Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Stalo se

         Ten příběh začal v roce 1995. To jsem už devátým rokem nebyla učitelkou na základní škole, ale odbornou asistentkou pro obor logopedie na katedře speciální pedagogiky pedagogické fakulty naší druhé nejstarší univerzity. Přechod ze základky na vysokou školu nebyl jednoduchý – ve více ohledech. Dnes úsměvně vzpomínám větu „…už máme tak silnou stranickou buňku, že si vás můžeme dovolit“. Zazněla v lednu 1986, kdy jsem na telefonickou výzvu k přestupu na fakultu po předchozích zkušenostech upozornila na svůj kardinální nedostatek – nikdy jsem nebyla majitelkou žádné stranické knížky. Podstatnější problémy výrazné změny pedagogického působení jsem písemně zaznamenala vícekrát, vlastně jako odpověď těm, kteří by právě na pedagogických fakultách rádi viděli více tzv. odborníků z praxe. Lehce jsem je rozvedla kupříkladu i ve své publikaci Logopedické poradenství. V mém případě rozhodla slibovaná možnost „větší tvůrčí svobody“, míněna zejména ta publikační. Honoráře za publikační činnost mi měly kompenzovat citelný pokles měsíčního finančního ohodnocení ve srovnání s  platem na základní škole. Znalé poměrů ve školství ten fakt nepřekvapí.

            Je pravda, že jsem si na ZŠ pro vadně mluvící v Olomouci-Kopečku (dnes již znovu Svatém) po celou dobu svého třiadvacetiletého působení často notně „vymýšlela“. A je také pravda, že ta škola, na kterou vděčně a moc ráda vzpomínám, mi hodně vycházela vstříc. Většina mých nápadů nebyla žádnému ze čtyř ředitelů, pod nimiž jsem tam sloužila, proti mysli. S lehkou nadsázkou říkávám, že mi škola nesplnila jediné – nekoupila mi mikrobus, se kterým by se pohotověji realizovaly aktivity s mými žáky. Největší vděk patří právě mým žákům, od těch jsem se naučila většinu toho, bez čeho bych se neodvážila postavit před studenty na univerzitě.

            Zpětně vím, že jsem potřebovala několik let, abych se na výuku na vysoké škole plně adaptovala. Učila jsem se takříkajíc na pochodu a společenské změny přelomu let osmdesátých a devadesátých mi byly nápomocny. Ohlížela jsem se tu i tam, něco modifikovala podle výuky na lékařské fakultě ( inspirací vnuk medik), přihlásila se a aktivně zapojila do výzvy Univerzity Hradec Králové (Zkouším to jinak), spoluzakládala Klub speciálních pedagogů…všechno to vyvolává kablub vzpomínek, hodných zamyšlení. Psala jsem skripta, překládala odborné publikace o koktavosti, s přáteli rozjížděla sdružení Balbus pro dospělé, kteří mají potíže „s tou zamotanou řečí“ , odborně balbutiky, srozumitelněji koktavé. Vyjednala jsem si odborné stáže na univerzitách ve francouzském Lyonu, následně ve švýcarském Neuchatelu. Navázala jsem velmi plodný kontakt – trvá dodnes – se SFA (Stuttering Foundation of America), překládala jejich publikace, přinášející pro nás nové pohledy nejen na etiologii (původ) a terapii koktavosti. Do všeho jsem v nejvyšší možné míře zapojovala své studenty. Samo sebou jsem narážela i na nepochopení. Když jsem k zápočtu z logopedie nezvykle zadala seznam dvacítky knih (se specifickými požadavky), jistých obav z možných stížností studentů mě zbavila Jiřina Šiklová. Po návratu ze studijního pobytu v USA nadšeně informovala o dennodenním zadávání specifické studijní literatury s povinností vypracovávat písemné eseje. Když Jiřina Šiklová, tak proč ne já? Velmi brzy došlo na úvahy a vzápětí i realizaci logopedické poradny na katedře, kde by studenti pod vedením vyučujících získávali praktické ostruhy logopedického působení. Inkriminovaná katedrální logopedická poradna se stala jistým základem pozdějšího Centra pomoci handicapovaným, které v mnohem košatější podobě, s mnohem širší působností a pod jiným označením existuje na fakultě dodnes.

                Po oznámení v tisku (kde byly mobily a internet!) začali se na katedře objevovat první zájemci. Pamatuji si, že vyhrazeno bylo pondělní odpoledne, kdy jsem pobíhala mezi místnostmi, v nichž se zainteresovaní studenti logopedie snažili popasovat s konkrétními logopedickými problémy – většinou se jednalo o patlavost (abych nezatěžovala odbornými termíny). Přicházeli i dospělí. Vzpomínám na Josefa (krycí jméno), kterého jsem znala ještě ze školy na Kopečku. Jeho narušení komunikační schopnosti (výstižnější termín pro komunikační problémy) bylo závažnější, spojené s DMO (dětskou mozkovou obrnou). Přisuzuji zásadní váhu respektování lidské důstojnosti každého klienta. A jsem také přesvědčena, že klient si musí se svým logopedem „sednout“. Řešení choulostivé otázky prvního kontaktu řečově handicapovaného mladého muže s mladou slečnou – posluchačkou  logopedie – jsem připravila nejprve rozhovorem se dvěma studentkami, o nichž jsem – kromě jiného – věděla, že jsou věřící, stejně jako Josef. Studentkám jsem navrhla, aby za mnou přišly právě v době, kdy budu ve své pracovně mluvit s Josefem – aby si ho „obhlídly“, zorientovaly se a rozhodly o případné spolupráci. Kamufláží jejich návštěvy měla být žádost o zapůjčení jedné odborné publikace. V danou hodinu studentky zaklepaly a vstoupily, přerušily mě v živém hovoru s Josefem. Podle domluvy požádaly o domluvené zapůjčení knížky, jenže…Ve víru denní výuky jsem na „konspiraci“ nějak pozapomněla a začala se vymlouvat, že knížky studentům již po smutných zkušenostech s nevracením nepůjčuji a…Studentky – naštěstí!- na své žádosti trvaly a po chvíli jsem se do reálu vrátila i já. Pamatuji, že setkávání těch tří potom řádku týdnů úspěšně probíhalo, Josef jako dechové cvičení hrával se studentkami na flétnu z not profesora Žilky (Veselé pískání pro zdravé dýchání), zúčastňoval se s nimi také společenských akcí – vše do doby, než nastoupil ústavní léčení. Ještě jsme si potom psali.

            Mařenko, řekni Ř s podtitulem Aby to dětem dobře mluvilo je knížka, která podle počtu výtisků prodaných za měsíc slovy paní redaktorky z nakladatelství „trhala rekordy“.Ohlasy na ni se mi dostávaly také od studentek, zejména z řad „dálkařek“. Skutečně mě potěšilo sdělení, že je ta knížka nabízena ke koupi v různých supermarketech. Chytrý nápad – kolik maminek (babiček) titul „trknul“ při běžném denním nákupu a ušetřil jim čas a rozhodování zajít třeba do knihkupectví. Jedná se o jeden z mých mnoha textů, v nichž se snažím rodiče, učitele a vůbec veřejnost přesvědčit, že říkat Ř nestačí, že logopedie ani zdaleka není jen „o“ správné výslovnosti, o nějaké přišlápnuté sykavce nebo rachotivém er. Moderní logopedie opustila vady a poruchy řeči a zabývá se komplexněji narušením komunikační schopnosti. Rozlišuje deset okruhů, kde patlavost představuje sice nejběžnější (a nejznámější), ale přece jen pouhou polovinu jednoho z oněch deseti okruhů narušení komunikační schopnosti. Zvídavější se dalších informací snadno domohou. Budou možná překvapeni . S lehkou nadsázkou jsem říkávala svým studentkám (mužů bývalo v posluchárně pomálu), že logopedie je ve všem. Jedna absolventka mi tu větu dala po státnicích zarámovanou, graficky sličně vyvedenou.

                Pětileté děvčátko, budu jí říkat Kačenka, se kterým přišli v roce 1995 rodiče do katedrální logopedické poradny, mělo problém s plynulostí řeči. Laicky řečeno – Kačenka koktala. Odborně její komunikační problém spadal do okruhu narušení plynulosti řeči (koktavost – balbuties, breptavost – tumultus sermonis). Průběh následné logopedické intervence by bylo možné vylíčit jako kazuistiku či případovou studii. Pokusím se však zaznamenat vše srozumitelně i těm logopedií nepolíbeným, s povzdechem, že musím být co nejstručnější. Odborné termíny uvedu v krajní nutnosti. Nemám v úmyslu sepsat odbornou stať.

            Koktavost je velice složitý problém, kterému se odborníci většinou – stále pátrám proč – vyhýbají. Planě jsem doufala, že po uvedení filmu Králova řeč dojde k podobnému nárůstu zájmu o problematiku koktavosti, jak tomu bylo v případě autismu po filmu Rain Man. Nestalo se. Zájemce ráda odkážu na odborné publikace pana profesora Viktora Lechty ( většinou vydané péčí nakladatelství Portál) nebo na překladové publikace z produkce SFA (Stuttering Foundation of America).

               Nejsem zastáncem hlubokomyslného diagnostického pátrání po příčině nastalého komunikačního problému (proč koktá?) – ve smyslu přísloví : Stálé ladění, ale koncert nezačíná nikdy. Pídit se po okolnostech porodu – klešťový? protahovaný? koncem pánevním? císařským řezem ?– má smysl jen tehdy, kdy zjištěný fakt ovlivní, přímo určuje volbu a užití dalšího terapeutického postupu. Kačence bylo pět roků, chodila do mateřské školy, původně měla zdánlivě problémy pouze s výslovností některých hlásek (sykavky, L), což rodiče přimělo vyhledat odbornou pomoc v logopedické ambulanci. Logopedce nějak uniklo, že Kačenka nejen patlá, ale současně se v jejím řečovém projevu objevují náznaky neplynulosti řeči. Vzhledem dosažení věku pěti let už nemohlo jít o pouhou fyziologickou iteraci (fyziologické opakování, vývojový jev někdy kolem třetího roku věku dítěte – zde odkážu na svůj na webu dohledatelný text – Když dítě koktá)). Je pochopitelně snazší vyvozovat novou hlásku (zdravotní pojišťovny tuto praxi také vehementně podporují), než se začít zabývat projevy neplynulosti řeči. Avšak – upoutání pozornosti na procvičovanou hlásku se negativně odráží ve fixaci, upevnění projevů neplynulosti, koktavosti. Ta se také začala v Kačenčině řeči stále silněji prosazovat a převažovat nad vadnou výslovností. Spojuje-li se patlavost s projevy neplynulosti řeči, neřešte patlavost, primární je koktavost  – zdůrazňovala jsem svým studentkám.

            Kačenčini rodiče rok chodili – takříkajíc- od čerta k ďáblu. Když odmítli „odbornou“ výtku „Vy ji doma bijete!?“, dostalo se jim rezolutního vysvětlení „Tak ji rozmazlujete!“.Nic neobvyklého u nás . Pamatuji, že podobné vysvětlení slyšel i mladý lékař, otec tříleté dcerky, od svých kolegů – lékařů. Posléze se Kačenčini rodiče náhodou dozvěděli o naší poradně na katedře speciální pedagogiky. Neodradila je ani vzdálenost, kterou dnes po nových komunikacích překonáte „žlutým“ autobusem za nějakých čtyřicet minut.

            Měla jsem skutečně letité zkušenosti co se koktavosti týče. Ale byly to zkušenosti z převažující části s žáky pubertálního věku, učila jsem na ZŠ pro vadně mluvící hlavně osmou třídu. Znamenalo to první dva týdny školního roku (déle tam žáci pobývali jen zřídka) navozovat novou techniku řeči s měkkými hlasovými začátky.Pouštět se do bližšího vysvětlování není předmětem tohoto textu. Zbývající čas školního roku bylo mým úkolem tuto novou techniku řeči fixovat, upevňovat v běžném vyučovacím procesu. ZŠ pro vadně mluvící byla školou speciální, ne zvláštní. Přijímáni byli pouze žáci bez mentálního postižení. Ta škola byla skutečně speciální volbou vyučovacích metod. Jsem za to stále neskonale vděčna! Při výuce museli mít „hlavní slovo“ žáci, mluvili žáci, ne učitel. Přednost dostávaly metody heuristické, dialogické, kdy se nové učivo vyvozovalo otázkami, ne monologickým výkladem učitele.

                Tolik na vysvětlenou faktu, že u Kačenky muselo být všechno jinak! Kdyby se mi výrazivo aktuální češtiny tak nepříčilo, řekla bych, že setkání s Kačenkou bylo pro mě výzvou, odborně mě nakopnulo a posunulo a opravdu jsem si je užila(Uf!) V této věkové kategorii jsem s dětmi s narušením plynulosti řeči neměla žádné praktické zkušenosti, znala jsem teorii. Tuto okolnost jsem Kačenčiným rodičům otevřeně přiznala. Co nejstručněji jsem je seznámila s problémem, ochotně zodpověděla všechny jejich otázky. Tím začala naše roční spolupráce probíhající v pravidelných týdenních setkáváních v pátečním odpoledni. Tíži „logistiky“ na sebe vzala Kačenčina babička. Byla to skutečná dáma, s noblesou příjemného společenského chování, myslím, že jsme si i beze slov dobře rozuměly.

               U dětí školního věku považuji za správné nic před nimi neskrývat, hovořit o jejich řečovém problému otevřeně, s respektem k jejich pocitům a přáním. Jsou tak v procesu nejdůležitějším článkem. Líbí se mi slova Petra Vopěnky (byl bohužel jen krátce ministrem školství): Jako vedoucí skautského oddílu jsem nikdy neříkal „Jdi!“, ale vždycky „Pojď!“  V Kačenčině předškolním věku jsem se navození nové techniky řeči založené na měkkých hlasových začátcích rozhodla dosáhnout nápodobou, aniž bych dívenku jakkoli upozorňovala na její mluvní, komunikační problém. Přes výborně spolupracující babičku se realizované postupy šířily k dalším rodinným příslušníkům. Na každé páteční setkání jsem se pečlivě připravovala. S lítostí bloudím pamětí, kam že jen jsem své tehdejší písemné přípravy založila. Někde jsou! Naštěstí jsem – jak bylo mým zvykem – se vším neodkladně seznamovala na nejbližších logopedických seminářích své studenty. Měli jsme o čem diskutovat. Kačenka byla dítko velmi živé, nesporně inteligentní. Jako předškolačka navštěvovala hodiny rytmiky, sólového zpěvu, hrála na flétnu. Jasné! Dítě je přetěžováno! – konstatovala by valná část terapeutů (logopedů, psychologů, pediatrů…). To se potom nedivte, že vám dítě koktá! Obávám se, že ani dnes tento názor v duchu tradovaného pohledu na koktavost jako funkční poruchu řeči s kořeny v psychice nezmizel. Měla jsem od jednoho pátku k druhému čas vše promýšlet. Zpěv – v odborné literatuře se objevují doporučení, aby koktaví to, co chtějí říct, raději zazpívali. Trapné, ale podložené realitou měkkých hlasových začátků při zpěvu. Rytmika – v kolika logopedických ambulancích se ještě vyskytují metronomy, které mají postiženým pomoci rytmizovat řeč? Nikdy jsem se ničeho takového nedopustila! A hra na flétnu? Připomenu zmínku o Josefovi a Veselé pískání pro zdravé dýchání profesora Žilky. Stačilo promluvit s Kačenkou, zjistit, jak ji všechny ty aktivity baví – a bylo rozhodnuto! Nebudu dívence zakazovat, upírat něco, co ji baví, těší – a navíc určitě prospívá. Podobné zákazy – u „mých“ hochů ve škole to byly pokusy se sportem, s fotbalem – vyřazují dítě z kolektivu, budí v něm a posilují nebezpečné pocity vlastní nedostatečnosti. Udělaly jsme s Kačenkou a její babičkou první krok k tailoringu, terapeutickému postupu šitému Kačence na míru. Učebnice, skripta, odborné publikace jsou souhrnem (možná) poznaného, ale ne dogma, platné vždy a u každého. Bylo třeba řešit i zdánlivé maličkosti. Kačenka přijížděla do Olomouce autobusem. Babička vše rozvrhla a zorganizovala tak, aby na fakultu nepřicházely hned z autobusového nádraží, s Kačenkou možná cestou rozespalou, v zimě uondanou teploučkou kombinézou. Tu na příhodném místě (v cukrárně apod.) vyměnila babička za něco lehčího…Rozumělo se, že Kačenka nepojede za mnou na nějakých dvacet minut, obvyklý čas pro práci s dětmi jejího věku. Brzy jsem zjistila, že společně – Kačenka, její babička a já – zvládneme celou hodinu, pokud si připravím dostatek nejrůznějších logopedických aktivit. Stačilo, aby se Kačenka zavrtěla, a pustily jsme se do něčeho jiného. V krajním případě se šla Kačenka proběhnout po fakultní chodbě, někdy zalila i květiny. To byly chvilky, které jsme s babičkou využívaly k nezbytným sdělením, neurčeným zrovna dětským uším. Dostalo se mi i obecně pedagogického ponaučení. U těch, co zápasí s tou zamotanou řečí, je třeba rozvíjet také tzv. mluvní pohotovost. Ta vyhýbáním se řeči ochabuje. Vyzvala jsem Kačenku, aby na určité slovo utvořila větu. Dívenka místo odpovědi zašeptala babičce něco do ucha. Mou opakovanou výzvu řešila opět šepotem do ucha. Na babiččino napomenutí, že toto se ve slušné společnosti nedělá, aby nahlas řekla, co potřebuje, Kačenka povzdechla: Když já nevím, co je to věta. Patřičně jsem tuto situaci se svými studenty rozebrala. Ptáme se ve třídě vždycky tak, aby nám žáci rozuměli? Chováme se tak, aby se nebáli ozvat, zeptat se? Podobných Kačenek, které se zeptají, není ve třídách moc. Víc je těch žáků, kteří by mlčeli, což by nás – učitele – vedlo k rezignovanému povzdechu: Bože, ani tu větu nevymyslí! A to nechci ani pomyslet na formulace v učebnicích! Mohla bych posloužit čerstvými příklady ze svého aktuálního dobrovolnického doučování.

                 Trochu jsem se obávala, jak celý příznivě probíhající proces ovlivní šestitýdenní pauza, kdy Kačenka kvůli zdravotním problémům s průduškami odjela s babičkou na ozdravný pobyt. Po návratu mi babička tu dobu líčila jako velice náročnou. Pokoj, ve kterém byla s Kačenkou ubytovaná, se stal centrem veškerého dětského hemžení. A to jak hned po ránu,tak i po obědě, v době údajného odpoledního klidu. Kačenka se svou vitální letorou byla jako ryba ve vodě, s gustem organizovala různé hry, soutěže, prostě zábavu. To vše namísto pro balbutiky (koktavé) odbornou literaturou striktně doporučovaný klid a prolongovaný spánek. Zakažte podobné aktivity dětem jako Kačenka, rozhodně tím jejich psychiku neposílíte. Vrací se pomyšlení na nezbytnost tailoringu, terapeutického programu na míru. Jak mi babička sdělila, v jednu chvíli Kačenka maně svou řeč ohodnotila větou : To mě to ta paní učitelka dobře naučila, už se mi nikdo nesměje. Na mé straně (byla jsem celou dobu pro Kačenku paní učitelka) velká radost, ale také důležité poznání. Děti jsou vnímavější, než si myslíme. O nějaké vadě řeči mezi námi nepadlo nikdy ani slovo, ale –jak vidno – oboustranně jsme věděly, co je ve hře. Poučení pro příště? Co z něho vyvodit?

                   Pomalu se vkrádalo pomyšlení, že bychom snad už mohly s Kačenkou „zaútočit“ na její problémy s výslovností. Situace byla usnadněna tím, že u původně vadně artikulovaných sykavek Š,Č,Ž došlo vyzráváním dětského organismu ke spontánní úpravě. Problém zůstával s hláskou L , k tomu ještě -  laicky řečeno – s Kačenčiným ráčkováním. Začaly jsme s L, s hláskou, která je motoricky, pohybově dost náročná. Měla nám pomoci melodie známé písničky zpívaná beze slov, pouze na la la la. V podobných případech je třeba zapojit „logopedická tykadýlka“ , říkávala jsem studentkám, obezřetně pozorovat, co a jak se děje, při sebemenším znejistění rychle couvnout, netrvat na dalším vyvozování atd. Raději nějaký čas počkat. Kačenka tím úskalím prošla bez úhony, výslovnost hlásky L jsme zvládly ve všech jejích postaveních (ve spojení se samohláskami, ve slabikách na konci a na začátku slova, atd., atd. – to jen abych velmi zhruba naznačila složitost úpravy jednotlivých hlásek). „Ráčkování“ přetrvávalo. 

              Čas běžel a jak se blížil zápis do školy, sílily v rodině obavy, co bude dál. Uklidňovala jsem babičku poukazem na Kačenčinu inteligenci a fakt, že odklad školní docházky z kalendářních a zdravotních důvodů (problémy s průduškami) situaci navíc zvýhodňují. Přesto jsem přemýšlela a na další schůzce, další pátek babičce doporučila, co jsem doporučovala vždy všem rodičům potencionálních prvňáčků: vyberte Kačence paní učitelku. Ve městech celkem žádný problém, hůře na vesnici, ale tam se zase lidé blíže znají, což může být ku prospěchu. Dítěti samozřejmě, paní učitelka – zkušená elementaristka zná rodinu a její zázemí, vztahy , problémy, rodiče znají paní učitelku. Nechtěla jsem živou Kačenku vystavovat nebezpečí, kdy by úzkostlivější paní učitelkou byla brzy zařazena mezi děti vyžadující odborné vyšetření pro podezření na LMD (lehkou mozkovou dysfunkci) – v té době předchůdce dnešní všudypřítomné a šmahem přisuzované diagnózy ADHD. Zahájení školní docházky však bylo u Kačenky spojeno ještě s jedním, mnohem závažnějším nebezpečím. Výuka počátečního čtení probíhala v těch časech převážně analyticko-syntetickou metodou. Stručně shrnuto: slova se rozkládala na slabiky a ty na hlásky a zpět, způsobem m a – ma – atd. Absolutně kontroverzně, opačně než jsme celý rok všichni společně usilovali, proti duchu tzv. klouzavé, měkké řeči, eliminující spasmy, křeče hlasivek (znalí věci prominou silné zjednodušení). Výukou čtení v první třídě tak mohlo být naprosto zmařeno všechno vynaložené úsilí. Jak z toho ven? Napadlo mě z hlediska proklamovaných pedagogických zásad kacířské řešení. Kačenčina maminka, která v té době očekávala narození druhého dítěte, byla učitelka. Navrhla jsem babičce, že by doma mohli svolat rodinnou radu. Ta by zvážila, zda by nebylo nejlepší naučit Kačenku číst – bez „rozsekávání“ slabik a slov – ještě před nástupem do školy. Stalo se.

            Při našem loučení babičku znepokojovalo Kačenčino ráčkování. Kačenka mluvila dobře, plynule, ale přece jen…nesvěřila jsem se zcela se svými obavami. Nikdo nemohl tušit, do jaké míry je nově navozená technika řeči fixovaná, pevná, nebo křehká. Své nejistoty jsem si nechala pro sebe s doporučením, že bych s úpravou rotacismu počkala. Uvidíme, jak se Kačenka zorientuje v novém prostředí, srovná s novými povinnostmi, teprve potom…

                 O Kačence jsem se následně dozvídala z občasných telefonátů nebo příležitostně zaslaných pozdravů. Vím, že se výborně učila. Dál ráčkovala , rozhodnuta, že je to její věc. Tak reagovala na opatrnou maminčinu poznámku, zda by s tím už jako žákyně šesté třídy nechtěla něco podniknout. V jednom telefonickém rozhovoru mi babička vzkázala, že „Kačenka mluví jako víno

            …a tak to zůstalo dodnes. Letos zjara  se Kačenka – po čtvrtstoletí – ozvala mailem. Očekává narození prvního dítěte, bude to holčička. Nastávající tatínek nemluví česky, takže by se ráda se mnou poradila o případných úskalích dvojjazyčné (bilingvální) výchovy. Neví, jestli se na ni ještě pamatuji. Už nežije v rodném městě, ale ráda za mnou přijede do Olomouce. Odpověděla jsem obratem. Samozřejmě, že si vzpomínám! Jak by ne! Vždyť mě přivedla k tolika poznáním, kolika jen studentkám jsem mohla díky našemu setkávání  předávat cenné zkušenosti. Moc ráda a vděčně na ni vzpomínám! Zkrátím to. Navrhla jsem Kačence možnost setkání v jejím rodném městě, které stejně už nějaký čas mám v hledáčku  historických míst, do nichž vždy na několik dní zajíždím. Jak to dopadlo? V horkém srpnovém dni jsme několik hodin  v podloubí historického náměstí společně zpětně skládaly mozaiku zajímavého a užitečného příběhu: Kačenka, její maminka a já. Babička, která v tomto příběhu zvládala podstatnou roli, už nám bohužel mohla přizvukovat jen shůry. Vedle nás v kočárku spala dvouměsíční holčička. Té jsem přivezla dárkem knížku Františka Hrubína (jiné dárky už nedávám). Dnes již klasické verše s ilustracemi Jiřího Trnky vrátily mladou maminku do doby, kdy nám Dvakrát sedm pohádek pomáhalo zdolávat neplynulost řeči. K namnoze nejapným, „čistě logopedickým“ říkankám jsem se nikdy neuchylovala. Co jsme se na seminářích nasmáli nad říkankami, které údajně měly dětem s koktavostí ulehčit  situace společenského styku. Jedna z dřívějších skript naší slovutné univerzity – prý užitečná pro poděkování za půjčenou hračku – jako příklad :Děkuji vám za půjčení, měl jsem z auta potěšení.

                 Nikdy by mě nenapadlo, že někdy povozím v kočárku Kačenčinu dcerku. Kačenka vystudovala vysokou školu technického zaměření. Pracovně působí v kolektivu, který tisícům lidí denně zajišťuje spolehlivý a příjemný pohyb po Evropě i dalších kontinentech. Dívá se s optimismem do budoucna, má ráda své blízké, má ráda svou práci. A pořád „ráčkuje“. Nikdo mi nevymluví přesvědčení vyplývající z mého mnohaletého pozorování: ti, kteří „ráčkují“, bývají nadaní na matematiku, nevadí jim ani fyzika. Byla doba, kdy jsem o tomto faktu uvažovala jako o tématu případné diplomové práce. Nějak jsem nedokázala zformulovat zadání a už to nestihnu.

            Tento jeden z mých „logopedických“ příběhů souzní se slovy amerického ekonoma a futurologa Dennise Meadowse, která jsem kdysi zvolila jako motto své vysokoškolské písemné práce: Ať děláte cokoli, dělejte to pokorně. Nedělejte to jako deklaraci jistoty, ale jako experiment. Používejte svou činnost, ať už je to cokoli, k vlastnímu učení.

            Kačenčiným příběhem jsem chtěla připomenout, že 22.říjen je celosvětově Dnem porozumění koktavosti. Podtrhla bych to slovo porozumění.

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.    Logopedické poradenství. Příklady a analýzy. Praha: Grada      Publishing, a.s., 2009. ISBN 978-80-247-2666-3

PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.   Čtení o koktavosti  Praha:  Portál, 1994. ISBN 80-7178-003-0.

PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.   Mařenko, řekni Ř.  Aby to dětem dobře mluvilo.  Praha: Grada Publishing, a.s. 2007. ISBN 978-80-247-2353-2

 HRUBÍN,  F.                              2 x 7 pohádek  Praha: SNDK, 1965, 1.vydání

 

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

Jeden komentář k příspěvku

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.