Ach, ta paměť!

         Znáte to – a jestli ne, určitě poznáte – máte to slovo na jazyku, ale ne a ne si vzpomenout! Nejčastěji na nějaké jméno. V tom případě je jediná rada: zapomeňte! Zapomeňte, nemyslete na to, nesnažte se rozpomenout (jde to ztuha), a potom najednou, zcela nečekaně, vám hledané slovo, jméno, výraz vytane, přímo vyskočí v paměti! Mám s tím bohaté zkušenosti!

         Nacházím zvláštní zalíbení ve hrách s čísly,  Vladimír Neff to ve Filosofickém slovníku pro samouky nazývá „hračkářskou mystikou“ – zdraví se označovalo sedmičkou, manželství trojkou, spravedlnost dvojkou nebo trojkou na druhou, desítka je božská, neboť vzniká součtem prvých číslic 1+2+3+4   …. Musíte zauvažovat o pythagorejcích, kteří viděli svět v číslech, když se dočtete, že Židé vyznávají 613 božích přikázání, závazných po 13.narozeninách (po bar micve) pro každého hocha – z oněch 613 je 248 pozitivních ( počet kostí a důležitých orgánů v lidském těle) a 365 negativních (počet dnů v roce). Uf, až mráz běží po zádech! Pochopitelně mám svá čísla oblíbená a také ta, kterým se raději vyhnu.

          S mou zálibou v číslech (a skromně, skromňoučce i v matematice) se pojí pro mě někdy až nepříjemná úchylka – pamatuji si (i proti své vůli) data narozenin, výročí. Svých blízkých, kolegů i svých žáků a studentů. Po letech si pokaždé 6.března vzpomenu, že narozeniny slaví Jirka Němec, kterého jsem učila někdy v sedmdesátých letech minulého století. S Alzheimerem za zády to zase není tak špatné provětrávání paměti.

         Někdy chvíli trvá, než se rozpomenu. To potom – jako onehdy 2.března – chodím s neodbytnou myšlenkou: dnes musí být nějaké výročí nebo snad má někdo narozeniny? Ano! Za masopustního veselí se přece 2.března 1848 narodil Bedřich Smetana! Jak mi u snídaně napovědělo rozhlasové vysílání, s oním dnem se pojí i jiné výročí. V roce 1978 vyletěl do vesmíru náš první kosmonaut Vladimír Remek, spolu s nedávno zesnulým Alexejem Gubarevem. Aktuální rusofoby uklidním: ono výročí je v mé školní, učitelské paměti zachováno v naprosto specifickém spojení.

          V roce 1978 jsem patnáctým rokem učila na základní škole pro vadně mluvící na (tehdy ne Svatém) Kopečku u Olomouce.  Už jsem pochopila a věděla, že mí (většinou) hoši, osmáci s psychicky devastující vadou řeči (nejčastěji koktavostí) potřebují víc než jen vědomosti a poznatky. Potřebovali získat poztrácené, ušlápnuté sebevědomí. Vítala jsem každou příležitost, jak jim na té cestě pomoci. Když v nedělním rozhlasovém ránu občas slýchávám Rudolfa Křesťana, bývám v pokušení ozvat se mu, zda si ještě pamatuje na dopis dobově nadepsaný Vážený soudruhu Křesťane! – dost jsme se při formulaci toho psaníí pobavili. Nepřestanu mu být vděčná, že jako velmi populární fejetonista neváhal v Olomouci přerušit svou cestu do Tater a nějakou hodinku pobýt u nás ve třídě. Ten čas využil i k tomu, aby hochům přečetl s žádostí o posouzení úryvky ze svých připravovaných,zatím nepublikovaných fejetonů (pamatuji, že to bylo něco o mravencích). Nebyl to jeho poslední kontakt s mými žáky. Podobně se v naší třídě ocitla spisovatelka Ilona Borská (autorka  kromě jiného tehdy populárního románu Doktorka z domu Trubačů), později autor (nejen) Večerníčků výtvarník Jiří Kalousek…Při výletě do Prahy hoši s hrdostí nosili tašku a kabát herečky paní Libuše Havelkové, která nás prováděla zákoutími Národního divadla. O rok později s Jaromírem Hanzlíkem předem domluvená prohlídka toho Vinohradského nevyšla. Inu, není každý den posvícení!

         Vracím se v myšlenkách k jarním dnům roku 1978. Jednoho dne – vím, že to byla středa – jsem přišla do třídy s poznámkou , že odpoledne vystoupí v aule přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého na besedě se studenty z vesmíru se šťastně navrátivší Vladimír Remek. Hoši byli hned hotovi do Olomouce se vypravit. Rozmlouvala jsem jim to. Přiznávám – ze sobeckých důvodů. Znamenalo to obětovat volné odpoledne, neboť by bylo třeba s hochy autobusem zajet do Olomouce, pobýt na fakultě a zase je všechny dovézt zpět do internátní školy. Prostě se mi nechtělo. Oháněla jsem se potřebným souhlasem ředitele školy a odkazem na paní kuchařky, které by si musely pospíšit a vydat mé třídě oběd předčasně. Kluky jsem podcenila. Hned po velké přestávce – učila jsem většinou v blocích, „malé“ přestávky jsme často ignorovali – mi hoši oznámili, že nic nebrání tomu, abychom do Olomouce odjeli: soudruh ředitel s tím souhlasí a paní kuchařky taky. Co mi zbývalo? Připomenula jsem, že – my osmáci – jedeme nezváni mezi vysokoškolské studenty a že tedy v případě, kdyby se něco dělo, mají se kluci prohlašovat za  středoškoláky,za studenty průmyslovky. Větu, že případě nějakých nepřístojností se k nim hlásit nebudu, jsem samozřejmě nemyslela vážně.

        Aula byla zaplněná do posledního místečka. Vladimír Remek byl sympatický, ochotný odpovídat na dotazy z auditoria. Když se po řádce dotazů vysokoškolských studentů zvedla ruka jednoho z mých školáků, zatrnulo mi. Kluk s vadou řeči chce promluvit v tak emočně exponovaném prostředí! Lituju, že si nepamatuju, na co se tehdy Péťa zeptal, tím spíš, že jeho dotaz nebyl hloupý ani naivní. Samozřejmě, že se zakoktal. Jsem si jista, že nikomu  ani v nejmenším nepřišlo na mysl, že se ptá hoch s vadou řeči. Kdo by se při takové příležitosti nezakoktal!? Dodnes jsem Petrovi vděčna. Neví o tom. Nikdy jsme se k tomu nevrátili, nic jsme nepitvali. Udělal něco obrovsky významného,nedocenitelného pro sebe i pro své spolužáky. To, že v oné situaci vystoupil a promluvil, byla ta nejlepší a nejúčinnější forma psychoterapie. Mě – jako jeho učitelku – to stálo jen jedno volné odpoledne. Ale mám na co vzpomínat. Když mě tentýž hoch, dnes otec dospělého syna, nedávno navštívil, dozvěděla jsem se hodně zajímavého ze zákulisí třídy, zasmáli jsem se, třeba příhodě ze školního výletu, kdy jsem neměla ani tušení….O tom  – pro možné poučení učitelstva – někdy jindy. Mně stačila věta: „S váma mně bylo dobře“.