Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Srpen 2018

Cui bono?

         Back to school! – čtu na poutači obchodního řetězce, juká na mě z monitoru počítače i tabletu…Inu, jsme v Česku! Už jim to zase začne – dětem i jejich rodičům. Myslím hlavně na rodiče prvňáčků – to bude změn! Myslím zejména na ty rodiče, kteří budou mít jednu starost navíc, a to s problémem život jejich dítěte podstatně negativně ovlivňujícím. Jejich dítě má – moderní terminologií řečeno – narušenou komunikační schopnost, postaru prostě vadu či poruchu řeči. Zůstanu u té nejrozšířenější, u nesprávné/vadné výslovnosti některých hlásek . Víte, jaké bujaré veselí vyvolává taková přišlápnutá sykavka, prosté šlapání si na jazyk, lidově šišlání v dětském třídním kolektivu? Že těch sykavek v češtině máme, vždyť čeští hadi syčí o sto šest! Nemusí jít hned o zlomyslnost, i když…znáte děti! Podhoubí pro eventuální školní šikanu je nabíledni. A uvědomujeme si, jak vadná výslovnost ztíží výuku počátečního čtení a psaní? Kýžený vztah ke škole a vzdělávání vůbec stejně jako školní úspěšnost – to vše je výrazně negativně poznamenáno a ovlivněno od samého počátku. 

         Jaké části prvňáčků se může uvedený zátěžový problém týkat, to se pokusme ilustrativně ukázat na zjištěních na webu prezentované bakalářské práce z oblasti speciální pedagogiky, úspěšně obhájené celkem nedávno ve studijním roce 2009/2010. Šetřený soubor činil 400 žáků prvního ročníku z 21 tříd ZŠ. Chlapců bylo 216 (54%), dívek 184 (46%). Celkem slušný reprezentativní vzorek. Z daného souboru čtyř set žáků byla u 95 dětí (24%) zjištěna dyslalie , tj. vadná nebo nesprávná výslovnost některých hlásek. Pro úplnost: postiženo bylo 61 chlapců a 34 dívek.V prezentované bakalářské práci je postižení dále rozvedeno podle jednotlivých artikulačních okrsků, ale to není pro naši úvahu podstatné. Zaokrouhleně představuje oněch 90 dětí 24%, tedy zhruba čtvrtinu šetřeného souboru, skutečnost nepochybně nejen statisticky významná.Něco není v pořádku.

            Zauvažujme, kde nebo jak se pochybilo. Kde jsou síťové body, které by mohly na neblahou skutečnost upozornit a ukázat cestu k řešení? Ten časově poslední je u zápisu do prvních tříd. Je mimo jakoukoli pochybnost, že by některá z paní učitelek zainteresovaných u zápisu na neblahou skutečnost vadné výslovnosti dítěte rodiče neupozornila. Stejně tomu bývá u dětí navštěvujících mateřskou školu. Po zavedení povinného předškolního roku vše bude ještě výraznější. Zde se však míjí s realitou známý bonmot, že chtít znamená moci. Paní učitelky v mateřinkách bezesporu chtěly (pomoci rodičům a jejich dětem sjednat nápravu), ale nemohly. Jak a proč? O tom dále.

            První, kdo stojí u zdárného vývoje dítěte, jsou pediatři. Patří k jejich povinnosti v rámci povinné tzv. tříleté prohlídky (kdy dítě dosáhne věku tří let) do zdravotního záznamu zanést údaj o stavu vývoje řeči daného dítěte. Je tam k tomu dokonce příslušná kolonka. Nepatří do říše pohádek, že se lékaři enormně zatíženi přemírou administrativy a dalších povinností spolehnou na mateřský instinkt a situaci řeší dotazem: „Mluví?“ Když maminka neznalá hloubky problému váhavě přikývne, je kolonka odškrtnuta. Stálo by za pozornost zjistit, do jaké míry jsou pediatři v průběhu svých medicínských studií seznamováni se zákonitostmi vývoje dětské řeči, kolik přednášek absolvují, o dalším nemluvě. Je trochu podezřelé, že „kontrola“ vývoje řeči dítěte probíhá právě ve věku tří let, kdy se snad i psychologové dozvídají, že se jedná o kritické období tzv. fyziologických potíží v řeči. Dítě přirozeně prochází tzv. fyziologickou patlavostí, prostě nezvládá normativní(?) výslovnost řady hlásek, v méně četných případech se objevuje i tzv. fyziologická iterace, neznalci (i z řad odpovědných) považovaná za počínající, incipientní koktavost. Posuzovat v tomto věkovém období dítěte jeho řečový vývoj je mimo logiku věci.

            Nabízí se téměř ideální řešení , a to spolupráce pediatrů s „řešiteli“ řečového problému, s logopedy. Měli by o sobě vědět, podporovat a rozvíjet návaznost péče. Břímě povinnosti navázání spolupráce bych přisoudila logopedům. A zde jsme u skoro gordického uzlu celé záležitosti.

            Vraťme se k zápisu do prvních tříd. Nově probíhají v dubnu příslušného kalendářního roku. Do začátku toho školního zbývá pět měsíců, včetně těch lenivě letních, dovolenkových a prázdninových. Ono to nebylo časově příznivější ani při zápisu koncem ledna. Jako rodič jste odkázáni vyhledat pomoc logopeda. Z výše uvedené bakalářské práce se dovídáme, že sledovaných 400 žáků příslušelo do 18 základních škol, z nichž 4 byly městské a 14 venkovských, ve vzdálenosti 4 – 15 km od města. Logopeda navštěvovalo 52% dětí, bez logopedické péče zůstávalo 48% žáků, tedy bez mála polovina. Jednu z příčin těch nezařazených spatřovala diplomantka ve vzdálenosti od instituce poskytující logopedickou péči. Pod tímto vznešeným názvem jsou uvedeny ambulance klinického logopeda, PPP (pedagogicko-psychologické poradny ) a SPC (speciálně pedagogická centra).

            Zvolme tu snazší variantu, „logopedickou“ anabázi městského rodiče. Není obtížné vyhledat adresy logopedických ambulancí. Při kontaktu zjistíte, že objednací lhůty jsou několikaměsíční, takže v intervalu od dubnového (lednového) zápisu do školy do začátku školního roku té logopedické péče už mnoho nestihnete. Ne každá logopedická ambulance má uzavřenu smlouvu právě s tou vaší zdravotní pojišťovnou, takže v naléhavých případech vám nezbude než platit hotově, cash. Měli byste se dobře informovat, co vaše pojišťovna hradí a co už ne, v jakém rozsahu a v jaké frekvenci. Bude-li to 20 minut v intervalu nejvýše dvakrát do měsíce, upřímně řečeno, je zbytečné něčemu takovému vaše dítě podrobovat. Má-li kupříkladu potíže se sykavkami (laicky je jich celkem šest), byť ne se všemi, uvažte: každou hlásku je třeba nejdříve vyvodit, potom fixovat a nakonec zautomatizovat. Problematická hláska R má  čtrnáct různých postavení a z toho vyplývajících artikulačních nuancí, v závislosti kde stojí: na začátku, nebo na konci slova, před znělou, nebo neznělou hláskou, mezi dvěma samohláskami, ve skupině souhlásek atd. atd. Pokud fixaci nově vyvozené hlásky důkladně nedovedete do konce, odvádíte si z logopedické ambulance dítě sice zvládající artikulaci R v jistém slově (pověstná trnka, trubka), ale jinak dítě zůstává věrno navyklé výslovnosti, došlo k tzv. utilitární vadě. Třetí stádium automatizace už bude úplně mimo. Co myslíte, že stihnete ve vyhrazených dvaceti minutách, kdy je třeba ještě nalézt čas na zápis procvičovaných slovíček do nezbytného deníčku, o zodpovězení dotazů rodiče a jeho instruktáži nemluvě (pokud vůbec budete moci být intervenci fyzicky přítomni)?

                   Ne v každé PPP (psychologicko-pedagogické poradně) pracuje logoped. Když, tak má limitovanou působnost, nejčastěji orientovanou na specifické poruchy učení, známou dyslexii atd. Nejspíše rodiče opět odkáže na logopedickou ambulanci.

                   Zbývají speciálně pedagogická centra (SPC), velmi užitečná zařízení, vždy s vymezenou působností – v exponovaném případě by se jednalo o speciálně pedagogické centrum s dodatkem – logopedické. Tato centra vznikala obvykle u stejně odborně orientovaných škol. V nastalém víru školské inkluze je všechno jinak a těžko najít jednoznačné indikační body.  Tolik k aktuální situaci městského rodiče nabádaného u zápisu do školy, aby vyhledal pro své dítě pomoc logopeda. Je nutné popisovat situaci těch žijících mimo město?

                  Skutečně netrpím vzpomínkovým optimismem, ale… žila jsem příliš dlouho, vlastně celý svůj dospělý život, více než půlstoletí s těmi a mezi těmi, kteří se s nějakým narušením komunikační schopnosti potýkali, od dětí po dospělé. Sleduji proto se zájmem, jak se vyvíjí oblast poskytování logopedické péče, není mi z toho zrovna do zpěvu, zvažuji nastavené trendy pod zorným úhlem cui bono, v čí prospěch.

               V roce 1963 jsem začala učit na základní škole pro vadně mluvící, odtud jsem po externím působení přestoupila v roce 1986 na katedru speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci a po 26 letech setkávání se s vysokoškolskými studenty odešla v roce 2011 do důchodu. Publikovala jsem desítky článků osvětového i odborného charakteru, jsem autorkou řady skript a výukových textů, aktivně jsem vystupovala na konferencích doma i v zahraničí, spolupodílela se na scénářích vzdělávacích seriálů o výchově dětské řeči realizovaných ostravskou televizí za účasti pánů profesorů Sováka, Matějčka a Kábeleho. V roce 1992 jsem podstoupila odborné stáže ve francouzském Lyonu, následně pak ve švýcarském Neuchatelu. Jako první česká logopedka jsem se stala členkou výběrové profesní organizace I.A.L.P.( International Association of Logopedics and Phoniatrics) se sídlem v Lausanne. Šťastnou shodou okolností se XXI. kongres této organizace konal v srpnu 1989 v Praze, mohla jsem se ho zúčastnit a navázat spolupráci s Jane Fraser, prezidentkou Stuttering Foundation of America. Postupně jsem přeložila celkem sedm publikací z produkce této společnosti a pomohla tak uvést na český odborný knižní trh nejnovější poznatky z oblasti péče o balbutiky (koktavé). S přáteli jsme založili občanské sdružení Balbus, se kterým jsme se v roce 1998 podíleli na výzkumu genetických faktorů u hereditárního (dědičného) výskytu koktavosti realizovaného na National Institute on Deafness and Other Communication Disorders v Bethesdě v USA. Domnívám se,že stručný přehled mých odborných aktivit mě opravňuje k přesvědčení, že mám o problematice poskytování logopedické péče určitý přehled.

                     Ale znovu zpět k těm, kdo se potýkají s logopedickými problémy, včetně dříve zohledňovaných prvňáčků.Vše jen ve stručnosti, v nezbytných náznacích .Počátky poskytování logopedické péče na území českých zemí jsou v první polovině dvacátého století spojovány s činností učitelů neslyšících, o něco později také s učiteli na tehdejších školách pomocných. Poučenější by připomenuli jména Stanislava Svačiny, Huberta Synka a dalších, o nichž v jiných souvislostech ještě bude řeč. Z medicínské oblasti uveďme dlouhodobě až záměrně nepřipomínaného lékaře, kromě jiného jednoho z iniciátorů ve 20.letech ve Švýcarsku ustanovené organizace I.A.L.P. Byl jím pan prof. MUDr. Miloslav Seeman, Dr.Sc., autor zejména v zahraničí vysoce hodnocené publikace Poruchy dětské řeči z roku 1955. Je až s podivem, že již v polovině minulého století jsou v této práci mezi okolnostmi hodnými etiologické a diagnostické pozornosti u koktavosti uváděny biochemické faktory, dosud v našich logopedických luzích stále a trvale opomíjené a přehlížené. Na úkor neurózy řeči a psychických příčin, které mají nejen v laické veřejnosti, ale i v našich odborných kruzích hodně tuhý kořínek – ku škodě postižených. Jak se posléze na logopedické výsluní dostal asistent pana profesora Seemana, rovněž lékař prof. Miloš Sovák, DrSc., ponechám úvahám zainteresovaných.

                 To už jsme v roce 1946, kdy pod vedením prof. Sováka vzniká vysoce odborně organizovaný Logopedický ústav hl. města Prahy. Ten bohužel v roce 1960 zanikl. Ale zůstává z původně přidruženého lůžkového oddělení Domov pro děti vadně mluvící a zárodek budoucí základní školy pro vadně mluvící v Praze- Kobylisích, dnes je to Církevní základní škola logopedická Don Bosco pro děti a žáky s poruchami řeči, komunikace a učení. Součástí Logopedického ústavu bylo školící středisko logopedických pracovníků, převážně z řad učitelstva. O nějaký rok později se logopedi začínají vzdělávat na pedagogických fakultách v rámci studijního oboru defektologie. Daný termín se teprve v roce 1964 vymaňuje z područí sovětské terminologie a studijní obor se stává speciální pedagogikou.

          Od počátků 50.let tak vzniká škodlivá dichotomie. Logopedická péče je spravována dvěma resorty, a to zdravotnictví a školství. Místo potřebné spolupráce zdravotnických a školských pracovníků přicházejí na přetřes žabomyší spory, jejichž neblahé dědictví se zásadně projevuje po roce 1989. Od roku 1964 logopedi jako absolventi studia speciální pedagogiky na pedagogických fakultách mohou pracovat a pracují jak ve zdravotnických, tak ve školských zařízeních. Ve zdravotnictví jsou především platnými a potřebnými spolupracovníky lékařů – foniatrů na foniatrických klinikách a odděleních nebo na neurologických klinikách při péči o afatiky,tj. osoby s poruchami řeči po mozkových příhodách nebo úrazech. V Československu vzniká po pražské dalších pět základních škol pro vadně mluvící, tichou dohodou většinou specializovaných na jednotlivé poruchy – např. pro žáky s koktavostí, s rozštěpovými vadami,pro děti nemluvící. Tyto školy nelze zaměňovat za školy zvláštní, děti na nich pobývají většinou pouze jeden školní rok, učí se podle běžných osnov základních škol, ale s využitím specifických vyučovacích metod, často připomínajících ty, které jsme začali „objevovat“ po roce 1989. Vyučovací metody jsou podřízeny primárnímu požadavku – dát žákům co největší prostor pro vlastní mluvní projev na úkor projevu vyučujícího. Jedině tak je možné navodit, fixovat a automatizovat žádoucí nově navozené mluvní techniky. Východiskem je požadavek prof. Seemana zajistit dětem s poruchou řeči (moderněji s narušením komunikační schopnosti) komplexní cvičnou terapii. V ambulantním pojetí je neuskutečnitelná.

         Zejména 60. a 70. léta minulého století jsou poznamenána střety, kdy kupříkladu PhDr.Jozef Liška po odborných neshodách s prof. Sovákem odchází na Slovensko a začíná zde vydávat odborně fundované Logopedické zborníky. Titul je pravopisně slovenský, ale obsah z větší části psaný česky, neboť přispěvateli jsou významní logopedičtí pracovníci žijící v českých zemích. Sedm Logopedických zborníků z let 1972 až 1976 má v té době résumé v angličtině a již formální srovnání klasicky vypravených publikací se souběžně vydávanými sešitkovými Českými logopedickými sborníky je více než výmluvné. Jozef Liška, jehož 100.výročí narození bylo loni na Slovensku připomenuto slavnostní konferencí, otiskl studie Karla Ohnesorga, Stanislava Svačiny, Františka Kábeleho a dalších českých logopedických pracovníků, z okruhu zdravotnického i školského. Pan profesor František Kábele, začínající kdysi svou učitelskou kariéru na Podkarpatské Rusi, se odborně věnoval především komplexní řečové rehabilitaci dětí s DMO (dětskou mozkovou obrnou), a to již od počátku svého učitelského působení v Hamzově léčebně v Luži – Košumberku. Příznivě ovlivnil generace dětí klasickým a metodicky dosud nepřekonaným Brouskem pro tvůj jazýček. Situaci oněch let nejlépe vystihuje osud pedagogického čtení Věra koktala. Oceněno bylo v rámci pedagogických prací v době svého vzniku v roce 1953, publikováno bylo na Slovensku v Logopedickém zborníku č.4-5 v roce 1976, tedy po 23 letech, téměř po čtvrtstoletí. Proč asi? Autorem byl Eduard Veselý, v české logopedii pojem, učitel tehdejší pomocné školy ve Dvoře Králové nad Labem. Po roce 1989 se tiskem znovu objevila jeho práce Naučím tě číst a psát. Už se ale zapomnělo, že Eduard Veselý inicioval již v roce 1934 založení naší první logopedické společnosti. Znalí vědí, o kolik roků tak tento učitel předběhl ustavení současné Logopedické společnosti (s dodatkem: Miloše Sováka).

            Od začátku 60.let však na poli české logopedie vznikalo něco unikátního, velmi efektivně řešícího problémy těch s vadnou/nesprávnou výslovností, potažmo i prvňáčků vzpomínaných v úvodu. Ministerstvo zdravotnictví začíná budovat síť logopedických poraden. Nezaměňovat prosím s logopedickými ambulancemi, ty přišly po roce 1989. Síť logopedických poraden třicet roků rostla, rozvíjela se, houstla, spolehlivě a účinně pomáhala, to vše v gesci našeho zdravotnictví, po stránce organizační i hmotné, finanční. Síť logopedických poraden byla zrušena po roce 1989. Další nutně jen v krátkosti. Ve stabilně vyhrazených prostorách škol nebo zdravotnických zařízení povětšinou jedno odpoledne v týdnu v pevně stanoveném čase měli rodiče možnost bezplatně konzultovat řečové problémy svých dětí s logopedickým pracovníkem. V logopedických poradnách působili logopedicky vyškolení pracovníci, ti s vysokoškolským diplomem o státní zkoušce z logopedie, učitelé škol pro neslyšící (s vysokoškolským diplomem o státní zkoušce ze surdopedie), z největší části pak logopedické asistentky. U těch je třeba se zastavit. Logopedické asistentky se rekrutovaly převážně z řad učitelek jak mateřských, tak základních škol, tam nejčastěji z tzv. elementaristek, učitelek působících v 1.a2.ročníku ZŠ. Zdravotnictvím byly honorovány částkou 12,40 Kč/hod. Předpokladem ovšem byla jejich řádná odborná příprava. Tu zajišťoval opět resort zdravotnictví. Učitelky se zájmem o práci logopedické asistentky se v průběhu prázdnin shromáždily na foniatrické klinice některé nemocnice ve větším městě (Praha, Ostrava), kde ve čtrnáctidenním intenzivním kurzu pracovaly pod dohledem fundovaných odborníků prakticky přímo s dětmi, takto aktuálně shromážděnými klienty příslušných foniatrických klinik a oddělení. Na závěr po absolvování hlavně praktické zkoušky dostaly absolventky osvědčení, které je opravňovalo k práci v logopedických poradnách, ale POZOR! Byly kompetentní , oprávněné pracovat pouze – odborně řečeno – s dětmi a osobami s narušením článkování řeči, stručně s dětmi s dyslalií, s vadnou/ nesprávnou výslovností. Že dokázaly poradit, kam se obrátit v závažnějších případech, je nasnadě. Stejně tak přirozeně prospívaly šíření logopedické osvěty, byly pohotově ku pomoci a radě kolegům učitelům, publikovaly v osvětových tiskovinách. Není bez významu, že podstatně šetřily čas rodičům, kteří nemuseli nikam dojíždět a složitě se uvolňovat ze zaměstnání. Logopedická poradna byla prakticky v každé „Dolní horní“.Za třicet roků trvání logopedických poraden odvedly právě logopedické asistentky obrovský kus práce ve prospěch dětí ohrožených poruchou výslovnosti. Být ještě v aktivní službě, zadala bych jako téma diplomové práce zjištění a porovnání stavu výslovnosti dnešních nastupujících školáků s těmi kupříkladu ze 70.let minulého století. Nepochybuji, že spolehlivé a seriózní podklady by se našly, možná zrovna v Logopedických zbornících Jozefa Lišky.

            Logopedické poradny vlastně padly za oběť léta trvajícím sporům mezi logopedy pracujícími ve zdravotnictví a těmi ve školských službách. Řekne se – klinický logoped – a každému je celkem jasné, že je to osoba v bílém plášti (ach, ten syndrom bílého pláště!) pohybující se v prostorách nemocnic a jiných zdravotnických zařízení mezi lékaři, neodmítající oslovení – paní doktorko, pane doktore… Řekněte – školský logoped – a je oheň na střeše! Škola a paní učitelka! Lidé jsou překvapeni, když jim někdo řekne, že náš světově uznávaný fyzioterapeut Pavel Kolář není lékař, ale vlastně speciální pedagog, somatoped. Pan profesor Kolář, přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství UK v pražském Motole a nově vedoucí Centra pohybové medicíny se k titulu PaedDr. vždy a všude hlásí.

            Záhy po známých společenských změnách vychází v útlém sborníku Česká logopedie 1991 zásadní článek vedoucího katedry logopedie Pedagogické fakulty v Bratislavě profesora Viktora Lechty nadepsaný apelativně Logopédia na prahu tretieho tisicročia. Prof.PhDr. Viktor Lechta, CSc. ukazuje a dokládá, že – tehdy ještě československá – logopedie stojí na rozcestí. Na důležitém rozcestí. Varuje před nárůstem rivalizujících tendencí, zejména v éře, kdy se logopedie emancipuje, přestává být pouhou nápravou výslovnosti, stává se samostatným interdisciplinárním oborem, profesí a studijní disciplínou. Velmi pregnantně vyjádřeno – základním úkolem logopeda je zajistit komunikaci. V té době se na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého ustanovuje nový studijní obor, neučitelský, obor logopedie (bez přívlastku klinická).Ty studentky jsem učila. Ještě předtím vychází v roce 1990 péčí SPN Bratislava publikace zásadně měnící pohled na logopedii v nejširším slova smyslu. Publikace Logopedické repetitorium – práce prof. Lechty –je v současnosti stejně nedostupná jako Seemanovy Poruchy dětské řeči. Blaze těm, kteří ty publikace vlastní! V knihovnách – např. v Městské knihovně v Praze – si je nevypůjčíte. Učebnice – v nejlepším slova smyslu – Logopedické repetitorium se naštěstí stává fundamentem pro celou řadu dalších zásadních logopedických publikací, učebnic, bez nichž se současní čeští logopedi – hlavně ti in spe – neobejdou., Šíření těchto zásadních publikací se ve spolupráci s jejich autorem prof. Lechtou odpovědně ujalo především nakladatelství Portál. Místo poruch a vad řeči začínáme s ideou zajištění komunikace pracovat s  narušením komunikační schopnosti , a to v deseti vymezených okruzích. Vadná/nesprávná výslovnost tvoří pouze část jednoho z nich (narušení článkování řeči). Důraz je kladen na akceptaci čtyř jazykových rovin,vedle dříve preferované foneticko fonologické je to přednostně rovina pragmatiky, užití řeči, což nemusí být vždy realizováno cestou orální, pak nastupuje komunikace alternativní a augmentativní. Působnost logopeda se nutně zaměřuje na koverbální chování postiženého, související s jeho psychickými problémy, pocity méněcennosti, u dětí se školní (ne)úspěšností. Pan profesor Seeman by měl radost – naplňuje se tak jeho idea komplexní cvičné terapie.     

         Toto mnohovrstevné závažné břemeno se rozhodli vzít na sebe kliničtí logopedi, logopedům mimo zdravotnictví – abych se vyhnula termínu školský logoped – přisoudili podřízenou úlohu možná nějakých preventistů, které by ovládali a kontrolovali jako nadřazení supervizoři. V podstatě se tak již děje v mnohých mateřských školách. Po roce 1989 kliničtí logopedi velice čile založili Asociaci klinických logopedů (AKL). Podmínkou zřízení logopedické ambulance je atestace. Cesta k ní je hodně (ani ne tak odborně) trnitá (a nákladná) a dovolím si poznamenat, že postavení atestačních adeptek má ve vztahu k jejich školitelům hodně feudální rysy. Vedení AKL ostře obezřetně hlídá, aby se počet logopedických ambulancí příliš nezvyšoval. Proč? Cui bono? V čí prospěch? Těch ambulancí, které údajně měly (za úhradu, částečně přes pojišťovnu) nahradit léta úspěšně (zdarma) působící logopedické poradny. Že se to dosud kvantitou nepodařilo, je zřejmé a vyhlídky nejsou nadějnější. Co se týče kvality, péče poskytovaná v logopedických ambulancích je nesouměřitelná s péčí nabízenou ve školských zařízeních, nevychází totiž ze shodných podmínek – podmínek ambulantní péče ve srovnání s možnou péčí školskou. Na co se může soustředit ambulantně poskytovaná logopedická péče? Víceméně právě jen na výše zmiňované narušení článkování řeči, což v praxi obnáší denně tak 20 – 25 klientů v pojišťovnou minutově stanovených intervalech. Jak známo, mnohé logopedické ambulance odmítají přijímat balbutiky (koktavé), odesílají je na foniatrii.Co je pro afatiky (po mozkové příhodě a absolvované nemocniční léčbě) časově řídká návštěva klinického logopeda ?Jedním z deseti okruhů narušení komunikační schopnosti je narušení grafické stránky řeči, řeč čtená a psaná – pro mnohé překvapivě dyslexie, dysgrafie,a další známé poruchy učení. Co s tím v logopedické ambulanci? Co s potřebou alternativní nebo augmentativní komunikace u klienta? Připomínám, že těch okruhů narušení komunikační schopnosti je deset.A dále: znáte klinického logopeda, který se věnuje osvětě? Prevenci? Publikuje?

            Logopedi ve školství mají už nějaký čas vlastní organizaci – Asociaci logopedů ve školství. Přiznávám, že pro mě jsou veškerá jejich jednání o vymezení kompetencí a podmínkách případné atestace dost zdlouhavá. Nevím, aktivně se žádných jednání již neúčastním. Jedno však vím: logopedům ve školství, tedy školským, nejde o žádnou nadvládu, ani o finanční prospěch, upřímně zvažují spolupráci s klinickými logopedy. Mají blíž k dětem, v nejširším slova smyslu. A možná mají při orientaci v současné situaci poskytování logopedické péče v našich zemích na mysli totéž africké přísloví jako já: Zápasí-li sloni, pošlapána bude tráva.

 

 

 

 

 

 


Jádro pudla

         Přicházím se svou troškou do mlýna omílajícího problémy kolem plagiátů – otevřeněji řečeno – kolem prachobyčejného podvodu opisování bakalářských a diplomových prací (disertační zatím na pořad nepřišly). Patřím k aktérům , patřím k těm, o nichž se – konečně! – písemně vyslovil docent Vladimír Rogalewicz z 1.lékařské fakulty UK. V článku Kolik váží obhájený diplom uveřejněném v Lidových novinách 23.7.2018 kromě jiného napsal: Velká zodpovědnost leží na vedoucím bakalářské či diplomové práce, ten by měl vidět postupný vznik textu a odhadnout, zda je jeho nárůst přirozený. Současně se předpokládá, že zná danou problematiku, a má tedy také přehled o literatuře v oboru.

            Patřím k těm, kteří v letech 1986 – 2011 vedli diplomové a později i bakalářské práce, stejně jako na ně vypracovávali oponentské posudky. K odpovědnosti za vedení inkriminovaných prací se plně hlásím, a to bez ohledu, zda zmiňované práce vznikaly ještě před nebo už po zprovoznění systému pro odhalování plagiátů. Je to aktuálně jistě výborný pomocník, ale pro samotný vznik kupříkladu diplomové práce ne podstatný.

            Nejprve několik nezbytných dat. Na vysokou školu – pedagogickou fakultu – jsem jako odborný asistent pro obor speciální pedagogika (najmě logopedie) po předběžném externím působení nastoupila– za značně specifických okolností – na výzvu vedoucího katedry speciální pedagogiky v únoru 1986. Měla jsem za sebou více než dvacetiletou působnost učitelky na speciální základní škole, na ZŠ pro vadně mluvící. Bez této zkušenosti bych se před vysokoškolské studenty (v realitě pedagogických fakult spíše studentky) nikdy nepostavila. Byla jsem hozena do neznámých vod, bylo mi pětačtyřicet, musela jsem se mnohému teprve učit a v mnohém se zorientovat. V těch vysokoškolských vodách jsem plavala – ráda a s gustem! – až do roku 2011. Bylo to čtvrtstoletí inspirativního setkávání s mladými lidmi, denními (prezenčními) studenty i tzv. dálkaři, ve studiu později označovaném jako kombinované. Vše bylo notně a výrazně okořeněno zásadní společenskou změnou , kterou jsem jako jedna z pouhých tří nestraníků na katedře ráda a aktivně přivítala.

         Nyní k diplomkám a dalším vysokoškolským písemnostem. Jsem člověk pera, píšu ráda a hodně, psala jsem, různě publikovala a překládala už jako učitelka na základní škole. Současně chápu, že ne pro každého je písemné vyjadřování činností, kterou by zrovna vyhledával a preferoval. Razila jsem ale zásadu, že učitel se prostě musí umět písemně vyjadřovat, je to neoddiskutovatelná součást jeho profese. U mě se proto psalo hodně: na seminářích jsem zadávala především recenze různých odborných tiskovin, s referáty jsem byla opatrnější – předčítání referátů v čase seminářů by mi „zabíjelo“ hodně vzácného času. V podstatě jsem se obětovala! Každou písemnost jsem bedlivě pročetla, popsala svými poznámkami (některé vyvolávaly i zajímavou odezvu). Následně jsem s autorkou písemné práce – posazenou ne proti , ale vedle mě – ony poznámky diskutovala, případně doučovala něco nezbytného z gramatiky atd. Při počtu studujících na pedagogické fakultě to zabralo dost času. Není divu, že mi pak nezbýval čas na nějaké „mnohoobročnictví“. Udivovali mě kolegové stíhající pedagogicky působit na více fakultách i univerzitách. To jsem nesvedla. Také jsem pak nemusela učit tzv. blokově, což – nebojím se prohlásit – je vždy na úkor kvalit výuky. Někteří nebožáci vypracovávali své písemnosti opakovaně, s dalším společným rozborem. Po úspěšně zvládnuté státnici mi přinesla jedna studentka – prý na památku – zarámovaného uháčkovaného motýlka. Takový malý kýč, ale … Mé rozpačité připomenutí společného opakovaného potýkání odbyla úsměvně:„Znovu jsem si to teď přečetla. Měla jste pravdu. Ale jak já jsem vás tehdy nenáviděla!“.

         Byla to výborná průprava pro eventuální pozdější spolupráci nad diplomovou (bakalářskou) prací. Už tím, že případní zájemci věděli, co můžou ode mě očekávat. Pochopitelně, nebylo jich mnoho, což jsem vítala. Odpovědně nemůžete vést desítku (i více) diplomových prací. V zásuvce mám ještě několik  obyčejných tužek, těmi jsem psávala nejraději. Dostala jsem je zakomponované do kytice věnované jako poděkování po úspěšné obhajobě diplomové práce. Studentka tak reagovala na můj dřívější povzdech: „Víte, co já jsem na vašich poznámkách vypsala tužek?“ Ta studentka, kterou jsem po projeveném zájmu o spolupráci varovala slovy, že „jsem pes“! Pohotově mě tenkrát uklidnila , že ona „má psy ráda“.

          V daném čase jsme vypsali požadovaný počet témat diplomových a bakalářských prací jak pro prezenční (dříve denní), tak pro kombinované (původně dálkové) studium a čekali, kdo ve vymezeném termínu projeví zájem. Vypsáním témat vše začíná. Vyhýbala jsem se tématům čistě kompilačním, historizujícím, zaznamenávajícím například životní a profesní dráhu někoho z logopedických veličin, obdobně jako popis vzniku a vývoje jistého speciálního zařízení či periodika. To bych přenechala raději středoškolákům. Akceptovatelné v jistém smyslu byly kazuistiky. Preferovala jsem témata, jimiž se mohlo a mělo dospět k jistému zjištění. To zjištění mohlo být i negativní, čehož se studenti velice, ale neopodstatněně obávali. Zjistit, kudy cesta nevede, může být pro následovníky nesmírně cenné. Taková práce pak měla část teoretickou a část výzkumnou, která obsahovala hypotézy (raději méně než více), principy užité metodologie, popis zkoumaného souboru ( s patřičným počtem respondentů a dobře sestavenou referenční skupinou), prezentaci získaných výsledků zkoumání s náležitou diskusí a závěr práce. Vše doplněno o adekvátně sestavený seznam citované literatury (termín „užitá“ mi evokoval něco úplně jiného).

          Studenti nebyli limitováni pouze vypsanými tématy. Mohli přijít s vlastními návrhy a pokud vyučujícího přesvědčili, že se o to, s čím přicházejí, delší dobu a vážně zajímají, byli přijati. Naivní představy napsat něco kupříkladu na téma Vývoj mentálně retardovaného dítěte jsem uchazeči zpochybnila několika jednoduchými otázkami:Vy chcete psát sebrané spisy? Které věkové období chcete postihnout? Věk předškolní? A to mladší, nebo starší? Jakou hloubkou mentálního postižení se budete zabývat? Zahrnete také stránku sociální? Spolupráci s rodinou? Stránku narušené komunikační schopnosti? Významné osobnosti, které se problematice věnovaly? Současné trendy?…..Stačilo.

         Pokud zájem o spolupráci vykazoval slibnější rysy, domluvili jsme si první časově náročnější schůzku.Stávalo se, že mě při ní studentka nejprve požádala o mou představu, jak přistupovat ke zvolenému tématu. To jsem zásadně odmítala. Měla jsem být při vypracovávání diplomové práce průvodcem, případně rádcem, budu-li o radu požádána. Diplomová práce měla být důkazem studentovy profesní vyzrálosti, důstojným a přesvědčivým vyvrcholením jeho několikaletého vysokoškolského studia. Obvykle jsem při první schůzce navrhla, že se pokusím „házet balvany do cesty“. Znamenalo to, že jsem studentem vyslovené představy redigovala, zatěžovala výčtem možných nesnází, se kterými by se mohl při práci setkávat. Byla jsem toho názoru, že je lépe si překážky –více méně – představit hned na začátku, než na ně nečekaně a překvapivě narazit později, kdy už budou hůře zdolatelné. Samozřejmě jsme hned společně hledali, jak na to.

         Snažila jsem se dát i několik pragmatických rad. Je rozumnější začít se zabývat výzkumnou částí práce, ta je podstatná a rozhodující, vyžádá si nejvíce času, kupříkladu docházkou do různých zařízení, korespondencí s institucemi atd. atd. Ono to svádí pustit se do části teoretické. Ta je – podle mne – vždy jistou kompilací. Přes nepříznivé vyznění pojmu kompilace i zde může student prokázat své schopností zvládat zadané téma. To když sestaví k onomu tématu kompilaci v rozumném, tématu potřebném obsahu a rozsahu, vyhmátne podstatné, nezačne – ve snaze „nahonit“ stránky – tak řečeno zbytečně od Adama…Je pochopitelné, že vše bude řádně doloženo odkazy na citace. Takovou teoretickou část ovšem student sepíše – v nejhorším případě – i v časové tísni. U části výzkumné by něco takového nepřicházelo v úvahu. Takže: začněme částí výzkumnou, formulací hypotéz (ošidná otázka!), časovým rozvrhem docházek do….

       Co se časového rozvrhu zpracování diplomové práce týkalo, ponechala jsem záležitost na studentovi. Požadovala jsem, aby mi rozsáhlejší části konceptu (ne pouhé dvě tři stránky) podle vlastního zvážení přinesl osobně nebo poslal mailem. Já jsem si je prostudovala, vytiskla, popsala svými poznámkami, v několika dnech, co nejrychleji dala vědět studentovi, aby se za mnou stavil a …..nad poznámkami jsme seděli, diskutovali… Měla jsem zásadní požadavek, abych poslední, již celkovou verzi diplomové práce dostala k prostudování ještě nesvázanou nejpozději čtrnáct dní před katedrálně stanoveným termínem odevzdání. Daným postupem jsem naplnila slova doc. Rogalewicze z článku v Lidových novinách – viděla jsem postupný vznik textu a mohla jsem odhadnout, zda je jeho nárůst přirozený. Svého diplomanta jsem z pravidelných kontaktů poznala natolik, že jsem byla schopna posoudit, čeho je – odborně – schopný, včetně jeho formulačních schopností a možností (ostatně jsem hodně z nich při konzultacích sama „přičísla“, urovnala). Znalost problematiky zpracovávané studentskou prací je u vedoucího samozřejmostí. Samozřejmě s vědomím, že při aktuálním množství a dostupnosti odborných zdrojů vše detailně znát nemůže. Ale – opakuji: detailně zná svého diplomanta. Tedy v případě, že se s ním nesetkal pouze při zadání práce a samotnou diplomku potom obdržel jen k nahlédnutí už pěkně svázanou.

         Loňského června se ke mně na logopedickém sympoziu v Praze hlásily některé mé absolventky. Jedna z nich zavzpomínala, že při práci nad diplomkou, kterou jsem vedla, jí tenkrát ukápla nejedna slzička. Ale u obhajoby, u státnic –“ to už byla pohoda, zatímco některé kolegyně se klepaly…“

         Podobný rozklad bych mohla sepsat o své práci oponentky. Přenechám to jiným. Mohla bych vzpomenout, jak reagovali někteří po oznámení, že oponentské posudky budou zveřejňovány na webu. Věru signifikantní!

         Prostě jádro pudla (viz Faust) celé aféry kolem opisování (nejen) diplomových a bakalářských prací je v odpovědnosti studenta, vedoucího práce a oponenta, tedy v odborných a lidských kvalitách těchto činitelů. Tak prý má vyznívat stanovisko MŠMT. Já bych s ním souhlasila.