Dějepis ve škole

         Kdo začátkem osmdesátých let minulého století učil na základní škole dějepis,ten mi to potvrdí: pro 8.ročník ZŠ platily dvě – dá se říci – paperbackové učebnice, každá na jedno pololetí. Učila jsem tehdy – z rozumných důvodů, které bych rozvedla jindy – dějepis (neaprobovaně) ve „své“ osmé třídě. Ve druhém pololetí se podle dané učebnice měli žáci seznamovat vlastně jen s přehledem konání stranických sjezdů. Vyhlíželo to spíše jako učebnice tehdejší občanské výchovy. Tu jsem učit nesměla, výuka byla zajišťována povolanými, tj. majiteli červené stranické knížky a mezi ty jsem nikdy nepatřila. Nepatřila jsem ani k poslušným učitelkám, stanovené osnovy – předchůdce dnešních rámcových vzdělávacích programů – pro mě nebyly písmem svatým, ani metodické příručky jsem nepotřebovala. Učíte-li na speciální ZŠ pro vadně mluvící, jste – lidsky i profesně – povinni v zájmu svých žáků volit takové vyučovací metody, aby co nejvíce času pro mluvní projev dostali v hodinách žáci, učitel má mluvit co nejméně. Ve výuce dějepisu  to bylo zvlášť obtížné, snažila jsem se zásadně vyhýbat výkladu jako expoziční metodě, toho proudu informací a poznatků, kterými učitel byť sebezajímavěji žáky právě v dějepise zahrnuje.

          Postupně jsem si vytvořila vlastní metodu a metodiku, pro žactvo zprvu dost nezvyklou, ale rychle adoptovanou a účinnou. Osvědčila se i v osmém ročníku. Shodou náhod v oné době vycházely časopisecky (v Mladém světě?) na pokračování Toulky českou minulostí, prýštivý pramen a zdroj zajímavých pohledů na naši minulost. Usoudila jsem, že zrovna toto by nemělo mým hochům – a sem tam i dívce, jak už to ve třídách na ZŠ pro vadně mluvící bývalo – uniknout. Zejména proto, že osmou třídou končili  povinnou školní docházku a vzhledem ke školním výsledkům neblaze ovlivněným a poznamenaným z předchozích školních let deprimující vadou řeči mířili většinou na odborná učiliště (tehdy ještě bez maturity).

            Zredukovat výuku dějepisu na výčet stranických sjezdů se mi věru nechtělo.Na začátku druhého pololetí jsem třídě oznámila svůj úmysl. Byl zdůvodněný faktem, že se s dějinnými událostmi budou na učilištích i v jiných vzdělávacích institucích setkávat už jen víceméně sporadicky, okrajově, takže by bylo dobré trošku si zopakovat to zásadní z české dějepravy, počínaje bájemi a pověstmi, které ostatně – jak jsme se přesvědčili v hodinách českého jazyka – našly vřelý ohlas v naší literatuře a umění. Svou „vizi“ posledních společných hodin dějepisu jsem podpořila chytlavým příkladem z Toulek českou minulostí. Oponenti se neozvali. Takže jsme od dalšího týdne hodiny dějepisu naplnili kvízy, hádankami, doplňovačkami, předčítáním nejen časopiseckých výstřižků seriálu Toulky českou minulostí atd. atd…. Chtělo to trochu přemýšlení, vymýšlení, hledání v knihovně (kdeže byl internet!), přípravy textů pro meotar (zpětný projektor) – píšu o první polovině let osmdesátých minulého století. Moje příprava na hodinu byla sice poněkud složitější, ale – bavila mě. A nejen mě! Na závěr hodiny jsme zalistovali v předepsané učebnici dějepisu, s mým dodatkem: Do příští hodiny si přečtěte všechno od strany…až po stranu…Jestli si žactvo o popsaných sjezdech KSČ něco opravdu přečetlo, nevím. Nepátrala jsem po tom. Přežila jsem to. Základní školu pro vadně mluvící jsem opouštěla v lednu 1986, utvrzovaná okolím v bláhové vidině, že na pedagogické fakultě budu mít větší tvůrčí svobodu (byť za citelně nižší plat – což mi měla údajně kompenzovat možnost a příležitost snazší publikační činnosti!).

            Dost nostalgických vzpomínek, vzhůru k „žhavé“ současnosti. Aktuálně – jak jinak – ostře kritizovanou výuku dějepisu ve školách nahlížím ze dvou stran. Těžko říct, která je horší. Když čtu a poslouchám, jak málo se učitelé věnují v práci s žáky a studenty naší historii po roce 1945 (do současnosti), první, co mě napadá, je myšlenka, že ona „nářkologie“ pramení z neznalosti věci. Stačí připomenout, jakou časovou dotaci výuka dějepisu ve školách – od těch základních po střední – má: jsou to v nejlepším případě dvě hodiny týdně. Vyučovací hodina má pouhých 45 minut, v nichž máte učivo zopakovat, aktualizovat, vyložit to nové, procvičit, případně vyzkoušet….kolik času máte na diskusi s žáky, prezentaci rozličných materiálů, srovnávání několika zdrojů informací a tím tříbení vzývaného kritického myšlení, na besedy s účastníky dějů a pamětníky…..doplňte sami. Problém není v počtu hodin dějepisu v týdenním rozvrhu výuky. Problém je v tom, jak dějepis (jenom dějepis?) učíme.

         Druhá strana mého pohledu na současnou výuku dějepisu ve školách je naplněna bohapustou závistí! Těch možností, které bych nyní měla! Nemyslím samozřejmě jen na všechny technické vymoženosti, které by mi práci a přípravu hodin vydatně usnadňovaly. Bohužel jsem – slovy Williama Shakespeara – již sešla do údolí let a můžu si ty hodiny ve třídě jen představovat, vymýšlet, uvažovat a zvažovat a – snad i ponoukat. Vše v duchu vyznání Anatola France (v knize Provinění Silvestra Bonnarda): Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění. Podařilo-li se mi – nejen v dějepise – něčím zaujmout (a to byl můj hlavní cíl!), další otázky a zájem jsem tišila slovy ve smyslu: „ Děcka (pěkně moravsky, nikdy milí žáci), bohužel nemáme tolik času. Je to, jako bych vám dala kousnout do jablka. Když vám bude chutnat, půjdete si těch jablek koupit kilo, je na vás, co s tím uděláte“. A potom jsem se starala, abych tu doporučila něco z učitelské knihovny (kterou jsem léta obhospodařovala), vypůjčila pro kluky knížku ve veřejné knihovně nebo sáhla do své vlastní. Zkrátka nepřišla ani Vědecká (tehdy Univerzitní) knihovna v Olomouci (pamatuji, že tam jsem si půjčovala cosi o studených spojích pro kluky-dvojčata, kteří tomu rozuměli, já ne, ale dodnes si píšeme). Hodně jsme také vyráželi na různé akce, často jsme psali – jak jsem říkávala – na všechny světové strany. Z návštěv v naší třídě si ze zvěčnělých vybavuji spisovatelku Ilonu Borskou, výtvarníka Jiřího Kalouska, herečku paní Libuši Havelkovou. Ta nás prováděla prostorami Národního divadla při jednom z pravidelných školních výletů do Prahy. Při jiném jsme se pokusili proniknout do Zlaté kapličky zadním vchodem pro herce, s prosbou o možnost uvidět základní kameny Národního divadla. Nezapomenu na zvolání paní ve fortně: „Karle, vezmi je na ty šutry!“ Šutry jsme opravdu uviděli, ještě před rekonstrukcí ND počátkem let osmdesátých. Na konci dalšího školního roku jsme v kryptě v Resslově ulici hrdě poděkovali za nabízeného průvodce. Měli jsme svého znalce tragických dějů kolem Heydrichiády – Tomáše, který se i pro mě neuvěřitelně dokázal písemně spojit s českým lékařem znalým posledního dění v nemocnici, kde Heydrich zemřel.Pan doktor byl formát, velkoryse přehlédl v dopisech pravopisné chyby, Tomáš (rodem ze Slezska) to v osmičce v češtině už na víc než za čtyři nedotáhl. Možná by se rozpomenul i Rudolf Křesťan. Společnou četbou jeho fejetonů jsme si krátili chvíli v čekárně zubařské ordinace před školní zubní prohlídkou. Později jsme se dost nasmáli nad úvodními slovy dopisu adresovaném známému novináři: Vážený soudruhu Křesťane…Stavil se následně v naší škole na (Svatém) Kopečku u Olomouce při cestě do Tater a hochům předčítal své ještě nezveřejněné fejetony, s žádostí o posouzení. To byla psychicky vydatná injekce dětem s vadou řeči nahlodaným sebevědomím! Pro školu jsme získali jako součást mimořádné ceny v literární soutěži vypsané Krajským národním výborem v Ostravě v té době špičkový magnetofon. Pro něj i individuální ceny jsme si jeli do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Své historické bádání jsme zaměřili na okolnosti konce 2.světové války v místech, kde jsme žili. Kluci a děvčata se v době pololetních prázdnin vypravili do místních kronik, psali na různé instituce, po telefonickém pátrání navštívili pamětníky (např. v Ostravě rodinu Miloše Sýkory, který svůj mladý život položil za záchranu mostu, po kterém tak mohly projet tanky Rudé armády a pokračovat v osvobozování Ostravy). Učitelům netřeba vysvětlovat, jak významné a komunikačně „výživné“ bylo osobní jednání dětí, které se větší část svého mladého života dosud mluvním kontaktům ostražitě vyhýbaly. A pořád to byl dějepis. Protože každý z žáků byl odjinud, vznikla hvězdicová zpráva zakončená informacemi o posledních válečných dnech v místech naší školy s názvem Za samopaly šly garmošky. Psal se rok 1985, netušila jsem, že za několik měsíců svou školu vyměním za jiné působiště. Snažila jsem se tam pokračovat v tomtéž duchu, ale to je již jiná písnička.

            Z Městské knihovny jsem si nedávno přinesla knížku, která mé učitelské snění silně nabudila. Šířím povědomí o ní mezi svými přáteli, má dospělá vnučka ji dostala k narozeninám. Jako absolventka cizojazyčného gymnázia a už vysokoškolsky graduovaná často se na mě obrací s dotazem: Jak to bylo? Ne že bych si s ní ráda na různá témata nepovykládala, ale v knížce Zaostřeno na komunismus má ty odpovědi zpracované velmi přitažlivým způsobem, stručně, ale obsažně naporcované ve čtyřiceti pouze několikastránkových kapitolách, pěkně od Pařížské komuny po současnost v kapitole Historické lži. Ideální pro zpestření, vzbuzení zájmu ve výuce nejen dějepisu.  Autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek jr. v Předmluvě kromě jiného uvádějí: Tato kniha vznikla z rozhlasového pořadu, ze scénářů, na jejichž základě se rozhlasové pořady natáčely. Konkrétně šlo o pořad Zaostřeno na moderní dějiny, který se vysílal na stanici Český rozhlas 6 každý týden od března 2009 do února 2013, a pak na stanici Český rozhlas Plus v rámci bloku Historie plus od března do konce roku 2013, tedy skoro pět let….V každém díle jsme se snažili přiblížit určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad byl zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu vázala…..Knihu nikoliv vyčerpávající, ale zaměřenou („zaostřenou“) na uzlové body vývoje komunistických režimů ve střední a východní Evropě, na klíčové postavy a události….Jde o výběr – z více než stovky scénářů s komunistickou tématikou jsme nakonec kvůli rozsahu knihy vybrali jen něco přes čtyřicet…Každou z kapitol lze chápat jako obraz pověšený v galerii (a tedy jako výseč reality), nicméně návštěvník naší obrazárny by si z ní měl, jak doufáme, odnést komplexnější dojem….Nejde tedy o knihu vědeckou, nepřináší nové poznatky z archivů….Veškerou literaturu, knihy i články, z nichž jsme vycházeli, citujeme přímo v textu…Všechna fakta jsou tedy převzata z přímo citované literatury a zdrojů…

            Neodolám, abych neuvedla alespoň něco z obsahu:

OUVERTURA (Pařížská komuna, Krvavá neděle 1905)

DOBYTÍ MOCI A STALINISMUS 11 kapitol ( Ruská revoluce, Poprava carské rodiny, První moskevský monstrproces, Zavraždění Trockého, Proces se Slánským, Stalinova smrt)

VÁLKA A EXPANZE – 11 kapitol (Sověti ve Španělsku, Pakt Molotov-Ribbentrop, Jaltská konference, Československo-sovětská tajná dohoda o uranu, Korejská válka, Karibská krize, Invaze do Afganistánu)

TÁNÍ, REFORMY A VZPOURY – 7 kapitol ( Měnová reforma 1953, Chruščovovův tajný projev, Maďarské povstání 1956, Berlínská zeď)

OD NORMALIZACE K PERESTROJCE – 11 kapitol ( Anticharta, Proces s členy VONS, Nástup Gorbačova, Velké partie v malém Reykjaviku, Rozpad Sovětského svazu)

ZÁVĚREM (Obsazení Gori, Historické lži)

         Stačí si přečíst názvy kapitol. Aktuálně bych si do školy připravila něco„chytlavého“(třeba tu lucernu?) z kapitoly Ruská revoluce. A navzdory objemnosti bych  s sebou vzala vynikajícího Orlanda Figese. Na přebalu jeho knihy Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku stojí psáno:Přesvědčivá, zasvěcená a přitom dojemná kniha Orlanda Figese líčí skutečný život milionů Rusů za Stalinovy tyranie. Kniha Šeptem, rozsáhlý panoramatický portrét společnosti, ve které všichni šeptají – buď aby chránili své rodiny a přátele, nebo aby na ně donášeli – osvětluje tak, jako žádná jiná publikace před ní, vnitřní svět obyčejných sovětských občanů, kteří bojovali o přežití uprostřed nedůvěry, strachu, morálních kompromisů a zrazování, jež prostupovaly celou jejich existenci.

         Orlando Figes, narozený v Londýně roku 1959, je profesorem historie na Birkbeck College na Londýnské univerzitě, jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Co vedlo Orlanda Figese k jeho literární práci na závažných historických tématech lze odvodit z dedikace knihy Šeptem: Mé matce Eve Figesové (narozené jako Ungerová v Berlíně 1932) a památce rodiny, kterou jsme ztratili. Do češtiny toto vynikající dílo přeložila Petruška Šustrová. Bývala počátkem července beze všech oficialit účastnicí literárního festivalu Šrámkova Sobotka. Jednou jsem se osmělila a šla jí za překlad Orlanda Figese poděkovat. Nepřestanu litovat, že mi unikla česká vydání dalších Figesových knih. S povzdechem oželím Lidskou tragédii.Ruská revoluce (1891 – 1924),k této problematice je přece jen více zdrojů. Že se už asi nedomůžu vynikajícího titulu Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (2004), je mi čtenářsky moc líto. V tomto případě jsem dokonce přemohla svůj hygienickými ohledy podložený uživatelský ostych vůči knihám z antikvariátu, nadarmo. Tak alespoň útržkovitou ukázku složitého a tíživého života obyčejného člověka z knihy Šeptem (str.416): „Leonid Saltykov se narodil v roce 1927 v rodině popa, uvězněného v roce 1937. Jako nejstarší z pěti dětí cítil odpovědnost za osud své matky, poštovní úřednice, jejíž plat na uživení rodiny nestačil. Ačkoliv byl nadaný, ukončil jen čtyři třídy, poněvadž ho –kvůli „špatnému“ původu – ze školy vyhodili. Našel několik příležitostných zaměstnání a nakonec se mu povedlo nastoupit do tovární školy práce poté, co zatajil, že jeho otec je ve vězení. Chtěl se stát inženýrem, dokázat, že je „sovětský občan první kategorie“, jak vzpomíná, tím, že uspěje v profesi, které si režim vážil. V roce 1944 nastoupil jako elektrikář ve zbrojovce v Čeljabinsku a začal večerně studovat na technice. Ve všech dotaznících uváděl, že jeho otec zemřel v roce 1942, což naznačovalo, že byl zabit za války. „Takové datum smrti nebude nikdo ověřovat“, vysvětloval to. „ Mnoho let jsem na této verzi události trval – až do roku 1958….“ Až v roce 1963 se Leonid dozvěděl, co se s jeho otcem stalo (byl zastřelen v roce 1938). Do té doby popíral, že by o otcově osudu cokoli věděl…V roce 1965 Leonid vstoupil do strany a stal se tajemníkem stranické organizace v továrně, ve které pracoval, fakticky měl pod sebou 1 500 komunistů. Byl zažraný stalinista, po Stalinově smrti plakal a měl jeho obrázek na psacím stole až do odchodu do důchodu v roce 1993. Nevěřil, že Stalin byl odpovědný za uvěznění jeho otce (a dodnes tomu nevěří). Naopak, byl Stalinovi vděčný za příležitost, která mu umožnila, aby se ze skromných poměrů, z pouhého syna venkovského popa, povznesl na vysokého funkcionáře v továrně“.

         Měli byste o čem diskutovat? A týkalo by se to jen dějepisu? Co mezioborové vztahy? Vedle tristních, otřesných osudů obyčejných lidí najdete v knize Šeptem rovněž příběhy těch různě proslavených, od Pavlíka Morozova po básnířku Annu Achmatovovou či Jelenu Bonnerovou, manželku nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1975 Andreje Sacharova, o jehož osudech se také mnohé dovíte. Můžete pokračovat pohledem na životní zákruty (módně příběh) spisovatele Ijli Erenburga nebo postoje Sergeje Ejzenštejna, tvůrce oceňovaného filmu Křižník Potěmkin, ve světové filmografii zaujímajícího stále jedno z předních míst.

         Po mnoha letech prožitých za katedrou škol různého stupně jsem dospěla k přesvědčení, že základem veškerého úspěchu ve škole je motivace. Vracím se ke svému pojetí vzletných slov spisovatele Anatola France – k jablkům, ze kterých dáváme svým žákům ukousnout, aby se mohli sami rozhodnout, jestli stojí za to, koupit si jich celý sáček.

         Těch dobrých odrůd jablek k ochutnání se nyní nabízí nepřeberně. Jen o nich vědět, zajímat se o ně, pídit se po nich a – nabízet je!

 ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J.jr. Zaostřeno na komunismus Praha: pro  Nadační fond  angažovaných nestraníků  vydalo nakladatelství Euroslavica, 2017. ISBN 978-80-87825-07-5

 FIGES, O. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2009.  ISBN 978-80-7306-406-8.

 FIGES, O. Natašin tanec.Kulturní historie Ruska. Praha: BETA Dobrovský, 2004.

 

FIGES, O. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha: BETA Dobrovský, 2005.

Kdo začátkem osmdesátých let minulého století učil na základní škole dějepis,ten mi

to potvrdí: pro 8.ročník ZŠ platily dvě – dá se říci – paperbackové učebnice, každá na jedno pololetí. Učila jsem tehdy – z rozumných důvodů, které bych rozvedla jindy – dějepis (neaprobovaně) ve „své“ osmé třídě. Ve druhém pololetí se podle dané učebnice měli žáci seznamovat vlastně jen s přehledem konání stranických sjezdů. Vyhlíželo to spíše jako učebnice tehdejší občanské výchovy. Tu jsem učit nesměla, výuka byla zajišťována povolanými, tj. majiteli červené stranické knížky a mezi ty jsem nikdy nepatřila. Nepatřila jsem ani k poslušným učitelkám, stanovené osnovy – předchůdce dnešních rámcových vzdělávacích programů – pro mě nebyly písmem svatým, ani metodické příručky jsem nepotřebovala. Učíte-li na speciální ZŠ pro vadně mluvící, jste – lidsky i profesně – povinni v zájmu svých žáků volit takové vyučovací metody, aby co nejvíce času pro mluvní projev dostali v hodinách žáci, učitel má mluvit co nejméně. Ve výuce dějepisu  to bylo zvlášť obtížné, snažila jsem se zásadně vyhýbat výkladu jako expoziční metodě, toho proudu informací a poznatků, kterými učitel byť sebezajímavěji žáky právě v dějepise zahrnuje.

 Postupně jsem si vytvořila vlastní metodu a metodiku, pro žactvo zprvu dost nezvyklou, ale rychle adoptovanou a účinnou. Osvědčila se i v osmém ročníku. Shodou náhod v oné době vycházely časopisecky (v Mladém světě?) na pokračování Toulky českou minulostí, prýštivý pramen a zdroj zajímavých pohledů na naši minulost. Usoudila jsem, že zrovna toto by nemělo mým hochům – a sem tam i dívce, jak už to ve třídách na ZŠ pro vadně mluvící bývalo – uniknout. Zejména proto, že osmou třídou končili  povinnou školní docházku a vzhledem ke školním výsledkům neblaze ovlivněným a poznamenaným z předchozích školních let deprimující vadou řeči mířili většinou na odborná učiliště (tehdy ještě bez maturity).

            Zredukovat výuku dějepisu na výčet stranických sjezdů se mi věru nechtělo.Na začátku druhého pololetí jsem třídě oznámila svůj úmysl. Byl zdůvodněný faktem, že se s dějinnými událostmi budou na učilištích i v jiných vzdělávacích institucích setkávat už jen víceméně sporadicky, okrajově, takže by bylo dobré trošku si zopakovat to zásadní z české dějepravy, počínaje bájemi a pověstmi, které ostatně – jak jsme se přesvědčili v hodinách českého jazyka – našly vřelý ohlas v naší literatuře a umění. Svou „vizi“ posledních společných hodin dějepisu jsem podpořila chytlavým příkladem z Toulek českou minulostí. Oponenti se neozvali. Takže jsme od dalšího týdne hodiny dějepisu naplnili kvízy, hádankami, doplňovačkami, předčítáním nejen časopiseckých výstřižků seriálu Toulky českou minulostí atd. atd…. Chtělo to trochu přemýšlení, vymýšlení, hledání v knihovně (kdeže byl internet!), přípravy textů pro meotar (zpětný projektor) – píšu o první polovině let osmdesátých minulého století. Moje příprava na hodinu byla sice poněkud složitější, ale – bavila mě. A nejen mě! Na závěr hodiny jsme zalistovali v předepsané učebnici dějepisu, s mým dodatkem: Do příští hodiny si přečtěte všechno od strany…až po stranu…Jestli si žactvo o popsaných sjezdech KSČ něco opravdu přečetlo, nevím. Nepátrala jsem po tom. Přežila jsem to. Základní školu pro vadně mluvící jsem opouštěla v lednu 1986, utvrzovaná okolím v bláhové vidině, že na pedagogické fakultě budu mít větší tvůrčí svobodu (byť za citelně nižší plat – což mi měla údajně kompenzovat možnost a příležitost snazší publikační činnosti!).

            Dost nostalgických vzpomínek, vzhůru k „žhavé“ současnosti. Aktuálně – jak jinak – ostře kritizovanou výuku dějepisu ve školách nahlížím ze dvou stran. Těžko říct, která je horší. Když čtu a poslouchám, jak málo se učitelé věnují v práci s žáky a studenty naší historii po roce 1945 (do současnosti), první, co mě napadá, je myšlenka, že ona „nářkologie“ pramení z neznalosti věci. Stačí připomenout, jakou časovou dotaci výuka dějepisu ve školách – od těch základních po střední – má: jsou to v nejlepším případě dvě hodiny týdně. Vyučovací hodina má pouhých 45 minut, v nichž máte učivo zopakovat, aktualizovat, vyložit to nové, procvičit, případně vyzkoušet….kolik času máte na diskusi s žáky, prezentaci rozličných materiálů, srovnávání několika zdrojů informací a tím tříbení vzývaného kritického myšlení, na besedy s účastníky dějů a pamětníky…..doplňte sami. Problém není v počtu hodin dějepisu v týdenním rozvrhu výuky. Problém je v tom, jak dějepis (jenom dějepis?) učíme.

Druhá strana mého pohledu na současnou výuku dějepisu ve školách je naplněna bohapustou závistí! Těch možností, které bych nyní měla! Nemyslím samozřejmě jen na všechny technické vymoženosti, které by mi práci a přípravu hodin vydatně usnadňovaly. Bohužel jsem – slovy Williama Shakespeara – již sešla do údolí let a můžu si ty hodiny ve třídě jen představovat, vymýšlet, uvažovat a zvažovat a – snad i ponoukat. Vše v duchu vyznání Anatola France (v knize Provinění Silvestra Bonnarda): Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění. Podařilo-li se mi – nejen v dějepise – něčím zaujmout (a to byl můj hlavní cíl!), další otázky a zájem jsem tišila slovy ve smyslu:

 „ Děcka (pěkně moravsky, nikdy milí žáci), bohužel nemáme tolik času. Je to, jako bych vám dala kousnout do jablka. Když vám bude chutnat, půjdete si těch jablek koupit kilo, je na vás, co s tím uděláte“. A potom jsem se starala, abych tu doporučila něco z učitelské knihovny (kterou jsem léta obhospodařovala), vypůjčila pro kluky knížku ve veřejné knihovně nebo sáhla do své vlastní. Zkrátka nepřišla ani Vědecká (tehdy Univerzitní) knihovna v Olomouci (pamatuji, že tam jsem si půjčovala cosi o studených spojích pro kluky-dvojčata, kteří tomu rozuměli, já ne, ale dodnes si píšeme). Hodně jsme také vyráželi na různé akce, často jsme psali – jak jsem říkávala – na všechny světové strany. Z návštěv v naší třídě si ze zvěčnělých vybavuji spisovatelku Ilonu Borskou, výtvarníka Jiřího Kalouska, herečku paní Libuši Havelkovou. Ta nás prováděla prostorami Národního divadla při jednom z pravidelných školních výletů do Prahy. Při jiném jsme se pokusili proniknout do Zlaté kapličky zadním vchodem pro herce, s prosbou o možnost uvidět základní kameny Národního divadla. Nezapomenu na zvolání paní ve fortně: „Karle, vezmi je na ty šutry!“ Šutry jsme opravdu uviděli, ještě před rekonstrukcí ND počátkem let osmdesátých. Na konci dalšího školního roku jsme v kryptě v Resslově ulici hrdě poděkovali za nabízeného průvodce. Měli jsme svého znalce tragických dějů kolem Heydrichiády – Tomáše, který se i pro mě neuvěřitelně dokázal písemně spojit s českým lékařem znalým posledního dění v nemocnici, kde Heydrich zemřel. Možná by se rozpomenul i Rudolf Křesťan. Společnou četbou jeho fejetonů jsme si krátili chvíli v čekárně zubařské ordinace před školní zubní prohlídkou. Později jsme se dost nasmáli nad úvodními slovy dopisu adresovaném známému novináři: Vážený soudruhu Křesťane…Stavil se následně v naší škole na (Svatém) Kopečku u Olomouce při cestě do Tater a hochům předčítal své ještě nezveřejněné fejetony, s žádostí o posouzení. To byla psychicky vydatná injekce dětem s vadou řeči nahlodaným sebevědomím! Pro školu jsme získali jako součást mimořádné ceny v literární soutěži vypsané Krajským národním výborem v Ostravě v té době špičkový magnetofon. Pro něj i individuální ceny jsme si jeli do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Své historické bádání jsme zaměřili na okolnosti konce 2.světové války v místech, kde jsme žili. Kluci a děvčata se v době pololetních prázdnin vypravili do místních kronik, psali na různé instituce, po telefonickém pátrání navštívili pamětníky (např. v Ostravě rodinu Miloše Sýkory, který svůj mladý život položil za záchranu mostu, po kterém tak mohly projet tanky Rudé armády a pokračovat v osvobozování Ostravy). Učitelům netřeba vysvětlovat, jak významné a komunikačně „výživné“ bylo osobní jednání dětí, které se větší část svého mladého života dosud mluvním kontaktům ostražitě vyhýbaly. A pořád to byl dějepis. Protože každý z žáků byl odjinud, vznikla hvězdicová zpráva zakončená informacemi o posledních válečných dnech v místech naší školy s názvem Za samopaly šly garmošky. Psal se rok 1985, netušila jsem, že za několik měsíců svou školu vyměním za jiné působiště. Snažila jsem se tam pokračovat v tomtéž duchu, ale to je již jiná písnička.

            Z Městské knihovny jsem si nedávno přinesla knížku, která mé učitelské snění silně nabudila. Šířím povědomí o ní mezi svými přáteli, má dospělá vnučka ji dostala k narozeninám. Jako absolventka cizojazyčného gymnázia a už vysokoškolsky graduovaná často se na mě obrací s dotazem: Jak to bylo? Ne že bych si s ní ráda na různá témata nepovykládala, ale v knížce Zaostřeno na komunismus má ty odpovědi zpracované velmi přitažlivým způsobem, stručně, ale obsažně naporcované ve čtyřiceti pouze několikastránkových kapitolách, pěkně od Pařížské komuny po současnost v kapitole Historické lži. Ideální pro zpestření, vzbuzení zájmu ve výuce nejen dějepisu.  Autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek jr. v Předmluvě kromě jiného uvádějí: Tato kniha vznikla z rozhlasového pořadu, ze scénářů, na jejichž základě se rozhlasové pořady natáčely. Konkrétně šlo o pořad Zaostřeno na moderní dějiny, který se vysílal na stanici Český rozhlas 6 každý týden od března 2009 do února 2013, a pak na stanici Český rozhlas Plus v rámci bloku Historie plus od března do konce roku 2013, tedy skoro pět let….V každém díle jsme se snažili přiblížit určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad byl zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu vázala…..Knihu nikoliv vyčerpávající, ale zaměřenou („zaostřenou“) na uzlové body vývoje komunistických režimů ve střední a východní Evropě, na klíčové postavy a události….Jde o výběr – z více než stovky scénářů s komunistickou tématikou jsme nakonec kvůli rozsahu knihy vybrali jen něco přes čtyřicet…Každou z kapitol lze chápat jako obraz pověšený v galerii (a tedy jako výseč reality), nicméně návštěvník naší obrazárny by si z ní měl, jak doufáme, odnést komplexnější dojem….Nejde tedy o knihu vědeckou, nepřináší nové poznatky z archivů….Veškerou literaturu, knihy i články, z nichž jsme vycházeli, citujeme přímo v textu…Všechna fakta jsou tedy převzata z přímo citované literatury a zdrojů…

            Neodolám, abych neuvedla alespoň něco z obsahu:

OUVERTURA (Pařížská komuna, Krvavá neděle 1905)

DOBYTÍ MOCI A STALINISMUS 11 kapitol ( Ruská revoluce, Poprava carské rodiny, První moskevský monstrproces, Zavraždění Trockého, Proces se Slánským, Stalinova smrt)

VÁLKA A EXPANZE – 11 kapitol (Sověti ve Španělsku, Pakt Molotov-Ribbentrop, Jaltská konference, Československo-sovětská tajná dohoda o uranu, Korejská válka, Karibská krize, Invaze do Afganistánu)

TÁNÍ, REFORMY A VZPOURY – 7 kapitol ( Měnová reforma 1953, Chruščovovův tajný projev, Maďarské povstání 1956, Berlínská zeď)

OD NORMALIZACE K PERESTROJCE – 11 kapitol ( Anticharta, Proces s členy VONS, Nástup Gorbačova, Velké partie v malém Reykjaviku, Rozpad Sovětského svazu)

ZÁVĚREM (Obsazení Gori, Historické lži)

Stačí si přečíst názvy kapitol. Aktuálně bych si do školy připravila něco„chytlavého“(třeba tu lucernu?) z kapitoly Ruská revoluce. A navzdory objemnosti bych  s sebou vzala vynikajícího Orlanda Figese. Na přebalu jeho knihy Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku stojí psáno:Přesvědčivá, zasvěcená a přitom dojemná kniha Orlanda Figese líčí skutečný život milionů Rusů za Stalinovy tyranie. Kniha Šeptem, rozsáhlý panoramatický portrét společnosti, ve které všichni šeptají – buď aby chránili své rodiny a přátele, nebo aby na ně donášeli – osvětluje tak, jako žádná jiná publikace před ní, vnitřní svět obyčejných sovětských občanů, kteří bojovali o přežití uprostřed nedůvěry, strachu, morálních kompromisů a zrazování, jež prostupovaly celou jejich existenci.

Orlando Figes, narozený v Londýně roku 1959, je profesorem historie na Birkbeck College na Londýnské univerzitě, jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Co vedlo Orlanda Figese k jeho literární práci na závažných historických tématech lze odvodit z dedikace knihy Šeptem: Mé matce Eve Figesové (narozené jako Ungerová v Berlíně 1932) a památce rodiny, kterou jsme ztratili. Do češtiny toto vynikající dílo přeložila Petruška Šustrová. Bývala počátkem července beze všech oficialit účastnicí literárního festivalu Šrámkova Sobotka. Jednou jsem se osmělila a šla jí za překlad Orlanda Figese poděkovat. Nepřestanu litovat, že mi unikla česká vydání dalších Figesových knih. S povzdechem oželím Lidskou tragédii.Ruská revoluce (1891 – 1924),k této problematice je přece jen více zdrojů. Že se už asi nedomůžu vynikajícího titulu Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (2004), je mi čtenářsky moc líto. V tomto případě jsem dokonce přemohla svůj hygienickými ohledy podložený uživatelský ostych vůči knihám z antikvariátu, nadarmo. Tak alespoň útržkovitou ukázku složitého a tíživého života obyčejného člověka z knihy Šeptem (str.416): „Leonid Saltykov se narodil v roce 1927 v rodině popa, uvězněného v roce 1937. Jako nejstarší z pěti dětí cítil odpovědnost za osud své matky, poštovní úřednice, jejíž plat na uživení rodiny nestačil. Ačkoliv byl nadaný, ukončil jen čtyři třídy, poněvadž ho –kvůli „špatnému“ původu – ze školy vyhodili. Našel několik příležitostných zaměstnání a nakonec se mu povedlo nastoupit do tovární školy práce poté, co zatajil, že jeho otec je ve vězení. Chtěl se stát inženýrem, dokázat, že je „sovětský občan první kategorie“, jak vzpomíná, tím, že uspěje v profesi, které si režim vážil. V roce 1944 nastoupil jako elektrikář ve zbrojovce v Čeljabinsku a začal večerně studovat na technice. Ve všech dotaznících uváděl, že jeho otec zemřel v roce 1942, což naznačovalo, že byl zabit za války. „Takové datum smrti nebude nikdo ověřovat“, vysvětloval to. „ Mnoho let jsem na této verzi události trval – až do roku 1958….“ Až v roce 1963 se Leonid dozvěděl, co se s jeho otcem stalo (byl zastřelen v roce 1938). Do té doby popíral, že by o otcově osudu cokoli věděl…V roce 1965 Leonid vstoupil do strany a stal se tajemníkem stranické organizace v továrně, ve které pracoval, fakticky měl pod sebou 1 500 komunistů. Byl zažraný stalinista, po Stalinově smrti plakal a měl jeho obrázek na psacím stole až do odchodu do důchodu v roce 1993. Nevěřil, že Stalin byl odpovědný za uvěznění jeho otce (a dodnes tomu nevěří). Naopak, byl Stalinovi vděčný za příležitost, která mu umožnila, aby se ze skromných poměrů, z pouhého syna venkovského popa, povznesl na vysokého funkcionáře v továrně“.

Měli byste o čem diskutovat? A týkalo by se to jen dějepisu? Co mezioborové vztahy? Vedle tristních, otřesných osudů obyčejných lidí najdete v knize Šeptem rovněž příběhy těch různě proslavených, od Pavlíka Morozova po básnířku Annu Achmatovovou či Jelenu Bonnerovou, manželku nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1975 Andreje Sacharova, o jehož osudech se také mnohé dovíte. Můžete pokračovat pohledem na životní zákruty (módně příběh) spisovatele Ijli Erenburga nebo postoje Sergeje Ejzenštejna, původce oceňovaného filmu Křižník Potěmkin, ve světové filmografii zaujímajícího stále jedno z předních míst.

Po mnoha letech prožitých za katedrou škol různého stupně jsem dospěla k přesvědčení, že základem veškerého úspěchu ve škole je motivace. Vracím se ke své modifikaci vzletných slov spisovatele Anatola France – k jablkům, ze kterých dáváme svým žákům ukousnout, aby se mohli sami rozhodnout, jestli stojí za to, koupit si jich celý sáček.

Těch dobrých odrůd jablek k ochutnání se nyní nabízí nepřeberně. Jen o nich vědět, zajímat se o ně, pídit se po nich a – nabízet je!

 

ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J.jr. Zaostřeno na komunismus Praha: pro  Nadační fond  angažovaných nestraníků  vydalo nakladatelství Euroslavica, 2017. ISBN 978-80-87825-07-5

 

 

FIGES, O. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2009.  ISBN 978-80-7306-406-8.

 

FIGES, O. Natašin tanec.Kulturní historie Ruska. Praha: BETA Dobrovský, 2004.

 

FIGES, O. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha: BETA Dobrovský, 2005.