Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Toto vám přece nemůže stačit….

           Je ho teď všude plno. Proč asi? Nemá žádné kulaté výročí. Objevuje se v televizi – na slušné „té vé dvojce“, čteme o něm v novinách, cituje se z dokumentů, vyšla o něm kniha, kterou  by nebylo dobré jen tak přejít. Spousta zajímavých, i překvapivých faktů, navíc s mnoha osvětlujícími souvislostmi, nečekaně aktuální a napsaná tak, že se od ní stěží odtrhnete. Napsal ji Boris Johnson, ještě nedávno – do letoška – londýnský starosta , aktuálně britský ministr zahraničních věcí, takto novinář se záviděníhodným kulturním rozhledem, pro ty možná progresivnější – jak uvádí záložka knihy – se pravidelně účastní londýnského průvodu sexuálních minorit, podporuje městskou cyklistiku. Titul knihy, kterou tak vehementně doporučuji? Jednoznačný : Faktor Churchill – Muž, který psal dějiny.

            Jen na okraj a pro orientaci: Winston S. Churchill žil v letech 1874 – 1965, Boris Johnson je ročník 1964.

            Krátce po válce dopsal Winston S.Churchill pod titulem Druhá světová válka svědectví o nedávných hrozivých událostech. V roce 1953 za ně obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V předmluvě z března 1948 uvádí: Nelze předpokládat, že očekávám obecný souhlas se vším, co tvrdím, a to tím méně, že nepíšu jen to, co bude populární. Moje svědectví se opírá o ideály, k nimž směřuji. Každý ze šesti dílů tohoto monumentálního eposu je uveden stejným (slovy W.Churchilla) mravním naučením: Ve válce: rozhodnost – Po porážce:vzdor – Po vítězství: velkomyslnost – V míru: dobrá vůle. Již I.díl zahrnující léta 1919 – 1939 překvapí jak svým názvem -Blížící se bouře, tak uvedeným tématem – Jak anglosaské národy svou nemoudrostí, bezstarostností a dobromyslností dovolily nositelům zla, aby se znovu vyzbrojili. Z kapitoly 1 (Bláznovství vítězů 1919 – 1929) jen krátkou citaci:  Když se maršál Foch dověděl, že byla podepsána Versailleská mírová smlouva, konstatoval s neobyčejnou přesností postřehu: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let“. Hospodářská ustanovení smlouvy byla plná zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání…..Noviny, jak bývá jejich zvykem, odrážely a zdůrazňovaly převládající názory….Druhou kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy…. Není jediného národa ani území patřícího předtím k habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo utrpení…

            Pro odlehčení sáhnu k jiné knize Winstona Churchilla. Má příznačný název Mé životní začátky. Končí konstatováním: Brzy došlo…k událostem, jež mě měly strhnout do nových zápasů a zcela pohlcovaly mé myšlení a mou energii přinejmenším do září 1908, kdy jsem se oženil, a od té doby jsem si žil šťastně jako v pohádce. Krapet předběhnu a ubezpečím ty senzacechtivější, že jisté detaily (nejen) z Churchillova manželství se dovědí v Johnsonově publikaci Faktor Churchill v kapitole nadepsané Každej chtěl by Clementine. 

          Učitelé najdou v knize Mé životní počátky Churchillovy pohledy na školy, které jako potomek britských aristokratických rodičů musel absolvovat. Nebere si servítky, ale dodává: V překážkovém dostihu života však musíme přeskakovat ploty, když na ně narazíme. Na jiném místě zajímavé knížky se obrací s výzvou k mladým: Od dvaceti do pětadvaceti! To jsou ta pravá léta! Nespokojujte se s nynějším stavem věcí….Ujměte se svého dědictví, přijměte svou odpovědnost….Nepřistupujte na odpověď, že něco nejde. Nikdy se nepoddejte nezdaru. Nespokojujte se pouhým osobním úspěchem nebo uznáním. Dopustíte se nejrůznějších chyb, ale pokud budete velkorysí a věrní, a také důrazní, nemůžete světu ublížit ani jej vážně zarmoutit. Svět byl stvořen jako žena, o niž se má ucházet mládí, a to ji má také získat. Svět až dosud vždy žil a prosperoval díky opakovanému podmaňování. Ostatně – knížka je autorem věnována – Jedné nové generaci.

            Ve své knihovně mám také Churchillovy čtyřdílné Dějiny anglicky mluvících národů. Co bylo impulsem k jejich sepsání, o tom se zmíním později, opět ve spojitosti s nedávno vydanou knihou Borise Johnsona – Faktor Churchill. Z prvního dílu zmiňovaných Dějin – Zrození Británie – malá aktuální sprška na konto jednoho z našich mýtů. Týká se bitvy u Kresčaku-  Crésy- en-Ponthieu – 26.srpna 1346: V této řeži padl i chrabrý spojenec /francouzského/  krále Filipa, slepý český král, jenž vyzval své rytíře, ať připoutají otěže jeho koně k uzdám svých koní, aby mohl bít nepřítele vlastní rukou. Takto spojeni se vrhli do bitevní vřavy. Padli všichni, i se svými oři, a příštího dne zrána našli jejich mrtvá těla propletena s trupy koní. Králův syn Karel Lucemburský, budoucí císař, který ke svému jménu již připojoval titul římskoněmeckého krále, byl mnohem prozíravější, a když viděl, jak se věci mají,, nepozorovaně ujel z bojiště i se svým doprovodem.

            Dosud jsem upozorňovala na tituly, které vzešly přímo z pera Churchillova. Obdivuhodné, co všechno tento muž stihl – a na jaké úrovni! Jako politik byl skutečně mužem, který psal dějiny, jak uvádí podtitul knihy Borise Johnsona – Faktor Churchill. Tady mi nezbývá než uchýlit se k praktikám mnohých „autorů“ současných prací bakalářských, diplomových i disertačních – prostě opisovat, opisovat a ještě jednou opisovat! V uvedených případech se jedná vždy na prvním místě o profesní selhání vedoucích či školitelů inkriminovaných studentů. Mě vede k přiznanému opisování, k citacím síla a mistrovské literární zpracování zajímavých, často překvapivých faktů , jejich příčin a málo známých souvislostí. Prosím o pozornost a vytrvání, vyplatí se nejen  učitelům.

            Začínám citací přímo počátečních řádků první kapitoly nadepsané Nabídka od Hitlera: Pokud vás zajímá jeden z rozhodujících okamžiků poslední světové války a zároveň chvíle, kdy se lámaly dějiny celého světa, následujte mě. Zamíříme do ošumělé místnůstky v Dolní sněmovně – nejdříve nahoru po schodech, potom starými rozvrzanými dveřmi do potemnělé chodby a jsme tam…  Účastníků bylo celkem sedm a dohromady tvořili britský válečný kabinet…poslední tři dny zasedali téměř nepřetržitě. Od 26.května 1940 se jednalo už o devátou schůzku…..Schůzi předsedal premiér Winston Churchill. Po jednom boku mu seděl Neville Chamberlain…..zasedání se účastnil lord Halifax… S velice prostě znějící otázkou, která před nimi stála, si přítomní lámali hlavu už několik dní a čelili přitom přívalu stále černějších zpráv. Nikdo ji nepoložil nahlas, ale všichni věděli, jak zní. Má Británie bojovat?  Je rozumné, aby mladí britští vojáci umírali ve válce, která je podle všeho předem prohraná? Mají Britové raději vyjednat dohodu, která by mohla zachránit život až stovkám tisíc lidí? ….Mám za to, že se v mé generaci – o generaci mých dětí ani nemluvě – nenajde mnoho těch, kdo si uvědomují, jak těsně nás nastolený scénář minul, s jakou střízlivostí a logikou mohla Británie roku 1940 složit zbraně. Našly se vlivné hlasy volající tehdy ve vší vážnosti po „vyjednávání“……Podle záznamů ze zasedání se zdá, že schůzi víceméně zahájil Halifax. Šel přímo k věci a zopakoval, co hlásal několik posledních dní….Přetlumočil vzkaz z italské ambasády: nyní je prý ta pravá chvíle, aby Británie využila Itálii jako prostředníka v jednáních…. ….Nešlo o pouhý  Mussoliniho pokus o sblížení, ale jednoznačně také o signál od jeho nejvýznamnějšího spojence. O sondu vyslanou Hitlerem do samého srdce Dolní sněmovny….Francie je poražená….Výzva vzešlá od německého diktátora, doručená Italy a podporovaná Francouzi  vlastně sdělovala následující: že se má Británie vzpamatovat a přizpůsobit se skutečnosti…..Dobové zdroje se shodují, že na Churchillovi už se projevovalo vyčerpání. Bylo mu šedesát pět let a své asistenty a generály doháněl k šílenství. Měl totiž ve zvyku pracovat za pomoci brandy a dalšího silného pití do brzkých ranních hodin, dožadovat se při tom listin a informací z nejrůznějších koutů, a dokonce svolávat schůzky na dobu, kdy většina příčetných mužů leží s manželkou v peřinách….Británie vedla s Německem válku už od 1.září předchozího roku…Churchill si uvědomoval, že v okamžiku, kdy Británie přijme Italy jako prostředníky k jakémukoli jednání, ochabne její vzdorovitost.Nad jejím územím zavlaje neviditelná bílá vlajka a bojovný duch vyvane. Tudíž Halifaxovi odpověděl  NE….V jiném světě by tím možná debata končila, britské ústavní právo je ale nastavené jinak, ministerský předseda  je v něm primus inter  pares, první mezi rovnými. Do určité míry musí své kolegy strhnout na sviji stranu, a pokud chceme rozumět tónu, v jakém se vládní schůzka nesla, musíme si připomenout, jak křehká byla Churchillova pozice. Premiérem se stal před necelými třemi týdny a zdaleka nebylo jasné, kolik má u stolu vlastně spojenců…..Halifax ani navzdory Churchillově nelibosti nepřestal prosazovat svou. Její jádro tvořila myšlenka, že bychom měli zahájit Hitlerem posvěcená jednání s Italy a otevřít je návrhem na odstoupení některých britských držav… Churchill zopakoval své námitky. Francouzi se nás snaží zavést na cestu, která nás nevyhnutelně dovede k vyjednávání s Hitlerem a ke kapitulaci…Ale Halifax se nevzdával: nejlepší pozici máme teď, dokud ještě Francie bojuje a luftwaffe nebombarduje naše letecké továrny. Dnes nás nad Halifaxovým defétismem polévá stud…Hrozilo, že debata skončí patem. A právě v tu chvíli – podle většiny historiků – provedl Churchill svůj mistrovský tah. Oznámil, že se jednání přerušuje a bude pokračovat o sedmé hodině. Pak svolal celý pětadvacetičlenný kabinet, ministry všech resortů – k mnohým z nich měl z pozice premiéra promluvit poprvé….S rozumnou argumentací selhal. Ovšem čím větší publikum, tím bouřlivější atmosféra – Churchill se tentokrát rozhodl hrát na city. Před shromážděným kabinetem přednesl skutečně úchvatnou řeč, bez náznaku intelektuální zdrženlivosti, kterou byl nucený zachovávat během předchozího jednání v užším kruhu….Nejlepší popis, jaký máme k dispozici, pochází z deníku Hugha Daltona, ministra hospodářské války, a nevypadá to, že bychom měli důvod mu nevěřit. Churchill začal poměrně klidně:

„Důkladně v posledních dnech promýšlím, jestli k mým povinnostem patří úvahy nad tím, zda s oním člověkem /Hitlerem/ zahájit jednání. Nedělejme si ale plané naděje, že pokud se teď pokusíme o smír, obdržíme příznivější podmínky než v případě, že budeme bojovat až do konce. Němci by požadovali naše loďstvo – označili by to za odzbrojení -, naše námořní základny a mnoho dalšího. Stali bychom se národem otroků, přestože by byla pro forma dosazena britská vláda, za jejíž provázky by tahal Hitler a vedl by ji Mosley nebo někdo podobný. Kam by nás něco takového přivedlo? Ale v opačném případě je toho ještě hodně, co máme v záloze a co mluví v náš prospěch. A jsem přesvědčen, že pokud bych jen na vteřinu zvažoval vyjednávání nebo kapitulaci, jeden každý z vás by se vzbouřil a srazil by mě z mé pozice. Pokud má dlouhý příběh našeho ostrova po takové době skončit, ať skončí teprve tehdy, až se každý z nás bude na zemi zalykat vlastní krví“.

               V útržcích přiblížím slovy spisovatele Borise Johnsona, co následovalo, s důrazem na poslední větu citovaného textu: „…propukli v jásot…Churchill debatu nemilosrdně zdramatizoval a převedl do osobní roviny. Nenabídl žádné diplomatické tanečky….Halifaxovi přiřkl přezdívku „Holy Fox“, doslova tedy „svatý lišák“. Zčásti proto, že byl Halifax pobožný, zčásti proto, že rád vyjížděl na lov, hlavně pro jeho lišácky prohnanou mysl. Lišák možná věděl kde co, Churchill však věděl jednu podstatnou věc. Jeho ochota zaplatit tak vysokou krvavou daň plynula z toho, že byl v konečném úhrnu prozíravější než Halifax. Jeho nezměrná a téměř bezohledná odvaha jednat zásadově mu umožnila nahlédnout, že ačkoli pokračovat v boji bude strašlivé, vzdát se by bylo ještě horší. Měl pravdu. Abychom pochopili proč, představme si květen 1940 bez něj.

            Ti, kteří sledují aktuální politické dění ve světě(učitelé snad bez výjimky), vědí, že autor citované knihy Boris Johnson  je jeho aktivním účastníkem. V jeho knize se dočteme: Teze, že byl Churchill vizionářským zakladatelem hnutí za sjednocenou Evropu….obsahuje náramně veliké zrnko pravdy., Churchillův názor, že by Británie měla v procesu sjednocení hrát vedoucí úlohu, je také doložený. Jenomže problematika se tím ani zdaleka nevyčerpává….Hned v roce 1930, vzápětí po tom, co mu v hlavě naskočila myšlenka na napodobení Ameriky a vytvoření jednotného evropského trhu, udělil své rodné hroudě klíčovou výjimku: „My ovšem máme vlastní sen a vlastní úkol. Hlásíme se k Evropě, nejsme však její součástí. Spojuje nás s ní pouto, nejsme však do ní zahrnuti. Zajímáme se o ni a jsme s ní provázáni, avšak nejsme jí pohlceni“.

          Churchill měl představu, že si jeho vlast žije jaksi odděleně od evropského kolektivu, a během jedné ze svých roztržek s generálem de Gaullem prohodil, že pokud bude Británie muset volit mezi Evropou a otevřeným mořem, pokaždé zvolí otevřené moře. V Churchillově světě byla Británie samozřejmě evropskou mocností….přál si sjednocenou Evropu, a ano, chápal, jak významně může Británie napomoci tomu, aby kontinent poznamenaný takovým množstvím utrpení šťastnou jednotu skutečně zažil. Sám se však chtěl ujmout partu sponzora, notáře…Británie chtěla při vdavkách rozhodně sehrát svoji úlohu, ovšem jako svědek nebo dokonce kněz, nikoli jako jeden z novomanželů. Pokud stojíte o důkaz, že Churchill na Británii nikdy nepomýšlel jako na součást federálního svazku, poskytnou vám ho jeho činy. Pouhých pár měsíců po debatě o Schumanově plánu…

         Své názory zformuloval Churchill v projevu, který pronesl v Dolní sněmovně 27.června 1950: „Jaký poměr by měla Británie mít k Federálnímu evropskému sdružení, pokud taková organizace časem vznikne? Aniž bychom se řešení museli dobrat přímo dnes, nabídnu ve vší skromnosti prostou odpověď. Nedovedu si představit, že by se Británie v dohledné době mohla stát řadovým členem Federálního sdružení omezeného čistě na Evropu…Ačkoli přísně federální uspořádání Evropy není v praxi na pořadu dne, měli bychom směřování k evropské jednotě  podporovat, prosazovat a rozvíjet všemi prostředky. Měli bychom ustavičně zvažovat, jak si s ním udržet úzké sepětí“.

          Winston S. Churchill byl po matce poloviční Američan. V knize Faktor Churchill je zaznamenán vývoj jeho vztahů ke Spojeným státům. Ocituji jen několik poznámek:  Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že se USA přidaly k britské válce proti Hitlerovi tak pozdě – po dvou letech a čtyřech měsících…..Odpověď dostaneme, pokud se na otázku podíváme z druhé strany. Válka dosud neohrožovala americké zájmy a probíhala na vzdáleném kontinentě, kde se v nedávné minulosti odehrála jiná jatka dělající ostudu celému lidstvu. Dokázal by nějaký politik kansaským matkám vysvětlit, že mají povinnost poslat své syny na smrt do Evropy? Už podruhé?…Dnes to může znít zvláštně, ale velké množství Američanů pokládalo Brity za arogantní imperialistickou sebranku, která v roce 1814 vypálila bílý dům a měla sklon nechávat za sebe bojovat jiné. Kdo mohl začít hlásat protichůdné názory? Rozhodně ne Joseph Kennedy, který kolem sebe šířil jed a před odvoláním z postu velvyslance v Londýně stihl Británii nemálo uškodit, a rozhodně ne britský velvyslanec ve Washingtonu. Tím v danou chvíli nebyl nikdo jiný než náš starý známý hrabě z Halifaxu, onen habán se zálibou v appeasementu, který jezdíval na lov s Göringem. Halifax měl jako britský diplomat za úkol probudit vznešenější city Spojených států – a vedl si v tom mizerně. Krátce po příjezdu údajně usedl a rozplakal se, tak beznadějné problémy měl s kulturní aklimatizací. Nerozuměl neformálnosti Američanů a jejich zvyklosti vybavovat se po telefonu nebo se znenadání sami pozvat na schůzku…..Británii nekynula nejmenší naděje, že by Halifax Američany přesvědčil ke skoncování s izolacionismem. Musel je přesvědčit Churchill. Za prvé byl /po matce/ poloviční Američan, někteří jeho britští současníci se domnívali, že odtud jeho osobnost získala svůj charakteristický šmrnc, snad dokonce i nádech kšeftmanství….Za druhé už Spojené státy před válkou čtyřikrát navštívil, celkem v nich strávil pět měsíců. Znal je a vypěstoval si k Američanům hlubokou úctu a obdiv….ve dvacátých letech ho doháněly k zuřivosti americké pokusy připravit Británii o místo první námořní velmoci, zvláště v Karibiku. Když mu Eddie Marsh vyčetl imperialistický přístup a dodal, že by měl „strýčku Samovi možná spíš líbat ruce“, Churchill mu odpověděl: „Při tom, kam všude je strká?“….Rozhodující byla návštěva, kterou uskutečnil v roce 1931, po opuštění politických funkcí a na začátku patrně nejpravicovějšího období svého politického života. Poznal amerického podnikavého ducha….jak Amerika nechává Británii a všechny ostatní evropské mocnosti v prachu za sebou a stává se nejmocnější ekonomikou planety….Churchill začal rozvíjet novou doktrínu: doktrínu dvou národů spojených minulostí a tradicí a spravujících společně anglosaské patenty na ideály demokracie, svobody a rovnosti před zákonem. Započal s neúnavným prosazováním konceptu „anglicky hovořících národů“ – tedy svazku, který coby Angloameričan přirozeně sám ztělesňoval…..Takový Churchill si tedy v roce 1940 vyrazil namlouvat Ameriku….Jak Churchill později prohlásil, žádný nápadník nikdy nestudoval vrtochy své milé tak svědomitě, jako on studoval Franklina Roosevelta. Jelikož prezident kdysi sloužil u námořnictva, psal mu Churchill úlisně „jako jeden bývalý mořeplavec druhému“. Nepromarnil žádnou příležitost k telefonátu do Bílého domu. Začal si předcházet americké novináře….Své projevy začal důsledně cílit na americké publikum, které mu u rádií naslouchalo ve stále hojnějším počtu.

            Churchillovu řeč zakončenou „velkolepou přímou výzvou“ pronesenou 4.června 1940 si už přečtěte sami. Jsem přesvědčena, že přes rozsáhlost a délku citací, kterých jsem se v tomto textu dopustila, toto všechno vám přece nemůže stačit! Knihu Faktor Churchill – Muž, který psal dějiny si musíte přečíst celou. I kdybyste tu četbu nazvali spíš studiem, věřte, že studovat se vám bude přičiněním autora Borise Johnsona  s lehkostí – a mnohostranným prospěchem.

JOHNSON, B.  Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny.Zlín: nakladatelství Kniha Zlin, 2016.

                         ISBN 978-80-7473-439-7.

CHURCHILL, W.S.  Druhá světová válka. I.díl Blížící se bouře. Praha: nakladatelství

                          Lidové noviny, 1992.  ISBN 80-7106-068-2.

CHURCHILL, W.S.  Mé životní začátky.  Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1996.

                           ISBN 80-7106-150-6.

CHURCHILL, W.S.  Dějiny anglicky mluvících národů. 1.díl Zrození Británie. Praha:

                           Český   spisovatel,1996. ISBN 80-202-0641-8.

           

 

 

 

 

 

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

3 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Předně - skvostný blog!

    A teď k odkazu Winstona Churchilla: Očekávám - a rovnou vidím - zavádějící interpretace. Že prý "Teze, že byl Churchill vizionářským zakladatelem hnutí za sjednocenou Evropu….obsahuje náramně veliké zrnko pravdy." Omyl, neobsahuje ani homeopatické množství pravdy! Pokud nepřistoupíme na představu, že nechat kontinentální tupce "sjednotit", i jim k tomu případně bubnovat do kroku, a sám zůstat pěkně mimo, je sjednocením Evropy. Toto sjednocením Evropy není, nic jiného - z hlediska Británie - Churchill nenavrhoval, a tudíž byl spíše zakladatelem hnutí "leave!". Což, ostatně, bych od politika jeho formátu očekával.

    Jenže, dopustit se zavádějící interpretace odkazu Winstona Churchilla je tak lákavé! Také se jedné dopustím: Pokud po vítězství ve válce za záchranu země voličstvo odkopne vůdce, který tu záchranu zorganizoval a dotáhnul k vítězství, dokonce odkopne vůdce, který těm voličům ten boj za záchranu země vnutil, takové výjevy z britských dějin činí v mých očích z britských voličů bandu nevděčníků, a systém, který toto umožňuje, se mi jeví odporným. Je pozoruhodné, že po tomto zvratu Churchill zůstal věrný demokracii. Připomíná mi to osud Steva Jobse, vyštípaného z firmy, kterou založil a přivedl do světové první ligy. Avšak Jobs zůstal věrný leda sám sobě a svoje nepřátele posléze porazil v jejich vlastní hře. A vylikvidoval. Chápu, schvaluji, obdivuji. Na rozdíl od postojů Churchillových.

    Nu, možná na těch britských voličích přece jenom naleznu něco dobrého. Pokud se po dlouhých letech bruselské poroby dokázali zvednout a vrátit na cestu kdysi dávno vytyčenou Churchillem - ať se kontinentální tupci sjednocují, ale bez nás! - a to navíc v situaci, kdy v čele nestál ani Churchill, ani železná baronka, ale naopak zřejmý bruselský zaprodanec, to poukazuje na jisté kvality.

    I já se připojuji k záplavě citací:
    Rule, Britannia! Britannia, rule the waves! Britons never, never, never shall be slaves.

  2. avatar

    Skvostný je zde to správné slovo. Skvostný text! Děkuji.
    Jen mě trochu trápí myšlenka, co vše jsem ještě nečetl a měl bych přečíst. Když pak čtu chválenou severskou detektivku, tak zvažuji, zda to opravdu stojí aspoň trochu za ten čas a dávám si předsevzetí, že příští kniha bude zas něco důležitějšího.

  3. avatar

    Pochvalná slova obou pánů kolegů jsou pro mě povzbuzením. Upřímně děkuji a přeji hezký podzim!

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.