Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Březen 2017

Medvědí služba

         Tentokrát to bude hodně učitelské, v tom nejhorším slova smyslu: káravě zdvižený prst, „svaté“ rozhořčení a několikerá ponaučení. To první se týká rčení medvědí služba. Původ vzalo v bajce Ivana Andrejeviče Krylova (1768 – 1844). Ostatně – ty bajky stojí za pozornost! Překonejte aktuálně šířenou rusofobii a některé si přečtěte (jednu připojím na závěr). Tedy co se medvědí služby týče, opisuji z Wikipedie: akce či rozhodnutí, kterým někdo chce pomáhat, ve skutečnosti však škodí. Komu to nestačí, ať sáhne po Zakopaném psu ( s.254). Mám bohužel jen cenzurované vydání z roku 1976 vydané Albatrosem pod jménem „pokrývače“ Jindřicha Pokorného. Po roce 1989 knížka vyšla již se jménem pravého autora – Bedřicha Fučíka (nezaměňovat za Julia!) Bohatě ji ve škole využijete.

            Opakovaně se mi v počítači objevil text nadepsaný Pokus na ZŠ Karlov. Mohl by už ve vyšším ročníku základky posloužit k procvičení kýženého kritického myšlení. Hned v první větě se dovídám, že Na ZŠ Karlov se týden učilo jako ve 30.– 50.letech 20. století !(ten vykřičník je autentický). Zbystřila jsem….Až tomu nemůžu sama uvěřit, ve škole jsem prožila(a prožívám) téměř tři čtvrtiny století, akurátně dvaasedmdesát let! Část z toho jako školačka a studentka ne sice ve 30., ale nezpochybnitelně ve 40.a 50.letech 20.století. Inkriminovanou 2.třídu, o níž referují neidentifikovatelné paní učitelky, ještě před „Vítězným únorem 1948“. První zádrhel: text je anonymní, o paní učitelkách se nedozvím zhola nic! A ZŠ Karlov? Je to název české (moravské nebo slezské) vísky? Městečka? Nebo jen místní určení sídla základky? Kam a na koho se mám obrátit s případnými dotazy a pochybnostmi, které ve mně hlodají? Nejprve čtu majestátní plurál „my učitelky a asistentky“ , o něco níže objevuji přechod do singuláru „ No a nyní nevím…..dodávám..“

            Paní učitelky se rozhodly „ukázat dětem, že to, co je nyní běžné, dříve děti nezažívaly“.Bohulibý záměr, kdyby nebyl (ve 2.třídě ZŠ) realizován následovně: „A jak nejlépe toho dosáhnout, než jim ukázat opak? Vystěhovaly jsme třídy, uklidily všechny obrázky, schovaly techniku, daly pryč vše, co bylo jen trochu zajímavé. Oblékly jsme se jako vážené slečny učitelky a (napsáno tučně) připravily si nezbytné ukazovátko i rákosku“. A děly se zázraky! Nejprve s dospělými (nelze než závidět vzorovou spolupráci s rodiči, jejich přístup!): „Rodiče byli naštěstí vstřícní a jako vždy nám velmi pomohli , když děti oblékli do dobového oblečení, na svačinu jim připravili chléb s máslem a nechali nás dělat naši práci, jejíž součástí byly i dobové tresty, jako třeba klečení v koutě“. Všechno šlo jako na drátkách, nejen neuvěřitelně bezproblémově, ale také neuvěřitelně rychle a bez výjimek. „Po prvním dni jsme nemohly uvěřit tomu, že všechny děti dokázaly celou vyučovací hodinu sedět s rukama za zády, nevykřikovaly, nedožadovaly se pozornosti a dokonce tu svou udržely, ačkoliv se ani jednou neprotáhly, nevyskočily z lavice, nesoutěžily, ani nezpívaly…..Najednou jsme neměly ve třídě jediné dítě s poruchou pozornosti. Děti se hlásily, plnily úkoly, nezlobily a domů odcházely se slovy, že lepší výuku ještě neměly. Mnohé z nich to prohlašovaly i po celém týdnu takového vyučování“.

       Kde se svou reflexí začít? Pravda, klečení v koutě jsem zažila, ne osobně, na ruce založené za zády se také rozpomenu, velice zřídkavě. Myslím, že bylo zamýšleno spíše zdravotně ,abychom se narovnali. Dbalo se rovněž na dostatečnou vzdálenost očí při psaní, dnes trpím, když – při vší proklamované preventivní péči -vidím děti skloněné (nejen) nad sešity a knihami. Rozhodně jsem vykřikovala! První žákovské knížky měly formu týdenních sdělení (slovní hodnocení?) a přemýšlím, proč mě můj přísný tatínek (Co umíš, to ti nikdo nevezme!) při sobotní kontrole – učilo se a pracovalo i v sobotu – netrestal, ba ani nepokáral za opakované zápisy typu Vzorná žákyně, ale vykřikuje ve vyučování. Vykřikování mu zřejmě nevadilo, bral to, že mám co vykřikovat. Rákoskou mě žádná paní učitelka nikdy neumravňovala, v reálu jsem ji za svých školních let nikdy neviděla. Ukazovátko ano, nejvíc nám sloužilo k dost nebezpečným půtkám o přestávkách. Neučily mě „vážené“ – zřejmě staropanensky upjaté –„ slečny učitelky“, ale většinou příjemné ženy (v první třídě pan učitel Šmíd), jejichž jména si – na rozdíl od svých vysokoškolských studentek –dosud pamatuju. V oné 2.třídě to byla paní učitelka Charbulová, která ve mně dokázala vydolovat jakýs takýs výtvarný talent. Můj výtvor z hodin kreslení se dostal z rodné Moravy na výstavu až do Bratislavy. Odměnou mi byla knížka Míša Kulička v rodném lese, kdeže je jí konec. Dnes vím, že ji napsal Josef Menzel, otec režiséra Jiřího, a ty ilustrace, které jsem měla tak ráda, byly dílem Jiřího Trnky. Soutěživost byla zdravě podporována , o zpěvnosti ani nemluvě, a naše třídy rozhodně nebyly výukově ani výtvarně sterilní, v duchu prapodivných – a současným dětem podsouvaných – představ paní učitelek ze ZŠ Karlova – „uklidily jsme všechny obrázky, daly pryč vše,co bylo jen trochu zajímavé“.

      Mohla bych vzpomínat dál, nechám to na jindy a jinam. Neutápím se ve vzpomínkovém optimismu, pouze co nejstručněji reaguji na skutečně hloupé argumentace v textu Pokus na ZŠ Karlov. Jsem známá svým velmi kritickým pohledem na proměny a vývoj našeho školství, základním počínaje a vysokým, i univerzitami konče. Trend vývoje a směřování rozhodně nevnímám jako zdravý a potřebný. Jsem člověk řádu, který tak zdůrazňují paní učitelky – i ta místy do textu vstupující jedna paní učitelka: „Děti mají rády pevný řád, vidí v něm jistotu a bezpečí!“ Nemůžu uvěřit, že k tomuto přesvědčení došli také jejich žáci, a to po pouhém týdenním – pochybném – návratu ke způsobu vedení výchovně vzdělávacího procesu (abych zůstala pedagogicky komisní). Paní učitelky musely hodně zapomenout z toho, co se – snad – dozvěděly v přednáškách z pedagogické psychologie (když už ne té vývojové), když deklarují takovou míru uvědomění dětí ve 2.třídě základní školy, tedy dětí zhruba osmiletých. Vůbec pochybuji, že text nadepsaný Pokus na ZŠ Karlov sepsaly učitelky, vysokoškolsky vzdělané osoby. Pokud ano, je to bída. Zajímalo by mě zařazení takto uvažujících (a jednajících) učitelek do stupňů chystaného kariérního řádu.

      Nestačí lkát, že učební plány“ byly očividně nekompetentními nařízeními „shora“ měněny, opět bez diskuse se zkušenými učiteli! Byly vydány nové učebnice různé, mnohdy až pochybné kvality. K výuce jednoho předmětu se mohly používat různé učebnice“. Proč ne, proboha! Chceme-li jednu jedinou učebnici, zbývá jen volání po metodických příručkách! Tady se mohli učitelé projevit. Diskutujících učitelů bylo a je jako příslovečného šafránu! Jeden příklad za mnohé. Sama jsem se před časem aktivně zapojila do v tisku i médiích probíhající diskuse o vydávaných slabikářích. Bylo na učitelích, aby dokázali rodiče i vedení školy svou kompetentností přesvědčit o přednostech toho kterého slabikáře, pomohli jim vybrat – podle jejich odborností podloženého názoru – ten pro děti nejvhodnější a nejlepší. Hlas učitelů jsem v těch diskusích nepostřehla. Zato jsem o to více zpozorněla při četbě závěrečných řádek zmiňovaného elaborátu: Pevný řád vede dítě k sebekázni, udává mantinely v myšlení…“ Mantinely v myšlení? Tak těch snad už bylo dost a ne že by dnes znovu  – nejrůznější manipulací – nebyly budovány!

        Názory paní učitelek ze ZŠ Karlov mohou velice potěšit, pobavit až rozesmát všechny propagátory nepromyšlených inovací hrnoucích se na naše školství a do našich škol. Prostě klasický příklad medvědí služby. Na závěr již jen slíbená bajka Ivana Andrejeviče Krylova:

Slon vojvoda

Kdo mocí vládne jen,

ne rozumem,

i kdyby hodný byl, zdroj pohrom číhá v něm.