Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Jen mít oči k vidění….

         Starší, spíš jen ty už- kulantně řečeno- dlouhověké paní učitelky si vzpomenou, že v čítance pro třeťáky (čtvrťáky?) byla básnička Jana Čarka, kterou s nastávajícím jarem s gustem zopakuji:

Jen mít oči k vidění,                                               Jen mít uši k slyšení,     

uvidět, co každý z lidí                                            slyšet hlasy sebetišší,

nevidí a neuvidí,                                                které každý neuslyší,

vidět, že si slunce češe                                      slyšet, slyšet zlatohlávka   

zlatozlatý vlas,                                                               chodit po lupínku,

vidět, že má sedmikráska                                   slyšet, kterak cinkla vážka                       

vskutku sedm krás                                             o zvoneček – vlnku,           

a že voda – ať už plyne ,                                    v modřínovém háji slyšet  

ať si hoví v kalužině –                                        tikat modřinky,

tak se leskne ve své kráse,                                 tik, tik tikají si tiše

že až ohni podobá se.                                         Jako hodinky.

            A s tím jarem v rozpuku se mi chce vidět a slyšet o našich školách, školácích, učitelích a učitelkách, o dětech vůbec jednou také něco pěkného, milého, pozitivního. Několik takových zážitků a podnětů se mi poslední dobou sešlo, ráda se podělím.

        Začnu rozhlasovou stanicí Vltava, ze které hloupě a trapně vemlouvavě neútočí „zaručené“ zprávy a doporučení, jak být stále úžasně happy, free and cool a mít hezký den…Jako učitelská důchodkyně bych si mohla dovolit poslech dopolední premiéry pořadu Telefonotéka. Přiznávám, že to časově stíhám málokdy, zatímco následnou relaci Osudy vynechávám jen zřídka. Při svém rychlovaření jsem poslechem Osudů získala mnoho informací a poznatků, důvodů k úvahám a srovnávání. Každému onu půlhodinku před polednem vřele doporučuji.

            Ale zpět k Telefonotéce. Vysílá se od pondělí do pátku, začíná krátce před desátou a končí o půl dvanácté. Pozvaných hostů z nejrůznějších oblastí kulturního a společenského života se můžete telefonicky ptát na cokoliv, ve čtvrtek i osobně, zúčastníte-li se živého vysílání z rozhlasové galerie v budově Českého rozhlasu v Praze. Šťastná náhoda tomu chtěla, že jsem právě jedno ze čtvrtečních vysílání vyslechla. Hostem (nedej bože – hostkou!) byla dáma, vysokoškolská pedagožka a překladatelka z angličtiny, kteréžto činnosti se v oblasti beletrie a knih pro mládež věnuje desítky let (svůj věk poodhalila odkazem na maturitu složenou ještě za války). Moderátorka rozhovoru byla v úvodu vysílání znatelně nesvá. Po nějakém dotazu mimo mikrofon mohla posluchačům rozhlasu vysvětlit důvod svých rozpaků: v publiku seděla se svou paní učitelkou skupina školních dětí, takto žáci 3.A jedné z pražských ZŠ (blíže nespecifikováno), tedy děti zhruba osmi-, devítileté. Rozhovor probíhal zcela obvyklým a tématu odpovídajícím způsobem. Pozvaná překladatelka hovořila o radostech a úskalích překladatelské práce, vyjadřovala se – po dotazech z publika – k úrovni současných překladů beletrie, poukazovala na potřebná opakovaná vydání známých literárních titulů, jak si to vyžaduje proměňující se jazyk, nevynechala ani spolupráci s ilustrátory překládaných děl. Jak je zvykem při živém vysílání Telefonotéky, v závěru byl dán prostor dotazům z publika. Moderátorka rozhovoru – opět s postřehnutelnou nejistotou v hlase – nemohla pominout dotazy přítomných školáků. Otázky dětí byly tu dětsky naivní, tu bezpochyby poznamenané přípravou s paní učitelkou (nic proti tomu!), tu překvapivě zralé. Důležité je: ty školáky – devítileté děti – nikdo nepodceňoval! Nepodceňovala je především jejich paní učitelka! Jistě při přípravě této školní akce čelila nejrůznějším námitkám: Beseda s překladatelkou? Vždyť oni se tam budou nudit! Nebudou tomu rozumět….já se ti divím, že se ti chce….Děti bezpochyby všemu nerozuměly. Ale co Vygotského zóna nejbližšího vývoje, pedagogové a pedagožky (zopakujte si!)? Význam měla už atmosféra besedy, v níž se děti octly, mohla bych se zdůvodňováním prospěšnosti podobné školní akce pokračovat, ale….

       Ale – chci upozornit na paní učitelku třídy 3.A. Kdo někdy opravdu učil – staromilsky: umazal se od křídy – ví, co všechno musela ta paní učitelka podstoupit, co všechno – doslova – riskovala. Ten den si mohla odučit své hodiny, o přestávce – pokud neměla dozor – vypít kávu, něco si připravit, poklábosit s kolegyní…. Místo toho se vypravila se „štrúdlem“ třeťáků rušnou Prahou do budovy Českého rozhlasu na Vinohrady, možná ze Smíchova, možná z bližšího Žižkova, možná metrem nebo tramvají, pěšky přes několik křižovatek – žádná slast! Některé z dětí mohlo klopýtnout (moravsky opacknout), zdržet se na jezdících schodech nebo zevlováním do zajímavé výlohy, upadnout, podvrtnout si nohu, roztrhnout bundu….nebezpečných momentů nepřeberně, za všechno by byla paní učitelka volána k zodpovědnosti. Počítám, že si musela domluvit nejen výměnu vyučovacích hodin se svými kolegy (ne vždy jednoduchou a s ne vždy ochotnými kolegy), ale také požádala o souhlas s „ přemístěním“ žáků jak vedení školy, tak rodiče. Nepochybuji, že svou třídu na účast rozhlasového vysílání připravila, i to zabralo nějaký čas, vyžadovalo jisté úsilí. Jak vyplynulo z reakcí moderátorky pořadu, nic nebylo předem připraveno, vše proběhlo spontánně, paní učitelka by se nějakým „divadélkem“ v očích svých žáků jistě neztrapňovala. Vysílání časově představovalo dvě vyučovací hodiny bez přestávky,děti nepovykovaly, co kdyby některé z nich muselo…. Opakuji: kdo někdy učil, rozumí mi. Paní učitelka i její žáci z 3.A zůstali pro veřejnost anonymní. Ve mně vzbudili vlnu naděje, že jsme ve škole ještě všechno nezmarnili.

            Po desítkách let strávených ve škole žiju s přesvědčením, že pedagogika není věda, ale umění, že žádná škola z nikoho učitele neudělá, učitelem se musíte narodit. Nevím, jestli Vladislav Kvapil má pedagogické vzdělání. Ale kdyby neřediteloval Moravské filharmonii, byl by výborným učitelem. Roky – kdysi s vnoučaty, nyní už sama – s potěšením chodím na nedělní matiné pro děti a rodiče, které zhruba čtyřikrát do roka připravuje Moravská filharmonie v olomoucké Redutě.  Pokaždé je plno, ti nejmenší  – batolecího věku -sedávají rodičům či prarodičům na klíně, předškoláci si v šatně vyzvedávají „podprdelníky“ – aby „lépe viděli“.  Necelá hodinka je naplněna hudbou a povídáním, vždy na určité téma. Posílávala jsem na ta matiné své studentky, budoucí učitelky, aby se přiučily, s jakou bravurou a potěšením – na obou stranách – zvládá Vladislav Kvapil, takto ředitel Moravské filharmonie, to, co v odstrašující podobě mnozí známe pod označením „výchovný koncert“. Obvykle mu s chutí sekunduje dirigent, sympatický Petr Šumník, ani zúčastnění filharmonici nevyhlížejí znuděně, ostatně často jsou do programu aktivně zapojeny i jejich děti.

       S velkým přemáháním jen ve stručnosti přiblížím zatím poslední matiné z února letošního roku. Tématem byla voda, samá voda…  Dobře cílenými otázkami vyvolává Vladislav Kvapil spontánní reakce- vlastně výkřiky – z publika, s jednou otázkou si však děti (jenom děti?) nevědí rady: kterou známou lidovou písničku si Bedřich Smetana vypůjčil pro hudební ztvárnění pramenů Vltavy?Po krátké hudební nápovědi přítomných filharmoniků všichni zpíváme, jak „kočka leze dírou, pes oknem…“ a potom už jen posloucháme úvodní tóny Smetanovy symfonické básně Vltava. Když orchestr „přeskočí“ do ticha nočního lesa, vtančí do sálu Reduty po obou stranách hlediště půvabné víly s lehkými závoji, v realitě dívenky z tanečního oddělení (postaru) olomoucké „Lidušky“. Ale víly a rusalky to nemají lehké, o jedné zazpívá (dospělým)známou árii z Dvořákovy Rusalky člen opery Moravského divadla  Olomouc. Otázkami do dětského publika na pochybnou existenci vodníků ve vodách blízkého přírodního koupaliště se dostáváme k labutím – a k Petru Iljiči Čajkovskému. Na podium za zvuků krásné melodie z Labutího jezera vtančí ruku v ruce labutě: ke gaudiu všech představují čtveřici v černých trikotech a bílých nadýchaných baletních sukýnkách tři členové Moravské filharmonie (jedním je sám ředitel Vladislav Kvapil) a  sólista baletního souboru Moravského divadla Olomouc. Dále jen ve zkratce, s lítostí, že všechna vynaložená práce při přípravě krásného pořadu zazněla pouze jedinkrát. Hudba Čajkovského  provází také vystoupení profesionálního baletního páru, voda teče Vídní, a to za zvuků Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji. Ten si nejprve na výzvu Vladislava Kvapila – „ Kdy se vám poštěstí, aby vám k tanci zahrála Moravská filharmonie?“ – přijde na podium Reduty zatančit jedna z přítomných maminek, po ní opět profesionální baletní pár, za zvuků lidové písničky Prší, prší se na balkoně Reduty objevují s deštníky členky pěveckého sdružení Žerotín. Vše prokládáno slovem,skutečně interaktivně, bez vyčnívajícího didaktického podhoubí, až po závěrečné telefonické spojení s Jurou Pavlicou. Omlouvá se, je nemocný, původně měl nedělní matiné pro děti a rodiče zakončit písní Modlitba za vodu. Za doprovodu členek souboru Žerotín a Moravské filharmonie se úkolu přednést  jímavě zhudebněné nádherné verše Jana Skácela ujímá Vladislav Kvapil. Telefonicky přítomný Jura Pavlica vystoupení svého přítele předjímá slovy: „Které symfonické těleso má ředitele schopného takovému úkolu se ctí dostát?“.

      Odcházela jsem z pořadu Moravské filharmonie nadšená a to jsem ještě netušila, s jakou drobnou pedagogickou etudou budu konfrontována v předsíňce místnosti, kam i císař pán….Marně otáčím dlaněmi, voda z vodovodního kohoutku ne a ne se spustit…beze slova, pohotově, se zřejmým nadhledem ke mně přistupuje asi pětiletá dívenka, patrně čekající na maminku. Sežehne mě vědoucím pohledem a stiskne „čudlík“ pod armaturou,  vše vyřešeno…Děkuji a v duchu si říkám: „ Tebe učit, děvenko, to bude radost, budeš zdrojem a úrodnou půdou pro učitelskou invenci a snažení“. Obvykle si se stejným zájmem a záměrem tipuji děti v tramvaji, na ulici, kdekoliv…někdy i jejich dospělé průvodce, občas s vnitřním povzdechem, co můžete maminka s takovým zevnějškem, chováním – často i slovníkem – tomu dítěti dát….

       Holešov je zajímavé moravské město, neprávem opomíjené turisty. Leží v jednom z Moravských úvalů, nedaleko známější Kroměříže a Zlína. Notně to od severu profukovalo, když jsem si prohlížela zámek, zámeckou zahradu, synagogu a významný židovský hřbitov…Svěží vítr vane také místní 3.Základní školou. Na jejích stránkách (www.ouholesov.cz) kromě jiného čtu: Základní školu navštěvují žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. Jsme školou úplnou s prvním i druhým stupněm, vzděláváme žáky od prvního do devátého ročníku…….“Nemůžeme dělat velké věci, ale malé věci s velkou láskou“ je mottem našeho vzdělávacího programu. Hodně se o dění v 3.ZŠ Holešov dozvíte z kroniky Spolku žáků. Já mám informace od paní učitelky s poetickou duší. Z  dopisu se dozvídám, „…když únor přecházel do března, měli jsme Barevný týden….každý den měl jednu barvu, všichni jsme se do té barvy co nejvíce oblékli, podle té barvy také něco vytvořili, malovali, něco ochutnali, každý den si děti samy nápaditě pojmenovaly….vše bylo přiměřené dětem a jejich možnostem“. Nejpůsobivější mi připadala hesla pro jednotlivé dny. Pondělí – to byl červený Den Karkulek s mrkvovým salátem a heslem Nikdy to nevzdávej! Úterý se zazelenalo, neboť bylo Dnem trávy, kterou se už dá běhat v duchu hesla Jeden za všechny, všichni za jednoho!  Středa připomněla střídání  bílé s černou, jako se střídá den a noc. K tomu dětsky modifikované moudré heslo: To, co víš a umíš, ti nikdo nemůže ukrást. Čtvrtek se jako Den nebe vrátil k jásavějším barvám života, děti je namalovaly v barevném spektru, pochutnaly si na sladkém tvarohovém krému s piškoty a připomněly si Popros a poděkuj. Heslo na pátek souznělo s oslavou sluníčka a pobízelo: Usměj se, sluší ti to! Stejně jako žluťáskům, které děti fotografovaly na školní zahradě.

         Proč si víc nevšímáme všeho pěkného a dobrého, co se děje v našich školách a kolem dětí vůbec? Proč nemáme v tomto smyslu – v duchu básničky Jana Čarka – nasměrovány oči k vidění a nastaveny uši k slyšení? Ozývejte se, paní učitelky a páni učitelé. Nemusíme se dovídat stále jen o (h)různých experimentech v našich školách, které přes svou povětšině jepičí existenci velice škodí. Komu asi?

 

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.