Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2016

Zazpíváme si?

         „Psaní pro děti mě už dlouho baví a těší, pořád mě nutí vymýšlet si pro ně a setrvávat v tom jejich báječném světě plném fantazie. Škoda jen, že jejich upřímnost, bezelstnost a čistota není až příliš často v souladu s tím, co kolem sebe vidí a slyší“….čtu v dopise datovaném  5.ledna 1989. Sáhla jsem po onom dopise krátce po rozhlasové zprávě, že 19.září odešel ve věku 92 let Jiří Havel. Podle sdělení rodiny stačil ještě krátce před svým skonem odevzdat do nakladatelství dvě knížky. Jejich vydání si pohlídám!

         Uvedený dopis mám založený v brožovaném výtisku několikastránkové knížečky s názvem Ať se mračí jenom mrak,která se v roce 1987 prodávala běžně ve stáncích PNS (Poštovní novinové služby). Tedy prodávala – v okolí naší pedagogické fakulty jen krátce, brzy byla vyprodaná. Prvně mě na Jiřího Havla upozornila jedna z mých studentek, zanícená učitelka MŠ (mateřské školy), jsem jí za to dodnes moc vděčná. S vtipnými,chytrými, „ponoukavými“ texty básníka Jiřího Havla se generace zvídavých dětí – nejčastěji přes zvídavé a vědoucí paní (kdysi soudružky) učitelky setkávaly v časopisech Mateřídouška, Sluníčko, ku své škodě i v málo rozšířené Makovici, na pohlednicích, postupně v brožurách a konečně i knížkách, po roce 1989 v učebnicích, slabikářích a nejrůznějším  čtivu, kde se čeština důvtipně halila do rozličných hříček a plodných jinotajů.

         Věřím, že nejedna z mých studentek učitelství, stejně jako „dálkařky“, si s radostí připomenou, jak jsme se společně bavily texty  Jiřího Havla, a užitečně je přenášely mezi děti a žactvo, které ani netušilo, čím vším ta zábava přispívá k rozvoji jejich – učeně řečeno – nejen řečových a mluvních kompetencí. A co v té době tak hojně rozšířených dyslektiků se přes citlivě „nasazené“ texty Jiřího Havla zbavovalo své nechuti ke čtení!

         V roce 1986, krátce po přechodu ze „základky“ na pedagogickou fakultu, jsem se s kolegyní podílela na přípravě programu a činnosti Klubu speciálních pedagogů. Bez jakýchkoliv projektů, o grantech ani nemluvě, s minimální finanční podporou vedení jsme s kolegyní zvaly do Olomouce tehdejší přední odborníky , kteří měli co říct budoucím učitelkám. Ať mi vzpomínaní prominou, že je – jen tak z hlavy (kroniku mám schovanou) – uvedu bez akademických titulů. V odpoledních hodinách jsme s kolegyní chodívaly na olomoucké nádraží „vyzvednout“ Františka Kábele (Brousek pro tvůj jazýček), Zdeňka Matějčka, členy divadla nevidomých Verva z Prahy, stejně jako Pantomimu neslyšících z Brna, (ještě před vznikem výchovné dramatiky neslyšících na MU Brno). Nezapomenutelná Hana Tymichová (Nauč mě číst a psát) přijela až z Karlových Varů s kufrem pomůcek pro dyslektiky. Přicházeli a přijížděli rodiče různě handicapovaných dětí, aby ukázali problémy ze svého pohledu (jedna maminka od Ostravy rovnou s dcerkou s Downovým syndromem a s počítačem, kterým se dívenka během živé diskuse plně zabavila). Vzpomínám na pana inženýra Hrubého, „otce“ našeho prvního kochleárního implantátu, jak byl v těch pionýrských dobách označován dnešní kochleární implantát. Ještě mě mrazí při vzpomínce na přednášku Vladimíra Smetáčka v prosinci 1987. Pan doktor Smetáček je kromě jiného autorem publikace Lidé a informace vydané nakladatelstvím Albatros v roce 1981, kde se v Závěru píše: „Ten, kdo ví, je schopen řešit více problémů než ten, kdo neví. A vědět znamená především získávat informace….Pokud byste chtěli pracovat s počítači, máte mnoho možností studia na středních odborných školách i na vysokých školách technického směru“. Nedá mi nepřipomenout, že internet jsme „u nás spustili“ v roce 1993 (dobře se podvojně pamatuje, když si údaj spojíte se vznikem samostatné České republiky). V onom prosinci 1987 jsem si říkala: „Děvče, to jsou tvoje poslední hodiny na fakultě!“ Pan doktor Smetáček mluvil se studenty velice otevřeně – o všem. Nějak mi to prošlo – byl čas předvánoční, zkouškové období, kolem obrovského kulatého stolu bylo v posluchárně méně studentů, nebyl zrovna mezi nimi žádný tehdejší whistleblower. Když jsme při sjednávání akce panu doktoru Smetáčkovi s kolegyní omluvně naznačily, že finance máme tak nejvýš na cestovné, na úhradu přednášky už nezbývá, odbyl to slovy: „Tak to uděláme v rámci obrozenectví!“ To slovní spojení jsme nadále úspěšně používaly u dalších přednášejících. Všichni to akceptovali, ale nám, pořádajícím, to na studu neubralo.

        Posledním hostem Klubu speciálních pedagogů byl zjara 1990 psycholog a psychoterapeut Jaro Křivohlavý. Přitažlivost akcí bledla, studenti měli po roce 1989 najednou tolik příležitostí…. Jediný, kdo mým pozváním a naléhání „odolal“, byl Jiří Havel. Omluvil se delším upřímným dopisem, v němž se nezříkal případné spolupráce. Právě z onoho dopisu je citace v úvodu tohoto textu.

         S potěšením a radostí jsem v následujících letech sledovala, jak se práce Jiřího Havla dostává v hojnější míře nejen do dětských časopisů a učebnic. Jako „ochutnávku“, jak se teď ošoupaně říká, připojím malinko něco z knížky Kdo má smysl pro nesmysl (už před časem jsem  jeden výtisk připojila k hromádce knížek, které kupuji pro svá – zatím imaginární – pravnoučata). To je bohatství myšlenek a inspirace pro přemýšlivé učitele a rodiče! K čemu všemu a kam se můžete od těch řádků odrazit! Posuďte sami!

Co si myslí?

POKLIČKA : Já jsem pořád pod párou!

KOSTKA CUKRU: Jen abych se do něčeho nenamočila!

PENĚŽENKA: Dieta mně nesvědčí.

KUCHYŇSKÝ ROBOT: Myslíte, že by mě Marie Terezie zrušila?

HŘIB: Až houbař pozná, že jsem satan, to bude peklo!

 

Co by řekli?

ČÁRA:  Hlavně abych nebyla ta přes rozpočet!

HLOUPOST: Já ale vůbec nestárnu!

MÚZA:  Nepředřu se, občas jen někoho políbím.

VĚTA: Jen se bojím, abych nenastydla, když jsem holá!

 

Co znamená, když se řekne….

Objevit Ameriku – zmizet po anglicku – polykat andělíčky – jít s barvou ven – držet basu – honit bycha – svrbí ho dlaň -  srazit kufry -  mazat med kolem huby – uhodit hřebík na hlavičku – teče mu do bot – být z laciného kraje – dostat košem…

             Kdybych v těchto dnech stála ve vysokoškolské posluchárně nebo v kterékoliv školní třídě, dopis básníka Jiřího Havla z ledna 1989 bych asi přečetla celý, potom ho i s obálkou opět založila do knížečky, která už hodně pamatuje – možná bych ji ještě otevřela a – pro vzpomínku na Jiřího Havla – přečetla a vyzvala :

 

Kdo  tohle správně přeloží z češtiny do češtiny, může si zazpívat tři známé písničky:

Hopsal nejlepší přítel člověka přes obilninu,

přes plochu s porostem zelené trávy,

šel za ním člen loveckého sdružení

se součástí opeřence na pokrývce hlavy.

 

Domácí zvíře se protahuje otvorem,

domácí hlídač osvětlovacím otvorem ve zdi,

jestli nespadnou dešťové srážky,

mokří nebudem.

 

Zařízení na pečení se nám zřítilo,

zařízení  na pečení se nám zřítilo,

kdo nám je dohromady dá?

Dříve narozený stavitel pečících zařízení

odešel  z domova,

a ten mnohem později narozený to neovládá.

 

HAVEL, J.  Kdo má smysl pro nesmysl. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01749-5

HAVEL, J.  Ať se mračí jenom mrak.  Praha: Albatros, 1987.

 


Nebuďme trapní a nedejme se ztrapňovat

           Tomáš jistě české noviny nečte, ani na internetu. Co vím, před několika lety vařil ve Vídni. Byl „mým osmákem“ v polovině 80.let, to znamená, že dnes je mu nějak k padesátce. Nezapomenu na naše poslední setkání, to už za mnou přišel na fakultu. S nadšením mi líčil vybavení restaurační kuchyně, do které jako absolvent oboru kuchař s maturitou nastoupil. Na moje slova –„Tobě se tvoje práce líbí, že Tomášku“ – zareagoval oslovením navyklým z doby předlistopadového školství: „Soudružko, hospoda je můj život!“

            Jako žák nebyl Tomáš takříkajíc žádné světlo, spíš slabší průměr. Na to jsem byla u většiny  svých žáků zvyklá, dnes by se řeklo, že jsem to brala jako výzvu. Co můžete očekávat v osmé třídě od toho, kdo pro jistý řečový handicap předešlá létá – v lepším případě – hodiny ve škole jen odseděl.  Oč méně jsem od svých žáků (byli to vzhledem k povaze vady řeči převážně kluci) očekávala, tím více jsem od nich (pro ně) do budoucna chtěla. Jenže to byl hlavně můj problém, problém učitelky. Už od sedmdesátých let jsem ve třídě prosazovala přesvědčení o nutnosti mít aspoň maturitu, protože (přiznávám doslova) „…v roce 2000 bude mít maturitu každý vůl!“ Nedávno mi to mailem připomenul jiný můj žák, s dodatkem: „Měla jste pravdu!“

            Zásadním problémem byla motivace. Chuť učit se, dovídat se něco nového, vzít školu na milost. Dodnes si myslím, že každé dítě, každý žák je „na něco dobrý“ a povinností učitele je pomoci mu to odhalit. Moji kluci měli se školou spíše negativní zkušenosti a co víc – vlivem vady řeči dost nahlodanou sebedůvěru a sebevědomí. Na to jsem mířila především. Příkopy češtinářských nebo matematických (oba předměty jsem učila)neznalostí v osmé třídě již překlenete stěží. Ačkoliv – mohla bych vyprávět, co jsem se před časem – skoro po třiceti letech – od dalšího svého frekventanta v tomto pádě dozvěděla. Ale to je jiný příběh . Vida! Příběh! Nic jiného se nyní nenosí.

            Vrátím se k Tomášovi. Češtinářsky byl poctivý čtyřkař. Ale nevím proč a jak – zaujal ho dějepis (i ten jsem učila- a zase bych mohla vyprávět!). Jmenovitě dějiny druhé světové války, najmě vše kolem heydrichiády. Když jsme koncem onoho školního roku byli na – pro každou mou třídu tradičním – třídenním výletě v Praze, nemohli jsme vynechat kryptu v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. S díky jsme odmítli nabízený doprovodný komentář, protože – náš Tomáš měl všechny události kolem dějů a faktů spojených s bojem statečných výsadkářů zmapované doslova minutu po minutě! Už měsíce vyhledával všechny písemné zprávy o heydrichiádě. Nepamětníkům nutno připomenout, že nějaký internet, mobil a IT vůbec – to vše bylo v nedohlednu. Zpočátku jsem Tomášův zájem podpořila třeba knížkou Dušana Hamšíka Bomba pro Heydricha (co víte o osudu oné knížky a jejího autora?). Pak už jsem jen s překvapením zírala. Tomáš, ten řeklo by se čtyřkař, začal využívat rejstříky nabízených knih, neřkuli odborně pracoval s rejstříky a – jednoho dne mě naprosto usadil, když mi ukázal dopis českého lékaře, který se v prvních dvou dnech po atentátu podílel na ošetřování Heydricha (jak se mu přitížilo, čeští lékaři víc nebyli ke zraněnému připuštěni). Jméno onoho lékaře jsem si dlouhá léta pamatovala, bohužel dnes už ne. Stejně tak marně pátrám v podvědomí, jak se milý Tomáš ke kontaktu s panem doktorem dopracoval. Ale s dopisováním on neměl problém – dokázal to později dotazem pražskému primátorovi, jak se dopravit na místo našeho pražského ubytování (dostal odpověď!). I po letech se rdím nad svou veskrze učitelskou reakcí. Když mi Tomáš dopis ukázal, zmohla jsem se na chabé: „Tomáši, tys mu napsal?“ Viděla jsem v duchu tu skrumáž pravopisných chyb, kterým se ono psaní bezpochyby hemžilo. Tomáš pochopil a gentlemansky mě uklidnil: „Nebojte se, bylo to v pořádku!“ A měl pravdu. Pan doktor byl formát, nad nějaký pravopisný lapsus se povznesl. Vím, že si s Tomášem vyměnili následně dva další dopisy. Možná je má Tomáš „ještě schovaný“. Na to už se ho nezeptám. Kde je Tomáše konec! Splnil si svůj sen, stal se kuchařem, jak jsem již uvedla, úspěšným dokonce v cizině. Možná by se ještě rozpomněl na moje slova, že být kuchařem není jen tak: můžeš být kuchařem v bufetu na růžku nebo na zámořské lodi, můžeš klohnit nějaké ohřívané guláše nebo se specializovat kupříkladu na studenou kuchyni…Prostě – musíš něco umět a dělat to pořádně, k tomu potřebuješ….Byla jsem pro Tomáše důvěryhodná, dal na má slova, věřil mi? Byla jsem pro něho – při všem povinném soudružkování – paní učitelka, nebo úča?

            Proč to všechno píšu? Ze dvou důvodů. Do českých kin přichází koprodukční film Anthropoid. V magazínu Lidových novin Pátek ze dne 9.září 2016 je uveřejněn rozhovor s britským spisovatelem a komikem Johnem Martinem. Události kolem atentátu na Heydricha ho zaujaly natolik, že pořádá zájezdy po stopách parašutistů Gabčíka a Kubiše, přednáší o filmu Anthropoid, přátelí se s rodinami parašutistů i Heydrichovým synem Heiderem. Na otázku žurnalistky Terezy Willoughby, jaké to bylo pro příbuzné parašutistů za komunismu, čtete kromě jiného  větu: „Šlo o západní operaci, o které se prostě muselo mlčet“. Kdyby tu větu četl Tomáš, musel by nevěřícně kroutit hlavou se slovy: „To přece není pravda!“ Jistě – nevěděl  nic o osudu spisovatele Dušana Hamšíka a jeho knihy Bomba pro Heydricha. Knihy, která vyšla v nakladatelství Mladá fronta v nákladu 20 000 výtisků poprvé v roce 1963, a pro velký úspěch v rozšířeném a přepracovaném vydání v témže nakladatelství znovu opakovaně v letech 1964 a 1965. Tu knihu si Tomáš bez problémů přečetl a jistě viděl i výborně natočený Sequensův film Atentát. Pravda, pan režisér aktuálně nepatří mezi bezproblémově přijímané, ale vysokou profesionalitu mu v tomto filmu upře málokdo. To všechno šlo mimo Tomáše. Měl Hamšíkovu knížku, viděl jmenovaný film, další materiály, které – můžu říct, že prostudoval – by už musel uvést sám. Prostě – o heydrichiádě se nemlčelo. Té větě uveřejněné v novinovém rozhovoru by se Tomáš musel divit. Divím se také, a to nejen v tomto případě. Proč jsme tak trapní? Je nám to zapotřebí? Už zase jen černá a bílá? Jak bych v tomto případě odpověděla na případné zvídavé otázky ve třídě? Je mi líto, ale velice pochybuji, že bych se jich od svých již imaginárních žáků v současné osmé třídě dočkala.

          A druhý důvod mého psaní? Zůstanu u novin, vzdělávání a ve škole vůbec. Zopakuji název jednoho kdysi velmi oblíbeného filmu. Na tehdejší dobu trochu „lechtivý“ nádech – Bože, jak hluboko jsem klesla!- často při probírce různými médii transponuji do množného čísla : Bože, jak hluboko jsme klesli! Pavel Šrut , takto autor jedné ze současných nejoblíbenějších dětských knížek o lichožroutech, zřejmě netušil, že zapeklitý problém se singl ponožkami by mu mohla pomoci vyřešit věda, specifický vědecky vypracovaný algoritmus. Proč ne, když v novinách čtu, že…“Vědci objevili způsob, jak efektivně třídit ponožky. Vymysleli na to algoritmus“. Pokud si nevíte rady ani pomoci, tak nejprve hromadu vypraných ponožek roztřiďte podle barev. Tu černé, tu bílé…Pokračovat snad nemusím. Jakým grantem byl takový „výzkum“ podpořen? Podobným zhůvěřilostem – objevují se častěji, než myslíte, zhusta i mezi tématy diplomových a jiných vědecky pojímaných prací – tak ty jsem pro sebe označovala jako „objev hřebíku“. Učitelé pochopitelně nepřijdou zkrátka. Ještě před poprázdninovým návratem do škol si mohli v novinách přečíst útěšnou zprávu: „Německé lekce humoru léčí přetížené učitele“.  Nepochybuji, že i u nás již někdo uvažuje o kurzech optimismu, které mají učitelům pomoct překonat stres (proč ne překonávat, ale to už bychom patrně chtěli po vědcích moc, lepší bude kurz – za finanční úhradu – opakovat). Vždyť učitelům v Lipsku „tyto kurzy humoru pomohly získat nadhled nad situací“. Chcete něco konkrétnějšího? Tedy: „Musíte ráno přijít do třídy nikoli s tím, že už je tady zase ta hrozná třída 8.C, ale naopak s tím, že je přede mnou velká výzva“. Jak objevné, jak účinné? S podobným pohledem na učitele se nesporně zvýší prestiž učitelského povolání!

           Do třetice, v duchu rčení, že konec korunuje dílo – čerstvá zpráva z domácích pedagogických luhů a hájů: „Učitelé dostanou rady, jak čelit šikaně“. V takto nadepsaném článku Lidových novin z prvního zářijového týdne se dovídám o rozšíření metodického pokynu, do něhož byla „nově zahrnuta témata, jako jsou konference, komunikace s rodiči, práce se stížnostmi….všechny metody jsou spolehlivé a ověřené dlouhodobou praxí….“. Autor krizových scénářů a programů Michal Kolář dodává: „Člověk jim musí jen porozumět, k čemuž potřebuje alespoň minimální výcvik“. Mýlím se, když v tomto vyjádření cítím pobídku „pro schopné“ k vytvoření náležitých kurzů, které se tím výcvikem budou zabývat? Za úplatu, jak jinak.  Není toto vyjádření motivováno hlubokým despektem ke schopnostem a kompetencím samotných učitelů? V článku se dále dočítám, že „aktualizovaný metodický pokyn myslí nově i na obtěžování pedagogů…Ve škole by měl být připravený krizový plán, jímž by se pedagog měl v případě bezprostředního ohrožení řídit. Pokud by to nestačilo, může si zajistit bezpečí sám, např. odchodem ze třídy“. Poznámka na okraj: základní školu jsem opustila v roce 1986.  Tehdy platilo, že v době vyučování jsem za třídu odpovědná, nesmím ji opustit.  Jak víme, učitelé neopouštějí jen třídy, ale školy vůbec. Proč si nevšímáme, jak postupuje dehonestace učitelského povolání? Náhodně vybrané ukázky z médií uveřejněné v rozmezí několika dnů jsou toho důkazem.