„Psaní pro děti mě už dlouho baví a těší, pořád mě nutí vymýšlet si pro ně a setrvávat v tom jejich báječném světě plném fantazie. Škoda jen, že jejich upřímnost, bezelstnost a čistota není až příliš často v souladu s tím, co kolem sebe vidí a slyší“….čtu v dopise datovaném 5.ledna 1989. Sáhla jsem po onom dopise krátce po rozhlasové zprávě, že 19.září odešel ve věku 92 let Jiří Havel. Podle sdělení rodiny stačil ještě krátce před svým skonem odevzdat do nakladatelství dvě knížky. Jejich vydání si pohlídám!
Uvedený dopis mám založený v brožovaném výtisku několikastránkové knížečky s názvem Ať se mračí jenom mrak,která se v roce 1987 prodávala běžně ve stáncích PNS (Poštovní novinové služby). Tedy prodávala – v okolí naší pedagogické fakulty jen krátce, brzy byla vyprodaná. Prvně mě na Jiřího Havla upozornila jedna z mých studentek, zanícená učitelka MŠ (mateřské školy), jsem jí za to dodnes moc vděčná. S vtipnými,chytrými, „ponoukavými“ texty básníka Jiřího Havla se generace zvídavých dětí – nejčastěji přes zvídavé a vědoucí paní (kdysi soudružky) učitelky setkávaly v časopisech Mateřídouška, Sluníčko, ku své škodě i v málo rozšířené Makovici, na pohlednicích, postupně v brožurách a konečně i knížkách, po roce 1989 v učebnicích, slabikářích a nejrůznějším čtivu, kde se čeština důvtipně halila do rozličných hříček a plodných jinotajů.
Věřím, že nejedna z mých studentek učitelství, stejně jako „dálkařky“, si s radostí připomenou, jak jsme se společně bavily texty Jiřího Havla, a užitečně je přenášely mezi děti a žactvo, které ani netušilo, čím vším ta zábava přispívá k rozvoji jejich – učeně řečeno – nejen řečových a mluvních kompetencí. A co v té době tak hojně rozšířených dyslektiků se přes citlivě „nasazené“ texty Jiřího Havla zbavovalo své nechuti ke čtení!
V roce 1986, krátce po přechodu ze „základky“ na pedagogickou fakultu, jsem se s kolegyní podílela na přípravě programu a činnosti Klubu speciálních pedagogů. Bez jakýchkoliv projektů, o grantech ani nemluvě, s minimální finanční podporou vedení jsme s kolegyní zvaly do Olomouce tehdejší přední odborníky , kteří měli co říct budoucím učitelkám. Ať mi vzpomínaní prominou, že je – jen tak z hlavy (kroniku mám schovanou) – uvedu bez akademických titulů. V odpoledních hodinách jsme s kolegyní chodívaly na olomoucké nádraží „vyzvednout“ Františka Kábele (Brousek pro tvůj jazýček), Zdeňka Matějčka, členy divadla nevidomých Verva z Prahy, stejně jako Pantomimu neslyšících z Brna, (ještě před vznikem výchovné dramatiky neslyšících na MU Brno). Nezapomenutelná Hana Tymichová (Nauč mě číst a psát) přijela až z Karlových Varů s kufrem pomůcek pro dyslektiky. Přicházeli a přijížděli rodiče různě handicapovaných dětí, aby ukázali problémy ze svého pohledu (jedna maminka od Ostravy rovnou s dcerkou s Downovým syndromem a s počítačem, kterým se dívenka během živé diskuse plně zabavila). Vzpomínám na pana inženýra Hrubého, „otce“ našeho prvního kochleárního implantátu, jak byl v těch pionýrských dobách označován dnešní kochleární implantát. Ještě mě mrazí při vzpomínce na přednášku Vladimíra Smetáčka v prosinci 1987. Pan doktor Smetáček je kromě jiného autorem publikace Lidé a informace vydané nakladatelstvím Albatros v roce 1981, kde se v Závěru píše: „Ten, kdo ví, je schopen řešit více problémů než ten, kdo neví. A vědět znamená především získávat informace….Pokud byste chtěli pracovat s počítači, máte mnoho možností studia na středních odborných školách i na vysokých školách technického směru“. Nedá mi nepřipomenout, že internet jsme „u nás spustili“ v roce 1993 (dobře se podvojně pamatuje, když si údaj spojíte se vznikem samostatné České republiky). V onom prosinci 1987 jsem si říkala: „Děvče, to jsou tvoje poslední hodiny na fakultě!“ Pan doktor Smetáček mluvil se studenty velice otevřeně – o všem. Nějak mi to prošlo – byl čas předvánoční, zkouškové období, kolem obrovského kulatého stolu bylo v posluchárně méně studentů, nebyl zrovna mezi nimi žádný tehdejší whistleblower. Když jsme při sjednávání akce panu doktoru Smetáčkovi s kolegyní omluvně naznačily, že finance máme tak nejvýš na cestovné, na úhradu přednášky už nezbývá, odbyl to slovy: „Tak to uděláme v rámci obrozenectví!“ To slovní spojení jsme nadále úspěšně používaly u dalších přednášejících. Všichni to akceptovali, ale nám, pořádajícím, to na studu neubralo.
Posledním hostem Klubu speciálních pedagogů byl zjara 1990 psycholog a psychoterapeut Jaro Křivohlavý. Přitažlivost akcí bledla, studenti měli po roce 1989 najednou tolik příležitostí…. Jediný, kdo mým pozváním a naléhání „odolal“, byl Jiří Havel. Omluvil se delším upřímným dopisem, v němž se nezříkal případné spolupráce. Právě z onoho dopisu je citace v úvodu tohoto textu.
S potěšením a radostí jsem v následujících letech sledovala, jak se práce Jiřího Havla dostává v hojnější míře nejen do dětských časopisů a učebnic. Jako „ochutnávku“, jak se teď ošoupaně říká, připojím malinko něco z knížky Kdo má smysl pro nesmysl (už před časem jsem jeden výtisk připojila k hromádce knížek, které kupuji pro svá – zatím imaginární – pravnoučata). To je bohatství myšlenek a inspirace pro přemýšlivé učitele a rodiče! K čemu všemu a kam se můžete od těch řádků odrazit! Posuďte sami!
Co si myslí?
POKLIČKA : Já jsem pořád pod párou!
KOSTKA CUKRU: Jen abych se do něčeho nenamočila!
PENĚŽENKA: Dieta mně nesvědčí.
KUCHYŇSKÝ ROBOT: Myslíte, že by mě Marie Terezie zrušila?
HŘIB: Až houbař pozná, že jsem satan, to bude peklo!
Co by řekli?
ČÁRA: Hlavně abych nebyla ta přes rozpočet!
HLOUPOST: Já ale vůbec nestárnu!
MÚZA: Nepředřu se, občas jen někoho políbím.
VĚTA: Jen se bojím, abych nenastydla, když jsem holá!
Co znamená, když se řekne….
Objevit Ameriku – zmizet po anglicku – polykat andělíčky – jít s barvou ven – držet basu – honit bycha – svrbí ho dlaň – srazit kufry – mazat med kolem huby – uhodit hřebík na hlavičku – teče mu do bot – být z laciného kraje – dostat košem…
Kdybych v těchto dnech stála ve vysokoškolské posluchárně nebo v kterékoliv školní třídě, dopis básníka Jiřího Havla z ledna 1989 bych asi přečetla celý, potom ho i s obálkou opět založila do knížečky, která už hodně pamatuje – možná bych ji ještě otevřela a – pro vzpomínku na Jiřího Havla – přečetla a vyzvala :
Kdo tohle správně přeloží z češtiny do češtiny, může si zazpívat tři známé písničky:
Hopsal nejlepší přítel člověka přes obilninu,
přes plochu s porostem zelené trávy,
šel za ním člen loveckého sdružení
se součástí opeřence na pokrývce hlavy.
Domácí zvíře se protahuje otvorem,
domácí hlídač osvětlovacím otvorem ve zdi,
jestli nespadnou dešťové srážky,
mokří nebudem.
Zařízení na pečení se nám zřítilo,
zařízení na pečení se nám zřítilo,
kdo nám je dohromady dá?
Dříve narozený stavitel pečících zařízení
odešel z domova,
a ten mnohem později narozený to neovládá.
HAVEL, J. Kdo má smysl pro nesmysl. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01749-5
HAVEL, J. Ať se mračí jenom mrak. Praha: Albatros, 1987.
