Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Říjen 2016

K zamyšlení

          Nejen slušné vychování by vám bezpochyby nedovolilo, abyste o někom s blahosklonným a pobaveným úsměškem prohodili: „Hele, on je slepej! Koukej, vždyť on pajdá!“( dosaďte si další možná smyslová, tělesná  či sociální omezení jako hluchotu, mentální postižení, autismus,specifické poruchy učení….) Studenti pedagogiky, psychologie a sociologie dobře vědí, že u zkoušek neradno užívat termínů slepý (ale nevidomý), hluchý (ale neslyšící), slabomyslný, ba v odbornou nemilost upadla také spojení mentální retardace a dokonce termín handicapovaní (nahrazujeme označením zdravotně znevýhodnění, případně děti a osoby se speciálními vzdělávacími potřebami). Vzhledem k tomu, že jsem aktivní působení vysokoškolské učitelky ukončila před pěti lety a nejsem už tak zcela „in“, je možné, že indoktrinovaná (falešná) politická korektnost nelenila a nastolila termíny nové. Ostatně i ta propíraná inkluze teprve nedávno vystrnadila integraci (vím, není to totéž, co jen se s rozlišením oněch pojmů někteří přehorliví pedagogové studenty speciální pedagogiky natrápili!)

     Jsme tedy ke svým bližním s méně příznivým osudem ohleduplní, empatičtí, citliví? Proč ne, je přece tak povznášející cítit se laskavým a ušlechtilým…Jenže existuje výjimka, kdy se s chutí a přímo s požitkem – módně řečeno – takříkajíc  „odkopeme“ . Nejčerstvěji jsem něco takového zaznamenala při propagaci nového českého filmu, podle recenzí z rodu lacině oblíbených „řachand“. Jeho přitroublému protagonistovi – aby toho nebylo málo – je přisouzeno, aby navíc koktal. Známý scénář z dob Sabinových, vzpomeňme Vaška z Prodané nevěsty.  „Zjistil jsem, že koktat je tak sexy!“, vyjádřil se v médiích představitel oné figurky mdlého rozumu , s dodatkem ve smyslu, že koktání dodává všemu zvláštní šmrnc! Nějaký den na to, jsem v podvečerním rozhlasovém vysílání s překvapením vyslechla skeč obvykle vtipných a adresných Tlučhořových. Tentokrát byl celý vyplněný nesrozumitelným blábolením, zakončený upozorněním na 22.říjen, kdy si  rodinka Tlučhořových porozumí, neboť 22. říjen je přece  Mezinárodním dnem porozumění koktavosti.

        Rozhodla jsem se upozornění Tlučhořových doplnit  zopakováním svého blogu, napsaného na téma koktavosti (titulky dalších budou pro případné zájemce uvedeny v závěru). Inkriminovaný blog byl uveden pod nadpisem    Když smích bolí.

       Existují vady na první pohled znatelné a vady skryté, které se projeví v určité situaci. Mezi takové patří i vada řeči – koktavost. Lidé asi běžně žijí v mylné představě, že je to vada dětí a časem přejde.O to víc je každý překvapen a zaskočen, setká-li se s ní u dospělého člověka. A právě proto považuji tuto vadu řeči za velice deprimující, schopnou převrátit člověku život naruby. Sama za sebe mohu říci, že koktavost můj život velice poznamenala.

            Začalo to ve škole, kdy jsem třeba stála před tabulí, znala jsem odpovědi na učitelovy otázky, ale neodpovídala jsem, protože jsem nemohla vyslovit určité slovo. Učitelé to pak řešili tak, že mě nezkoušeli nebo jsem odpovídala jenom písemně. I když jsem se učila dobře, cítila jsem se jako méněcenná, hodně to snižovalo moje sebevědomí.

            Někdy v osmé třídě se mě rodiče zeptali, co bych chtěla dělat po ukončení základní školy, jestli budu pokračovat na střední. Vzpomínám si ještě dnes, jak mi v té chvíli začaly probíhat hlavou všechny ty situace, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem nedokázala vyslovit nějaké slovo. Představovala jsem si, jak by mi asi bylo, až bych v nové třídě musela poprvé něco říct a nešlo by to. Ta představa, že bych se znemožnila a byla pak ostatními přehlížena, stačila, abych rodičům zarputile tvrdila, že na žádnou školu jít nechci.

            To, že koktám, také zásadně ovlivňuje moje chování. Snažím se mluvit co nejméně. Několikrát se mi ve společnosti stalo, že jsem měla na nějakou věc jiný názor než ostatní, ale nic jsem neřekla ze strachu, že se zadrhnu a budu ostatní jen zdržovat. Takže já vlastně nekoktám, jak si to většina lidí představuje, ale mlčím, protože ve skutečnosti ani nezačínám mluvit. To mě velice trápí ve chvílích, kdy musím okamžitě promluvit. Když například nemůžu začít v obchodě, prodavačka si myslí, že jsem neslyšela její „prosím“ a zeptá se ještě jednou hlasitěji. V takových chvílích se cítím velice trapně. Zoufale hledám slovo, které bych dokázala vyslovit, cítím na sobě pohledy lidí a přímo čtu jejich myšlenky, jak si říkají „co tady ta ženská zdržuje“.Několikrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, kolik je hodin. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem nemohla nic říct. Když se mi to opravdu nedařilo, ukázala jsem tomu člověku hodinky, ať se sám podívá. Nejhorší je to v pultových obchodech. Jak se blížím k prodavačce, jsem stále nervóznější a plna obav, jestli se mi povede říct, co chci. Stává se mi, že si nakonec koupím něco jiného, než jsem chtěla, protože jsem nedokázala vyslovit určité slovo. Pokud jsem v takové situaci v prodejně sama a prodavačka se mě zeptá, co si přeji, místo svého požadavku řeknu „děkuji, jenom se dívám“ a vyjdu z prodejny bez nákupu. Kdo to neprožil, nepochopí, jak jsou takové situace pro koktavého nepříjemné a deprimující. To, co je pro normálního člověka úplně běžné, je pro koktavého často nedostupné.

            Nabízím tady v nezbytně modifikované (za účelem ochrany osobnosti dotyčné) a zkrácené podobě autentický příběh jedné ženy s narušením plynulosti řeči. Její výpověď by mohla sloužit jako námět k celé sérii odborných logopedických seminářů. Za pozornost stojí vysoká stylistická a jazyková úroveň textu, do níž jsem  – s úmyslem upozornit na tento fakt – zasahovala jen minimálně.

            U příležitosti Mezinárodního dne porozumění koktavosti, který podle celosvětového kalendáře připadá na 22.říjen, bych ráda zprostředkovala širší veřejnosti, zejména pak učitelům a vychovatelům, několik postřehů těch, kteří se potýkají „s tou zamotanou řečí“, jak se mi je podařilo zaznamenat v knížce Logopedické poradenství (příklady a analýzy).

           

         Je zbytečné si zastírat, že se jedná o postižení, které trýzní nejen naše sebevědomí, ale degraduje nás jak společensky, tak ekonomicky. O čtyřprocentní menšině jinak sexuálně orientovaných se rozpoutala čilá mediální kampaň, postupně humanizující jejich život a zlepšující jejich postavení v majoritní společnosti. Jinak je tomu u nás balbutiků (koktavých), žijeme v anonymitě, obklopeni směsicí výsměchu, lítosti a strachu. Nejsme příjemní řečníci ani mediální typy pro diskusi v televizi. Je třeba poděkovat za každý pokus o osvětu, kterou tak nutně potřebujeme. I když jsem měla vyznamenání, bála jsem se jít studovat. Mluvila jsem s potížemi. V 9.třídě přišel do třídy učitel – výchovný poradce a řekl: „Kdo kokce nebo kulhá, půjde na zahradníka“. Spolužáci řekli, že já, plakala jsem pak až do konce hodiny. Ze strachu z koktání jsem nešla na gymnázium, ale na průmyslovku, kde podle dalšího vyjádření výchovného poradce „budu jen rýsovat a mlčet“.

_______________

 

         Podle mého názoru je mezi zadrhávajícími a dospělými (rodiči a přáteli) určitá bariéra, kterou často prostě neumí překonat, i když o to většinou tolik stojí! Někdy dochází k odcizení, přestože pochopení a pocit opory od nejbližších je pro nás tak důležitý. Já sama jsem o své řeči začala s maminkou mluvit až v dospělosti, až když jsem jí řekla, že povedu na svém pracovišti vzdělávací semináře. Ona se mě opatrně zeptala, jestli nebudu mít problémy s řečí. Tehdy mezi námi padlo jedno veliké tabu. Měla jsem neuvěřitelnou radost! Chápete? Všichni doma jsme věděli, že moje řeč je pro mě obrovský problém, a nikdy, nikdy jsme nebyli schopni o tom mluvit. Kdyby se už před lety – když jsem byla ještě malá – maminka dostala k článkům, které se nyní čas od času tímto problémem zabývají, možná by mi lépe porozuměla, možná by sama neměla takový pocit marnosti, který z ní cítím ještě dnes. Tuším, že si dodnes myslí, že moje zadrhávání byla její vina a že nese odpovědnost za to, že mi nedokázala pomoci. A já se i jako dítě cítila provinilá, protože jsem jí přidělávala starosti.

_______________________

 

         V současné době navštěvujeme jedenkrát za čtrnáct dní logopedku (během uplynulých šesti let už asi čtvrtou v pořadí), která si se synem dvacet minut povídá, a foniatra jedenkrát za dva měsíce, který nám pět let zdůrazňuje dodržování klidného a přesného režimu….mám nepříjemné pocity, že pro syna moc neděláme.Kladu si otázku, zda je pro něj vůbec vhodné vysedávat hodiny v čekárnách a pak v ordinaci vyslechnout stále tytéž pokyny…čím je starší, tím se doporučovaný denní režim hůře dodržuje…asi jsem nespokojená matka, ale ráda bych se svým synem podnikala něco víc než čtení se správnými nádechy za čárkami a tečkami ve větě.

_____________________

 

          Mrzne. Sedím doma a přemýšlím o svém osudu. O tom, co mě ještě čeká a co ještě zažiju.Včera jsem mluvil s dívkou (kolikátou už?) a opět jsem slyšel ta slova. Ujistila mě, že jí kamarádství (tedy nezávazný vztah) nevadí, ale co se týče vážného vztahu, tak to tedy ani náhodou. Rád bych věřil tomu, že v tom nehraje roli moje špatná řeč, ale moc mi to nejde. Dá se s tím ale něco udělat? U nemoci jako je chřipka stačí nějaký prášek, vypotit se a během maximálně čtrnácti dnů je chřipka pryč. Co ale se špatnou řečí? Tam žádný prášek neexistuje a operace už vůbec ne. Co ale s tím?

 

         Zakončeme náš vhled do problémů koktavých (balbutiků) přece jen trochu veseleji. Třeba velmi konkrétním mailem mladého muže. Psal krátce, k věci a v jistém směru i nečekaně.

Dobrý den,

nejdříve vám řeknu svůj příběh. Začal jsem koktat někdy v šesti letech. Příčinu neznám, možná jsem se polekal čerta. V pubertě jsem koktat přestal, na střední škole se mi to vrátilo. Na té škole se mi nelíbilo. Ještě studuju. Mám několik otázek:

-  Má cenu se ještě snažit to léčit, nejsem na to už moc starý?

-  Mohla(a) byste mi poslat odkaz na nějaké kvalitní stránky o koktání?

- Pomohla by mi třeba návštěva psychologa (psychiatra) nebo třeba hypnotizéra,  kterým bych vyprávěl něco o svých zážitcích na střední    škole, třeba bych na to zapomněl a pomohlo by mi to?

   – Znáte nějakého kvalitního odborníka, ke kterému bych mohl zajet a popovídat si s ním o koktání?

  – Mohl bych nějak pomoct s výzkumem koktání?

     I po několika letech můžu z knížky Logopedické poradenství opsat doslova, jak jsem tehdy mladému muži odpověděla. A dodala jsem: Zajímavý text.Můj první dojem byl úsměvný, pobavila jsem se. Chlapec vůbec neví, komu píše – a také se tím očividně nezabývá. Vypadá to, že tentýž text rozeslal na více adres a ani se nenamáhal upřesnit gramatický rod slovesa: mohl, nebo mohla? Nic proti podobné aktivitě, má na ni právo. Nejvíce mě zpočátku zaujala závěrečná otázka – zájem o výzkum koktavosti. Vzhledem ke svým aktivitám v této oblasti jsem mohla hocha adresně odkázat na velmi povolaná pracoviště ve světě. Možná se o něm ještě něco dozvím, ačkoliv…pochybuji. Dotazy jsou sice mimořádně konkrétní, ale celý text je nesen základním pocitem pasivity – „Udělejte se mnou něco! Ale už dopředu vám říkám, že jsem na to stejně už asi příliš starý!“. Ve své odpovědi jsem tento postoj a jeho škodlivost patřičně rozebrala. Asi jsem tazateli zrovna „nekápla do noty“(což můj dojem o sklonu k pasivitě ještě upevnilo).Mohu se mýlit. Pečlivě jsem vypsala adresy internetových stránek zabývajících se koktavostí, včetně zahraničních. Všechny si je bez problémů mohl najít sám (další doklad osobní pasivity). Jako příslušník mladé generace se v internetovém světě jistě pohybuje bez problémů. Napsal – odepsala jsem.

            Jako každoročně i letos jsem se ve spojitosti s 22.říjnem – Mezinárodním dnem porozumění koktavosti –snažila přispět svou troškou do mlýna  všeobecné osvětě týkající se problémů spojených s koktavostí. Loni bylo pro osvětu na zdravotnictví věnovaných stránkách celorepublikového deníku důležitější téma laserových vrtaček v zubařských ordinacích. Letos jsem nevyužila nabídky diskutovat o koktavosti na rozhlasových vlnách, v hodině před půlnocí. Co zkusím napřesrok?

            Aktuální dodatek k blogu Když smích bolí: Je říjen 2016. Odpověď zní: vzdala jsem to. Poslední dva roky už žádné pokusy oslovit v rámci Mezinárodního dne porozumění koktavosti  rozhlas, tisk, televizi. Karlu Sabinovi budiž odpuštěno, že koktavým  Vaškem v libretu k Prodané nevěstě  navodil v povědomí národa přesvědčení, že co koktavý, to blbec – a naopak. Vždyť  nejméně dvě poslední generace na tu Prodanku stejně  ani nechodí.

       Všem  koktavým, odborně balbutikům, v USA politicky korektně označovaným PWS (Person Who Stutters) opakuji, co jsem říkávala svým klukům a děvčatům v 8.tř. ZŠ pro vadně mluvící: Jed dal bůh jen plazům, vyšší živočichové ho nemají. Pro větší srozumitelnost jsem moudro přisuzované Michelangelovi zjednodušila: Nezapomeňte: pár volů se vždycky najde!

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Logopedické poradenství (příklady a analýzy). 

                                                        Praha: Grada Publishing,a.s. 2009. ISBN 978-80-247-2666-3.

Blogy

A zase, a znovu….(kapitola z knížky Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.

                                 Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.)

Co by měl učitel vědět o koktavosti

Chcete příběh? Máte ho mít!

Otázky a odpovědi

Další otázky a odpovědi

Do třetice otázky a odpovědi

 

 

 


Toto vám přece nemůže stačit….

           Je ho teď všude plno. Proč asi? Nemá žádné kulaté výročí. Objevuje se v televizi – na slušné „té vé dvojce“, čteme o něm v novinách, cituje se z dokumentů, vyšla o něm kniha, kterou  by nebylo dobré jen tak přejít. Spousta zajímavých, i překvapivých faktů, navíc s mnoha osvětlujícími souvislostmi, nečekaně aktuální a napsaná tak, že se od ní stěží odtrhnete. Napsal ji Boris Johnson, ještě nedávno – do letoška – londýnský starosta , aktuálně britský ministr zahraničních věcí, takto novinář se záviděníhodným kulturním rozhledem, pro ty možná progresivnější – jak uvádí záložka knihy – se pravidelně účastní londýnského průvodu sexuálních minorit, podporuje městskou cyklistiku. Titul knihy, kterou tak vehementně doporučuji? Jednoznačný : Faktor Churchill – Muž, který psal dějiny.

            Jen na okraj a pro orientaci: Winston S. Churchill žil v letech 1874 – 1965, Boris Johnson je ročník 1964.

            Krátce po válce dopsal Winston S.Churchill pod titulem Druhá světová válka svědectví o nedávných hrozivých událostech. V roce 1953 za ně obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V předmluvě z března 1948 uvádí: Nelze předpokládat, že očekávám obecný souhlas se vším, co tvrdím, a to tím méně, že nepíšu jen to, co bude populární. Moje svědectví se opírá o ideály, k nimž směřuji. Každý ze šesti dílů tohoto monumentálního eposu je uveden stejným (slovy W.Churchilla) mravním naučením: Ve válce: rozhodnost – Po porážce:vzdor – Po vítězství: velkomyslnost – V míru: dobrá vůle. Již I.díl zahrnující léta 1919 – 1939 překvapí jak svým názvem -Blížící se bouře, tak uvedeným tématem – Jak anglosaské národy svou nemoudrostí, bezstarostností a dobromyslností dovolily nositelům zla, aby se znovu vyzbrojili. Z kapitoly 1 (Bláznovství vítězů 1919 – 1929) jen krátkou citaci:  Když se maršál Foch dověděl, že byla podepsána Versailleská mírová smlouva, konstatoval s neobyčejnou přesností postřehu: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let“. Hospodářská ustanovení smlouvy byla plná zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání…..Noviny, jak bývá jejich zvykem, odrážely a zdůrazňovaly převládající názory….Druhou kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy…. Není jediného národa ani území patřícího předtím k habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo utrpení…

            Pro odlehčení sáhnu k jiné knize Winstona Churchilla. Má příznačný název Mé životní začátky. Končí konstatováním: Brzy došlo…k událostem, jež mě měly strhnout do nových zápasů a zcela pohlcovaly mé myšlení a mou energii přinejmenším do září 1908, kdy jsem se oženil, a od té doby jsem si žil šťastně jako v pohádce. Krapet předběhnu a ubezpečím ty senzacechtivější, že jisté detaily (nejen) z Churchillova manželství se dovědí v Johnsonově publikaci Faktor Churchill v kapitole nadepsané Každej chtěl by Clementine. 

          Učitelé najdou v knize Mé životní počátky Churchillovy pohledy na školy, které jako potomek britských aristokratických rodičů musel absolvovat. Nebere si servítky, ale dodává: V překážkovém dostihu života však musíme přeskakovat ploty, když na ně narazíme. Na jiném místě zajímavé knížky se obrací s výzvou k mladým: Od dvaceti do pětadvaceti! To jsou ta pravá léta! Nespokojujte se s nynějším stavem věcí….Ujměte se svého dědictví, přijměte svou odpovědnost….Nepřistupujte na odpověď, že něco nejde. Nikdy se nepoddejte nezdaru. Nespokojujte se pouhým osobním úspěchem nebo uznáním. Dopustíte se nejrůznějších chyb, ale pokud budete velkorysí a věrní, a také důrazní, nemůžete světu ublížit ani jej vážně zarmoutit. Svět byl stvořen jako žena, o niž se má ucházet mládí, a to ji má také získat. Svět až dosud vždy žil a prosperoval díky opakovanému podmaňování. Ostatně – knížka je autorem věnována – Jedné nové generaci.

            Ve své knihovně mám také Churchillovy čtyřdílné Dějiny anglicky mluvících národů. Co bylo impulsem k jejich sepsání, o tom se zmíním později, opět ve spojitosti s nedávno vydanou knihou Borise Johnsona – Faktor Churchill. Z prvního dílu zmiňovaných Dějin – Zrození Británie – malá aktuální sprška na konto jednoho z našich mýtů. Týká se bitvy u Kresčaku-  Crésy- en-Ponthieu – 26.srpna 1346: V této řeži padl i chrabrý spojenec /francouzského/  krále Filipa, slepý český král, jenž vyzval své rytíře, ať připoutají otěže jeho koně k uzdám svých koní, aby mohl bít nepřítele vlastní rukou. Takto spojeni se vrhli do bitevní vřavy. Padli všichni, i se svými oři, a příštího dne zrána našli jejich mrtvá těla propletena s trupy koní. Králův syn Karel Lucemburský, budoucí císař, který ke svému jménu již připojoval titul římskoněmeckého krále, byl mnohem prozíravější, a když viděl, jak se věci mají,, nepozorovaně ujel z bojiště i se svým doprovodem.

            Dosud jsem upozorňovala na tituly, které vzešly přímo z pera Churchillova. Obdivuhodné, co všechno tento muž stihl – a na jaké úrovni! Jako politik byl skutečně mužem, který psal dějiny, jak uvádí podtitul knihy Borise Johnsona – Faktor Churchill. Tady mi nezbývá než uchýlit se k praktikám mnohých „autorů“ současných prací bakalářských, diplomových i disertačních – prostě opisovat, opisovat a ještě jednou opisovat! V uvedených případech se jedná vždy na prvním místě o profesní selhání vedoucích či školitelů inkriminovaných studentů. Mě vede k přiznanému opisování, k citacím síla a mistrovské literární zpracování zajímavých, často překvapivých faktů , jejich příčin a málo známých souvislostí. Prosím o pozornost a vytrvání, vyplatí se nejen  učitelům.

            Začínám citací přímo počátečních řádků první kapitoly nadepsané Nabídka od Hitlera: Pokud vás zajímá jeden z rozhodujících okamžiků poslední světové války a zároveň chvíle, kdy se lámaly dějiny celého světa, následujte mě. Zamíříme do ošumělé místnůstky v Dolní sněmovně – nejdříve nahoru po schodech, potom starými rozvrzanými dveřmi do potemnělé chodby a jsme tam…  Účastníků bylo celkem sedm a dohromady tvořili britský válečný kabinet…poslední tři dny zasedali téměř nepřetržitě. Od 26.května 1940 se jednalo už o devátou schůzku…..Schůzi předsedal premiér Winston Churchill. Po jednom boku mu seděl Neville Chamberlain…..zasedání se účastnil lord Halifax… S velice prostě znějící otázkou, která před nimi stála, si přítomní lámali hlavu už několik dní a čelili přitom přívalu stále černějších zpráv. Nikdo ji nepoložil nahlas, ale všichni věděli, jak zní. Má Británie bojovat?  Je rozumné, aby mladí britští vojáci umírali ve válce, která je podle všeho předem prohraná? Mají Britové raději vyjednat dohodu, která by mohla zachránit život až stovkám tisíc lidí? ….Mám za to, že se v mé generaci – o generaci mých dětí ani nemluvě – nenajde mnoho těch, kdo si uvědomují, jak těsně nás nastolený scénář minul, s jakou střízlivostí a logikou mohla Británie roku 1940 složit zbraně. Našly se vlivné hlasy volající tehdy ve vší vážnosti po „vyjednávání“……Podle záznamů ze zasedání se zdá, že schůzi víceméně zahájil Halifax. Šel přímo k věci a zopakoval, co hlásal několik posledních dní….Přetlumočil vzkaz z italské ambasády: nyní je prý ta pravá chvíle, aby Británie využila Itálii jako prostředníka v jednáních…. ….Nešlo o pouhý  Mussoliniho pokus o sblížení, ale jednoznačně také o signál od jeho nejvýznamnějšího spojence. O sondu vyslanou Hitlerem do samého srdce Dolní sněmovny….Francie je poražená….Výzva vzešlá od německého diktátora, doručená Italy a podporovaná Francouzi  vlastně sdělovala následující: že se má Británie vzpamatovat a přizpůsobit se skutečnosti…..Dobové zdroje se shodují, že na Churchillovi už se projevovalo vyčerpání. Bylo mu šedesát pět let a své asistenty a generály doháněl k šílenství. Měl totiž ve zvyku pracovat za pomoci brandy a dalšího silného pití do brzkých ranních hodin, dožadovat se při tom listin a informací z nejrůznějších koutů, a dokonce svolávat schůzky na dobu, kdy většina příčetných mužů leží s manželkou v peřinách….Británie vedla s Německem válku už od 1.září předchozího roku…Churchill si uvědomoval, že v okamžiku, kdy Británie přijme Italy jako prostředníky k jakémukoli jednání, ochabne její vzdorovitost.Nad jejím územím zavlaje neviditelná bílá vlajka a bojovný duch vyvane. Tudíž Halifaxovi odpověděl  NE….V jiném světě by tím možná debata končila, britské ústavní právo je ale nastavené jinak, ministerský předseda  je v něm primus inter  pares, první mezi rovnými. Do určité míry musí své kolegy strhnout na sviji stranu, a pokud chceme rozumět tónu, v jakém se vládní schůzka nesla, musíme si připomenout, jak křehká byla Churchillova pozice. Premiérem se stal před necelými třemi týdny a zdaleka nebylo jasné, kolik má u stolu vlastně spojenců…..Halifax ani navzdory Churchillově nelibosti nepřestal prosazovat svou. Její jádro tvořila myšlenka, že bychom měli zahájit Hitlerem posvěcená jednání s Italy a otevřít je návrhem na odstoupení některých britských držav… Churchill zopakoval své námitky. Francouzi se nás snaží zavést na cestu, která nás nevyhnutelně dovede k vyjednávání s Hitlerem a ke kapitulaci…Ale Halifax se nevzdával: nejlepší pozici máme teď, dokud ještě Francie bojuje a luftwaffe nebombarduje naše letecké továrny. Dnes nás nad Halifaxovým defétismem polévá stud…Hrozilo, že debata skončí patem. A právě v tu chvíli – podle většiny historiků – provedl Churchill svůj mistrovský tah. Oznámil, že se jednání přerušuje a bude pokračovat o sedmé hodině. Pak svolal celý pětadvacetičlenný kabinet, ministry všech resortů – k mnohým z nich měl z pozice premiéra promluvit poprvé….S rozumnou argumentací selhal. Ovšem čím větší publikum, tím bouřlivější atmosféra – Churchill se tentokrát rozhodl hrát na city. Před shromážděným kabinetem přednesl skutečně úchvatnou řeč, bez náznaku intelektuální zdrženlivosti, kterou byl nucený zachovávat během předchozího jednání v užším kruhu….Nejlepší popis, jaký máme k dispozici, pochází z deníku Hugha Daltona, ministra hospodářské války, a nevypadá to, že bychom měli důvod mu nevěřit. Churchill začal poměrně klidně:

„Důkladně v posledních dnech promýšlím, jestli k mým povinnostem patří úvahy nad tím, zda s oním člověkem /Hitlerem/ zahájit jednání. Nedělejme si ale plané naděje, že pokud se teď pokusíme o smír, obdržíme příznivější podmínky než v případě, že budeme bojovat až do konce. Němci by požadovali naše loďstvo – označili by to za odzbrojení -, naše námořní základny a mnoho dalšího. Stali bychom se národem otroků, přestože by byla pro forma dosazena britská vláda, za jejíž provázky by tahal Hitler a vedl by ji Mosley nebo někdo podobný. Kam by nás něco takového přivedlo? Ale v opačném případě je toho ještě hodně, co máme v záloze a co mluví v náš prospěch. A jsem přesvědčen, že pokud bych jen na vteřinu zvažoval vyjednávání nebo kapitulaci, jeden každý z vás by se vzbouřil a srazil by mě z mé pozice. Pokud má dlouhý příběh našeho ostrova po takové době skončit, ať skončí teprve tehdy, až se každý z nás bude na zemi zalykat vlastní krví“.

               V útržcích přiblížím slovy spisovatele Borise Johnsona, co následovalo, s důrazem na poslední větu citovaného textu: „…propukli v jásot…Churchill debatu nemilosrdně zdramatizoval a převedl do osobní roviny. Nenabídl žádné diplomatické tanečky….Halifaxovi přiřkl přezdívku „Holy Fox“, doslova tedy „svatý lišák“. Zčásti proto, že byl Halifax pobožný, zčásti proto, že rád vyjížděl na lov, hlavně pro jeho lišácky prohnanou mysl. Lišák možná věděl kde co, Churchill však věděl jednu podstatnou věc. Jeho ochota zaplatit tak vysokou krvavou daň plynula z toho, že byl v konečném úhrnu prozíravější než Halifax. Jeho nezměrná a téměř bezohledná odvaha jednat zásadově mu umožnila nahlédnout, že ačkoli pokračovat v boji bude strašlivé, vzdát se by bylo ještě horší. Měl pravdu. Abychom pochopili proč, představme si květen 1940 bez něj.

            Ti, kteří sledují aktuální politické dění ve světě(učitelé snad bez výjimky), vědí, že autor citované knihy Boris Johnson  je jeho aktivním účastníkem. V jeho knize se dočteme: Teze, že byl Churchill vizionářským zakladatelem hnutí za sjednocenou Evropu….obsahuje náramně veliké zrnko pravdy., Churchillův názor, že by Británie měla v procesu sjednocení hrát vedoucí úlohu, je také doložený. Jenomže problematika se tím ani zdaleka nevyčerpává….Hned v roce 1930, vzápětí po tom, co mu v hlavě naskočila myšlenka na napodobení Ameriky a vytvoření jednotného evropského trhu, udělil své rodné hroudě klíčovou výjimku: „My ovšem máme vlastní sen a vlastní úkol. Hlásíme se k Evropě, nejsme však její součástí. Spojuje nás s ní pouto, nejsme však do ní zahrnuti. Zajímáme se o ni a jsme s ní provázáni, avšak nejsme jí pohlceni“.

          Churchill měl představu, že si jeho vlast žije jaksi odděleně od evropského kolektivu, a během jedné ze svých roztržek s generálem de Gaullem prohodil, že pokud bude Británie muset volit mezi Evropou a otevřeným mořem, pokaždé zvolí otevřené moře. V Churchillově světě byla Británie samozřejmě evropskou mocností….přál si sjednocenou Evropu, a ano, chápal, jak významně může Británie napomoci tomu, aby kontinent poznamenaný takovým množstvím utrpení šťastnou jednotu skutečně zažil. Sám se však chtěl ujmout partu sponzora, notáře…Británie chtěla při vdavkách rozhodně sehrát svoji úlohu, ovšem jako svědek nebo dokonce kněz, nikoli jako jeden z novomanželů. Pokud stojíte o důkaz, že Churchill na Británii nikdy nepomýšlel jako na součást federálního svazku, poskytnou vám ho jeho činy. Pouhých pár měsíců po debatě o Schumanově plánu…

         Své názory zformuloval Churchill v projevu, který pronesl v Dolní sněmovně 27.června 1950: „Jaký poměr by měla Británie mít k Federálnímu evropskému sdružení, pokud taková organizace časem vznikne? Aniž bychom se řešení museli dobrat přímo dnes, nabídnu ve vší skromnosti prostou odpověď. Nedovedu si představit, že by se Británie v dohledné době mohla stát řadovým členem Federálního sdružení omezeného čistě na Evropu…Ačkoli přísně federální uspořádání Evropy není v praxi na pořadu dne, měli bychom směřování k evropské jednotě  podporovat, prosazovat a rozvíjet všemi prostředky. Měli bychom ustavičně zvažovat, jak si s ním udržet úzké sepětí“.

          Winston S. Churchill byl po matce poloviční Američan. V knize Faktor Churchill je zaznamenán vývoj jeho vztahů ke Spojeným státům. Ocituji jen několik poznámek:  Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že se USA přidaly k britské válce proti Hitlerovi tak pozdě – po dvou letech a čtyřech měsících…..Odpověď dostaneme, pokud se na otázku podíváme z druhé strany. Válka dosud neohrožovala americké zájmy a probíhala na vzdáleném kontinentě, kde se v nedávné minulosti odehrála jiná jatka dělající ostudu celému lidstvu. Dokázal by nějaký politik kansaským matkám vysvětlit, že mají povinnost poslat své syny na smrt do Evropy? Už podruhé?…Dnes to může znít zvláštně, ale velké množství Američanů pokládalo Brity za arogantní imperialistickou sebranku, která v roce 1814 vypálila bílý dům a měla sklon nechávat za sebe bojovat jiné. Kdo mohl začít hlásat protichůdné názory? Rozhodně ne Joseph Kennedy, který kolem sebe šířil jed a před odvoláním z postu velvyslance v Londýně stihl Británii nemálo uškodit, a rozhodně ne britský velvyslanec ve Washingtonu. Tím v danou chvíli nebyl nikdo jiný než náš starý známý hrabě z Halifaxu, onen habán se zálibou v appeasementu, který jezdíval na lov s Göringem. Halifax měl jako britský diplomat za úkol probudit vznešenější city Spojených států – a vedl si v tom mizerně. Krátce po příjezdu údajně usedl a rozplakal se, tak beznadějné problémy měl s kulturní aklimatizací. Nerozuměl neformálnosti Američanů a jejich zvyklosti vybavovat se po telefonu nebo se znenadání sami pozvat na schůzku…..Británii nekynula nejmenší naděje, že by Halifax Američany přesvědčil ke skoncování s izolacionismem. Musel je přesvědčit Churchill. Za prvé byl /po matce/ poloviční Američan, někteří jeho britští současníci se domnívali, že odtud jeho osobnost získala svůj charakteristický šmrnc, snad dokonce i nádech kšeftmanství….Za druhé už Spojené státy před válkou čtyřikrát navštívil, celkem v nich strávil pět měsíců. Znal je a vypěstoval si k Američanům hlubokou úctu a obdiv….ve dvacátých letech ho doháněly k zuřivosti americké pokusy připravit Británii o místo první námořní velmoci, zvláště v Karibiku. Když mu Eddie Marsh vyčetl imperialistický přístup a dodal, že by měl „strýčku Samovi možná spíš líbat ruce“, Churchill mu odpověděl: „Při tom, kam všude je strká?“….Rozhodující byla návštěva, kterou uskutečnil v roce 1931, po opuštění politických funkcí a na začátku patrně nejpravicovějšího období svého politického života. Poznal amerického podnikavého ducha….jak Amerika nechává Británii a všechny ostatní evropské mocnosti v prachu za sebou a stává se nejmocnější ekonomikou planety….Churchill začal rozvíjet novou doktrínu: doktrínu dvou národů spojených minulostí a tradicí a spravujících společně anglosaské patenty na ideály demokracie, svobody a rovnosti před zákonem. Započal s neúnavným prosazováním konceptu „anglicky hovořících národů“ – tedy svazku, který coby Angloameričan přirozeně sám ztělesňoval…..Takový Churchill si tedy v roce 1940 vyrazil namlouvat Ameriku….Jak Churchill později prohlásil, žádný nápadník nikdy nestudoval vrtochy své milé tak svědomitě, jako on studoval Franklina Roosevelta. Jelikož prezident kdysi sloužil u námořnictva, psal mu Churchill úlisně „jako jeden bývalý mořeplavec druhému“. Nepromarnil žádnou příležitost k telefonátu do Bílého domu. Začal si předcházet americké novináře….Své projevy začal důsledně cílit na americké publikum, které mu u rádií naslouchalo ve stále hojnějším počtu.

            Churchillovu řeč zakončenou „velkolepou přímou výzvou“ pronesenou 4.června 1940 si už přečtěte sami. Jsem přesvědčena, že přes rozsáhlost a délku citací, kterých jsem se v tomto textu dopustila, toto všechno vám přece nemůže stačit! Knihu Faktor Churchill – Muž, který psal dějiny si musíte přečíst celou. I kdybyste tu četbu nazvali spíš studiem, věřte, že studovat se vám bude přičiněním autora Borise Johnsona  s lehkostí – a mnohostranným prospěchem.

JOHNSON, B.  Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny.Zlín: nakladatelství Kniha Zlin, 2016.

                         ISBN 978-80-7473-439-7.

CHURCHILL, W.S.  Druhá světová válka. I.díl Blížící se bouře. Praha: nakladatelství

                          Lidové noviny, 1992.  ISBN 80-7106-068-2.

CHURCHILL, W.S.  Mé životní začátky.  Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1996.

                           ISBN 80-7106-150-6.

CHURCHILL, W.S.  Dějiny anglicky mluvících národů. 1.díl Zrození Británie. Praha:

                           Český   spisovatel,1996. ISBN 80-202-0641-8.