Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Červenec 2018

První z mých scrap-books

         K letošnímu roku osmičkových výročí jsem pro sebe našla další. Najisto nebude obecně vzpomínáno, ale…V roce 1838 se v Praze narodila Josefa Křížková, která celý život spojila s domem U Halánků. Dnes ten pražský dům známe jako Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. V prvních desetiletích 19.století v domě na Betlémském plácku provozovala živnost pivovarnickou a vinopalnickou paní Anna Fingerhutová, která „svým majetkem patřila k nejbohatším ženám Prahy, ale proslula především svou dobročinností. Měla přirozenou autoritu a to s jejím bohatstvím z ní činilo ženu, které se neodporovalo“. Neodporovala jí ani Pepička Křížková, po léta její věrná služebnice a pomocnice, kromě jiného jedna ze zakladatelek Amerického klubu dam. Teprve po smrti tvrdošíjně stavovské Panímaminky v roce 1875 se Josefa Křížková mohla stát – civilním sňatkem – ženou Vojtěcha Fingerhuta, počeštěně nám známého Vojtěcha Náprstka.

         Šťastnou náhodou se mi dostala do rukou péčí vydavatelství Národního muzea nádherně vypravená publikace Jen Náprstková, prosím…Neobyčejný život v dobových pramenech. Četba zachycující v širokém záběru společenské dění a život v Praze druhé poloviny 19. století bude zážitkem! Autorka Milena Secká shromáždila neuvěřitelné množství dokumentačního materiálu, autentické vzpomínky Josefy Náprstkové na revoluční rok 1848, zápisky o  kontaktech s významnými osobnostmi, které známe již jen velmi zploštěle , deníkové postřehy ,různé výpisky z přednášek, kupříkladu i Amerického klubu dam, ale také – cituji: „V archivu Náprstkova muzea  je unikátní sbírka výstřižkových knih (tzv. scrap-books), které uchovávají zprávy a články z periodik k nejrůznějším tématům“. Najednou se na své – již čtyři – velké, špalkově silné sešity v tvrdých deskách, do nichž si roky zapisuju nebo lepím, co mě zaujme, dívám trochu jinak. Chraň bůh!– nechci jim přisuzovat nepatřičný význam a důležitost. Ale přece – pro mě jsou jakýmisi „scrap-books“. Někdy se kochám – vím, že hodně bláhovým a pošetilým – pomyšlením, že budou jediným cennějším odkazem mým dnes již značně odrostlým a po světě roztroušeným vnoučatům, že je třeba po drahných letech zaujmou, něco jim o babičce napoví…Faktem zůstává, že mi ty výpisky a výstřižky mnohokrát – kromě jiného – posloužily ve výuce ve škole, základní i na vysoké.

         Prázdninově troufale začínám listovat mou první „scarp-book“ – časově zařaditelnou podle zápisu na poslední straně: Tento sešit skončil v neděli 16.12.1990. Au fait! Listuji, lineárně, bez přeskakování, výběrově nabízím něco k zamyšlení, k úvaze, komentář přidávám jen v případě, že se mi vybaví nějaká vzpomínka na školu, na propojení s výukou, nejprve na ZŠ pro vadně mluvící, od roku 1986 na pedagogické fakultě.

            Hned na třetí stránce je můj milovaný Johann Wolfgang Goethe

Jdi! A poslušen mých rad

uč se v mladosti své jaru

moudřeji dnů užívat:

na velikých vahách zdaru

zřídka jazýček zříš stát,

musíš stoupat, nebo klesat,

vládnout, vyhrát v boji svém,

nebo ztrácet, přisluhovat,

trpět, nebo triumfovat,

kovadlinou být – či kladivem.

         Možná až příliš pragmatické povzbuzení těm bez sebevědomí, nesmělým, váhavým a přešlapujícím. Však ta slova básník také později doplnil  poznámkou: Jsou ctnosti, které jako by tkvěly v nedostatku síly a které jsou silou největší, jenže dovnitř obrácenou….Být kladivem zdá se všem žádoucnější a slavnější, než být kovadlinou. Ale kolik síly je třeba vydržet ty ustavičné, stále opakované údery! Když to vše promyslíme, můžeme již bez obav dodat známější, přímočařejší verše z Fausta:

Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet,

zdatnému není němý tento svět.

Nač by mu bylo ve věčnu se topit!

Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,

poslední závěr moudrosti je ten:

jen pak jsi hoden svobody a žití,

když rveš se o ně den co den.

 

       Svou poněkud puntičkářskou povahu a po předcích vyhraněný smyl pro povinnost jsem častokrát opírala o Michelangela:  Dokonalost se dosahuje maličkostmi, ale dokonalost není maličkost. A co teprve  Buddhovo: Kořenem všeho zla je nedostatek poznání  - to si můžu s lítostí opakovat stále, příklady z naší každodennosti netřeba vyhledávat a dodávat, jen se porozhlédněme kolem sebe, zaposlouchejme se do hovoru lidí, o televizních diskusích nemluvě, vezměme do rukou noviny, pusťme si rozhlas….

         Raději něco na radostnější notu, ačkoliv…Zůstanu u novin. Z denní probírky Lidovými novinami už vím, která paní redaktorka má vnoučata zápasící s rozborem větným, který redaktor „dostává kopřivku“ při jakékoli zmínce o povinné maturitě z matematiky. Všechny ty široce a vášnivě diskutované problémy začínají u učitele. Budu hodně neskromná a směle prohlásím, že umím s žáky (i se studenty) bezbolestně zvládnout zdánlivé záludnosti rozboru větného i určování vět v souvětích. Psala jsem o tom – metodicky – vícekrát. Razím přesvědčení, že ty pomlouvané větné rozbory posilují především logické myšlení (potřebný krok ke kritickému). Umět najít jádro výpovědi, umět se zeptat na vedlejší větu atd. ((rozhodně ne přes důraz na spojky atd.).  Moji (většinou) osmáci na ZŠ pro vadně mluvící neblahým vlivem vady řeči nebyli zrovna žádní jedničkám a školní nadšenci. Mým cílem bylo udělat z nich (mou terminologií) školní alkoholiky, dát jim ochutnat dosud ve škole tak řídce zažívaný pocit úspěchu. Kacířsky jsem při rozborech souvětí první silně a opojně povzbudivé ostruhy získávala se svými žáky na vedlejší větě doplňkové. Už sám doplněk ! Něco tak hrůzostrašného! Při troše učitelské šikovnosti to šlo! Jen dodám, že obdobně jsem své studentky logopedie měla k tomu, aby při úpravě vadné (nesprávné) výslovnosti začínaly – samozřejmě za jistých nezbytných předpokladů – právě vyvozováním obávané hlásky Ř! Pro rozbory jsem si vybírala zajímavé texty, často některé z těch v mých sešitech – řekněme scarp-books. Pamatuji, že na jedné z hospitací pro rodiče jsme vyrukovali (samozřejmě bez předchozí přípravy!) s Francois Villonem. Rozebírali jsme meotarem (zpětným projektorem) promítnutý text:

Ach bože, kdybych studoval

a svého mládí v době rušné

se na dobré jen mravy dal,

dnes bych měl dům a kutě slušné!

Já však co dítko neposlušné

jen utíkal jsem ze školy.

Teď píšu v nouze chvíli krušné,

až srdce z toho rozbolí.

Kluci – vzhledem k výskytu vady řeči jsem učila převážně hochy – už středověkého rebela znali , nejméně ze dvou verzí jeho epitafu (mám jich víc):

Františku, už tě nepotěší,

že Francouz jsi a ze vsi zdejší,

teď oprátku ti na krk věší,

ať pozná, oč je zadek těžší.

 

Jsem Franta Francouz, toho čert si váží,

vždyť rodná Paříž se mě zbavit snaží.

Teď šíje, na níž oprátku mi váží,

řve z plna hrdel, kolik prdel váží.

Nebylo na místě, abych pubertální věk svých svěřenců zatěžovala dalšími Villonovými verši, ale pro sebe je mám zapsané:

Je mi tak líto mého mládí,

kdy frajeřil jsem,dováděl,

sám bůh ví, kam ta léta pádí,

a já bych zadržet je chtěl.

Můj mladý čas! Kam odešel?

Či odklusal? Kdo může říct?

Najednou někam odletěl

a nenechal mi vůbec nic.

 

         Ono je zbytečné v tom věku příliš moralizovat. Platí mínění Jamese Thurbera: Nejsmutnější slova, která přeupřímně radí, jsou slova vyplýtvaná pro bláhové mládí. O něco diskutabilnější je se svým názorem Jan Amos Komenský: Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastnost povah vznešených.

         Řečovými problémy nahlodané a zraňované sebevědomí svých žáků jsem se snažila narovnávat kupříkladu konstatováním Bertranda Russella: Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí a lidé moudří tak plni pochybností. A při posměšcích okolí jsem často opakovala Adama Mickiewicze: Jed dala příroda plazům, silnější tvorové ho nemají.

            Musím přičinit ještě jednu podstatnou poznámku. Vždycky jsem poznamenala, „kdo to řekl a kdo to byl“ – krátce a stručně, charakteristika jednou větou, zasazení do doby, kdy žil. Takový všeobecně vzdělávací bonus, tvorba a podpora mentální mapy mých studentíků – později také studentek .

         Nejsem fanatičkou hesla Škola hrou, ostatně nesprávně přisuzovaného J. A. Komenskému, autorem je Marcus Fabius Quintilianus (1.století n. l., jeho Základy rétoriky učitelům vřele doporučuji, zdaleka se nepoučí „jen“ o rétorice). Rozhodně blízký je mi Anatole France:Člověk se něčemu naučí jen tehdy, když se při tom baví. Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění a pak ji ukojit. Vědomosti, jež jsou násilně vpravovány do hlavy, ucpávají ji a dusí rozum i chápavost.

         V hodinách češtiny jsme se – při jazykových rozborech – královsky bavili aforismy. Příjemného Jiřího Žáčka jsem potkala při krátké televizní spolupráci a potom hlavně jako pravidelného účastníka Šrámkovy Sobotky. Jeho aforismy – mnohostranné , časem nekorodované klenoty!

Za pravdu je různá sazba,

někdy pomník, jindy vazba.

 

Tvář, ta musí snést i jinovatku,

jenom ty si hovíš v teple, zadku.

 

Poučme se v chlívku u sviní,

kdo se pere u koryta, ten se ušpiní.

 

 Neztrácejte hlavu! Kdo to má po vás uklízet?

 

Dali ti za pravdu? Kolik?

 

Pravda vítězí, pravil Pyrrhos.

 

Z hlav se setnou ty, co přeční. Zato průměrní jsou věční.

         Ve stejném duchu jsme nezapomínali ani na Karla Havlíčka Borovského: Lenoš a řvi, dají mzdu dví! Pracuj a kuš, hubu suš! Pamatuji, s jakým gustem četli hoši Křest svatého Vladimíra, když jsem zmínkou o těchto verších doplnila osnovami nařízeného Krále Lávru a Tyrolské elegie.

            Nad všechny tlustopisy pedagogických teorií (mohla bych jmenovat jeden z nich se šestatřiceti definicemi pojmu učitel!) stavím Esej o lidském rozumu Johna Locka: Každá věc nezasahuje představivost každého člověka stejně. Svou schopností porozumět se lišíme neméně než svými patry v ústech. Ten pak, kdo si myslí, že táž pravda bude chutnat všem stejně v téže úpravě, může právě tak věřit, že poctí kohokoli stejnou kuchyní. Maso může být totéž a zdravě výživné, a přesto ho každý nemůže přijmout s týmž kořením, musí být upraveno jiným způsobem, chcete-li, aby ho někteří přijali…Je velmi užitečné pro námořníka, zná-li délku svého provazu, i když s ním nemůže proměřit všechny hloubky oceánu. Stačí, když ví, že je dost dlouhý k tomu, aby dosáhl dna na těch místech, kde je to nezbytné k řízení plavby, a aby ho varoval před najetím na mělčinu, jež by mu mohlo přivodit zkázu.

        Jsem vděčna osudu (existuje?), že mě postavil do role učitelky. Souzním s vyznáním Maxima Gorkého: Když je práce potěšením, je i život štěstím. A to jsem původně učitelkou vůbec být nechtěla! Naplnilo se, co jsem často opakovala – ve škole i v soukromí . Pravdu má Thomas Alva Edison: Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézat potěšení v tom, co děláme. A přidala bych ještě Immanuela Kanta: Spal jsem a zdálo se mi, že život je krása. Probudil jsem se a zjistil jsem, že je povinnost.

         Školní kolbiště sice dost často – ve spojitosti se společenským děním a vývojem – nebylo prostorem nejpříznivějším. Opakovaně jsem si ověřovala tzv. Diderotův paradox: Učitel jako veřejný pracovník musí jednat přirozeně v nepřirozené situaci. Zpětně však kolikrát nahlédneme, že se nemýlil ani Alexander von Humboldt, když tvrdil: Jen bouřky a vlny dávají moři život a duši. Pochopitelně jsem víckrát narazila. Proč? Odpověď bych našla u Antoina de Saint-Exupéryho: Povolání svědka ve mně vždycky vyvolávalo hrůzu. Čím jsem, jestliže se neúčastním? Abych byl, musím se zúčastňovat. Mýlil se snad La Fontaine: Lidé, kteří mlčí, jsou nebezpeční? Každý může zauvažovat nad slovy Agathy Christie: Nedokážeš-li vlak řídit, aspoň mu promazávej kola – na cestu životem není nad toto heslo. Ty unavené naříkavé – nejen učitele – odkazuji na Karla Högra: Jen ta práce člověka namáhá, která ho nudí nebo kterou neumí.

          Tvrdě hájím Stendhala: Líbíme-li se mnoha lidem, líbíme se jenom povrchně.lidová moudrost hlásá: Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. S lítostí vynechávám ve svém listování oblast lidových rčení a přísloví. To je na samostatné psaní. Píšu ráda a hodně. Měla jsem ve velké oblibě hodiny slohu. Jsou prostorem neomezené tvořivosti, chcete-li je takové vidět a jste ochotni pro to něco udělat. Na první stránky slohových sešitů si mí žáci napsali prohlášení Vladislava Vančury z Devětsilu: Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a od lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře… Toho jsme se drželi, v tom duchu jsme psali, osvědčilo se a podařilo , ještě mám některé písemné práce schované.

        Současným vyznavačům pohodlné prokrastinace (dříve lenosti) bych vzkázala, co si o problému myslel Miguel de Cervantes: Na velkých hodinách času je jen jediné slovo: „nyní“. Po ulici „potom“ se dojde k domu „nikdy“.  Pro uvážlivější mám úryvek z Einsteinovy knihy Jak vidím svět: Ptát se na smysl anebo účel vlastního bytí a bytí tvorstva vůbec zdálo se mně z objektivního hlediska vždycky nesmyslné. A přece naopak má každý člověk určité ideály, které usměrňují jeho snažení a úsudek. V tomto smyslu jsem pohodlí a štěstí nikdy nepovažoval za vlastní cíl (této mravní základně říkám také ideál stáda vepřů). V té knize s podtitulem Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem Přírody nenajdete následující Einsteinovu větu , která se mi moc líbí a často ji opakuju: Vychovávat je možno jen vlastním příkladem. Jestliže to jinak nejde, tak příkladem odstrašujícím. A když už si při nějaké diskusi skoro zoufáte, doporučuji pomyslet na Maxe Plancka: Nové názory nikdy nezvítězily, prostě přívrženci starých idejí postupně vymírali. V nejhorším se pak smířit s povzdechem Bernarda Shawa: Zázraky jsou sice znamenitá věc, ale bohužel se dnes již nedějí. Ve třídě, v posluchárně ale rezignovat, vzdávat nic nemůžeme. Doporučuji zaštítit se další z mých oblíbených sentencí Pronesl ji Jan Neruda: Kdo nic neví, musí všemu věřit. Věříte-li v přátelství, nezapochybujete o myšlence Elberta Hubbarda: Nikdy nevysvětlujte! Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.

            Jak mi léta přibývají, kloním se stále silněji k lakonickému vyjádření Zdeňka Urbánka: Sleduji, hledím rozumět, usiluji být k potřebě. V roce 1986 jsem přestala být pro pedagogickou fakultu nepřijatelnou z důvodu absence červené stranické knížky. Toho roku časně zjara jsem po třiadvaceti letech opouštěla ZŠ pro vadně mluvící – jen pro ilustraci: s reálně téměř o čtvrtinu nižším platem na škole vysoké. Finanční deficit mi měla údajně vyrovnat širší příležitost publikační činnosti. Když nyní listuji  prvním sešitem končícím rokem 1990, zjišťuji až s podivem, jak podstatně se druhá polovina let osmdesátých otiskla do mých poznámek. Zaznamenávám zřetelné stopy čistého vlastenectví. Třeba hned  ze Zápisu v písance Školské vzory krasopisné – muzeum v Přerově: Úctu dej cizině, lásku vlasti.Pokračovat můžu Karlem Čapkem: Jednou mi kdosi položil otázku, která země se mi nejvíc líbí. Řekl jsem mu: „Nejlepší krajina, kterou jsem viděl, je v Itálii, nejlepší život, který jsem pozoroval, ve Francii, nejlepší lidé, které jsem potkal, v Anglii, ale žít mohu jen ve své zemi“.Brzy se objevují pochyby, ještě s dávkou odhodlání: Martin Luther: Nemůžeme ptákům zabránit, aby nám létali nad hlavou, ale můžeme jim zabránit, aby nám hnízdili ve vlasech. Registruji i výzvy:Ladislav Klíma: Svoboda je nespoutanost aktivity pasivitou. Ale přichází skepse vyjádřená již prvorepublikovými verši Viktora Dyka ve Smutné písni vesnického šprýmaře:

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,

vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.

Při kterémkoli tak nás vidím díle.

Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed.

 

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,

šumařit jdeme v chladný pro nás svět.

Na půli cesty tato náhle mizí.

Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.

 

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.

Dnes oheň v nás. A zítra zase led.

Hrozí se dnes a zítra sotva hlesne.

Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.

         Bohužel jsem si nezaznamenala autorství ani časovou dimenzi vzniku Našeho zakletého vzorce: Radikální začátek, euforie – polovičaté uskutečňování – při prvních potížích a konfrontacích apatie a ústup bez boje – katastrofa a nový začátek z horších výchozích pozic. Je věcí minulosti, nebo stále aktuální?

            Jedním z rychle se střídajících ministrů školství po roce 1989 byl moudrý a noblesní pan profesor Petr Piťha. Již začátkem roku 1990 dokázal prozíravě nahlížet nastalou realitu: Rozsvítíme-li v temnotě světlo, objeví se před námi barvitá skutečnost….Připomenu však, že současně se světlem se skutečnost objeví jiná, než jak jsme ji předpokládali, že předměty vrhnou své stíny, že se projeví slepota některých z nás a v případě náhlého a ostrého osvícení že dojde téměř k všeobecnému oslnění. Zapsala jsem si rovněž jednu z myšlenek v té době dost zvažovaného Alexandra Solženicyna a zhusta si ji připomínám: Je možné, že zlo je nutné a že nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvojí pomocí.

           Objevovala se nová nebezpečí, mířící i do škol, ovlivňující vývoj mladé generace. Netuše, kam až to dospěje, na to krotší z nich – TV – upozornil v rozhovoru s dětmi herec a režisér Maxmilián Schell: Nedívejte se tolik, nebo samy nic neprožijete. Vnímáte tolik dojmů, že se přestanete umět vyjadřovat. Věnovala jsem se v tom čase intenzivně šíření novějších poznatků z oboru mého hlavního profesního zájmu – narušení plynulosti řeči, krátce koktavosti (balbuties). Přijala jsem proto ráda za své vyjádření Ivana M.Havla: Popularizaci vědy totiž nechápeme jako povrchní, „srozumitelný“ – tj.okleštěný – popis faktů, nýbrž jako pozvání na dobrodružnou cestu za objevy.

            A je zde další aforismus, perfektní obsahem i lingvisticky, autorem je Stanislav Jerzy Lec: Uhněte z cesty spravedlnosti, je slepá! Blížím se ke konci prvního sešitu. Jakoby symbolicky jsou jeho poslední dvě stránky zaplněny verši. Nejprve nedostižného, obdivuhodného Jiřího Suchého:

Znám tolik písní

Že si je už pletu

Nad jejich krásou

Žasnu v pokoře

Ze všech těch písní

Nejradši mám větu

Jednou jsi dole

Jednou nahoře

 

Zblednou ti vlasy

Uteče ti milá

Selžou ti brzdy

Přijde choroba

Na mysli klesat

Věc je pošetilá

Dokud je v kufru

Písní zásoba

 

Písně jsou mocný

Žal před nimi zdrhá

A proto zpívej

O tom že jsi rád

Zármutku mračno

Na nebi se trhá

Utřete slzy

Budeme se smát  

         Doznávám, že z této básně jsem verše o tom, jak jsou písně mocný a že žal před nimi zdrhá, zařadila do jedné z hodin literární výchovy. Ocitly se tam vedle písně Hany Hegerové o vaně plné fialek a vím, že hodina končila Suchého písní o jeho kamarádech a takové dobré společnosti ještě gramofonové deskybez učitelského komentáře. Nic z toho nebylo v osnovách, ale s těmi jsem si nikdy  hlavu moc nelámala.

            Už si nepamatuji, jestli úmyslně, či ne, jsem svůj první sešit, řekněme scrap-book před poznámkou s francouzským dovětkem – Tento sešit skončil v neděli 16.12.1990 Au fait!  – završila optimisticky lidovou z Prácheňska:  Tré dobrého

Veselá mysl při dobrém zdraví

a k tomu ještě dobré svědomí:

komu to tré přeje, ať se jak chce děje,

nic se neleká, nic se nebojí.

 SECKÁ, M.  Jen Náprstková, prosím…Neobyčejný život v dobových pramenech

                    Praha: Národní muzeum, 2016. ISBN 978-80-7036-488-8

SUCHÝ, J.   Trocha poezie Praha: Československý spisovatel, 1989. ISBN 80-202-0114-9

QUINTILIANUS, M.F.  Základy rétoriky. Praha: Odeon, 1985.

EINSTEIN, A.  Jak vidím svět. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993. ISBN 80-7106-078-X.