Vysvědčení

        Kdyby si Dagmar Edith Holá, označená jako spisovatelka a publicistka, měla v těchto dnech jít pro vysvědčení za novinový článek uveřejněný 21.června 2016 v příloze LN Akademie, neměla by se čím chlubit. Takovou splácaninu a odbornosti prostý blábol jsem už dlouho nečetla. Kdyby se její text – nadepsaný Asistentem pro sociálně znevýhodněné – netýkal závažného problému, člověk by se mohl zasmát, s dodatkem, že papír snese všechno. Stále si však myslím, že redakce Lidových novin má i pro svou pravidelnou úterní přílohu Akademie odpovědné redaktory. Právě proto, že úloha, postavení a význam asistentů ve školách je setrvale i pro mnohé zúčastněné a zaangažované aktuálním tématem s mnoha otazníky, neměly by se na stránkách vyhrazených školské problematice objevovat – řečeno slovy George Orwella – texty plevelné vitality. Nebo snad, ber kde ber, je v kurzu inkluze (promiňte, společné vzdělávání), budu tedy psát (pochopitelně jen pozitivně) o inkluzi? Mluví se – mlhavě – o asistentech učitele, budu psát o asistentech….bez obav, že bych nedošla sluchu na místech, která ocení, že jsem takříkajíc dobově nezapomněla pozdravit u vrbiček (odkaz na půvabnou a stále pravdivou obrozeneckou povídku Františka Jaromíra Rubeše).

         Budu velmi konkrétní. Přejdu v podtitulu uvedená spojení jako práce se slabšími žáky (lze znevýhodněného žáka označit jako slabšího?), pominu problematický (v čem?) Duchcov, upřímně přeji třicetiletému Josefu Tomášovi, že v práci asistenta navzdory nízkému platu našel životní uplatnění.

        Zajímalo by mě, jestli Josef Tomáš nějakým způsobem autorizoval text, který se ho zásadně odborně dotýká. Pracuje jako asistent pro znevýhodněné žáky na ZŠ Jaroslava Pešaty v Duchcově už čtvrtým rokem. Vzhledem k okolnostem mohl být v začátcích své asistentské kariéry pedagogicky nepopsaným listem (chtělo se mi napsat – tabula rasa – ale zafungovala autocenzura, kolik lidí podobnou repliku dnes ještě pochopí?). Avšak nyní, po třech letech práce ve třídě, už přece musel – a především by měl! – dojít jisté odbornosti. Nezarazil se u textu (cituji): „Prvňačka Adéla působí plaše. Očima ve slabikáři sleduje text, který mají číst. Asistent sedí v lavici vedle ní. Dívka se pokouší šeptem přečíst první větu. Po dočtení mají žáci rozlišit měkké a tvrdé souhlásky. Každý postupně dojde k tabuli a správně doplní  i  nebo  y  v předepsaných slovech. Pro Adélku je to moc náročné“?  Nejen pro Adélku! – ozve se nejen každý učitel (stačí i rodič byvšího prvňáka). Ukažte mi, prosím, jedinou třídu nějaké ZŠ v naší republice, kde žáčci první třídy rozlišují tvrdé a měkké souhlásky a správně po nich doplňují  i nebo  y! Přes všechny peripetie opuštěných osnov a veletoče rámcových vzdělávacích programů pochybuji, že se taková třída najde. A vskutku ještě běháme jeden po druhém k tabuli, abychom doplnili požadovanou samohlásku? Je to časově i jinak efektivní? Kde jsou nové vyučovací metody, využití nových pomůcek? Co by měl vědět asistent v podobné pozici o metodách výuky počátečního čtení? To nejsou pouhé řečnické otázky, ale kořeny efektivity nebo – nedej bože! – škodlivosti působení asistenta pedagoga, v tomto případě v minulosti vysoce ceněných elementaristek (já jsem měla v první třídě pana učitele).

       „Přesuneme se na koberec,“ upozorní Josef dívku. Opravdu s ní asistent pedagoga mluví takovou šroubovanou češtinou? Nedokážu si představit, že bych podobně odtažitě promluvila na žáka i staršího, vane z toho chlad. A to ani nepřipomínám, že sociálně znevýhodněná Adélka bude s nejvyšší pravděpodobností znevýhodněna a priori právě jazykově, komunikačně. Je čeština jejím jazykem mateřským? Jak mluví doma s rodiči a sourozenci? Je znevýhodněná mentálně, sluchově, je diagnosticky zařazená do PAS (pásmo autistického spektra), mohla bych pokračovat, v rámci proponované inkluze je spektrum i sociálně znevýhodněných dětí ještě širší. Věřím, že Josef takto Adélku neoslovil, to je jen absencí jazykového  citu poznamenaná konstrukce autorky článku,  spisovatelky a publicistky.

         Zalíbení v práci, ve výuce na koberci nikomu neberu, ještě nedávno byla oceňovaným atributem progresivity pedagogické práce. Nejste s žáčky „na tépichu“, nepovalujete se na něm, nehoupete se ve třídě v zavěšené síti –pak nestojíte jako učitel za nic, nejspíš nebudete hodnoceni jako „pohodová škola“. Tu pohodičku v Adélčině třídě podtrhuje autorka článku volbou jazykových prostředků adekvátních prvorepublikovým Večerům pod lampou, románům pro ženy: „….trpělivým hlasem ponoukne asistentJosef je trpělivý a znovu vysvětluje. Odměnou mu je to, že dívka se zářivě usměje, když se jí něco podaří….Prvňáčci jsou již unaveni, učitelka je s úsměvem vybídne k protažení. Sama působí uvolněně a má jiskru. Adélka je nejpohyblivější a sem tam si i povyskočí navíc…“.Přímo vidím, jak by se při četbě těchto formulací bavili zástupci jiných profesí, s myšlenkou, co by ti učitelé pořád chtěli, to, o čem se tady píše, to přece dokáže každý… Taky příspěvek ke zvýšení prestiže učitelského povolání! Naštěstí podobné články lidé nečtou.

            Jsme tedy na koberci a spolu s Adélkou „ukazujeme správná písmena….všechna písmenka jsou identifikována. Jde se na skládání slabiky au…“ pro češtinu typičtější slabiku abyste pohledali! K čemu alespoň náznak nějaké odbornosti, musíme dostát prosazovanému trendu, v novinářské hantýrce označovaném jako „háelpéčko“hluboký lidský příběh.

             Věřím, že Josef Tomáš – jako řada jemu podobných – přistupuje k práci asistenta sociálně znevýhodněných dětí bona fide – v dobré víře, že svým svěřencům pomáhá. V článku jsou citována jeho slova o citlivém přístupu k těmto dětem, ředitelka školy uvádí výčet jeho činností, zahrnujících i volnočasové aktivity, včetně sportovních, kulturních, adaptačních a ozdravných pobytů. Jen ten údajně nekompromisní závěr paní ředitelky a z něho plynoucí řešení mě zaráží: „Z platu asistenta se uživit nedá“. Říkejte to mně, která jsem celý život žila z učitelského platu, po nástupu na univerzitu v roce 1986 jako vysokoškolská učitelka platově oproti „základce“  zhruba o pětinu klesla, o posléze vyměřeném důchodu ani nemluvě! Podle autorky článku paní ředitelka „každému ze tří asistentů pedagoga, které ve škole má, dala úvazek navíc, aby ze školství neodešli“. Tomu nerozumím. Pokud měli dosud úvazek – řekněme – deset hodin týdně, navýší se jim na dvacet? Je možné v daných podmínkách školy navýšený úvazek realizovat? Je to legální řešení? Když nic jiného – přispěje vztahům mezi pedagogickým pracovníky, jmenovitě mezi učiteli a jejich asistenty? Je to následováníhodná cesta řešení finančního podhodnocení pedagogů?

        Publikovat články podobné úrovně učitelstvu rozhodně neprospívá.  Nejsou pro nás dobrým vysvědčením.  Máme o čem přemýšlet.

    Hezké prázdniny!

 

      Dagmar Edith Holá: Asistentem pro sociálně znevýhodněné.

                                            Jak vypadá práce se slabšími žáky v problematickém Duchcově?  

                                           Josef Tomáš v ní navzdory nízkému platu našel životní naplnění

                                           Lidové noviny ze dne 21.června 2016, příloha Akademie s.16

                                           Autorka je uvedena jako spisovatelka a publicistka