Můj život s jazyky

         Skončil první měsíc nového roku 2020. Kdeže loňské sněhy jsou? – ptal se bouřlivák Francois Villon Baladách o dámách někdejší doby. Někdejšími jsou z velké části novoroční předsevzetí i těch skálopevně rozhodnutých, že…. tentokrát už ale opravdu začnu běhat, budu pravidelně cvičit a zdravě jíst, zhubnua udělám konečně něco s tou angličtinou, němčinou, italštinou…. (jazyk doplňte podle vlastního stavu).

         Novoroční předsevzetí si roky nedávám, ale s učením se cizím jazykům (abych dostála češtině) mám bohaté zkušenosti – doslova od narození do dnešních dnů, kdy jsem podle Shakespeara …sešla do údolí let. Doma se topíme ve slovnících a jazykových příručkách. Je mezi nimi knížka titulem připomínající klasický Orbis pictus Jana Amose Komenského. Knížka leporelového formátu – Obrázkový svět – vyšla v roce 1985 již ve druhém vydání, v dnes nepředstavitelném nákladu 50 000 výtisků. O čem to svědčí? Autorem textu přibližujícím dětem od šesti let ruštinu, němčinu a angličtinu je laskavý vypravěč František Nepil, ilustrace jsou z dílny Františka Škody. Ke každému z 90 tematických okruhů – od Svět je plný zajímavých věcí po Za sněhem jezdíme do hor – jsou na jedné stránce čtyři sloupečky slov (20 – 25) , k tomu českému ekvivalenty v ruštině, němčině a angličtině. Na některých stránkách doprovodných ilustrací jsou podle potřeby předměty či detaily očíslovány, jak to známe z klasického Komenského díla, kde je v prvním vydání – pro zajímavost – uváděn text v jazyce latinském, německém, italském a francouzském.

         V roce 1987 jsem s ironickým nadhledem napsala na titulní stranu Obrázkového světa: Milému vnoučkovi k prvnímu svátku věnuje jeho pedagogicky orientovaná babička. Adresátovi byly tehdy necelé čtyři měsíce. Onehdy jsme se nad onou dedikací při rodinné sešlosti pobaveně shodli: Vyplatilo se! Mladý muž se již několik roků pracovně a společensky pohybuje v zemi s úředně daným čtyřjazyčným prostředím. Nevadila by mu ani azbuka. Na anglickém gymnáziu absolvoval hodiny nepovinné ruštiny. Dal tehdy na mou radu, že Blair ( britský premiér 1997 – 2007) bude obchodovat s Jelcinem, ale nebude se kvůli tomu učit rusky.

         Co se ruštiny týče, mohla bych se odvolávat na svůj věk, německy trefně spojovaný s termínem Narrenfreiheit (doslovně – tedy kalkem – přeloženo bláznova svoboda). Stručně řečeno: vzhledem k věku už si můžu říkat, co chci, nesvazována ohledy na nic a na nikoho (podle mínění okolí jsem toho nikdy nebyla daleka). Naše současná zběsile rozdmýchávaná protiruská hysterie mi připadá přinejmenším hloupá, trapná a hlavně – ubohá. Moje životní historie mě naučila nevnímat a nechápat svět černobíle. Ve válce vidím především – na obou stranách – ty miliony lidí, kterým válečné běsnění naprosto rozvrátilo život a navždy je poznamenalo. Jistým způsobem k nim patřím. Nejsem pacifista, na to příliš pozorně čtu Georga Orwella: Podstatný rozdíl není mezi násilím a nenásilím, ale mezi tím, zda prahnete či neprahnete po moci. Existují lidé, kteří jsou přesvědčeni o neprospěšnosti armády a policie, ale kteří jsou nicméně mnohem nesnášenlivější a dotěrnější ve svých názorech než normální člověk…Víry, jako je pacifismus a anarchismus, které na první pohled nesou s sebou naprosté zřeknutí moci, tento způsob myšlení dost podporují, neboť jestliže jste stoupenci víry, která je zdánlivě prosta špíny politiky – víry, od níž nečekáte pro sebe nějakou hmotnou výhodu – , jistě už to dokládá, že jste v právu. A čím víc jste v právu, tím přirozenější je, že všichni ostatní by měli být přinuceni k tomu, aby mysleli podobně (s.431)“. Tuto úvahu napsal Orwell v roce 1947(!), pro náš dnešek je bohužel děsivě aktuální.

         Poslední válečné dny roku 1945 jsem prožívala jako Oskar Schindler – oba jsme byli v silně německých Svitavách, pro oba nebyla příchozí Rudá armáda osvoboditelkou. Trochu to odlehčím – s filmově známým zachráncem Židů, který má dnes ve Svitavách různě přijímaný památník, jsem se opravdu neznala. To zajímalo mou vnučku v dětských letech nejvíce. Příjezd rudoarmějců do Svitav si pamatuji. A mohla bych potvrdit slova hraběnky Eleonory Schönbornové o korektním chování sovětských důstojníků. Prohlíželi dům, kde jsme byly jen samy ženy a děti. Znám také konkrétní případy hrůz páchaných drsnými válečnými roky zvlčilými vojáky. Ruskou kulturu, literaturu, jazyk, ruštinu ale s ničím takovým nespojuji. Beletrii skoro nečtu, avšak u povídek Vasilije Šukšina nezaváhám. Hodně nového a podstatného z nedávné i dřívější historie Ruska jsem se dozvěděla z díla Orlanda Figese, profesora historie na Birbeck College na Londýnské univerzitě. Za český překlad knihy Šeptem (Soukromý život ve Stalinově Rusku) jsem Petrušce Šustrové osobně poděkovala na jedné ze Šrámkových Sobotek. Ke své velké lítosti se ani v antikvariátech nemůžu dostat k jiné Figesově knize – Natašin tanec (Kulturní historie Ruska). Četla jsem ji jen vypůjčenou.

         Jako dítě jsem vyrůstala bilingválně, v češtině a němčině. Moje maminka byla – už se to smí říkat – česká Němka narozená v Olomouci. Mluvila zcela plynně jak německy, tak česky. V češtině chybovala pouze záměnou 1. a 4.pádu podstatných jmen rodu mužského, životného. Méně učitelsky – prostě říkala viděla jsem vojáci místo viděla jsem vojáky. Stejná záměna je běžná v řeči Východočechů z okolí Hradce Králové. Tam také možná maminčin gramatický lapsus počátek vzal – její otec, můj přísný dědeček, pocházel z východočeské Hnátnice. Můj tatínek byl Čech „jako poleno“, rodem z toho „Brandejsa“, kde po bitvě na Bílé hoře před odchodem do Polska sedm roků pobýval a na bratrské škole učil Jan Amos Komenský. Pod ochranou Karla staršího ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí napsal Labyrint světa a lusthauz (ráj) srdce. Život tomu chtěl, že obě místa stihnu navštívit v jednom dni, jsou nedaleko od sebe. Dnes můžu říct, že tatínek byl z rodu písmáků, s kaligrafickým rukopisem. Za celý život jsem ho slyšela pronést jednu německou větu.

       Po roce 1989 se vlivem společenských změn stala bilingvální (dvojjazyčná) výchova dětí v rodičovských a odborných kruzích žhavým tématem. Jako logopedku mě nemohlo minout. K problému jsem se vyjádřila vícekrát, ze skripta určeného vysokoškolským studentům  vyjímám: „ Po roce 1989 se nám otevřel svět, doslova i obrazně. Otevřel se hlavně těm, kdo ovládají jazyky. Není divu, že se tento problém dotýká i vývoje dětské řeči. Některé děti se setkávají s různými jazyky přirozeně ve svém prostředí, jiné jsou rodiči vedeny k co nejrychlejší možnosti se jazykům naučit. Hovoříme o bilingvální – někdy multilingvální – výchově. V odborné literatuře se setkáváme se dvěma různými názory. Ten starší se shoduje s velkou částí veřejnosti v zásadním odsouzení bilingvální výchovy. Raná výuka cizího jazyka je dokonce považována za škodlivou, za příčinu některých vad a poruch řeči. Podívejme se na problém realističtěji. Stačí se porozhlédnout po západní Evropě, třeba po takovém Švýcarsku, Belgii, Nizozemí atd. A co africký kontinent? Jižní Amerika, severní pochopitelně také.Tam všude vyrůstají děti zcela přirozeně nejméně v bilingválním prostředí. U většiny těchto dětí lze mluvit o tzv. koordinovaném bilingvismu, kdy dítě získává znalost druhého jazyka v sociálních kontaktech, kde jsou jazyky rozlišovány v závislosti na osobě, s níž dítě hovoří, nebo na situaci, v níž se ocitá. Měli bychom našim dětem v nejútlejším věku dopřát cizojazyčnou tetu nebo babičku, které by v kontaktu s dítětem   p o k a ž d é   mluvily jiným jazykem, než hovoří dítě s rodiči. Děti by v přirozených komunikačních kontextech v různých řečových situacích vrůstaly do cizího jazyka, aniž by ho jako cizí pociťovaly. Leo Rosten, autor kouzelného pana Kaplana, co měl třídu stále rád, napsal: Děkuji svým šťastným hvězdám, že jsem byl už ve čtyřech letech bilingvistou. Nic nezbystřuje ucho k jemným rozlišnostem mezi slovy tak dobře jako pendlování mezi dvěma jazyky“. Dnes již bilingvální výchova dětí vášně nevyvolává. Přiklonili jsme se k realitě. Avšak – přece jen platí Faustovo, že…šedá je každá teorie, zelený strom života. Filosof Ladislav Hejdánek je přesvědčený, že hlavním úkolem vysokoškolského učitele je „rušit kruhy“ – v odkazu na Archimédovo varování kolem probíhajícího římského vojáka – Nedotýkej se mých kruhů! Představa, že právě moje dvojjazyčné dětství je nejlepším příkladem koordinovaného bilingvismu, hlubším zvažováním dostalo trhliny. Základní vzorec tatínek – já – maminka byl v realitě nezpochybnitelný: tatínek na mě mluvil vždy jen česky, maminka převážně česky, podle okolností zapojila němčinu. Tedy: v žádném případě nějaký striktní koordinovaný bilingvismus, zdůrazňovaný slůvkem  p o k a ž d é  s určitou osobou určitým jazykem a nikdy jinak. Z válečného dětství mi zůstaly v po(d)vědomí záblesky německy pronesených vět – běžím po schodech a volám, že mám žízeň…je u nás Onkel Toni, pošťuchujeme se, odbývám ho: Lass mich schon..

          Hned v prvních poválečných dnech, kdy s bílou páskou na rukávu nesměla chodit po chodníku, se maminka rozhodla nechat mou němčinu vyhasnout. Bylo to pro mě bezpečnější. Bohužel uspěla. Když byla Němcům v Československu v 50.letech nabídnuta možnost přihlásit se k české národnosti, odmítla. Německy mluvila jen v nejnutnějších případech. Dosud mi zní v uších znělka rakouského rozhlasového pořadu , který později posloužil jako příklad pro vznik naší Zákruty,rozhlasové relace pro motoristy. Bez komentáře si ráda krátce po obědě pouštěla Autofahrer unterwegs. Myslím, že nejen v naší „domácí“, slovy Pavla Eisnera ponorné češtině, ale na Moravě vůbec – snad také vlivem geograficky blízké Vídně – zůstalo v časech mého mládí hodně germanismů. Jsou lakmusovým papírkem uplynulého času, v jazykové škole zjišťuji, jak už jim mladší generace nerozumí, zato mně pomáhají…uvedu (se vzpomínkovým optimismem) některé, samozřejmě ve fonetickém přepisu : já to zacáluju….máš recht….a šlus! ….štimuje to!….štrozok….tys to ale zrychtovala!….to je houby vert…to chce sitzflajš…

           Vzpomínám si, jak byla maminka tiše pyšná na mou jedničku z češtiny – měla jsem ji jediná ze třídy! Učila nás přísná paní profesorka Doupalová, středoškolská profesorka češtiny a francouzštiny, na osmiletou střední školu přeřazena z třídních či politických důvodů. Učila skvěle! Byla neosobní, uzavřená, úsměvy ani přízní nehýřila. Asi by ji potěšila hlavní cena v mezinárodní literární soutěži Evropský fejeton. Získala jsem ji za text Četbou k rasismu a xenofobii? Cenu mi v Brně v roce 1999 předával prezident PEN klubu spisovatel Jiří Stránský. O rok později jsem se v téže soutěži dělila se spisovatelkou Terezou Boučkovou o prémii za fejeton Zahrada zelená.Často na paní profesorku vzpomenu, když slyším z médií současnou mrzačenou češtinu, zploštěnou na několik ubohoučkých a stále se opakujících frází. Němčina se postupně z mého života vlastně vytratila. K jistému oživení došlo na jedenáctiletce (tehdejší podobě gymnázia), reliktem do dnešních dnů zůstávají předložky aus, bei, mit, nach, von, zu se třetím a durch, für, gegen, ohne, um se čtvrtým pádem. Ty „vysypu z rukávu „ i o příslovečné půlnoci!

         Čas běžel, život šel se vším, co k němu patří. Opravdu neznám kořeny své silné náklonnosti k francouzštině, k jazyku zvukomalebnému, bohatému, svou obtížností ty méně odhodlané odrazujícímu. Nikdo v mém okolí se francouzsky neučil, nikdo francouzsky nemluvil. Nejdříve to kratší čas byly soukromé hodiny francouzštiny. V době čtyřměsíční mateřské dovolené a shánění všeho možného- máslem počínaje – dlouho netrvaly. Po čase, kdy jsem se s dennodenními povinnostmi už dokázala časově nějak srovnat, jsem začala navštěvovat státní jazykovou školu. Každý čtvrtek odpoledne, hlavně nevynechávat, sedávala jsem v první lavici, aby mi nic neuniklo, doma se pilně po nocích připravovala, především přepisováním textů, které jsem většinou nakonec uměla zpaměti. Nevěřím totiž na učení slovíčkům, upřednostňuju fráze, idiomy, celé věty, ustálené obraty. V jazykovce se tehdy scházely povětšinou ženy, vznikaly pěkné přátelské pospolitosti. Pamatuju Aničku, upřímně řečeno, ta francouzština jí zrovna moc nešla. Ale nějakou šťastnou náhodou se dostala na několik dní do Francie! Dotaz, jak se tam domluvila, ji nevyvedl z míry. Prostě prý řekla sloveso v infinitivu, dodala patřičný čas – např. futur proche – a bylo na okolí, jak se s tím popasuje! Následováníhodný příklad člověka, který se nebojí a mluví! Já bohužel patřím k těm druhým, co se nechtějí ztrapnit gramatickou nepřístojností a – jak říkávám – mluvit začínám až třetí den. Vím, je to chyba, ale toho se už nezbavím.

         V roce 1979 – kdy jsem pět roků jazykové školy doplnila roční intenzivní přípravkou – jsem složila státní jazykovou zkoušku z francouzštiny. V tom čase bylo mé dceři doporučeno studium v zahraničí. Upřesněno – v zahraničí tzv. východního bloku, což obnášelo Sovětský svaz (jen hoši – studium diplomacie, námořníci), Polsko, Maďarsko, Bulharsko a NDR (Německá demokratická republika). Volba padla na NDR, na studium chemie – v naději, že nelehké studium přírodní vědy, o které proto nebude větší zájem, zmírní deficit naší politické angažovanosti (nikdy jsem nebyla členkou žádné politické strany). Po roce kádrování absolvovala dcera poslední ročník gymnázia v Jevíčku, kde byli budoucí zahraniční studenti soustředěni. Vzpomíná na to ráda. Stejně jako na pět roků studia na Technische Hochschule v Merseburgu. Stala se inženýrkou chemie. Že umí dobře německy mě přesvědčila jedničkou ze státnice z povinného marxismu- leninismu, ta zkouška bývala i v češtině pro vyžadované „ptydepe“ problémem. Zažila jsem to. Dodám jediné – dnes dcera volně komunikuje s partnery svých dětí, kteří mluví německy.

         Už mi jaksi nestačilo s osmáky na ZŠ pro vadně mluvící zpívat francouzské písničky (zpěv= výborné dechové cvičení pro balbutiky, koktavé). Dívala jsem se dál, doma už by se beze mne obešli. Rozhodla jsem se k nástavbovému studiu francouzštiny na UK v Praze. Jednalo se o pětisetmetrové studium JASPEX – jazykovou přípravu expertů pro rozvojové země. Do budoucna jsem se viděla někde v Africe, možná na frankofonním Pobřeží slonoviny…Potřebovala jsem – učitelka základní školy, byť speciální – doporučení zaměstnavatele (odboru školství na Krajském národním výboru v Ostravě). Možnost přijetí ke studiu jsem hodlala podpořit přihláškou na méně žádanou studijní kombinaci. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že samotná francouzština bude mít hodně zájemců, ale další nabízená kombinace francouzštiny s arabštinou – tam bych mohla spíš uspět. Doporučení k nástavbovému studiu mi krajský školní inspektor podepsal, prý s dodatkem: Ať se děvče pobaví! Snad mi pomohlo, že jsem v tom roce získala 2.místo v celostátní soutěži pedagogických čtení. Týkalo se jazykového vyučování, pod titulem Některé aktivizační metody a formy práce v jazyce českém se zřetelem k vadám řeči vyšlo později tiskem ve sborníku Na pomoc oslabeným dětem. Část literárních hádanek jsem včlenila do blogu Pedagogické návraty. Za Česko-arabský a arabsko-český slovník našeho předního arabisty Luboše Kropáčka (SPN 1984) jsem tehdejších 23 Kč vydala zbytečně, o studium francouzštiny v kombinaci s arabštinou nebyl zájem. Ačkoliv…

          Začaly mé sobotní noční cesty do Prahy. Vlakem trvala jízda z Olomouce téměř čtyři hodiny a konzultace v Praze začínala v 9:00. Závěrečné studijní soustředění v Houštce – Staré Boleslavi , v areálu stadionu spojeného s dávnějšími tréninky Emila Zátopka, jsem absolvovala již jako odborná asistentka katedry speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci. Tam také o nějaký měsíc později vyřešila vedoucí katedry mé další směrování. Na telefonickou výzvu k mému urgentnímu nástupu do Alžíru reagovala sdělením, že mě katedra z výukových důvodů nemůže v dohledné době uvolnit. Bůh ví, co by kdyby…cesty osudu jsou nevyzpytatelné…

         Listopad 1989, který jsem na univerzitě se studenty intenzivně prožívala, přišel pro mě z profesního hlediska pozdě. Na prahu padesátky jsem nebyla pro univerzitu perspektivní, s nějakým zájmem a podporou profesního růstu jsem nemohla počítat, navíc mi chyběly ostré lokty. Osobní iniciativě se však meze nekladly. Vyjednala jsem si sama – se vším všudy – dvě krátkodobé zahraniční stáže. V lednu 1992 jsem se autobusem vydala do francouzského Lyonu, později vlakem do švýcarského Neuchatelu. Na obou univerzitách jsem byla přijata velice vstřícně a důstojně, způsobem v západních zemích obvyklým vůči vysokoškolským učitelům , pro mě ovšem z domácího prostředí naprosto nezvyklým. Nezapomenu, s jakou noblesou pan profesor Bernard P. zaonačil, abych se necítila trapně a mohla realizovat vlakem návštěvy okolních švýcarských univerzit. Nabídl mi možnost přednášky a předem mi vyplatil honorář (byl vyšší než můj měsíční plat doma). A tak jsem studenty Filosofické fakulty univerzity  Neuchatel francouzsky seznámila s aktuálními možnostmi léčby koktavosti u dětí v Československu (Les possibilités actuelles du traitement du bégaiement pour les enfants en Tchécoslovaquie).Možná byli více než mou francouzštinou překvapeni fakty, která jsem se jim pokusila sdělit. V té době jsme totiž byli stiženi pro mě zásadně nepřijatelnou servilitou, jako bychom chtěli obyvatelům zemí na západ od nás ukázat, že jsme odborně i jinak právě slezli se stromů. Neměli jsme to zapotřebí! A také nikdo po nás takové flagelantství nežádal. Proti podobnému chování jsem se víckrát nekompromisně ohradila. Zajímavé zkušenosti a zážitky z pobytu na stážích ve Francii a Švýcarsku jsem ráda a do detailů (podstatných!) předávala svým studentům. Vnoučkovi- předškolákovi jsem přivezla krabici autíček („angličáků“) a nelepivou plastelínu. Kde by mě tehdy napadlo, že jednou…

            Zakoupený slovník arabštiny přece jen v mé knihovně nezapadl. V roce 1994 mladší kolegyně kontaktovala k závisti vzdělaného, sedmi jazyky hovořícího H., se kterým jsme se domluvily – kolegyně, já a moje vnučka – na pravidelných hodinách arabštiny. Byla to nesporně zajímavá zkušenost. H. byl Berber, rodák z Kartága – což znělo libě mé duši nakloněné vědám historickým. Myslím, že jsme si s H. lidsky porozuměli. S udivením jsem poslouchala, jak mou šestnáctiletou vnučku nabádá k zodpovědnému studiu, zdůrazňoval jí potřebu ženské samostatnosti v životě. Naše studia skončila odchodem H. za prací do Prahy. Tam jsme se ještě jednou setkali. Dodnes mám H. v mobilu, jen tak. Po čase jsem četla zajímavý rozhovor , který H. poskytl jednomu z našich serioznějších týdeníků. Z kontaktů s H. si nesu bohatství myšlenek, ke kterým mě inspiroval svým pohledem na historii a na svět. Znovu se potvrdila slova Karla Čapka : Můžete nenávidět Němce, ale nemůžete nenávidět svoji německou bytnou.

         Už si nevybavím, od které třídy jsme měli povinnou ruštinu. Nevzpomínám si, že bych s ní měla nějaké potíže. V 8.třídě byla ruština součástí tehdejších závěrečných zkoušek, na jedenáctiletce jsme všichni z ruštiny maturovali, vzpomínám, že jsem si „vytáhla“ Gogola. Dobrých učitelů ruštiny bylo málo, někteří horko těžko absolvovali LKR (Lidový kurs ruštiny) a byli takříkajíc jen o lekci před žáky. Opět jsem měla štěstí na učitele. Později se jeden z mých pedagogických kolegů přiznal, že nějaký čas ruštinu učil, aniž by kdo poznal, že vůbec neovládá psanou formu azbuky. Když jsem na ZŠ pro vadně mluvící ruštinu neaprobovaně učila, pomohla mi ta výuka přijít na kloub problému, proč v cizí řeči má dítě nepoměrně menší problémy s plynulostí řeči než ve své mateřštině. O tom jsem ale psala jindy a jinde, stejně jako o způsobech, kterými jsme v naší škole minimalizovali eventuální snahy vedení zatížit výuku nějakým ideologickým balastem. Něco z toho je  zaznamenáno kupříkladu v blogu Chytré horákyně.

         Ve skládačce mých jazykových expozé zbývá soudobá lingua franca – angličtina. Mám k ní chladně korektní vztah. Od školních let se všichni v mém okolí – bratr, kamarádka , spolužačka, později švagrová – učili anglicky – a pořád nic neuměli. Nějak jsem tomu jazyku nepřišla na chuť, nevěřila mu. Několikrát jsem se snažila angličtině cestou individuální nebo skupinové výuky přiblížit – nešlo to. Tady jsem snad nejvíce pocítila sílu motivace v jakémkoli učení. Ve vztahu k angličtině mi ta motivace chyběla, bůh ví proč. Navzdory tomu jsem – paradoxně – z angličtiny přeložila víc knížek než z francouzštiny. Z francouzštiny jednu (Jak žít s koktavostí, Grada Publishing, 1998), z angličtiny celkem sedm titulů. Všechny překlady se týkaly problematiky vad řeči, explicitně koktavosti. Navázala jsem plodnou, nejen překladovou spolupráci se Stuttering Foundation of America (SFA), s její prezidentkou Jane Fraser si píšu dodnes (francouzsky). Nebojím se říct, že Svépomocný program při koktavosti byl odbornou veřejností i samotnými potřebnými přijat výrazně pozitivně, jinak by tu publikaci renomované nakladatelství Portál nevydávalo opakovaně, 3.vydání v roce 2011. Snažila jsem se tématiku koktavosti obsáhnout ve všech věkových kategoriích, počínaje raným dětstvím – Koktavost a vaše dítě (Otázky a odpovědi), Votobia1994. Se souhlasem Jane Fraser (prezidentky SFA) světově úspěšný titul Příběh jednoho koktavého ( Brno: Paido 2006) přeložil můj vnuk. Ani uvedení jeho jména jako překladatele ho nepřimělo k další spolupráci. Ohradil se, že „…to překládání je hrozná dřina“. Možná jsem mu vadila víc já jako lektorka překladu. Ale dřina to je! U vnučky jsem kalkulovala s jejím věkem, ve víře, že by mohla být jazykem komunikačně blízká teenagerům, což by překladu prospělo. U třetí stránky na mé připomínky reagovala slovy: „Tak si to přelož sama!“ Stalo se, pod titulem Koktáš? Nezoufej! vydala Grada Publishing v roce 2007 Průvodce pro dospívající. U překladu je podstatné vystihnout, jak se to řekne česky.Vnučka neměla potíže s angličtinou,ale v gymnaziálním věku ještě dostatečně nevnímala nezbytnost vyjádřit text v duchu českého jazyka. Dnes žije a pracuje v krásném městě na krásném modrém Dunaji. Možná s lítostí, že kdysi opustila němčinu u 3.lekce, u nějakého Jitka möchte…, zůstává zatím angličtina jejím hlavním komunikačním prostředkem. Ale abych shrnula svou angličtinu: čtu, textu rozumím , přeložím, ale nemluvím! Nemám motivaci něco na tom faktu měnit.Někde jsem se doslechla, že překladatel Harryho Pottera na tom snad byl podobně.

           Dlouhé roky – dodnes – jsem věrnou frekventantkou státních jazykových škol. Považuji to za mimořádně vhodný a účinný způsob snahy udržovat si jakous takous duševní svěžest, kdy už… Zachovávám si tak ve dnech životního podzimu- přes všechny bolístky – jistý řád, pohybuji se ve společenství lidí jisté úrovně a zájmů. Asi vyvolám pohoršení doznáním, že se úmyslně vyhýbám akcím a aktivitám pořádaným „pro seniory“. Určitě nemám problém přiznávat svůj věk, ale jsem proti chápaní nás starších jako spíše pejorativně stigmatizované sociální skupiny. Je to také jeden z důvodů, proč jsem se nikdy nestala posluchačkou Univerzity třetího věku. Jsem pro akce s generačně pestrým osazenstvem .

            Jsem jazykově trochu přelétavý pták. V posledních desetiletích to byly kurzy i individuální výuka jazyka anglického, německého a ruského. Oprašovala jsem také francouzštinu, z té mojí se léty – bohužel –  stala taková zarezlá věc, jak výstižně ohodnotil vlastní kdysi vystudovanou čínštinu zpěvák Ondřej Hejma. Chtělo by to víc času.  Kritické slovo bych po svých zkušenostech vznesla vůči současným jazykovým učebnicím a z nich vyplývajících forem výuky. Mezi frekventanty jazykových kurzů nejsem sama. Papírově cestovat stanicemi londýnského metra, přesedat , probírat význam a míru třídění odpadu v jednotlivých zemích EU, či ekologická témata, pobíhat po učebně s barevnými lístečky a připichovat je na vyhledávaná místa (mohla bych pokračovat) – to vše by mi snad jazykově prospělo, kdyby…KDYBY se tímto způsobem procvičovaly a fixovaly určité gramatické konstrukce atd. Samozřejmě problém zjednodušuji. Takzvané inovativní metody a formy výuky, včetně na jejich základě koncipované učebnice, naštěstí nepronikly do jazykových kurzů ruštiny pro mírně pokročilé. Byla jsem , i v nastávajícím letní semestru budu jejich frekventantkou. Vyučující, se kterými jsem se setkala a setkávám, jsou rodilé mluvčí, s vysokoškolskou pedagogickou způsobilostí. Výuka je promyšleně propojená s poznáváním ruské historie, přírody, místopisu, literatury, umění a kultury, podle možností individualizovaná ve vztahu k úrovni jednotlivých účastníků. Chodím do těch hodin ráda.

          Domnívám se, že nedostatek procvičování je obecně úhelným problémem také našeho základního školství. Své tvrzeníkromě jinéhoopírám o tříletou zkušenost  dobrovolnického doučování žáků 8. a 9.tříd ZŠ. Vyhmátnout to základní (starý problém základního učiva!), vytvořit z toho smysluplný systém, konstrukci – a v tom se promyšleně pohybovat, rozvíjet – tomu se ve škole věnujme. Nebudeme pak muset uvažovat o redukci obsahu učiva atd. Ještě bych dodala, že vzdělání žáků přímo závisí na vzdělanosti a všeobecném rozhledu jejich učitelů. Mladistvé nadšení – i toho je mnohdy pomálu – nestačí.

          O loňských prázdninách jsem zašla do antikvariátu a zakoupila učebnici němčiny pro samouky autorek Bendové a Kettnerové, vydanou Státním pedagogickým nakladatelstvím (4.vydání z roku 1991). Od 1.srpna 2019 denně  (opravdu jsem ještě ani jeden den nevynechala) nad ní sedím, tedy hlavně píšu (jsem vizuální typ) – dokud nezazvoní na půlhodinku natažený kuchyňský budíček. Denně si vedle křesla na stolek položím štůsek (odhadem tak 20-25 ) kartiček s vypsanými frázemi, idiomy, slovíčky, které v průběhu dne – při kávě apod. – 3x otočím. Jsem se sebou  spokojená! Naučila jsem se za těch několik měsíců podstatně víc než za dva semestry v jazykovém kurzu. Naučila, spíš pochopila, pronikla do struktury jazyka, protože je v jednotlivých lekcích podáván systematicky a hned bohatě procvičován. Rodina žasne, jak jsem schopna se zapojit do rozhovoru s německy hovořícími partnery vnoučat.Prve jsem víceméně rozuměla, o čem je řeč (něco v mé hlavě z dětských let zůstalo), ale mlčela jsem. Nyní se s gustem dávám do řeči i s německou dobrovolnicí v inspirativním společenství Živá paměť (www.zivapamet.cz). Jsem aktuálně u 16.lekce a přemýšlím, co bude dál. Najdu následnou podobně koncipovanou učebnici? Není to pouze boj s doktorem Alzheimerem. Toho neberu jako nemoc, ale jako cenu za dožití, někdo platíme dřív, někdo později, někdo víc, někdo méně. Výstižně o těch problémech jako přirozené fázi života pojednává článek v letošním lednovém čísle časopisu Vesmír. Ale nemusím se panu Alzheimerovi zrovna vydávat poraženecky napospas, bez boje. Zvláště když mi ten boj přináší potěšení – i hlubší úvahy, vede k myšlení v souvislostech. V rozhlasových Osudech na kulturní stanici Vltava mě zaujala myšlenka Ladislava Horáčka (+2015) ,zakladatele renomovaného nakladatelství Paseka. Upozornil na zdánlivý detail, v historickém pojetí nedozírného významu. František Palacký je autorem záslužného díla – Dějin národu českého v Čechách a v Moravě (česky 1848-1872, končí v roce 1526 nástupem Habsburků na český trůn). Když na konci 20.století Ladislav Horáček inicioval sepsání a vydání obdobného díla, pochopil, že je třeba pojmout je jinak, v širších souvislostech. Zasloužil se o vydání Velkých dějin zemí Koruny české(2014), monumentální práce zahrnující 15 dílů (v 19 svazcích), postihující naše dějiny od pravěku po rok 1945. Neměli bychom v současnosti obdobně častěji myslet v širších  souvislostech.?

          Malá, ale nezbytná poznámka na závěr. V roce 1996,deset roků poté, co jsem ze základní školy přešla na univerzitu, jsem ráda v hodině občanské výchovy v jedné 8.třídě ZŠ vysvětlovala žákům příčiny a důvody pro úlevy dětem s diagnostikovanou dyslexií. Byla to vydařená hodina, ráda jsem ji zaznamenala v blogu Scénář pedagogické etudy. Při představování jsem na tabuli napsala své složité jméno – Peutelschmiedová. Ze zadní lavice se ozvalo, jestli je to německé jméno. Když jsem přisvědčila, dostalo se mi odpovědi: „Takové lidi nemám rád“. Cestou z oné základky jsem uvažovala, že by to byl výborný námět pro další hodinu občanské výchovy, tentokrát na téma nacionalismus. Za svobodna jsem se jmenovala Vojtíšková, německé jméno Peutelschmiedová jsem získala provdáním za muže, který Němce skutečně v lásce nechoval. Měl by mě ten žáček rád jako Vojtíškovou? Změnilo se něco na mé osobě změnou jména? Kdo zasel do dětské duše tu nenávist? Nejednáme a nepůsobíme za jiných okolností podobně?

ŠKODA, F., NEPIL, F. : Obrázkový svět.  Praha:  Albatros, 1985. 2.vydání

ORWELL, G. : Uvnitř velryby a jiné eseje.  Brno: Atlantis, 1997. ISBN 80-7108-140-X.

SCHÖNBORNOVÁ, E.:  Život se nedá naplánovat. Praha: Academia, 2018.

                                         ISBN 978-80-200-2790-0.

FIGES, O. :  Šeptem (Soukromý život ve Stalinově Rusku).  

                     Praha- Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2009. ISBN 978-80-7306-406-8.

ŠUKŠIN, V. : Červená kalina a jiné povídky. Praha: Lidové nakladatelství, 1987.

PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. :  Logopedické minimum.  Univerzita Palackého v Olomouci, 2003.

                                                 ISBN 80-244-0258-0

Sborník:       Na pomoc oslabeným dětem. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985.