Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2017

Podzimní ladění

         Náhodně vyslechnutá rozhlasová relace mi připomněla, že před půl druha sty lety – 15.září 1867 – se narodil básník Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek. Zjara jsem pobyla v jeho rodné Opavě a opětovně nestihla splnit své dlouhodobé předsevzetí  zajet někdy do blízkého Háje u Opavy, rodiště Bezručova otce Antonína Vaška, slezského buditele, aktivně a osudově angažovaného odpůrce pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

            Když Petr Bezruč v roce 1958 v kmetském věku jednadevadesáti let v olomoucké nemocnici umíral, chodila jsem po ulicích toho města jako čerstvá maturantka. Nevím, kdy jsem od tatínka dostala 2. vydání Slezských písní, podle tiráže vyšlo „v měsíci prosinci roku 1928 nákladem Nového Lidu v Brně…Garmondem typu Garamond vytiskla dvoubarevně tiskárna Pokorného a spol. v Brně na papíře na Slezské písně zvlášť vyrobeném“. Po delším čase tu knížku otvírám a čtu:

Za temným oknem, v květníku sivém

hrubý a špičatý mračil se kaktus.

Jednoho jitra

červený z lodyhy vyrazil kalich,

červený květ.

 

Byl u nás básník, co jiné měl oči,

co měl rád vonné a nádherné růže.

Distichem zvučným

pochválil růži a odsoudil pyšně

ten rudý květ.

 

Jsou duše drsné, co samy šly žitím,

hroty a ostny je zalily vrchem.

Co měly v srdci?

Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,

Hleď, rudým květem…

            Zůstávám stále v užaslém obdivu nad časem nepoznamenanou prostou krásou Bezručova básnického jazyka. Prozaicky doplním, že tyto verše vyšly poprvé ve Slezském čísle v roce 1903, péčí Jana Herbena (vedle Petra Bezruče „objevil“ také Jana Karafiáta).

            Občas se v myšlenkách vracívám k jedné ze svých učitelských hádanek, až záhad. Bezmála čtvrtstoletí jsem učila na speciální základní škole, ponejvíce v nejvyšších ročnících, povětšinou kluky, shrnuto – puberta v rozpuku. A přece jsem neměla problémy se svou slabostí pro verše, pro poezii. Nenutila jsem ji, jen tak lehce, v malých porcích sem tam příležitostně – doznávám, že dost pilně – podsouvala. Ani tu Maryčku Magdonovu jsem „nezadala“ způsobem: naučte se nazpaměť! U každého mi stačila jedna individuálně zvolená sloka. Opakováním v rámci dechových a fonačních cvičení – byli jsme škola zaměřená na zlepšování komunikační schopnosti žáků – se celou Maryčku postupně naučili všichni. Ostatně Bezruč byl mnohým z nich- hochům z Ostravska – jazykově blízký. Podle nátury si každý volíval dva tři verše literáta, kterým jsme se právě zabývali. Dnes by se tomu říkalo ochutnávka. Mohla jsem pak na dotaz, jak bylo doma, po návratu do internátní školy z vánočních prázdnin slyšet Nezvalův verš: Ach, jaká touha nerozumná opouštět svoje rodná humna!

            Hoši o mé náklonnosti k poezii věděli, tolerovali ji, časem i zohlednili. Beru do rukou kolibří vydání skvostné básně Stužkonoska modrá. Vyšla s nejen motýlími ilustracemi Ladislava Kašpara dnes neuvěřitelným nákladem 17 000 výtisků. Dostala jsem ji od svých žáků s připojeným věnováním a podpisy na závěr školního roku v červnu 1975.

Byl jsem já jednou také mlád?

Ta otázka zní v duši tichá:

měl sto motýlů v sbírce snad,

to byla největší má pýcha….

         Ty verše jsou Petrem Bezručem datovány Branka 22. VIII. 1930. V onen čas třiašedesátiletý slezský bard pod vlivem těžké nemoci účtoval se životem. Nedá mi to, musím citovat ještě aspoň ze závěru básně, kterou pro sebe nezvratně poměřuji Bezručovo autorství Slezských písní, některými literárními kruhy zpochybňované:

Byl srpen v roku třicátém,

v dnech posledních toho měsíce,

let šedesát tři prožil jsem,

šuměla Brankou Moravice.

 

Den čistý nebe modré má

a slunko hřálo půdu do dna,

 ač vesny ni léta nemá

má surová teskná zem rodná….

…i stužkonosku viděl jsem

v jeseni pozdní žití svého.

        Najednou jsem se rozhodla. Risknu to! Budu za nostalgika – však na to mám věk. Pravděpodobně velmi zbytečný pokus, dnešní škola poezii nepřeje, odvrhuje ji spolu s pamětným učením jako přežitou veteš, nepotřebný balast. Nedoporučuji zeptat se vysokoškolské mládeže na básničku, kterou si pamatuje ze školních let. Zkusila jsem to v rámci Týdne mozku na pedagogické fakultě. Bída! Za celý den se mi v šesti studijních skupinách dostalo několika veršovánek typu Tú, tú, tú, auto už je tu. S výjimkou studenta, který mi s jednoznačnými prozodickými faktory oddeklamoval latinsky část Ovidiových rad z Ars amandi (Umění milovat). Potutelně doznal, kolikrát a kde všude už s tou deklamací úspěšně „zabodoval“. Jestlipak zůstal školství věrný?

        Jak jinak vyznívá má vzpomínka na studentku, se kterou jsme se – kupodivu v průběhu vysokoškolského zkoušení – dostaly až k oboustranné lásce k poezii. Dodnes opatruji – v originálním výtvarném provedení – studentkou věnovanou báseň. Patří k těm, ke kterým se s každým podzimem vracívám.  

Václav Hrabě   (1940 Příbram – 1965 Praha)

Podzimní  (úryvek)

Obloha – šedobílá labuť

za teplem k moři odlétá

a v parku zametají slova

která tu zbyla od léta.

 

Třasavka reklam v očích zebe.

Letní šlágry už vychladly.

Po řece pluje ztuhlé nebe

pod most podzim zapadlý.

 

Maličké rudé slunce

se loudá po břehu

jak mince, kterou zítra

už vezmou z oběhu.

Hřeju ho chvíli v dlaních

A dýchám na něj zblízka…

Není to žádná póza.

Ne. Jenom se mi stýská.

         My – v ZŠ pro vadně mluvící – jsme poezii utilitárně zapojovali do snahy zmírnit dopady řečových problémů, které děti nepříznivě poznamenávaly – deformovaly jejich vztah ke komunikaci, k řeči a jazyku, znesnadňovaly vytváření sociálních vazeb nejen  v kolektivu vrstevníků, včetně postoje ke vzdělávání, což se neblaze odráželo na školní (ne)úspěšnosti. Hledat pomoc v literatuře, v poezii, to byla jistá modifikace logoterapie Viktora E. Frankla, jeho paradoxní intence, zjednodušeně naznačeno: jdu do toho, čeho se obávám. Netuším, kolik mých žáků by se ještě rozpomnělo na Seifertovy verše:

Utři si slzy a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

        Že jsem svatokrádežně pozměnila básníkovy verše, to jsem nepřiznala ani ve chvíli, kdy jsme v roce 1984 – již na sklonku mých základoškolských let – ve třídě radostně kvitovali zprávu o udělení Nobelovy ceny za literaturu právě Jaroslavu Seifertovi. Slovem utři si jsem totiž nahradila básníkův výraz setři si. To z ryze logopedické potřeby uplatnit co nejvíce vokálů/samohlásek (hlavně na začátku slova), příznivě podporujících fixaci nově navozované techniky řeči.

         Někteří z mých žáků se ještě upamatovali na Seifertovu báseň Podzim, běžně se vyskytující v prvostupňových čítankách. Je půvabná, proč si ji nezopakovat.

Jaroslav Seifert   (1901 Praha – 1986 Praha)

Podzim

V sychravém větru už to všechno zebe,

suchého listí plný kout.

Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe

přichystala ses odlétnout.

 

Tatínek za vsí pouští dětem draka,

drak zmítaje se stoupá výš.

Buď sbohem, léto. Havran blízko kráká

a vrána kráčí ještě blíž.

 

Posedají chlapci u ohýnků,

v kapse je hřeje zemák z popele.

Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,

jež uvázla ti na čele.

 

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.

            Po ladovsky idylickém obrazu podzimu nalaďme drsnější notu, rovnou z pera bouřliváka Františka Gellnera. Podzim, to nejsou jen prosluněně barevné dny babího léta.

František Gellner   ( 1881 Mladá Boleslav – září 1914, nezvěstný, haličská fronta)

Ze sbírky Radosti života

 

Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

v mé duši smutek s chladným podzimem.

Nevím přec, proč bych litovat měl léta,

jež nezažehlo ohně v srdci mém.

 

Večerní mlha lehla na dláždění.

A připadá mi všecko jako sen,

ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,

ty cizí tváře v záři svítilen.

 

A cítím, kterak zvolna v duši moji

nového cosi teskně vstoupilo,

jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí,

vzpomínka na něco, co nebylo.

            Smířlivěji a s pokorou vnímal podzimní čas pražský rodák Rainer Maria Rilke, dlouholetý blízký přítel Sidonie Nádherné, majitelky zámku ve Vrchotových Janovicích. Převodu jeho básně do češtiny se ujalo hned několik překladatelů. Ke své hanbě doznávám, že po autorovi překladu, který chovám v paměti, jsem nepátrala.

Rainer Maria Rilke   (1875 Praha – 1926 Montreux Švýcarsko)  

Podzimní den

Je čas, můj Pane. Léta bylo dost.

Již odvrať světlo od slunečních hodin

a z holých rovin přižeň větrnost.

 

Kdo nyní nemá kde, už nerozbije stan.

Kdo nyní osaměl, už nebudou ho zvát.

A bude bdít a číst a dlouhé listy psát,

neklidně bloudit parky sem a tam,

až tudy vítr bude spadlé listí hnát.

            S překlady jsme udělaly se studentkami logopedie milou (a výchovnou) zkušenost. Ano, se studentkami logopedie, tedy oboru, který je v očích veřejnosti chápán ponejvíce jako nějaká opravářská dílna pochroumané nebo nezvládané výslovnosti. Moderní logopedie je však nauka zabývající se výchovou řeči, v tom nejširším pojetí. Reprezentuje deset okruhů narušení komunikační schopnosti, kde patlavost zaujímá jen část jednoho z oněch deseti okruhů. Se studentkami jsme se zaobíraly jednotlivými překlady (volbou různých jazykových prostředků) nejznámějšího Shakespearova sonetu, toho s číslem 66 (Jsem unaven a za smrt prosím Boha, jen nevidět už, jak je bita ctnost…) Těch překladů do češtiny jsme v širším časové rozpětí shromáždily jedenáct, když jedna dívčina přišla s námitkou, že nám chybí autorství překladu, který ve zhudebněné podobě uvádějí bratři Ebenovi. Podařilo se mi zdolat nesmělost a nerozhodnost studentek a prostě jsme Marku Ebenovi napsaly. Staromilsky. Poslaly jsme dopis, stručně uvedly kdo a proč píše a k prosbě připojily podotknutí, že nám naprosto postačí mailová odpověď. Brzy jsme si mohly k jedenácti zjištěným jménům překladatelů  připojit dvanácté – Jan Vladislav. A ta výchovná lekce? Postřehly a uvědomily si ji samy studentky. Marek Eben odpověděl písemně, jak je jeho zvykem mile – a nastojte! –zaslanou kartičku (šla z ruky do ruky) popsal čitelně ne propiskou, ale plnicím perem. Lekce noblesy.

            Více než tři desítky překladů do češtiny najdeme u veršů Paula Verlaina, neskutečně hudebních. Franštináři mi odpustí počítačově nezvládnuté akcenty. Ostatní ať si po českém překladu najdou někoho, kdo jim ten nádherně muzikální francouzský originál přečte.Tentokrát jsem schopna uvést autora uvedeného překladu. Je jím Jan Zábrana (1931 – 1984). Jeho – v podstatě dvoudílný deník – Celý život je nadupaným zdrojem faktografie časů nedávno minulých. Malé varování: číst se ty knihy dají jen ve chvílích psychické vyrovnanosti, jinak velmi pravděpodobně propadnete malomyslnosti.

            Genezi překladu Verlainovy básně uvádí Jan Zábrana ve druhém dílu (s.573) odkazem na vybídnutí Františka Hrubína:: „Už jste to taky zkusil přeložit? Jen to zkuste, ono to nějak dopadne…“ Tak jsem to tehdy zkusil, ale měl jsem dojem, že to moc nedopadlo, text jsem nechal ležet – a ležel rovných dvacet let. Minulý týden jsem se dověděl, že v Odeonu chtějí vytisknout české překlady vedle sebe v jakési knížečce k výročí nakladatelství, a tak jsem text po hodinovém hrabání v komoře mezi starými papíry vyštrachal.V sobotu večer – Majka s Evou byly přes víkend v Krkonoších a mě celé dva dny pekelně bolela opuchlá dáseň – jsem nad tím seděl asi tři hodiny a na dvou místech to opravil do téhle podoby:

 

Paul Verlaine   ( 1844 Metz, Francie – 1896 Paříž)

Podzimní píseň  /  Chanson d´automne

Jak blouznění                                           Les sanglots longs

ty housle zní,                                            Des violons

když jde zima,                                       De l´automne

a jako sen                                              Blessent mon couer

mi jejich sten                                         D´un langueur

srdce jímá.                                            Monotone.

 

Hlas hodin znám                                   Tout suffocant

a zesinám                                               Et bleme, quand

že už brzy,                                              Sonne l´heure

když vzpomenu,                                    Je me souviens

že ze všech dnů                                      Des jours anciens

zbyly slzy.                                               Et je pleure.

 

A odcházím,                                          Et je m´en vais

jen větrem zlým                                    Au vent mauvais

dál si jistý.                                             Qui m´emporte

Hned tak, hned tak                               Desa, dela

mě žene jak                                             Pareil a la

suché listí.                                               Feuille morte.  

            Nevím, jestli je Jiří Kolář mezi těmi, kdo se pokusili o překlad Verlainovy básně. Jako renesanční osobnost nejen překládal, byl autorem experimentální a vizuální poezie, dramatikem, sběratelem umění a mecenášem, „jeho stůl“ v pražské kavárně Slávia byl pověstný. Možná tam přátelům přečetl i svou báseň inspirovanou podzimem.

 Jiří Kolář   (1914 Protivín – 2002 Praha)

Zas podzim jde a země smeká

Dnes ne dnes nepřicházej

Mně kohout dálek inkoust leká

Zas na dno srdce víno kleká.

 

Zas podzim jde a řeky svléká

Z pukrlat píseň závrať seká

Dnes ne dnes nepřicházej

 

Zas podzim jde a vůně stydnou

Za pluhy ticha mlhy vzhlédnou

Dnes ne dnes nepřicházej

            Verše Bezručova vrstevníka Antonína Sovy čtěme jako upřímně míněnou úlitbu zapomínaným básníkům. Pozornost zaslouží fakt, že Antonín Sova, takto představitel českého symbolismu a impresionismu, se v roce 1895 podpisem připojil ke kolektivnímu vystoupení českých spisovatelů a publicistů, k manifestu České moderny. Nejbližší mu byla přírodní a osobní lyrika.

Antonín Sova   ( 1864 Pacov – 1928 Pacov) 

Den utichl jak prapor v bezvětrnu,

a slunce vadlo zapomenuté jak ovoce.

A byl to v říjnu den a ze šípků a trnů

zrcadlil pouště strání v potoce.

 

Mne nezranilo nic, přec pln jsem smutných snů.

Mne nezakřiklo nic a přec jsem ztich jak zem,

když jasným uhořívá západem.

Tak jako prapor v bezvětří se nepohnu.

Neb cítím osamělost jít, nahlížet blíž

v okna a srdce, bít v ně jako větev suchá,

tu osamělost, již jak bolest cítíš

růst kol i v sobě, z kraje, z lidí, z hmoty, z ducha.

          První náznaky podzimu – podle pranostiky 10.srpna svatý Vavřinec, první podzimec– zvládám verši Jana Skácela, pro jehož básnickou osobnost obtížně a marně hledám vystihující adjektivum.

Jan Skácel   ( 1922 Vnorovy – 1989 Brno )                                     

 a srpen končí dny jsou zase bosé

rozkvetly astry ozývá se chlad

podzim jak slimák  vystrkuje růžky

a babí léto padá do zahrad

         Když jímavá tesknota krátících se dnů hrozí přestoupit únosnou mez, vždycky se můžeme vrátit k útěšnému závěru Seifertovy básně, těm starším důvěrně známé ze školních čítanek.

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.