Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Červen 2016

Vysvědčení

        Kdyby si Dagmar Edith Holá, označená jako spisovatelka a publicistka, měla v těchto dnech jít pro vysvědčení za novinový článek uveřejněný 21.června 2016 v příloze LN Akademie, neměla by se čím chlubit. Takovou splácaninu a odbornosti prostý blábol jsem už dlouho nečetla. Kdyby se její text – nadepsaný Asistentem pro sociálně znevýhodněné – netýkal závažného problému, člověk by se mohl zasmát, s dodatkem, že papír snese všechno. Stále si však myslím, že redakce Lidových novin má i pro svou pravidelnou úterní přílohu Akademie odpovědné redaktory. Právě proto, že úloha, postavení a význam asistentů ve školách je setrvale i pro mnohé zúčastněné a zaangažované aktuálním tématem s mnoha otazníky, neměly by se na stránkách vyhrazených školské problematice objevovat – řečeno slovy George Orwella – texty plevelné vitality. Nebo snad, ber kde ber, je v kurzu inkluze (promiňte, společné vzdělávání), budu tedy psát (pochopitelně jen pozitivně) o inkluzi? Mluví se – mlhavě – o asistentech učitele, budu psát o asistentech….bez obav, že bych nedošla sluchu na místech, která ocení, že jsem takříkajíc dobově nezapomněla pozdravit u vrbiček (odkaz na půvabnou a stále pravdivou obrozeneckou povídku Františka Jaromíra Rubeše).

         Budu velmi konkrétní. Přejdu v podtitulu uvedená spojení jako práce se slabšími žáky (lze znevýhodněného žáka označit jako slabšího?), pominu problematický (v čem?) Duchcov, upřímně přeji třicetiletému Josefu Tomášovi, že v práci asistenta navzdory nízkému platu našel životní uplatnění.

        Zajímalo by mě, jestli Josef Tomáš nějakým způsobem autorizoval text, který se ho zásadně odborně dotýká. Pracuje jako asistent pro znevýhodněné žáky na ZŠ Jaroslava Pešaty v Duchcově už čtvrtým rokem. Vzhledem k okolnostem mohl být v začátcích své asistentské kariéry pedagogicky nepopsaným listem (chtělo se mi napsat – tabula rasa – ale zafungovala autocenzura, kolik lidí podobnou repliku dnes ještě pochopí?). Avšak nyní, po třech letech práce ve třídě, už přece musel – a především by měl! – dojít jisté odbornosti. Nezarazil se u textu (cituji): „Prvňačka Adéla působí plaše. Očima ve slabikáři sleduje text, který mají číst. Asistent sedí v lavici vedle ní. Dívka se pokouší šeptem přečíst první větu. Po dočtení mají žáci rozlišit měkké a tvrdé souhlásky. Každý postupně dojde k tabuli a správně doplní  i  nebo  y  v předepsaných slovech. Pro Adélku je to moc náročné“?  Nejen pro Adélku! - ozve se nejen každý učitel (stačí i rodič byvšího prvňáka). Ukažte mi, prosím, jedinou třídu nějaké ZŠ v naší republice, kde žáčci první třídy rozlišují tvrdé a měkké souhlásky a správně po nich doplňují  i nebo  y! Přes všechny peripetie opuštěných osnov a veletoče rámcových vzdělávacích programů pochybuji, že se taková třída najde. A vskutku ještě běháme jeden po druhém k tabuli, abychom doplnili požadovanou samohlásku? Je to časově i jinak efektivní? Kde jsou nové vyučovací metody, využití nových pomůcek? Co by měl vědět asistent v podobné pozici o metodách výuky počátečního čtení? To nejsou pouhé řečnické otázky, ale kořeny efektivity nebo – nedej bože! – škodlivosti působení asistenta pedagoga, v tomto případě v minulosti vysoce ceněných elementaristek (já jsem měla v první třídě pana učitele).

       „Přesuneme se na koberec,“ upozorní Josef dívku. Opravdu s ní asistent pedagoga mluví takovou šroubovanou češtinou? Nedokážu si představit, že bych podobně odtažitě promluvila na žáka i staršího, vane z toho chlad. A to ani nepřipomínám, že sociálně znevýhodněná Adélka bude s nejvyšší pravděpodobností znevýhodněna a priori právě jazykově, komunikačně. Je čeština jejím jazykem mateřským? Jak mluví doma s rodiči a sourozenci? Je znevýhodněná mentálně, sluchově, je diagnosticky zařazená do PAS (pásmo autistického spektra), mohla bych pokračovat, v rámci proponované inkluze je spektrum i sociálně znevýhodněných dětí ještě širší. Věřím, že Josef takto Adélku neoslovil, to je jen absencí jazykového  citu poznamenaná konstrukce autorky článku,  spisovatelky a publicistky.

         Zalíbení v práci, ve výuce na koberci nikomu neberu, ještě nedávno byla oceňovaným atributem progresivity pedagogické práce. Nejste s žáčky „na tépichu“, nepovalujete se na něm, nehoupete se ve třídě v zavěšené síti –pak nestojíte jako učitel za nic, nejspíš nebudete hodnoceni jako „pohodová škola“. Tu pohodičku v Adélčině třídě podtrhuje autorka článku volbou jazykových prostředků adekvátních prvorepublikovým Večerům pod lampou, románům pro ženy: „….trpělivým hlasem ponoukne asistentJosef je trpělivý a znovu vysvětluje. Odměnou mu je to, že dívka se zářivě usměje, když se jí něco podaří….Prvňáčci jsou již unaveni, učitelka je s úsměvem vybídne k protažení. Sama působí uvolněně a má jiskru. Adélka je nejpohyblivější a sem tam si i povyskočí navíc…“.Přímo vidím, jak by se při četbě těchto formulací bavili zástupci jiných profesí, s myšlenkou, co by ti učitelé pořád chtěli, to, o čem se tady píše, to přece dokáže každý… Taky příspěvek ke zvýšení prestiže učitelského povolání! Naštěstí podobné články lidé nečtou.

            Jsme tedy na koberci a spolu s Adélkou „ukazujeme správná písmena….všechna písmenka jsou identifikována. Jde se na skládání slabiky au…“ pro češtinu typičtější slabiku abyste pohledali! K čemu alespoň náznak nějaké odbornosti, musíme dostát prosazovanému trendu, v novinářské hantýrce označovaném jako „háelpéčko“hluboký lidský příběh.

             Věřím, že Josef Tomáš – jako řada jemu podobných – přistupuje k práci asistenta sociálně znevýhodněných dětí bona fide – v dobré víře, že svým svěřencům pomáhá. V článku jsou citována jeho slova o citlivém přístupu k těmto dětem, ředitelka školy uvádí výčet jeho činností, zahrnujících i volnočasové aktivity, včetně sportovních, kulturních, adaptačních a ozdravných pobytů. Jen ten údajně nekompromisní závěr paní ředitelky a z něho plynoucí řešení mě zaráží: „Z platu asistenta se uživit nedá“. Říkejte to mně, která jsem celý život žila z učitelského platu, po nástupu na univerzitu v roce 1986 jako vysokoškolská učitelka platově oproti „základce“  zhruba o pětinu klesla, o posléze vyměřeném důchodu ani nemluvě! Podle autorky článku paní ředitelka „každému ze tří asistentů pedagoga, které ve škole má, dala úvazek navíc, aby ze školství neodešli“. Tomu nerozumím. Pokud měli dosud úvazek – řekněme – deset hodin týdně, navýší se jim na dvacet? Je možné v daných podmínkách školy navýšený úvazek realizovat? Je to legální řešení? Když nic jiného – přispěje vztahům mezi pedagogickým pracovníky, jmenovitě mezi učiteli a jejich asistenty? Je to následováníhodná cesta řešení finančního podhodnocení pedagogů?

        Publikovat články podobné úrovně učitelstvu rozhodně neprospívá.  Nejsou pro nás dobrým vysvědčením.  Máme o čem přemýšlet.

    Hezké prázdniny!

 

      Dagmar Edith Holá: Asistentem pro sociálně znevýhodněné.

                                            Jak vypadá práce se slabšími žáky v problematickém Duchcově?  

                                           Josef Tomáš v ní navzdory nízkému platu našel životní naplnění

                                           Lidové noviny ze dne 21.června 2016, příloha Akademie s.16

                                           Autorka je uvedena jako spisovatelka a publicistka

 


Pasivní rezistence?

        Je červen, měsíc růží, jahod, školních výletů a …přijímacích zkoušek! Aktivně jsem se jich na pedagogické fakultě přestala zúčastňovat v roce 2011. Po třiapadesáti (čtete dobře – 53) letech nepřetržitého působení ve školství. Moc jsem těch postů nevystřídala, začínala jsem jako vychovatelka, pokračovala jako učitelka na základní škole pro vadně mluvící, dvacet šest let jsem pak prožila nejprve jako odborná asistentka, od roku 1997 jako docentka na pedagogické fakultě, na katedře speciální pedagogiky , nikdy na vedoucím místě, vždy bez stranické příslušnosti. U přijímacích zkoušek jsem uchazečky ( uchazeče) o vysokoškolské studium nesčetněkrát vyvedla z míry prostou otázkou: Co vás přimělo k rozhodnutí studovat speciální pedagogiku? Přiznávám, že jsem se musela dost přemáhat, abych zachovala „poker face“ v případě ujištění, že adept(ka) učitelství „má rád(a) děti“.

         V takové dimenzi jsem o svém povolání nikdy neuvažovala. Dostala jsem se k němu náhodou, bylo pro mě nouzovým východiskem, v podstatě okolnostmi vynuceným. Díky, šťastná náhodo! Učitelství stále považuji za velice kreativní povolání, chcete-li je jako kreativní vykonávat. Zkuste se postavit před třicítku osmáků nebo naopak vyjukaných prvňáčků, napochodovat do posluchárny zaplněné dospěláckou mládeží skeptickýma očima zkoumající, co jste tedy zač – a většinu (nikdy ne všechny) z nich zaujmout, oslovit, získat na svou stranu, přesvědčit je, něco jim předat,možná i naučit, pro něco je nadchnout… Jste v nezáviděníhodné situaci, něco po nich chcete, budete chtít (nebo ne?), máte požadavky (tím především také na sebe), byla by vám hanba podbízet se… Přitom nejméně ti od 3.třídy ZŠ vás budou vnímat jako někoho, kdo je pro média všeho druhu  snadným terčem, osobou tak spolehlivě – a trapně!- zesměšňovanou, vrchnostensky různými všeznalci ze všech stran kritizovanou, sociálně ponižovanou. Nemyslím, že by se vaši žáci (studenti, posluchači) zrovna vyžívali sledováním filmů typu Jak jsme hráli čáru. V nedávno vysílaném – proklamativně rodinném -koprodukčním snímku ČT jsou všechny učitelky 60.let vylíčeny způsobem, že by od nich pes kůrku nevzal. Jak jinak a jak jednoduché! Spolehlivě dávkovaná infekce výchovy černobílého vidění světa. V posledních letech jiný obraz učitele nezažijete. V té atmosféře – bohužel často i doma – žijí vaši žáci a studenti. Proč by to vnímali jinak?

          Jsem vrstevnicí Elišky Fučíkové, renomované historičky umění, v letech 1993 – 2004 ředitelky odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. Se zájmem jsem sledovala její autentické vyprávění o životě, vysílané v mém oblíbeném pořadu Osudy na rozhlasové stanici Vltava. Sice jsem nevyrůstala v Praze, ale i ve městě s druhou největší památkovou zónou v ČR, v Olomouci, jsem měla v 50.letech učitele z politických důvodů odsunuté ze škol vyššího typu, na té osmileté střední (dnes ZŠ) nebo na jedenáctiletce (tehdejší obdobě gymnázií) údajně tolik škodit nemohli. Ostatně – i speciální školy (mezi nimi „ta moje“ pro vadně mluvící) bývaly v té době odkladištěm, útočištěm nepohodlných učitelů, byli tam jaksi méně vidět, což svým způsobem byl i můj případ.Vzpomínám na své učitele s vděkem, ne pouze v oparu vzpomínkového optimismu. Byly to z velké části osobnosti, našel se mezi nimi i některý s trochu pro nás mladé podivínskými rysy, jak už tomu u silných osobností bývá. Ti učitelé uměli učit, naučili, měli respekt, rozhodně nám nelhali, jak se po roce 1989 snažily společnosti vnutit urážející plakáty s nápisy Paní učitelko, už nám nemusíte lhát. Ani já jsem ve třídě nelhala, co jsem říct nechtěla, neřekla jsem.

        Nejsem naříkavý typ, snažím se najít pozitivní stránky současné školy (ale řeknu vám – dá to fušku!). S úsměvem sleduji v úterní  příloze Lidových novin glosy paní redaktorky Kvačkové. Často se neubrání pohledům na aktuální dění ve škole přes „toho školáka, co ho máme doma“. Tomu rozumím, taky jsem babička. Není plamennějšího bojovníka proti povinné maturitě z matematiky nad Petra Kamberského. Ten pan redaktor ale musel v hodinách matematiky hodně trpět! Při pročítání Akademie, pravidelné přílohy Lidových novin věnované školství, jsem si poslední květnový den přečetla článek Oldřicha Uličného, podle údaje v LN vedoucího bohemistické katedry na Technické univerzitě v Liberci. Pan profesor pod titulkem O škole, životě a větném rozboru reagoval na otázku paní Radky Kvačkové, k čemu je pro život větný rozbor, uveřejněnou v LN 24.5.2016 A podařilo se mu – jak dnes již vidno –podnítit skutečnou polemiku. Celý příspěvek doporučuji k přečtení, zde jen krátké výňatky:  K čemu je dětem a studentům větný rozbor, je už v odborné literatuře popsáno…..Víme, že kampaň proti výuce gramatiky občas v médiích vzplane, drží se jí ve svých aktivitách soustavně především nekvalifikovaní publicisté a školní revolucionáři či mizomusové, většinou nepedagogové vzpomínající na vlastní odpor k matematice či jiným exaktním postupům včetně větného rozboru. A neslavně také někteří novináři a publicisté….přitom mě ale zaráží, že novináři si nevšímají opravdového problému jazykové úrovně ve školách…..Vždycky se ptám, kdy si přečtu v novinách něco od dobrých a rozumných učitelů a učitelek, kteří se snaží češtinu svých žáků a studentů zlepšovat a kteří gramatiku učí rádi a dobře a vědí, k čemu ve škole slouží. Asi by jejich názory nebyly dost revoluční a atraktivní…“ Tady se hlásím a ozývám! O škole (nejen) píšu často, o výuce větného rozboru jsem psala opakovaně, východiskem mi byly vlastní zkušenosti z výuky mládeže pubertálního věku, bohužel řečově handicapované, což jejich vztah k jazyku, komunikaci nesmírně komplikovalo. Snad právě proto jsem se naučila větný rozbor učit. Prohlašuji bez falešné skromnosti – umím větný rozbor naučit, chcete-li hravou formou, smysluplně. Je to problém METODIKY výuky. Ověřila jsem si to na různých školních frontách, i na fakultě vyžádaně potajmu se studentkami z katedry, která nebyla mou mateřskou. Zvítězilo právě to logické uvažování, analytické myšlení, žádná cesta přes spojky, ale o tom všem jsem již podrobněji psala v nejednom  blogu (např. Slovo do pranice – o větný rozbor).

        Tomáš Feřtek je v LN uváděný jako odborný konzultant společnosti EDUin. Jeho reakce na článek profesora Uličného, uveřejněná v LN 7.června 2016, již svým titulkem předznamenává militantní charakter publikovaného názoru – Čemu a proč škodí větný rozbor. Opět doporučuji k přečtení. Ocituji část, která mě obzvlášť zaujala, a to autorovou bohorovností : „Profesor Uličný se v závěru textu podivuje, proč ti učitelé, kteří učí češtinu „dobře“, tedy podle jeho představ, tak málo své postupy veřejně hájí. Nabízím hypotézu postavenou na zkušenosti s učiteli z kurzů mediální výchovy. Češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitější strukturovaný text neumějí. Přitom o jedné věci není pochyb. Větný rozbor ovládají na výbornou“.  

       Komentář k citované části textu velmi výstižně a kultivovaně formulovala další účastnice polemiky. Stala se jí článkem nadepsaným O větném rozboru a vyjadřování uveřejněným v LN 14.6.2016 Helena Pavlíčková, vyučující lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity J.E.Purkyně. Paní doktorka kromě jiného napsala: „Polemika Tomáše Feřtka Čemu a proč škodí větný rozbor vyzývá k reakci nejen překvapivou hypotézou, že „češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitěji strukturovaný text neumějí“. Přisoudit tak velké skupině lidí tuto negativní charakteristiku by bylo třeba potvrdit či vyvrátit velmi poctivě založeným průzkumem a jeho statistickým vyhodnocením. Na nic z toho se ovšem autor neodvolává, a je proto na pováženou, že své subjektivní dojmy povyšuje na konstatování reálného stavu…….. Správně aplikovaná výuka větného rozboru může rozvoji abstraktního myšlení napomoci, podobně jako výuka matematiky“.

            Tomáš Feřtek se dovolává své zkušenosti s učiteli v kurzech mediální výchovy. Možná právě v tom je „jádro pudla“. Netvořili tito učitelé příliš specifickou a homogenní skupinu ? Toť otázka. Nic proti mediální výchově. S jejími prvky jsem se poprvé setkala před lety na Šrámkově Sobotce v přitažlivém pojetí a podání Josefa Šlerky, na webu Startupnes.cz označovaném za „matadora české IT scény“ a dala by se uvádět další ocenění. Dovedl zaujmout – i nás „sešlé do údolí let“. Pokud se nemýlím, Tomáš Feřtek byl členem týmu připravujícím skutečně mimořádně vydařený televizní seriál Případy 1.oddělení. Komu čest, tomu čest. Patřilo by se však, aby Tomáš Feřtek – jako osoba tak vehementně se angažující v otázkách našeho školství –reagoval na polemiku Heleny Pavlíčkové a solidně doložil, že se ve svých závěrech opravdu neopírá jen o vlastní subjektivní dojmy povyšované na konstatování reálného stavu.

            České učitele a učitelky bych prosila, nejen češtináře, aby si znovu přečetli polemický příspěvek pana profesora  Uličného,, aby dávali o sobě vědět, aby mluvili a psali o svých dobrých zkušenostech i problémech. Dávejme o sobě víc vědět nejen výzvami ke stávkám a věčným handrkováním o penězích. Pasivní rezistence nikam nevede.

Oldřich Uličný: O škole, životě a větném rozboru

Lidové noviny  31.května 2016 

(Autor je vedoucím bohemistické katedry na Technické univerzitě v Liberci)

 

Tomáš Feřtek: Čemu a proč škodí větný rozbor

Lidové noviny  7.června 2016

(Autor je odborný konzultant společnosti EDUin)

 

Helena Pavlíčková: O větném rozboru a vyjadřování

Lidové noviny  14.června 2016

(Autorka vyučuje lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity J.E.Purkyně)