Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Jiná škola

            Víte, kde leží Kravařsko? Taky jsem to nevěděla, dokud jsem si v Obecním muzeu na zámku v Kuníně nepřečetla, že „Kravařsko je starý historický název oblasti, která se rozprostírá kolem Nového Jičína, lehce zvlněné krajiny s úrodnými lukami a lesíky v povodí řeky Odry. Název vznikl na konci 18. století a neznamenal nic jiného, než oblast, ve které se chovají krávy – doslova „kraví zemičku“  (německy Kuhländchen). Počátky šlechtění kravařského skotu jsou spojeny s vesnicí Kunínem (dříve Kunvaldem), který představoval vlastní srdce Kravařska ležící uprostřed mezi jeho hlavními městy: Novým Jičínem a Fulnekem. Kravařsko bylo kulturně německou oblastí s vlastním rázovitým nářečím, písněmi, zvyky, ale především s hlubokým vztahem obyvatelstva ke zdejší krajině“. Pokud někomu název obce Kunín materialisticky připomíná v regálech obchodů vyskládané kelímky s jogurty, smetanou a kefíry, uvedu vše na pravou míru. Stáda krav zde možná v okolí zůstala, zastávka autobusu „Mlékárna Kunín“ také, ale ty bezpochyby zdravé pochutiny se již patnáct let vyrábějí jinde, v Ostravě. Inu, taková je doba.

            Zdejší kraj však oplývá podstatnějším bohatstvím – osobnostmi, jimž čas na významu neubírá. Chronologicky začnu Janem Amosem Komenským (1592 – 1670), který ve Fulneku prožil ještě před bitvou na Bílé hoře tři nejšťastnější roky svého života, jak o tom sám píše v knize Přemyšlování. Poprvé se zde oženil a ve Fulneku se mu narodil syn Daniel. Ono se ostatně kolem roku 1618 na Novojičínsku bratrským školám mimořádně dařilo, chodit do nich mohly také děti např. v Mořkově nebo v Suchdole nad Odrou. A jak se později ukázalo, smysluplné školy zapustily v této krajině  – na Kravařsku – tuhý kořínek.

            Téměř na rok o dvě století později se v Hynčicích (Heinzendorf bei Odrau), které jsou dnes částí obce Vražné, narodil Johann Gregor Mendel (1822 – 1884), jehož tři zákony dědičnosti, vyvzdorované na prachobyčejném hrachu, se staly základem genetiky. Tohoto „Moravana německé řeči“, jak se Mendel sám cítil a označoval, si dnes zcela přivlastňuje Brno. Zapomíná se na jeho studia na naší druhé nejstarší univerzitě v Olomouci (1840 – 1843)‚ kde byl svými učiteli – významnými vědci fundamentálně ovlivněn a získán právě pro studia vedoucí k pozdějším objevům. Učitelstvo by mohlo věnovat více pozornosti epigenetice, novému a rozvíjejícímu se podoboru genetiky.

            Asi bych etnograficky ( nověji: kulturně a sociálně antropologicky) pohořela, kdybych dále vzpomenula kupříkladu Leoše Janáčka (1854 – 1928) a jeho rodné Hukvaldy, sice vzdálené od Nového Jičína jen 20 km, ale ležící již na rozhraní valašsko-lašském. Co se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem ( 1856 – 1939), z ještě bližšího Příbora (Freibergu)? Vsuvka pro pohoršené: německé názvy českých (moravských) obcí a měst uvádím z vlastní zažité zkušenosti z doby, kdy se to u nás ještě cizinci nehemžilo. Když moje přítelkyně, psycholožka z Lyonu, v roce 1982 stážistka na Univerzitě Karlově, při pobytu v Olomouci projevila zájem navštívit Freiberg, byla jsem v rozpacích. Nic mi to neříkalo,dokud jsem se nedopídila, že se jedná o rodiště Sigmunda Freuda – Příbor, v zahraničních – nejen  odborných materiálech –  takto uváděno  neznámý pojem.

            V samém srdci Kravařska, jen několik kilometrů od Nového Jičína, jsou Hodslavice. Nejznámější Hodslavjan František Palacký (1798 – 1876) by mohl být na své rodiště hrdý. Hodslavice byly prohlášeny Vesnicí roku 1995 a navíc se jim dostalo celostátního ocenění Vzorná obec. Zajímavých šestadvacet roků jsem na Palackého univerzitě v Olomouci pedagogicky působila a příležitostně se tam ráda – na pozvání! – vracívám. Přiměřeně se orientuji v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě , dosud jsem u žádného z Palackého životopisců nenašla důvěryhodné vysvětlení, proč byly ony Dějiny dovedeny pouze do roku 1526, roku nástupu Habsburků na český trůn. Občas se vracívám k textu pohříchu v mnohém stále aktuálnímu, k dopisu, kterým Palacký v revolučním kvasu roku 1848 reagoval na pozvání na jednání ve Frankfurtu. Onoho jednání, které známým satirickým popěvkem – Píseň o tom německém parlamentě - odbyl Karel Havlíček Borovský:

                    Šuselka nám píše

                    až z německé říše,

                    bychom přišli Němcům pomoct,

                     že jim kručí v břiše.

 

                  A vy, Němci , chámi,

                  nehrajeme s vámi

                 co jste si tam nadrobili,

                  to si snězte sami.

 

                 Německo je vaše,

                 Čechy ale naše,

                nefoukejte nám z Frankfurtu

                do slovanské kaše….

Dodávat – zpívá se jako Na tom pražském mostě rozmarýnka roste – je zbytečné, kdo tu písničku dnes zná, už si notujeme jinak. Ale otázky se hrnou: Kdo byl Šuselka? Jak se dvě – náturou i celkově –zásadně rozdílné osobnosti, František Palacký a Karel Havlíček Borovský, dostaly do hledáčku mladých revolucionářů, plánujících zbavit je života v rámci Májového spiknutí 1849? Jak se ideologovi anarchismu a podněcovateli revolučního hnutí v Čechách roku 1848 Michailovi Bakuninovi vedlo v olomouckých kasematech, kde si odpykával trest také Karel Sabina, talentovaný literát, považovaný za tvůrce českého románu, dnes známý jako konfident a zrádce národa?

           Takto nahlíženo přestává být dějepis, historie nudnou snůškou dat a jmen, její protagonisté jsou nám lidsky bližší. Tak jsem se setkala s Františkem Palackým. Ne jako s důstojně zachmuřeným starcem, ale s Františkem Palackým studentíkem, vlastně desetiletým školákem, chovancem vzdělávacího ústavu na zámku v Kuníně.

            Zámek Kunín, poválečně zdevastovaný až k uvažované demolici, od roku 2004 díky desetiletému úpornému úsilí nadšenců opět patří k perlám moravské barokní architektury. Navíc se letos v létě již po sedmé stal Zámkem plným hudby, kdy v historických komnatách probíhají interpretační kurzy staré, převážně barokní hudby, završené koncerty ve velkém sále zámku a sousedícím farním kostele Povýšení sv.Kříže. Těm spíše technicky orientovaným prozradím, že pouhé tři roky po průkopnících (pionýrech, rehabilitujme ten výraz) balonového létání bratrech Montgolfierových se v dubnu roku 1786 u zámku v Kuníně podruhé pokusil o vypuštění horkovzdušného balonu hrabě Klement Alois z Truchsess-Waldburg- Zeilu. Pokus skončil neúspěšně, stejně jako manželství pana hraběte se šlechtičnou , která zůstává v paměti jako naše dobrá paní hraběnka Walburga, oficiálně – zkráceno – Marie Walburga hraběnka z Truchsess-Waldburg-Zeilu, rozená z Harrach-Hohenemsu. Paní hraběnka žila v letech 1762 až 1828. Porodila čtyři děti, tři zemřely v útlém věku, čtvrtého syna odvezl pan hrabě za hranice. Paní hraběnka se s ním již nikdy nesetkala. Z těžkých životních zkoušek a pochopitelných depresí se dobrá paní hraběnka dostávala – dnes bychom řekli – veřejně prospěšnou činností, kterou si vysloužila označení „první dáma evropského osvícenství“. Podrobné vylíčení pohnutého života paní hraběnky Walburgy, jejích aktivit a vůbec dění kolem kunínského zámku najdou zájemci v článku sympaticky zainteresovaného kunínského kastelána pana Jaroslava Zezulčíka (Znamenitá paní hraběnka, časopis Poodří, č.2/2004). Například až na specializovaném americkém webu získal pan kastelán fakta o divadelní hře Luisa aneb Jak se zkouší láska, kterou paní hraběnka napsala v 22 letech, tedy v roce 1784. Dva roky po převzetí kunvaldského panství jako dědictví – v roce 1783 – zakládá paní hraběnka výchovně vzdělávací ústav, který svou koncepcí a hlavně realizací zásadně předběhl dobu. I když se v odborné literatuře objevují zmínky o možné inspiraci myšlenkami zednářského hnutí, nelze opominout tradici bratrských škol v regionu Kravařska. Mohlo se jednat o obnovení školy, která v Kunvaldě existovala již v 16. století a zanikla v době třicetileté války. Ne na dlouho.  Už v roce 1654 byl u statku Martina Schneidra č.87 postaven výminkářský dům, kde byly tajně vyučovány děti v bratrské víře. Od roku 1792 byl výchovně vzdělávací ústav rozšířen na dvojtřídní a umístěn na zámku. V letech 1807 – 1809 se jeho žákem, studentem stává také František Palacký z nedalekých Hodslavic, tehdy hoch devíti až jedenáctiletý. Připomenu i ty tristnější údaje. Ústav byl rozhodnutím knížete Metternicha nařízením Moravského gubernia v Brně v roce 1814 zrušen. V té době mělo panství 1 643 obyvatel, dnešní stav činí 1 893 osob, přičemž – pro zajímavost – bylo po válce z obce odsunuto 1 132 Němců, jejichž potomci jsou s obyvateli současného Kunína v živém kontaktu. Svědčí o tom četné doklady v Obecním muzeu na zámku.

            O výchovně vzdělávacím ústavu paní hraběnky několik stručných základních dat, které i tak vzhledem k době existence ústavu doslova „berou dech“. Škola byla pojata jako ekumenická, tedy pro frekventanty různého náboženského vyznání, pro katolíky, evangelíky, židy, šest až osm pedagogů pečovalo o zhruba 60 žáků. Děti byly ze všech sociálních skupin, z rodin poddanských stejně jako šlechtických. Vzdělání se dostávalo chlapcům i dívkám, a to národnosti české i německé. V zámeckém parku se cvičilo. Ve škole proběhlo dokonce první veřejné očkování proti neštovicím. Co dodat?  Se svolením průvodkyně jsem si v zámku ofotila týdenní školní rozvrh, vyučovalo se od pondělí do soboty. Pro ilustraci nabízím pondělní rozvrh výuky 2. třídy z roku 1806 (s dobovým pravopisem):

5 – 6   číslové a mírové poměry 

6 -7     náboženství 

7 – 8   německé články

8 – 9   německé články

9 – 10  hudba

10 -11  náboženská čtení

11 – 12 kreslení

12 – 13  oběd a úklid

13 – 14  klavír

14 – 15  krásnopis

15 – 16  přírodopis

16 – 17  zpěv

17 – 18  německý sloh

18 – 19  světové dějiny

V dalších dnech byly zařazeny ještě předměty kreslení, počty, zeměpis, francouzský jazyk, jazyková cvičení

                 Traduje se, že paní hraběnka byla velmi přísná, dbala na pořádek a dodržování pravidel. Na portrétech některých žáků zaujmou spořádaně zastřižené „ofinky“ vlasů. Paní hraběnka prý tak skrývala vysoká čela, která považovala za projev nadměrné a zbytečné pýchy chovanců. Věrohodnější informace čteme v obsáhlém životopise Františka Palackého  z pera Jiřího Kořalky: „K učebním předmětům, na něž Palacký později vzpomínal, patřily přírodověda, fyzika, základy obecných dějin, antropologie a hospodářství. Ve výborném a svobodomyslném prostředí zde Palacký podle svých slov získal první základy svých vědomostí a za vynikající studijní výsledky byl zapsán do zlaté knihy ústavu. Představeným školy byl od roku 1806 šestadvacetiletý přírodovědec Karel Josef  Jurende, později známý jako zakladatel a dlouholetý vydavatel moravského vlasteneckého kalendáře v němčině a češtině…měla ho /Palackého/ ráda také samotná hraběnka, majitelka školy, o níž ovšem nemohl vědět, že v té době musela čelit dvěma udáním zámeckého kaplana a děkana v Bílovci. Stížnosti obou katolických kněží uváděly, že prý hraběnka vyučovala náboženství podle vlastních názorů, že žáci ústavu nebyli dostatečně vedeni ke katolickým bohoslužbám a že zpívali písně ochranovské Jednoty bratrské. Jakmile však otec Jiří Palacký získal dojem, že by se jeho syn František mohl v příjemném kunínském prostředí přichýlit ke katolické víře, rozhodl se vzít ho z této školy domů“.  O dalších osudech Františka Palackého, bezpochyby pozitivně ovlivněného pobytem v ústavu paní hraběnky Walburgy, si můžete číst v šestisetstránkové práci Josefa Kořalky (Jiří Morava je stručnější, zase jinak zajímavý).

        Já jsem měla štěstí. Neuvěřitelná souhra náhod si k mé velké radosti pohrála s mým učitelským osudem a přiměla mě pobýt několik dní v Novém Jičíně. Na půvabném novojičínském náměstí – v roce 2015 získalo ocenění Nejkrásnější náměstí v ČR – jsem pod pamětní deskou generála Laudona s několika aktéry rozplétala a doplňovala učitelský příběh, který dokáže zosnovat jen život. Dvě noci jsem o něm mohla rozjímat v Kuníně, kde jsem si zajistila stylové ubytování v zámeckém podkroví. Jak se ukázalo, naše dobrá paní hraběnka mi jako bonus poskytla bližší seznámení s povzbudivou částí historie našeho školství. Další přívlastky si k té škole doplňte sami.

 

KOŘALKA, J.   František Palacký (1798 – 1876) Životopis Praha: Argo,199    ISBN 80-7203-125-2

MORAVA, J.   Palacký – Čech – Rakušan – Evropan

ZEZULČÍK, J.   Znamenitá paní hraběnka.  In: časopis Poodří, č.2/2004.

 

 

 

 

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.