Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Prázdninově učitelsky (nejen) o sirkách

Po Češích je doma

vždycky malý sled,

ale všude jinde

naplňují svět:

muzikanty, jezdce, harfenice,

ouředníky, sirky ze Sušice

najdeš všude hned.

  1. 1.      Uveď název díla.
  2. 2.      Jmenuj autora.
  3. 3.      Uveď aspoň tři místa jeho působení.
  4. 4.      Cituj jiné verše téhož autora.

      (Čím chtěl autor původně být a proč?)

         Toť jedna z hádanek, kterými jsme v 70.- 80.letech minulého století začínali hodiny literární výchovy na Základní škole pro vadně mluvící v Olomouci-Kopečku. Na útržek papíru nebo křídou na příruční zelené tabulky jsme psali stručné odpovědi, poslední – pátá – otázka byla nepovinná, dalo se s ní vylepšit skóre. Když jsem v dubnu prvního roku vymýšlením a přípravou hádanek uondaná prohlásila, že už toho necháme, Jirka N. mě setřel poznámkou: „ Když jste vydržela tak dlouho, do konce roku už vydržíte!“ Pamatuji, že Jirka ke mně přišel do osmičky se čtyřkou z češtiny a jako většina mých žáků – děvčat bylo pomálu – se spíše špatnými, až bolavými zkušenostmi se školou, vyvolanými problémy s řečí, dnes bychom řekli s komunikací. Soubor literárních hádanek vyšel v roce 1984 tiskem v rámci celostátně oceněného pedagogického čtení. Pedagogická čtení – nabádavá příležitost pro sdělování a sdílení zkušenosti učitelů z pedagogické praxe – jsou minulostí. A pochybuji, že jsou ta oceněná  s úplnou dokumentací dosud vedena v ústřední evidenci ÚPČ při muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Kdo z učitelstva dnes sebere odvahu říct, že bylo před rokem 1989 v  třídách našich škol i leccos dobrého ?

         K souboru literárních hádanek mě vrátily právě ty „sirky ze Sušice“. Šumava ke mně byla vlídná a já jsem jí to vracela soustředěnou pozorností jak k přírodě, tak k památkám a historii. Se štěstím jsem na Mouřenci zastihla dvouhodinový výklad pro obnovu krásného místa plamenně zanícené Janky Kadlecové (z plzeňského rozhlasového studia?). Pravda, slovník měla chvílemi dost jadrný, ale přítomní školáci z Plzně – byl poslední červnový týden – to jistě cítili jinak než já. O to míň je zajímaly panely naučné stezky. Postála jsem u fotografie se sdělením, že křovinami zarostlé okolí dnešními filmaři oblíbené lokace bylo v roce 1944 živou vesnicí se vším všudy, i se školou s 164 žáky. Dnes se někteří z nich podílejí na obnově ještě před šesti lety hrubě zdevastovaného kostelíka s kostnicí.

         Nebyla to umrlčí prkna v muzeu v Kašperských Horách, kam mě opět šťastná náhoda přivedla právě ve chvíli vernisáže nově instalované výstavy, která mě nasměrovala k místnímu starému hřbitovu. Podmračeným dnem jsem majestátní alejí došla k odlehlému místu, na bráně s upozorněním místní policie na nutnost zvýšené osobní opatrnosti. V pošmourném šumavském dni jsem se najednou cítila mezi litinovými kříži z přelomu 19.- 20.století jaksi stísněně. Navíc jsem si kostel sv. Mikuláše, jak psáno klenot gotické architektury, spolu s kaplí sv. Anny mohla prohlédnout jen zvenčí. Pořádají se zde koncerty a jiné kulturní akce, jistě jich přibude po dokončení probíhajících restaurátorských prací. Takže příště!

         Vlky jsem v jejich výběhu v Návštěvnickém centru nějaký kilometr od Srní zastihla v poklidu, rojení turistů mělo nastat v nejbližších dnech. S přívětivou paní u vstupu (je zbytečně zdarma) jsem probrala jedinečnost nedávno vzniklého Návštěvnického centra. Podle mého názoru není areál dost propagovaný. Odnášela jsem si nápadité pohlednice, pozdě lituji, že jsem jich nezakoupila víc. Mí přátelé teď dostávají pozdravy, které je potěší i poučí nenásilnou didaktičností: Co to šumí nad námi? Kdo si zde pochutnal? Jaké klenoty létají na louce? Co se děje v hnízdech? Kdo má hebčí kožíšek?….Z desetidílné série jsem odmítla jen netopýry, ty jaksi nemusím, ani na papíře.

         Muzeum Šumavy na sušickém náměstí je krásné zvenčí i uvnitř. S poznámkovým blokem jsem v měšťanském domě s vysokou atikou a zvoničkou z roku 1600 pobyla celé dopoledne.  Překvapivě bohatá byla expozice z doby národního obrození, buditelé v Sušici a okolí se činili, nejen  pořádáním četných českých divadelních představení. Pro národně obrozeneckou činnost se nadchl Ital Karel Drahotín Villani, narozený roku 1818 v Sušici na náměstí. V jeho básnické sbírce Lyra a meč najdeme z těch smutnějších chvil posledního loučení známou píseň Zasviť mi ty slunko zlaté. Byl zástupcem Sušicka na Slovanském sjezdu v červnu 1848 v Praze a také účastníkem slovanské pouti do Moskvy roku 1867. Jako již starší pán na postu starosty okresu Benešov dovezl z Blaníku do Prahy základní kámen pro stavbu Národního divadla. Bouřliváků se v Sušici rodilo víc, třeba Pepík Meisner (1828 – 1894). V revolučním roce 1848 bojoval spolu s J. V. Fričem na barikádě u Mostecké věže na Karlově mostě . Není divu, že potom co by politický emigrant procestoval svět, ale vrátil se do vlasti, aby jí od roku 1869 sloužil jako královský bibliotékář.Učitelští „fajnšmekři“ by jistě prodleli u knížky vydané v roce 1841 s cílem povznést českou výuku. Podnět k jejímu sepsání dal svým kaplanům sušický děkan Adam Fialka, což dokládá titul: Sbírka mluvnických a pravopisných pravidel jazyka českého na ruku dána učitelům školním od nižšího duchovenstva sušického.

           Při vší úctě k sušickým obrozencům podstatnější stopu zanechal jiný sušický rodák – Vojtěch Scheinost (1814 – 1894). Jako truhlářský tovaryš se vydal na zkušenou, na tovaryšský vandr. Stalo se tak v době označované aktuálně průmyslová revoluce 1.0. Ve Vídni se – jistě nevědomky – dopustil něčeho, co bychom dnes mohli nazvat průmyslovou špionáží. Nevíme, jestli Marie Urbancová z Lipníku (nad Bečvou) byla Vojtěchovou milou. Ale víme, že Vojtěch Scheinost byl u toho, když Marie pomáhala paní lékárníkové  Römerové v kuchyni připravovat hořlavou směs.

          A máme to: Sušice – Lipník nad Bečvou – sirky , zápalkové nálepky. Když jsem počátkem roku 1986 přecházela na pedagogickou fakultu, nechala jsem na ZŠ pro vadně mluvící těch zápalkových nálepek různých velikostí, jednotlivých i v celých sériích bytelnou krabici. Jejich další osud neznám, ale jejich předchozí historii – a využití – až moc dobře. Ostatně – zachytila ji i ostravská televize v pořadu Z kamínků je mozaika, který na „mé škole“ natáčela v lednu 1981. Už se na ten pořad nikdy nepodívám, doslova ho vzala voda. Ta voda, která při záplavách v roce 1997 vnikla i do depozitářů ostravského televizního studia.

        Pro pořádek a z úcty k předkům ještě krátké doplnění poznatků z Muzea Šumavy v Sušici. Podnikavý Vojtěch Scheinost se stal 31.10.1839 pověřením sušického magistrátu výrobcem zápalek. Za čas nebyl v Sušici jediným. Koncern SOLO vznikl v roce 1903 a dával o sobě vědět nálepkami, které my starší už známe. Scheinostova továrna končila s výrobou v období hospodářské krize, poslední balík zápalek vyrobila 10.3.1932. „Hřebíčkem do rakve“ byla tzv. zápalková daň z roku 1931, výroba se přeorientovala na papírové obaly, kelímky na marmelády, misky pro aspiky, kulaté krabice, i ty – s charakteristickou nálepkou – někteří ještě pamatujeme. Společnost SOLO dál produkovala miliardy sirek ročně, výroba v Sušici definitivně skončila po 169 letech v roce 2008. Pro město Sušice zůstává problém – co s areálem bývalé sirkárny.

          Pro osvětlení zápalkově-nálepkové historie na škole, kam jsem 23 roků dojížděla, nejprve nezbytné základní údaje. Základní škola pro vadně mluvící sídlila na Kopečku u Olomouce, kterému byl v letech mého učitelského působení ( 1963 – 1986) upřen přívlastek Svatý. Na školu byli přijímáni žáci z běžných základních škol, tedy bez mentálního postižení, byť internátní zařízení mělo charakter školy speciální. Po ročním pobytu se vraceli na své kmenové školy, pokud již neukončili povinnou školní docházku. Škola se mezi pěti podobnými školami v tehdejším Československu víceméně specializovala na balbutiky (koktavé), čímž se vysvětluje silná převaha mužského osazenstva ve třídách. Školní rok začínal dvěma týdny tzv. navozování nové řečové techniky, jejíž užívání mělo být ve zbývajících měsících školního roku fixováno a automatizováno. Znamenalo to aplikovat v každé vyučovací hodině takové metody a formy pedagogické práce, které danému cíli napomáhaly.Třídní učitel odpovídal za řeč svých žáků, mohl tedy podle svého uvážení učit ve své třídě i předměty, pro které nebyl aprobován, aby s žáky pobyl co nejvíce. S vděčností na tu možnost, které jsem bohatě využívala, i na potřebu vyhledávání a užívání nejvhodnějších vyučovacích metod a forem práce, vzpomínám. Moc mi to prospělo – a pokud vím – mým žákům neuškodilo. Chtělo to ovšem své – studovat, hledat, vymýšlet, vyzkoušet, pečlivě se na každou hodinu připravovat – a žákům nic nepředstírat. Učili jsme se vlastně navzájem.

         I stalo se, že jeden z mých příbuzných z vojenského cvičení přivezl balíček zápalkových nálepek z továrny SOLO Lipník nad Bečvou (připomeňme si vídeňskou služebnou Marii Urbancovou!). Vojenští „záložáci“ (kdo to pamatuje?) tam byli na exkurzi. Napadlo mě třídu těmi nálepkami motivovat. Stručně: každý dostal deset nálepek a pokud za dva dny při výuce ani jednou neporušil pravidlo nově navozené techniky řeči, nálepky mu zůstaly a navíc obdržel prémii – specifickou velkou nálepku nebo celou nálepkovou sérii (pamatuji sérii květin, automobilů, letadel, předmětů s anglickými názvy apod.). Znamenalo to sledovat každou žákovu řečovou akci, v případě porušení „dostal na tabuli čárku“a při následném rozdávání o tolik méně nálepek, kolik měl čárek. Realita byla o hodně květnatější, než lze stručně vylíčit. Oboustranně jsme to brali jako hru. Nutno podotknout, že zásadou výuky na naší škole bylo, aby ve vyučování mluvil především žák, aby dostal co nejvíce prostoru k mluvnímu projevu, učitel byl řečově upozaděn, mluvil co nejméně. Tomu odpovídala volba vyučovacích metod: co nejméně výkladu učitele, vše interakcí, dialogickými, sokratovskými , heuristickými metodami atd. atd. Zásoba nálepek se rychle menšila. Přistoupila jsem ke svému osvědčenému řešení: líná ruka, holé neštěstí. Sedla a napsala jsem na ředitelství podniku SOLO Sušice. Navázala jsem  písemné přátelství s paní sekretářkou, která mě pak roky (za tu dobu porodila čtyři děti) nálepkami zásobovala. Při letošní návštěvě města Sušice jsem postála u krásné budovy sušického gymnázia, kde se – jak vím – manžel paní sekretářky stal prvním polistopadovým ředitelem.

         Tváří v tvář „sirkové“ expozici v sušickém muzeu se mi vybavilo mnoho detailů nejen z oné v základních rysech připomenuté školní dějepravy. Doma jsem vyhledala sbírku literárních hádanek, mezi nimiž je i ta „o sirkách ze Sušice“. Týkaly se vždy jen toho, co jsme se učili, o čem jsme se bavili, co jsme znali, třeba i z místa školy (tím míním text upomínající například na rodáka ze Sv. Kopečka – malíře Karla Svolinského). Zatrnulo mi. Ti kluci, vzácněji děvčata, školou otráveni, špatnými známkami ubiti otázky za hádankami běžně zvládali zodpovědět,  žádní vášniví čtenáři se v problémech orientovali…až se mi tomu nechtělo věřit při vzpomínce, jakými vědomostními pustinami jsem se mnohdy prodírala o několik roků později na vysoké škole mezi adepty učitelského povolání. A kdyby jen pustinami, ale ten nezájem, někdy až provokativní …Jak by tomu bylo nyní? Až zase budu číst v novinách nebo poslouchat z rozhlasu a televize pohrdlivé řeči o práci učitelů před rokem 1989, připomenu si slova výtvarníka Miroslava Kovala (naroz.1944) uveřejněná v publikaci vydané Revolver Revue (2016, s.494): „…ve výkladu událostí nepoznávám, čeho jsem byl svědkem“.

 

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Některé aktivizační metody a formy práce v jazyce českém

                                              se zřetelem k vadám řeči. In Na pomoc oslabeným dětem.

                                              Ústřední pedagogická čtení 1984 Praha: SPN, 1985

 

POKORNÁ, T., ONUFEROVÁ,  E.,ed.  RR Rozhovory. Praha: Revolver Revue, 2016.

                                                ISBN 978-80-87037-84-3.

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.