Se jménem spisovatele Václava Jamka jsem se setkala poprvé v 11.čísle časopisu Týden z roku 1995. Dnes už vím, že Václav Jamek, s kapku extravagantním pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof, je nejen česky a francouzsky píšící spisovatel, ale také básník, esejista, publicista a diplomat reprezentující Českou republiku v letech 1995 – 1998 jako kulturní rada v Paříži. Jeho frankofilství je pochopitelné, je absolventem slavného Carnotova lycea v Dijonu. Nepochybuji, že se Václav Jamek angažuje v záležitosti aktuálně diskutované další (ne)možnosti studia českých středoškoláků na ústavu spojovaném kromě jiných i se jménem Jiřího Voskovce. Václav Jamek je autor sršatý, tím spíš se možná podívám na souhrn jeho novinových článků vydaných pod titulem O patřičnosti v jazyce (1998), kde se ostře vymezil vůči jazykovým kodifikátorům.
I já jsem byla tvrdě a hořce zasažena názorem Václava Jamka, který ve zmiňovaném časopise použil termín učitelka jako metaforu pro „….poučující postoj podprůměrného člověka, který neví, co neví“. Dost dlouho jsem se tou nemilosrdnou (neomalenou?) citací zaobírala. Už nevím, kde jsem po krátkém čase četla další názor téhož autora, který mě ale skutečně – jak se teď jazykově obnošeně říká – oslovil. Prohlásit ve druhé polovině devadesátých let „….ale já jsem žil i před rokem 1989“ bylo skoro hrdinství. Když to vztáhnu k Jamkem neoblíbeným učitelkám, potažmo k předlistopadovému školství, od nás, kteří jsme ve školách před rokem 1989 působili, by v raných devadesátých letech takříkajíc pes kůrku nevzal, všechno bylo špatně! Do učitelů se tak snadno strefuje! Proč si to nechávají líbit? Vzpomeňme jen ty trapné plakáty s dojímavými výroky hlásících se školáků: Paní učitelko, už nám nemusíte lhát! Když to hodně zkonkretizuji, vzpomenu nedávného výroku mého kolegy, patřícího k nám třem, kteří jsme na katedře působili bez opory červené stranické knížky: „Co se nepodařilo ve školství zničit bolševikovi, podařilo se za posledních dvacet let“.
Objevujeme objevené, prostě nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem. To jsem si aktuálně připomněla u novinové přílohy věnované školství. V kalupu dohánění, co v daném časovém limitu dohnat nelze, se rojí rady, jak zlepšit úroveň maturitních písemných prací. Jejich laťka už je hodně nízko, přesto vyhlížíme výsledky s obavami. V dlouhodobějším konceptu by měla pomoci aktivita společnosti Věda nás baví. Přichází s myšlenkou školních časopisů jako vhodné platformy pro psaní. Vybízí proto k intenzivní podpoře těchto tiskovin, a to k tomu vytvořeným projektem PRESS Klub.
Ta výzva mě přiměla hrábnout do stohů mých školních písemností. Je mezi nimi složka pěti čísel školního časopisu LOUDAL. Psali ho mí osmáci, jak jsem z textu vyčetla, od ledna do června 1984. Naprosto bez mého přičinění. Byli to hoši na rok pobývající na ZŠ pro vadně mluvící. Určení hoši je zcela na místě, protože inkriminovanou vadou řeči, která je na školu přivedla, trpí z velké části především mužské pokolení. Ta vada řeči nesmlouvavě poznamenala jejich mluvní projev, dnes by se hovořilo spíše o komunikační kompetenci. Neblahý odraz to zanechalo i na školní úspěšnosti, na školním prospěchu. Jedničkáři to rozhodně nebyli. Přesto je v časopise LOUDAL minimum pravopisných chyb, stylisticky by hoši „strčili do kapsy“ mnohé současné maturanty.
Kde se název časopisu – LOUDAL – vzal, netuším. Je psán – pro rok 1984 pochopitelně – na obyčejném psacím stroji. Přístup k tehdejší technice nebyl na internátní škole složitý, ale přece jen to vyžadovalo nějakou souhru s vychovateli nebo jiným personálem. Jednotlivá čísla časopisu jsou buď scvaknutá nebo děrovačkou vytvořenými otvory svázaná. Časopis nese hrdé označení INTERNÁTNÍ MĚSÍČNÍK, v tiráži se dočteme, že tiskovinu vydává 8.třída, dále jméno šéfredaktora a adresu redakce a administrace, stojí za zaznamenání – krabice před 8.třídou.
S časovými údaji je to trochu slabší, ale dá se odvodit, že 1.číslo LOUDALA vyšlo v lednu 1984. Je uvedeno vyjádřením redakce, které opíšu se vším všudy:
Vážení čtenáři!
Jelikož jsou to naše skromné novinářské začátky, moc bychom si přáli, aby se vám tento časopis líbil. Chceme, aby každému z vás přinesl smích, pohodu a občas i poučení. Nebudou zde samozřejmě chybět zprávy o mezinárodní situaci. Víme všichni, že je dosti vážná. Ale chceme propagovat to, co člověka vždy vyléčí – smích. Člověk někdy potřebuje něco napsat a můžeme vás ujistit, že to co budete v našem časopise číst, bude přímo od nás a ne z nějakého jiného časopisu. Takže na závěr jedno skromné přání – DOBROU ZÁBAVU! Redakce
Hnidopiši mohou v textu najít jednu, jedinou chybu (napovím jim – týká se interpunkce).
Na další straně čtu titulek Člověk nebo zvíře? (zase ta proklatá interpunkce, ale nešť!): Člověk je tvor, který má schopnost chodit vzpřímeně, mluvit, jíst a pracovat. Těmito vlastnostmi se liší od opice nebo koně. Prostě od zvířat. Vždy byl člověk opěván jako pán světa. Ale proč zrovna on? …Žánrově něco inklinujícího v dnešním pojetí k eseji.
V každém čísle našli čtenáři rubriku Reklamní novinky. Zajímavý záběr! Volbou témat i dobovými konotacemi. Několik příkladů:
Lék proti nespavosti – LED ZEPPELIN – upadnete do hlubokého bezvědomí!
Z podpultového zboží: Obyčejná věcička, která zpříjemňuje člověku život – EXPORTNÍ ZÁCHODOVÝ PAPÍR VÁM DODAJÍ HARMANECKE PAPIERNE A SPOL!!!
Je vám těsno a úzko? Ano? K tomu, abyste byli zase fit, vám postačí pouze dvě věci:
50 halířů a městské WC!!!
„Pec nám spadla, pec nám spadla….“
Ve výstavbě ochotně pomohou POZEMNÍ STAVBY OSTRAVA!!!
„Hola , hoši, na palubu, třeba pluli jsme v záhubu….“
S ČEDOKEM do zahraničí!!!
Nedá mi, abych u poslední reklamní novinky nedodala, že užitý úryvek o hoších na palubě je částí písně Vstanou noví bojovníci, jejíž slova se stala titulem jedné z knih prezidenta Antonína Zápotockého.
V četbě na pokračování – Dokonalá batolata – mám mezeru, protože mi chybí, nevím proč, druhé, únorové číslo časopisu LOUDAL. Tak aspoň ze 6.čísla závěr této sci-fi povídky:
„A sakra, to jsem se dostal do nějaké kaše“, řekl si polohlasem. Sedl si do křesla pro pilota. Díval se na budík. Najednou se mu zdálo, že vidí ještě jeden takový budík. „S tím Batolata nepočítali, že jsem chytřejší než oni. Chtějí mne tu uvěznit, naštěstí tady zapomněli odpojit náhradní směrovku. Hle, kyslíkových iontů je tam dost.Ale není tu klíč k zapalování“. Chvíli přemýšlel. Potom sáhl do kapsy své pracovní blůzy. Vytáhl měděný drátek. Zasunul ho do zástrčky pro zapalování. Otočil drátkem a uslyšel slabý zvuk. Šlápl na nějaký pedál. Byla to zpátečka. Okamžitě přehodil nohu na jiný pedál. Nebyl to pedál, ale páka pro vzlet. Zdeněk se vznesl s celým monstrem. Narazil na střechu z tvrdého bakelitu. Monstrum náraz nevydrželo. Zřítilo se na zem a rozsypalo se. Zdeněk byl mrtev. Batolata na sebe kývla a řekla si: „Zase jeden, co propadl touze po jiné planetě s roboty a lepším světě!“ Tak tedy končí sci-fi povídka z roku 1984 a z pera osmáka – s trojkou z češtiny? To už si nepamatuji, ale jedničky se vzhledem k narušenému jazykovému citu a zákopům neznalostí vykopanými „díky“ vadě řeči v předešlých ročnících u nás moc nevyskytovaly.
Březnové číslo má na titulní straně poznamenáno: Jelikož je Den učitelů, přejeme všem učitelům hodně zdraví a štěstí a připravili jsme jim malý dárek, který najdete na str.4. A na té straně jsou z fotografií vystřižené hlavičky několika učitelů s přikreslenými atributy podle výukových předmětů, kterým se pedagogové věnovali. Těm, kteří se tam pro nedostatek místa nebo nedostupnost fotografie nedostali, se redakce písemně omluvila.
Ve čtvrtém čísle se objevily výsledky Interšarády, Vznikly na základě předešlé výzvy. Pro zajímavost vypíšu alespoň pořadí zpěvaček, které u žáků ZŠ pro vadně mluvící v roce 1984 zabodovaly: Zagorová, Gombitová, Janů, Filipová, Rottrová a na šestém místě shodně Linková, Zelenková, Hegerová, Vondráčková, Špinarová, Koubková. Zajímavý seznam, není-liž pravda?
V květnovém čísle nemohla chybět báseň – pochopitelně milostná. Zabírá více než jednu stranu, na ukázku tedy alespoň začátek .Dál je to moc smutné, objeví se nemoc – a smrt.
Jednou jsi mi řekla
Miláčku neodcházej už nikdy ode mne,
chci být s tebou napořád.
Já zůstal.
Nevzpomínám si, že by v první polovině osmdesátých let nějak zvlášť rezonovalo téma ekologie, neměli jsme ještě farmáře, po biopotravinách ani potuchy. Přesto se v dubnovém čísle LOUDALA – snad jako ohlas Dne země? – objevila povídka Člověk a strom. Začíná docela lyricky: „Dívka vyšla z domu. Kráčela v noční košilce stromovím k osamělému stromu, který stál stranou aleje. Listí tiše šumělo…..Dívka pod stromem usíná a ve snu si se stromem povídá. Ten se jí svěřuje: „Lidé si neuvědomují,, že nás stromy a veškerou přírodu nezbytně potřebují. Nemilosrdně nás ničí, stejně jako zvířata. Nevím, jak dlouho ještě vydržím. Dnes jsem se doslechl o zítřejším vypouštění popílku z továrny. Jestli se to stane, zemřu“. Příběh nekončí dobře. Ale já i po letech stojím v tichém úžasu, koho jsem to učila.
Tentýž autor mě vytrhl ze zamyšlení krátkým textem publikovaným v předchozím čísle LOUDALA. Je nadepsán jednoduše – Hrušky. Stojí za ocitování: „Do třídy přichází soudružka. Nese tři balíky, ale já jsem zvlášť soustředěn na ten Romanův. Roman totiž říkal, že mu pošlou plakáty. Všichni se na něj sesypou. Za chvíli je mám prohlédnuty a teď sedím a přemýšlím. Máme totiž za domácí úkol napsat subjektivně zabarvený popis. Nevím, co mám napsat. Jediné, co právě vím, je, že Roman má v balíku hrušky. A tak beru jednu a chroustám. Stále mě nic nenapadá. Beru druhou a pořád nic. Beru třetí a v hlavě mám vymeteno. A náhle jsem osvícen. Beru tužku a papír a píšu to, co jste si právě přečetli“. Klobouk dolů! Mistrovské dílko! Když pomyslím na všechny ty tlachavé texty a duchaprázdné rozhovory s nejrůznějšími „celebritami“….
V červnovém čísle čtu na poslední stránce:
Vážení čtenáři!
Končí školní rok a s ním i náš časopis LOUDAL. Snažili jsme se v něm rozdat všem dobrou náladu, smích, ale také trochu melancholie. Jsme vděčni všem, komu se náš časopis líbil, kdo ho četl, komu se stal dobrým přítelem.
Ke konci školního roku však také patří rozloučení se s.učitely. Měli jsme je rádi. Nejen za to, jaké nám dali známky. Ale i za jejich přístup k nám. Snad bude na místě,když všem poděkujeme za vytrvalost, snahu a obětavost. Nevyjímáme z toho s.vychovatele. Také jim patří náš dík.
Osmáci letošní rok končí základní školní docházku. Odcházejí do života. Každý svým vlastním krokem. A proto přejeme všem osmákům úspěchy v další školní činnosti a aby se jim splnily všechny jejich sny.
OSMÁ TŘÍDO! POMALU A POTICHU DO ŽIVOTA ODCHOD! Redakce Loudala
Schovávám složku s čísly školního časopisu, jehož čtení mě znovu překvapilo a potěšilo. Psali jste dobře (a s minimem chyb, které jsem kvůli autenticitě textu ponechala). Byli jste bezvadní, kluci i ta hrstka děvčat, se kterými jsem se v té škole potkala. O některých vím, kam jste zatím došli. Občas se ozývají další. Třeba minulý týden Petr, jenž mi s poděkováním poslal sken dopisu, který jsem jeho mamince napsala – nastojte! – 28.června 1966!
Odešla jsem z té školy několik měsíců po přispěvatelích a šéfredaktoru LOUDALA na výzvu pedagogické fakulty. Když jsem se po předchozí zkušenosti ohradila, že ale nejsem členkou KSČ, dostalo se mi odpovědi: „To nevadí, my už máme tak silnou stranickou buňku, že si vás můžeme dovolit!“ A tak si mě na fakultě dovolovali až do roku 2011.
Myslím, že při četbě časopisu, který jste vydávali, při všech těch vzpomínkách na školu, na v naše výlety do Prahy, na vítězství v literární soutěži – a mohla bych pokračovat – se musím ohradit proti někdy až křečovitým a tím rozhodně kontraproduktivním odsudkům toho, jak a co se dělo a jak pracovali učitelé v našich školách před rokem 1989. Má pravdu spisovatel Václav Jamek: žili jsme i před rokem 1989. Nelehce, s obtížemi, ale většina z nás podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
