Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Až to pomine…

         Litovel je pěkné a zajímavé město nedaleko Olomouce. V létě se můžete projet na lodičce jedním z šesti ramen řeky Moravy přímo pod litovelskou radniční věží a dále náměstím. Opravňuje to město založené roku 1252 Přemyslem Otakarem II. nazývat se hanáckými Benátkami. Krapet turisty opomíjený Svatojánský most patří – po pražském a píseckém – k nejstarším kamenným mostům u nás. U rybníka ve Smetanových sadech stojí prvorepublikově vznosná budova místního gymnázia. Nese jméno po svém nejvýznamnějším maturantovi – Janu Opletalovi. Právě odtud jsem opakovaně putovala chráněným Litovelským Pomoravím, s vědomím, jak se tudy po Olomouc a dále rozlévala zlá voda v neblahém létě 1997. Zažila jsem to tehdy se všemi důsledky na vlastní kůži. Ztráty desítek lidských životů – materiální jsou nahraditelné – byly kormutlivější než při častěji účastně vzpomínaných záplavách postihnuvších Prahu v roce 2002. Město Litovel bylo při katastrofální povodni v roce 1997 celé pod vodou. Jako by to nestačilo – opodál vzpomínaného gymnázia jednoduchý pomník připomíná ničivé tornádo (skutečně tornádo!), které se rychlostí 252 až 332 km v hodině prohnalo Litovlí 9.června 2004. Zničilo více než třetinu města. A nyní – v čase koronaviru – je Litovel s okolními vesnicemi prvním městem naší republiky potřebně sevřeným karanténou.

         Mám ráda naše menší historická města, nepřestávají mě mile překvapovat. Za nespavých nocí znovu ve vzpomínkách putuju Poličkou, Litomyšlí, Novým Městem nad Metují, Třebíčí, Hradcem nad Moravicí, Sušicí, Rychnovem nad Kněžnou, Kutnou Horou, Mikulovem….loni to byly Domažlice, letos (snad!) Prachatice. Zajistím si tak na týden hezké ubytování, pomocí internetu naplánuju cesty okolím a…poznávám! Litovel je město počtem obyvatel srovnatelné s Domažlicemi, Prachaticemi,  Jindřichův Hradec je o něco lidnatější. Tam se budu muset vrátit. Litovel má „svého“ Gustava Frištenského, od roku 2011 první Muzeum harmonik v ČR, s úctou vzpomínaného Jana Opletala, rodáka z blízkého Nákla, zasloužilo by si také„svého“ spisovatele.

         Když jsem před časem vyrážela na prohlídku Jindřichova Hradce, zajela jsem i do Slavonic (krása!), ale opomenula nedalekou Kardašovu Řečici. To jsem ovšem netušila, že se tam v roce 1958 (právě jsem maturovala) narodil Stanislav Komárek. K seznámení s touto vskutku mnohovrstevnatou osobností využiji nejprve Wikipedii: Stanislav Komárek  – český biolog, filosof a spisovatel, autor svébytných esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga. Ty zvídavější ponouknu, aby vyhledali můj blog z roku 2014 publikovaný pod názvem Čtěte ho!

         Až pomine toto nečekaně těžké a složité období, čas koronaviru, jehož důsledky  aktuálně nikdo neumí a nedokáže domyslet, pravděpodobně (snad )budeme (aspoň někteří) citlivější a pokornější. Budeme – nepateticky míněno – potřebovat hodně psychických sil. Jejich kořeny bych hledala také v četbě, ve slovech a názorech těch, kterým věřím a snažím se jim rozumět. Zopakovala bych: Čtěte Stanislava Komárka! Máte mimořádnou čerstvou příležitost. Vím, v těchto dnech nemůžete zaběhnout do knihkupectví, zajít do knihovny. Netuším, zda nový titul z pera Stanislava Komárka již existuje i v jiné než „papírové“ podobě. Audio-knihy si mě ještě nezískaly, asi se jim to už ani nepodaří.

            Takže konkrétně. Z předvánoční ankety Lidových novin Kniha roku si každoročně zaznamenávám tituly, které by mi neměly uniknout. Mezi knihami navrženými k ocenění se opakovaně objevil Stanislav Komárek: Města a městečka. Memoáry. Ten dvoudílný opus si mě zcela získal. Budu hodně citovat, i proto, abych alespoň ve zkratce upozornila nejen na hloubku a svéráz sepsaného, ale také na autorův svébytný přístup k jazyku. Začnu hned několika větami z úvodu. Začíná: Je obecně otázka, proč psát něco jako paměti. Jednak principiálně, protože skutečný mudrc mlčí, žije skryt a nerozhojňuje papírovou pyramidu písemností, jednak proto, že se jedná o žánr čímsi vachrlatý, napjatý na skřipec kdesi mezi amatérsky sepsanou učebnicí dějepisu (v tomto případě druhé poloviny 20.století) a soukromými deníkovými záznamy, které měly zůstat v šuplíku nočního stolku. Někteří se také podiví, proč vydávám memoáry už těsně po šedesátce (tento věk se má, v rámci dobového pokrytectví, za relativně „nízký“). Důvody jsou dva – jednak skutečné mládí je okolo dvacítky a nikdo z nás neví hodiny ani dne, dále pak ten, že v tomto věku lze ještě napsat cosi poměrně sevřeného a příčetného, což kolem osmdesátky v rámci stařecké upovídanosti nemusí být ten případ („toho dne dělala maminka nudle s mákem – ach, milý čtenáři,takové nudličky s mákem, to byla opravdová pochoutka, ale musely se tak uválet a ten máček tak umlít, jak to dovedla jen moje maminka…“). Ta dokonalá absence sebedojímání, zaobalení vzpomínek  do trapného vzpomínkového optimismu je mi nesmírně sympatická a blízká. Ale bez obav – memoáry sepsané Stanislavem Komárkem nejsou prosty citového podtextu, naprosto ne, jen je podán velmi kultivovaně, zejména ve vztahu k prarodičům.  Hned první díl – kniha je rozvržena do dvou dílů – začíná mottem Z rukopisného zpěvníku jedné z mých prababiček, asi 1890“:

Je míň té lásky na světě

než ž blaha v marných snech

že by ji ptáček maličký

unesl na křídlech

on by s ní moře přeletěl

na šířku, na délku

ni pérka by nesmočil

v barevném křidélku.

           Hluboce citlivý vztah k předkům, zejména v ženské linii, se objevuje vícekrát. Ráda přičiním ještě několik signifikantních vět z Úvodu, společného oběma dílům knihy: Cílem knihy je vlastně zachytit z proměn dob a míst, které jsem zažil, to, co mám za potřebné, aby se o nich ve zcela jiných časech, které nastávají, vědělo. Je určena pro lidi v současné době mladší třiceti let – doba, kdy něco věděli jako samozřejmost „všichni“ a kdy už to neví „nikdo“, se překlapuje překvapivě rychle. Samozřejmě jsou tehdejší doby srovnávány s tou nyní přítomnou, která také co nevidět pomine, ale jiný etalon nemám – nikdo neví, kam půjde budoucí vývoj….K nepředvídatelnosti vývoje společnosti se Stanislav Komárek vrací vícekrát, ne s povzdechy, ale prizmatem poučeného a vnímavého pohledu. Odkazuje-li své memoáry „ těm mladším třiceti let“, nemusíme to brát tak doslova, hlavně my učitelé.

            Z Úvodu již jen ukázka autorova sarkastického náhledu na sebe sama: Kniha také jistě není prosta pokusu o autostylizaci, byť snad jen mírného, nikoli ve stylu rytíře bez bázně a hany, který už v předškolním věku nosil munici partyzánům, či naopak největšího hříšníka pod sluncem, ale  dnes již polepšeného….

            K samotnému obsahu knihy Stanislav Komárek poznamenává: Kniha je rozdělena do dvou dílů – Městečka o Kardašově Řečici a Jindřichově Hradci a Města o Praze, Vídni a opět Praze. Je v ní zachyceno pouze to, co jsem sám zažil či slyšel od hodnověrných svědků, nikoli výsledky studia historických pramenů. Kniha by také neměla být apologií proti „protivníkům“ (jmenují se tak, protože jsou nám z duše protivní), ani z převažující části popisem vlastní vědecké dráhy („a potom si mne vzal akademik Málek stranou a řekl mi: „Lojzíku, ty bys potřeboval samostatnou laboratoř…“). Z hlediska dnešního úzkého pojetí vědy jsem ostatně spíše směsí literáta a učence starého typu. Jmenovitě jsou až na výjimky uvedeny pouze osoby, o nichž se píše v jednoznačně kladných souvislostech, životopisná data jen u osob, které nejsou všeobecně známé….Mnozí jistě shledají, že kniha je napsána špatně a nenašli tam to, co hledali a co by tam podle jejich dobrého zdání mělo být, a velmi je to pohorší. Mohu jim poradit jediné: ať napíší, jak to bylo všechno doopravdy, sami – ve svých vlastních memoárech pak najdou přesně to, co marně chtěli najít v mých…Dodám, že Úvod je datován 1. prosincem 2018.

            Chci věřit, že již krátkými úryvky z Úvodu jsem vás dostatečně přesvědčila, že tuto četbu si prostě nemůžete nechat ujít. Že nebudete čekat ( pak zapomenete), až se objeví v Levných knihách, protože ty knihy jsou dnes tak drahé …Zracionalizujte si onu námitku třeba rozpomenutím, kolik jste „v době panování koronaviru“ ušetřili za posezení v kavárnách, za prožitky, které ve výsledku vlastně pro vás žádným přínosem nebyly… DOBRÉ KNIHY vám zůstávají, v domácí knihovně dokonce i vašim potomkům, jak jsem roky „vtloukala“ do hlav svým žákům a studentům a konkrétně s nimi přepočítávala cenu knihy ve vztahu k průměrné reálné mzdě toho kterého času (blog Vesel buď čtenář! červenec 2019). Nepochybuji, že se budete vracet k nesentimentálně laskavě podaným vzpomínkám autora na historii jeho předků, v kontextu doby, „v níž jim bylo žíti“. Opět nezatíženo hlubokomyslným filozofováním, naopak. Na vrub podobných postupů Stanislav Komárek reaguje po svém: Existují v zásadě dva veřejnosti dobře prezentovatelné typy intelektuálských životopisů. „Dědeček byl profesorem na Sorbonně a doma jsme měli velikou knihovnu po všech stěnách….“, popř. „Vyrostl jsem v lese mezi divou zvěří a pak jsem přišel do hlavního města říci jim, jak je to doopravdy…“ Z těchto archetypálních polarit by měl ten můj poněkud blíže k druhému naznačenému. Možná lépe než dlouhé líčení to poví výsek z někdejšího hovoru s mým intelektuálním guruem Zdeňkem Neubauerem, který měl blíže k první naznačené polaritě: „No, Bibli, Dona Quijota a Fausta jste snad doma přece měli, ne?“ Nu, v době mého raného dětství to byly c.k. katechismus, obsahy z prvorepublikové středoškolské četby a převyprávění faustovské historie pro školní dítky. A je to venku…

         Pohled kupříkladu na kapitoly Lidová medicína a zdravověda, Specifika starého Rakouska ve srovnání s dneškem nebo Stravovací zvyklosti za minulého režimu shrnuje upoutávka na přebalu následovně: První díl memoárů Stanislava Komárka zahrnuje nejen jeho vlastní vzpomínky na jihočeská městečka Kardašovu Řečici a Jindřichův Hradec v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, ale podle vypravování svých prarodičů popisuje i poměry na jihočeském venkově počínaje počátkem dvacátého století: tradiční zemědělství, chov dobytka a využívání lesů a rybníků, lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, tradiční rozdělení rolí v rodině i názory na místo a úkoly dětí, místní folklór, stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. Líčí, jak se tato tradice přes otřesy obou válek a komunistického puče přetransformovala v soubor zvyklostí komunistických, hledajících i ve frustrující každodennosti nějakou drobnou radost…

         Druhý díl Memoárů – Města začíná signifikantně kapitolou Vysoká škola, 1977 – 1982. Už jen namátkový výčet zařazených kapitol naznačuje, že text vyvolá mnohou kontroverzi, myslím, že nezřídka nejedné „potrefené husy“: Vojenská katedra a povaha tanku, Psychotropní látky za minulého režimu, Emigrace (Vídeň, 1983 – 1990), Jak se žilo emigrantům, Po letech v Praze, Ekonomická transformace… Z přebalu druhého dílu stručně závěrečné konstatování:  Memoáry končí rokem 2000, kdy prudké změny pozvolna ustávají a nastává dlouhá, klidná a poněkud monotónní perioda, na jejíž zhodnocení je dosud brzy…

             Stanislav Komárek se rozhodně nevyhýbá „ožehavým“ tématům. Jeden příklad za mnohé : Politologie je asi v tom stadiu, jako byla bakteriologie ve 13.věku – nauka, která neumí ve svém oboru předvídat věci budoucí a jen horkotěžko zpětně komentuje minulé, by měla mít stejné sebevědomí jako středověká epidemiologie, která také ex post  vždycky odhadla, za které hříchy byl který mor ranou shůry. Že jeho život nebyl příslovečnou „procházkou růžovým sadem“, odhaluje v kapitole Vymření rodu.

            Ve dnech „koronavirové situace“ přehodnocujeme (na jak dlouho a jak účinně?) význam a závažnost ještě včera veledůležitých faktů, událostí i afér. Tím případnější jsou zamyšlení a úvahy Stanislava Komárka v kapitole Co závěrem? Už v konci devadesátých let se začala ozývat nová, digitální éra…Vlastně ještě přesně nevíme, co přinese…Navíc sami pomáháme jako slepí pavouci snovat celoplanetární civilizační pavučinu, aniž bychom vlastně přesně věděli, co činíme – každý z nás je v ní nějak zapleten a pomáhá ji látat a rozechvívat, aniž vidí a vůbec může vidět celou souvislost…..Jaké že byly největší změny, které ve světě, v mnoha případech spíše jen v Evropě, za mého života nastaly? Jen výběrem….Z více než dvou desítek heslovitě formulovaných změn nahodile opisuji :

-  v zásadě teprve vznikl a rozšířil se vztah k ochraně přírody a životního prostředí, zároveň se jejich stav ve třetím světě zhoršil na katastrofickou mez

- po celý můj život se intenzivně přetřásala otázka mezí růstu civilizace v intencích Římského klubu, zejména pak vyčerpání zásob ropy, aby se posléze ukázalo, že ropy je dostatek (i doba kamenná neskončila vyčerpáním zásob pazourku)

-  vysokoškolské vzdělání se rozšířilo na většinu společnosti, ale podle toho mnohdy vypadá jeho úroveň: zřejmě by bylo dobře veřejně deklarovat, že cílem výchovy je polovzdělanec

-  prakticky zanikla poezie, lépe řečeno poklesla na úroveň prestiže klubu zahrádkářů, za ní bude následovat i próza, ještě relativně nejlépe se drží literatura naučná

-  produkce písemností se zvýšila tak obludně, že snad bude účinnější to důležité jen šeptat učedníkům do boltců

            Těm, kteří se zájmem nahlédnou další závěry, připomenu, že autor datoval své řádky prosincem roku 2018. K vlastnímu náhledu na celospolečenské změny dodává: Tyto fenomény jsou vzájemně provázané, z části ( jak pro co) dobré, z části zlé. Ač jsem byl vždycky trochu civilizační škarohlíd a známá teze sv. Tomáše Akvinského o tom, že dobré se šíří rychleji než zlé, se mi dlouho zdála přemrštěně optimistická, přece jen si myslím, že lepší věci v tomto neúplném seznamu mírně převažují. Nejen jako pedagog pak dodává: Je mi samozřejmě líto, že tradiční vzdělání mizí a bude brzy pryč, ale vzdělaní a nevzdělaní a moudří a pošetilí od sebe budou k poznání i s textovými vyhledávači další generace. Ostatně i my bychom velice těžko snesli srovnání s řeckými jonáky vychovanými podle principu kalokagathia či s renesančními znalci antických tradic a působili bychom jako soubor mrzáků a nedouků s některými podivnými schopnostmi navíc. Však se budoucnosti dočkáme, stačí počkat. Memoáry jsou zde u konce a batoh minulosti je odložen v koutě. Závěrem bych chtěl poděkovat Nebesům, že nade mnou zatím vždycky držela ochrannou ruku a za všechny dary a radosti, kterými mne až dosud zahrnovala. Chtěl bych poděkovat i všem předkům přímým i nepřímým, že nám odkázali tak mnohotvárný svět kultury a praktických dovedností – jsme proto i jejich dlužníky. Jistě bych chtěl na světě podle možnosti ještě pár let pobýt, zažít pár jar a napsat pár knih, ale i kdyby na mne snad zítra spadl strop, stálo to za to. Na rozdíl od mnoha akademických kolegů ani nemám dojem, že jsem byl nedoceněn a nepochopen. Svět je přes všechna svá ošemetná specifika přece jen krásné místo. Díky! Díky!! Díky!!!

            Bezpochyby nebudete se vším, co Stanislav Komárek napsal, souhlasit. Ale dostane se vám mnoha podnětů k přemýšlení. Já už z toho pro práci ve škole, mezi mladými nic nevytěžím. Vy můžete. Jedna „poťouchlá“ rada nakonec: že byste tu knížku už teď koupili někomu k Vánocům? Dobrý tip, věřte mi. Ještě budete mít dost času si ji sami přečíst. Někdy to tak dělávám.

 KOMÁREK, S.  Města a městečka. Memoáry.

                              I.díl: Městečka, II. díl: Města.  Praha: Academia, 2019  ISBN 978-80-200-2970-6

 

 

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.