Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Srpen 2019

Výhledy

           Že by Domažlice ležely v mělkém dolíku? Nabyla jsem toho dojmu, během týdenního pobytu jsem  v okruhu několika kilometrů zdolala hned čtyři kopce, z větší části pěšmo. Nejprve jsem za úmorného červencového vedra vyšlapala na třech kilometrech převýšení zhruba 120m. Nic moc, ale přičtěte mi k dobru sálající slunce a rok mého narození (kdy Hitler přepadl Sovětský svaz). Cestu na Baldov k památníku v realitě neuskutečněné, a přece vítězné bitvy husitů s křižáky 14.srpna 1431 mi měla zpříjemnit expozice děl ze sochařských sympozií minulých let. Zahájení toho letošního na zahradě bývalého augustiniánského kláštera v Domažlicích – nyní Základní umělecké školy – jsem se zvědavě zúčastnila. Samotný vrch Baldov zdobí – či má zdobit (mně se nelíbil) – šest metrů vysoký žulový prstencový kalich. Na kráse mu nepřidává ani těsné sousedství telekomunikační věže. Panel naučné stezky mě vrátil k událostem srpnových dnů roku 1431, kdy právě zde, v prostoru Baldova, došlo – jak čtu – k Vítězství husitů nad vojsky V.křížové výpravy. Rozhlédla jsem se nejen po krásách Českého lesa, ale také po informacích nabízených Wikipedií. Ten údajně v panice v křoví ztracený kardinálův klobouk, jak jsme se učili ve škole, mi nestačil. Ouha, zádrhel! Wikipedie tvrdí, že bitva u Domažlic byla součástí ne páté, ale čtvrté křižácké výpravy. Pravdu jsem hledala ve své knihovně, přímo u zdroje nejspolehlivějšího – v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Schraňuji vzácné vydání z neklidného roku 1939 jako vzpomínku na původního vlastníka, mladého muže příliš brzy podlehnuvšího zlé nemoci. Listuji ve 3.díle nadepsaném Článek sedmý – Rozhodnutí. Pátá i poslední kruciáta proti husitům. Wikipedie se tedy mýlí, budu si tu její nespolehlivost pamatovat.

            František Palacký dokončil své monumentální dílo v roce 1867, jako (tehdy) kmet již téměř sedmdesátiletý. Přiznávám, v jeho díle listuji jen příležitostně, nejčastěji utilitárně, stejně jako v tomto případě z potřeby něco si ověřit, s něčím se blíže seznámit. Překvapeně čtu, do jakých detailů byl Palacký schopen čtenářům historické události přiblížit. A nejen historické, i tu všednodennost, která obvykle zůstává nepovšimnuta. Co záleží na tom, jak lidé tehdy – ve stínu heroických dějin – žili? I oslavovaná doba – v tomto bodě husitská – měla svoje stíny a problémy: - „ Národ český, ačkoli vítězný, nemohl však uchrániti se, aby nestrádal také mnohonásobně sporem a bojem již desítiletým, proti celému takřka světu, rozbroje domácí, pobořená města, hrady a tvrze vypálené, obyvatelstvo namnoze povražděné aneb ze sídel svých vyplašené, pole nezoraná, živnosti kleslé, obchod s jinými národy na vše strany zamezený, zdivočilost mravů vzmáhající se v té míře, co umy pokojné v zemi hynuly a ředly – to vše nedalo se nahraditi ani opraviti kořistmi sebebohatšími z ciziny.Také ubývalo čím dále tím více domácí síly bojovné, lid selský a řemeslníci po městečkách již počali valně ukrývati se, kdykoli voláno na vojnu, a byvše přece sehnáni, ukrádali se z vojska zase“. Nelekám se archaických tvarů češtiny, ostatně je jich méně, než bych očekávala. V kontaktu s žáky nebo studenty bych z toho udělala spíš přednost, nebojím se říct – až trochu recesi. Mám (nejen) učitelskou zkušenost z chápavého, skoro rozverného přijetí způsobu, „jak spolu vedli řeči Petr Bajza s Édou Kemlinkem a Josefem Zilvarem z chudobince“ – prostě ti hoši z Poláčkovy knížky Bylo nás pět. Nebála bych se tedy – různou audiovizuální formou – přiblížit ve třídě, v posluchárně úsilí a roli kardinála Juliana Cesariniho. Své poslání spatřoval v zajištění konečného zúčtování s husity, a proto „…kardinál Julian velikou horlivostí objížděl země německé, zvláště v Porýní, hlásaje všude kříž a rovnaje všecky veřejné spory a půtky, aby majíce doma pokoj, všichni obrátili se silou tím větší proti Čechům“. Průběh bitvy-nebitvy u Domažlic, v prostoru Baldova ho nakonec přivedl k náhledu, že bude rozumnější s husity vyjednávat. To prozření spojené s nabytým respektem k osobnosti Prokopa Holého je Palackým vylíčeno následovně: „ O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati…v úterý dne 14.srpna (1431) zrána sešikovalo vozy své a táhlo celý ten den k Domažlicům…Byly již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blížil a že nastával tudíž boj rozhodný. I ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou. Kardinál Julian s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi /Baldov?/, aby shlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především hora obsazena byla….vše se hemžilo, křik a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to? volá kardinál poděšený, proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl, přišla mu zpráva, že vojska všecka byla na útěku, aniž prý možné bylo udržeti jich, pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již utíkání bylo všeobecné….  Honci vojska českého vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho…a tak ode všech vozů Němci utekli, i ode všech děl a jiných věcí svých. Ubohý kardinál, jehož lidé nejvíce utrpěli, octl se u velikém nebezpečenství, ne tak od Čechů, jako raděj od křižáků samých, kteří náramně rozjitřeni jsouce, sčítali na něho vinu všeho neštěstí. Biskup würzburský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němž přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesešed, aniž pokrmu neb nápoje poživ“.

          Co se četných přechodníků a jazykových archaismů týče, držela bych se Žižkova: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte! Ale nebrala bych to doslova – přechodník může být komunikační libůstka, je-li v pravý čas náležitě užita. Chovám v paměti úsměvnou vzpomínku na osmáka, který viděl až na dno mé učitelské duše. Svou omluvu lišácky formuloval slovy: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol“. Rozhodně bych vše nezploštila na gramatické technikálie (přechodník přítomný se tvoří…), zůstala bych v jazykově emoční rovině. Již vícekrát jsem připomněla slova vynikajícího bohemisty pana profesora Alexandra Sticha: „Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti. Individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“. Krátce – využila bych přechodníků a jazykových archaismů ke hře s jazykem, s mateřštinou, Nejsem maximalista, nikdy svým záměrem neoslovím všechny ve třídě, v posluchárně. Dotknu-li se několika, zahraji-li na strunu dvou, tří, zaplaťpánbůh za to! Těm ostatním to v žádném případě neublíží ani neuškodí.

         Další den jsem se vydala z domažlického náměstí (428 m n.m.) na Veselou horu (589 m n.m.). Čekaly mě 3 km ke známému poutnímu místu zvanému Vavřineček. Na zelené turistické značce hned za místním nádražím bylo někým zkušeným připsáno: Stezka vede roklí !!! Ty vykřičníky byly na místě: moc se mi ulevilo, když ponurá, roklí sevřená, neprošlapaná stezka po několika stech metrech vyústila v aleji vzrostlých stromů. Účastníci letošních Chodských slavností (9.-11.8.2019), největší národopisné slavnosti Chodska, šli pravděpodobně raději po silnici, dudáci v chodských krojích (viděla jsem je v domažlickém  kostele při křtu novorozeněte) by se v rokli přinejmenším urousali. Nejslavnější pouť ke svatému Vavřinci (slaví svátek 10.srpna) se konala v roce 1939 jako protest proti okupaci Československa. Zúčastnilo se jí na 120 000 poutníků, svážely je do Domažlic speciální vlaky. Mezi účastníky poutě byli vedle církevních hodnostářů (letos sloužil mši Dominik Duka) i představitelé českého kulturního života, mezi jinými Josef Hora, Karel Hašler, Jiří Mucha a – nastojte! –Julius Fučík! Co tato jména říkají těm ve školních lavicích nebo vysokoškolských posluchárnách? Nemáte čas si o nich promluvit? Připomínám: Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: Kde vůle, tam cesta.

         Obešla jsem v ten čas zavřenou kapli sv.Vavřince, přečetla si na informační tabuli něco z místních dějin i pověstí. Třeba o manželce mydlářského mistra Zuzaně Veselé (odtud pojmenování hory – Veselá) donátorce pozemku pro stavbu kaple jako díků sv.Vavřinci za vyléčení z depresí. Vida, deprese fungovaly i v 17.století! Mě skoro do deprese uvrhl pohled na zchátralou, kdysi nepochybně výstavnou rozlehlou rekreační chatu hned přes cestu naproti poutnímu kostelu sv.Vavřince. Donedávna prý zotavovna ROH, dnes rozpadající se budova zarůstající náletovými křovinami. Něco to o nás vypovídá. Na zpáteční cestě jsem se rokli vyhnula, i když tudy podle historiků chodívala na Veselou horu za svého pobytu v Domažlicích Božena Němcová, Paní komisarka Jindřicha Šimona Baara. Cesta po silnici vedla kolem kaple sv.Anny. Kaple je nedávno restaurovaná, okolí upraveno, můžete i posedět a zavzpomínat na ubožáky, kteří se v těchto místech modlívali před cestou na popraviště. Na další horory ještě dojde.

         Domažlice mají dvě nádraží. Jedno, to hlavní, je – místní prominou – odpudivě šedivé, řekla bych čpící pohraničím. To druhé, mně místně i pocitově bližší – Domažlice město –jsem zastihla v čilých stavebních úpravách. Chci věřit, že nestřou pel prázdninově poetického nádražíčka, z rodu těch z veršů Jana Skácela: 

         Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

        Vždycky jsme malinko smutní                   

        na malých nádražích, kde nikdo nečeká.

        Najednou máme bílou duši z bezu,

        najednou je v nás příliš člověka.

 Já jsem nesmutnila, i když děti, se kterými jsem se poprvé setkala v autobuse cestou do Horšovského Týna, vlakům nemávaly. Jejich přívětivá vedoucí, podpořena mladým mužem, zřejmě „praktikantem“, už věděla, že zrovna mně nemusí existenci dětského příměstského prázdninového tábora vysvětlovat. Oceňujeme dost – nejen finančně – činnost podobných zapálenců? Pro peníze to jistě nedělají. Kolika rodičům „vytrhnou trn z paty“, postarají se o jejich děti, které by se jinak pravděpodobně nějak poflakovaly v ulicích letně změněných měst, vystaveny různým nebezpečenstvím. Kdo někdy zkusil připravit na týden smysluplný –dokonce kulturní! – program pro houf pětadvaceti dětí, uznale pokývá hlavou.

 

          Regionální vlaková souprava místy zastavuje jen na znamení. Také jsem stiskla „čudlík“ a vystoupila v Trhanově (456 m.n.m.). Zdejší zámek slouží jako ubytovací zařízení. Zřejmě nebude tak stylové, jako U dobré paní hraběnky na zámku v Kuníně u Nového Jičína. Ostatně – Lamingerové patřili k drobné, ne zrovna bohaté šlechtě. Tradované cizáctví jim přisoudila až Božena Němcová. Zvídavější odkážu na Toulky českou minulostí, nejlépe jejich rozhlasovou verzi. Do detailu „nabourává“ (formulace autorů pořadu) příběh uhnízděný nejen školní výukou v našich myslích. Kdo z nás tuší, že Lamingerové se původně aktivně účastnili českého stavovského povstání? Po bitvě na Bílé hoře (1620) se jeden z nich snažil před vítězným panovníkem honem honem vše napravit horlivým přestupem ke katolické víře. I s těmi chodskými privilegii to bylo mnohem barvitější. Na temné stránky Wolfa Maximiliana Lamingera svobodného pána z Albenreuthu, lidově Lomikara, ještě dojde. Zatím však přiznejme, že za vlády onoho pána začal kraj rozkvétat, díky vehementní podpoře řemeslnické výroby. Stala se také základem až do nedávna velmi prosperujícího sklářského průmyslu. Kupříkladu – jak uvádí Wikipedie – právě ve druhé polovině 17.století se z chodské osady stalo město, dnešní Klenčí pod Čerchovem (pro úplnost: roku 2006 mu byl vrácen status městyse). Čím jsem starší, tím častěji se mi vrací Shakespearovo: Všechno je jinak.

         Na trhanovském zámku spatřil světlo světa Josef Thomayer (1853 – 1927). Dokládá to pamětní deska věnovaná jednomu ze zakladatelů české lékařské vědy, tvůrci českého lékařského názvosloví, tradovaně vynikajícímu diagnostikovi, zejména v oblasti chorob břišních, někomu jeho jméno připomene známou pražskou nemocnici. Životopisci připomínají Josefa Thomayera jako vynikajícího pedagoga. Více než odborné statě jsou známé Thomayerovy literární práce, obrázky z cest nebo desítky fejetonů. Publikoval je často pod fonetickým anagramem svého jména – R. E. Jamot (zkuste přečíst pozpátku). Zálibu v jazykových hrátkách osvědčil – jak známo – vytvořením pseudonymu pro svého přítele Emila Frídu. Ten se tak stal pro českou literaturu Jaroslavem Vrchlickým (1853 – 1912). Nebylo to zdaleka jediné Thomayerovo literární přátelství. Balada o smrti Jana Koziny je uvedena věnováním: Dru Josefu Thomajerovi a Aloisu Jiráskovi připisuje J.V. 1885. Smutné divadlo onoho ponurého 28.listopadu 1695 evokují verše: Ó Plzeňské ty náměstí, nám v žilách tuhla krev! Krev tuhne i dnes při pomyšlení, že podle tehdejších zvyklostí tělo odsouzence zůstávalo na popravišti po dobu jednoho roku, ponecháno napospas dravým ptákům, přírodním a povětrnostním vlivům. V Kozinově případě to dokonce mělo být tělo bez hlavy, kterou prý si vyžádal pomstychtivý Lomikar. Jaroslav Vrchlický své poslední dny prožil v  Domažlicích, kde v roce 1912 zemřel v bytě, který mu opatřil jeho přítel – Jindřich Jindřich, hudební skladatel, etnograf a sběratel lidových písní. Projdete-li podloubím půvabného domažlického náměstí na straně o 59 cm šikmo vychýlené kostelní věže, pohybujete se – jak svědčí pamětní desky – v  místech pobytu Boženy Němcové, Jaroslava Vrchlického, Karla Jaromíra Erbena a za Dolejší branou můžete zajít do přívětivého muzea Jindřicha Jindřicha.

         V aleji za trhanovským zámkem jsem „hodila řeč“(novodobě: small talk) s domorodcem. Na nějaký kilometr vzdálený Hrádek (585 m n.m. – třetí vrch mého chodského putování) mi doporučil jít ne po silnici, ale lesem po červené turistické značce, je to kratší. Lesem chodívám s mrazením v zádech, ale překonala jsem se. Na Hrádku stojí od roku 1895 z pohlednic známá 3,2m vysoká socha Jana Sladkého Koziny, jak jinak – se psem. Okolí je upravené, utrmácení výletníci se mohou občerstvit, případně také ubytovat či dokonce prožít svatební veselí  – podle reklamy – v tradiční regionální Chodské chalupě. Já jsem se pokochala nádhernou vyhlídkou na okolí Domažlicka a prudce klesajícím svahem sešla neprošlapanou stezkou vysokou trávou do blízkého Újezda. Po desítkách let jsem se vrátila do Kozinova statku.

         Možná úmorné parno mi dopřávalo luxus pobývat v navštívených muzeích, zámcích, pamětních síních celkem osamoceně, bez houfu většinou prázdninově intaktních návštěvníků. Upadnu v nemilost, když se ohradím proti účasti nemluvňat a kojenců na prohlídkách památkových objektů? Na hradě v Horšovském Týně jsem výklad kastelánky neslyšela kvůli kojenci přikurtovanému k tělu matky, který se neutišitelným pláčem stále dožadoval pozornosti. Korunu tomu nasadil jeho starší sourozenec předpubertálního věku. Kluk se proplétal skupinou návštěvníků s tabletem v ruce a s hlasitými poznámkami typu, jak „ty lidi tehdy mohli žít bez internetu“. Výchovnou lekci patřičného ohleduplného společenského chování potřebovali především rodiče, zcela laxní k právům a potřebám ostatních.

         V Kozinově statku nás byla hrstka. Paní průvodkyně – mého věku – pojala výklad téměř v rodinném duchu. K mé lítosti nemluvila bulačinou, velmi specifickým chodským nářečím, a jak se mi přiznala, už to ani neuměla. Dozvěděla jsem se, že Jan Sladký Kozina , negramotný sedlák, měl šest synů, z nichž se jen dva dožili dospělosti. Sedávali kolem bytelného dřevěného stolu, jeho fotografii mám v mobilu. Stůl je z počátku 17. století, starší než sám hospodář Jan Kozina. Takový kus nábytku měla každá rodina ve velké vážnosti, nepřipadalo v úvahu, aby si u stolu třeba hrály děti. Nevěsta odcházející z domova za budoucím manželem považovala za svou povinnost se stolem se rozloučit. Kozinovi potomci žijí v Kalifornii. Možná v sobě ještě mají něco ze svérázných Chodů, kteří podle informačního panelu „..se raději oddávali zábavě než povinnostem…“.  Zaujal mě seznam chodských privilegií, první bylo uděleno Janem Lucemburským, to poslední, čtyřiadvacáté Fridrichem Falckým, smutně známým „zimním králem“. Není divu, že mezi ním a Lamingerem jiskřily těžké animozity, připomenu-li vrtošivé chování pánů z Albenreuthu v období mezi odbojem českých stavů v roce 1618 a celkové poměry zásadně měnící bitvou na Bílé hoře. Určitě bych těm v lavicích řekla – velmi stručně a laicky – něco o panovníkem hojně využívaném zástavním právu. Když panovníkovy truhlice zacházely na úbytě, propůjčil (zastavil/zástava) část svých území za úplatu některému ze svých finančně movitějších šlechticů. Ti pak na zastaveném majetku hospodařili po svém, ve svůj prospěch, privilegia sem, privilegia tam. Dělo se tak i na Chodsku.

         Čas, kdy jsme si volně prohlíželi vystavené exponáty, si paní průvodkyně krátila četbou. Na mou rozvernou poznámku – „Doufám, že čtete Jiráska“ – mi ukázala titulní stránku rozečtené knížky: Helena Lisická: Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska. Svět je malý! Helena Lisická ( 1930 – 2009), spisovatelka, etnografka , autorka řady knih pohádek a pověstí, chodívala naší ulicí s pejskem na procházku. Věřím, že v posledních bolavých dnech na lůžku v olomoucké nemocnici ji potěšilo doznání  medika, mého vnuka: „Já jsem vás měl jako maturitní otázku“.

         Z Kozinova Újezda do Domažlic jsou to vzdušnou čarou čtyři kilometry. Silnice byla tu stíněna příjemným stromořadím, místy vedla kolem polí, kde jsem nevěřila svým očím: chrpy, dávno nevídané, jen se to jimi modralo! Kde je koukol? Chrpy a koukol, potěcha očí, nebo nežádoucí plevel? A co s ním? Další otázky do školních lavic!

         Pomník na Výhledech (698m n.m.) postavili svému nejslavnějšímu a nejznámějšímu rodákovi Jindřichu Šimonu Baarovi (1869 – 1925) vděční obyvatelé Klenčí pod Čerchovem ( 497m n.m.). Právě Výhledy se měly v mé chodské maršrutě stát tím, co latiníci vystihují heslem Finis coronat opus (Konec korunuje dílo). Nestalo se. Nevím, jak místní v zimě zdolávají prudce stoupající kopec, to já bych z domu už při sněhovém poprašku raději ani nevyšla. Ještě jsem odhodlaně vystoupala k odbočce na lesní cestu, další pak – i časových důvodů – vzdala. Snad příště, milý Jindřichu Šimone, i když v mém případě nějaké příště… Spisovatel Jindřich Šimon Baar byl prý prudké a otevřené povahy, což mu způsobovalo dost potíží při výkonu kněžského povolání a rozhodně nepřispívalo k pohodlnému a pozemskými statky obdařenému životu. Zklamaný vývojem v církvi požádal v roce 1919 – ve věku padesáti let – o předčasné penzionování a vrátil se nastálo domů – do Klenčí pod Čerchovem. Zbývající léta – do předčasné smrti v roce 1925 – se věnoval literární a veřejné práci ve prospěch rodného kraje.To vše jsem se dozvěděla v Baarově domě, který si spisovatel zakoupil z výtěžku své literární činnosti. Dům, nabyté jmění a autorská práva odkázal svému rodišti s přáním, aby bylo v domě zřízeno muzeum, veřejná knihovna a čítárna. Není divu, že již v roce 1933 za přítomnosti třiceti tisíc příznivců odhalil Baarovi další ze slavných místních rodáků – Jindřich Jindřich – pomník na Výhledech. Sám pomník má pestrou historii. Za německé okupace byl zčásti rozstřílen, některé jeho kusy snad měly posloužit ke stavbě mlékárny v Německu. Dva kameny , ten z Klenčí a od spolku rodáků z Domažlic v americkém Chicagu, se podařilo ukrýt v lese. V roce 1947 byl pomník odhalen znovu , znovu Jindřichem Jindřichem. To jméno jsem objevila na jednom z muzejních panelů, tentokrát se ovšem jednalo o otce hudebního skladatele a sběratele lidových písní. Jindřich Šimon Baar o něm píše: „Vím, že jsem nebyl zpočátku nijak horlivým žákem a že mi škola s přísnou kázní zrovna nevoněla. Snažil jsem se jí vyhnout, jak to šlo a vítal jsem radostně dny, ve kterých „nebyla škola“. Školy obecné byly tehdy chudě vypraveny, ale pan učitel Jindřich měl své soukromé pomůcky a každý den zpestřil nám suchopár školy nějakým překvapením“. A byla jsem doma! V tom je jádro pudla – pan učitel Jindřich uměl (a snažil se!) děti zaujmout ! Souhlasím s Radkou Kvačkovou, která nedávno v Lidových novinách (v jednom ze svých vtipně psaných Posledních slov) vyjádřila obavu, že valná část současných učitelů neumí děti zaujmout. Dodala bych, že značná část učitelů na „základkách“ neučí, ale přednáší. Baarův život „mám v mobilu“ zachycený v hraničních fázích: (zajímavé) okolnosti jeho narození a jeho epitaf (byla jsem také u Baarova hrobu na místním hřbitově). To ponechám inspirovaným následníkům, abych ještě stihla upozornit na budovu Staré pošty. Tam jsem velmi plodně zúročila čas získaný nerealizovaným výstupem na Výhledy. Na Staré poště , která svého času byla také celnicí a zájezdním hostincem , existovalo pravidelné poštovní spojení již v roce 1546 (pro ilustraci: v tom roce zemřel Martin Luther, ten působil zhruba sto let po husitech – zpět k bitvě u Domažlic ….události se snažím pamatovat vztahově, v souvislostech).

         Od roku 2016 sídlí na Staré poště Dům přírody Českého lesa. Nejvíce si zde užitečně užijí děti. Samozřejmě – jak žádá doba – interaktivně. „Dům přírody Českého lesa je návštěvnickým střediskem, které ve stálé venkovní a vnitřní expozici přibližuje přírodní, kulturní a historické pozoruhodnosti unikátní příhraniční oblasti Českého lesa. Školám a dalším zájemcům nabízí specializované programy v Domě přírody i v terénu, na které se lze přihlásit prostřednictvím e-mailu…“, čtu ve vzorově vypraveném propagačním materiálu. Jenže… v ten všední den prvního červencového prázdninového týdne jsem si bohatou, pestře a vynalézavě zpracovanou nabídku Domu přírody Českého lesa prohlížela sama. Měly jsme tak s paní vedoucí možnost a dost času prodiskutovat  přínos a smysl bohulibého projektu. Dospělé může inspirovat k zamyšlení nad dějinnými proměnami kraje, zejména v oddíle věnovaném zaniklým obcím (bylo jich na šedesát), jejich historii  - včetně poválečného vyhnání obyvatel a vzniku zakázaného hraničního pásma -i jejich současnému stavu . Celé rodiny zve na výlet film upozorňující na zajímavá a atraktivní místa  Českého lesa. Je mi jen líto, že chytře vymyšlená  audiovizuální část s čápem letícím nad krajinou je zatížena aktuálním nemravem sdělit vše co nejrychleji. Denně  z rozhlasu slýchávám ten řečový úprk, trysk, kdy mám dojem, že mluvčí chrlí slova, bez tečky, bez pauzy, udýchaně, jako by právě doběhl půlmaratón, jindy ho skoro vidím, jak při zbrklé řeči přešlapuje, protože  už to nemůže vydržet a musí si odskočit….  Pohrávala jsem si s myšlenkou, o kolik více by si děti z čápova vyprávění odnesly, kdyby jim je zprostředkoval někdo jako Karel Höger. Poprosila bych čápa zvolnit alespoň o polovinu, aby si děti mohly z jeho povídání něco odnést, zapamatovat. Jinak budou pouze planě zahlceny informacemi, které vyvanou dříve, než sejdou do výtvarné dílničky v přízemí.

         Přála bych Domu přírody Českého lesa co nejvíce vnímavých návštěvníků, a to navzdory ne právě příznivě nakloněným okolnostem. Klenčí pod Čerchovem už dávno neleží na důležité spojnici Praha – Plzeň – Regensburg, už tudy (naštěstí!) netáhnou armády , jako v době, kdy generál Suvorov nocoval na Staré poště (1799) a car Alexandr poobědval ve zdejším hostinci (1815). Klenčí pod Čerchovem má aktuálně 1 335 obyvatel a pochybuji, že by se městys, co „odešla“ známá chodská keramika, těšil větší přízni návštěvníků či turistů. Bývaly zde desítky hrnčířských a keramických dílen. Dnes naleznete v Klenčí jediného výrobce chodské keramiky, navíc je dílna  a prodejna otevřena jen po domluvě. To jsem nevěděla, tudíž ani nestihla. K chodskému džbánku s vlčími máky, žlutými klasy, modrými a bílými kvítky na černém podkladě (naspodu s nápisem J.Čípa, Klenčí), který si před půlstoletím z Chodska přivezli mí rodiče, tedy nic nepřidám.

         I tak jsem z Domažlic odjížděla více než spokojená. Tu kávu, která  nemohla být horší, jsem dvěma občerstvovacím institucím v blízkosti šikmé věže ráda odpustila. Pokoj v penzionu na domažlickém náměstí plně dostál slibovanému: ubytování bylo příjemně okouzlující a z okna jsem skutečně měla romantický výhled na Chodský hrad, jak mě majitel mailem ujistil hned po rezervaci někdy v lednu. Já totiž své letní pobyty plánuji s výhledem řady měsíců. Jako kdysi u školních výletů. Věděli jsme nejen, kam pojedeme, ale hlavně co tam uvidíme, co vidět chceme, co o tom víme, co by kdyby….Dnes mi při plánování účinně pomáhá internet, mobil, jako dříve literatura. Poskytnou mi však jen informace. Informace nejsou poznatky! Co je důležitější – souvislosti, návaznost, rozporuplnost informací , grunt formované mentální mapy– to už je na mě, na mém zájmu, zdravých pochybnostech. Tím jsem se vždycky snažila „infikovat“ své okolí, hlavně žáky. Ten výhled mě už minul. Vám ve škole ta možnost zůstává. Co s ní?

  PALACKÝ, F.   Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl třetí od roku 1403 do roku 1439.

                          Praha: Nakladatelství L.Mazáč, 1939, jubilejní vydání.

LISICKÁ, H.     Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska.  Praha: nakladatelství Svoboda,

                             1971.  ISBN 25-006-71.

 

 

 

 

 Že by Domažlice ležely v mělkém dolíku? Nabyla jsem toho dojmu, během týdenního pobytu jsem  v okruhu několika kilometrů zdolala hned čtyři kopce, z větší části pěšmo. Nejprve jsem za úmorného červencového vedra vyšlapala na třech kilometrech převýšení zhruba 120m. Nic moc, ale přičtěte mi k dobru sálající slunce a rok mého narození (kdy Hitler přepadl Sovětský svaz). Cestu na Baldov k památníku v realitě neuskutečněné, a přece vítězné bitvy husitů s křižáky 14.srpna 1431 mi měla zpříjemnit expozice děl ze sochařských sympozií minulých let. Zahájení toho letošního na zahradě bývalého augustiniánského kláštera v Domažlicích – nyní Základní umělecké školy – jsem se zvědavě zúčastnila. Samotný vrch Baldov zdobí – či má zdobit (mně se nelíbil) – šest metrů vysoký žulový prstencový kalich. Na kráse mu nepřidává ani těsné sousedství telekomunikační věže. Panel naučné stezky mě vrátil k událostem srpnových dnů roku 1431, kdy právě zde, v prostoru Baldova, došlo – jak čtu – k Vítězství husitů nad vojsky V.křížové výpravy. Rozhlédla jsem se nejen po krásách Českého lesa, ale také po informacích nabízených Wikipedií. Ten údajně v panice v křoví ztracený kardinálův klobouk, jak jsme se učili ve škole, mi nestačil. Ouha, zádrhel! Wikipedie tvrdí, že bitva u Domažlic byla součástí ne páté, ale čtvrté křižácké výpravy. Pravdu jsem hledala ve své knihovně, přímo u zdroje nejspolehlivějšího – v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Schraňuji vzácné vydání z neklidného roku 1939 jako vzpomínku na původního vlastníka, mladého muže příliš brzy podlehnuvšího zlé nemoci. Listuji ve 3.díle nadepsaném Článek sedmý – Rozhodnutí. Pátá i poslední kruciáta proti husitům. Wikipedie se tedy mýlí, budu si tu její nespolehlivost pamatovat.

            František Palacký dokončil své monumentální dílo v roce 1867, jako (tehdy) kmet již téměř sedmdesátiletý. Přiznávám, v jeho díle listuji jen příležitostně, nejčastěji utilitárně, stejně jako v tomto případě z potřeby něco si ověřit, s něčím se blíže seznámit. Překvapeně čtu, do jakých detailů byl Palacký schopen čtenářům historické události přiblížit. A nejen historické, i tu všednodennost, která obvykle zůstává nepovšimnuta. Co záleží na tom, jak lidé tehdy – ve stínu heroických dějin – žili? I oslavovaná doba – v tomto bodě husitská – měla svoje stíny a problémy: - „ Národ český, ačkoli vítězný, nemohl však uchrániti se, aby nestrádal také mnohonásobně sporem a bojem již desítiletým, proti celému takřka světu, rozbroje domácí, pobořená města, hrady a tvrze vypálené, obyvatelstvo namnoze povražděné aneb ze sídel svých vyplašené, pole nezoraná, živnosti kleslé, obchod s jinými národy na vše strany zamezený, zdivočilost mravů vzmáhající se v té míře, co umy pokojné v zemi hynuly a ředly – to vše nedalo se nahraditi ani opraviti kořistmi sebebohatšími z ciziny.Také ubývalo čím dále tím více domácí síly bojovné, lid selský a řemeslníci po městečkách již počali valně ukrývati se, kdykoli voláno na vojnu, a byvše přece sehnáni, ukrádali se z vojska zase“. Nelekám se archaických tvarů češtiny, ostatně je jich méně, než bych očekávala. V kontaktu s žáky nebo studenty bych z toho udělala spíš přednost, nebojím se říct – až trochu recesi. Mám (nejen) učitelskou zkušenost z chápavého, skoro rozverného přijetí způsobu, „jak spolu vedli řeči Petr Bajza s Édou Kemlinkem a Josefem Zilvarem z chudobince“ – prostě ti hoši z Poláčkovy knížky Bylo nás pět. Nebála bych se tedy – různou audiovizuální formou – přiblížit ve třídě, v posluchárně úsilí a roli kardinála Juliana Cesariniho. Své poslání spatřoval v zajištění konečného zúčtování s husity, a proto „…kardinál Julian velikou horlivostí objížděl země německé, zvláště v Porýní, hlásaje všude kříž a rovnaje všecky veřejné spory a půtky, aby majíce doma pokoj, všichni obrátili se silou tím větší proti Čechům“. Průběh bitvy-nebitvy u Domažlic, v prostoru Baldova ho nakonec přivedl k náhledu, že bude rozumnější s husity vyjednávat. To prozření spojené s nabytým respektem k osobnosti Prokopa Holého je Palackým vylíčeno následovně: „ O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati…v úterý dne 14.srpna (1431) zrána sešikovalo vozy své a táhlo celý ten den k Domažlicům…Byly již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blížil a že nastával tudíž boj rozhodný. I ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou. Kardinál Julian s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi /Baldov?/, aby shlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především hora obsazena byla….vše se hemžilo, křik a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to? volá kardinál poděšený, proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl, přišla mu zpráva, že vojska všecka byla na útěku, aniž prý možné bylo udržeti jich, pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již utíkání bylo všeobecné….  Honci vojska českého vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho…a tak ode všech vozů Němci utekli, i ode všech děl a jiných věcí svých. Ubohý kardinál, jehož lidé nejvíce utrpěli, octl se u velikém nebezpečenství, ne tak od Čechů, jako raděj od křižáků samých, kteří náramně rozjitřeni jsouce, sčítali na něho vinu všeho neštěstí. Biskup würzburský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němž přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesešed, aniž pokrmu neb nápoje poživ“.

Co se četných přechodníků a jazykových archaismů týče, držela bych se Žižkova: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte! Ale nebrala bych to doslova – přechodník může být komunikační libůstka, je-li v pravý čas náležitě užita. Chovám v paměti úsměvnou vzpomínku na osmáka, který viděl až na dno mé učitelské duše. Svou omluvu lišácky formuloval slovy: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol“. Rozhodně bych vše nezploštila na gramatické technikálie (přechodník přítomný se tvoří…), zůstala bych v jazykově emoční rovině. Již vícekrát jsem připomněla slova vynikajícího bohemisty pana profesora Alexandra Sticha: „Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti. Individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“. Krátce – využila bych přechodníků a jazykových archaismů ke hře s jazykem, s mateřštinou, Nejsem maximalista, nikdy svým záměrem neoslovím všechny ve třídě, v posluchárně. Dotknu-li se několika, zahraji-li na strunu dvou, tří, zaplaťpánbůh za to! Těm ostatním to v žádném případě neublíží ani neuškodí.

Další den jsem se vydala z domažlického náměstí (428 m n.m.) na Veselou horu (589 m n.m.). Čekaly mě 3 km ke známému poutnímu místu zvanému Vavřineček. Na zelené turistické značce hned za místním nádražím bylo někým zkušeným připsáno: Stezka vede roklí !!! Ty vykřičníky byly na místě: moc se mi ulevilo, když ponurá, roklí sevřená, neprošlapaná stezka po několika stech metrech vyústila v aleji vzrostlých stromů. Účastníci letošních Chodských slavností (9.-11.8.2019), největší národopisné slavnosti Chodska, šli pravděpodobně raději po silnici, dudáci v chodských krojích (viděla jsem je v domažlickém  kostele při křtu novorozeněte) by se v rokli přinejmenším urousali. Nejslavnější pouť ke svatému Vavřinci (slaví svátek 10.srpna) se konala v roce 1939 jako protest proti okupaci Československa. Zúčastnilo se jí na 120 000 poutníků, svážely je do Domažlic speciální vlaky. Mezi účastníky poutě byli vedle církevních hodnostářů (letos sloužil mši Dominik Duka) i představitelé českého kulturního života, mezi jinými Josef Hora, Karel Hašler, Jiří Mucha a – nastojte! –Julius Fučík! Co tato jména říkají těm ve školních lavicích nebo vysokoškolských posluchárnách? Nemáte čas si o nich promluvit? Připomínám: Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: Kde vůle, tam cesta.

Obešla jsem v ten čas zavřenou kapli sv.Vavřince, přečetla si na informační tabuli něco z místních dějin i pověstí. Třeba o manželce mydlářského mistra Zuzaně Veselé (odtud pojmenování hory – Veselá) donátorce pozemku pro stavbu kaple jako díků sv.Vavřinci za vyléčení z depresí. Vida, deprese fungovaly i v 17.století! Mě skoro do deprese uvrhl pohled na zchátralou, kdysi nepochybně výstavnou rozlehlou rekreační chatu hned přes cestu naproti poutnímu kostelu sv.Vavřince. Donedávna prý zotavovna ROH, dnes rozpadající se budova zarůstající náletovými křovinami. Něco to o nás vypovídá. Na zpáteční cestě jsem se rokli vyhnula, i když tudy podle historiků chodívala na Veselou horu za svého pobytu v Domažlicích Božena Němcová, Paní komisarka Jindřicha Šimona Baara. Cesta po silnici vedla kolem kaple sv.Anny. Kaple je nedávno restaurovaná, okolí upraveno, můžete i posedět a zavzpomínat na ubožáky, kteří se v těchto místech modlívali před cestou na popraviště. Na další horory ještě dojde.

Domažlice mají dvě nádraží. Jedno, to hlavní, je – místní prominou – odpudivě šedivé, řekla bych čpící pohraničím. To druhé, mně místně i pocitově bližší – Domažlice město –jsem zastihla v čilých stavebních úpravách. Chci věřit, že nestřou pel prázdninově poetického nádražíčka, z rodu těch z veršů Jana Skácela: 

         Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

        Vždycky jsme malinko smutní                   

        na malých nádražích, kde nikdo nečeká.

        Najednou máme bílou duši z bezu,

        najednou je v nás příliš člověka.

  Já jsem nesmutnila, i když děti, se kterými jsem se poprvé setkala v autobuse cestou do Horšovského Týna, vlakům nemávaly. Jejich přívětivá vedoucí, podpořena mladým mužem, zřejmě „praktikantem“, už věděla, že zrovna mně nemusí existenci dětského příměstského prázdninového tábora vysvětlovat. Oceňujeme dost – nejen finančně – činnost podobných zapálenců? Pro peníze to jistě nedělají. Kolika rodičům „vytrhnou trn z paty“, postarají se o jejich děti, které by se jinak pravděpodobně nějak poflakovaly v ulicích letně změněných měst, vystaveny různým nebezpečenstvím. Kdo někdy zkusil připravit na týden smysluplný –dokonce kulturní! – program pro houf pětadvaceti dětí, uznale pokývá hlavou.

 

   Regionální vlaková souprava místy zastavuje jen na znamení. Také jsem stiskla „čudlík“ a vystoupila v Trhanově (456 m.n.m.). Zdejší zámek slouží jako ubytovací zařízení. Zřejmě nebude tak stylové, jako U dobré paní hraběnky na zámku v Kuníně u Nového Jičína. Ostatně – Lamingerové patřili k drobné, ne zrovna bohaté šlechtě. Tradované cizáctví jim přisoudila až Božena Němcová. Zvídavější odkážu na Toulky českou minulostí, nejlépe jejich rozhlasovou verzi. Do detailu „nabourává“ (formulace autorů pořadu) příběh uhnízděný nejen školní výukou v našich myslích. Kdo z nás tuší, že Lamingerové se původně aktivně účastnili českého stavovského povstání? Po bitvě na Bílé hoře (1620) se jeden z nich snažil před vítězným panovníkem honem honem vše napravit horlivým přestupem ke katolické víře. I s těmi chodskými privilegii to bylo mnohem barvitější. Na temné stránky Wolfa Maximiliana Lamingera svobodného pána z Albenreuthu, lidově Lomikara, ještě dojde. Zatím však přiznejme, že za vlády onoho pána začal kraj rozkvétat, díky vehementní podpoře řemeslnické výroby. Stala se také základem až do nedávna velmi prosperujícího sklářského průmyslu. Kupříkladu – jak uvádí Wikipedie – právě ve druhé polovině 17.století se z chodské osady stalo město, dnešní Klenčí pod Čerchovem (pro úplnost: roku 2006 mu byl vrácen status městyse). Čím jsem starší, tím častěji se mi vrací Shakespearovo: Všechno je jinak.

Na trhanovském zámku spatřil světlo světa Josef Thomayer (1853 – 1927). Dokládá to pamětní deska věnovaná jednomu ze zakladatelů české lékařské vědy, tvůrci českého lékařského názvosloví, tradovaně vynikajícímu diagnostikovi, zejména v oblasti chorob břišních, někomu jeho jméno připomene známou pražskou nemocnici. Životopisci připomínají Josefa Thomayera jako vynikajícího pedagoga. Více než odborné statě jsou známé Thomayerovy literární práce, obrázky z cest nebo desítky fejetonů. Publikoval je často pod fonetickým anagramem svého jména – R. E. Jamot (zkuste přečíst pozpátku). Zálibu v jazykových hrátkách osvědčil – jak známo – vytvořením pseudonymu pro svého přítele Emila Frídu. Ten se tak stal pro českou literaturu Jaroslavem Vrchlickým (1853 – 1912). Nebylo to zdaleka jediné Thomayerovo literární přátelství. Balada o smrti Jana Koziny je uvedena věnováním: Dru Josefu Thomajerovi a Aloisu Jiráskovi připisuje J.V. 1885. Smutné divadlo onoho ponurého 28.listopadu 1695 evokují verše: Ó Plzeňské ty náměstí, nám v žilách tuhla krev! Krev tuhne i dnes při pomyšlení, že podle tehdejších zvyklostí tělo odsouzence zůstávalo na popravišti po dobu jednoho roku, ponecháno napospas dravým ptákům, přírodním a povětrnostním vlivům. V Kozinově případě to dokonce mělo být tělo bez hlavy, kterou prý si vyžádal pomstychtivý Lomikar. Jaroslav Vrchlický své poslední dny prožil v  Domažlicích, kde v roce 1912 zemřel v bytě, který mu opatřil jeho přítel – Jindřich Jindřich, hudební skladatel, etnograf a sběratel lidových písní. Projdete-li podloubím půvabného domažlického náměstí na straně o 59 cm šikmo vychýlené kostelní věže,pohybujete se – jak svědčí pamětní desky – v  místech pobytu Boženy Němcové, Jaroslava Vrchlického, Karla Jaromíra Erbena a za Dolejší branou můžete zajít do přívětivého muzea Jindřicha Jindřicha.

V aleji za trhanovským zámkem jsem „hodila řeč“(novodobě: small talk) s domorodcem. Na nějaký kilometr vzdálený Hrádek (585 m n.m. – třetí vrch mého chodského putování) mi doporučil jít ne po silnici, ale lesem po červené turistické značce, je to kratší. Lesem chodívám s mrazením v zádech, ale překonala jsem se. Na Hrádku stojí od roku 1895 z pohlednic známá 3,2m vysoká socha Jana Sladkého Koziny, jak jinak – se psem. Okolí je upravené, utrmácení výletníci se mohou občerstvit, případně také ubytovat či dokonce prožít svatební veselí  – podle reklamy – v tradiční regionální Chodské chalupě. Já jsem se pokochala nádhernou vyhlídkou na okolí Domažlicka a prudce klesajícím svahem sešla neprošlapanou stezkou vysokou trávou do blízkého Újezda. Po desítkách let jsem se vrátila do Kozinova statku.

Možná úmorné parno mi dopřávalo luxus pobývat v navštívených muzeích, zámcích, pamětních síních celkem osamoceně, bez houfu většinou prázdninově intaktních návštěvníků. Upadnu v nemilost, když se ohradím proti účasti nemluvňat a kojenců na prohlídkách památkových objektů? Na hradě v Horšovském Týně jsem výklad kastelánky neslyšela kvůli kojenci přikurtovanému k tělu matky, který se neutišitelným pláčem stále dožadoval pozornosti. Korunu tomu nasadil jeho starší sourozenec předpubertálního věku. Kluk se proplétal skupinou návštěvníků s tabletem v ruce a s hlasitými poznámkami typu, jak „ty lidi tehdy mohli žít bez internetu“. Výchovnou lekci patřičného ohleduplného společenského chování potřebovali především rodiče, zcela laxní k právům a potřebám ostatních.

Kozinově statku nás byla hrstka. Paní průvodkyně – mého věku – pojala výklad téměř v rodinném duchu. K mé lítosti nemluvila bulačinou, velmi specifickým chodským nářečím, a jak se mi přiznala, už to ani neuměla. Dozvěděla jsem se, že Jan Sladký Kozina , negramotný sedlák, měl šest synů, z nichž se jen dva dožili dospělosti. Sedávali kolem bytelného dřevěného stolu, jeho fotografii mám v mobilu. Stůl je z počátku 17. století, starší než sám hospodář Jan Kozina. Takový kus nábytku měla každá rodina ve velké vážnosti, nepřipadalo v úvahu, aby si u stolu třeba hrály děti. Nevěsta odcházející z domova za budoucím manželem považovala za svou povinnost se stolem se rozloučit. Kozinovi potomci žijí v Kalifornii. Možná v sobě ještě mají něco ze svérázných Chodů, kteří podle informačního panelu „..se raději oddávali zábavě než povinnostem…“.  Zaujal mě seznam chodských privilegií, první bylo uděleno Janem Lucemburským, to poslední, čtyřiadvacáté Fridrichem Falckým, smutně známým „zimním králem“. Není divu, že mezi ním a Lamingerem jiskřily těžké animozity, připomenu-li vrtošivé chování pánů z Albenreuthu v období mezi odbojem českých stavů v roce 1618 a celkové poměry zásadně měnící bitvou na Bílé hoře. Určitě bych těm v lavicích řekla – velmi stručně a laicky – něco o panovníkem hojně využívaném zástavním právu. Když panovníkovy truhlice zacházely na úbytě, propůjčil (zastavil/zástava) část svých území za úplatu některému ze svých finančně movitějších šlechticů. Ti pak na zastaveném majetku hospodařili po svém, ve svůj prospěch, privilegia sem, privilegia tam. Dělo se tak i na Chodsku.

Čas, kdy jsme si volně prohlíželi vystavené exponáty, si paní průvodkyně krátila četbou. Na mou rozvernou poznámku – „Doufám, že čtete Jiráska“ – mi ukázala titulní stránku rozečtené knížky: Helena Lisická: Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska. Svět je malý! Helena Lisická ( 1930 – 2009), spisovatelka, etnografka , autorka řady knih pohádek a pověstí, chodívala naší ulicí s pejskem na procházku. Věřím, že v posledních bolavých dnech na lůžku v olomoucké nemocnici ji potěšilo doznání  medika, mého vnuka: „Já jsem vás měl jako maturitní otázku“.

Z Kozinova Újezda do Domažlic jsou to vzdušnou čarou čtyři kilometry. Silnice byla tu stíněna příjemným stromořadím, místy vedla kolem polí, kde jsem nevěřila svým očím: chrpy, dávno nevídané, jen se to jimi modralo! Kde je koukol? Chrpy a koukol, potěcha očí, nebo nežádoucí plevel? A co s ním? Další otázky do školních lavic!

Pomník na Výhledech (698m n.m.) postavili svému nejslavnějšímu a nejznámějšímu rodákovi Jindřichu Šimonu Baarovi (1869 – 1925) vděční obyvatelé Klenčí pod Čerchovem ( 497m n.m.). Právě Výhledy se měly v mé chodské maršrutě stát tím, co latiníci vystihují heslem Finis coronat opus (Konec korunuje dílo). Nestalo se. Nevím, jak místní v zimě zdolávají prudce stoupající kopec, to já bych z domu už při sněhovém poprašku raději ani nevyšla. Ještě jsem odhodlaně vystoupala k odbočce na lesní cestu, další pak – i časových důvodů – vzdala. Snad příště, milý Jindřichu Šimone, i když v mém případě nějaké příště… Spisovatel Jindřich Šimon Baar byl prý prudké a otevřené povahy, což mu způsobovalo dost potíží při výkonu kněžského povolání a rozhodně nepřispívalo k pohodlnému a pozemskými statky obdařenému životu. Zklamaný vývojem v církvi požádal v roce 1919 – ve věku padesáti let – o předčasné penzionování a vrátil se nastálo domů – do Klenčí pod Čerchovem. Zbývající léta – do předčasné smrti v roce 1925 – se věnoval literární a veřejné práci ve prospěch rodného kraje.To vše jsem se dozvěděla v Baarově domě, který si spisovatel zakoupil z výtěžku své literární činnosti. Dům, nabyté jmění a autorská práva odkázal svému rodišti s přáním, aby bylo v domě zřízeno muzeum, veřejná knihovna a čítárna. Není divu, že již v roce 1933 za přítomnosti třiceti tisíc příznivců odhalil Baarovi další ze slavných místních rodáků – Jindřich Jindřich – pomník na Výhledech. Sám pomník má pestrou historii. Za německé okupace byl zčásti rozstřílen, některé jeho kusy snad měly posloužit ke stavbě mlékárny v Německu. Dva kameny , ten z Klenčí a od spolku rodáků z Domažlic v americkém Chicagu, se podařilo ukrýt v lese. V roce 1947 byl pomník odhalen znovu , znovu Jindřichem Jindřichem. To jméno jsem objevila na jednom z muzejních panelů, tentokrát se ovšem jednalo o otce hudebního skladatele a sběratele lidových písní. Jindřich Šimon Baar o něm píše: „Vím, že jsem nebyl zpočátku nijak horlivým žákem a že mi škola s přísnou kázní zrovna nevoněla. Snažil jsem se jí vyhnout, jak to šlo a vítal jsem radostně dny, ve kterých „nebyla škola“. Školy obecné byly tehdy chudě vypraveny, ale pan učitel Jindřich měl své soukromé pomůcky a každý den zpestřil nám suchopár školy nějakým překvapením“. A byla jsem doma! V tom je jádro pudla – pan učitel Jindřich uměl (a snažil se!) děti zaujmout ! Souhlasím s Radkou Kvačkovou, která nedávno v Lidových novinách (v jednom ze svých vtipně psaných Posledních slov) vyjádřila obavu, že valná část současných učitelů neumí děti zaujmout. Dodala bych, že značná část učitelů na „základkách“ neučí, ale přednáší. Baarův život „mám v mobilu“ zachycený v hraničních fázích: (zajímavé) okolnosti jeho narození a jeho epitaf (byla jsem také u Baarova hrobu na místním hřbitově). To ponechám inspirovaným následníkům, abych ještě stihla upozornit na budovu Staré pošty. Tam jsem velmi plodně zúročila čas získaný nerealizovaným výstupem na Výhledy. Na Staré poště , která svého času byla také celnicí a zájezdním hostincem , existovalo pravidelné poštovní spojení již v roce 1546 (pro ilustraci: v tom roce zemřel Martin Luther, ten působil zhruba sto let po husitech – zpět k bitvě u Domažlic ….události se snažím pamatovat vztahově, v souvislostech).

Od roku 2016 sídlí na Staré poště Dům přírody Českého lesa. Nejvíce si zde užitečně užijí děti. Samozřejmě – jak žádá doba – interaktivně. „Dům přírody Českého lesa je návštěvnickým střediskem, které ve stálé venkovní a vnitřní expozici přibližuje přírodní, kulturní a historické pozoruhodnosti unikátní příhraniční oblasti Českého lesa. Školám a dalším zájemcům nabízí specializované programy v Domě přírody i v terénu, na které se lze přihlásit prostřednictvím e-mailu…“, čtu ve vzorově vypraveném propagačním materiálu. Jenže… v ten všední den prvního červencového prázdninového týdne jsem si bohatou, pestře a vynalézavě zpracovanou nabídku Domu přírody Českého lesa prohlížela sama. Měly jsme tak s paní vedoucí možnost a dost času prodiskutovat  přínos a smysl bohulibého projektu. Dospělé může inspirovat k zamyšlení nad dějinnými proměnami kraje, zejména v oddíle věnovaném zaniklým obcím (bylo jich na šedesát), jejich historii  - včetně poválečného vyhnání obyvatel a vzniku zakázaného hraničního pásma -i jejich současnému stavu . Celé rodiny zve na výlet film upozorňující na zajímavá a atraktivní místa  Českého lesa. Je mi jen líto, že chytře vymyšlená a audiovizuální část s čápem letícím nad krajinou je zatížena aktuálním nemravem sdělit vše co nejrychleji. Běžně z rozhlasu slýchávám ten řečový úprk, trysk, kdy mám dojem, že mluvčí chrlí slova, bez tečky, bez pauzy, udýchaně, jako by právě doběhl půlmaratón, jindy ho skoro vidím, jak při zbrklé řeči přešlapuje, protože  už to nemůže vydržet a musí si odskočit….  Pohrávala jsem si s myšlenkou, o kolik více by si děti z čápova vyprávění odnesly, kdyby jim je zprostředkoval někdo jako Karel Höger. Poprosila bych čápa zvolnit alespoň o polovinu, aby si děti mohly z jeho povídání něco odnést, zapamatovat. Jinak budou pouze planě zahlceny informacemi, které vyvanou dříve, než sejdou do výtvarné dílničky v přízemí.

Přála bych Domu přírody Českého lesa co nejvíce vnímavých návštěvníků, a to navzdory ne právě příznivě nakloněným okolnostem. Klenčí pod Čerchovem už dlouho neleží na důležité spojnici Praha – Plzeň – Regensburg, už tudy (naštěstí!) netáhnou armády , jako v době, kdy generál Suvorov nocoval na Staré poště (1799) a car Alexandr poobědval ve zdejším hostinci (1815). Klenčí pod Čerchovem má aktuálně 1 335 obyvatel a pochybuji, že by se městys, co „odešla“ známá chodská keramika, těšil větší přízni návštěvníků či turistů. Bývaly zde desítky hrnčířských a keramických dílen. Dnes naleznete v Klenčí jediného výrobce chodské keramiky, navíc je dílna  a prodejna otevřena jen po domluvě. To jsem nevěděla, tudíž ani nestihla. K chodskému džbánku s vlčími máky, žlutými klasy, modrými a bílými kvítky na černém podkladě (naspodu s nápisem J.Čípa, Klenčí), který si před půlstoletím z Chodska přivezli mí rodiče, tedy nic nepřidám.

I tak jsem z Domažlic odjížděla více než spokojená. Tu kávu, která  nemohla být horší, jsem dvěma občerstvovacím institucím v blízkosti šikmé věže ráda odpustila. Pokoj v penzionu na domažlickém náměstí plně dostál slibovanému: ubytování bylo příjemně okouzlující a z okna jsem skutečně měla romantický výhled na Chodský hrad, jak mě majitel mailem ujistil hned po rezervaci někdy v lednu. Já totiž své letní pobyty plánuji s výhledem řady měsíců. Jako kdysi u školních výletů. Věděli jsme nejen, kam pojedeme, ale hlavně co tam uvidíme, co vidět chceme, co o tom víme, co by kdyby….Dnes mi při plánování účinně pomáhá internet, mobil, jako dříve literatura. Poskytnou mi však jen informace. Informace nejsou poznatky! Co je důležitější – souvislosti, návaznost, rozporuplnost informací , grunt formované mentální mapy– to už je na mě, na mém zájmu, zdravých pochybnostech. Tím jsem se vždycky snažila „infikovat“ své okolí, hlavně žáky. Ten výhled mě už minul. Vám ve škole ta možnost zůstává. Co s ní?

 

 PALACKÝ, F.   Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl třetí od roku 1403 do roku 1439.

                          Praha: Nakladatelství L.Mazáč, 1939, jubilejní vydání.

LISICKÁ, H.     Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska.  Praha: nakladatelství Svoboda,

                        1971.  ISBN 25-006-71.