a doplněnou písemným vzkazem: Toto dávám já, Mikuláš VIII., s. Peutelschmiedové za pilné a krásné vyučování. Byl počátek 80.let minulého století, to „es“ před mým jménem bylo zkratkou požadovaného oslovení „soudružko učitelko“. Zastírajíc své dojetí jsem se hochů zeptala, jestli tu podkolenku vyprali! Učila jsem děti – převážně kluky – sužované vadou řeči, což se už v takové osmé třídě krutě promítalo do zvládání školních nároků, logicky i do prospěchu. Učila jsem se vším všudy, tedy i zkoušela – a známkovala. Přesto na mě Mikuláš s nadílkou nezapomněl!

            K připomenutí koloritu tehdejší školní atmosféry dodám, že koberce, na kterých bychom si poseděli nebo polehávali, tehdy ve třídě pochopitelně nebyly, o vzájemném tykání jeden z mých žáků sice nahlas uvažoval – v žertu jsem ho odkázala na ministerstvo školství. Nejen na základní škole, ale později i na univerzitě v kontaktu s dospělými studenty a v životě vůbec je mi blízké vyznání básníka Jana Skácela: Nemám moc rád ploty, ale vykání je půvabný plůtek z kvítí. Tykání je netýkavé. Každý vám pak vleze na váš trávník.

         O tykání a odpočinkových kobercích ve třídě se zmiňuji proto, že jsou v současnosti spolu s oslovováním učitelky křestním jménem vydávány za jednu ze spolehlivých záruk progresivity a té správné, lepší školy. Někteří – z rodičů i učitelů – tomu věří, jiní ne.

         Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR vyšlo vstříc hlasům volajícím po možnosti slovního hodnocení žáků základních škol. Nebudu rozebírat šíři této možnosti, ani vysvětlovat rozdíl mezi hodnocením a klasifikací. Toho nechť se ujmou jiní.

          Jak vám léta přibývají, poznáváte, že neexistují jednoduchá řešení a že všechno už zde bylo. Mám slabost pro matematiku, i když právě z ní – jako povinného maturitního předmětu – jsem kdysi (dávno, dávno tomu!) dostala svou jedinou dvojku. Mezi černou a bílou existuje vždy široký prostor geniální křivky Gaussova rozložení možných řešení. Ono se v našich zemích neznámkovalo hned od doby, kdy moudrá (aktuálně najednou oslavovaná) Marie Terezie vytušila potřebu vzdělanějších poddaných a uzákonila povinnou školní docházku.

            Máme i čerstvější zkušenost z doby krátce před rokem 1989, kdy – tuším, že na rok, dva – bylo oficiálně zrušeno známkování v prvních ročnících základní školy. O důvodech, proč jsme se ke známkám i u prvňáčků rychle v tichosti vrátili, jsem se snažila diskutovat se svými studentkami na pedagogické fakultě. Dlužno přiznat, že obecně v úsilí rozdmýchávat v posluchárnách atmosféru diskuse založené na kritickém myšlení jsem moc úspěšná nebývala. Pokud se našla duše svolná k otevřenému postoji k problému známkování, nebo slovní hodnocení?, přišla jsem nejprve s argumentem tradice a následně s konkrétním příkladem.

         Je docela možné, že časem slovní hodnocení v našich základních školách nabude vrchu nad dosavadním strohým – a jistě dosti subjektivním – známkováním v rozmezí jedna až pět (drobit to ještě mínusy a plusy je už stigmatem bezradnosti a pedagogické slabosti). Rozhodně by však nebylo ku prospěchu věci lámat to přes koleno. Známka má v našich končinách hluboce zakořeněnou tradici, a to v myslích bez rozdílu věku. Něco by k tomu mohly říct nejen paní učitelky mateřských škol, kde většina předškoláků – už s připraveným batůžkem od Ježíška – touží, aby jejich nejrůznější výtvory byly stvrzeny velkou jedničkou, nejlépe ještě s hvězdičkou. A rodiče malých školáků? Je běžné, že se paní učitelek dožadují, aby slovní hodnocení dětí jaksi doplnily vysvětlujícím, že „je velmi pilný = 1“ atd. Jako paskvil působil blanket školní zprávy (takto nadepsáno), kde je stupněm slovního hodnocení zkratka JZ (rozuměj: jeví zájem). Chtěl by snad někdo tvrdit, že takto formulované slovní hodnocení je objektivnější než numerické vyjádření trojkou?

         O tradici známky by se dalo ještě sáhodlouze rozepisovat. Obraťme však pozornost ke slibovanému konkrétnímu příkladu. V tu chvíli jsem ve vysokoškolské posluchárně brala do rukou jednu skutečně dobře napsanou odbornou publikaci. I v současnosti ji můžu s čistým svědomím vřele doporučit k prostudování. Publikace Mládež a delikvence má dva autory a neobvykle dvě, navíc zajímavě pojaté předmluvy: ta z pera Andrey Kroftové je nadepsána Štěpánův příběh, druhou Oldřich Matoušek nazval O potížích s vědeckým uchopením tématu. Není důvod k obavám, nebudete zahrnuti řečištěm mnohomluvných proklamací. Naopak, čeká vás řada zajímavých faktů a úvah, zmíním kupříkladu stránky věnované motivaci pracovníka v tzv. pomáhajících profesích (tento termín se už jaksi vytrácí). Nerada odolávám pokušení něco z této kapitoly citovat, mnozí by byli sami sebou a svou motivací k práci s mládeží překvapeni. Vracím se k problematice slovního hodnocení.

            Začala jsem tedy ve vysokoškolské posluchárně z publikace Mládež a delikvence číst ukázku příkladného slovního hodnocení. Předkládám (s.80):

Milý Honzo,

     Tvé hodnocení jsem si nechala na konec. Ne proto, že jsi na posledním místě mé pozornosti, ale protože, jak se říká: „Nejlepší nakonec“. Je neuvěřitelné, jakou obrovskou změnu může člověk pozorovat na žákovi během pěti měsíců. Pozorovat, jak se postupem času z neklidného, roztěkaného a z okna koukajícího Honzy stává sebevědomá osobnost, kterou to, co ve škole děláme, opravdu zajímá a jež k tomu má vždy co říci, je opravdu radost. Velmi mě potěšilo, že jsi byl první, který se odhodlal promluvit na společné besídce celé školy. Nyní je to pro tebe samozřejmost. Vydržet mlčet, když máš něco na jazyku, je pro tebe sice těžké, ale myslím, že to časem zvládneš.

            Čtením se prokousáváš někdy s většími, někdy s menšími potížemi. Ale celkový výsledek je, že se postupně stáváš čtenářem. Na začátku tvých pokusů o psaní jsem se bála, jak se s ním popereš. Dnes nevěřím svým očím. Tvá píle dokázala neuvěřitelně mnoho. Písmo je opravdu, až na pár maličkostí velmi pěkné. Gratuluji.

            Jsem ráda,že se snažíš vše udělat sám, ale Honzo, někdy je to věci na škodu. Rozvaž vždy včas, zda není lepší se zeptat nebo si nechat poradit. Zvlášť v matematice na to doplácíš tím, že se ti nepovede úlohy vyřešit.

            Je škoda, že máš pocit, že angličtina není důležitá. Říká se totiž, kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.Tady máš jedinečnou příležitost, tak ji nepropásni.

            Některé tvé výtvarné pokusy jsou skvělé. Jsem ráda, že se jeden z nich propracoval na novoroční přání naší školy.

            Nevím, jak je to s tvým vztahem k hudbě. Občas se mi zdá, že tě baví, ale jindy děláš víc hloupostí, než abys zpíval. Byla bych raději, kdybys svou pozornost věnoval víc hudbě než jiným věcem. Máš v hudbě před sebou ještě mnoho k objevování.

            V tělocviku zatím nejsi ani ryba, ani rak, ale i když ti všechno nejde, myslím, že se tvoje cvičení zlepší a budeš z něj mít časem víc radosti.

            Milý Honzo, znám jen málo tak snaživých kluků, jako jsi ty. Přeji ti, aby se dařilo tvoje dobré vlastnosti pěstovat k radosti nás všech.

Dne 30.ledna 1998

 A.B.                                                                                       C.D.

třídní učitelka                                                                        ředitelka školy           

            Slovní hodnocení začínající sympaticky přímým oslovením Milý Honzo studentky zaujalo. Při jeho četbě jsem se dopustila jediné odchylky – v textu jsem na dvou místech vynechala ročník, který Honza právě navštěvoval. Nahlíženo vcelku – krásné slohové cvičení. Nestalo se mi – ani při opakované prezentaci v jiných studijních skupinách – že by někdo z naslouchajících  „detail“ o věku a třídě žáka postřehl. Musela jsem tedy prvotní nadšení posluchaček nahlodat dotazem po odhadu věku hodnoceného žáka. Váhaly. Páťák? Třeťák? Ty odhady odpovídaly úrovni textu. Ale kdeže! Jednalo se o žáka první třídy základní školy, a to ještě na konci prvního pololetí (vzorové slovní hodnocení je potvrzeno datem 30.ledna). Jak asi čte a píše žáček na konci prvního pololetí prvního roku své školní docházky? To si ale Honza – žák 1.třídy – počte! Co počte! Ale také stylisticky vybroušeným formulacím porozumí!

            Kritické myšlení prostě zaplakalo. Problém je v tom, že dané hodnocení sepsala psycholožka. Nic proti psychologům – s výjimkou těch, co tak často vystupují v televizi s objevnými sděleními, že pachatel by eventuálně mohl čin v budoucnosti zopakovat. Dobrý dětský psycholog bude – vzhledem k trendům společenského dění – čím dál potřebnějším profesním partnerem dobrého učitele. Jen by při sepisování podobných návodů bylo vhodné uvědomit si rozdílné „pracovní podmínky“. Psycholog sedává většinou v tichu své pracovny oproti jednomu dětskému klientovi. Učitel stojí před – řekněme dvěma- desítkami dětí momentálně nejrůzněji vyladěnými, které má v daném časovém limitu dovést odborně fundovanou činností k určitým závěrům, poznatkům, dovednostem. To je pak jiná! A kdo byl někdy nucen vypracovávat jakékoliv posudky, ví, že při třetím už se začne opakovat, jedna slova se budou vnucovat, jiných se bude nedostávat. Kdybych měla k závěru školního roku odpovědně sepsat pětadvacet školních slovních hodnocení, začnu jistě už v květnu. A moc bych se snažila, abych se v těch zprávách neblýskla jen svým (možná) literárním talentem, ale aby mi hodnocené dítě (a jeho rodiče) skutečně rozumělo.

            Základní školu jsem jako učitelka opustila v polovině 80.let. Kdybych se tam dnes vrátila (kdeže loňské sněhy jsou!), známkovala bych. Ne ze setrvačnosti, ale ze zkušenosti. Je věcí učitele, aby známka dítě nezraňovala. Zkouším, co víš, nechci tě nachytat na švestkách. Je mou věcí, abys věděl, uměl. Vím, na co se právě tebe a právě teď můžu zeptat (určitě bych se raději ptala, mluvila s tebou, než psala testy, kdy dáme „bé“, protože už dlouho nebylo „bé“). A když zrovna nevíš, uděláme to jinak. Jak? To už je záležitostí pedagogického taktu, či chcete-li – mistrovství. Námět na řadu článků nebo diskusí.

            Na vysoké škole jsem se pohybovala v rozmezí výborně – velmi dobře – dobře (dnes by to byla rozhojněná řada písmen velké abecedy). Zkouška pro mě byla rozhovor. Rozhovor na vysokoškolské úrovni. A hodnocení dobře pro mě bylo skutečně dobře, neříkala jsem si alibisticky – ať je to za tři, přece ji (ho) nebudu zkoušet znovu! Někteří z těch, co „mi prošli rukama“, si možná ještě vzpomenou. Když byly zadány okruhy ke zkoušce (nikdy ne otázky! Jsme na vysoké škole!), překvapila jsem sdělením, že u zkoušky v prvním termínu si každý bude moci zvolit, ze kterého okruhu chce být zkoušen. Ďáblovo kopýtko bylo v tom, že jsem požadovala skutečně vysokoškolské pojetí a podání (!) svobodně zvoleného termínu.  S vodopádem „našprtaných“ vět ze skript a poznámek z přednášek u mě nikdo neuspěl. Naopak. U dalšího zkouškového termínu už pochopitelně žádná svobodná volba , o čem mluvit, nepřicházela v úvahu. Bylo projevem důvěry, když mi studentka po úspěšném zdolání zkoušky přiznala, že „….ale ostatní okruhy jsem tak neuměla“. Ujistila jsem ji, že jsem to samozřejmě předpokládala. Předpokládala jsem ale také, že ke státnicím se je pravděpodobně naučit bude muset. A už bude vědět, jak své znalosti prezentovat na úrovni závěru vysokoškolského studia.

            Nářky nad úrovní školství nejsou ničím novým. Ve dvacátých letech minulého století psala Marie Curie své sestře Hele: „Škola? Ach, bída! Někdy mám dojem, že by bylo lépe děti utopit, než je zavřít do dnešních škol.“ Zkraje 90.let mi má přítelkyně, francouzská psycholožka se znalostí českého školství po ročním studijním pobytu u nás, řekla: „Vy chcete reformovat školství? Vysoké ano, ale to základní, proboha ne!“

            Až budete zvažovat, zda známkovat, nebo hodnotit slovně, možná vám pomůže závěrečná věta našeho předního dětského psychologa Václava Mertina pronesená na přednášce mým studentkám: „Já se vždycky snažím jednat ve prospěch dítěte.“ A ty chmury nad současnou školou pozbudou na síle, když si přečtete – dnes již odkaz – laskavého pana profesora Zdeňka Matějčka, jeho Psychologické eseje (z konce kariéry). Obzvlášť doporučuji esej Nepraktické učení.

 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A.  Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998.

                             ISBN 80-7178-226-2

MATĚJČEK, Z.   Psychologické eseje (z konce kariéry). Praha:  Nakladatelství Karolinum, 2004.

                           ISBN 80-246-0892-8