Tož, do čtení!

         Co potřebujete? obrátil se na mě zhurta v pustém, právě otevřeném knihkupectví muž, kterého bych tedy stěží nazvala knihkupcem. Nemohl mi zkazit náladu. Přišla jsem si vyzvednout zamluvený výtisk knihy, kterou jsem si nestačila opatřit „před koronou“. Nestačila, ani nemohla, ten titul byl totiž rozebraný, čekala jsem na dotisk.

         To bude mela! Kdo že to vydal? Přeložil? Napsal k tomu doslov či předmluvu? O vydání knihy o státu, který selhal? zklamal? se tu mluví dlouhá léta. Vím o vydavatelích, kteří se chystali…., ale pak si to rozmysleli…píše na přední záložce publikace Československo: Stát, který zklamal s datací 15.ledna 2020 Petr Pithart. Patřím k těm, kdo čtou knihy takříkajíc „od a do zet“. Tady navíc zjišťuji, že už samotné předmluvy (je jich víc), doslov a texty na záložkách dokládají komplikovaný, v mnohém poučný příběh vzniku této knihy. Příběhy jsou v naší společnosti aktuálně silně „in“, o poučení většinou nikdo moc nestojí, a když už – stejně jich nedbá. Ale nešť! Pokusme se knihu Mary Heimannové – Československo: Stát, který zklamal vzít jako příspěvek do diskuse o výuce dějepisu na českých školách. Sama jsem se jí před časem aktivně účastnila, vím, co (z)můžete, pokud svou působnost ohraničíte jen tou jednou dvěma hodinami dějepisu týdně.

         Nejprve z přebalu krátce o autorce. Mary Heimannová je v současnosti profesorkou moderních dějin na Univerzitě v Cardiffu ve Walesu a členka královské historické společnosti. Studovala Vassar College v New Yorku a na Univerzitě v Oxfordu, kde získala v roce 1993 doktorát….Je častým návštěvníkem České republiky, kterou považuje za svůj druhý domov.

         Slovo úvodem ke knize Československo: Stát, který zklamal napsal s vročením (data příběhu vzniku českého překladu jsou důležitá) 1.září 2019 Jan Urban (nar.1951), český novinář, disident komunistického režimu, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra v listopadu 1989. Zkratkovitě vyjímám: Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá….Historie by neměla být propagandou… neměla by zamlčovat nebo omlouvat…. Mary Heimannová se k československým dějinám dostala ve snaze najít při přednášení britským, kanadským a americkým studentům historie jinou perspektivu „velkých dějin“ vztahů mezi moderními velmocemi….Případ nečekaného vzniku , konfliktů a opakovaných selhání projektu nazvaného Československo ji pak doslova uchvátil. Naučila se česky, dokonce s úctyhodně přesnou výslovností, a pokusila se vlastně o nemožné – napsat celkovou revizi československých dějin…Pokusila se zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé „československé“ většině…Jde o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému „českému“ vnímání minulosti…..Kniha Mary Heimannové je tak chvályhodným vstupem do diskuse, která vlastně ve střední Evropě ještě nezačala. A to je její největší zásluha….. Poslání této knihy je ve snaze pochopit člověka – a tak bychom ji i měli číst.

         O nezbytnosti vydání českého překladu uvedené publikace mluvil Petr Pithart již v roce 2013 v Senátu Parlamentu ČR na konferenci Zrození národů v rámci 23.ročníku Festivalu spisovatelů: Ta kniha prostě musí vyjít a dříve či později určitě vyjde. K problémům vzniku Československa jako státu nejen Čechů (státu proponovaného původně jako Švýcarsko), k jeho proměnám, jeho „scvrkávání“ , se budeme znovu a znovu vracet…..už některé věci nenapravíme, ale můžeme zpřesnit své představy o tom, jací jsme byli a jací bychom být měli v dnešní Evropě. Budeme se pořád muset potýkat s mýty, s pověrami. Některé jsou nevykořenitelné. Věřím, že Vaše kniha přispěje pročištění ovzduší v této zemi. Ale bude to bolet.

          Možná ne přímo bolet, ale dokáže mnohé dost překvapit, kupříkladu pohledem na události, které obecně vnímáme jako nezpochybnitelně dané. Stačí zalistovat v knize Mary Heimannové a začíst se do 4.kapitoly Pokušení fašismu: Druhá Česko-Slovenská republika, která trvala od 6.října 1938 do 13.března 1939, se v historických publikacích obvykle odbývá jen jednou nebo dvěma větami. ..   Druhá republika sice trvala jen šest měsíců, avšak přesto by neměla být odkazována do mezí pouhé poznámky pod čarou a ani by neměla být chápána prostě jako douška k mnichovské krizi či předehra ke druhé světové válce. Bylo to zásadně rozhodující období pro přeměnu Československa z nedokonale demokratického v otevřeně autoritářský stát, v němž se vládlo pomocí dekretů, podněcoval se rasismus, političtí odpůrci byli neutralizováni, výsledky voleb falšovány, docházelo ke zřizování pracovních táborů a pronásledování Židů a Cikánů, to vše dříve, než vinu za to bylo možné věrohodně svést na nacistické Německo. Užití označení Cikáni autorka detailně osvětluje v úvodu. Už nějaký čas se tu a tam v našich médiích objevují záblesky náznaků o postojích a projevech zejména profesních skupin v době tzv. Druhé republiky. Jan Urban ve zmiňovaném Slovu úvodem cituje Mary Heimannovou : Historie tohoto státu je podobně jako celé 20.století výrazně pokažené věčným problémem nelidského chování člověka k člověku, jenže v nebývalém rozsahu a za hromadné spoluúčasti prostých lidí, a nejen úzce omezené politické elity. Bylo rozdmýchávané nacionalismem, který byl dostatečně opojný a útočný, aby přilákal dokonce i apolitické osoby, které byly natolik tvárné, že se přizpůsobily každé ideologii, ať už komunistické, socialistické nebo fašistické, která právě přišla do módy.“

         Příběh vzniku knihy Československo: Stát, který zklamal a peripetie jejího českého překladu zaznamenává rozsáhlý Úvod autorky k českému vydání. Vše začíná téměř symbolicky : Dne 28.října 2009 vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Czechoslovakia: The State That Failed. Vzápětí ji veřejně odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“…. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy…..Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“…..Samozřejmě nepřekvapuje, že lidé, kteří vyrostli v bývalém Československu, na knihu reagují velice důrazně – buďto ji milují, anebo nenávidí. Některým stačí už samotný název. Český filozof Erazim Kohák ji poté, co upřímně přiznal, že ji nečetl, napadl v rozsáhlém článku uveřejněném v Literárních novinách….Madeleine Albrightová…..mi prozradila, že ji její poradce varoval, aby knihu nečetla, „poněvadž by se jí nelíbila“. ….

         Následovaly e-maily a telefonáty žurnalistů….Někteří pisatelé byli uražení či rozhněvaní, rozdráždění tím, co považovali za útoky na svou národní identitu…..následovala další překvapení – včetně pozvání k účasti v debatě s bývalým předsedou české vlády Petrem Pithartem, která se roku 2013 v Senátu konala jako součást Festivalu spisovatelů Praha…. A na diskusní večer o knize se členy Prague Business Clubu roku 2019.

            Petr Pithart k onomu pozvání na záložce knihy dodává: Věděli jsem, že reakce na vydání budou nejrůznější, také bouřlivé a zatracující autorku i vydavatele.To se ale musí vydržet. Protože Masaryk, Beneš a Štefánik zakládali Československo nejen pro Čechy, Moravany a Slezany, ale také pro další národy a národnostní menšiny. Jak to dnes vypadá, neudělali jsme s nimi dobrou zkušenost. Anebo neudělali dobrou zkušenost oni s námi? Oba tyto pohledy je třeba zahrnout. O to se autorka pokusila. Vyvolá diskusi, kterou v době znovu nastupujícího nacionalismu (nejen u nás!) naléhavě potřebujeme…..Pravda nás osvobodí, jak už dávno stojí psáno. Pravda, která je, a ne že dnes už není, protože každý má pravdu svoji. Nebudeme se jí bát. Budeme o ní vést dialog i s inspirací této knihy.

            Zvažovaný dialog však měl čelit  řadě protivenství, často zákulisních. Příklad z pera Mary Heimannové: Mimo kontroverzi, která probíhala na veřejnosti před očima všech, se v zákulisí odehrávaly i jiné věci. Už to samo o sobě pro mne bylo poučením. Věděla jsem sice, že žurnalisté a kritici dokážou nafouknout význam nějaké knihy nebo ji pohřbít, avšak do té doby jsem si nikdy neuvědomila, že akademičtí vydavatelé ve svobodné zemi mohou zajít až tak daleko, že jsou-li vystaveni politickému nátlaku, nedodrží právně závazné smlouvy – a tím vlastně sami sebe cenzurují. George Orwell ve svém málo známém eseji „Svoboda tisku“ vylíčil, jak „lze umlčet nevítané myšlenky a udržet pod pokličkou nehodící se skutečnosti,aniž je nutné uchylovat se k oficiálnímu zákazu“. Tady připojím opis 10. poznámky z poznámkového aparátu knihy Československo: Stát, který zklamal: George Orwell, „The Freedom of Press“ byl objeven v roce 1972 a dnes se někdy otiskuje jako předmluva k Farmě zvířat. Viz Bernard Crick, „How the Essay came to be Written“, v The Times Literary Supplement, 15.září 1972. Autorka dodává „…lze snadno najít na ..“ Já jsem inkriminovaný text nenalezla v jedné ze svých nejoblíbenějších knih – Uvnitř velryby a jiné eseje. Po těchto bohužel méně známých Orwellových textech sahám vždy, když mi není zrovna do skoku, navzdory tomu, že to není četba nijak útěšná, žádný životabudič. Ale vřele ji doporučuji, včetně eseje Zakazování literatury.

            V zevrubném Úvodu autorky k českému vydání se dostávám v příběhu její knihy k peripetiím českého překladu. Zmíněné potíže, jaké měl Orwell s vydáním Farmy zvířat, v roce 1945, to znamená v době, kdy nebyla vítána žádná kritika válečného spojence Stalina, byly přesně takové, na jaké narážím od roku 2009, když se snažím prosadit české vydání knihy Československo: Stát, který zklamal. Obrátilo se na mne nejméně dvanáct českých nakladatelství a v následujících letech jsem postupně se šesti z nich podepsala platnou vydavatelskou smlouvu. Avšak jeden český nakladatel po druhém poté, co rychle podepsal smlouvu – a několika případech dal práci překládat a dokonce vyplatil zálohu -, jakmile byl varován, upustil od chystaného vydání knihy, jako by to byl nějaký horký brambor. Jednou jsem stejně jako Orwell na vlastní oči viděla dopis, který od vydání odstrašil známé univerzitní nakladatelství a zároveň ponechal výhradně na něm, aby se omluvilo nebo alespoň pokusilo o omluvu. Nakladatelství Yale University Press mi potvrdilo, že takové nedodržení nakladatelské smlouvy je nezákonné. Rovněž mi nabídlo, že mi pomůže při soudním řešení záležitostí. Vtírají se neodbytné myšlenky. Že by cenzura ? Kým byl český nakladatel varován? Na čí nátlak? Kam se to vracíme?

          Mary Heimannová doznává, že nechtěla podstupovat další nepříjemnosti nějakých soudních jednání. Raději se rozhodla zaslat nakladateli osobní dopis. Jméno nakladatele nesděluje, jeho případnou reakci nekomentuje. Na pozvání Milana Pilaře vystupuje v roce 2015 na Letní žurnalistické škole pořádané každoročně v Havlíčkově Brodě. Jak příznačné! Novinářská setkání – mladých! -ve městě spojeném se jménem Karla Havlíčka Borovského. S gustem opisuji z Wikipedie: „Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského (dále jen LŽŠ) je týdenní kurz pro studenty středních a vysokých škol z Evropy. Hlavními tématy LŽŠ jsou média, politika, kultura a historie střední Evropy, doplňují je další vybraná témata z oblasti žurnalistiky a etiky, účastníci se také seznámí s prací novináře a fungováním médií.Účastníci procházejí základní teoretickou průpravou, většinu času ale tráví přímo v terénu, při tvorbě vlastních zpráv a reportáží. Sedmidenní program doplňují besedy a setkání s předními osobnostmi politického, kulturního, mediálního a společenského života z České republiky a zemí střední Evropy“. Jednou z těch osobností byla tedy v roce 2015 Mary Heimannová, která o tom píše:. Studenti žurnalistiky vyslechli mé vystoupení s pochopením a Milan Pilař si poté vzal záležitost českého vydání knihy za věc své osobní cti. Právě díky jeho vytrvalosti se podařilo najít skvělého nového překladatele a nakladatele …..Za morální i finanční podporu rovněž vděčím Cardiffské univerzitě, svému současnému zaměstnavateli. Tím perfektním překladatelem je Zdeněk Hron,  uznání se od autorky dostalo nakladatelství Petrkov (ještě o něm bude řeč).

         Nedá mi, abych se nezeptala: kolik učitelů í o této a podobných aktivitách ví, kolik učitelů má své žáky a studenty k tomu, aby se o něco podobného zajímali? Třeba ne vlastní účastí, ale jsou přece i jiné možnosti, hlavní je probudit zájem, motivovat, ukázat, co zajímavého se děje, možná vydáváte školní časopis (s jedním takovým na ZŠ mám zkušenost), všímát si s žáky, jak jsou jejich oblíbené knihy přeloženy, možná naplánovat školní výlet, proč ne do Havlíčkova Brodu ?. jednoduše vědět a chtít znát! V říjnu 2009 jsem byla v Havlíčkově Brodě účastnicí 19. ročníku Podzimního knižního veletrhu. Doporučuji! Budete se doslova brodit knihami, ale hlavně – setkáte se osobně s majiteli či zástupci mnoha knihkupectví, nebudete vědět, kam zajít dřív vzhledem k bohatému doprovodnému programu. Tehdy jsem tam vyslechla přednášku pana profesora Martina Hilského, setkala se s Ludvíkem Vaculíkem…mám pokračovat? Ano, na kávu jsem si zašla do knihkupectví na náměstí, má úzkou spojitost s nakladatelstvím Petrkov. Petrkov je ves poblíž Havlíčkova Brodu, kde žil básník a grafik Bohuslav Reynek se svou francouzskou manželkou básnířkou Suzanne Renaud a dvěma syny.V místě má vzniknout památník k jejich uctění. Letošní jubilejní 30. Podzimní knižní veletrh by se měl konat ve dnech 23. – 24.října, svým mottem Země úsměvů by odkazoval k humoristické literatuře, k radosti. Čeho víc je nám třeba? Pokud zdraví a okolnosti dovolí, ráda bych toho opět byla účastna. Tentokrát nepodlehnu literárnímu vábení a neubytuji se v hotelu Brixen, od prostor veletrhu dost vzdáleného. A zase: mluvíte (teď se spíš komunikuje) ve třídách o knižních festivalech a veletrzích, , účastníte se jich kupříkladu virtuálně, sledujete udělování literárních cen atd. atd…,ale především, milí kolegové, jste autentičtí, sami zapáleni pro věc, jste pro ty mladší důvěryhodní? Stáváte se pro ně potřebnými a důležitými maveny, jak o tom píše Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky: Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí.

         Mary Heimannové nechybí empatie pro ty rozhořčenější: Není obtížné pochopit, proč kniha, která tak ostře kriticky poukazuje na nebezpečí a hrozby skryté v nacionalismu, v tomto případě především českém a slovenském, vyvolává určité uražené, rozzlobené a znechucené reakce. Mé pohnutky však nebyly protičesky ani protislovensky zaujaté a kniha rovněž nebyla diktována zatrpklostí či žlučovitostí. Snažila jsem se vyvážit vzájemně si odporující tvrzení všech národů – Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů, Židů a Romů -, které kdysi obývaly stát nazývaný Československem. Při upozorňování na temnější stránky nacionalismu mi nešlo o to, abych je označila za lepší či horší než ostatní státy, a tím méně abych zdiskreditovala Čechy – mám přece mezi nimi četné přátele a jsem s nimi sňatkem a rodinou spřízněna. Spíše jsem chtěla běžnému čtenáři – ať už jakékoli etnické, jazykové, národní či náboženské příslušnosti – ozřejmit nebezpečí skryté v přetrvávajících národnostních mýtech, v nichž vlastní strana je vždy vydávána za ublíženou oběť a křivdy způsobené jiným se přehlížejí nebo bagatelizují.  

         Zde si dovolím připojit signifikantní osobní zkušenost. V roce 1996 jsem se nakrátko vrátila k žákům 8.ročníku ZŠ. Zpětným pohledem to byla mimořádně vydařená vyučovací hodina, přímo pedagogická etuda, také jsem ji patřičně využila pro studentky pedagogické fakulty a zúročila i písemně Jala jsem se úkolu vysvětlit těm reptajícím, proč někteří jejich spolužáci (diagnostikovaní dyslektici) mají určité úlevy či specifika při výuce. Když jsem po představení své složité jméno – Peutelschmiedová – napsala na tabuli, ozvalo se ze zadní lavice: „To je německý jméno?“ Na mou kladnou odpověď zaznělo: „Takový lidi nemám rád!“.Při cestě z oné „základky“ jsem došla k přesvědčení, že tato krátká epizoda by byla výborným námětem pro hodinu občanské výchovy (či jak se onen předmět právě nazýval)k problematice nacionalismu. Otázky bych tentokrát kladla já. Své německé příjmení – Peutelschmiedová – jsem získala sňatkem s Čechem „jako poleno“. Za svobodna jsem se jmenovala Vojtíšková, přičemž moje maminka byla česká (spíše moravská) Němka, své národnosti se do smrti nevzdala. Měl by mě onen hoch rád jako Vojtíškovou? Kdo zasel do dětské duše takovou zášť a nenávist? A proč?

         Měli bychom docenit fakt, že …. tato kniha přináší pohled zvenčí – názory někoho, kdo sice zahájil své zkoumání bez jakýchkoli předběžných znalostí či přímého osobního zájmu týkajících se české či slovenské minulosti, avšak přesto se nakonec naučil mít rád Českou republiku, dělat si o ni starost a považovat ji za svůj druhý domov. Historie se do jisté míry opakuje. Za německé okupace byla na Malostranském náměstí zlikvidována socha Ernesta Denise, zbořené pražské nádraží Těšnov bylo po léta Denisovo. V Olomouci máme Denisovu ulici, patří k těm páteřním. Ernest Denis (1849 – 1921) byl francouzský historik, slavista, především bohemista. Přátelsky se stýkal s Jaroslavem Vrchlickým, svým učitelem češtiny, byl významným Benešovým a později i Masarykovým spolupracovníkem, přiznávaně se podstatně zasloužil o vznik samostatného Československa. V knihovnách prvorepublikových vzdělanců nechyběly jeho spisy Hus a husitství, Jiří z Poděbrad, Čechy po Bílé hoře, v žádném případě pak Konec samostatnosti české z roku 1890.

            U zahraničních autorů  vždy přichází na přetřes otázka překladu. V případě práce Mary Heimannové začínají námitky již u titulu. Autorka si toho je vědoma a problém reflektuje obšírněji, než je zde možné uvést: Název knihy Czechoslovakia: The State That Failed měl zároveň upozorňovat na tři různé věci. Především užití pojmu „state“ a „Czechoslovakia“ napovídá, že námětem knihy spíše než národ či národy je stát, státní zřízení a že se v ní nepředkládají dějiny českého a slovenského národa, nýbrž Československa.  …Užití výrazu „failed“ v názvu knihy znělo provokativně, dokonce i v angličtině, a samo o sobě stačilo některým lidem zabránit v tom, aby ji vůbec otevřeli. Slovo „failed“ ovšem v angličtině má řadu významových odstínů , a proto je obtížné je přeložit, aniž český ekvivalent zní buď příliš mírně (neuspěl), anebo příliš drsně (selhal). Překladatel Zdeněk Hron zvolil rozumný kompromis (zklamal), ale přitom se, jak tomu u překladů nevyhnutelně bývá, ztratily některé asociace. Československý stát ve velmi očividném a doslovném smyslu zklamal, neuspěl v tom, že nejen jednou, ale dvakrát za čtyřiasedmdesát let, což je zhruba trvání jednoho lidského života, přestal existovat. Tím, že stát „failed“, jsem však v první řadě chtěla říct, že neuspěl v tom smyslu, v jakém vědecký pokus nedosáhne zamýšleného či očekávaného výsledku. Československo bylo neúspěšným experimentem v tomto základním smyslu: bylo výslovně založeno jako mnohonárodní, liberální a demokratický stát – „bude velice připomínat Švýcarsko“, jak sliboval Beneš -, v němž se Němci a ostatní menšiny měli těšit jakési obdobě švýcarského kantonového zřízení, se Slováky se mělo zacházet jako s rovnoprávným národem a Podkarpatská Rus se měla dočkat úplné autonomie. Tyto sliby nebyla dodrženy …Stát se nezdařil rovněž v tom smyslu, že neplnil své zamýšlené geopolitické poslání…..posilování stability a udržování mocenské rovnováhy ve střední Evropě…… Československo se dáváním přednosti zájmům Čechů před zájmy ostatních národů, vystupováním lidí, které vlastně nebylo ani oprávněno zastupovat, necitlivým přístupem k smýšlení většiny menšin, které v něm žily, a tím, že se svou nejvýchodnější částí zacházelo prakticky jako s kolonií, místo toho připravilo o podporu většiny nečeského obyvatelstva právě v době, v níž si svou zahraniční politikou odcizovalo své sousedy.

            Opět se dopustím poznámky z vlastní zkušenosti, tentokrát překladové. Mám na svědomí překlady několika odborných publikací, převážně z produkce Stuttering Foundation of America, okrajově i z francouzštiny. Trochu vím, co takový překlad obnáší, s čím se potýkáte atd. Moje překlady vycházely péčí nakladatelství Portál, Grada Publishing, Paido. Často projíždím tramvají kolem reklamního sloganu jedné instituce, kasající se, že…We never stop moving! Překlad? Žádný problém! Ale… Opakovaně se vracím k úvahám, jak nejlépe ten slogan přeložit – nabízí se nejméně patero variant, jedna lepší než druhá, avšak bez znalosti kontextu, s ohledem na cílovou skupinu (znám ji?), s úctou k mateřštině…..prostě oříšek! Nevím, jestli se ještě uděluje cena Skřipec za bídný překlad. Některé překladové tituly odkládám, nejsem schopna je dočíst, jejich čeština prostě skřípe. Mám „své“ překladatele, Zdeněk Hron k nim patří, po právu je viditelně uveden na titulní straně knihy Československo: Stát, který zklamal.

            K pohledu na závěrečnou fázi československého státu autorka netušíc připojuje cenné připomenutí pro všechny zabývající se historií, tedy i pro učitele, nejen dějepisu: Československý stát sice možná zklamal, avšak českému a slovenskému národu se na konci 20.století podařilo vytvořit samostatné, zdánlivě trvalé a do značné míry jednolité státy….dosud narážíme na staré známé zaměření čechostředné argumentace, jímž je prosáklé vše, co bývá zařazováno do publikací, jakými jsou různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí,  pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky, a do mnoha dalších. Podtrhla bych hned dvakrát: různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí, pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové a dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky….Pracujeme s nimi ve školách? Všímáme si, zda třeba nejsou  – slovy Mary Heimannové – veskrze zpolitizované….a nepředkládají dějiny, nýbrž propagandu? To je materiálů! Rozebíráme jejich obsah, komentujeme je s využitím jiných zdrojů? Zde jsou kořeny stále požadovaného kritického myšlení. Netřeba vymýšlet další složité projekty. V moderní škole se hranice mezi jednotlivými předměty stírají, podporujme tento trend. Není na to čas? Kde vůle, tam cesta, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění – to platí stále. Holedbáme se výzvami – zde se přímo nabízejí.

          Dostávám se ke konci autorčiny předmluvy: 16.července 2019 Mary Heimannová v Cardiffu na závěr napsala: Kdybych knihu měla psát dnes a věděla, co teď vím o sporech, jaké vyvolala, když vyšla poprvé, (anglicky 28.října 2009) pravděpodobně bych ji psala ohleduplněji, místy zmírnila zvolené výrazy nebo přidala další vysvětlení a hlídala si tón, abych zabránila případnému nesprávnému pochopení. Nejsem si však jistá, že by to nutně muselo být k prospěchu věci…..Ze všech uvedených důvodů jsem se rozhodla, že nebudu původní rukopis aktualizovat ani opravovat, jakkoli taková příležitost k vylepšování originálu je lákavá, ale spíš jej i se všemi vadami na kráse – poprvé – předložím českým čtenářům.

          K českému překladu knihy Československo: Stát, který zklamal 19.ledna 2020 Magda Vášáryová aktuálně poznamenala: Naše společnosti zavile diskutují už 30 let o rozdílu mezi pravdou a těmi, kteří se cítí být jejími vlastníky….Oháníme se halapartnami i sekyrami, valaškami i dýkami a nakonec i internetem šířenými manipulacemi…jak z toho ven?….Jedním ze způsobů je začíst se do hodnocení našich dějin i současnosti od zahraničních autorů. To jsme přece vždycky chtěli…..Nakrucujeme se před historiky, antropology a kulturology ze Západu. A pak nevěřícně zíráme na jejich analýzy a indukce, krčíme nosem nad cize znějícími analogiemi a syntézami, místo toho, abychom, mžourajíce do světla nové interpretace, radostí poskočili a začali diskutovat. Doma i směrem ven. Máme přece příležitost a Mary nám ji nabízí. Tož, do čtení!

HEIMANNOVÁ, M.  Československo  Stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov, 2020.

                                    ISBN 978-80-87595-86-2.

ORWELL, G.   Uvnitř velryby a jiné eseje. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-140-X.

GLADWELL, M.   Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.  Praha: Dokořán, 2006.

                                 ISBN 80-7363-070-2.

 

 

Co potřebujete? obrátil se na mě zhurta v pustém, právě otevřeném knihkupectví muž, kterého bych tedy stěží nazvala knihkupcem. Nemohl mi zkazit náladu. Přišla jsem si vyzvednout zamluvený výtisk knihy, kterou jsem si nestačila opatřit „před koronou“. Nestačila, ani nemohla, ten titul byl totiž rozebraný, čekala jsem na dotisk.

To bude mela! Kdo že to vydal? Přeložil? Napsal k tomu doslov či předmluvu? O vydání knihy o státu, který selhal? zklamal? se tu mluví dlouhá léta. Vím o vydavatelích, kteří se chystali…., ale pak si to rozmysleli…píše na přední záložce publikace Československo: Stát, který zklamal s datací 15.ledna 2020 Petr Pithart. Patřím k těm, kdo čtou knihy takříkajíc „od a do zet“. Tady navíc zjišťuji, že už samotné předmluvy (je jich víc), doslov a texty na záložkách dokládají komplikovaný, v mnohém poučný příběh vzniku této knihy. Příběhy jsou v naší společnosti aktuálně silně „in“, o poučení většinou nikdo moc nestojí, a když už – stejně jich nedbá. Ale nešť! Pokusme se knihu Mary Heimannové – Československo: Stát, který zklamal vzít jako příspěvek do diskuse o výuce dějepisu na českých školách. Sama jsem se jí před časem aktivně účastnila, vím, co (z)můžete, pokud svou působnost ohraničíte jen tou jednou dvěma hodinami dějepisu týdně.

Nejprve z přebalu krátce o autorce. Mary Heimannová je v současnosti profesorkou moderních dějin na Univerzitě v Cardiffu ve Walesu a členka královské historické společnosti. Studovala Vassar College v New Yorku a na Univerzitě v Oxfordu, kde získala v roce 1993 doktorát….Je častým návštěvníkem České republiky, kterou považuje za svůj druhý domov.

Slovo úvodem ke knize Československo: Stát, který zklamal napsal s vročením (data příběhu vzniku českého překladu jsou důležitá) 1.září 2019 Jan Urban (nar.1951), český novinář, disident komunistického režimu, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra v listopadu 1989. Zkratkovitě vyjímám: Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá….Historie by neměla být propagandou… neměla by zamlčovat nebo omlouvat…. Mary Heimannová se k československým dějinám dostala ve snaze najít při přednášení britským, kanadským a americkým studentům historie jinou perspektivu „velkých dějin“ vztahů mezi moderními velmocemi….Případ nečekaného vzniku , konfliktů a opakovaných selhání projektu nazvaného Československo ji pak doslova uchvátil. Naučila se česky, dokonce s úctyhodně přesnou výslovností, a pokusila se vlastně o nemožné – napsat celkovou revizi československých dějin…Pokusila se zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé „československé“ většině…Jde o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému „českému“ vnímání minulosti…..Kniha Mary Heimannové je tak chvályhodným vstupem do diskuse, která vlastně ve střední Evropě ještě nezačala. A to je její největší zásluha….. Poslání této knihy je ve snaze pochopit člověka – a tak bychom ji i měli číst.

O nezbytnosti vydání českého překladu uvedené publikace mluvil Petr Pithart již v roce 2013 v Senátu Parlamentu ČR na konferenci Zrození národů v rámci 23.ročníku Festivalu spisovatelů: Ta kniha prostě musí vyjít a dříve či později určitě vyjde. K problémům vzniku Československa jako státu nejen Čechů (státu proponovaného původně jako Švýcarsko), k jeho proměnám, jeho „scvrkávání“ , se budeme znovu a znovu vracet…..už některé věci nenapravíme, ale můžeme zpřesnit své představy o tom, jací jsme byli a jací bychom být měli v dnešní Evropě. Budeme se pořád muset potýkat s mýty, s pověrami. Některé jsou nevykořenitelné. Věřím, že Vaše kniha přispěje pročištění ovzduší v této zemi. Ale bude to bolet.

Možná ne přímo bolet, ale dokáže mnohé dost překvapit, kupříkladu pohledem na události, které obecně vnímáme jako nezpochybnitelně dané. Stačí zalistovat v knize Mary Heimannové a začíst se do 4.kapitoly Pokušení fašismu: Druhá Česko-Slovenská republika, která trvala od 6.října 1938 do 13.března 1939, se v historických publikacích obvykle odbývá jen jednou nebo dvěma větami. ..   Druhá republika sice trvala jen šest měsíců, avšak přesto by neměla být odkazována do mezí pouhé poznámky pod čarou a ani by neměla být chápána prostě jako douška k mnichovské krizi či předehra ke druhé světové válce. Bylo to zásadně rozhodující období pro přeměnu Československa z nedokonale demokratického v otevřeně autoritářský stát, v němž se vládlo pomocí dekretů, podněcoval se rasismus, političtí odpůrci byli neutralizováni, výsledky voleb falšovány, docházelo ke zřizování pracovních táborů a pronásledování Židů a Cikánů, to vše dříve, než vinu za to bylo možné věrohodně svést na nacistické Německo. Užití označení Cikáni autorka detailně osvětluje v úvodu. Už nějaký čas se tu a tam v našich médiích objevují záblesky náznaků o postojích a projevech zejména profesních skupin v době tzv. Druhé republiky. Jan Urban ve zmiňovaném Slovu úvodem cituje Mary Heimannovou : Historie tohoto státu je podobně jako celé 20.století výrazně pokažené věčným problémem nelidského chování člověka k člověku, jenže v nebývalém rozsahu a za hromadné spoluúčasti prostých lidí, a nejen úzce omezené politické elity. Bylo rozdmýchávané nacionalismem, který byl dostatečně opojný a útočný, aby přilákal dokonce i apolitické osoby, které byly natolik tvárné, že se přizpůsobily každé ideologii, ať už komunistické, socialistické nebo fašistické, která právě přišla do módy.“

Příběh vzniku knihy Československo: Stát, který zklamal a peripetie jejího českého překladu zaznamenává rozsáhlý Úvod autorky k českému vydání. Vše začíná téměř symbolicky : Dne 28.října 2009 vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Czechoslovakia: The State That Failed. Vzápětí ji veřejně odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“…. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy…..Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“…..Samozřejmě nepřekvapuje, že lidé, kteří vyrostli v bývalém Československu, na knihu reagují velice důrazně – buďto ji milují, anebo nenávidí. Některým stačí už samotný název. Český filozof Erazim Kohák ji poté, co upřímně přiznal, že ji nečetl, napadl v rozsáhlém článku uveřejněném v Literárních novinách….Madeleine Albrightová…..mi prozradila, že ji její poradce varoval, aby knihu nečetla, „poněvadž by se jí nelíbila“. ….

Následovaly e-maily a telefonáty žurnalistů….Někteří pisatelé byli uražení či rozhněvaní, rozdráždění tím, co považovali za útoky na svou národní identitu…..následovala další překvapení – včetně pozvání k účasti v debatě s bývalým předsedou české vlády Petrem Pithartem, která se roku 2013 v Senátu konala jako součást Festivalu spisovatelů Praha…. A na diskusní večer o knize se členy Prague Business Clubu roku 2019.

            Petr Pithart k onomu pozvání na záložce knihy dodává: Věděli jsem, že reakce na vydání budou nejrůznější, také bouřlivé a zatracující autorku i vydavatele.To se ale musí vydržet. Protože Masaryk, Beneš a Štefánik zakládali Československo nejen pro Čechy, Moravany a Slezany, ale také pro další národy a národnostní menšiny. Jak to dnes vypadá, neudělali jsme s nimi dobrou zkušenost. Anebo neudělali dobrou zkušenost oni s námi? Oba tyto pohledy je třeba zahrnout. O to se autorka pokusila. Vyvolá diskusi, kterou v době znovu nastupujícího nacionalismu (nejen u nás!) naléhavě potřebujeme…..Pravda nás osvobodí, jak už dávno stojí psáno. Pravda, která je, a ne že dnes už není, protože každý má pravdu svoji. Nebudeme se jí bát. Budeme o ní vést dialog i s inspirací této knihy.

            Zvažovaný dialog však měl čelit  řadě protivenství, často zákulisních. Příklad z pera Mary Heimannové: Mimo kontroverzi, která probíhala na veřejnosti před očima všech, se v zákulisí odehrávaly i jiné věci. Už to samo o sobě pro mne bylo poučením. Věděla jsem sice, že žurnalisté a kritici dokážou nafouknout význam nějaké knihy nebo ji pohřbít, avšak do té doby jsem si nikdy neuvědomila, že akademičtí vydavatelé ve svobodné zemi mohou zajít až tak daleko, že jsou-li vystaveni politickému nátlaku, nedodrží právně závazné smlouvy – a tím vlastně sami sebe cenzurují. George Orwell ve svém málo známém eseji „Svoboda tisku“ vylíčil, jak „lze umlčet nevítané myšlenky a udržet pod pokličkou nehodící se skutečnosti,aniž je nutné uchylovat se k oficiálnímu zákazu“. Tady připojím opis 10. poznámky z poznámkového aparátu knihy Československo: Stát, který zklamal: George Orwell, „The Freedom of Press“ byl objeven v roce 1972 a dnes se někdy otiskuje jako předmluva k Farmě zvířat. Viz Bernard Crick, „How the Essay came to be Written“, v The Times Literary Supplement, 15.září 1972. Autorka dodává „…lze snadno najít na ..“ Já jsem inkriminovaný text nenalezla v jedné ze svých nejoblíbenějších knih – Uvnitř velryby a jiné eseje. Po těchto bohužel méně známých Orwellových textech sahám vždy, když mi není zrovna do skoku, navzdory tomu, že to není četba nijak útěšná, žádný životabudič. Ale vřele ji doporučuji, včetně eseje Zakazování literatury.

            V zevrubném Úvodu autorky k českému vydání se dostávám v příběhu její knihy k peripetiím českého překladu. Zmíněné potíže, jaké měl Orwell s vydáním Farmy zvířat, v roce 1945, to znamená v době, kdy nebyla vítána žádná kritika válečného spojence Stalina, byly přesně takové, na jaké narážím od roku 2009, když se snažím prosadit české vydání knihy Československo: Stát, který zklamal. Obrátilo se na mne nejméně dvanáct českých nakladatelství a v následujících letech jsem postupně se šesti z nich podepsala platnou vydavatelskou smlouvu. Avšak jeden český nakladatel po druhém poté, co rychle podepsal smlouvu – a několika případech dal práci překládat a dokonce vyplatil zálohu -, jakmile byl varován, upustil od chystaného vydání knihy, jako by to byl nějaký horký brambor. Jednou jsem stejně jako Orwell na vlastní oči viděla dopis, který od vydání odstrašil známé univerzitní nakladatelství a zároveň ponechal výhradně na něm, aby se omluvilo nebo alespoň pokusilo o omluvu. Nakladatelství Yale University Press mi potvrdilo, že takové nedodržení nakladatelské smlouvy je nezákonné. Rovněž mi nabídlo, že mi pomůže při soudním řešení záležitostí. Vtírají se neodbytné myšlenky. Že by cenzura ? Kým byl český nakladatel varován? Na čí nátlak? Kam se to vracíme?

Mary Heimannová doznává, že nechtěla podstupovat další nepříjemnosti nějakých soudních jednání. Raději se rozhodla zaslat nakladateli osobní dopis. Jméno nakladatele nesděluje, jeho případnou reakci nekomentuje. Na pozvání Milana Pilaře vystupuje v roce 2015 na Letní žurnalistické škole pořádané každoročně v Havlíčkově Brodě. Jak příznačné! Novinářská setkání – mladých! -ve městě spojeném se jménem Karla Havlíčka Borovského. S gustem opisuji z Wikipedie: „Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského (dále jen LŽŠ) je týdenní kurz pro studenty středních a vysokých škol z Evropy. Hlavními tématy LŽŠ jsou média, politika, kultura a historie střední Evropy, doplňují je další vybraná témata z oblasti žurnalistiky a etiky, účastníci se také seznámí s prací novináře a fungováním médií.Účastníci procházejí základní teoretickou průpravou, většinu času ale tráví přímo v terénu, při tvorbě vlastních zpráv a reportáží. Sedmidenní program doplňují besedy a setkání s předními osobnostmi politického, kulturního, mediálního a společenského života z České republiky a zemí střední Evropy“. Jednou z těch osobností byla tedy v roce 2015 Mary Heimannová, která o tom píše:. Studenti žurnalistiky vyslechli mé vystoupení s pochopením a Milan Pilař si poté vzal záležitost českého vydání knihy za věc své osobní cti. Právě díky jeho vytrvalosti se podařilo najít skvělého nového překladatele a nakladatele …..Za morální i finanční podporu rovněž vděčím Cardiffské univerzitě, svému současnému zaměstnavateli. Tím perfektním překladatelem je Zdeněk Hron,  uznání se od autorky dostalo nakladatelství Petrkov (ještě o něm bude řeč).

Nedá mi, abych se nezeptala: kolik učitelů í o této a podobných aktivitách ví, kolik učitelů má své žáky a studenty k tomu, aby se o něco podobného zajímali? Třeba ne vlastní účastí, ale jsou přece i jiné možnosti, hlavní je probudit zájem, motivovat, ukázat, co zajímavého se děje, možná vydáváte školní časopis (s jedním takovým na ZŠ mám zkušenost), všímát si s žáky, jak jsou jejich oblíbené knihy přeloženy, možná naplánovat školní výlet, proč ne do Havlíčkova Brodu ?. jednoduše vědět a chtít znát! V říjnu 2009 jsem byla v Havlíčkově Brodě účastnicí 19. ročníku Podzimního knižního veletrhu. Doporučuji! Budete se doslova brodit knihami, ale hlavně – setkáte se osobně s majiteli či zástupci mnoha knihkupectví, nebudete vědět, kam zajít dřív vzhledem k bohatému doprovodnému programu. Tehdy jsem tam vyslechla přednášku pana profesora Martina Hilského, setkala se s Ludvíkem Vaculíkem…mám pokračovat? Ano, na kávu jsem si zašla do knihkupectví na náměstí, má úzkou spojitost s nakladatelstvím Petrkov. Petrkov je ves poblíž Havlíčkova Brodu, kde žil básník a grafik Bohuslav Reynek se svou francouzskou manželkou básnířkou Suzanne Renaud a dvěma syny.V místě má vzniknout památník k jejich uctění. Letošní jubilejní 30. Podzimní knižní veletrh by se měl konat ve dnech 23. – 24.října, svým mottem Země úsměvů by odkazoval k humoristické literatuře, k radosti. Čeho víc je nám třeba? Pokud zdraví a okolnosti dovolí, ráda bych toho opět byla účastna. Tentokrát nepodlehnu literárnímu vábení a neubytuji se v hotelu Brixen, od prostor veletrhu dost vzdáleného. A zase: mluvíte (teď se spíš komunikuje) ve třídách o knižních festivalech a veletrzích, , účastníte se jich kupříkladu virtuálně, sledujete udělování literárních cen atd. atd…,ale především, milí kolegové, jste autentičtí, sami zapáleni pro věc, jste pro ty mladší důvěryhodní? Stáváte se pro ně potřebnými a důležitými maveny, jak o tom píše Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky: Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí.

Mary Heimannové nechybí empatie pro ty rozhořčenější: Není obtížné pochopit, proč kniha, která tak ostře kriticky poukazuje na nebezpečí a hrozby skryté v nacionalismu, v tomto případě především českém a slovenském, vyvolává určité uražené, rozzlobené a znechucené reakce. Mé pohnutky však nebyly protičesky ani protislovensky zaujaté a kniha rovněž nebyla diktována zatrpklostí či žlučovitostí. Snažila jsem se vyvážit vzájemně si odporující tvrzení všech národů – Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů, Židů a Romů -, které kdysi obývaly stát nazývaný Československem. Při upozorňování na temnější stránky nacionalismu mi nešlo o to, abych je označila za lepší či horší než ostatní státy, a tím méně abych zdiskreditovala Čechy – mám přece mezi nimi četné přátele a jsem s nimi sňatkem a rodinou spřízněna. Spíše jsem chtěla běžnému čtenáři – ať už jakékoli etnické, jazykové, národní či náboženské příslušnosti – ozřejmit nebezpečí skryté v přetrvávajících národnostních mýtech, v nichž vlastní strana je vždy vydávána za ublíženou oběť a křivdy způsobené jiným se přehlížejí nebo bagatelizují.  

Zde si dovolím připojit signifikantní osobní zkušenost. V roce 1996 jsem se nakrátko vrátila k žákům 8.ročníku ZŠ. Zpětným pohledem to byla mimořádně vydařená vyučovací hodina, přímo pedagogická etuda, také jsem ji patřičně využila pro studentky pedagogické fakulty a zúročila i písemně Jala jsem se úkolu vysvětlit těm reptajícím, proč někteří jejich spolužáci (diagnostikovaní dyslektici) mají určité úlevy či specifika při výuce. Když jsem po představení své složité jméno – Peutelschmiedová – napsala na tabuli, ozvalo se ze zadní lavice: „To je německý jméno?“ Na mou kladnou odpověď zaznělo: „Takový lidi nemám rád!“.Při cestě z oné „základky“ jsem došla k přesvědčení, že tato krátká epizoda by byla výborným námětem pro hodinu občanské výchovy (či jak se onen předmět právě nazýval)k problematice nacionalismu. Otázky bych tentokrát kladla já. Své německé příjmení – Peutelschmiedová – jsem získala sňatkem s Čechem „jako poleno“. Za svobodna jsem se jmenovala Vojtíšková, přičemž moje maminka byla česká (spíše moravská) Němka, své národnosti se do smrti nevzdala. Měl by mě onen hoch rád jako Vojtíškovou? Kdo zasel do dětské duše takovou zášť a nenávist? A proč?

Měli bychom docenit fakt, že …. tato kniha přináší pohled zvenčí – názory někoho, kdo sice zahájil své zkoumání bez jakýchkoli předběžných znalostí či přímého osobního zájmu týkajících se české či slovenské minulosti, avšak přesto se nakonec naučil mít rád Českou republiku, dělat si o ni starost a považovat ji za svůj druhý domov. Historie se do jisté míry opakuje. Za německé okupace byla na Malostranském náměstí zlikvidována socha Ernesta Denise, zbořené pražské nádraží Těšnov bylo po léta Denisovo. V Olomouci máme Denisovu ulici, patří k těm páteřním. Ernest Denis (1849 – 1921) byl francouzský historik, slavista, především bohemista. Přátelsky se stýkal s Jaroslavem Vrchlickým, svým učitelem češtiny, byl významným Benešovým a později i Masarykovým spolupracovníkem, přiznávaně se podstatně zasloužil o vznik samostatného Československa. V knihovnách prvorepublikových vzdělanců nechyběly jeho spisy Hus a husitství, Jiří z Poděbrad, Čechy po Bílé hoře, v žádném případě pak Konec samostatnosti české z roku 1890.

            U zahraničních autorů  vždy přichází na přetřes otázka překladu. V případě práce Mary Heimannové začínají námitky již u titulu. Autorka si toho je vědoma a problém reflektuje obšírněji, než je zde možné uvést: Název knihy Czechoslovakia: The State That Failed měl zároveň upozorňovat na tři různé věci. Především užití pojmu „state“ a „Czechoslovakia“ napovídá, že námětem knihy spíše než národ či národy je stát, státní zřízení a že se v ní nepředkládají dějiny českého a slovenského národa, nýbrž Československa.  …Užití výrazu „failed“ v názvu knihy znělo provokativně, dokonce i v angličtině, a samo o sobě stačilo některým lidem zabránit v tom, aby ji vůbec otevřeli. Slovo „failed“ ovšem v angličtině má řadu významových odstínů , a proto je obtížné je přeložit, aniž český ekvivalent zní buď příliš mírně (neuspěl), anebo příliš drsně (selhal). Překladatel Zdeněk Hron zvolil rozumný kompromis (zklamal), ale přitom se, jak tomu u překladů nevyhnutelně bývá, ztratily některé asociace. Československý stát ve velmi očividném a doslovném smyslu zklamal, neuspěl v tom, že nejen jednou, ale dvakrát za čtyřiasedmdesát let, což je zhruba trvání jednoho lidského života, přestal existovat. Tím, že stát „failed“, jsem však v první řadě chtěla říct, že neuspěl v tom smyslu, v jakém vědecký pokus nedosáhne zamýšleného či očekávaného výsledku. Československo bylo neúspěšným experimentem v tomto základním smyslu: bylo výslovně založeno jako mnohonárodní, liberální a demokratický stát – „bude velice připomínat Švýcarsko“, jak sliboval Beneš -, v němž se Němci a ostatní menšiny měli těšit jakési obdobě švýcarského kantonového zřízení, se Slováky se mělo zacházet jako s rovnoprávným národem a Podkarpatská Rus se měla dočkat úplné autonomie. Tyto sliby nebyla dodrženy …Stát se nezdařil rovněž v tom smyslu, že neplnil své zamýšlené geopolitické poslání…..posilování stability a udržování mocenské rovnováhy ve střední Evropě…… Československo se dáváním přednosti zájmům Čechů před zájmy ostatních národů, vystupováním lidí, které vlastně nebylo ani oprávněno zastupovat, necitlivým přístupem k smýšlení většiny menšin, které v něm žily, a tím, že se svou nejvýchodnější částí zacházelo prakticky jako s kolonií, místo toho připravilo o podporu většiny nečeského obyvatelstva právě v době, v níž si svou zahraniční politikou odcizovalo své sousedy.

            Opět se dopustím poznámky z vlastní zkušenosti, tentokrát překladové. Mám na svědomí překlady několika odborných publikací, převážně z produkce Stuttering Foundation of America, okrajově i z francouzštiny. Trochu vím, co takový překlad obnáší, s čím se potýkáte atd. Moje překlady vycházely péčí nakladatelství Portál, Grada Publishing, Paido. Často projíždím tramvají kolem reklamního sloganu jedné instituce, kasající se, že…We never stop moving! Překlad? Žádný problém! Ale… Opakovaně se vracím k úvahám, jak nejlépe ten slogan přeložit – nabízí se nejméně patero variant, jedna lepší než druhá, avšak bez znalosti kontextu, s ohledem na cílovou skupinu (znám ji?), s úctou k mateřštině…..prostě oříšek! Nevím, jestli se ještě uděluje cena Skřipec za bídný překlad. Některé překladové tituly odkládám, nejsem schopna je dočíst, jejich čeština prostě skřípe. Mám „své“ překladatele, Zdeněk Hron k nim patří, po právu je viditelně uveden na titulní straně knihy Československo: Stát, který zklamal.

            K pohledu na závěrečnou fázi československého státu autorka netušíc připojuje cenné připomenutí pro všechny zabývající se historií, tedy i pro učitele, nejen dějepisu: Československý stát sice možná zklamal, avšak českému a slovenskému národu se na konci 20.století podařilo vytvořit samostatné, zdánlivě trvalé a do značné míry jednolité státy….dosud narážíme na staré známé zaměření čechostředné argumentace, jímž je prosáklé vše, co bývá zařazováno do publikací, jakými jsou různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí,  pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky, a do mnoha dalších. Podtrhla bych hned dvakrát: různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí, pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové a dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky….Pracujeme s nimi ve školách? Všímáme si, zda třeba nejsou  – slovy Mary Heimannové – veskrze zpolitizované….a nepředkládají dějiny, nýbrž propagandu? To je materiálů! Rozebíráme jejich obsah, komentujeme je s využitím jiných zdrojů? Zde jsou kořeny stále požadovaného kritického myšlení. Netřeba vymýšlet další složité projekty. V moderní škole se hranice mezi jednotlivými předměty stírají, podporujme tento trend. Není na to čas? Kde vůle, tam cesta, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění – to platí stále. Holedbáme se výzvami – zde se přímo nabízejí.

 Dostávám se ke konci autorčiny předmluvy: 16.července 2019 Mary Heimannová v Cardiffu na závěr napsala: Kdybych knihu měla psát dnes a věděla, co teď vím o sporech, jaké vyvolala, když vyšla poprvé, (anglicky 28.října 2009) pravděpodobně bych ji psala ohleduplněji, místy zmírnila zvolené výrazy nebo přidala další vysvětlení a hlídala si tón, abych zabránila případnému nesprávnému pochopení. Nejsem si však jistá, že by to nutně muselo být k prospěchu věci…..Ze všech uvedených důvodů jsem se rozhodla, že nebudu původní rukopis aktualizovat ani opravovat, jakkoli taková příležitost k vylepšování originálu je lákavá, ale spíš jej i se všemi vadami na kráse – poprvé – předložím českým čtenářům.

 K českému překladu knihy Československo: Stát, který zklamal 19.ledna 2020 Magda Vášáryová aktuálně poznamenala: Naše společnosti zavile diskutují už 30 let o rozdílu mezi pravdou a těmi, kteří se cítí být jejími vlastníky….Oháníme se halapartnami i sekyrami, valaškami i dýkami a nakonec i internetem šířenými manipulacemi…jak z toho ven?….Jedním ze způsobů je začíst se do hodnocení našich dějin i současnosti od zahraničních autorů. To jsme přece vždycky chtěli…..Nakrucujeme se před historiky, antropology a kulturology ze Západu. A pak nevěřícně zíráme na jejich analýzy a indukce, krčíme nosem nad cize znějícími analogiemi a syntézami, místo toho, abychom, mžourajíce do světla nové interpretace, radostí poskočili a začali diskutovat. Doma i směrem ven. Máme přece příležitost a Mary nám ji nabízí. Tož, do čtení!

HEIMANNOVÁ, M.  Československo  Stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov, 2020.

                                    ISBN 978-80-87595-86-2.

ORWELL, G.   Uvnitř velryby a jiné eseje. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-140-X.

GLADWELL, M.   Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.  Praha: Dokořán, 2006.

                         ISBN 80-7363-070-2.

 

 

Co potřebujete? obrátil se na mě zhurta v pustém, právě otevřeném knihkupectví muž, kterého bych tedy stěží nazvala knihkupcem. Nemohl mi zkazit náladu. Přišla jsem si vyzvednout zamluvený výtisk knihy, kterou jsem si nestačila opatřit „před koronou“. Nestačila, ani nemohla, ten titul byl totiž rozebraný, čekala jsem na dotisk.

To bude mela! Kdo že to vydal? Přeložil? Napsal k tomu doslov či předmluvu? O vydání knihy o státu, který selhal? zklamal? se tu mluví dlouhá léta. Vím o vydavatelích, kteří se chystali…., ale pak si to rozmysleli…píše na přední záložce publikace Československo: Stát, který zklamal s datací 15.ledna 2020 Petr Pithart. Patřím k těm, kdo čtou knihy takříkajíc „od a do zet“. Tady navíc zjišťuji, že už samotné předmluvy (je jich víc), doslov a texty na záložkách dokládají komplikovaný, v mnohém poučný příběh vzniku této knihy. Příběhy jsou v naší společnosti aktuálně silně „in“, o poučení většinou nikdo moc nestojí, a když už – stejně jich nedbá. Ale nešť! Pokusme se knihu Mary Heimannové – Československo: Stát, který zklamal vzít jako příspěvek do diskuse o výuce dějepisu na českých školách. Sama jsem se jí před časem aktivně účastnila, vím, co (z)můžete, pokud svou působnost ohraničíte jen tou jednou dvěma hodinami dějepisu týdně.

Nejprve z přebalu krátce o autorce. Mary Heimannová je v současnosti profesorkou moderních dějin na Univerzitě v Cardiffu ve Walesu a členka královské historické společnosti. Studovala Vassar College v New Yorku a na Univerzitě v Oxfordu, kde získala v roce 1993 doktorát….Je častým návštěvníkem České republiky, kterou považuje za svůj druhý domov.

Slovo úvodem ke knize Československo: Stát, který zklamal napsal s vročením (data příběhu vzniku českého překladu jsou důležitá) 1.září 2019 Jan Urban (nar.1951), český novinář, disident komunistického režimu, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra v listopadu 1989. Zkratkovitě vyjímám: Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá….Historie by neměla být propagandou… neměla by zamlčovat nebo omlouvat…. Mary Heimannová se k československým dějinám dostala ve snaze najít při přednášení britským, kanadským a americkým studentům historie jinou perspektivu „velkých dějin“ vztahů mezi moderními velmocemi….Případ nečekaného vzniku , konfliktů a opakovaných selhání projektu nazvaného Československo ji pak doslova uchvátil. Naučila se česky, dokonce s úctyhodně přesnou výslovností, a pokusila se vlastně o nemožné – napsat celkovou revizi československých dějin…Pokusila se zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé „československé“ většině…Jde o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému „českému“ vnímání minulosti…..Kniha Mary Heimannové je tak chvályhodným vstupem do diskuse, která vlastně ve střední Evropě ještě nezačala. A to je její největší zásluha….. Poslání této knihy je ve snaze pochopit člověka – a tak bychom ji i měli číst.

O nezbytnosti vydání českého překladu uvedené publikace mluvil Petr Pithart již v roce 2013 v Senátu Parlamentu ČR na konferenci Zrození národů v rámci 23.ročníku Festivalu spisovatelů: Ta kniha prostě musí vyjít a dříve či později určitě vyjde. K problémům vzniku Československa jako státu nejen Čechů (státu proponovaného původně jako Švýcarsko), k jeho proměnám, jeho „scvrkávání“ , se budeme znovu a znovu vracet…..už některé věci nenapravíme, ale můžeme zpřesnit své představy o tom, jací jsme byli a jací bychom být měli v dnešní Evropě. Budeme se pořád muset potýkat s mýty, s pověrami. Některé jsou nevykořenitelné. Věřím, že Vaše kniha přispěje pročištění ovzduší v této zemi. Ale bude to bolet.

Možná ne přímo bolet, ale dokáže mnohé dost překvapit, kupříkladu pohledem na události, které obecně vnímáme jako nezpochybnitelně dané. Stačí zalistovat v knize Mary Heimannové a začíst se do 4.kapitoly Pokušení fašismu: Druhá Česko-Slovenská republika, která trvala od 6.října 1938 do 13.března 1939, se v historických publikacích obvykle odbývá jen jednou nebo dvěma větami. ..   Druhá republika sice trvala jen šest měsíců, avšak přesto by neměla být odkazována do mezí pouhé poznámky pod čarou a ani by neměla být chápána prostě jako douška k mnichovské krizi či předehra ke druhé světové válce. Bylo to zásadně rozhodující období pro přeměnu Československa z nedokonale demokratického v otevřeně autoritářský stát, v němž se vládlo pomocí dekretů, podněcoval se rasismus, političtí odpůrci byli neutralizováni, výsledky voleb falšovány, docházelo ke zřizování pracovních táborů a pronásledování Židů a Cikánů, to vše dříve, než vinu za to bylo možné věrohodně svést na nacistické Německo. Užití označení Cikáni autorka detailně osvětluje v úvodu. Už nějaký čas se tu a tam v našich médiích objevují záblesky náznaků o postojích a projevech zejména profesních skupin v době tzv. Druhé republiky. Jan Urban ve zmiňovaném Slovu úvodem cituje Mary Heimannovou : Historie tohoto státu je podobně jako celé 20.století výrazně pokažené věčným problémem nelidského chování člověka k člověku, jenže v nebývalém rozsahu a za hromadné spoluúčasti prostých lidí, a nejen úzce omezené politické elity. Bylo rozdmýchávané nacionalismem, který byl dostatečně opojný a útočný, aby přilákal dokonce i apolitické osoby, které byly natolik tvárné, že se přizpůsobily každé ideologii, ať už komunistické, socialistické nebo fašistické, která právě přišla do módy.“

Příběh vzniku knihy Československo: Stát, který zklamal a peripetie jejího českého překladu zaznamenává rozsáhlý Úvod autorky k českému vydání. Vše začíná téměř symbolicky : Dne 28.října 2009 vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Czechoslovakia: The State That Failed. Vzápětí ji veřejně odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“…. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy…..Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“…..Samozřejmě nepřekvapuje, že lidé, kteří vyrostli v bývalém Československu, na knihu reagují velice důrazně – buďto ji milují, anebo nenávidí. Některým stačí už samotný název. Český filozof Erazim Kohák ji poté, co upřímně přiznal, že ji nečetl, napadl v rozsáhlém článku uveřejněném v Literárních novinách….Madeleine Albrightová…..mi prozradila, že ji její poradce varoval, aby knihu nečetla, „poněvadž by se jí nelíbila“. ….

Následovaly e-maily a telefonáty žurnalistů….Někteří pisatelé byli uražení či rozhněvaní, rozdráždění tím, co považovali za útoky na svou národní identitu…..následovala další překvapení – včetně pozvání k účasti v debatě s bývalým předsedou české vlády Petrem Pithartem, která se roku 2013 v Senátu konala jako součást Festivalu spisovatelů Praha…. A na diskusní večer o knize se členy Prague Business Clubu roku 2019.

            Petr Pithart k onomu pozvání na záložce knihy dodává: Věděli jsem, že reakce na vydání budou nejrůznější, také bouřlivé a zatracující autorku i vydavatele.To se ale musí vydržet. Protože Masaryk, Beneš a Štefánik zakládali Československo nejen pro Čechy, Moravany a Slezany, ale také pro další národy a národnostní menšiny. Jak to dnes vypadá, neudělali jsme s nimi dobrou zkušenost. Anebo neudělali dobrou zkušenost oni s námi? Oba tyto pohledy je třeba zahrnout. O to se autorka pokusila. Vyvolá diskusi, kterou v době znovu nastupujícího nacionalismu (nejen u nás!) naléhavě potřebujeme…..Pravda nás osvobodí, jak už dávno stojí psáno. Pravda, která je, a ne že dnes už není, protože každý má pravdu svoji. Nebudeme se jí bát. Budeme o ní vést dialog i s inspirací této knihy.

            Zvažovaný dialog však měl čelit  řadě protivenství, často zákulisních. Příklad z pera Mary Heimannové: Mimo kontroverzi, která probíhala na veřejnosti před očima všech, se v zákulisí odehrávaly i jiné věci. Už to samo o sobě pro mne bylo poučením. Věděla jsem sice, že žurnalisté a kritici dokážou nafouknout význam nějaké knihy nebo ji pohřbít, avšak do té doby jsem si nikdy neuvědomila, že akademičtí vydavatelé ve svobodné zemi mohou zajít až tak daleko, že jsou-li vystaveni politickému nátlaku, nedodrží právně závazné smlouvy – a tím vlastně sami sebe cenzurují. George Orwell ve svém málo známém eseji „Svoboda tisku“ vylíčil, jak „lze umlčet nevítané myšlenky a udržet pod pokličkou nehodící se skutečnosti,aniž je nutné uchylovat se k oficiálnímu zákazu“. Tady připojím opis 10. poznámky z poznámkového aparátu knihy Československo: Stát, který zklamal: George Orwell, „The Freedom of Press“ byl objeven v roce 1972 a dnes se někdy otiskuje jako předmluva k Farmě zvířat. Viz Bernard Crick, „How the Essay came to be Written“, v The Times Literary Supplement, 15.září 1972. Autorka dodává „…lze snadno najít na ..“ Já jsem inkriminovaný text nenalezla v jedné ze svých nejoblíbenějších knih – Uvnitř velryby a jiné eseje. Po těchto bohužel méně známých Orwellových textech sahám vždy, když mi není zrovna do skoku, navzdory tomu, že to není četba nijak útěšná, žádný životabudič. Ale vřele ji doporučuji, včetně eseje Zakazování literatury.

            V zevrubném Úvodu autorky k českému vydání se dostávám v příběhu její knihy k peripetiím českého překladu. Zmíněné potíže, jaké měl Orwell s vydáním Farmy zvířat, v roce 1945, to znamená v době, kdy nebyla vítána žádná kritika válečného spojence Stalina, byly přesně takové, na jaké narážím od roku 2009, když se snažím prosadit české vydání knihy Československo: Stát, který zklamal. Obrátilo se na mne nejméně dvanáct českých nakladatelství a v následujících letech jsem postupně se šesti z nich podepsala platnou vydavatelskou smlouvu. Avšak jeden český nakladatel po druhém poté, co rychle podepsal smlouvu – a několika případech dal práci překládat a dokonce vyplatil zálohu -, jakmile byl varován, upustil od chystaného vydání knihy, jako by to byl nějaký horký brambor. Jednou jsem stejně jako Orwell na vlastní oči viděla dopis, který od vydání odstrašil známé univerzitní nakladatelství a zároveň ponechal výhradně na něm, aby se omluvilo nebo alespoň pokusilo o omluvu. Nakladatelství Yale University Press mi potvrdilo, že takové nedodržení nakladatelské smlouvy je nezákonné. Rovněž mi nabídlo, že mi pomůže při soudním řešení záležitostí. Vtírají se neodbytné myšlenky. Že by cenzura ? Kým byl český nakladatel varován? Na čí nátlak? Kam se to vracíme?

Mary Heimannová doznává, že nechtěla podstupovat další nepříjemnosti nějakých soudních jednání. Raději se rozhodla zaslat nakladateli osobní dopis. Jméno nakladatele nesděluje, jeho případnou reakci nekomentuje. Na pozvání Milana Pilaře vystupuje v roce 2015 na Letní žurnalistické škole pořádané každoročně v Havlíčkově Brodě. Jak příznačné! Novinářská setkání – mladých! -ve městě spojeném se jménem Karla Havlíčka Borovského. S gustem opisuji z Wikipedie: „Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského (dále jen LŽŠ) je týdenní kurz pro studenty středních a vysokých škol z Evropy. Hlavními tématy LŽŠ jsou média, politika, kultura a historie střední Evropy, doplňují je další vybraná témata z oblasti žurnalistiky a etiky, účastníci se také seznámí s prací novináře a fungováním médií.Účastníci procházejí základní teoretickou průpravou, většinu času ale tráví přímo v terénu, při tvorbě vlastních zpráv a reportáží. Sedmidenní program doplňují besedy a setkání s předními osobnostmi politického, kulturního, mediálního a společenského života z České republiky a zemí střední Evropy“. Jednou z těch osobností byla tedy v roce 2015 Mary Heimannová, která o tom píše:. Studenti žurnalistiky vyslechli mé vystoupení s pochopením a Milan Pilař si poté vzal záležitost českého vydání knihy za věc své osobní cti. Právě díky jeho vytrvalosti se podařilo najít skvělého nového překladatele a nakladatele …..Za morální i finanční podporu rovněž vděčím Cardiffské univerzitě, svému současnému zaměstnavateli. Tím perfektním překladatelem je Zdeněk Hron,  uznání se od autorky dostalo nakladatelství Petrkov (ještě o něm bude řeč).

Nedá mi, abych se nezeptala: kolik učitelů í o této a podobných aktivitách ví, kolik učitelů má své žáky a studenty k tomu, aby se o něco podobného zajímali? Třeba ne vlastní účastí, ale jsou přece i jiné možnosti, hlavní je probudit zájem, motivovat, ukázat, co zajímavého se děje, možná vydáváte školní časopis (s jedním takovým na ZŠ mám zkušenost), všímát si s žáky, jak jsou jejich oblíbené knihy přeloženy, možná naplánovat školní výlet, proč ne do Havlíčkova Brodu ?. jednoduše vědět a chtít znát! V říjnu 2009 jsem byla v Havlíčkově Brodě účastnicí 19. ročníku Podzimního knižního veletrhu. Doporučuji! Budete se doslova brodit knihami, ale hlavně – setkáte se osobně s majiteli či zástupci mnoha knihkupectví, nebudete vědět, kam zajít dřív vzhledem k bohatému doprovodnému programu. Tehdy jsem tam vyslechla přednášku pana profesora Martina Hilského, setkala se s Ludvíkem Vaculíkem…mám pokračovat? Ano, na kávu jsem si zašla do knihkupectví na náměstí, má úzkou spojitost s nakladatelstvím Petrkov. Petrkov je ves poblíž Havlíčkova Brodu, kde žil básník a grafik Bohuslav Reynek se svou francouzskou manželkou básnířkou Suzanne Renaud a dvěma syny.V místě má vzniknout památník k jejich uctění. Letošní jubilejní 30. Podzimní knižní veletrh by se měl konat ve dnech 23. – 24.října, svým mottem Země úsměvů by odkazoval k humoristické literatuře, k radosti. Čeho víc je nám třeba? Pokud zdraví a okolnosti dovolí, ráda bych toho opět byla účastna. Tentokrát nepodlehnu literárnímu vábení a neubytuji se v hotelu Brixen, od prostor veletrhu dost vzdáleného. A zase: mluvíte (teď se spíš komunikuje) ve třídách o knižních festivalech a veletrzích, , účastníte se jich kupříkladu virtuálně, sledujete udělování literárních cen atd. atd…,ale především, milí kolegové, jste autentičtí, sami zapáleni pro věc, jste pro ty mladší důvěryhodní? Stáváte se pro ně potřebnými a důležitými maveny, jak o tom píše Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky: Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí.

Mary Heimannové nechybí empatie pro ty rozhořčenější: Není obtížné pochopit, proč kniha, která tak ostře kriticky poukazuje na nebezpečí a hrozby skryté v nacionalismu, v tomto případě především českém a slovenském, vyvolává určité uražené, rozzlobené a znechucené reakce. Mé pohnutky však nebyly protičesky ani protislovensky zaujaté a kniha rovněž nebyla diktována zatrpklostí či žlučovitostí. Snažila jsem se vyvážit vzájemně si odporující tvrzení všech národů – Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů, Židů a Romů -, které kdysi obývaly stát nazývaný Československem. Při upozorňování na temnější stránky nacionalismu mi nešlo o to, abych je označila za lepší či horší než ostatní státy, a tím méně abych zdiskreditovala Čechy – mám přece mezi nimi četné přátele a jsem s nimi sňatkem a rodinou spřízněna. Spíše jsem chtěla běžnému čtenáři – ať už jakékoli etnické, jazykové, národní či náboženské příslušnosti – ozřejmit nebezpečí skryté v přetrvávajících národnostních mýtech, v nichž vlastní strana je vždy vydávána za ublíženou oběť a křivdy způsobené jiným se přehlížejí nebo bagatelizují.  

Zde si dovolím připojit signifikantní osobní zkušenost. V roce 1996 jsem se nakrátko vrátila k žákům 8.ročníku ZŠ. Zpětným pohledem to byla mimořádně vydařená vyučovací hodina, přímo pedagogická etuda, také jsem ji patřičně využila pro studentky pedagogické fakulty a zúročila i písemně Jala jsem se úkolu vysvětlit těm reptajícím, proč někteří jejich spolužáci (diagnostikovaní dyslektici) mají určité úlevy či specifika při výuce. Když jsem po představení své složité jméno – Peutelschmiedová – napsala na tabuli, ozvalo se ze zadní lavice: „To je německý jméno?“ Na mou kladnou odpověď zaznělo: „Takový lidi nemám rád!“.Při cestě z oné „základky“ jsem došla k přesvědčení, že tato krátká epizoda by byla výborným námětem pro hodinu občanské výchovy (či jak se onen předmět právě nazýval)k problematice nacionalismu. Otázky bych tentokrát kladla já. Své německé příjmení – Peutelschmiedová – jsem získala sňatkem s Čechem „jako poleno“. Za svobodna jsem se jmenovala Vojtíšková, přičemž moje maminka byla česká (spíše moravská) Němka, své národnosti se do smrti nevzdala. Měl by mě onen hoch rád jako Vojtíškovou? Kdo zasel do dětské duše takovou zášť a nenávist? A proč?

Měli bychom docenit fakt, že …. tato kniha přináší pohled zvenčí – názory někoho, kdo sice zahájil své zkoumání bez jakýchkoli předběžných znalostí či přímého osobního zájmu týkajících se české či slovenské minulosti, avšak přesto se nakonec naučil mít rád Českou republiku, dělat si o ni starost a považovat ji za svůj druhý domov. Historie se do jisté míry opakuje. Za německé okupace byla na Malostranském náměstí zlikvidována socha Ernesta Denise, zbořené pražské nádraží Těšnov bylo po léta Denisovo. V Olomouci máme Denisovu ulici, patří k těm páteřním. Ernest Denis (1849 – 1921) byl francouzský historik, slavista, především bohemista. Přátelsky se stýkal s Jaroslavem Vrchlickým, svým učitelem češtiny, byl významným Benešovým a později i Masarykovým spolupracovníkem, přiznávaně se podstatně zasloužil o vznik samostatného Československa. V knihovnách prvorepublikových vzdělanců nechyběly jeho spisy Hus a husitství, Jiří z Poděbrad, Čechy po Bílé hoře, v žádném případě pak Konec samostatnosti české z roku 1890.

            U zahraničních autorů  vždy přichází na přetřes otázka překladu. V případě práce Mary Heimannové začínají námitky již u titulu. Autorka si toho je vědoma a problém reflektuje obšírněji, než je zde možné uvést: Název knihy Czechoslovakia: The State That Failed měl zároveň upozorňovat na tři různé věci. Především užití pojmu „state“ a „Czechoslovakia“ napovídá, že námětem knihy spíše než národ či národy je stát, státní zřízení a že se v ní nepředkládají dějiny českého a slovenského národa, nýbrž Československa.  …Užití výrazu „failed“ v názvu knihy znělo provokativně, dokonce i v angličtině, a samo o sobě stačilo některým lidem zabránit v tom, aby ji vůbec otevřeli. Slovo „failed“ ovšem v angličtině má řadu významových odstínů , a proto je obtížné je přeložit, aniž český ekvivalent zní buď příliš mírně (neuspěl), anebo příliš drsně (selhal). Překladatel Zdeněk Hron zvolil rozumný kompromis (zklamal), ale přitom se, jak tomu u překladů nevyhnutelně bývá, ztratily některé asociace. Československý stát ve velmi očividném a doslovném smyslu zklamal, neuspěl v tom, že nejen jednou, ale dvakrát za čtyřiasedmdesát let, což je zhruba trvání jednoho lidského života, přestal existovat. Tím, že stát „failed“, jsem však v první řadě chtěla říct, že neuspěl v tom smyslu, v jakém vědecký pokus nedosáhne zamýšleného či očekávaného výsledku. Československo bylo neúspěšným experimentem v tomto základním smyslu: bylo výslovně založeno jako mnohonárodní, liberální a demokratický stát – „bude velice připomínat Švýcarsko“, jak sliboval Beneš -, v němž se Němci a ostatní menšiny měli těšit jakési obdobě švýcarského kantonového zřízení, se Slováky se mělo zacházet jako s rovnoprávným národem a Podkarpatská Rus se měla dočkat úplné autonomie. Tyto sliby nebyla dodrženy …Stát se nezdařil rovněž v tom smyslu, že neplnil své zamýšlené geopolitické poslání…..posilování stability a udržování mocenské rovnováhy ve střední Evropě…… Československo se dáváním přednosti zájmům Čechů před zájmy ostatních národů, vystupováním lidí, které vlastně nebylo ani oprávněno zastupovat, necitlivým přístupem k smýšlení většiny menšin, které v něm žily, a tím, že se svou nejvýchodnější částí zacházelo prakticky jako s kolonií, místo toho připravilo o podporu většiny nečeského obyvatelstva právě v době, v níž si svou zahraniční politikou odcizovalo své sousedy.

            Opět se dopustím poznámky z vlastní zkušenosti, tentokrát překladové. Mám na svědomí překlady několika odborných publikací, převážně z produkce Stuttering Foundation of America, okrajově i z francouzštiny. Trochu vím, co takový překlad obnáší, s čím se potýkáte atd. Moje překlady vycházely péčí nakladatelství Portál, Grada Publishing, Paido. Často projíždím tramvají kolem reklamního sloganu jedné instituce, kasající se, že…We never stop moving! Překlad? Žádný problém! Ale… Opakovaně se vracím k úvahám, jak nejlépe ten slogan přeložit – nabízí se nejméně patero variant, jedna lepší než druhá, avšak bez znalosti kontextu, s ohledem na cílovou skupinu (znám ji?), s úctou k mateřštině…..prostě oříšek! Nevím, jestli se ještě uděluje cena Skřipec za bídný překlad. Některé překladové tituly odkládám, nejsem schopna je dočíst, jejich čeština prostě skřípe. Mám „své“ překladatele, Zdeněk Hron k nim patří, po právu je viditelně uveden na titulní straně knihy Československo: Stát, který zklamal.

            K pohledu na závěrečnou fázi československého státu autorka netušíc připojuje cenné připomenutí pro všechny zabývající se historií, tedy i pro učitele, nejen dějepisu: Československý stát sice možná zklamal, avšak českému a slovenskému národu se na konci 20.století podařilo vytvořit samostatné, zdánlivě trvalé a do značné míry jednolité státy….dosud narážíme na staré známé zaměření čechostředné argumentace, jímž je prosáklé vše, co bývá zařazováno do publikací, jakými jsou různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí,  pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky, a do mnoha dalších. Podtrhla bych hned dvakrát: různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí, pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové a dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky….Pracujeme s nimi ve školách? Všímáme si, zda třeba nejsou  – slovy Mary Heimannové – veskrze zpolitizované….a nepředkládají dějiny, nýbrž propagandu? To je materiálů! Rozebíráme jejich obsah, komentujeme je s využitím jiných zdrojů? Zde jsou kořeny stále požadovaného kritického myšlení. Netřeba vymýšlet další složité projekty. V moderní škole se hranice mezi jednotlivými předměty stírají, podporujme tento trend. Není na to čas? Kde vůle, tam cesta, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění – to platí stále. Holedbáme se výzvami – zde se přímo nabízejí.

 Dostávám se ke konci autorčiny předmluvy: 16.července 2019 Mary Heimannová v Cardiffu na závěr napsala: Kdybych knihu měla psát dnes a věděla, co teď vím o sporech, jaké vyvolala, když vyšla poprvé, (anglicky 28.října 2009) pravděpodobně bych ji psala ohleduplněji, místy zmírnila zvolené výrazy nebo přidala další vysvětlení a hlídala si tón, abych zabránila případnému nesprávnému pochopení. Nejsem si však jistá, že by to nutně muselo být k prospěchu věci…..Ze všech uvedených důvodů jsem se rozhodla, že nebudu původní rukopis aktualizovat ani opravovat, jakkoli taková příležitost k vylepšování originálu je lákavá, ale spíš jej i se všemi vadami na kráse – poprvé – předložím českým čtenářům.

 K českému překladu knihy Československo: Stát, který zklamal 19.ledna 2020 Magda Vášáryová aktuálně poznamenala: Naše společnosti zavile diskutují už 30 let o rozdílu mezi pravdou a těmi, kteří se cítí být jejími vlastníky….Oháníme se halapartnami i sekyrami, valaškami i dýkami a nakonec i internetem šířenými manipulacemi…jak z toho ven?….Jedním ze způsobů je začíst se do hodnocení našich dějin i současnosti od zahraničních autorů. To jsme přece vždycky chtěli…..Nakrucujeme se před historiky, antropology a kulturology ze Západu. A pak nevěřícně zíráme na jejich analýzy a indukce, krčíme nosem nad cize znějícími analogiemi a syntézami, místo toho, abychom, mžourajíce do světla nové interpretace, radostí poskočili a začali diskutovat. Doma i směrem ven. Máme přece příležitost a Mary nám ji nabízí. Tož, do čtení!

HEIMANNOVÁ, M.  Československo  Stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov, 2020.

                                    ISBN 978-80-87595-86-2.

ORWELL, G.   Uvnitř velryby a jiné eseje. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-140-X.

GLADWELL, M.   Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.  Praha: Dokořán, 2006.

                         ISBN 80-7363-070-2.

 

 

Co potřebujete? obrátil se na mě zhurta v pustém, právě otevřeném knihkupectví muž, kterého bych tedy stěží nazvala knihkupcem. Nemohl mi zkazit náladu. Přišla jsem si vyzvednout zamluvený výtisk knihy, kterou jsem si nestačila opatřit „před koronou“. Nestačila, ani nemohla, ten titul byl totiž rozebraný, čekala jsem na dotisk.

To bude mela! Kdo že to vydal? Přeložil? Napsal k tomu doslov či předmluvu? O vydání knihy o státu, který selhal? zklamal? se tu mluví dlouhá léta. Vím o vydavatelích, kteří se chystali…., ale pak si to rozmysleli…píše na přední záložce publikace Československo: Stát, který zklamal s datací 15.ledna 2020 Petr Pithart. Patřím k těm, kdo čtou knihy takříkajíc „od a do zet“. Tady navíc zjišťuji, že už samotné předmluvy (je jich víc), doslov a texty na záložkách dokládají komplikovaný, v mnohém poučný příběh vzniku této knihy. Příběhy jsou v naší společnosti aktuálně silně „in“, o poučení většinou nikdo moc nestojí, a když už – stejně jich nedbá. Ale nešť! Pokusme se knihu Mary Heimannové – Československo: Stát, který zklamal vzít jako příspěvek do diskuse o výuce dějepisu na českých školách. Sama jsem se jí před časem aktivně účastnila, vím, co (z)můžete, pokud svou působnost ohraničíte jen tou jednou dvěma hodinami dějepisu týdně.

Nejprve z přebalu krátce o autorce. Mary Heimannová je v současnosti profesorkou moderních dějin na Univerzitě v Cardiffu ve Walesu a členka královské historické společnosti. Studovala Vassar College v New Yorku a na Univerzitě v Oxfordu, kde získala v roce 1993 doktorát….Je častým návštěvníkem České republiky, kterou považuje za svůj druhý domov.

Slovo úvodem ke knize Československo: Stát, který zklamal napsal s vročením (data příběhu vzniku českého překladu jsou důležitá) 1.září 2019 Jan Urban (nar.1951), český novinář, disident komunistického režimu, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra v listopadu 1989. Zkratkovitě vyjímám: Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá….Historie by neměla být propagandou… neměla by zamlčovat nebo omlouvat…. Mary Heimannová se k československým dějinám dostala ve snaze najít při přednášení britským, kanadským a americkým studentům historie jinou perspektivu „velkých dějin“ vztahů mezi moderními velmocemi….Případ nečekaného vzniku , konfliktů a opakovaných selhání projektu nazvaného Československo ji pak doslova uchvátil. Naučila se česky, dokonce s úctyhodně přesnou výslovností, a pokusila se vlastně o nemožné – napsat celkovou revizi československých dějin…Pokusila se zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé „československé“ většině…Jde o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému „českému“ vnímání minulosti…..Kniha Mary Heimannové je tak chvályhodným vstupem do diskuse, která vlastně ve střední Evropě ještě nezačala. A to je její největší zásluha….. Poslání této knihy je ve snaze pochopit člověka – a tak bychom ji i měli číst.

O nezbytnosti vydání českého překladu uvedené publikace mluvil Petr Pithart již v roce 2013 v Senátu Parlamentu ČR na konferenci Zrození národů v rámci 23.ročníku Festivalu spisovatelů: Ta kniha prostě musí vyjít a dříve či později určitě vyjde. K problémům vzniku Československa jako státu nejen Čechů (státu proponovaného původně jako Švýcarsko), k jeho proměnám, jeho „scvrkávání“ , se budeme znovu a znovu vracet…..už některé věci nenapravíme, ale můžeme zpřesnit své představy o tom, jací jsme byli a jací bychom být měli v dnešní Evropě. Budeme se pořád muset potýkat s mýty, s pověrami. Některé jsou nevykořenitelné. Věřím, že Vaše kniha přispěje pročištění ovzduší v této zemi. Ale bude to bolet.

Možná ne přímo bolet, ale dokáže mnohé dost překvapit, kupříkladu pohledem na události, které obecně vnímáme jako nezpochybnitelně dané. Stačí zalistovat v knize Mary Heimannové a začíst se do 4.kapitoly Pokušení fašismu: Druhá Česko-Slovenská republika, která trvala od 6.října 1938 do 13.března 1939, se v historických publikacích obvykle odbývá jen jednou nebo dvěma větami. ..   Druhá republika sice trvala jen šest měsíců, avšak přesto by neměla být odkazována do mezí pouhé poznámky pod čarou a ani by neměla být chápána prostě jako douška k mnichovské krizi či předehra ke druhé světové válce. Bylo to zásadně rozhodující období pro přeměnu Československa z nedokonale demokratického v otevřeně autoritářský stát, v němž se vládlo pomocí dekretů, podněcoval se rasismus, političtí odpůrci byli neutralizováni, výsledky voleb falšovány, docházelo ke zřizování pracovních táborů a pronásledování Židů a Cikánů, to vše dříve, než vinu za to bylo možné věrohodně svést na nacistické Německo. Užití označení Cikáni autorka detailně osvětluje v úvodu. Už nějaký čas se tu a tam v našich médiích objevují záblesky náznaků o postojích a projevech zejména profesních skupin v době tzv. Druhé republiky. Jan Urban ve zmiňovaném Slovu úvodem cituje Mary Heimannovou : Historie tohoto státu je podobně jako celé 20.století výrazně pokažené věčným problémem nelidského chování člověka k člověku, jenže v nebývalém rozsahu a za hromadné spoluúčasti prostých lidí, a nejen úzce omezené politické elity. Bylo rozdmýchávané nacionalismem, který byl dostatečně opojný a útočný, aby přilákal dokonce i apolitické osoby, které byly natolik tvárné, že se přizpůsobily každé ideologii, ať už komunistické, socialistické nebo fašistické, která právě přišla do módy.“

Příběh vzniku knihy Československo: Stát, který zklamal a peripetie jejího českého překladu zaznamenává rozsáhlý Úvod autorky k českému vydání. Vše začíná téměř symbolicky : Dne 28.října 2009 vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Czechoslovakia: The State That Failed. Vzápětí ji veřejně odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“…. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy…..Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“…..Samozřejmě nepřekvapuje, že lidé, kteří vyrostli v bývalém Československu, na knihu reagují velice důrazně – buďto ji milují, anebo nenávidí. Některým stačí už samotný název. Český filozof Erazim Kohák ji poté, co upřímně přiznal, že ji nečetl, napadl v rozsáhlém článku uveřejněném v Literárních novinách….Madeleine Albrightová…..mi prozradila, že ji její poradce varoval, aby knihu nečetla, „poněvadž by se jí nelíbila“. ….

Následovaly e-maily a telefonáty žurnalistů….Někteří pisatelé byli uražení či rozhněvaní, rozdráždění tím, co považovali za útoky na svou národní identitu…..následovala další překvapení – včetně pozvání k účasti v debatě s bývalým předsedou české vlády Petrem Pithartem, která se roku 2013 v Senátu konala jako součást Festivalu spisovatelů Praha…. A na diskusní večer o knize se členy Prague Business Clubu roku 2019.

            Petr Pithart k onomu pozvání na záložce knihy dodává: Věděli jsem, že reakce na vydání budou nejrůznější, také bouřlivé a zatracující autorku i vydavatele.To se ale musí vydržet. Protože Masaryk, Beneš a Štefánik zakládali Československo nejen pro Čechy, Moravany a Slezany, ale také pro další národy a národnostní menšiny. Jak to dnes vypadá, neudělali jsme s nimi dobrou zkušenost. Anebo neudělali dobrou zkušenost oni s námi? Oba tyto pohledy je třeba zahrnout. O to se autorka pokusila. Vyvolá diskusi, kterou v době znovu nastupujícího nacionalismu (nejen u nás!) naléhavě potřebujeme…..Pravda nás osvobodí, jak už dávno stojí psáno. Pravda, která je, a ne že dnes už není, protože každý má pravdu svoji. Nebudeme se jí bát. Budeme o ní vést dialog i s inspirací této knihy.

            Zvažovaný dialog však měl čelit  řadě protivenství, často zákulisních. Příklad z pera Mary Heimannové: Mimo kontroverzi, která probíhala na veřejnosti před očima všech, se v zákulisí odehrávaly i jiné věci. Už to samo o sobě pro mne bylo poučením. Věděla jsem sice, že žurnalisté a kritici dokážou nafouknout význam nějaké knihy nebo ji pohřbít, avšak do té doby jsem si nikdy neuvědomila, že akademičtí vydavatelé ve svobodné zemi mohou zajít až tak daleko, že jsou-li vystaveni politickému nátlaku, nedodrží právně závazné smlouvy – a tím vlastně sami sebe cenzurují. George Orwell ve svém málo známém eseji „Svoboda tisku“ vylíčil, jak „lze umlčet nevítané myšlenky a udržet pod pokličkou nehodící se skutečnosti,aniž je nutné uchylovat se k oficiálnímu zákazu“. Tady připojím opis 10. poznámky z poznámkového aparátu knihy Československo: Stát, který zklamal: George Orwell, „The Freedom of Press“ byl objeven v roce 1972 a dnes se někdy otiskuje jako předmluva k Farmě zvířat. Viz Bernard Crick, „How the Essay came to be Written“, v The Times Literary Supplement, 15.září 1972. Autorka dodává „…lze snadno najít na ..“ Já jsem inkriminovaný text nenalezla v jedné ze svých nejoblíbenějších knih – Uvnitř velryby a jiné eseje. Po těchto bohužel méně známých Orwellových textech sahám vždy, když mi není zrovna do skoku, navzdory tomu, že to není četba nijak útěšná, žádný životabudič. Ale vřele ji doporučuji, včetně eseje Zakazování literatury.

            V zevrubném Úvodu autorky k českému vydání se dostávám v příběhu její knihy k peripetiím českého překladu. Zmíněné potíže, jaké měl Orwell s vydáním Farmy zvířat, v roce 1945, to znamená v době, kdy nebyla vítána žádná kritika válečného spojence Stalina, byly přesně takové, na jaké narážím od roku 2009, když se snažím prosadit české vydání knihy Československo: Stát, který zklamal. Obrátilo se na mne nejméně dvanáct českých nakladatelství a v následujících letech jsem postupně se šesti z nich podepsala platnou vydavatelskou smlouvu. Avšak jeden český nakladatel po druhém poté, co rychle podepsal smlouvu – a několika případech dal práci překládat a dokonce vyplatil zálohu -, jakmile byl varován, upustil od chystaného vydání knihy, jako by to byl nějaký horký brambor. Jednou jsem stejně jako Orwell na vlastní oči viděla dopis, který od vydání odstrašil známé univerzitní nakladatelství a zároveň ponechal výhradně na něm, aby se omluvilo nebo alespoň pokusilo o omluvu. Nakladatelství Yale University Press mi potvrdilo, že takové nedodržení nakladatelské smlouvy je nezákonné. Rovněž mi nabídlo, že mi pomůže při soudním řešení záležitostí. Vtírají se neodbytné myšlenky. Že by cenzura ? Kým byl český nakladatel varován? Na čí nátlak? Kam se to vracíme?

Mary Heimannová doznává, že nechtěla podstupovat další nepříjemnosti nějakých soudních jednání. Raději se rozhodla zaslat nakladateli osobní dopis. Jméno nakladatele nesděluje, jeho případnou reakci nekomentuje. Na pozvání Milana Pilaře vystupuje v roce 2015 na Letní žurnalistické škole pořádané každoročně v Havlíčkově Brodě. Jak příznačné! Novinářská setkání – mladých! -ve městě spojeném se jménem Karla Havlíčka Borovského. S gustem opisuji z Wikipedie: „Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského (dále jen LŽŠ) je týdenní kurz pro studenty středních a vysokých škol z Evropy. Hlavními tématy LŽŠ jsou média, politika, kultura a historie střední Evropy, doplňují je další vybraná témata z oblasti žurnalistiky a etiky, účastníci se také seznámí s prací novináře a fungováním médií.Účastníci procházejí základní teoretickou průpravou, většinu času ale tráví přímo v terénu, při tvorbě vlastních zpráv a reportáží. Sedmidenní program doplňují besedy a setkání s předními osobnostmi politického, kulturního, mediálního a společenského života z České republiky a zemí střední Evropy“. Jednou z těch osobností byla tedy v roce 2015 Mary Heimannová, která o tom píše:. Studenti žurnalistiky vyslechli mé vystoupení s pochopením a Milan Pilař si poté vzal záležitost českého vydání knihy za věc své osobní cti. Právě díky jeho vytrvalosti se podařilo najít skvělého nového překladatele a nakladatele …..Za morální i finanční podporu rovněž vděčím Cardiffské univerzitě, svému současnému zaměstnavateli. Tím perfektním překladatelem je Zdeněk Hron,  uznání se od autorky dostalo nakladatelství Petrkov (ještě o něm bude řeč).

Nedá mi, abych se nezeptala: kolik učitelů í o této a podobných aktivitách ví, kolik učitelů má své žáky a studenty k tomu, aby se o něco podobného zajímali? Třeba ne vlastní účastí, ale jsou přece i jiné možnosti, hlavní je probudit zájem, motivovat, ukázat, co zajímavého se děje, možná vydáváte školní časopis (s jedním takovým na ZŠ mám zkušenost), všímát si s žáky, jak jsou jejich oblíbené knihy přeloženy, možná naplánovat školní výlet, proč ne do Havlíčkova Brodu ?. jednoduše vědět a chtít znát! V říjnu 2009 jsem byla v Havlíčkově Brodě účastnicí 19. ročníku Podzimního knižního veletrhu. Doporučuji! Budete se doslova brodit knihami, ale hlavně – setkáte se osobně s majiteli či zástupci mnoha knihkupectví, nebudete vědět, kam zajít dřív vzhledem k bohatému doprovodnému programu. Tehdy jsem tam vyslechla přednášku pana profesora Martina Hilského, setkala se s Ludvíkem Vaculíkem…mám pokračovat? Ano, na kávu jsem si zašla do knihkupectví na náměstí, má úzkou spojitost s nakladatelstvím Petrkov. Petrkov je ves poblíž Havlíčkova Brodu, kde žil básník a grafik Bohuslav Reynek se svou francouzskou manželkou básnířkou Suzanne Renaud a dvěma syny.V místě má vzniknout památník k jejich uctění. Letošní jubilejní 30. Podzimní knižní veletrh by se měl konat ve dnech 23. – 24.října, svým mottem Země úsměvů by odkazoval k humoristické literatuře, k radosti. Čeho víc je nám třeba? Pokud zdraví a okolnosti dovolí, ráda bych toho opět byla účastna. Tentokrát nepodlehnu literárnímu vábení a neubytuji se v hotelu Brixen, od prostor veletrhu dost vzdáleného. A zase: mluvíte (teď se spíš komunikuje) ve třídách o knižních festivalech a veletrzích, , účastníte se jich kupříkladu virtuálně, sledujete udělování literárních cen atd. atd…,ale především, milí kolegové, jste autentičtí, sami zapáleni pro věc, jste pro ty mladší důvěryhodní? Stáváte se pro ně potřebnými a důležitými maveny, jak o tom píše Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky: Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí.

Mary Heimannové nechybí empatie pro ty rozhořčenější: Není obtížné pochopit, proč kniha, která tak ostře kriticky poukazuje na nebezpečí a hrozby skryté v nacionalismu, v tomto případě především českém a slovenském, vyvolává určité uražené, rozzlobené a znechucené reakce. Mé pohnutky však nebyly protičesky ani protislovensky zaujaté a kniha rovněž nebyla diktována zatrpklostí či žlučovitostí. Snažila jsem se vyvážit vzájemně si odporující tvrzení všech národů – Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů, Židů a Romů -, které kdysi obývaly stát nazývaný Československem. Při upozorňování na temnější stránky nacionalismu mi nešlo o to, abych je označila za lepší či horší než ostatní státy, a tím méně abych zdiskreditovala Čechy – mám přece mezi nimi četné přátele a jsem s nimi sňatkem a rodinou spřízněna. Spíše jsem chtěla běžnému čtenáři – ať už jakékoli etnické, jazykové, národní či náboženské příslušnosti – ozřejmit nebezpečí skryté v přetrvávajících národnostních mýtech, v nichž vlastní strana je vždy vydávána za ublíženou oběť a křivdy způsobené jiným se přehlížejí nebo bagatelizují.  

Zde si dovolím připojit signifikantní osobní zkušenost. V roce 1996 jsem se nakrátko vrátila k žákům 8.ročníku ZŠ. Zpětným pohledem to byla mimořádně vydařená vyučovací hodina, přímo pedagogická etuda, také jsem ji patřičně využila pro studentky pedagogické fakulty a zúročila i písemně Jala jsem se úkolu vysvětlit těm reptajícím, proč někteří jejich spolužáci (diagnostikovaní dyslektici) mají určité úlevy či specifika při výuce. Když jsem po představení své složité jméno – Peutelschmiedová – napsala na tabuli, ozvalo se ze zadní lavice: „To je německý jméno?“ Na mou kladnou odpověď zaznělo: „Takový lidi nemám rád!“.Při cestě z oné „základky“ jsem došla k přesvědčení, že tato krátká epizoda by byla výborným námětem pro hodinu občanské výchovy (či jak se onen předmět právě nazýval)k problematice nacionalismu. Otázky bych tentokrát kladla já. Své německé příjmení – Peutelschmiedová – jsem získala sňatkem s Čechem „jako poleno“. Za svobodna jsem se jmenovala Vojtíšková, přičemž moje maminka byla česká (spíše moravská) Němka, své národnosti se do smrti nevzdala. Měl by mě onen hoch rád jako Vojtíškovou? Kdo zasel do dětské duše takovou zášť a nenávist? A proč?

Měli bychom docenit fakt, že …. tato kniha přináší pohled zvenčí – názory někoho, kdo sice zahájil své zkoumání bez jakýchkoli předběžných znalostí či přímého osobního zájmu týkajících se české či slovenské minulosti, avšak přesto se nakonec naučil mít rád Českou republiku, dělat si o ni starost a považovat ji za svůj druhý domov. Historie se do jisté míry opakuje. Za německé okupace byla na Malostranském náměstí zlikvidována socha Ernesta Denise, zbořené pražské nádraží Těšnov bylo po léta Denisovo. V Olomouci máme Denisovu ulici, patří k těm páteřním. Ernest Denis (1849 – 1921) byl francouzský historik, slavista, především bohemista. Přátelsky se stýkal s Jaroslavem Vrchlickým, svým učitelem češtiny, byl významným Benešovým a později i Masarykovým spolupracovníkem, přiznávaně se podstatně zasloužil o vznik samostatného Československa. V knihovnách prvorepublikových vzdělanců nechyběly jeho spisy Hus a husitství, Jiří z Poděbrad, Čechy po Bílé hoře, v žádném případě pak Konec samostatnosti české z roku 1890.

            U zahraničních autorů  vždy přichází na přetřes otázka překladu. V případě práce Mary Heimannové začínají námitky již u titulu. Autorka si toho je vědoma a problém reflektuje obšírněji, než je zde možné uvést: Název knihy Czechoslovakia: The State That Failed měl zároveň upozorňovat na tři různé věci. Především užití pojmu „state“ a „Czechoslovakia“ napovídá, že námětem knihy spíše než národ či národy je stát, státní zřízení a že se v ní nepředkládají dějiny českého a slovenského národa, nýbrž Československa.  …Užití výrazu „failed“ v názvu knihy znělo provokativně, dokonce i v angličtině, a samo o sobě stačilo některým lidem zabránit v tom, aby ji vůbec otevřeli. Slovo „failed“ ovšem v angličtině má řadu významových odstínů , a proto je obtížné je přeložit, aniž český ekvivalent zní buď příliš mírně (neuspěl), anebo příliš drsně (selhal). Překladatel Zdeněk Hron zvolil rozumný kompromis (zklamal), ale přitom se, jak tomu u překladů nevyhnutelně bývá, ztratily některé asociace. Československý stát ve velmi očividném a doslovném smyslu zklamal, neuspěl v tom, že nejen jednou, ale dvakrát za čtyřiasedmdesát let, což je zhruba trvání jednoho lidského života, přestal existovat. Tím, že stát „failed“, jsem však v první řadě chtěla říct, že neuspěl v tom smyslu, v jakém vědecký pokus nedosáhne zamýšleného či očekávaného výsledku. Československo bylo neúspěšným experimentem v tomto základním smyslu: bylo výslovně založeno jako mnohonárodní, liberální a demokratický stát – „bude velice připomínat Švýcarsko“, jak sliboval Beneš -, v němž se Němci a ostatní menšiny měli těšit jakési obdobě švýcarského kantonového zřízení, se Slováky se mělo zacházet jako s rovnoprávným národem a Podkarpatská Rus se měla dočkat úplné autonomie. Tyto sliby nebyla dodrženy …Stát se nezdařil rovněž v tom smyslu, že neplnil své zamýšlené geopolitické poslání…..posilování stability a udržování mocenské rovnováhy ve střední Evropě…… Československo se dáváním přednosti zájmům Čechů před zájmy ostatních národů, vystupováním lidí, které vlastně nebylo ani oprávněno zastupovat, necitlivým přístupem k smýšlení většiny menšin, které v něm žily, a tím, že se svou nejvýchodnější částí zacházelo prakticky jako s kolonií, místo toho připravilo o podporu většiny nečeského obyvatelstva právě v době, v níž si svou zahraniční politikou odcizovalo své sousedy.

            Opět se dopustím poznámky z vlastní zkušenosti, tentokrát překladové. Mám na svědomí překlady několika odborných publikací, převážně z produkce Stuttering Foundation of America, okrajově i z francouzštiny. Trochu vím, co takový překlad obnáší, s čím se potýkáte atd. Moje překlady vycházely péčí nakladatelství Portál, Grada Publishing, Paido. Často projíždím tramvají kolem reklamního sloganu jedné instituce, kasající se, že…We never stop moving! Překlad? Žádný problém! Ale… Opakovaně se vracím k úvahám, jak nejlépe ten slogan přeložit – nabízí se nejméně patero variant, jedna lepší než druhá, avšak bez znalosti kontextu, s ohledem na cílovou skupinu (znám ji?), s úctou k mateřštině…..prostě oříšek! Nevím, jestli se ještě uděluje cena Skřipec za bídný překlad. Některé překladové tituly odkládám, nejsem schopna je dočíst, jejich čeština prostě skřípe. Mám „své“ překladatele, Zdeněk Hron k nim patří, po právu je viditelně uveden na titulní straně knihy Československo: Stát, který zklamal.

            K pohledu na závěrečnou fázi československého státu autorka netušíc připojuje cenné připomenutí pro všechny zabývající se historií, tedy i pro učitele, nejen dějepisu: Československý stát sice možná zklamal, avšak českému a slovenskému národu se na konci 20.století podařilo vytvořit samostatné, zdánlivě trvalé a do značné míry jednolité státy….dosud narážíme na staré známé zaměření čechostředné argumentace, jímž je prosáklé vše, co bývá zařazováno do publikací, jakými jsou různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí,  pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky, a do mnoha dalších. Podtrhla bych hned dvakrát: různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí, pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové a dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky….Pracujeme s nimi ve školách? Všímáme si, zda třeba nejsou  – slovy Mary Heimannové – veskrze zpolitizované….a nepředkládají dějiny, nýbrž propagandu? To je materiálů! Rozebíráme jejich obsah, komentujeme je s využitím jiných zdrojů? Zde jsou kořeny stále požadovaného kritického myšlení. Netřeba vymýšlet další složité projekty. V moderní škole se hranice mezi jednotlivými předměty stírají, podporujme tento trend. Není na to čas? Kde vůle, tam cesta, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění – to platí stále. Holedbáme se výzvami – zde se přímo nabízejí.

 Dostávám se ke konci autorčiny předmluvy: 16.července 2019 Mary Heimannová v Cardiffu na závěr napsala: Kdybych knihu měla psát dnes a věděla, co teď vím o sporech, jaké vyvolala, když vyšla poprvé, (anglicky 28.října 2009) pravděpodobně bych ji psala ohleduplněji, místy zmírnila zvolené výrazy nebo přidala další vysvětlení a hlídala si tón, abych zabránila případnému nesprávnému pochopení. Nejsem si však jistá, že by to nutně muselo být k prospěchu věci…..Ze všech uvedených důvodů jsem se rozhodla, že nebudu původní rukopis aktualizovat ani opravovat, jakkoli taková příležitost k vylepšování originálu je lákavá, ale spíš jej i se všemi vadami na kráse – poprvé – předložím českým čtenářům.

 K českému překladu knihy Československo: Stát, který zklamal 19.ledna 2020 Magda Vášáryová aktuálně poznamenala: Naše společnosti zavile diskutují už 30 let o rozdílu mezi pravdou a těmi, kteří se cítí být jejími vlastníky….Oháníme se halapartnami i sekyrami, valaškami i dýkami a nakonec i internetem šířenými manipulacemi…jak z toho ven?….Jedním ze způsobů je začíst se do hodnocení našich dějin i současnosti od zahraničních autorů. To jsme přece vždycky chtěli…..Nakrucujeme se před historiky, antropology a kulturology ze Západu. A pak nevěřícně zíráme na jejich analýzy a indukce, krčíme nosem nad cize znějícími analogiemi a syntézami, místo toho, abychom, mžourajíce do světla nové interpretace, radostí poskočili a začali diskutovat. Doma i směrem ven. Máme přece příležitost a Mary nám ji nabízí. Tož, do čtení!

HEIMANNOVÁ, M.  Československo  Stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov, 2020.

                                    ISBN 978-80-87595-86-2.

ORWELL, G.   Uvnitř velryby a jiné eseje. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-140-X.

GLADWELL, M.   Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.  Praha: Dokořán, 2006.

                         ISBN 80-7363-070-2.

 

 

Co potřebujete? obrátil se na mě zhurta v pustém, právě otevřeném knihkupectví muž, kterého bych tedy stěží nazvala knihkupcem. Nemohl mi zkazit náladu. Přišla jsem si vyzvednout zamluvený výtisk knihy, kterou jsem si nestačila opatřit „před koronou“. Nestačila, ani nemohla, ten titul byl totiž rozebraný, čekala jsem na dotisk.

To bude mela! Kdo že to vydal? Přeložil? Napsal k tomu doslov či předmluvu? O vydání knihy o státu, který selhal? zklamal? se tu mluví dlouhá léta. Vím o vydavatelích, kteří se chystali…., ale pak si to rozmysleli…píše na přední záložce publikace Československo: Stát, který zklamal s datací 15.ledna 2020 Petr Pithart. Patřím k těm, kdo čtou knihy takříkajíc „od a do zet“. Tady navíc zjišťuji, že už samotné předmluvy (je jich víc), doslov a texty na záložkách dokládají komplikovaný, v mnohém poučný příběh vzniku této knihy. Příběhy jsou v naší společnosti aktuálně silně „in“, o poučení většinou nikdo moc nestojí, a když už – stejně jich nedbá. Ale nešť! Pokusme se knihu Mary Heimannové – Československo: Stát, který zklamal vzít jako příspěvek do diskuse o výuce dějepisu na českých školách. Sama jsem se jí před časem aktivně účastnila, vím, co (z)můžete, pokud svou působnost ohraničíte jen tou jednou dvěma hodinami dějepisu týdně.

Nejprve z přebalu krátce o autorce. Mary Heimannová je v současnosti profesorkou moderních dějin na Univerzitě v Cardiffu ve Walesu a členka královské historické společnosti. Studovala Vassar College v New Yorku a na Univerzitě v Oxfordu, kde získala v roce 1993 doktorát….Je častým návštěvníkem České republiky, kterou považuje za svůj druhý domov.

Slovo úvodem ke knize Československo: Stát, který zklamal napsal s vročením (data příběhu vzniku českého překladu jsou důležitá) 1.září 2019 Jan Urban (nar.1951), český novinář, disident komunistického režimu, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra v listopadu 1989. Zkratkovitě vyjímám: Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá….Historie by neměla být propagandou… neměla by zamlčovat nebo omlouvat…. Mary Heimannová se k československým dějinám dostala ve snaze najít při přednášení britským, kanadským a americkým studentům historie jinou perspektivu „velkých dějin“ vztahů mezi moderními velmocemi….Případ nečekaného vzniku , konfliktů a opakovaných selhání projektu nazvaného Československo ji pak doslova uchvátil. Naučila se česky, dokonce s úctyhodně přesnou výslovností, a pokusila se vlastně o nemožné – napsat celkovou revizi československých dějin…Pokusila se zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé „československé“ většině…Jde o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému „českému“ vnímání minulosti…..Kniha Mary Heimannové je tak chvályhodným vstupem do diskuse, která vlastně ve střední Evropě ještě nezačala. A to je její největší zásluha….. Poslání této knihy je ve snaze pochopit člověka – a tak bychom ji i měli číst.

O nezbytnosti vydání českého překladu uvedené publikace mluvil Petr Pithart již v roce 2013 v Senátu Parlamentu ČR na konferenci Zrození národů v rámci 23.ročníku Festivalu spisovatelů: Ta kniha prostě musí vyjít a dříve či později určitě vyjde. K problémům vzniku Československa jako státu nejen Čechů (státu proponovaného původně jako Švýcarsko), k jeho proměnám, jeho „scvrkávání“ , se budeme znovu a znovu vracet…..už některé věci nenapravíme, ale můžeme zpřesnit své představy o tom, jací jsme byli a jací bychom být měli v dnešní Evropě. Budeme se pořád muset potýkat s mýty, s pověrami. Některé jsou nevykořenitelné. Věřím, že Vaše kniha přispěje pročištění ovzduší v této zemi. Ale bude to bolet.

Možná ne přímo bolet, ale dokáže mnohé dost překvapit, kupříkladu pohledem na události, které obecně vnímáme jako nezpochybnitelně dané. Stačí zalistovat v knize Mary Heimannové a začíst se do 4.kapitoly Pokušení fašismu: Druhá Česko-Slovenská republika, která trvala od 6.října 1938 do 13.března 1939, se v historických publikacích obvykle odbývá jen jednou nebo dvěma větami. ..   Druhá republika sice trvala jen šest měsíců, avšak přesto by neměla být odkazována do mezí pouhé poznámky pod čarou a ani by neměla být chápána prostě jako douška k mnichovské krizi či předehra ke druhé světové válce. Bylo to zásadně rozhodující období pro přeměnu Československa z nedokonale demokratického v otevřeně autoritářský stát, v němž se vládlo pomocí dekretů, podněcoval se rasismus, političtí odpůrci byli neutralizováni, výsledky voleb falšovány, docházelo ke zřizování pracovních táborů a pronásledování Židů a Cikánů, to vše dříve, než vinu za to bylo možné věrohodně svést na nacistické Německo. Užití označení Cikáni autorka detailně osvětluje v úvodu. Už nějaký čas se tu a tam v našich médiích objevují záblesky náznaků o postojích a projevech zejména profesních skupin v době tzv. Druhé republiky. Jan Urban ve zmiňovaném Slovu úvodem cituje Mary Heimannovou : Historie tohoto státu je podobně jako celé 20.století výrazně pokažené věčným problémem nelidského chování člověka k člověku, jenže v nebývalém rozsahu a za hromadné spoluúčasti prostých lidí, a nejen úzce omezené politické elity. Bylo rozdmýchávané nacionalismem, který byl dostatečně opojný a útočný, aby přilákal dokonce i apolitické osoby, které byly natolik tvárné, že se přizpůsobily každé ideologii, ať už komunistické, socialistické nebo fašistické, která právě přišla do módy.“

Příběh vzniku knihy Československo: Stát, který zklamal a peripetie jejího českého překladu zaznamenává rozsáhlý Úvod autorky k českému vydání. Vše začíná téměř symbolicky : Dne 28.října 2009 vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Czechoslovakia: The State That Failed. Vzápětí ji veřejně odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“…. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy…..Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“…..Samozřejmě nepřekvapuje, že lidé, kteří vyrostli v bývalém Československu, na knihu reagují velice důrazně – buďto ji milují, anebo nenávidí. Některým stačí už samotný název. Český filozof Erazim Kohák ji poté, co upřímně přiznal, že ji nečetl, napadl v rozsáhlém článku uveřejněném v Literárních novinách….Madeleine Albrightová…..mi prozradila, že ji její poradce varoval, aby knihu nečetla, „poněvadž by se jí nelíbila“. ….

Následovaly e-maily a telefonáty žurnalistů….Někteří pisatelé byli uražení či rozhněvaní, rozdráždění tím, co považovali za útoky na svou národní identitu…..následovala další překvapení – včetně pozvání k účasti v debatě s bývalým předsedou české vlády Petrem Pithartem, která se roku 2013 v Senátu konala jako součást Festivalu spisovatelů Praha…. A na diskusní večer o knize se členy Prague Business Clubu roku 2019.

            Petr Pithart k onomu pozvání na záložce knihy dodává: Věděli jsem, že reakce na vydání budou nejrůznější, také bouřlivé a zatracující autorku i vydavatele.To se ale musí vydržet. Protože Masaryk, Beneš a Štefánik zakládali Československo nejen pro Čechy, Moravany a Slezany, ale také pro další národy a národnostní menšiny. Jak to dnes vypadá, neudělali jsme s nimi dobrou zkušenost. Anebo neudělali dobrou zkušenost oni s námi? Oba tyto pohledy je třeba zahrnout. O to se autorka pokusila. Vyvolá diskusi, kterou v době znovu nastupujícího nacionalismu (nejen u nás!) naléhavě potřebujeme…..Pravda nás osvobodí, jak už dávno stojí psáno. Pravda, která je, a ne že dnes už není, protože každý má pravdu svoji. Nebudeme se jí bát. Budeme o ní vést dialog i s inspirací této knihy.

            Zvažovaný dialog však měl čelit  řadě protivenství, často zákulisních. Příklad z pera Mary Heimannové: Mimo kontroverzi, která probíhala na veřejnosti před očima všech, se v zákulisí odehrávaly i jiné věci. Už to samo o sobě pro mne bylo poučením. Věděla jsem sice, že žurnalisté a kritici dokážou nafouknout význam nějaké knihy nebo ji pohřbít, avšak do té doby jsem si nikdy neuvědomila, že akademičtí vydavatelé ve svobodné zemi mohou zajít až tak daleko, že jsou-li vystaveni politickému nátlaku, nedodrží právně závazné smlouvy – a tím vlastně sami sebe cenzurují. George Orwell ve svém málo známém eseji „Svoboda tisku“ vylíčil, jak „lze umlčet nevítané myšlenky a udržet pod pokličkou nehodící se skutečnosti,aniž je nutné uchylovat se k oficiálnímu zákazu“. Tady připojím opis 10. poznámky z poznámkového aparátu knihy Československo: Stát, který zklamal: George Orwell, „The Freedom of Press“ byl objeven v roce 1972 a dnes se někdy otiskuje jako předmluva k Farmě zvířat. Viz Bernard Crick, „How the Essay came to be Written“, v The Times Literary Supplement, 15.září 1972. Autorka dodává „…lze snadno najít na ..“ Já jsem inkriminovaný text nenalezla v jedné ze svých nejoblíbenějších knih – Uvnitř velryby a jiné eseje. Po těchto bohužel méně známých Orwellových textech sahám vždy, když mi není zrovna do skoku, navzdory tomu, že to není četba nijak útěšná, žádný životabudič. Ale vřele ji doporučuji, včetně eseje Zakazování literatury.

            V zevrubném Úvodu autorky k českému vydání se dostávám v příběhu její knihy k peripetiím českého překladu. Zmíněné potíže, jaké měl Orwell s vydáním Farmy zvířat, v roce 1945, to znamená v době, kdy nebyla vítána žádná kritika válečného spojence Stalina, byly přesně takové, na jaké narážím od roku 2009, když se snažím prosadit české vydání knihy Československo: Stát, který zklamal. Obrátilo se na mne nejméně dvanáct českých nakladatelství a v následujících letech jsem postupně se šesti z nich podepsala platnou vydavatelskou smlouvu. Avšak jeden český nakladatel po druhém poté, co rychle podepsal smlouvu – a několika případech dal práci překládat a dokonce vyplatil zálohu -, jakmile byl varován, upustil od chystaného vydání knihy, jako by to byl nějaký horký brambor. Jednou jsem stejně jako Orwell na vlastní oči viděla dopis, který od vydání odstrašil známé univerzitní nakladatelství a zároveň ponechal výhradně na něm, aby se omluvilo nebo alespoň pokusilo o omluvu. Nakladatelství Yale University Press mi potvrdilo, že takové nedodržení nakladatelské smlouvy je nezákonné. Rovněž mi nabídlo, že mi pomůže při soudním řešení záležitostí. Vtírají se neodbytné myšlenky. Že by cenzura ? Kým byl český nakladatel varován? Na čí nátlak? Kam se to vracíme?

Mary Heimannová doznává, že nechtěla podstupovat další nepříjemnosti nějakých soudních jednání. Raději se rozhodla zaslat nakladateli osobní dopis. Jméno nakladatele nesděluje, jeho případnou reakci nekomentuje. Na pozvání Milana Pilaře vystupuje v roce 2015 na Letní žurnalistické škole pořádané každoročně v Havlíčkově Brodě. Jak příznačné! Novinářská setkání – mladých! -ve městě spojeném se jménem Karla Havlíčka Borovského. S gustem opisuji z Wikipedie: „Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského (dále jen LŽŠ) je týdenní kurz pro studenty středních a vysokých škol z Evropy. Hlavními tématy LŽŠ jsou média, politika, kultura a historie střední Evropy, doplňují je další vybraná témata z oblasti žurnalistiky a etiky, účastníci se také seznámí s prací novináře a fungováním médií.Účastníci procházejí základní teoretickou průpravou, většinu času ale tráví přímo v terénu, při tvorbě vlastních zpráv a reportáží. Sedmidenní program doplňují besedy a setkání s předními osobnostmi politického, kulturního, mediálního a společenského života z České republiky a zemí střední Evropy“. Jednou z těch osobností byla tedy v roce 2015 Mary Heimannová, která o tom píše:. Studenti žurnalistiky vyslechli mé vystoupení s pochopením a Milan Pilař si poté vzal záležitost českého vydání knihy za věc své osobní cti. Právě díky jeho vytrvalosti se podařilo najít skvělého nového překladatele a nakladatele …..Za morální i finanční podporu rovněž vděčím Cardiffské univerzitě, svému současnému zaměstnavateli. Tím perfektním překladatelem je Zdeněk Hron,  uznání se od autorky dostalo nakladatelství Petrkov (ještě o něm bude řeč).

Nedá mi, abych se nezeptala: kolik učitelů í o této a podobných aktivitách ví, kolik učitelů má své žáky a studenty k tomu, aby se o něco podobného zajímali? Třeba ne vlastní účastí, ale jsou přece i jiné možnosti, hlavní je probudit zájem, motivovat, ukázat, co zajímavého se děje, možná vydáváte školní časopis (s jedním takovým na ZŠ mám zkušenost), všímát si s žáky, jak jsou jejich oblíbené knihy přeloženy, možná naplánovat školní výlet, proč ne do Havlíčkova Brodu ?. jednoduše vědět a chtít znát! V říjnu 2009 jsem byla v Havlíčkově Brodě účastnicí 19. ročníku Podzimního knižního veletrhu. Doporučuji! Budete se doslova brodit knihami, ale hlavně – setkáte se osobně s majiteli či zástupci mnoha knihkupectví, nebudete vědět, kam zajít dřív vzhledem k bohatému doprovodnému programu. Tehdy jsem tam vyslechla přednášku pana profesora Martina Hilského, setkala se s Ludvíkem Vaculíkem…mám pokračovat? Ano, na kávu jsem si zašla do knihkupectví na náměstí, má úzkou spojitost s nakladatelstvím Petrkov. Petrkov je ves poblíž Havlíčkova Brodu, kde žil básník a grafik Bohuslav Reynek se svou francouzskou manželkou básnířkou Suzanne Renaud a dvěma syny.V místě má vzniknout památník k jejich uctění. Letošní jubilejní 30. Podzimní knižní veletrh by se měl konat ve dnech 23. – 24.října, svým mottem Země úsměvů by odkazoval k humoristické literatuře, k radosti. Čeho víc je nám třeba? Pokud zdraví a okolnosti dovolí, ráda bych toho opět byla účastna. Tentokrát nepodlehnu literárnímu vábení a neubytuji se v hotelu Brixen, od prostor veletrhu dost vzdáleného. A zase: mluvíte (teď se spíš komunikuje) ve třídách o knižních festivalech a veletrzích, , účastníte se jich kupříkladu virtuálně, sledujete udělování literárních cen atd. atd…,ale především, milí kolegové, jste autentičtí, sami zapáleni pro věc, jste pro ty mladší důvěryhodní? Stáváte se pro ně potřebnými a důležitými maveny, jak o tom píše Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky: Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí.

Mary Heimannové nechybí empatie pro ty rozhořčenější: Není obtížné pochopit, proč kniha, která tak ostře kriticky poukazuje na nebezpečí a hrozby skryté v nacionalismu, v tomto případě především českém a slovenském, vyvolává určité uražené, rozzlobené a znechucené reakce. Mé pohnutky však nebyly protičesky ani protislovensky zaujaté a kniha rovněž nebyla diktována zatrpklostí či žlučovitostí. Snažila jsem se vyvážit vzájemně si odporující tvrzení všech národů – Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů, Židů a Romů -, které kdysi obývaly stát nazývaný Československem. Při upozorňování na temnější stránky nacionalismu mi nešlo o to, abych je označila za lepší či horší než ostatní státy, a tím méně abych zdiskreditovala Čechy – mám přece mezi nimi četné přátele a jsem s nimi sňatkem a rodinou spřízněna. Spíše jsem chtěla běžnému čtenáři – ať už jakékoli etnické, jazykové, národní či náboženské příslušnosti – ozřejmit nebezpečí skryté v přetrvávajících národnostních mýtech, v nichž vlastní strana je vždy vydávána za ublíženou oběť a křivdy způsobené jiným se přehlížejí nebo bagatelizují.  

Zde si dovolím připojit signifikantní osobní zkušenost. V roce 1996 jsem se nakrátko vrátila k žákům 8.ročníku ZŠ. Zpětným pohledem to byla mimořádně vydařená vyučovací hodina, přímo pedagogická etuda, také jsem ji patřičně využila pro studentky pedagogické fakulty a zúročila i písemně Jala jsem se úkolu vysvětlit těm reptajícím, proč někteří jejich spolužáci (diagnostikovaní dyslektici) mají určité úlevy či specifika při výuce. Když jsem po představení své složité jméno – Peutelschmiedová – napsala na tabuli, ozvalo se ze zadní lavice: „To je německý jméno?“ Na mou kladnou odpověď zaznělo: „Takový lidi nemám rád!“.Při cestě z oné „základky“ jsem došla k přesvědčení, že tato krátká epizoda by byla výborným námětem pro hodinu občanské výchovy (či jak se onen předmět právě nazýval)k problematice nacionalismu. Otázky bych tentokrát kladla já. Své německé příjmení – Peutelschmiedová – jsem získala sňatkem s Čechem „jako poleno“. Za svobodna jsem se jmenovala Vojtíšková, přičemž moje maminka byla česká (spíše moravská) Němka, své národnosti se do smrti nevzdala. Měl by mě onen hoch rád jako Vojtíškovou? Kdo zasel do dětské duše takovou zášť a nenávist? A proč?

Měli bychom docenit fakt, že …. tato kniha přináší pohled zvenčí – názory někoho, kdo sice zahájil své zkoumání bez jakýchkoli předběžných znalostí či přímého osobního zájmu týkajících se české či slovenské minulosti, avšak přesto se nakonec naučil mít rád Českou republiku, dělat si o ni starost a považovat ji za svůj druhý domov. Historie se do jisté míry opakuje. Za německé okupace byla na Malostranském náměstí zlikvidována socha Ernesta Denise, zbořené pražské nádraží Těšnov bylo po léta Denisovo. V Olomouci máme Denisovu ulici, patří k těm páteřním. Ernest Denis (1849 – 1921) byl francouzský historik, slavista, především bohemista. Přátelsky se stýkal s Jaroslavem Vrchlickým, svým učitelem češtiny, byl významným Benešovým a později i Masarykovým spolupracovníkem, přiznávaně se podstatně zasloužil o vznik samostatného Československa. V knihovnách prvorepublikových vzdělanců nechyběly jeho spisy Hus a husitství, Jiří z Poděbrad, Čechy po Bílé hoře, v žádném případě pak Konec samostatnosti české z roku 1890.

            U zahraničních autorů  vždy přichází na přetřes otázka překladu. V případě práce Mary Heimannové začínají námitky již u titulu. Autorka si toho je vědoma a problém reflektuje obšírněji, než je zde možné uvést: Název knihy Czechoslovakia: The State That Failed měl zároveň upozorňovat na tři různé věci. Především užití pojmu „state“ a „Czechoslovakia“ napovídá, že námětem knihy spíše než národ či národy je stát, státní zřízení a že se v ní nepředkládají dějiny českého a slovenského národa, nýbrž Československa.  …Užití výrazu „failed“ v názvu knihy znělo provokativně, dokonce i v angličtině, a samo o sobě stačilo některým lidem zabránit v tom, aby ji vůbec otevřeli. Slovo „failed“ ovšem v angličtině má řadu významových odstínů , a proto je obtížné je přeložit, aniž český ekvivalent zní buď příliš mírně (neuspěl), anebo příliš drsně (selhal). Překladatel Zdeněk Hron zvolil rozumný kompromis (zklamal), ale přitom se, jak tomu u překladů nevyhnutelně bývá, ztratily některé asociace. Československý stát ve velmi očividném a doslovném smyslu zklamal, neuspěl v tom, že nejen jednou, ale dvakrát za čtyřiasedmdesát let, což je zhruba trvání jednoho lidského života, přestal existovat. Tím, že stát „failed“, jsem však v první řadě chtěla říct, že neuspěl v tom smyslu, v jakém vědecký pokus nedosáhne zamýšleného či očekávaného výsledku. Československo bylo neúspěšným experimentem v tomto základním smyslu: bylo výslovně založeno jako mnohonárodní, liberální a demokratický stát – „bude velice připomínat Švýcarsko“, jak sliboval Beneš -, v němž se Němci a ostatní menšiny měli těšit jakési obdobě švýcarského kantonového zřízení, se Slováky se mělo zacházet jako s rovnoprávným národem a Podkarpatská Rus se měla dočkat úplné autonomie. Tyto sliby nebyla dodrženy …Stát se nezdařil rovněž v tom smyslu, že neplnil své zamýšlené geopolitické poslání…..posilování stability a udržování mocenské rovnováhy ve střední Evropě…… Československo se dáváním přednosti zájmům Čechů před zájmy ostatních národů, vystupováním lidí, které vlastně nebylo ani oprávněno zastupovat, necitlivým přístupem k smýšlení většiny menšin, které v něm žily, a tím, že se svou nejvýchodnější částí zacházelo prakticky jako s kolonií, místo toho připravilo o podporu většiny nečeského obyvatelstva právě v době, v níž si svou zahraniční politikou odcizovalo své sousedy.

            Opět se dopustím poznámky z vlastní zkušenosti, tentokrát překladové. Mám na svědomí překlady několika odborných publikací, převážně z produkce Stuttering Foundation of America, okrajově i z francouzštiny. Trochu vím, co takový překlad obnáší, s čím se potýkáte atd. Moje překlady vycházely péčí nakladatelství Portál, Grada Publishing, Paido. Často projíždím tramvají kolem reklamního sloganu jedné instituce, kasající se, že…We never stop moving! Překlad? Žádný problém! Ale… Opakovaně se vracím k úvahám, jak nejlépe ten slogan přeložit – nabízí se nejméně patero variant, jedna lepší než druhá, avšak bez znalosti kontextu, s ohledem na cílovou skupinu (znám ji?), s úctou k mateřštině…..prostě oříšek! Nevím, jestli se ještě uděluje cena Skřipec za bídný překlad. Některé překladové tituly odkládám, nejsem schopna je dočíst, jejich čeština prostě skřípe. Mám „své“ překladatele, Zdeněk Hron k nim patří, po právu je viditelně uveden na titulní straně knihy Československo: Stát, který zklamal.

            K pohledu na závěrečnou fázi československého státu autorka netušíc připojuje cenné připomenutí pro všechny zabývající se historií, tedy i pro učitele, nejen dějepisu: Československý stát sice možná zklamal, avšak českému a slovenskému národu se na konci 20.století podařilo vytvořit samostatné, zdánlivě trvalé a do značné míry jednolité státy….dosud narážíme na staré známé zaměření čechostředné argumentace, jímž je prosáklé vše, co bývá zařazováno do publikací, jakými jsou různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí,  pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky, a do mnoha dalších. Podtrhla bych hned dvakrát: různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí, pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové a dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky….Pracujeme s nimi ve školách? Všímáme si, zda třeba nejsou  – slovy Mary Heimannové – veskrze zpolitizované….a nepředkládají dějiny, nýbrž propagandu? To je materiálů! Rozebíráme jejich obsah, komentujeme je s využitím jiných zdrojů? Zde jsou kořeny stále požadovaného kritického myšlení. Netřeba vymýšlet další složité projekty. V moderní škole se hranice mezi jednotlivými předměty stírají, podporujme tento trend. Není na to čas? Kde vůle, tam cesta, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění – to platí stále. Holedbáme se výzvami – zde se přímo nabízejí.

 Dostávám se ke konci autorčiny předmluvy: 16.července 2019 Mary Heimannová v Cardiffu na závěr napsala: Kdybych knihu měla psát dnes a věděla, co teď vím o sporech, jaké vyvolala, když vyšla poprvé, (anglicky 28.října 2009) pravděpodobně bych ji psala ohleduplněji, místy zmírnila zvolené výrazy nebo přidala další vysvětlení a hlídala si tón, abych zabránila případnému nesprávnému pochopení. Nejsem si však jistá, že by to nutně muselo být k prospěchu věci…..Ze všech uvedených důvodů jsem se rozhodla, že nebudu původní rukopis aktualizovat ani opravovat, jakkoli taková příležitost k vylepšování originálu je lákavá, ale spíš jej i se všemi vadami na kráse – poprvé – předložím českým čtenářům.

 K českému překladu knihy Československo: Stát, který zklamal 19.ledna 2020 Magda Vášáryová aktuálně poznamenala: Naše společnosti zavile diskutují už 30 let o rozdílu mezi pravdou a těmi, kteří se cítí být jejími vlastníky….Oháníme se halapartnami i sekyrami, valaškami i dýkami a nakonec i internetem šířenými manipulacemi…jak z toho ven?….Jedním ze způsobů je začíst se do hodnocení našich dějin i současnosti od zahraničních autorů. To jsme přece vždycky chtěli…..Nakrucujeme se před historiky, antropology a kulturology ze Západu. A pak nevěřícně zíráme na jejich analýzy a indukce, krčíme nosem nad cize znějícími analogiemi a syntézami, místo toho, abychom, mžourajíce do světla nové interpretace, radostí poskočili a začali diskutovat. Doma i směrem ven. Máme přece příležitost a Mary nám ji nabízí. Tož, do čtení!

HEIMANNOVÁ, M.  Československo  Stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov, 2020.

                                    ISBN 978-80-87595-86-2.

ORWELL, G.   Uvnitř velryby a jiné eseje. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-140-X.

GLADWELL, M.   Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.  Praha: Dokořán, 2006.

                         ISBN 80-7363-070-2.

 

 

Co potřebujete? obrátil se na mě zhurta v pustém, právě otevřeném knihkupectví muž, kterého bych tedy stěží nazvala knihkupcem. Nemohl mi zkazit náladu. Přišla jsem si vyzvednout zamluvený výtisk knihy, kterou jsem si nestačila opatřit „před koronou“. Nestačila, ani nemohla, ten titul byl totiž rozebraný, čekala jsem na dotisk.

To bude mela! Kdo že to vydal? Přeložil? Napsal k tomu doslov či předmluvu? O vydání knihy o státu, který selhal? zklamal? se tu mluví dlouhá léta. Vím o vydavatelích, kteří se chystali…., ale pak si to rozmysleli…píše na přední záložce publikace Československo: Stát, který zklamal s datací 15.ledna 2020 Petr Pithart. Patřím k těm, kdo čtou knihy takříkajíc „od a do zet“. Tady navíc zjišťuji, že už samotné předmluvy (je jich víc), doslov a texty na záložkách dokládají komplikovaný, v mnohém poučný příběh vzniku této knihy. Příběhy jsou v naší společnosti aktuálně silně „in“, o poučení většinou nikdo moc nestojí, a když už – stejně jich nedbá. Ale nešť! Pokusme se knihu Mary Heimannové – Československo: Stát, který zklamal vzít jako příspěvek do diskuse o výuce dějepisu na českých školách. Sama jsem se jí před časem aktivně účastnila, vím, co (z)můžete, pokud svou působnost ohraničíte jen tou jednou dvěma hodinami dějepisu týdně.

Nejprve z přebalu krátce o autorce. Mary Heimannová je v současnosti profesorkou moderních dějin na Univerzitě v Cardiffu ve Walesu a členka královské historické společnosti. Studovala Vassar College v New Yorku a na Univerzitě v Oxfordu, kde získala v roce 1993 doktorát….Je častým návštěvníkem České republiky, kterou považuje za svůj druhý domov.

Slovo úvodem ke knize Československo: Stát, který zklamal napsal s vročením (data příběhu vzniku českého překladu jsou důležitá) 1.září 2019 Jan Urban (nar.1951), český novinář, disident komunistického režimu, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra v listopadu 1989. Zkratkovitě vyjímám: Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá….Historie by neměla být propagandou… neměla by zamlčovat nebo omlouvat…. Mary Heimannová se k československým dějinám dostala ve snaze najít při přednášení britským, kanadským a americkým studentům historie jinou perspektivu „velkých dějin“ vztahů mezi moderními velmocemi….Případ nečekaného vzniku , konfliktů a opakovaných selhání projektu nazvaného Československo ji pak doslova uchvátil. Naučila se česky, dokonce s úctyhodně přesnou výslovností, a pokusila se vlastně o nemožné – napsat celkovou revizi československých dějin…Pokusila se zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé „československé“ většině…Jde o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému „českému“ vnímání minulosti…..Kniha Mary Heimannové je tak chvályhodným vstupem do diskuse, která vlastně ve střední Evropě ještě nezačala. A to je její největší zásluha….. Poslání této knihy je ve snaze pochopit člověka – a tak bychom ji i měli číst.

O nezbytnosti vydání českého překladu uvedené publikace mluvil Petr Pithart již v roce 2013 v Senátu Parlamentu ČR na konferenci Zrození národů v rámci 23.ročníku Festivalu spisovatelů: Ta kniha prostě musí vyjít a dříve či později určitě vyjde. K problémům vzniku Československa jako státu nejen Čechů (státu proponovaného původně jako Švýcarsko), k jeho proměnám, jeho „scvrkávání“ , se budeme znovu a znovu vracet…..už některé věci nenapravíme, ale můžeme zpřesnit své představy o tom, jací jsme byli a jací bychom být měli v dnešní Evropě. Budeme se pořád muset potýkat s mýty, s pověrami. Některé jsou nevykořenitelné. Věřím, že Vaše kniha přispěje pročištění ovzduší v této zemi. Ale bude to bolet.

Možná ne přímo bolet, ale dokáže mnohé dost překvapit, kupříkladu pohledem na události, které obecně vnímáme jako nezpochybnitelně dané. Stačí zalistovat v knize Mary Heimannové a začíst se do 4.kapitoly Pokušení fašismu: Druhá Česko-Slovenská republika, která trvala od 6.října 1938 do 13.března 1939, se v historických publikacích obvykle odbývá jen jednou nebo dvěma větami. ..   Druhá republika sice trvala jen šest měsíců, avšak přesto by neměla být odkazována do mezí pouhé poznámky pod čarou a ani by neměla být chápána prostě jako douška k mnichovské krizi či předehra ke druhé světové válce. Bylo to zásadně rozhodující období pro přeměnu Československa z nedokonale demokratického v otevřeně autoritářský stát, v němž se vládlo pomocí dekretů, podněcoval se rasismus, političtí odpůrci byli neutralizováni, výsledky voleb falšovány, docházelo ke zřizování pracovních táborů a pronásledování Židů a Cikánů, to vše dříve, než vinu za to bylo možné věrohodně svést na nacistické Německo. Užití označení Cikáni autorka detailně osvětluje v úvodu. Už nějaký čas se tu a tam v našich médiích objevují záblesky náznaků o postojích a projevech zejména profesních skupin v době tzv. Druhé republiky. Jan Urban ve zmiňovaném Slovu úvodem cituje Mary Heimannovou : Historie tohoto státu je podobně jako celé 20.století výrazně pokažené věčným problémem nelidského chování člověka k člověku, jenže v nebývalém rozsahu a za hromadné spoluúčasti prostých lidí, a nejen úzce omezené politické elity. Bylo rozdmýchávané nacionalismem, který byl dostatečně opojný a útočný, aby přilákal dokonce i apolitické osoby, které byly natolik tvárné, že se přizpůsobily každé ideologii, ať už komunistické, socialistické nebo fašistické, která právě přišla do módy.“

Příběh vzniku knihy Československo: Stát, který zklamal a peripetie jejího českého překladu zaznamenává rozsáhlý Úvod autorky k českému vydání. Vše začíná téměř symbolicky : Dne 28.října 2009 vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Czechoslovakia: The State That Failed. Vzápětí ji veřejně odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“…. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy…..Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“…..Samozřejmě nepřekvapuje, že lidé, kteří vyrostli v bývalém Československu, na knihu reagují velice důrazně – buďto ji milují, anebo nenávidí. Některým stačí už samotný název. Český filozof Erazim Kohák ji poté, co upřímně přiznal, že ji nečetl, napadl v rozsáhlém článku uveřejněném v Literárních novinách….Madeleine Albrightová…..mi prozradila, že ji její poradce varoval, aby knihu nečetla, „poněvadž by se jí nelíbila“. ….

Následovaly e-maily a telefonáty žurnalistů….Někteří pisatelé byli uražení či rozhněvaní, rozdráždění tím, co považovali za útoky na svou národní identitu…..následovala další překvapení – včetně pozvání k účasti v debatě s bývalým předsedou české vlády Petrem Pithartem, která se roku 2013 v Senátu konala jako součást Festivalu spisovatelů Praha…. A na diskusní večer o knize se členy Prague Business Clubu roku 2019.

            Petr Pithart k onomu pozvání na záložce knihy dodává: Věděli jsem, že reakce na vydání budou nejrůznější, také bouřlivé a zatracující autorku i vydavatele.To se ale musí vydržet. Protože Masaryk, Beneš a Štefánik zakládali Československo nejen pro Čechy, Moravany a Slezany, ale také pro další národy a národnostní menšiny. Jak to dnes vypadá, neudělali jsme s nimi dobrou zkušenost. Anebo neudělali dobrou zkušenost oni s námi? Oba tyto pohledy je třeba zahrnout. O to se autorka pokusila. Vyvolá diskusi, kterou v době znovu nastupujícího nacionalismu (nejen u nás!) naléhavě potřebujeme…..Pravda nás osvobodí, jak už dávno stojí psáno. Pravda, která je, a ne že dnes už není, protože každý má pravdu svoji. Nebudeme se jí bát. Budeme o ní vést dialog i s inspirací této knihy.

            Zvažovaný dialog však měl čelit  řadě protivenství, často zákulisních. Příklad z pera Mary Heimannové: Mimo kontroverzi, která probíhala na veřejnosti před očima všech, se v zákulisí odehrávaly i jiné věci. Už to samo o sobě pro mne bylo poučením. Věděla jsem sice, že žurnalisté a kritici dokážou nafouknout význam nějaké knihy nebo ji pohřbít, avšak do té doby jsem si nikdy neuvědomila, že akademičtí vydavatelé ve svobodné zemi mohou zajít až tak daleko, že jsou-li vystaveni politickému nátlaku, nedodrží právně závazné smlouvy – a tím vlastně sami sebe cenzurují. George Orwell ve svém málo známém eseji „Svoboda tisku“ vylíčil, jak „lze umlčet nevítané myšlenky a udržet pod pokličkou nehodící se skutečnosti,aniž je nutné uchylovat se k oficiálnímu zákazu“. Tady připojím opis 10. poznámky z poznámkového aparátu knihy Československo: Stát, který zklamal: George Orwell, „The Freedom of Press“ byl objeven v roce 1972 a dnes se někdy otiskuje jako předmluva k Farmě zvířat. Viz Bernard Crick, „How the Essay came to be Written“, v The Times Literary Supplement, 15.září 1972. Autorka dodává „…lze snadno najít na ..“ Já jsem inkriminovaný text nenalezla v jedné ze svých nejoblíbenějších knih – Uvnitř velryby a jiné eseje. Po těchto bohužel méně známých Orwellových textech sahám vždy, když mi není zrovna do skoku, navzdory tomu, že to není četba nijak útěšná, žádný životabudič. Ale vřele ji doporučuji, včetně eseje Zakazování literatury.

            V zevrubném Úvodu autorky k českému vydání se dostávám v příběhu její knihy k peripetiím českého překladu. Zmíněné potíže, jaké měl Orwell s vydáním Farmy zvířat, v roce 1945, to znamená v době, kdy nebyla vítána žádná kritika válečného spojence Stalina, byly přesně takové, na jaké narážím od roku 2009, když se snažím prosadit české vydání knihy Československo: Stát, který zklamal. Obrátilo se na mne nejméně dvanáct českých nakladatelství a v následujících letech jsem postupně se šesti z nich podepsala platnou vydavatelskou smlouvu. Avšak jeden český nakladatel po druhém poté, co rychle podepsal smlouvu – a několika případech dal práci překládat a dokonce vyplatil zálohu -, jakmile byl varován, upustil od chystaného vydání knihy, jako by to byl nějaký horký brambor. Jednou jsem stejně jako Orwell na vlastní oči viděla dopis, který od vydání odstrašil známé univerzitní nakladatelství a zároveň ponechal výhradně na něm, aby se omluvilo nebo alespoň pokusilo o omluvu. Nakladatelství Yale University Press mi potvrdilo, že takové nedodržení nakladatelské smlouvy je nezákonné. Rovněž mi nabídlo, že mi pomůže při soudním řešení záležitostí. Vtírají se neodbytné myšlenky. Že by cenzura ? Kým byl český nakladatel varován? Na čí nátlak? Kam se to vracíme?

Mary Heimannová doznává, že nechtěla podstupovat další nepříjemnosti nějakých soudních jednání. Raději se rozhodla zaslat nakladateli osobní dopis. Jméno nakladatele nesděluje, jeho případnou reakci nekomentuje. Na pozvání Milana Pilaře vystupuje v roce 2015 na Letní žurnalistické škole pořádané každoročně v Havlíčkově Brodě. Jak příznačné! Novinářská setkání – mladých! -ve městě spojeném se jménem Karla Havlíčka Borovského. S gustem opisuji z Wikipedie: „Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského (dále jen LŽŠ) je týdenní kurz pro studenty středních a vysokých škol z Evropy. Hlavními tématy LŽŠ jsou média, politika, kultura a historie střední Evropy, doplňují je další vybraná témata z oblasti žurnalistiky a etiky, účastníci se také seznámí s prací novináře a fungováním médií.Účastníci procházejí základní teoretickou průpravou, většinu času ale tráví přímo v terénu, při tvorbě vlastních zpráv a reportáží. Sedmidenní program doplňují besedy a setkání s předními osobnostmi politického, kulturního, mediálního a společenského života z České republiky a zemí střední Evropy“. Jednou z těch osobností byla tedy v roce 2015 Mary Heimannová, která o tom píše:. Studenti žurnalistiky vyslechli mé vystoupení s pochopením a Milan Pilař si poté vzal záležitost českého vydání knihy za věc své osobní cti. Právě díky jeho vytrvalosti se podařilo najít skvělého nového překladatele a nakladatele …..Za morální i finanční podporu rovněž vděčím Cardiffské univerzitě, svému současnému zaměstnavateli. Tím perfektním překladatelem je Zdeněk Hron,  uznání se od autorky dostalo nakladatelství Petrkov (ještě o něm bude řeč).

Nedá mi, abych se nezeptala: kolik učitelů í o této a podobných aktivitách ví, kolik učitelů má své žáky a studenty k tomu, aby se o něco podobného zajímali? Třeba ne vlastní účastí, ale jsou přece i jiné možnosti, hlavní je probudit zájem, motivovat, ukázat, co zajímavého se děje, možná vydáváte školní časopis (s jedním takovým na ZŠ mám zkušenost), všímát si s žáky, jak jsou jejich oblíbené knihy přeloženy, možná naplánovat školní výlet, proč ne do Havlíčkova Brodu ?. jednoduše vědět a chtít znát! V říjnu 2009 jsem byla v Havlíčkově Brodě účastnicí 19. ročníku Podzimního knižního veletrhu. Doporučuji! Budete se doslova brodit knihami, ale hlavně – setkáte se osobně s majiteli či zástupci mnoha knihkupectví, nebudete vědět, kam zajít dřív vzhledem k bohatému doprovodnému programu. Tehdy jsem tam vyslechla přednášku pana profesora Martina Hilského, setkala se s Ludvíkem Vaculíkem…mám pokračovat? Ano, na kávu jsem si zašla do knihkupectví na náměstí, má úzkou spojitost s nakladatelstvím Petrkov. Petrkov je ves poblíž Havlíčkova Brodu, kde žil básník a grafik Bohuslav Reynek se svou francouzskou manželkou básnířkou Suzanne Renaud a dvěma syny.V místě má vzniknout památník k jejich uctění. Letošní jubilejní 30. Podzimní knižní veletrh by se měl konat ve dnech 23. – 24.října, svým mottem Země úsměvů by odkazoval k humoristické literatuře, k radosti. Čeho víc je nám třeba? Pokud zdraví a okolnosti dovolí, ráda bych toho opět byla účastna. Tentokrát nepodlehnu literárnímu vábení a neubytuji se v hotelu Brixen, od prostor veletrhu dost vzdáleného. A zase: mluvíte (teď se spíš komunikuje) ve třídách o knižních festivalech a veletrzích, , účastníte se jich kupříkladu virtuálně, sledujete udělování literárních cen atd. atd…,ale především, milí kolegové, jste autentičtí, sami zapáleni pro věc, jste pro ty mladší důvěryhodní? Stáváte se pro ně potřebnými a důležitými maveny, jak o tom píše Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky: Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí.

Mary Heimannové nechybí empatie pro ty rozhořčenější: Není obtížné pochopit, proč kniha, která tak ostře kriticky poukazuje na nebezpečí a hrozby skryté v nacionalismu, v tomto případě především českém a slovenském, vyvolává určité uražené, rozzlobené a znechucené reakce. Mé pohnutky však nebyly protičesky ani protislovensky zaujaté a kniha rovněž nebyla diktována zatrpklostí či žlučovitostí. Snažila jsem se vyvážit vzájemně si odporující tvrzení všech národů – Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů, Židů a Romů -, které kdysi obývaly stát nazývaný Československem. Při upozorňování na temnější stránky nacionalismu mi nešlo o to, abych je označila za lepší či horší než ostatní státy, a tím méně abych zdiskreditovala Čechy – mám přece mezi nimi četné přátele a jsem s nimi sňatkem a rodinou spřízněna. Spíše jsem chtěla běžnému čtenáři – ať už jakékoli etnické, jazykové, národní či náboženské příslušnosti – ozřejmit nebezpečí skryté v přetrvávajících národnostních mýtech, v nichž vlastní strana je vždy vydávána za ublíženou oběť a křivdy způsobené jiným se přehlížejí nebo bagatelizují.  

Zde si dovolím připojit signifikantní osobní zkušenost. V roce 1996 jsem se nakrátko vrátila k žákům 8.ročníku ZŠ. Zpětným pohledem to byla mimořádně vydařená vyučovací hodina, přímo pedagogická etuda, také jsem ji patřičně využila pro studentky pedagogické fakulty a zúročila i písemně Jala jsem se úkolu vysvětlit těm reptajícím, proč někteří jejich spolužáci (diagnostikovaní dyslektici) mají určité úlevy či specifika při výuce. Když jsem po představení své složité jméno – Peutelschmiedová – napsala na tabuli, ozvalo se ze zadní lavice: „To je německý jméno?“ Na mou kladnou odpověď zaznělo: „Takový lidi nemám rád!“.Při cestě z oné „základky“ jsem došla k přesvědčení, že tato krátká epizoda by byla výborným námětem pro hodinu občanské výchovy (či jak se onen předmět právě nazýval)k problematice nacionalismu. Otázky bych tentokrát kladla já. Své německé příjmení – Peutelschmiedová – jsem získala sňatkem s Čechem „jako poleno“. Za svobodna jsem se jmenovala Vojtíšková, přičemž moje maminka byla česká (spíše moravská) Němka, své národnosti se do smrti nevzdala. Měl by mě onen hoch rád jako Vojtíškovou? Kdo zasel do dětské duše takovou zášť a nenávist? A proč?

Měli bychom docenit fakt, že …. tato kniha přináší pohled zvenčí – názory někoho, kdo sice zahájil své zkoumání bez jakýchkoli předběžných znalostí či přímého osobního zájmu týkajících se české či slovenské minulosti, avšak přesto se nakonec naučil mít rád Českou republiku, dělat si o ni starost a považovat ji za svůj druhý domov. Historie se do jisté míry opakuje. Za německé okupace byla na Malostranském náměstí zlikvidována socha Ernesta Denise, zbořené pražské nádraží Těšnov bylo po léta Denisovo. V Olomouci máme Denisovu ulici, patří k těm páteřním. Ernest Denis (1849 – 1921) byl francouzský historik, slavista, především bohemista. Přátelsky se stýkal s Jaroslavem Vrchlickým, svým učitelem češtiny, byl významným Benešovým a později i Masarykovým spolupracovníkem, přiznávaně se podstatně zasloužil o vznik samostatného Československa. V knihovnách prvorepublikových vzdělanců nechyběly jeho spisy Hus a husitství, Jiří z Poděbrad, Čechy po Bílé hoře, v žádném případě pak Konec samostatnosti české z roku 1890.

            U zahraničních autorů  vždy přichází na přetřes otázka překladu. V případě práce Mary Heimannové začínají námitky již u titulu. Autorka si toho je vědoma a problém reflektuje obšírněji, než je zde možné uvést: Název knihy Czechoslovakia: The State That Failed měl zároveň upozorňovat na tři různé věci. Především užití pojmu „state“ a „Czechoslovakia“ napovídá, že námětem knihy spíše než národ či národy je stát, státní zřízení a že se v ní nepředkládají dějiny českého a slovenského národa, nýbrž Československa.  …Užití výrazu „failed“ v názvu knihy znělo provokativně, dokonce i v angličtině, a samo o sobě stačilo některým lidem zabránit v tom, aby ji vůbec otevřeli. Slovo „failed“ ovšem v angličtině má řadu významových odstínů , a proto je obtížné je přeložit, aniž český ekvivalent zní buď příliš mírně (neuspěl), anebo příliš drsně (selhal). Překladatel Zdeněk Hron zvolil rozumný kompromis (zklamal), ale přitom se, jak tomu u překladů nevyhnutelně bývá, ztratily některé asociace. Československý stát ve velmi očividném a doslovném smyslu zklamal, neuspěl v tom, že nejen jednou, ale dvakrát za čtyřiasedmdesát let, což je zhruba trvání jednoho lidského života, přestal existovat. Tím, že stát „failed“, jsem však v první řadě chtěla říct, že neuspěl v tom smyslu, v jakém vědecký pokus nedosáhne zamýšleného či očekávaného výsledku. Československo bylo neúspěšným experimentem v tomto základním smyslu: bylo výslovně založeno jako mnohonárodní, liberální a demokratický stát – „bude velice připomínat Švýcarsko“, jak sliboval Beneš -, v němž se Němci a ostatní menšiny měli těšit jakési obdobě švýcarského kantonového zřízení, se Slováky se mělo zacházet jako s rovnoprávným národem a Podkarpatská Rus se měla dočkat úplné autonomie. Tyto sliby nebyla dodrženy …Stát se nezdařil rovněž v tom smyslu, že neplnil své zamýšlené geopolitické poslání…..posilování stability a udržování mocenské rovnováhy ve střední Evropě…… Československo se dáváním přednosti zájmům Čechů před zájmy ostatních národů, vystupováním lidí, které vlastně nebylo ani oprávněno zastupovat, necitlivým přístupem k smýšlení většiny menšin, které v něm žily, a tím, že se svou nejvýchodnější částí zacházelo prakticky jako s kolonií, místo toho připravilo o podporu většiny nečeského obyvatelstva právě v době, v níž si svou zahraniční politikou odcizovalo své sousedy.

            Opět se dopustím poznámky z vlastní zkušenosti, tentokrát překladové. Mám na svědomí překlady několika odborných publikací, převážně z produkce Stuttering Foundation of America, okrajově i z francouzštiny. Trochu vím, co takový překlad obnáší, s čím se potýkáte atd. Moje překlady vycházely péčí nakladatelství Portál, Grada Publishing, Paido. Často projíždím tramvají kolem reklamního sloganu jedné instituce, kasající se, že…We never stop moving! Překlad? Žádný problém! Ale… Opakovaně se vracím k úvahám, jak nejlépe ten slogan přeložit – nabízí se nejméně patero variant, jedna lepší než druhá, avšak bez znalosti kontextu, s ohledem na cílovou skupinu (znám ji?), s úctou k mateřštině…..prostě oříšek! Nevím, jestli se ještě uděluje cena Skřipec za bídný překlad. Některé překladové tituly odkládám, nejsem schopna je dočíst, jejich čeština prostě skřípe. Mám „své“ překladatele, Zdeněk Hron k nim patří, po právu je viditelně uveden na titulní straně knihy Československo: Stát, který zklamal.

            K pohledu na závěrečnou fázi československého státu autorka netušíc připojuje cenné připomenutí pro všechny zabývající se historií, tedy i pro učitele, nejen dějepisu: Československý stát sice možná zklamal, avšak českému a slovenskému národu se na konci 20.století podařilo vytvořit samostatné, zdánlivě trvalé a do značné míry jednolité státy….dosud narážíme na staré známé zaměření čechostředné argumentace, jímž je prosáklé vše, co bývá zařazováno do publikací, jakými jsou různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí,  pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky, a do mnoha dalších. Podtrhla bych hned dvakrát: různé kroniky,dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí, pamětní desky, památníky, televizní programy, rozhlasové a dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky….Pracujeme s nimi ve školách? Všímáme si, zda třeba nejsou  – slovy Mary Heimannové – veskrze zpolitizované….a nepředkládají dějiny, nýbrž propagandu? To je materiálů! Rozebíráme jejich obsah, komentujeme je s využitím jiných zdrojů? Zde jsou kořeny stále požadovaného kritického myšlení. Netřeba vymýšlet další složité projekty. V moderní škole se hranice mezi jednotlivými předměty stírají, podporujme tento trend. Není na to čas? Kde vůle, tam cesta, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění – to platí stále. Holedbáme se výzvami – zde se přímo nabízejí.

 Dostávám se ke konci autorčiny předmluvy: 16.července 2019 Mary Heimannová v Cardiffu na závěr napsala: Kdybych knihu měla psát dnes a věděla, co teď vím o sporech, jaké vyvolala, když vyšla poprvé, (anglicky 28.října 2009) pravděpodobně bych ji psala ohleduplněji, místy zmírnila zvolené výrazy nebo přidala další vysvětlení a hlídala si tón, abych zabránila případnému nesprávnému pochopení. Nejsem si však jistá, že by to nutně muselo být k prospěchu věci…..Ze všech uvedených důvodů jsem se rozhodla, že nebudu původní rukopis aktualizovat ani opravovat, jakkoli taková příležitost k vylepšování originálu je lákavá, ale spíš jej i se všemi vadami na kráse – poprvé – předložím českým čtenářům.

 K českému překladu knihy Československo: Stát, který zklamal 19.ledna 2020 Magda Vášáryová aktuálně poznamenala: Naše společnosti zavile diskutují už 30 let o rozdílu mezi pravdou a těmi, kteří se cítí být jejími vlastníky….Oháníme se halapartnami i sekyrami, valaškami i dýkami a nakonec i internetem šířenými manipulacemi…jak z toho ven?….Jedním ze způsobů je začíst se do hodnocení našich dějin i současnosti od zahraničních autorů. To jsme přece vždycky chtěli…..Nakrucujeme se před historiky, antropology a kulturology ze Západu. A pak nevěřícně zíráme na jejich analýzy a indukce, krčíme nosem nad cize znějícími analogiemi a syntézami, místo toho, abychom, mžourajíce do světla nové interpretace, radostí poskočili a začali diskutovat. Doma i směrem ven. Máme přece příležitost a Mary nám ji nabízí. Tož, do čtení!

HEIMANNOVÁ, M.  Československo  Stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov, 2020.

                                    ISBN 978-80-87595-86-2.

ORWELL, G.   Uvnitř velryby a jiné eseje. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-140-X.

GLADWELL, M.   Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.  Praha: Dokořán, 2006.

                         ISBN 80-7363-070-2.