Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Prosinec 2018

Podruhé z mých scarp-books

         „Právě tohle se mi na učení líbilo nejvíc – člověk viděl, že jim opravdu něco dává: nejen znalosti, ale i nějaké hodnoty a něco lidského. To si pamatuju, že když jsme byli malí kluci, tak nám děda, profesor Barta, tohle taky říkal: „ Učení, to se nedá popsat, to je něco jako řehole, něco zcela mimořádného, a to já vám jako dětem popsat nemůžu…“ Na to jsem si samozřejmě často vzpomněl, ale až když jsem sám učil jsem to pochopil“ – čtu na stránkách jedné z knížek, která se mým přičiněním ocitla letos pod naším vánočním stromečkem. Osudy jednoho z potomků vynálezce Františka Křižíka každému – nejen učitelům – mnohé z naší zcela nedávné minulosti přiblíží a podstatně osvětlí. Živě podané vyprávění Rudolfa Barty , ročník 1946, aktuálně žijícího v Bechyni v knize Ručičky věžních hodin čtivě zaznamenal jeho přítel, redaktor a vysokoškolský pedagog Jan Horálek.

          V citovaném úryvku je pohled na učitele, na učitelskou profesi zcela opomíjený, přitom ve skutečnosti zásadní, pravdivý a potřebný, spočívající podstatněji v osobnosti učitele než jen v předávaných znalostech a dovednostech.Tuším, že to byl Jiří Ješ, vzácný člověk, který hovořil o některých svých učitelích jako o lidech utvářejících jeho vnitřní krajinu. Tyto myšlenky, atmosféra vánočních dnů a blížící se konec kalendářního roku byly podnětem, abych zalistovala ve svém druhém špalkovém sešitu výstřižků, poznámek a výpisků – troufale označeném jako „scrap-book“. Stejně jako u výběru z prvního sešitu, končícího prosincem 1990, podotýkám, že v poznámkách„…listuji lineárně, bez přeskakování, výběrově nabízím něco k zamyšlení, k úvaze, komentář přidávám jen v případě, že se mi vybaví nějaká vzpomínka na školu, propojení s výukou, nejprve na ZŠ pro vadně mluvící, od roku 1986 na pedagogické fakultě“.

         Laskavý a moudrý pan profesor Zdeněk Matějček, byl první, za kým jsme s prosbou o radu, jak dál, zamířili z olomoucké fakulty autem do Prahy hned v událostmi přesyceném prosinci 1989. Z toho setkání si konkrétně už mnoho nevybavím, ale jeho následující poznámka je dnes aktuálnější než v době svého vzniku: Trest zastavuje, odměna buduje. Měli bychom zařídit, abychom dítě mohli za něco pochválit. Liberální výchova je pro dítě příliš náročná. Jestliže necháte mnoho možností k rozhodování, je nutné se pro něco rozhodnout, ale tím také něco opustit. Což není snadné. Děti to až do dospělosti nemohou dobře zvládnout. Liberální výchova není radostná.

         Když sleduji u nás i ve světě probíhající demonstrace, nemůžu nevzpomenout připomínku profesora Cyrila Höschla: Nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu prof. Konrád Lorenz označil posvátný mráz po zádech při pochodové písni za rudiment piloerekce u šimpanzů a přistihl-li se při takovém pocitu, vypnul rádio. Ve svém díle Das sogenannte Böse (Tak zvané zlo) cituje větu: Když vlají prapory, je rozum v troubě ( ukrajinské přísloví). Co se slovního doprovodu podobných akcí týče, těch vykřikovaných i na plakátech, většinou na ně platí – bohužel v negativním vyznění – konstatování skvělého bohemisty Alexandra Sticha: Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti, individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip.

            Škola je politikum, jak tvrdívala již letos hojně připomínaná Marie Terezie. Nemůžete zůstat lhostejní. Jinak na vás platí soud Karla Havlíčka Borovského: Kdo o sobě tvrdí, že chce zůstat nestranný, ten je buď lhostejný, ničeho sobě nevšímající člověk, jenž jako ovce trpělivě snáší, co osud nadělí, anebo jest chytrá liška, jež při zápase stran pěkně za větrem čeká, aby se potom k té straně přidal, která vyhraje.  Těm rádoby nestranným, tzv. hodným lidem TGM vzkázal:: Víte, hodnýma lidma by člověk zastavil Vltavu. Hodných lidí je moc. Ale jsou to obyčejně slaboši a jsou to lenoši a my potřebujeme energické lidi, výkonné lidi.

           Ludvík Vaculík, s osobní zkušeností vychovatele v domově mládeže, byl přesvědčený, že …výchova , to není jen pracovní metoda, ale styl života. Ten má málokdo. A s jistou skepsí vůči naší společnosti dodával : Jak je vůbec možné, že se moc nakonec vždycky stane záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí?…jen výjimečně jsem uviděl tvář, která sama o sobě zaujme, vypoví o moudrém, zkušeném, vzdělaném a citlivém člověku. Ne pořád jedna a táž fyziognomie: takové živné typy, obličej s výraznou spodní partií, dobrá kusadla a na skromném čele žádná zpěvná árie. Intelektuálně zaobaleněji, ale o to výrazněji se na podobné téma vyjádřil Milan Kundera ve hře  Jakub a jeho pán – pocta Denisi Diderotovi: …a mladý básník odpověděl: Já vím, Mistře, že vy jste veliký Diderot a já jsem špatný básník, ale nás špatných básníků je víc, my vás vždycky přehlasujem. Celé lidstvo se skládá ze samých špatných básníků! I publikum, to jsou duchem, vkusem, smýšlením samí špatní básníci! Proč si myslíte, že by špatní básníci ubližovali špatným básníkům? Vždyť ideálem špatných básníků, jimiž je lidstvo, jsou nepochybně právě špatné verše! Co když se stanu velkým a uznávaným básníkem právě dík tomu, že píšu špatné verše?

          Vzhledem k nepoměrně častějšímu výskytu vad řeči u mužského pokolení jsem se ve třídách speciální ZŠ pro vadně mluvící setkávala převážně s hochy. Zažili si ve škole svoje, rozhodně ne v laskavém pochopení vyjádřeném poznámkou Pavla Kohouta: Jiří měl vadu řeči, považovanou v Čechách za rozkošnou, protože ji Smetana zhudebnil v Sabinově Prodance. On však kvůli ní neudělal pár zkoušek, přestože byl vždy příkladně připraven. Odtud jeho vnitřní nejistoty. Neproklamativně jsme zápasili hlavně s těmi nejistotami a jejich důsledky, třeba ve školní (ne)úspěšnosti. Měla jsem na mysli přesvědčení klasika Gorgiase ( Chvála Heleny): Řeč je mocným vládcem, který zcela nepatrným a nepostižitelným tělem vykonává věci převeliké, neboť v její moci je zbavit člověka strachu, odejmout mu zármutek, vzbudit v něm radost, zmnožit jeho lítost. Marlene Dietrichová, v době nejvyšší popularity majitelka obdivovaně krásných nohou, ke stáru, po úrazu, sympaticky konstatovala: Kulhám, to však není žádné neštěstí, jde mi to docela dobře. Kulhám jen lehce, a máte-li mě rádi, bude vám má chůze připadat zajímavá . Pěkná sentence, ale pro kluky a děvčata, s nimiž jsem se setkávala ve speciální škole, k ničemu. Lítost a soucit hodných paní učitelek byla v těchto případech kontraproduktivní. V tom smyslu jsem nikdy nebyla hodnou paní učitelkou. I později na pedagogické fakultě jsem se řídila slovy s vděčností vzpomínaného pana profesora Františka Kábele: Speciální pedagog je poslední nadějí rodičů postiženého dítěte. Lékař konstatuje, že dítě je mentálně retardované (neslyšící, nevidomé…), co z takového dítěte vyroste, je potom především v rukou speciálního pedagoga.

            Nikdy jsem také nežila s představou třídy plné tzv. hodných žáků. Mé učitelské letoře (vida – opomíjená pedeutologie!) nejvíce „seděli“ žáci blížící se věkem k životní etapě, kterou výstižně charakterizoval Marek Eben( o svých 17 letech): Byl jsem progresivní a nesmiřitelný…. Když jsem po čtvrtstoletí tréninku převážně mezi „osmáky a sedmáky“ v roce 1986 přecházela na pedagogickou fakultu, existovala ještě pro mladé muže všeobecná branná povinnost. Vysokoškolští studenti měli jednou týdně – vzpomínám si na pondělky – tzv. vojenskou katedru. Tomu byly z rozvrhových důvodů uzpůsobeny studijní skupiny, na pedagogické fakultě jsem učila čistě chlapeckou, tedy z mladých mužů složenou skupinu. Byla to zajímavá zkušenost. Začínala jsem výuku ve zcela jiné atmosféře než ve skupině dívčí. Dnešní oblíbenou terminologií bych řekla, že to byla výzva! Až fyzicky jsem zpočátku cítila něco ve vzduchu, jako že : Tak se ukaž, co s náma naděláš!“ To mě velice bavilo a tu hozenou rukavici jsem s chutí a se zájmem zvedala! Výsledné hodnocení bych ponechala na tehdejších „spoluhráčích“, ostatně s některými v počátcích silně oponujícími jsem časem navázala pěkný vztah založený na vzájemném porozumění. Nikdy jsme nepřešli na tykání! Přesně to vystihuje Jan Skácel : Nemám moc rád ploty, ale vykání je půvabný plůtek z kvítí. Tykání je netýkavé. Každý vám pak vleze na váš trávník.

             Musím přiznat, že ty chlapecké skupiny byly ve srovnání s dívčími  příjemně a patřičně kreativní a kooperující. Podobně nabitý „výzvami“ byl inzerát, který jsem si musela poznamenat: Lidové noviny (rubrika Zaměstnání hledají): Nepřevychovaný absolvent děcáků, pasťáků i horších zařízení, 43letý vyrovnaný a zvládající náročné situace s praxí pomocného dělníka, psychoterapeuta a ředitele, hledá zaměstnavatele, kterému nabízí věrnost, umění jednat s lidmi a Zn. Zajímavé životní zkušenosti. Co přispělo k tomu, že inzerent tak řečeno uzrál? Do jaké míry se na jeho vývoji podílela škola? Reflektujeme dostatečně slova Alexandra Sergejeviče Puškina : Mládí je jako kvas, ale kvas ještě není chléb?

          Volá se po zvýšení prestiže učitelského povolání, zvažuje se úroveň pedagogických fakult a jejich absolventů. Corinne Maierová možná v humorné nadsázce tvrdí, že   (učitelka je) osoba, které se, když byla malá, ve škole nelíbilo, jinak by se jistě lépe učila a posléze měla i zajímavější a lépe placenou práci. Zamyšlení by zasloužil pohled na roli učitele, jak ji vnímal Josef Charvát : …už v dětství máme lovit silné individuality, neboť ani demokracie se totiž bez silných jedinců neobejde. Jinak propadne insektismu, s královnou matkou v čele roje, a pak už jen s nemyslícími roboty a přesně přidělenými úkoly. Silným jedincem byl bezpochyby v letošním vzpomínkovém roce oprašovaný Alois Rašín. Jako velice šetřivý ministr financí pronesl na vrub svých politických souputníků: Když jsou u koryt, ať nemlaskají! Negativně se úděl Aloise Rašína propojuje s Havlíčkovým Brodem (dříve Brod, Smilův Brod, Křižovnický Brod, Německý Brod, od 5.9.1945 Havlíčkův Brod) : v roce 1903 se zde narodil Josef Šoupal, atentátník na Aloise Rašína (1923), 20 roků vězněn, zůstává i po roce 1945 anarchistou, přejmenoval se na Ilju Dněprostroje, zemřel v pohraničí v roce 1959.

         Skepticky vidí učitelství Sigmund Freud : Léčit, vychovávat, vládnout = tzv. nemožná povolání. V současnosti je ta skepse podepřena úvahou Susan Bassnet ( univerzita Warwicke, GB) : Při masovém vzdělávání nemůžete očekávat vynikající výsledky. Univerzity se staly továrnami na diplomované jedince. Jako vždy – ve hře jsou principy. Jejich střety reflektuje José Ortega y Gasset : V okamžiku, kdy je třeba bojovat za nějaký princip, je jasné, že buď dosud neplatí, nebo už přestal platit….Politika spěchá, aby zhasla světla a všechny kočky byly černé….Anatole France říkal, že hlupák je mnohem větším neštěstím než člověk zlý. Zlý člověk totiž občas odpočívá, hlupák nikdy.

        Nemalujme si, neidealizujme doby minulé. Karel Havlíček Borovský předčasně zemřelý v roce 1856 jako pětatřicetiletý nepochybuje: 

Kdo měl málo, tomu braly velké pijavice,

moudrých lidí bylo málo, ale hloupých více.

neboť svět je pořád stejný, lidé ho nezmění,

plivni si stokrát do moře, ono se nezpění.

            O desítky let později to vnímá nejinak Ema Destinová (z dopisu bratránkovi ze dne 26.2.1927): Napište tam, co chcete! Snad o tom i jak jsem hrávala housle a nikdy ani ve snu ( podtrhla E.D.) mi nenapadlo stát se zpěvačkou, nebýt otce Kittla, nestala jsem se jí nikdy. Z lásky k němu respektovala jsem ve všem jeho vůli. A když jsem pak cítila, že dráha je ta pravá, dala jsem se unášet proudem. Zásluh při tom není, jen nahodilostí a „přijítí včas“.  Dnes by to ovšem už nešlo tak hladce, dnes je jiná, povrchnější doba, dnes bych musela honit raketu nebo aspoň kopat míč.

            Nepodléhejme malomyslnosti, i když pohledem kolem sebe se utvrzujeme ve slovech Thomase Bernarda : Spousta lidí nedělá nic, ale zato to dělají fascinujícím způsobem. Nedejme se ošálit výsledky různých výzkumů. Většinou jsou nám předkládány právě jen ty výsledky, málokdy je zveřejněna metodika, na jejímž základě předkládaná fakta vznikla. Ostře se vůči statistikám vyhranil Benjamin Disraeli : Existuje lež, potom kardinální lež, nad tím je už jenom statistika. Smířlivěji Vojtěch Kopic – sedlák a lidový umělec : Život je cesta trnitá a nikdy nebude lepší najitá. Když vytrváš, všechno překonáš. A zajímavě kupodivu někdo tak plný pochybností jako byl Franz Kafka : Dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance. Přidejme ještě George Bernarda Shawa:  Inteligentní lidé vědí, že lze věřit jen polovině toho, co slyší. Velmi inteligentní vědí, které polovině.

         Kde hledat zdroje informací? Vyznávám přesvědčení Petra Vopěnky (matematik a filosof) : Knihovna nás zakotvuje. Internet nás vláčí po rozbouřeném moři. Ke knihám odkazoval i Jan Amos Komenský: Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky. Dějinách židovského národa Paula Johnsona čtu: Pro Židy platila zásada, že člověk by měl prodat všechno, co vlastní, a koupit knihy, neboť podle mudrců: Kdo rozmnožuje počet knih, rozmnožuje moudrost. Člověk, který půjčuje knihy, získává zásluhu u Boha, obzvlášť když je půjčuje chudákům… zbožní Židé uvažovali o nebi jako o obrovské knihovně, ve které je knihovníkem archanděl Metatron….člověk by se měl chovat tak, aby dělal čest svým knihám. Ač pilná čtenářka, téměř knihomol, všechno neobsáhnu. Vždyť Bible = 66 knih (39 Starý zákon, 27 Nový zákon), Starý zákon vznikal v rozmezí 1 100 let a  židovská Tóra obsahuje 613 přikázání, z toho 248 kladných odpovídá počtu kostí a orgánů v lidském těle, celé tělo se účastní plnění pozitivních příkazů. Dalších 365 záporných příkazů připomíná, že porušení Zákona se máme vyvarovat každý den v roce. Snažím se dostat pod kůži poučení z Talmudu : Budeš-li mít pravdu, nemůžeš mít mír. Chceš-li mír, nemůžeš mít pravdu. Snažím se, protože věřím Ludvíku Vaculíkovi: Je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového. Přitakal tomu i mnohem mladší Jack Kerouac : Bez ohledu na to, jak cestujete a jaký úspěch má vaše cesta, vždy se něčemu naučíte a naučíte se měnit myšlenky.

          Brusem mých myšlenek stále zůstávají přísloví. Rozeberte si takové Když chceš od vola srnčí, jsi vůl sám. Nebo nádherná, byť drsnější romská přísloví : Život je jako dětská košilka: děravý, špinavý, krátký. Neděkuj za jídlo, ale poděkuj za dobré slovo. Štěstí a vítr jsou bratři. Neplač, zemře-li starý – svůj chleba už dojedl.

            Po klasických dílech už dnes opravdu sáhne málokdo . Tváří v tvář politickým turbulencím nezaškodí občas něco připomenout.Co třeba citát z Tita Livia (o době punských válek) : Taková je povaha davu: buď se poníženě plazí, nebo je opilý svou mocí. Svobodu, která je uprostřed mezi tím, nedovede ani s rozvahou uchopit, ani s rozmyslem udržet. A pravidelně nechybí podpalovači vášní lidu, kteří vydražďují ke krveprolévání mysl žíznících po krvi a vraždách, mysl, která ztratila schopnost ovládat se. Nebo chvilka zamyšlení nad Tacitem : V době nepokojů a rozbrojů jsou nejsilnější ti nejhorší, mír a klid vyžaduje dobré lidi. Nemusíme však tak hluboko do minulosti. Nicolas Winton (zachránil 669 židovských dětí z Československa) jako velmi starý muž krátce před smrtí řekl: Život je složený z náhodných setkání, na náhodných místech a v náhodném čase. Což je docela strašidelná myšlenka. Tragédií dneška je, že mnohé strašné věci nejsou důsledkem toho, že by lidé nebyli oddáni víře, ale protože jí naopak oddáni jsou. Pokud by nevěřili, že se poté, co se vyhodí do vzduchu, setkají se svými přáteli a že se v mžiku obejmou s příbuznými, neudělali by to. K tomu nezbývá než dodat slova Alberta Einsteina : Svět není nebezpečný kvůli zlým lidem, ale kvůli těm, kteří s tím nic nedělají . A navíc úryvek z  Matoušova evangelia : Vaše slovo buď „ano, ano – ne, ne“, co je nad to, je od zlého.

         Pachtíme se za ledasčím, aniž bychom popřáli sluchu vzdělanému a životem těžce zkoušenému Viktoru E. Franklovi: Štěstí je to, čeho je člověk ušetřen…..Prší na tebe? Máš hlad? Bolí tě něco? Tak co fňukáš! Čím dál tím víc nám chybí noblesa. Vzpomeňme, co říká o květinářce Líze prof. Higgins v muzikálu My Fair Lady: Její řeč ji vrhá do bláta. Není toho bláta příliš v našich školách, médiích a vůbec? Komu to nevadí? Jako by se měla naplnit slova Bernarda Bolzana : Koho chce bůh zničit, toho raní rozumem. Už jednou se svými názory – bohužel! – neuspěl. Ale to byla doba označovaná jako doba národního obrození.

      Jsem ve věku, kdy niterně vnímám věty z Babičky Boženy Němcové: Dokud je strom zdráv, dává užitek, když pak uschne, porazí ho, dají na oheň, boží oheň ho stráví, popelem zmrví se zem, na níž vyrůstají zase jiné stromky. Kdybych ještě byla ve škole, vážila bych si otázek, pídila se po nich. Jejich cenu vystihl Otokar Březina : Podle hloubky otázek měřte výšku duše. S gustem se věnuju alespoň doučování, vždy ve víře Karla Dyby , že… české dítě je nadané . Musíte mu pořád ten banán dávat výš. V jeho zájmu. Musí to však být trošku s jeho souhlasem a musí na něj ještě na špičkách dosáhnout…a hlavně nenahrazovat morálním rozhořčením vědomosti a znalosti. Nutno přiznat, že skutečnost je – zejména na vysokých školách – mnohem ubožejší. Světaznalý spisovatel a intelektuál Václav Jamek neváhal napsat : …názorovou absencí, alibismem a hodnotovou rozbředlostí se vyznačují vědy, které mají člověka a společnost přímo v popisu práce, obory společenské a „humanitní“…Jeden příklad za všechny – příklad „odborného“ blábolu (z práce jedné studentky): Z globálního hlediska je to principiální bazírování na mentalitu humánního kompromisu, což se projevuje jako patelární negace objektivní reality… Chce se mi dopsat známou parafrázi: Nepoužívejte cizích termitů, pokud je neovládáte suterénně, mohlo by to skončit fiakrem. Nejen ve školství bychom měli vzít za své prohlášení Francoise de la Rochefoucaulda :  Abychom mohli být dobří, musí být ostatní přesvědčeni, že na nás nemohou být beztrestně zlí.

             Ke konci přece jen malé úsměvné odlehčení z dávných školních škamen v podobě mravoučných říkanek vrstevníka (a odpůrce) Karla Hynka Máchy. Byl jím Karel Alois Vinařický – autor čítanek, písniček (Tluče bubeníček, Ivánku náš) a poučných veršovánek: Denně jest můj obyčej mýti ruce, obličej.

V srdci hněv a zlost, škodlivý je host.

Uhřátý kdo náhle pije, samý jed do sebe lije.

Za vůz sedat není radno, nožička se zláme snadno.

Kdo do školy nechodí, hloupostí si uškodí.

          Aby ta poslední říkanka nepozbyla na pravdivosti, to je v rukou nás všech. Věřil tomu i Alexandr Stich : Když je dobrá škola, dobrý systém a špatný učitel, nic se s tím nedá dělat, ale i v rámci špatného systému a mizerné školy může působit učitel podle svého uvážení.

 

(Můj druhý sešit „scarp-book“ končí datem 21.2.2010)

 

 BARTA, R.   Ručičky věžních hodin.  Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2016.