Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Prosinec 2016

Jakub Hron Metánovský a ti druzí

         Když se pozorně zahledíte na fotografii Karla Čapka skloněného nad psacím stolem, zahlédnete patentovaný kalamář zvaný buňát. Slovy svého tvůrce – profesora Jakuba Hrona –  buňát „udržuje stále stejnou odměrnou námočku čili vnor pera do tekutiva v nádobě obsaženého…buňát jest ze skla, průhledný, zdobí stůl jednoduchotou i složenotou svou….chrání jinkoust též klidnou polohou…jest opatřen toliko jedním otvorem kolmo postaveným, jímž vléváno, vyléváno, namáčeno…buňát má velikou stálost(stabilitu), není možno jej zkátiti, je nezkotitelný…odměřuje výšku tekutiny….buňát jest na světě nejdokonalejší kalamář, teda každému odporučitelný…jest laciný, v papírnických obchodech koupitelný…jest velký nebo malý, podle přání…jest i v kapse nositelný…buňát jest zdobou i radostí každého pisáka. To vše a ještě mnohem více se mohli dozvědět zájemci o koupi z inzerátů  různých knihkupců třeba v Praze nebo Jindřichově Hradci, ale také na Národopisné výstavě v Praze roku 1885, které se Jakub Hron aktivně účastnil kromě jiného se sérií buňátů.

          Jakub Hron byl stejně jako Karel Čapek studentem hradeckého gymnázia, oba zde – v různé době – obdrželi nechvalné consilium abeundi (radu, aby ústav opustili). Karel Čapek namáčel své pero do buňátu, když psal o Jakubu Hronovi fejeton do Národních listů. Nebyl jediným literátem, který tomuto muži věnoval pozornost. Hronovy básně uveřejnil Ignát Herrmann v časopise Švanda dudák, k jistým kontaktům došlo také s Jaroslavem Haškem.

            Je na čase zjevit, kdože to byl Jakub Hron, často s dodatkem podle rodné vísky na Českomoravské vrchovině Metánovský. Stručně, ale dost zkresleně naznačeno – jedná se o předního reprezentanta našich mašíblů. Mašíbly, podivíny,podle jednoho z nich Karla Slavoje Amerlinga obzvláštníky se zevrubně zabýval psycholog Vladimír Borecký (1941 -2009).Mašíbl – toť zkratkové slovo pro Magora – Šílence – Blba. Budete věru překvapeni, kdo je do tohoto společenství zařazen v Boreckého knize Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů).V závěru knihy čteme: „Lány mašíblu jsou nesmírné a práce na nich nekonečná. Badateli, který se vydá na tato nezměrná pole, navíc hrozí, že zde posléze zabředne do záludných bažin…těmi se pokuste s pomocí Vladimíra Boreckého probírat sami, až po jeho závěrečné konstatování: „V mašíblech se směje sám Stvořitel a můžeme-li parafrázovat Amerlingovu koncepci člověka jako velké pohádky, pak se nám na základě našich studií jeví člověk jako veliký mašíbl. Porozumět světu jako malému, respektive menšímu mašíblu, který člověk jako pán tvorstva převyšuje, zůstane perspektivním úkolem každého poctivého, upřímného a svědomitého čtenáře našich mašíblů“.

         U příležitosti 155.výročí narození Jakuba Hrona Metánovského vyšel v roce 1995 výbor z jeho prací, který uspořádal, dokumentární přílohou , doslovem a ediční poznámkou doplnil opět Vladimír Borecký. Konkrétními ukázkami Hronovy činnosti literární, lingvistické, vynálezecké – čímž nejsou jeho aktivity zdaleka vyčerpány- se zájemci musí probrat sami. Zde pouze několik základních životních dat. Jakub Hron – někdy považovaný za předobraz Járy Cimrmana – se narodil v roce 1840 jako nejmladší ze šesti synů posledního metánovského rychtáře. Dnes je v budově bývalé školy Muzeum Jakuba Hrona. Dobrý cíl pro výlet, budete-li poblíž Žirovnice. Ač byl přesvědčen, že se dožije sta let, zemřel na nachlazení po osmdesátce v roce 1921. Dá se říct, že celý život studoval a pohyboval se ve škole. Vlivem tíživých domácích poměrů zahájil svá gymnaziální studia až jako šestnáctiletý, maturoval v pětadvaceti. Matematiku a fyziku studoval nejprve v Praze, promoval v roce 1870 ve Vídni a získal učitelskou aprobaci z matematiky a fyziky pro nižší gymnázia, později si ji rozšířil na gymnázia celá. Učit jako suplent začal krátce v Opavě, skutečným učitelem byl jmenován v roce 1883, profesorem roku 1886, a to na gymnáziu v Hradci Králové, kde strávil celých třicet let. Hronova záliba v dramatické improvizaci se prý výrazně odrážela ve způsobu jeho výuky. Jak s konkrétními ukázkami uvádí Vladimír Borecký: „Každá hodina fyziky či matematiky byla nabita vzrušením a napětím“. O životních osudech Jakuba Hrona se mnohé dovídáme z deníku, který si dlouhodobě vedl. Přes nepříznivé finanční poměry se vydával do světa. S Klubem českých turistů si kupříkladu vyjel přes Německo a Švýcarsko na světovou výstavu do Paříže, byl pravděpodobně prvním Čechem, který vystoupil na Eiffelovu věž.

          Pro neshody s vedením školy se stal předčasně v 57 letech výslužníkem, čímž se dostáváme k nejznámější a nejcitovanější části Hronova lingvistického novátorství. Bylo dalekosáhlé a zevrubné, od tvorby a užití jednotlivých hlásek po předpony a přípony slovotvorné. Například v roce 1898 zahájil své filologické spisy vydáním Přípony tvorebné „ba“ v úpravě zákonité. Samostatnou kapitolou byly jeho neologismy. Z nejznámějších slov utvořených Jakubem Hronem uveďme hovník (pohovka), pohlavní pokrytec (klobouk), bažák (student, že by bažil po vědomostech?), zpyták (učitel), pozorovák (inspektor), cvičárna (gymnázium – na rozdíl od reálky, což byla v Hronově pojetí věcárna), hvězdověda (astronomie), bezkončát (infinitiv, neurčitý slovesný způsob, což může starším připomínat naštěstí neprosazený neurčitek).

         Jakub Hron byl velkým příznivcem akcí, které bychom dnes označili jako happeningy. Vladimír Borecký uvádí: „S Hradcem Králové se rozloučil v roce 1901 velkým happeningem se svým nejnákladnějším vynálezem, řízeným balónem ve tvaru slona“. A v témže roce se jako jedenašedesátiletý zapsal v Praze ke studiu na lékařské fakultě. Studoval svědomitě, se vším všudy, se studenty chodíval i na Vikárku, při studiu se snažil uplatnit některé své vynálezy, např. pitevní čepici nebo narkózu hudbou, což bylo později uvažováno jako cesta k moderní muzikoterapii. Když MUC Jakub Hron u druhého rigoróza (z patologické anatomie) neuspěl, po pětiletém studiu lékařskou fakultu – nerad a s lítostí – opustil. Ihned se však zapsal na studia práv, studium už nebral tak zcela vážně a po sedmi semestrech práva opustil. V roce 1910 definitivně opouští Prahu, stěhuje se do rodného Metánova. Věnuje se literární činnosti, po okolí chodí s hronoidem na hlavě (klobouk tvarem neodporující proudění vzduchu),chodí v botách se speciální podrážkou odpovídající vrstvě bláta na cestách,v noci prý spí ve zdvihací posteli (která pohybem kopíruje stoupání teplého vzduchu v místnosti)…To už dění kolem Jakuba Hrona opravdu hrubě zkreslujeme, ale když on toho stihl tolik a v tolika různých oborech lidské činnosti ! Zkuste se sami přesvědčit v knize vydané Vladimírem Boreckým – Jakub Hron Metánovský – Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby.

       Nyní – nutně zkratkovitě – o některých našich mašíblech, zaznamenaných v knize Zrcadlo obzvláštního. Vladimír Borecký jich shromáždil více než dvacítku, navrch s několika odkazy na aktivity Jakuba Hrona. Pojato chronologicky jako prvního zmiňme Jána Kollára (1798 – 1852). Možná máte ještě v hlavě zbytky školských vědomostí a se jménem buditele a vlastence Jána Kollára se vám pojí rytmicky svébytná ukázka neprosazené časomíry: Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, druhdy kolébka, nyní národu mého rakev.Stoj noho! Posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš…“ Řekl vám však ve škole někdo, že Ján Kollár , řazený tradiční literární historií „mezi nejjasnější hvězdy našeho národního obrození“ vážně bádal v historické archeologii, filologii a mytologii? Už před svými studijními cestami po Apeninském poloostrově se Ján Kollár obíral myšlenkami na praslovanské osídlení staré Itálie. Došel k přesvědčení, že „Latina jest původně jedno ze slovanských nářečí, jen něco vplyvem řečtiny změněna…“ Vladimír Borecký bohatě čerpá z Kollárových prací, kromě jiného uvádí : „Kollár sestavil i srovnávací tabulky protoitalských písem a při luštění slov a významů zachovaných nápisů si pomáhal slovanskými etymologiemi. Pečlivou komparací se utvrdil v názoru, že samotná latina, čím je starší …… tím je podobnější protoslovanštině“. Než se blahosklonně pousmějeme, citujme opět Vladimíra Boreckého: „Ve své etymologické metodě otevřel Kollár jeden z nevysychajících pramenů mašíblu, z něhož stále čerpají, ať již vědomě nebo bezděky, vždy nové generace obzvláštníků v permanentním ozvláštňování ustálených a konvenčních pohledů do naší minulosti“. A jména Kollárových následovníků jsou uvedena v závěru dané kapitoly.

                 Karel Amerling (1807 -1884), lékař a pedagog obrozenecké generace, vystupující pod pseudonymem Slavoj Strnad Klatovský, by mohl učitelům z dob pedagogických studií utkvět v paměti jako zakladatel Budče(dnes dům čp.525 v Žitné ulici v Praze) „…třípatrový dům s hvězdářskou rozhlednou a rozsáhlou botanickou zahradou…vybudoval zde jako realizaci svého snu univerzální školu s megalomanickým programem. V prvním patře umístil učitelské „semeniště“ (seminář), v druhém dílny, přírodovědecký sál, frenologický kabinet a umělecké ateliéry. Třetí patro bylo jako špitál vyhrazeno praktickému „zavejcování“. Karel Amerling bývá nazýván Komenským 19.století. Vladimír Borecký k tomu dodává: „ Nesporné zásluhy o pozvednutí národního sebevědomí, výchovu učitelů, vzdělání řemeslníků, o rozvoj ženského školství a péči o duševně opožděné děti vždy nějak kontrastovaly s megalomanickými projekty, tlumočenými nesrozumitelným jazykem, a s nepřehlédnutelnou šíří zájmů geniálního ducha“.

          O svém specifickém léčebném postupu – zavejcování – píše Karel Amerling svému příteli F. L. Čelakovskému v dopise z 26.3.1843: „Zavejcování, aneb to zpětuvádění do prvosvěžého stavu, jest můj způsob a nyní jím takřka zázraky tropím: přes 100 těžkých nemocných, opuštěných i s konsiliem a svátostmi zaopatřených, sem na nohy postavil, že vesele opět tohoto jara letošního prožívají. Mrtvice, dvacetileté padoucnice, poživotní skoro souchotiny, osmileté bezmluvnosti, záněty, zatvrdliny, rozličného druhu berou za své a s požehnáním ondy lidstvo velmi soužené opouští Budeč, což mě hrozně, hrozně těší…“.Tento klasický příklad patafyzické terapie vyjasňuje Vladimír Borecký následovně: „Prakticky probíhalo zavejcování či zabahnění tak, že pacient byl zabalen do mokrých prostěradel a pak po osm až dvanáct hodin téměř bez přístupu vzduchu a s minimálními dávkami jídla a pití ponechán ve svém potu, výparech a výkalech. Je nepochybné, že musel prožít hnilobné zážitky rozkladu až k anihilační identifikaci s prapůvodní protoplazmou. Vyklubání z vlhkých skořepin pociťoval zřejmě jako znovuzrození a zapomněl dozajista na všechny choroby, které kdy měl“.

       Do třetice ještě jeden mašíbl z knihy Zrcadlo obzvláštního, shodou náhod také učitel. Kapitola nadepsaná Matriarchát v Čechách s výmluvným podtitulem Nejedlého sen o měsíčních ženách by asi potěšila feministky. Zdeněk Nejedlý (1878 – 1962) „skutečně vytvořil s Václavem Kopeckým, Ladislavem Štollem a dalšími bolševickými kulturtrégry tu atmosféru rudého zatmění, které svou vlezlostí pronikalo masmédii z oficiálních tlampačů do soukromí a z něhož bylo těžko uniknout“.Co však podle Vladimíra Boreckého bdělým zrakům pravověrného vedení unikalo, bylo Nejedlého nezáměrně naivní téma matriarchátu. Připomeňme, že matriarchát akceptuje také Bedřich Engels ve svém díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Hypotéza matriarchátu je obsažena již v mýtech tématy o měsíčních ženách bojovnicích, známých jako Amazonky. Borecký obsáhlejším historickým výkladem pokračuje: „V germánské mytologii jsou obdobou Amazonek valkýry, V Čechách se dochoval mýtus o dívčí válce….a je to právě dívčí válka, ke které přistupuje sedmdesátiletý Nejedlý jako k nepochybnému svědectví a důkazu existence matriarchátu v Čechách….Nejedlého český matriarchát zasazený do raného středověku patří bezpochyby do mašíblu“.

          Jsem téměř klasickým plodem i obětí Nejedlého reforem našeho školství. S lehkým povzdechem dokážu sledovat perfektní scénu zobrazující Zdeňka Nejedlého v – kdysi – trezorovém filmu Skřivánci na niti. Tím více obdivuji noblesu a nadhled představitelů města Litomyšle. Sochu svého kontroverzního rodáka umístěnou před základní školou nepodřídili dobovým tancům. Stojí tam doplněna roku 2004 pamětní tabulí s textem: Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky. Kéž bychom si podobně vedli častěji!

         Téma mašíblů lehce spojené s bujařejšími dny zacházejícího kalendářního roku s odkazem na prameny, z nichž jsem čerpala, ukončím školácky připomenutím Jakuba Hrona Metánovského:

Pravidla správného psaní.

  1.      Namáčej slušně, piš pěkně.
  2.      V písmě jest duch i povaha.
  3.      Písmo trvá.
  4.      Co psáno, to platí.
  5.      Písmo z nesmyslů jeví blázna.
  6.      Jaké písmo, taký člověk.
  7.      Moudrý píše, rozumný čte.
  8.      Chytrý píše vždy nejlépe.
  9.      Napřed mysli, potom piš.
  10.     Ptej se, komu a proč píšeš.
  11.      Myšlenka ducha, písmo ruku zdobí.
  12.      Sláva písma na věky.

        Vladimír Borecký:  Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů)

                                            Praha: nakladatelství Hynek, 1999.  ISBN 80-86202-38-0

        Jakub Hron Metánovský:  Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby

                                            Praha:Paseka, 1995. ISBN 80-85192-93-4.

 

 

 

 


Vánoční tipy (nejen) pro učitele

            Učitel, pedagog, kantor –myslím, že v každém případě maven, spojovatel a posel. Malcolm Gladwell tyto funkce přibližuje v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky. V úryvcích čteme: „Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí. Aby se rozběhla sociální epidemie, je potřeba, aby se konkrétní lidé nechali k něčemu konkrétnímu přesvědčit….V sociální epidemii jsou maveni databankami, které poskytují sdělení…u spojovatelů je jejich schopnost překlenovat mnoho různých světů dána něčím, co je vlastní jejich osobnosti, určité kombinaci zvědavosti, sebedůvěry, společenskosti a energičnosti….poslové jsou v epidemiích důležití, protože díky nim se  něco šíří….“

            Sociální epidemie je v době předvánoční nadmíru spolehlivě rozpoutaná. Teď jen ji dobře nasměrovat. Pokusím se chytlavě (další z Gladwellových podmínek) probírkou knížkami, které jsem v nedávné době sama dostala, nebo je naopak chystám svým blízkým pod stromeček. Třeba zaujmu, byť nutně budu co nejstručnější. .

             Nikdy bych si nemyslela, že mě nadchne knížka z vydavatelství Malvern, které je zaměřeno – výběrově opisuji – na mystiku, západní spirituální tradici, religionistiku, kulturní antropologii….Řídíc se heslem svatého Augustina (Všechno poznej a dobrého se drž!) sáhla jsem v Městské knihovně po titulu Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby. Autor Tiziano Terzani – opět opisuji , tentokrát ze zadní stránky knihy – „za své žurnalistické dráhy dosáhl až na vrchol: vytvořil si renomé jako dlouholetý dopisovatel z Asie pro německý časopis Der Spiegel, když popisoval historické události, které měnily největší z kontinentů a proslavil se svými knihami….když se dozvídá, že trpí rakovinou, vnímá to jako novou příležitost, pozvánku na další cestu a vydá se hledat na svou nemoc lék – nejprve do New Yorku, posléze do Indie, Thajska, Hongkongu nebo na Filipíny. Jakožto někdejší novinář reflektuje svou nemoc a své zdraví, nemoc a zdraví lidí, které potkává, nemoc a zdraví místa, kde se ocitá, zkouší léky a terapie, které mu nabízejí….“ Svým nadšením pro knihu Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby , podle mne zařaditelnou pod označení kulturní antropologie, jsem nakazila již několik přátel. Čím jsem starší, tím méně snáším patos, svaté vytržení, udílení povýšeně laskavých mouder, hlásání jediné pravdy … Ničemu z toho  Tiziani Terzani ani v nejmenším nepodlehl. Lidsky zaujatě, ale s nadhledem průzorem své nemoci ukazuje na pozadí aktuálního stavu společnosti klady i pochybnější stránky přístupů k nemoci, od klasické medicíny po tu – označme ji tak – alternativní, jak se s nimi na vlastní kůži obeznámil ve Spojených státech, v Indii, Thajsku, Hongkongu, na Filipínách, v Himalájích. Nesoudí, neodsuzuje, předkládá. Postačí uvést názvy několika kapitol: Já na kusy – Duše bylin – Síla modliteb – Ostrov zdraví – Koncert pro buňky – V království hub – Divadlo léčí – Zázrak jen pro mě…Autor je navíc mistrem slova a pera. Troufnu si dodat, že překladatelé – Jakub a Michal Hankiewiczovi – ducha textu svrchovaně respektovali. Terzaniho Ještě jedna jízda na kolotoči je knihou, kterou budu mít stále po ruce. Nevnímám ji v pojetí jednoho z recenzentů jen povrchně jako „cennou výpověď o procesu vyrovnání s fatální diagnózou“. Předsádku knížky – podle svého zvyku – mám téměř zaplněnou odkazy na stránky. Ocituji aspoň jeden z nich: „Když jsem byl dítě, novorozeňata, dokonce i ta z komunistických rodin, jako jsem byl já, se pořád ještě křtila, u zemřelých se bdělo a vypravoval  se jim pohřeb se vším všudy, svatba, ta zas byla společným svátkem, slavila se nejen před Bohem, ale také před očima desítek příbuzných a přátel, kteří svou přítomností za uzavřený svazek nepřímo ručili. Jenže já byl rebel…“ Je zajímavé a inspirující, jak se tento rebel vyrovnával nejen s nemocí, ale také s proměnami doby a společnosti. Věštba vědmy, že zemře v roce 2006, se nenaplnila. Odešel o dva roky dřív.

            Byla jsem ve věku raně základoškolském, když jsem pod vánočním stromečkem našla jedenáct knížek. Tu chvíli si stále pamatuju. U knížek setrvávám. Další dvě z chystané letošní vánoční nadílky jsou světoběžné, každá svým specifickým způsobem. Co jiného dávat dospělým vnoučatům, pro která má svět úplně jiné rozměry a možnosti, o jakých se mé generaci (přesněji: generacím) ani nesnilo? Mohla bych opět hýřit superlativy, právem. Jinak bych přece publikaci nadepsanou Mapy nekupovala! Aleksandra a Daniel Mizielinští titul oprávněně doplnili tvrzením – Atlas světa, jaký svět ještě neviděl. Text na přebalu nepřehání: „Ilustrovaný atlas plný fascinujících detailů je oslavou rozmanitosti světa, od obrovských hor po malinké broučky – a všeho mezi tím! Světový bestseller! Kniha byla přeložena do dvaceti tří jazyků a bylo vydáno přes dva a půl milionů výtisků“. Neznám podobnou knihu, nad níž by se s nehraným zájmem mohly sejít tři generace, od prarodičů po vnoučata – jaká příležitost pro přirozenou, nepředstíranou, nevynucovanou generační pospolitost! Přesvědčíte se o tom nad „obrázkovým putováním po 42 zemích a 6 kontinentech na 51 dvoustranách….  města, řeky i hory, zvířata a rostliny, významné osobnosti, historické události, symboly i národní jídla – přes čtyři tisíce obrázků vám představí, co je pro danou zemi typické“. Zatím jsem se nesetkala s nikým, koho by ta knížka nenadchla (pomalu bych mohla – s nadsázkou – pomýšlet na procenta za zvýšený prodej knih v „mém“ knihkupectví). Na domácí reakci pod stromečkem se vyloženě těším.

            I druhá knížka je cestovatelská, tentokrát výlučně pro dospělé. Její titul klame. Literární toulky světem – Průvodce po literárních pamětihodnostech (od Jane Austenové po Ernesta Hemingwaye) zdaleka není určen pouze klasické literatuře holdujícím čtenářům. Ve zúženém pojetí jakéhosi literárního bedekru by je spíše mohl pohoršit. Zbytečně, věnujete-li alespoň letmou pozornost obsahu. První část shrnuje Cestování podle knih (např. Poznejte své oblíbené autory: kde žili a tvořili – Literární festivaly a exkurze), část druhá ukazuje Cesty mezi řádky (deset míst, z nichž slavní autoři čerpali inspiraci a jež zvěčnili ve svých dílech). Ani naše literatura nepřichází zkrátka. Kapitola Česká rapsodie má podtitul Praha, Česká republika: Zámek Franze Kafky. A protože i chlebem je živ člověk, najdete v knize Literární toulky světem v kapitolách Za literáty po USA nebo Za literáty po Evropě oddíly jako Znáte z knih: místa, kde pojíst a popít, Newyorské bary pro bibliofily, Pařížské literární kavárny,  Nejlepší anglické literární hostince. Kdo stále nemá pobídek a informací dost, může si je doplnit z uvedených internetových odkazů. Mám pocit, že s touto knížkou bych mohla doma bez problémů uspět.

          Termín, slovo, označení  příběh patří v našem mediálním slovníku aktuálně k nejzneužívanějším. Boží prostoto – bez příběhu ani ránu! Svůj příběh má váš sýr k večeři, židle na které sedíte, slovník chudne, jazyk chřadne, hlavně že máme plná ústa řečí o významu a potřebě komunikace. Dan Hrubý, známý jako dlouholetý redaktor Reflexu i jako jeden z autorů komiksu Zelený Raoul, sebral, sestavil, perfektně zpracoval a vydal v nepovědomém nakladatelství již druhou knihu Pražských příběhů. Mám obě! Mají jedinou chybu! Byť brožované, pro svou objemnost a tíhu  mě mohou pražskými zákoutími přímo doprovázet jen stěží. Po mém očividném nadšení nad Pražskými příběhy – Na cestě Malou Stranou si mí blízcí pro mě pohlídali pokračování: Pražské příběhy – Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu. Co dům, co palác, to historie, osudy známých i neznámých, návraty těch zbytečně pozapomenutých, osudů i dějů.  To by byly školní výlety do Prahy! Kolik jsem toho nevěděla o budově školy pro nevidomé na Loretánském náměstí nebo o Staré zbrojnici na Kampě, kde jsme v  sedmdesátých a na počátku osmdesátých let při každoročním školním výletu spávali! Už to z mnoha důvodů nenapravím.

       Co z Pražských příběhů vypsat jako ukázku? Příběhy hlásných na věži u  Svatého Mikuláše, k jejichž povinnostem patřilo „každých patnáct minut prozkoumat dění v okolí zvonice (samozřejmě se zvláštním zřetelem k „nadřízené“ věži Svatého Víta, odkud se signalizace hrozícího nebezpečí přijímala). V případě požáru vyvěsit červený praporek nebo lucernu. Poté začít zvonit…význam hlásných dramaticky klesl v roce 1879 po zavedení požárního telegrafu…Poslední velkou událostí, kterou zdejší hlásní malostranským občanům zvěstovali, byla tragická povodeň v září 1890“. Myslíte, že by vás (a prostřednictvím vás jako mavenů) vaše žactvo nezajímalo, jak vzrušené chvíle před vypuknutím Pražského povstání v květnu 1945 prožívala – slovy Dana Hrubého – nezpochybnitelná autorita domácího odboje Albert Pražák? Na Staroměstskou radnici „se vydá z Chotkovy ulice, aby se na sedm dní, do příjezdu košické, Fierlingerovy vlády, stal fakticky nejvyšším a nejvlivnějším představitelem země“. V nedalekém Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici  té době sedí Emanuel Moravec. „Pravděpodobně kouří, pije. A rekapituluje cestu, která ho dovedla až sem…náhle zazní telefon. Moravce volají k Frankovi do Černínského paláce. Okupanti už nemají v rukou rozhlas na dnešní Vinohradské třídě, ale drží alespoň vysílač u Mělníka. Ministr národní osvěty /Moravec/ tam má odjet a pronést uklidňující projev. Zoufalejší a marnější záměr si lze jen těžko představit….Je krátce před třetí, když se kolona tří vozů s příslušníky Schutzpolizei chránícími nenáviděného protektorátního ministra před povstalci přiblíží k serpentinám Chotkovy ulice….“ Moravcův – bohužel i Pražákův – konec známe. Pražské příběhy jsou působivě doplněny množstvím krásných černobílých dobových fotografií. Autor Dan Hrubý již dříve přislíbil pokračování. Má to být procházka Vyšehradem. Těším se!

         Ač knihomol, necítím potřebu bloumat po prodejnách knih. Mám „svoje“ knihkupectví, spolehlivě reagující na má telefonická zavolání „Četla jsem recenzi, viděla jsem…  mohla bych se na tu knihu přijít podívat…“Nejlepší knihkupectví v Olomouci, jak jsem říkávala svým studentkám, bez „slzotvorné“ literatury, řekněme tzv.ženského čtení. Náhoda (šťastná!) tomu však chtěla, že jsem nedávno ve chvilce nějakého čekání zašla do nejbližšího knihkupectví. A nastojte! Nevěřím svým očím – přede mnou leží Kronika Libavska. Kniha, kterou jsem tak před dvěma roky zoufale sháněla. Na vysvětlenou: Libavá – to je pro Moravu něco jako Brdy pro Čechy. Vojenský prostor, prostor pomalu (Libavá rozhodně pomaleji než Brdy) se otevírající civilistům. Libavá, nějakou desítku kilometrů od Olomouce, byla v nedávné době vojenským prostorem obsazeným Sověty. Tragické území, nyní hodně vzpomínané zejména s ohledem na zdevastované, životu se navracející poutní místo Stará Voda. O významu a kvalitě knihy Kronika Libavska svědčí i to, že můj výtisk má v titulu dovětek Páté doplněné vydání – z roku 2015. V tiráži marně hledám údaje o nakladatelství či vydavatelství, shledávám se pouze se jménem autora – Jindřich Machala. Pana Jindřicha Machalu, člověka mé generace, původem z Valašska, povoláním lesníka, jsem viděla náhodou v regionálním televizním vysílání. Pochopitelně s komentářem k probíhajícím úpravám a opravám kostela ve Staré Vodě. Byla jsem tam. Libavsko – to je Město Libavá a zhruba šestadvacet okolních vesnic. Většina z nich zanikla. Napadá mě, jak málo si všímáme a vážíme lidí jako je pan Jindřich Machala. V závěru předmluvy k vydání své knihy z roku 2006 píše: „ Shromáždit použitelné informace o minulosti nebylo vůbec jednoduché. Vzpomínky pamětníků se někdy rozcházely, často na dotazy o poválečných událostech odpovídali neochotně a vyhýbavě. Jako by se za část minulosti styděli nebo se snad báli o ní hovořit, nevím. I fotografie z poválečných let jsou vzácné. Lidé měli tenkrát jiné starosti, ostatně fotografovat ve vznikajícím vojenském prostoru bylo velmi odvážné. Rovněž písemných materiálů bylo poskrovnu. Co skrývaly tajné vojenské archivy, nevím. To, co bylo později odtajněno, mi mnoho o životě civilistů ve vojenském prostoru neřeklo. Cennější materiály byly mezi lidmi. Ty mi většinou jejich majitelé půjčovali s jakousi obavou, a musel jsem mnohdy slíbit, že o zdroji nebudu hovořit. Přesto si myslím, že popsané události jsou obecně známé, dosud je však nikdo nedal uceleně na papír. Tak jsem vše shromažďoval kousek po kousku, mnohde však zůstávají mezi jednotlivými daty mezery. Až nyní, když jsem ukončil svoji aktivní činnost a odešel do starobního důchodu, dozrál čas, abych uspořádal materiály, které jsem během let získal. Nejsem žádný dějepisec ani historik. Ani jsem dlouho blíže neznal žádného z odsunutých německých obyvatel, dokonce dodnes neumím německy. Od roku 1969 nejsem v žádné politické straně. Snažil jsem se ke všem popisovaným událostem zaujmout neutrální postoj, nakolik se mi to podařilo, nevím. Nechci zde rozebírat křivdy a viny, které pociťovali původní obyvatelé ať oprávněně či nikoliv. Napsal jsem jejich příběhy tak, jak jsem se s nimi setkal. Nechtěl jsem je upravovat.Pak už by to nebyl jejich příběh, ale moje verze vyprávění o části jejich života. Někdy jsem vzpomínky s jejich souhlasem pouze zkrátil, nebo trochu učesal kostrbatý slovosled, či překotně vršené myšlenky. Měl jsem především dobrou vůli popsat část historie tohoto kraje tak, jak jsem ji pochopil a procítil. Již od prvních řádek jsem doufal, že všichni ti, kteří se v dobrém na popsaných událostech podíleli, mi povedou ruku“. Víc než polovinu knihy tvoří fotografická část nadepsaná Libavsko v obrazech s upřesněním V první části této přílohy jsou fotografie, které se vztahují k popisovanému ději. Následují dobové i současné fotografie z jednotlivých obcí. Přejme autorovi, aby se kraj, kterému s láskou věnoval tolik pozornosti, dočkal zaslouženého rozkvětu.

            Čekej na mne je titul knížky, jejíž autor Robert Sak je v mé knihovně zastoupen hned několikrát (Salon dvou století – Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté,Josef Jungmann – život obrozence, Rieger – konzervativec, nebo liberál?, Život na vidrholci-příběh Bedřicha Fučíka). A to mi ještě chybí kupříkladu Anabáze: drama československých legionářů v Rusku 1914 – 1920, Dáma z rajského ostrova – Sidonie Nádherná a její svět, Miroslav Tyrš – sokol, myslitel výtvarný kritik. Dost inspirace pro učitele.

       V roce 2015 vydává Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích práci Roberta Saka, pedagoga působícího na její Filozofické fakultě. Titul Čekej na mne je převzat z písně Konstantina Simonova, rozšířené mezi vojáky Rudé armády v době Velké vlastenecké války. Tady odkážu na přesvědčivou knihu britského profesora historie Orlanda Figese Šeptem – Soukromý život ve Stalinově Rusku(2009).    

        Robert Sak se narodil v roce 1933 v ukrajinském Charkově, zemřel v roce 2014, před vydáním knihy Čekej na mne. Knihy, která odhaluje jeho životní osudy, vpravdě antických rozměrů, hodně podobné osudu vynikajícího kytaristy Štěpána Raka. Z úvodní stránky knihy Čekej na mne cituji: „Teď už mohu v klidu zemřít, řekla má matka Raisa Jefimovna Judelevičová svému mladšímu synovi, mému nevlastnímu bratru Žeňovi Gorjačkovkému, když jí oznámil, že mne konečně našel. O jeho existenci jsem donedávna neměl ani potuchy, a ji, svou skutečnou matku, jsem viděl naposled uprostřed druhé světové války. Od toho krátkého setkání – hodinu, půl druhé či snad dokonce dvě? – se mezi nás na více než šest desetiletí vklínilo cosi jako časové vakuum. Jen co se opět vyplnilo, mně bylo najednou čtyřiasedmdesát, matce o dvacet víc. Čekala už jen na bratrovu zprávu? Buď jak buď, čtvrt roku si jí ještě užívala, odpověděla na můj dopis, první, který jsem jí kdy napsal, a první a zároveň poslední, který jsem od ní dostal, a v den, kdy by se dožila čtyřiadevadesáti let, ji uložili, konečně zase pod jejím rodným jménem, do země v izraelském Ašdodu. Čekala na mne čtyřiašedesát let, a vlastně se dočkala…“ Čekej na mne je obrazem nejednoduchého, krutého dvacátého století.

      Když procházím celým předchozím textem, zjišťuji, že všechny ty upřímně doporučované knížky jsou vlastně venkoncem učebnice. Nepřiznané, ale přece jen učebnice.Přidám tedy na konec ještě jednu publikaci nedávno mi věnovanou vnoučaty. Řadí se ke knížkám, které od nich dostávám. Přinášejí mi vedle poučení  něco navíc: vědomí, že v očích těch o dvě generace mladších jsem i se svým humanitním vzděláním a navzdory pokročilému věku schopna se o podobné knížky zajímat a se zaujetím se jimi prokousávat.

         Vezmete-li do rukou publikaci toxoplazmózou umanutě prospěšně zaujatého Jaroslava Flegra, nejen že se hodně dozvíte, ale svérázně pojatým textem i pobavíte. Začíná to již názvem knihy: Pozor, Toxo! Tajná učebnice praktické metodologie vědy. Naplněno beze zbytku! Na začátku první stránky čtu: „Aby snad nedošlo k omylu – toto není žádný životopis. Základní osnovu knihy sice tvoří povídání o tom, jak jsme postupně poznávali vliv latentní toxoplazmózy na lidskou psychiku a chování (a taky třeba na rozmnožování, imunitu, tělesný vzhled, výkonnost), a protože u většiny z popisovaných objevů jsem byl já nebo moji spolupracovníci, může text v některých místech autobiografii nebezpečně připomínat. Ale zdání jako obvykle klame. Příběh poznávání vlivů toxoplazmózy na člověka tvoří pouze jakési lešení, na kterém jsou zavěšeny jednak zajímavosti z různých oblastí moderní biologie a jednak obecné i velmi konkrétní postřehy a návody, jak dělat a především jak nedělat vědu.“

              Kdybych ještě měla možnost vést nějaké diplomové práce nebo působit jako školitel u těch rigorózních, svým svěřencům bych tuto knihu vřele doporučila. Zvláště její graficky odlišené samostatné boxy, plné konkrétních rad, jak při zpracovávání daného tématu postupovat, čeho se vyvarovat, co zohlednit . Uvedu nadpisy některých z nich: Jak jsem vyzrál na nepřejícné editory a recenzenty – Jak a proč vzniká vědecká publikace – Plánování a příprava pokusu- Jak se (občas) vyplácí být neortodoxní –Dvoustranný a jednostranný test – Jak se ve vědě testují hypotézy – Princip Occamovy břitvy. Stačí? Snad těm potřebným onu knihu někdo z odpovědných doporučí.

         Musím dodat, že jsem se nikdy a nikde tak přístupně nepoučila o krevních skupinách a Rh faktoru, o toxoplazmóze ani nemluvě, jako právě v publikaci Jaroslava Flegra. Tvrzení, že je Jaroslav Flegr nepřítelem koček (kvůli šíření toxoplazmózy), je veskrze lživé. Jednak kvůli zkresleně podávaným faktům. A potom – cituji z poslední kapitoly: „….toxoplasma je příliš šikovný parazit s příliš širokým spektrem mezihostitelských druhů. Jedinou cestou by snad bylo vyhubit napřed veškeré kočky – to si ovšem netroufám navrhnout ani v žertu, nebo mě rodina vydědí či to dokonce na mě prozradí našemu kocourovi Ferdovi (ten už ostatně něco tuší – kdykoli začnu v posteli psát na notebooku tuto knihu, uvelebí se mi před displejem a strašně překáží)“.

        O knížkách tohoto typu někdy příště více – už se na to chystám delší dobu. Jen prozradím, že  se mi od vnučky dostalo další – opět Jaroslav Flegr, tentokrát jeho Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin. Přeji hezké chvíle nad knížkami, paní učitelky a páni učitelé.

GLADWELL, M. Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán, 2006.

                            ISBN 80-7363-070-2.TERZANI, T.  Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby.  

                       Praha: Malvín, 2016. ISBN 978-80-7530-021-8.

MIZIELINŠTÍ, A. a D.  Mapy. Atlas světa, jaký svět ještě neviděl. Brno: Host, 2016.

                         ISBN 978-80-7491-708.

McKENNA  SCHMIDTOVÁ, S., RENDONOVÁ, J.  Literární toulky světem.

                         Praha: Knižní klub Universum, 2009. ISBN 978-80-242-2548-7.

SAK, R.  Čekej na mne  České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2015.

                         ISBN 978-80-7394-493-3.

HRUBÝ, D.  Pražské příběhy. Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu.

                      Jarošov nad Nežárkou: Pejdlova Rosička, 2016. ISBN 978-80-905720-9-6.

MACHALA, J.  Kronika Libavska. Páté doplněné vydání. Listopad 2015.

                       ISBN 978-80-260-8239-2.

FLEGR, J. Pozor! Toxo! Tajná učebnice praktické metodologie vědy. Praha: Academia, 2011.

                       ISBN 978-80-200-2022-2.