Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Březen 2018

Komunikujete ve třídě, nebo spolu mluvíte?

      Všechno souvisí se vším. Když mě mrazivé dny více než kdy jindy udržely doma, využila jsem času k takové neoblíbené aktivitě: srovnat částečně věci, písemnosti v šuplících i v počítači. Objevilo se mnohé. Jako učitelka – od roku 1986 vysokoškolská – jsem toho za více než půlstoletí aktivního působení ve škole napsala spoustu. Za nic se nemusím hanbit. Je s podivem, jak některé věci zůstávají živé. S nastupujícím –zatím jen astronomicky – jarem jsem se z řady důvodů rozhodla vrátit k seriálu uvedeném verši básníka Ivana Blatného:Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky….Vycházel v roce 2006 v časopise Rodina a škola. Dostalo se mi tehdy pochvaly z úst váženého pana profesora K., známého to nestora věd pedagogických. Ale s dodatkem „…jenom jestli to není příliš, paní kolegyně“. Na mé špitnutí, že to přece píšu pro učitelky, pan profesor s povzdechem dodal: „No, právě!“ Podobná vyjádření na účet učitelstva – a bylo jich víc – ve mně i po letech vězí jako hřebíky.

 

         Různých seriálů jsem pro různé tiskoviny napsala vícero. Ten zmiňovaný vycházel v rubrice Inspirace. Jeho původem bylo mé nevyvratitelné přesvědčení, že práce ve třídě – označovaná termínem výchovně vzdělávací proces – je v zásadě dialog. Dialog, který mám jako učitelka podněcovat a následně reagovat na  otázky (někdy i provokativní, ty svědčí o důvěře vyzyvatele), na dotazy, připomínky žactva. A tak jsem každý den ve třídě – později každou přednášku nebo seminář – začínala připomínkou aktuálního výročí, poznámkou k výroku z ranního rozhlasového vysílání, lidovou pranostikou, něčím, co jsem se právě dočetla…Nebyl to problém, nikdy jsem nezůstala „na suchu“. Rozvířené debatě dost napomáhalo, že se v mé třídě či vysokoškolské sešlosti nikdy nehlásilo. Učitelské „napřed ruka, potom pusa“ jsem nepěstovala. Dodnes tvrdím, že hlášení se brzdí spontaneitu zúčastněných. My jsme spolu studeně nekomunikovali, my jsme spolu se zaujetím mluvili, povídali si, někdy se i přeli a dohadovali. Doznávám, že vyučovacích hodin, které jsme nakonec „prokecali“ , nebylo málo.  Myslím, že právě tyto hodiny uvízly v myslích „těch vzdělávaných“ hlouběji a prospěšněji než co jiného. Při náhodném setkání se mi jedna z bývalých studentek speciální pedagogiky svěřila, že zrovna toto jí nejvíce chybí.V realitě pracovní každodennosti nestačí sledovat, co právě vyšlo(nejen přínosného pro obor), co zajímavého se koná,kam zajít… Moc se přimlouvám, aby podobné aktivity z našich tříd nevymizely. Mluvme spolu. Nakonec se takovým živým kontaktem s mládím udržujeme sami  „s prstem na tepu doby“.

         Příprava textu vycházejícího v relaci s měsíci kalendářního roku nebyla jednoduchá, dala mi takříkajíc zabrat.  Hodně jsem se však dozvěděla, naučila, poznala  – při psaní, ale mnohem více pak ve třídě. Dělala bych to zase. V souznění s prvním jarním měsícem nabízím jednu ukázku.

Březen

Proč bychom se netěšili….mohli si 2.března 1824 zazpívat naši předkové, kdyby tušili, že se v Litomyšli za bujarého masopustního veselí právě narodil muž, jehož hudbou bude jednou Evropa vítat zavedení společné měny – eura. Bedřich Smetana – postavou nevelký muž s hřívou tmavých vlasů po ramena ve stylu Ference Liszta, dokázal nejen jako ohluchlý, ale navíc s nesnesitelným hučením v uších složit symfonickou báseň Vltava jakoby v jednom tahu, načisto a bez přepisů během osmnácti dnů. Belgičané prý optimističtější hudbu pro zavedení eura nenašli. Několik roků před smrtí Mistr napsal: „….jsem hluchý jako pařez a kolikráte smutný, zádumčivý, omrzelý. Trvá to ňák dlouho s tou hluchotou a mám zapotřebí veškerých sil, abych svůj osud snesitelným učinil.“

Asi by ta slova podepsal rovněž ohluchlý Ludwig van Beethoven, jehož výročí narození bychom koncem března také mohli vzpomenout. Už proto, že tento génius jezdil do Čech opakovaně a rád a v Teplicích prožíval při léčení i lepší dny vlivem milostného dobrodružství. Březen, s jarem na dohled, kdy na svatého Řehoře čápi letí přes moře a líný sedlák, který neoře, je celkově prosvětlený hudbou. Kulaté výročí Johanna Sebastiana Bacha jsme neopominuli (naroz. 1685), stejně bychom se měli zachovat u Beethovenova učitele Franze Josefa Haydna (naroz.1732).

Počátek března je dobou kladení věnců k pomníkům TGM u příležitosti jeho narozenin. Českým žáčkům a studentíkům by se více než přísný pán zamlouval jeho syn Jan, jehož smutné březnové výročí zůstává stále v zajetí dohadů. Janovi to kdysi ve škole moc nešlo, tož ho tata (jak se u nich doma říkalo) – za trest – poslal na zkušenou do Ameriky. Jan určitě na učitele nezanevřel. Možná by i v některém ze svých rozhlasových pořadů dětem rozšafně připomenul, že 28.března slaví narozeniny nejen pan učitel Zdeněk Svěrák, ale i jeho slavný předchůdce Jan Amos Komenský. Že se za poslední léta ve školách přece jen něco změnilo, svědčí zápis v časopise KWĚTY z roku 1836: Jakub Haeberl za svého jedenapadesátiletého učitelování udělil, dle mírného sečtení, sobě svěřené mládeži 911 517 ran prutem, 20 010 metlou, 20 968 lineálem, 1 115 800 pohlavků, 777 žáků klečelo na hrachu a…ani v tom výčtu raději nepokračujme! S něčím takovým se jistě nesetkávala Marie Panklová, sestra Boženy Němcové, ve „vychovávacím ústavu pro dívky“ vedeném Bohuslavou Rajskou (skutečným jménem Antonií Reissovou), manželkou Františka Ladislava Čelakovského, který mohl slavívat narozeniny v tentýž den jako TGM. Na oslavy mu pravděpodobně moc času nevybývalo, protože vedle oživení bohatýrů, z nichž si školní mládež nejlépe pamatuje Čurilu Plenkoviče, stačil Čelakovský sepsat Mudrosloví národu slovanského ve příslovích – úctyhodnou sbírku 15 000 přísloví a pořekadel, protože věřil, že přísloví jde k rozumu a rozum za příslovím. Vedle slavjanofilství byl Čelakovský také vyznavačem i překladatelem Goetha, který zemřel dva měsíce po dokončení svého celoživotního díla – Fausta – dne 22.března 1832. Přes staletí ironizuje dnešní zápecníky: „Nic neznám lepšího v dni nedělní a svátky než hovor o válečném hlaholu,

když někde u těch Mongolů jsou samé masakry a zmatky.

U okna stoje, sklenku vypiješ a vidíš po řece plout pestrých člunů řady.

Pak vesele si večer domů jdeš a medíš si, že mír je u nás tady“.

            Datum úmrtního dne spojuje Goetha s nadobyčej aktuálním českým králem Jiřím z Poděbrad. Jako čtrnáctiletý bojoval u Lipan (proti posléze poraženým husitům), chopil se vlády za stále přetrvávajícího podezření z účasti na náhlém skonu mladičkého Ladislava Pohrobka a ještě nějaký ten týden před smrtí dokázal v roce 1471 v Olomouci sjednávat mír se svým zetěm Matyášem Korvínem. Kdo dnes vzpomene Jiříkových snah a úsilí o sjednocení Evropy?

            Za jiných okolností, v jiné době a za jiné cíle bojoval Gaius Julius Caesar, který sotva co dopsal Zápisky o válce galské překročil Rubikon, když kostky byly vrženy, přišel, viděl a zvítězil, aby se pak pod vražednou dýkou 15.března roku 44 př.n.l. obrátil s hořkou otázkou ke svému adoptovanému synovi: „I ty, Brute?“

            Nevděk světem vládne, mohl by si povzdechnout neblaze známý páter Koniáš, čímž by prokázal relativitu mnohých přísloví a pořekadel. O té obecné relativitě začal psát v roce 1911 v Praze krátkodobě působící Albert Einstein, který sotva zaznamenal den svých narozenin v půli března. V knížce Jak vidím svět tvrdě poznamenal: „…pohodlí a štěstí jsem nikdy nepovažoval za vlastní cíl, této mravní základně říkám také ideál stáda vepřů“.

            O vlastním prospěchu zřejmě příliš neuvažoval ani 13.března narozený císař známý z BabičkyJosef II. Právě on v roce 1782 nařídil, aby byl venkovským farářům odebrán Koniášův Klíč a Index – seznamy zakázaných knih. S jakou úlevou to přivítal starý Žalman z F.L.Věka!

            My dnes už libri prohibiti neznáme. Spíše knihy doporučeníhodné. Jednou z nich by pro učitele mohla být kniha roku 2001 – Europeana Patrika Ouředníka (Stručné dějiny dvacátého věku). Někdy stačí prodiskutovat s dětmi jednu jedinou větu…