Co slavíme (a neslavíme)

         Slavíme ledasco, někdy rádi, jindy z konvence, často naprogramovaně. Teď zrovna se blíží něco z té první kategorie : svátky jara- Velikonoce. Mám takový dojem, že sdělovadla – což je hezký tvar užívaný pro masmédia přívětivým a vědoucím Václavem Větvičkou – se pokoušejí vytlačit z našich kalendářů (jak tradičních, tak inovovaných) jména, kdysi označovaná jako křestní, a nahrazovat je nejrůznějšími Dny. Zrovna včera to byl Den zdraví. Položme si otázku: co je zdraví? Podle WHO ( World Health Organization – Světové zdravotnické organizace) je zdraví stav úplného fyzického, duševního a sociálního dobra. Kdo z vás to má? – chce se říci slovy jednoho ze zhrzených politiků. Podle lékařů Petra Škrabánka a Jamese McCormicka takového stavu úplného fyzického, duševního a sociálního dobra „nelze dosáhnout (snad s výjimkou orgasmu), jakkoli by to mohl být ideál“. Chytrá a vtipná knížka páně doktorů Pošetilosti a omyly v medicíně je uvedena slovy Bertolta Brechta: Hlavním smyslem vědy není otvírat dveře k nekonečné moudrosti, ale omezit nekonečné bludy. Dovoluji si doporučit tuto knížku pozornosti pedagogů spatřujících své poslání v kontinuálním odesílání žáků na nekonečně planá vyšetření, stejně jako školitelům doktorandů či vedoucím studentů zpracovávajících nej(h)různější témata bakalářských a diplomových prací v ranku věd pedagogických, psychologických či sociálních.

            Abych nebyla vůči WHO nespravedlivá, připomenu, co se proslýchá. Slovutná organizace prý už sama naznala neúnosnost propagované definice zdraví a pracuje na jejím zpřesnění. Nic proti Dnu zdraví, ale já bych každého 7.dubna připomínala – jak jsem vždy činívala – ve třídách a posluchárnách něco jiného – den založení Univerzity Karlovy. Pravda, letos s ne právě sympatickou číslovkou 666.výročí , tedy 7.dubna 1348. Ty tři šestky jsou numerologicky obestřeny neblahým propojením s Apokalypsou z novozákonního Zjevení svatého Jana. Pozornost žáků a studentů jsem směrovala k jinému Janovi, přímo k Mistru Janu z Husi, jednomu z prvních rektorů UK. V učebnicích dějepisu bývá zdůrazňována jeho zásluha na tom, že přiměl Václava IV. podepsat – zlovolné jazyky nactiutrhají slabému panovníkovi, že prý ne zrovna ve stavu střízlivém – tzv. Dekret kutnohorský. Stalo se tak 18.ledna 1409, ne sice právě v Kutné Hoře, ale s hrdostí jsme zvyklí si připomínat něco jiného. Onou listinou získali při rozhodování o univerzitě studenti z Čech a Moravy (paradoxně i ti němečtí) tři hlasy oproti jednomu hlasu studentů cizozemců. Jaká sláva, jaký pokrok! A s tím jsme ve třídách, učebnách i literárních výtvorech s hrdostí končívali. S hrdostí na co? Ve skutečnosti Dekret kutnohorský přinesl Univerzitě Karlově mnoho nedobrého. Nejen rozezlení studenti – cizozemci, ale i jejich vyučující a solidárně také právníci pražské vysoké učení opouštěli, odcházeli na univerzity v Krakově, ve Vídni, v Heidelbergu, dokonce si jednu novou univerzitu založili, a to v nedalekém Lipsku. Jak se dovídáme z Wikipedie „kvalita školy fatálně utrpěla“. Není divu, když pozbyla 80% své akademické obce, studentů i vyučujících. Z Karlovy univerzity se tak stala škola po výtce provinční a z následků Dekretu kutnohorského se dlouho, předlouho těžce vzpamatovávala.

            Jak poučné! Nestálo by za to zamyslet se, zda či jak lehce podléháme podobným bludům v přítomnosti? S nazíráním na husity jsme už trochu pokročili.  Už není svatokrádežné přiznat, že mladý Žižka byl zapsán v knize lapků, stejně jako zapochybovat, na čí straně vlastně jako žoldák bojoval ve slavné bitvě u Grunwaldu. I toho proklínaného Koniáše už vidíme jinak ve srovnání s cenzurou a nakládáním s tiskem a tiskovinami v dobách pozdějších. A doba temna? Baroko?

            Buďme aktuálnější. Svatého Vojtěcha z rodu Slavníkovců oslavujeme jako našeho prvního skutečného Evropana. Pravděpodobně jím opravdu byl. Vychován převážně v cizině – v Magdeburgu – se jen těžko srovnával s českými poměry. Jak známo, dokonce dvakrát Čechy znechuceně opustil. Co o tom Kosmas ve své kronice? „Biskup Vojtěch, vida, že stádo jemu svěřené stále upadá do zkázy a že je nemůže obrátiti na pravou dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul. I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho kazatelská činnost dále přicházela nazmar…..Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Říma a opustil lid, jenž nechtěl býti poslušen jeho příkazů. Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci, tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěch. Jména jejich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav“.Čí svátek toho 28.září 995 Slavníkovci mší uctívali ? Přece svatého Václava, Přemyslovce.  Být tehdy biskup Vojtěch doma, neměli jsme koho vzývat a oslavovat a kým se pyšnit. Tehdy ještě ne svatý Vojtěch naštěstí v cizině jako „slavný praporečník Kristův sítěmi víry ulovil Panonii (Uhry) a s ní i Polsko, nakonec, rozsévaje slovo Boží v Prusích, tento vezdejší život pro Krista šťastně zaměnil za mučednickou smrt v pátek dne 23.dubna 997“. Inu, takto „jdou dějiny“, ne papouškováním jednoduchých pravd. Nezapomínejme na to ve školách, a to nejen v hodinách dějepisu. Chce to jediné: dobrou vůli – a také znalosti a rozhled (co neznáte, o čem netušíte, že existuje ani náhodou na webu hledat nebudete).

            Hodně inspirace k přemýšlení najdete ve vynikající knížce perfektního Patrika Ouředníka žijícího od roku 1985 v Paříži – Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku. Končí příznačně: „V roce 1989 vymyslel jeden americký politolog teorii o konci dějin, podle které dějiny roku 1989 vlastně skončily, protože moderní věda a nové komunikační prostředky umožňují lidem žít v blahobytu a všeobecný blahobyt že je zárukou demokracie a ne naopak, jak si to kdysi mysleli osvícenci a humanisté. A občan že je vlastně spotřebitel a spotřebitel že je také občan a všechny formy společnosti že se vyvíjejí k liberální  demokracii a liberální demokracie zase povede k zániku všech autoritářských forem vlády a k politické a ekonomické svobodě a rovnosti a novému věku v lidských dějinách, který už ale nebude dějinný. Ale hodně lidí tu teorii neznalo a dál dělali dějiny, jako by se nechumelilo“. Chce se vám smát, nebo snad….Půjdete s tím pocitem do třídy?

 

ŠKRABÁNEK, P., McCORMICK, J. Pošetilosti a omyly v medicíně. Skeptický průvodce pro lékaře

                                                     i nebojácné pacienty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,1995.

                                                     ISBN  80-7106-129-8.

Kosmova kronika česká  Praha: Nakladatelství Svoboda, 1975.

OUŘEDNÍK, P.  Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku. Praha-Litomyšl: Paseka, 2001.

                                                 ISBN 80-7185-404-2.