Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Leden 2019

Zpozdilá / opožděná zpráva

          V lednových dnech roku 2019 se dostal na první stránku jednoho z našich nejrozšířenějších deníků, a to dokonce – novinářským slangem řečeno – jako tzv. otvírák. Přechodník by měl zmizet ze škol jako jazyková veteš. Zbytečná starost – stejně už tam roky není! Koho dnes zajímá nějaký přechodník, ať jako jazykový, komunikační prostředek či mluvnická kategorie? Kdo se dnes zabývá přechodníky? Ono stačí číslovky – slyšet v médiích správně skloňovanou číslovku, toť něco vskutku nevídaného (vlastně neslýchaného). Proč tedy aktuálně řešit přechodníky? Zpozdilá, nebo opožděná zpráva?

            Jako děcka jsme na prázdninových táborech obtížného mluvku před usnutím umlčovali dětsky drsnou říkankou: Na mlynářově plotě visí chcíplé kotě, kdo promluví, ten to kotě sní! Největší osel promluvil řka – a čekali jsme, kdo to mlčení nevydrží aNikdo z nás netušil, že jsme právě použili nějaký přechodník. Moc víc jsem se o přechodnících nedozvěděla ani ve školních škamnách osmileté střední školy 50. let – a to jsem měla vynikající paní učitelku z češtiny, s úctou na ni vzpomínám.

            Když jsem o mnoho let později před usnutím předčítala vnoučatům Babičku, tu a tam jsem obratně nějaký ten přechodník pohotově upravila. U Boženy Němcové se to nestávalo často. Víc jsem zasahovala do Jiráska. Svým osmákům na speciální ZŠ pro vadně mluvící jsem několik posledních minut hodiny literární výchovy četla na pokračování příběh mladého Františka Ladislava  Věka. Dodnes mám v prvním díle Jiráskovy pentalogie tužkou označené pasáže, co číst a co pro větší spád děje přeskočit…Zvolila jsem události kolem oné strašidelné příhody se zdánlivě mrtvým páterem bibliotékářem ležícím na prkně v klášterní kapli, kterého malý František při pozdním návratu svým zakopnutím uchránil před plánovanou pohřební ceremonií. Udělal to nechca. Vida! Přechodník ! Ovšem nesprávně utvořený, zachovaný někde krajově ve spojení udělal to chca nechca (ti pilnější a na sebe dbalejší si vytvoří gramaticky správný tvar).           

        Školně svěřené kluky a děvčata s vadou řeči komplikovaným vztahem k jazyku a pochopitelně oslabeným jazykovým citem jsem se paradoxně pokoušela vést právě k všímavému vztahu k rodnému jazyku. Pomáhaly mi v tom i přechodníky. Nikdy jsem se nesnížila k jejich karikatuře ve známě prezentovaném příkladu, jak …on kuře a psa zapomněl, že…Přechodníky jsem nebrala jako učivo, jen jsem se o nich informativně zmiňovala, s dodatkem, že vlastně již z jazyka odcházejí, mizí, ale jsou něčím zvláštním, výběrovým. Prezentovala jsem je jako cosi svátečního,co patřičně jazyku „oblékneme“ v pravou, příhodnou chvíli, jako ty bílé punčocháče, které jsme my, válečné děti nosily jen v neděli, místo všedních béžových, hránkových, s vytahanými koleny…Takovou nostalgií jsem přechodníky samozřejmě svým osmákům nepřibližovala, přicházela jsem tu a tam s pěknými příklady z literatury, trousila je mimoděk…Že jsem byla patřičně pochopena, dosvědčuje reakce, kterou jsem vyslechla od jednoho ze svých žáků. S lišáckým úsměvem se omluvil: Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol. Co jsem na to mohla říct? Jen se (potěšeně) zasmát , s přesvědčením, že kluk plně pochopil a za své vzal doporučení vynikajícího bohemisty Alexandra Sticha: Přepínejte kódy! Znamená to vědět a umět přepnout patřičný jazykový kód podle stávající situace a nastalých okolností. Prostě pohybovat se v rodném jazyce s porozuměním, citem a láskou.

            Lépe než já vztah k přechodníkům vyjádřil český básník, povoláním lékař-imunolog Miroslav Holub. Do sbírky fejetonů a esejů odrážejících úvahy nad všednodenními problémy let osmdesátých zařadil Rekviem za přechodník. Jen zdůrazním, že sbírka K principu rolničky vyšla v roce 1987! Na fakultě jsem vytištěné Rekviem za přechodník nabízela svým studentkám (a studentům), speciálním pedagogům i češtinářům. Vnímavějším jsem byla ochotna zapůjčit knížku, z níž jsem Rekviem za přechodník opsala. Vydal ji Československý spisovatel v roce 1988 pod názvem Chvála české řeči aneb O národě v řeči a o řeči v národě slovy českých spisovatelů od počátků až po naše dny. Pěkně vypravenou publikaci připravila paní profesorka Jaroslava Janáčková. Setkávala jsem se s ní – obdobně jako s panem profesorem Alexandrem Stichem – na literárním festivalu Šrámkova Sobotka. V dobách, kdy jsem ještě v průběhu pouhých dvou dnů nemohla z rozhlasového a televizního vysílání sklidit následující úděsnou jazykovou žeň: …situace k lepšímu se nezlepší….budou spolu spolupracovat…podařilo se znovu obnovit….nemuseli by na to čekat tolik dlouho…kamarádka mi poradila radu… To vše z úst řečových, komunikačních profesionálů! Zauvažujte: je aktuální novinářský text na vrub přechodníků zprávou zpozdilou, nebo opožděnou? Cítíte ještě (a ctíte) jemné jazykové nuance? Jako hojivý balzám nabízím postesk básníka Miroslava Holuba.

 Rekviem za přechodník

Naslouchaje bedlivě zpravodajství, zjistiv, že komentátor používá věty „ někteří státníci, maje na zřeteli…“, a přesvědčiv se, že skoro nikdo kolem neví, kde je v té větě chyba, upadl jsem na mysli. Někteří kolem, poznavše moje upadnutí na mysli, těšili mne, řkouce: Nebuď labuť, jazyk se prostě vyvíjí.

            Neuspěl jsem, ani dovolávaje se klasiků. Neuspěl jsem, ani uváděje, že nepouživ přechodníku v řeči běžně již drahně let, používám jich nicméně v některých písemných mezilidských komunikacích v naději, že toto neběžné slovní oběživo může dodati řeči tu jemně archaizující, tu čtveračivě či jízlivě zlehčující nádech, a proč se máme zříkat možnosti takových jemných odstínění, tak vlastních našemu nad jiné ohebnému jazyku.

            Budu používat přechodníků, i když u vědomí, že každý z nich je vlastně jen vzpomínkou, že se v každém z nich vlastně loučím s tím zvetšeným řádem nachových slonů, dávných, krásných, položivých, polomrtvých.

Ostatně – loučení: kolik procent života je loučení? Obávám se…A obávaje se, končím bez přechodníku.

K principu rolničky, 1987