Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Červenec 2019

Stálo to za to?

         Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky – toto přesvědčení Jana Amose Komenského zcela naplňuje publikace z edice ČT s naléhavou otázkou v titulu: Stálo to za to?  Je perfektním – obsahově i formálně – dovětkem a příspěvkem k uplynulému „osmičkovému“ roku, kdy jsme si připomínali 100. výročí vzniku Československa. Na přebalu potřebné knihy čtu: „Jako pomyslná tečka za oslavami velkého výročí a zároveň jako mnoho otazníků a vykřičníků do budoucnosti vychází soubor rozhovorů, které vedli moderátor cyklu České televize Historie.cz Vladimír Kučera a Karel Kučera. Tyto a další podobné otázky položili významným osobnostem z různých oblastí a různých názorů“.

          Dokumentární pořad Historie.cz považuji za jedinečný počin České televize. Je to vysílání, které si nerada nechávám ujít. V premiéře se objevuje v sobotu po jednadvacáté hodině na „Čé Té dvojce“. Ve studiu se obvykle tři odborníci na probírané téma setkávají s Vladimírem Kučerou – žurnalistou, autorem mnoha komentářů a držitelem několika ocenění za novinářskou a dokumentární tvorbu (Cena Ferdinanda Peroutky, medaile Vojtěcha Náprstka AV ČR za popularizaci vědy, Cena Nadace Josefa Luxe, Cena Václava Havla za přínos díla občanské společnosti). Tu profesní charakteristiku a souhrn ocenění opisuji ze závěrečných stránek knihy Stálo to za to? Kapitola je nadepsána Ptali se… K fotografii obou autorů bohužel musím v případě Vladimíra Kučery za rok jeho narození (1947) připojit už to druhé hraniční a definitivní – letošní 4. červenec. Nevím, do jaké míry bude tíha přípravy v následujících měsících spočívat na Marii Koldinské, která příležitostně alternovala v roli moderátorky pořadu Historie.cz . A to zejména v diskusích zabývajících se dějinami raného novověku. Není divu, v roce 2001 tehdy teprve třicetiletá vědecká pracovnice obdržela za monografii Každodennost renesančního aristokrata Cenu Josefa Pekaře. Mě si Marie Koldinská (dnes již Marie Koldinská Šedivá) naprosto získala fascinující více než pětisetstránkovou publikací Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – cesta intelektuála k popravišti, kterou nádherně vypravenou vydalo v roce 2004 renomované nakladatelství Paseka. Přesto musím přiznat, že rozpravy vedené Vladimírem Kučerou byly pro mě přitažlivější, možná k historickým faktům přidanou hodnotou člověčenství a osobního účastenství.

        Česká televize odvysílala dosud neuvěřitelných 450 dílů Historie.cz. Jednu letošní červencovou sobotu reprízovala v prázdninovém režimu letně přitažlivé téma Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud (2018) s moderátorkou Marií Koldinskou. Jen maně vzpomenu některé z pořadů (ostatní si mohou i s charakteristikou pojednávaného zájemci najít na internetu). Třeba Zdař Bůh! k historii našeho hornictví, ale jako téma se objevil i fotbal. Z historických témat volím namátkou: I války mají svůj konec, Pod praporem Johna Browna a generála Lee, Kroměřížský sněm (míněn ten v roce 1848), Cesty ve znamení kříže, Císař Karel odchází, Tony Cermak z Chicaga a ti druzí, Tatíček Masaryk a děda Pilsudski, Světec nad vodami (sv.Jan Nepomucký, evropsky známý z každého mostu), Virtuální archeologie, Na den svatého Rufa – pro Přemysla Otakara II. nešťastný 26.srpen 1278 na Moravském poli… další ponechám na zájemcích.

         Historická témata vztahující se k našim dějinám daly základ knize s otazníkem v titulu – Stálo to za to? Otazníky obecně vyjadřují zvědavost, zvídavost, jindy pochybnosti, možná i skepsi. Podle Milana Kundery je skepse nejplodnější stav, díky oněm otazníkům, které skepse nastoluje, vyvolává. Vladimír Kučera s mladším spoluautorem Karlem Kučerou (nar.1987) oslovili dvacet respondentů širokého věkového záběru – od Karla Schwarzenberga (nar.1937) po Kateřinu Tučkovou (nar.1980). Každý z dvaceti respondentů je uveden speciálně pro tuto publikaci vytvořenou funkčně civilní fotografií a stručným několikařádkovým medailonkem. Karla Schwarzenberga netřeba představovat, u Kateřiny Tučkové, spisovatelky, scenáristky, dramatičky a kurátorky, nositelky několika literárních cen , i zahraničních, dodám, že pro mě byla zjevením, když jí jako devětadvacetileté vyšel román Vyhnání Gerty Schnirch. Pozdější a mnohem populárnější Žítkovské bohyně mě už tolik neoslovily.

         Se značným sebezapřením se vzdám možnosti z knihy Stálo to za to? citovat. Nedokázala bych se rozhodnout co nebo koho, jaký názor, který fakt upřednostnit. Ne všichni oslovení jsou mi názorově či jinak blízcí. Tím spíše se jejich pohledem a prezentovanými názory zabývám, tím více mě zajímají a uvažuji, jsem-li schopna případného protiargumentu, vlastně mě obohacují. Při četbě jsem byla vícekrát překvapena a reálně přivedena k tomu, abych své – možná jisté předpojatosti – korigovala. Rozhodně se tak stalo u posledního osloveného – Petra Pitharta – jemuž připadla úloha Závěrečného slova.

         To ale předbíhám. Kniha je velmi promyšleně rozčleněna do čtyř bloků. U každého oddílu se pokusím „navnadit“ čtenáře uvedením jména alespoň některého z těch, kteří odpovídali (z pohledu svého životního i profesního vyladění) na otázky oscilující kolem níže uvedených. Zbývá dodat, že mezi respondenty se problému a věci prospěšně ocitli i cizí státní příslušníci, chcete-li Ne-Češi.

Mělo to smysl? Měl smysl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa?

-  Očekávali Slováci od Čechů víc a dali Češi Slovákům to, co jim slíbili?

 -  Jsme potomci Jana Husa, nebo husitů?

-  Rozbili jsme Rakousko? Vybojovali jsme si to?

-  Mohli jsme udělat víc pro to, aby došlo k zasypání příkopu mezi Čechy a sudetskými Němci?

-  Nebyl Masaryk autokrat?

-  Jak se měnily názory Evropy a světa na Československo během jeho historie?

-  Neztratili jsme zavržením šlechty zkušenost se správou země? Tu schopnost nést úděl

    vládnutí?

-  Existuje historická pravda?

            Nadpis prvního oddílu souzní s titulem knihy – Stálo to za to? K nelehké otázce se vyjadřuje vedle Karla Schwarzenberga také Daniel Kroupa, stručně snad nejvýstižněji charakterizován jako chartista a polistopadový politik, dále třeba aktuálně problematizovaný Michal Semín, a priori sledující linii náboženských problémů.

         Pohled historiků ve druhém oddíle prezentuje vedle mediálně známějšího Petra Blažka kupříkladu Matěj Spurný (nar.1979), zabývající se podle uvedeného medailonu „otázkami etnicity a nacionalismu ve středoevropském prostředí, je spoluzakladatelem občanského sdružení Antikomplex, podílel se na kritické společenské reflexi poválečného vývoje českého pohraničí“.

         Dostávám se k oddílu nadepsanému Pohledy odjinud. Jsou natolik závažné, že uvedu jména všech zúčastněných. Vedle Evžena Gála (maďarské konotace) je to Stefan Zwicker (opisuji: „…vystudoval historii, germanistiku a srovnávací literaturu na univerzitě Johannese Gutenberga v Mohuči. …zabývá se dějinami východní a střední Evropy, německo-českými a německo-polskými vztahy a též historií sportu, zejména fotbalu….opakovaně hostující vysokoškolský učitel na Karlově univerzitě v Praze, naposledy 2018/2019). Další oslovený historik Miroslav Michela – znovu přepis z medailonu – „…se jako výzkumník věnuje především problematice slovensko-maďarských vztahů, slovenského a maďarského nacionalismu…“. A Maciej Ruczaj je polský politolog, studoval na Univerzitě Karlově a dlouhodobě žije v Praze, kde působí jako ředitel Polského institutu. Všichni jmenovaní mají pohledem zvenčí bezpochyby co říci k základní položené otázce o vzniku Československa.

          Přiznávám, že čtvrtý oddíl Tematické rozhovory jsem nalistovala a četla jako první. Hlavně kvůli mezinárodně uznávané vědecké osobnosti (zjednodušeně) v oblasti lingvistiky – Karlu Olivovi. Nezklamal! Jako vždy k závisti obdivuhodně široce vzdělaný a důvtipný. V tomto případě se možnosti citace některého z jeho výroků vzdávám obzvláště těžce a nerada. K ekonomickým otázkám se vyjadřuje Jana Švejdová, která se kromě jiného dlouhodobě podílí na výzkumu historie a vývoje ekonomického vzdělávání v Československu. Zkrátka nepřichází ani kultura a filozofie, k problémům české (československé?) krajiny připojuje svůj náhled Martin Škorpík, aktuálně vedoucí oddělení speciální ochrany přírody a strategického plánování Správy Národního parku Podyjí ve Znojmě.

         V Závěrečné slovu jeho autor Petr Pithart základní položenou otázku Stálo to za to? doplnil pythickým konstatováním Jak komu, jak kdy…Zde se prohřeším proti původnímu předsevzetí a z konce několika stran Závěrečného slova přece kousek ocituji. Petr Pithart, na začátku 90.let jeden z nejhlasitějších odpůrců rozdělení Československa, v únoru 2019 konstatuje: „Ano, náš příběh je zcela ojedinělý. Tak ojedinělý a bezprecedentní, že se musíme pro jistotu ptát, jestli jsme za tu výhru nezaplatili nějakou cenu, spíše vyšší než nižší. Či dokonce zda ji dosud neplatíme…Ještě jinak: nebyl by býval menší úspěch v jednáních o hranicích víc?“.

        Zbývající stránky příkladně zpracované knihy jsou zaplněny Jmenným rejstříkem a těm méně historicky orientovaným nabízejí pomoc, nápovědu. Pod názvem Co to je? se dozvědí ve zkratce základní fakta kupříkladu o existenci Maffie, z deklarací se poučí o Martinské, Washingtonské, Tříkrálové, ze smluv si připomenou Versailleskou mírovou nebo tu Trianonskou, nezaškodí osvěžit si problémy Sporu o Těšínsko či jednání Pařížské mírové konference zahájené v Paříži v lednu 1919 za účasti dvaatřiceti států. Všechno jsou to události ovlivňující světové dění do dnešních dnů.

         Slavit – je příjemné a milé. Ale vědět – je víc. Vytrvale opakuji větu Jana Nerudy: Kdo nic neví, musí všemu věřit. Podobně se stále vracím k pojmu maven, jak jej šíří Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu (O malých příčinách s velkými následky): „Být mavenem znamená být učitelem…maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí“ . V podstatě je kniha Stálo to za to? dobrým tipem na dárek pro ty, na kterých vám záleží. Já bych tu publikaci ve třídě otvírala – reálně i pomyslně – častěji než třídní knihu. Ku prospěchu svému i svěřenců.

KUČERA, K., KUČERA, V.  Stálo to za to? Praha: edice ČT, 2019  ISBN 978-80-7404-317-8

KOLDINSKÁ, M.  Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – cesta intelektuála k popravišti  Praha a  

                                 Litomyšl: Paseka, 2004  ISBN 80-7185-537-5

GLADWELL, M.    Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán, 2006.

                                ISBN 80-7363-070-2.


Vesel buď čtenář!

         Znáte to – v každém antikvariátě najdete poblíž pokladny nebo u vchodu (někdy i před ním) bednu či krabici s knihami k volnému, často bezplatnému odběru. Tak jsem si odnesla z jednoho pražského antikvariátu knížku se „šťavnatě“ českým titulem Bodří Pražané. Teprve později jsem si všimla, že na titulní stránce je vlastnoruční přání autorovo. V lednu 1931 právě do tohoto exempláře čtvrtého vydání souboru povídek  – s podtitulem – o postavičkách z pražských zdí a ulic autor Ignát Herrmann vepsal vzkaz: Vesel buď čtenář!

         Přání je doplněno datem leden 1931. To už byl Ignát Herrmann (1854 – 1935) spisovatel, humorista a redaktor, podle Wikipedie „svými současníky čten a ceněn, byl také jmenován členem Akademie věd a umění“. Literárně je připomínán jako zakladatel humoristického časopisu Švanda dudák. Herrmannovy sebrané spisy představují 387 povídek, veskrze z pražského prostředí. Jejich ladění souzní se závěrem z úvodu k prvnímu vydání Bodrých Pražanů z roku 1893 : „Ještě slovo. Kde naneseno stínu, nedělo se tak zúmysla a stůj co stůj. Líčeno, jak odkoukáno. Shledá-li čtenář ve skutečnosti vše jinak, padá vina ovšem na spisovatele“. Patří se dodat, že pražské prostředí oněch let se všemi typickými figurkami je „odkoukáno“ důvtipně, navíc půvabnou dobovou češtinou. Ta  – v tomto případě díky omezenému počtu čtenářů – nebude „přežvýkávána“do dnešní podoby, jak se  mnohdy děje, prý odůvodněně, bohužel i u pohádek Boženy Němcové. Bylo zjištěno, že ani pražští gymnazisté četným slovům z oněch pohádek nerozumějí. Kdy postoupíme k Erbenově Kytici a Máchovu Máji?

         V obecném povědomí (znalejších) zůstává jméno Ignáta Herrmanna spojeno s filmovými adaptacemi jeho literárních děl – především se „ságou“ o Otci Kondelíkovi a ženichu Vejvarovi. Humoristickou notu Ignát Herrmann opustil a psychologii mistrovsky zvládl v románu U snědeného krámu. Nešťastného Martina Žemlu, obdobu Nerudova pana Vorla z Povídek malostranských (literární klenot!  stojí za opakované přečtení!), převedl v roce 1933 do filmové podoby režisér Martin Frič, s plejádou vynikajících herců (uvedu alespoň Františka Smolíka a Vlastu Buriana) a hudbou Karla Hašlera.

         Od literárních úvah k próze života. Čte se vůbec? Knihy jsou drahé, zní nejčastější námitka. Nebudu oponovat běžnými odkazy na to, kolik utratíte za  nejrůznější hloupůstky, zbytečnosti, kolik prokouříte, kolik peněz vydáte za společenská posezení, za pofiderní potravinové doplňky, za nekonečně stále „dokonalejší“ prací a čistící prostředky, za večeře, vydařené i nevydařené, s následky i bez nich…co vám ze všeho zbude? Vzpomínka? Nalomené zdraví? Vztek, jak jste (zase) naletěli? Další otázky jsou nasnadě. Koupím-li si hodnotnou knihu (nacházím jich dost a dost), zůstává k potěše, k poučení nejen mně, ale celé rodině, mým potomkům, vydává o mně určité svědectví….

        A nyní konkrétně. Jak dostat škodlivou a nebezpečnou myšlenku o drahých knihách (svým způsobem jistá fake news) z hlav a myslí mladé generace, těch ve školních škamnách a posluchárnách? Snažívala jsem se o to, běžně pomocí jednoduché matematiky. Na prvních stránkách knížky Bodří Pražané procházím soupisem sebraných spisů Ignáta Herrmanna. Dvanácté (!) vydání Otce Kondelíka a ženicha Vejvary o rozsahu 487 stran „koštovalo“ v prvních letech mladého Československa Kč 45, mnou vlastněné 4.vydání Bodrých Pražanů pak 20 korun československých. Dopustím se jistého zjednodušení. Milan Mareš, jehož knihy o matematice mi dodávají odvahy této královně věd se zlehka přibližovat, považuje užití procent – bez uvedení výchozích čísel – za evergreen demagogů. Výchozí čísla prostě „vygoogluju“. Ve 20.letech tzv. 1.republiky se měsíční plat univerzitního profesora rovnal platu ministra. Horníkova mzda dosahovala výše kolem 1 000 Kč, plat lidí v průmyslu, ale také začínajícího učitele činil 700 – 800 Kč měsíčně. Vyjdu-li z měsíčního příjmu 700 Kč, představovala pro učitele částka 20 Kč při koupi knížky Bodří Pražané zhruba 3% jeho platu. Podle internetových zdrojů aktuální průměrný měsíční mzda učitele základní školy v ČR dosahuje 27 920 Kč (zaokrouhleno 28 000 Kč). Velmi zjednodušeně přepočteno by uvažovaná 3% platu za inkriminovanou knížku reprezentovala zhruba 840 Kč ! Zajděte si do knihkupectví a vyhledejte knížky, publikace nabízené za takovou cenu. Vím, budu oprávněně bita za značné zkreslení , opomíjím ekonomické pojmy jako mzda nominální a mzda reálná, plat hrubý a plat čistý, kupní síla obyvatelstva…. I přesto – nestojí tato úvaha za zamyšlení? Možná už proto, že by těm v lavicích a posluchárnách přece jen poněkud přiblížila svět matematiky v reálných konturách ( nemluvě o tom, že ta procenta jim často nejdou).

 

 MAREŠ, M.    Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice

                                   Praha: Academia, 2006  ISBN 80-200-1445-4.