Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Červenec 2016

Co číst (čtete) o prázdninách?

         Fejeton, z francouzského feuilleton (lístek), v češtině pojímaný jako poznámka pod čarou nebo podčárník, je specifický publicistický žánr, který – podle Wikipedie –„zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků…“.

            My starší si ze školy pamatujeme, že fejetony mistrně a s gustem psal Jan Neruda (1834 – 1891). Do čítanek se jich z jeho celkových prý dvou tisícovek dostaly – v závislosti na společenské a politické konstelaci – dva : ten o staromládeneckých trablech se slamníkem Kam s ním? a probudivší se dělnictvo oslavující 1.máj 1890.

            Když časově hodně poposkočím, octnu se v první polovině 80.let minulého století ve třídě speciální ZŠ, kde moji osmáci s pobavením nadepsali dopis tehdy velmi populárnímu fejetonistovi  oslovením Vážený soudruhu Křesťane. Pamatuji, že v záhlaví žurnalistovy písemné odpovědi jsem se poprvé setkala s oslovením Dobrý den…. Slouží Rudolfu Křesťanovi ke cti, že mým žákům nejen odepsal, ale neváhal při cestě na Slovensko jízdu vlakem v Olomouci přerušit a ve škole na (Svatém) Kopečku s kluky pobesedovat , dokonce jim přečíst něco ze svých připravovaných, ještě nepublikovaných fejetonů .Téma se nějak točilo kolem mravenců, možná bych ten text našla v následně brzy vydaných 111 fejetonech ze zvědavosti, shrnutých pod titulem Slepičí krok. Jenom dodám, že to nebyl poslední kontakt populárního fejetonisty s mými žáky, o dalších jsem se posléze dozvěděla od iniciativou hochů překvapeného  Rudolfa Křesťana.

            Fejetony patří k mému oblíbenému čtivu. Nepochybně k tomu přispěl Ludvík Vaculík (1926 – 2015). Wikipedie uvádí, že Ludvík Vaculík  „…žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější“. Jsem šťastnou majitelkou brožovaného vydání souboru fejetonů Ludvíka Vaculíka z let 1981 – 1987. Pod titulem Jaro je tady je vydala v roce 1990 Mladá fronta. V tiráži čtu: Druhé vydání (v ČSRF první). To „F“ ve zkratce bych bohatě využila ve třídě nebo posluchárně, je v něm kus naší historie, ne vždy k hrdosti a chlubení. Tady se mi chce citovat smutně prorocký závěr fejetonu  Šimečkovy boty datovaný únorem 1982: „Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit…A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprve teď dostali rozum, který mohli mít dávno dřív, a budou potřebovat zas jako před lety komusi ho hlásat. Já tam nebudu“. Nebyl tam, nehodil se.

         Až do loňského jara jsem každé úterý četla Lidové noviny od zadní stránky – od Posledního slova, v úterý patřívalo Ludvíku Vaculíkovi. Ta čeština, to jiskření pohledů a názorů na věci kolem nás! Desky brožované knížky  Jaro je tady  se kroutí pod množstvím vložených výstřižků novinově publikovaných fejetonů Ludvíka Vaculíka. Naštěstí mám další soubor, a to z let 1989 – 2001, vydaný přímo pod titulem Poslední slovo. Patří ke knížkám mého čtenářského naturelu – můžu ji otevřít náhodně, na kterékoli stránce a určitě se zase a znovu začtu.  Neodpustím si několik ukázek, krátkých citací, v žurnalistickém slangu se tomu teď říká „ochutnávka“. Fejetony Ludvíka Vaculíka skutečně ukazují všední věci, jsou velmi subjektivní, řekla bych občansky angažované, kdyby ta formulace nebyla tak zprofanovaná, občas i drsné. Proč asi?

         Nemíním čtenáře informovat ani vychovávat. Spíš mu chci způsobit pohnutí, dát mu nějaký pocit, navrtat jeho stanoviska. Jsou to mé subjektivní lokální zprávy z oběhu Země kolem Slunce, nic víc! Já dokonce ani nemá ctižádost být týdně v novinách. To se jen sešel zájem novin s mou potřebou peněz.  (Moje urážky, 4.března 1997)

             Nevychodil jsem žádnou „prestižní“ školu krom brumovské měšťanky.Tehdy vládl názor, že čemu mě učili, mám umět….Ale důležitější než vědomosti je schopnost učit se. Zvláště vy různé umělkyňky se bez základů všednosti povyšujete nad obecné vzdělání. Poznal jsem, že právě k slovesné tvorbě, například, je dobrý každý kousek vědění z chemie, biologie, fyziky. Odtud se obohacuje slovník i přirovnání, vznikají zajímavé asociace a udivující argumenty. Celý život cítím, že mi chybí soustavné vzdělání v něčem, přestože celý život sahám po vědomostech. Jediné ucelené odborné vzdělání mám z obuvnické školy, kterou jsem vůbec nemínil studovat, ale u Bati platilo: když tu jsem, tak se zajímám a dělám…..Kdybych teď měl znovu příležitost a možnost mladý studovat, byla by to hudba nebo jazykověda. Zároveň ale cítím, že by mě to zazdilo v sobě. Takto jsem volnější, ale k větší svobodě chybí mi matematika, dějiny, latina. Když člověk nevystuduje například filozofii, nevadí, ta se dá domyslet. Ostatně to je právě obor, jehož účastníci nejvíc otročí myšlenkám cizích lidí: jenom než se vybabřou z klasiků! Nadměrně silné vzdělání umrtvuje myšlení. Vyučování novinářství nebo spisovatelství neuznávám: buďte něčím pořádným, třeba učitelem, studujte volně všecko dál, psát se naučíte psaním a nespokojeností.   (Studentský koutek, 7.dubna 1998)

 

         Když do mého oddílu ve vlaku, kde jsem byl sám, vstoupily tři mladé ženy, ihned jsem byl nerad, což mě zarazilo. Pozdravily, hodily nahoru batohy, svlékly bundy, pod nimiž byly osvetrované proti mrazu venku. A měly džíny. Všecky tři byly mocné: nemyslím tlusté, ale masivní.  Kdyby mi byly sympatické, dalo by se říct ztepilé. Oslovovaly se vole….Byly to ženy podle dnešní spotřební normy, do pojmu žena mi nepasovaly. Jejich výslovnost byla nedbalá, tón věty drsný. Jejich tvary se v oblečení pnuly bezohledně, to mě odpuzovalo. Napadlo mi, že to nejsou ženy, ale chlapyně….uvědomil jsem si, v jaké šťastné éře jsem žil, kdy dívky byly dívčí. Koho asi tyto najdou za muže a jací, proboha, jsou muži, jimž se ony líbí?….A právě mi napadá, jestli ta odpudivá stejnost nepochází ze stejnosti a nudy rodin, které se málo liší životním stylem, vkusem rodičů, jsouce unifikovány reklamou a spotřebními zvyky. Ano, na vesnici dříve mohlo z pěti dvorků vyjít v neděli na ulici pět rozličných dívek. Dnes vidíte na každém shromaždišti tři sta stejných.     (Neženy, 2.února 1999

 

         Já vlastně nevím, jak se mám na užívání drog dívat. Možná, kdyby se prodávaly volně a lacino, nepáchaly by se pro ně takové zločiny, narkoman by pracoval dovnitř, do sebe. A to bych přijal, ale s podmínkou, že my bychom do toho nebyli zatahováni a že bychom neplatili léčení choroby, kterou si chorý zvolil. Ať potom každý jde ke své zkáze, to bude přírodní výběr. Koho tato slova pohoršují, tomu připomínám, že mám na mysli jen lidi, kteří se rozhodli touto cestou jít, ačkoli nekouřit, nepít, nedrogovat je přirozené a lehké. Druhá možnost je zakázat drogy úplně: nebyly tu, nemusejí zas být, svobody tím nikomu neubude. Nebo mi chcete říct, že když nekouřím, mám méně svobody? Agitace za svobodu marihuany je směšná: je to jen projev toho, že kdo do něčeho spadne, chce tam dostat někoho dalšího, aby si připadal normálnější.     (Vítání zločinců, 9.května 2000)

          Nedávno mě náš Jan zaujal myšlenkou, že přebujelá medicína svou intervencí do přírody maří další vývoj člověka. Ano, nedomrlí zachráněnci jsou pak neplodní, tedy se jim naroubuje plod odjinud, a čí harant jsi, mé dítě? Banda géniů všeho druhu si jednoho desetiletí předjedná vládu tím, že si v laboratořích nabřečkují odžínované exempláře nezřetelného pohlaví se vmontovaným genem pro demokratickou volbu těchto banditů. Teď uvažuji , jako vy,není-li můj postoj projevem staromilství, strnulosti, ba senility. Ale není, není!….Ten blboň s telefonem právě smazává kulturní rozdíl mezi kanceláří, hospodou a domovem. A je-li to, co si domlouvá, rande, přeji mu, aby, až za ní přijde, nastavila mu zkumavku.    (Cestou hmyzu, 13.srpna 1996) 

       Ani se nedivím, že se redakci Lidových novin zatím nepodařilo najít za Ludvíka Vaculíka alespoň přibližně přiměřenou náhradu. Vůbec ty nedávné změny autorů Posledního slova na zadní straně LN nevnímám jako pozitivní. Přesto tu rubriku neopouštím. Už kvůli Ondřeji Neffovi.  Jak jsem čtenářsky netečná k jeho oblíbenému žánru sci-fi, tím raději čtu Neffovy alias Astonovy glosy na internetovém deníku Neviditelný pes: krátké, stručné, výstižné. Nevím, jestli Ondřej Neff chápe své pravidelné týdenní poznámky v rámci Posledního slova jako fejetony. Když zhruba před měsícem jeden z nich nadepsal Kdo sedí na kozlíku?, vrátil mě ke knížce mého dalšího oblíbeného autora: Stanislava Komárka – Listy v lahvích. Krátké články, v intenci autora , u něhož opakovaně zdůrazňuji křestní jméno Stanislav, aby nedošlo k nepatřičné záměně, jsou v Předmluvě uvedeny následovně: „Tento svazek obsahuje sloupky z let 2007 – 2009, otištěné převážně v Lidových (LN) a Hospodářských (HN) novinách. Sloupek je útvar krátkodechý, v typickém případě se druhého dne i s celým listem smačká a hodí do koše. Vždycky jsem se snažil, možná marně, aby sloupky obsahovaly i něco jiného než obvyklé radosti čtenářů novin: líčení hlouposti mocných a chyb, které udělali….V době klipové má takováto kniha zase nepochybnou výhodu, že ji lze otevřít kdekoli a kousek „učíst“  v tramvaji či mezi vyplňováním excelových tabulek, což se Zločinem a trestem provádět nelze.

Z knížky Stanislava Komárka Listy v lahvích opisuji celý sloupek, na který upozornil v nedávném Posledním slově LN Ondřej Neff pod horce aktuálním titulkem Kdo sedí na kozlíku.

Vůz se senem

            Když jsem si v roce 1984 jako chudý emigrant udělal první výlet po západní Evropě, strávil jsem v madridském Pradu před kolekcí Boschových obrazů celý den. Stálo to za to: co malba, to skvost, ale nejvíce mne zaujal jeho raný oltářní obraz Vůz se senem. Zpětně interpretovat dílo muže, který osciloval kdesi mezi odlehlým  nábožensko-symbolistním vizionářstvím a solidně usedlým řemeslně malířským podnikatelstvím, je věc nevděčná a kunsthistorických publikací na toto téma by bylo na pořádný valník, takový, na jakém se na obrazu veze seno. O tento z lidského hlediska nepříliš cenný materiál se na obraze rvou a kompetují osoby všech možných společenských stavů i pohlaví včetně mnichů a jeptišek, háky strhávají kusy  kýženého substrátu  a pro hrst uschlých travin se neštítí násilí, ba i vraždy – taková běžná situace ze světa tržního hospodářství, kde se každý snaží trhnout, co se dá, aniž si uvědomuje, že odměnou je mu cosi jako plevy poletující ve větru či pár stébel, kterými lze tak nakrmit kozu.To byl ovšem víceméně prostý lid – společenské špičky se tohoto zoufalého zápolení přímo neúčastní, ale jedou spořádaně za vozem, těsně, až na doraz, takže jim objemný náklad zcela zastírá jakýkoli výhled. Vidíme papeže, biskupy i světské velmože v jejich nákladných róbách a na krásných koních, jak se snaží udržet krok s dobou, aniž by viděli dál než na dva lokty před sebe. Co pravděpodobně netuší, je skutečnost, že vůz vpředu netáhnou koně, řízení nějakým uvážlivým sedlákem či vozkou, ale démoni hrůzných a zčásti zvířecích podob, kteří se chaoticky kupí  kolem oje a ve zmatku vlečou vůz neznámo kam.

            Je těžko si představit výmluvnější  obraz světa a jeho chodu, nežli je právě tento, a často v prázdných chvílích na Hieronyma Bosche, svého nejoblíbenějšího malíře, myslívám. Pozdní středověk se nám dnes z historické dálky jeví jako doba stabilní, idylická, kdy nebylo inflace, exhalací a mediálních skandálů a nedělo se vlastně „nic“, ale opak je pravdou: každá doba je nejistá, otevřená prapodivné budoucnosti a její mocní společenské děje spíše monitorují, než řídí – v podstatě se jen snaží neztratit stopu. Aby v purpuru či hermelínu ujeli ještě aspoň  kousek, musejí se slepě svěřit silám, které neznají, kterým nerozumějí a kterých by se asi polekali, kdyby je spatřili v nezakryté podobě., Lid, plně zaujatý každodenními půtkami a mamoněním, jim v tom vlastně nepřekáží a celý proces v zásadě ani nesleduje. Svět se řítí samospádem kamsi, o čem lze přiléhavěji než kde jinde použít obratu: „Čert ví!“

            Můžeme se jen dohadovat, zda milenci a zpěváci sedící na samém vrcholu Boschovy fůry, znamenají naději ve všeobecné mizérii, nebo spíš po úsudku mystiků křesťanských i buddhistických jen navoněnou, ale trnitou cestu, jak se marnost světa množí.  Kdybych uměl dobře starou holandštinu a mohl se nějakým zázrakem přenést na jednu z hostin, kde Hieronymus B. servíroval pečené labutě pro své přátele z řad členů mariánských bratrstev, nejenže bych jej objal a políbil, jak by se slušelo, ale potěšil bych ho i zprávou, že i o pět set let později ještě přízraky, které znával, v jen málo změněné formě kamsi dál smýkají světový vůz.

                                                                                                                                                                          LN, 2009

            Už jenom dodatek z Předmluvy Komárkovy knížky: „Povaha doby je prapodivná a prapodivné jsou i zápisky z ní, v tomto případě koncipované po starodávnu jako novinové sloupky a nikoli jako osobní „blog“. Tajně při jejich „papírovém“ vydání doufám, že jeden exemplářík ukrytý kdesi za trámem krovu by třeba mohl přetrvat i zrušení knihoven a eventuální kolaps digitálních médií. To ovšem doufá každý, kdo něco podobného činí, a všichni se asi velmi mýlíme. To, co nastane, ale nezná žádný z lidí, protože Osud má plný rukáv trumfů, o nichž nevíme.

                                                                                                                        V Praze na svátek Tří králů 2010, Stanislav Komárek

            Víme už, co číst – explicitně o těchto prázdninách?

 

KOMÁREK, S.   Listy v lahvích.  Praha: nakladatelství Dokořán, 2010. ISBN 978-80-7363-300-4.

KOMÁREK, S.  Evropa na rozcestí. Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2510-4.

VACULÍK, L.  Jaro je tady (fejetony z let 1981 – 1987). Praha: Mladá fronta, 1990.

                       ISBN 80-204-0192-X.

VACULÍK, L.   Poslední slovo.  Výbor fejetonů z Lidových novin (1989 – 2001).

                             Praha – Litomyšl: Paseka, 2002 ISBN 80-7185-443-3.