Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Květen 2016

Bejvávalo…..

       Dostala jsem pozvání na oslavu 65.výročí založení ZŠ a MŠ logopedické Olomouc. Na té škole – tehdy pod označením ZŠ pro vadně mluvící – jsem na (Svatém) Kopečku v letech 1963 – 1986 učila. Dnes škola sídlí opět  v Olomouci, kde také 1.září 1951 vznikla. Oslava byla vzorně připravena, sluší se vedení školy,  všem vyučujícím a především 160 aktivně zapojeným žákům školy ze srdce poděkovat.

       Vedle milých zážitků ze setkání s kolegy a bývalými studentkami speciální pedagogiky jsem si odnášela také Sborník přednášek z logopedické konference konané u příležitosti 60.výročí založení ZŠ a MŠ logopedické Olomouc na Pedagogické fakultě UP v Olomouci dne 13.10. 2011. Součástí sborníku je můj příspěvek. Začetla jsem se – a uvědomila si, že bych po pěti letech nezměnila ani písmenko. Možná, že právě v době zjitřené diskusemi kolem škol  - jak šel čas – pro mládež vyžadující zvláštní péči , pro handicapované, pro děti znevýhodněné, pro žáky se specifickými potřebami (ostatní doplnit podle znalostí a libovůle) nabízený pohled a vzpomínka nezaškodí.

Plné znění textu:

        Mé vystoupení je nadepsáno poněkud  nejednoznačnou otázkou: Když vzpomínat, tak na co? Chtěla bych všechny ujistit, že v žádném případě nemíním upadat do nějaké nostalgie nebo do růžového oparu vzpomínkového optimismu. Naopak bych přivítala, kdyby se vše odehrálo v soudobém interaktivním trendu, kdybych vás přiměla, a nebojím se říci vyprovokovala k otázkám, ať již v průběhu či na závěr mého vystoupení.

Ve škole na Kopečku – jak jsme byli zvyklí říkat –jsem prožila 23 let, a to od března 1963 do února 1986. Při zpětném pohledu je dobré si uvědomit všechny souvislosti, celospolečenským klimatem a poměry počínaje, až po tehdejší době odpovídající vybavení školy. Vrcholem techniky ve třídě byl diaprojektor, gramofon a meotar, tedy zpětný projektor. Neexistovaly slidy, na meotar jsme si připravovali blány (ještě je mám schované).

       Z pomůcek bych však ráda metaforicky  připomenula prachobyčejnou  školní křídu. Vícekrát jsem již v různých diskusích s hrdostí použila někde zaslechnutý bonmot, že patřím k těm učitelům, kteří „se zamazali od křídy“. Jsem velmi vděčna škole na Kopečku za vše, co mi poskytla a čím mě vybavila  pro mé následné působení na pedagogické fakultě. Bez zkušeností nabytých v průběhu let na vzpomínané škole, bez toho „umazání  od křídy“ bych se  další čtvrtstoletí jako vyučující na vysoké škole cítila mnohem nejistěji, neměla bych se o co opírat.

      Ve škole na Kopečku jsem přežila – bohužel doslova – čtyři ředitele, s ohledem na často trapně prosazované gender studies  sdělení opravím na jednu ředitelku a tři muže – ředitele. První z nich – Jaroslav Štranc – jehož životní data se shodou náhod kryjí s daty profesora Sováka (1905 – 1989) – mě onoho 3.března 1963 přivedl ke dveřím třídy se slovy: „Hážu vás do vody a plavte!“ Na ředitele Štrance vzpomínám z více důvodů. Jako naprostý učitelský, neřkuli logopedický elév jsem byla silně pozitivně ovlivněna jeho noblesou a především atmosférou důvěry , kterou svým podřízeným, celému učitelskému sboru vytvářel. Lidsky mi dodnes zní v uších jeho reakce na má slova, že“…tady něco smrdí“.S jemnou výčitkou v hlase mě opravil: „Ale paní kolegyně, snad páchne “. Pochůzky po chodbách pedagogické fakulty mezi dnešními studenty by zřejmě pan ředitel Štranc nepřežil.

       Vraťme se ale raději k všudypřítomné atmosféře důvěry. Jeden ilustrativní příklad za všechny. „Než byste se měla ve třídě dopustit něčeho nepřístojného, raději  třídu opusťte a projděte se po chodbě“, znělo jedno z doporučení,  kterých se mi od pana ředitele dostalo. Nikdy jsem ani v pohnutí učitelské mysli třídu v průběhu vyučování neopustila. Ale věděla jsem, že to můžu udělat, aniž bych byla při náhodném setkání podrobena výslechu, co na chodbě školy v době výuky pohledávám.

        Za ředitelování Jaroslava Štrance se na jaře roku 1964 ve škole na Kopečku konalo setkání zástupců všech základních škol pro vadně mluvící z celého tehdejšího Československa. Bylo samozřejmě pracovní, ale sblížilo účastníky i kolegiálně a lidsky. S podobnou iniciativou jsem již nikdy později nesetkala.

      Zde si dovolím malé odbočení. Byla to léta šedesátá, doba politického uvolnění, označovaná jako„détente“. Rozlehlá zahrada bývalého arcibiskupského sídla  vydávala své plody, mezi nimi také švestky. S těmi nasbíranými do sudu se jednoho odpoledne vydal pan učitel Kráčmar do nedalekých Dolan, aby tam strávil noc v pálenici. My ostatní, učitelé, vychovatelé, kuchařky i paní uklizečka jsme se za zvuků harmoniky střídali u prádelního kotle při míchání povidel – vařila se dlouho a muselo se míchat  intenzivně. Škola pak měla pro případné vizity a návštěvníky vlastní slivovici a  na děti zbyla ta povidla.

     Prioritní byla pro všechny zaměstnance – a chci tím zdůraznit opravdu všechny, nejen pedagogické pracovníky – řeč, mluvní projev svěřených dětí. Škola na Kopečku byla dříve orientována především na koktavé, na balbutiky. Ještě jednou vzpomenu ředitele Štrance, který zavedl něco, co přetrvávalo další léta, i po jeho odchodu v roce 1970, a co mi připadalo z pedagogického hlediska  naprosto opodstatněné a především pro žáky přínosné. A prospělo to i mně jako učitelce.

       Základnímu poslání školy – úpravě mluvního projevu žáků – byly podřízeny dva základní aspekty výuky, organizace a průběhu výchovně vzdělávacího procesu, abychom se přidrželi pedagogické terminologie. Jednalo se o výběr a  volbu adekvátních vyučovacích metod a druhým aspektem byla odpovědnost třídního učitele za řeč žáků.

      První dva týdny školního roku byly věnovány navozování nové techniky řeči. V průběhu dalších měsíců měla být nová technika řeči fixována a automatizována. Znamenalo to dát co největší prostor verbálnímu projevu žáků. Samozřejmě ne pouze v době vyučování, ale je nasnadě, že ve výuce proces probíhal nejsnadněji.  Stručně řečeno: mluvit měl ve vyučovacích hodinách  a priori žák, učitel co nejméně. V úvahu tedy nepřicházely expoziční monologické metody výuky (např. výklad učitele), tzv. tiché zaměstnání v hodinách apod. Naopak preferovány byly metody dialogické, heuristické. Ty jsou – jak známo – velmi náročné jak na přípravu učitele, tak na jeho všeobecný rozhled a přehled.

Pro        ilustraci uvedu jeden příklad ze 70.let minulého století.  Jako vedoucí učitelské knihovny jsem dostala svolení zakoupit publikaci týkající se programovaného učení. S počítači to v těch letech  pochopitelně nemělo nic společného. V knize jsem našla program sestavený pro výuku slovesného vidu v hodinách českého jazyka. Mluvnická kategorie slovesný vid je učivo náročné na jazykový cit, o čemž by mohli povyprávět cizinci zápasící s češtinou. Žáci potýkající se s vadou řeči  mnohomluvností zrovna neoplývají, což zákonitě oslabuje jejich  mluvní pohotovost a také jazykový cit.  Zájem žáků o jiný způsob výuky jsem potměšile přiživovala poznámkami, že „…. se budeme učit  jako v Americe“. Zájem vzbuzen byl, zbývalo sednout k obyčejnému psacímu stroji a opakovaně vždy v několika průklepech pro všechny žáky program naklepat.  Program představoval  sled  úkolů, jejichž postupným správným plněním se adept posouval až ke konečnému výdobytku – novému  poznatku, kterého se domohl vlastní úvahou a úsilím. Zadání bylo ve třídě rozdáno, děti pracovaly , já  procházejíc mezi nimi tu onoho, tu druhého váhavce k patřičnému řešení  slůvkem popostrčila. Výsledek byl skutečně překvapující. Žáci si pro ně obtížnou látku slovesného vidu dokonavého a nedokonavého osvojili mnohem lépe a podstatněji než při běžné výuce. Měla jsem z dřívějška možnost srovnání. Důvod k jásotu však nebyl na místě. Zavčas jsem si uvědomila zásadní nedostatek této vyučovací metody – žáci pracovali mlčky,nemluvili. Ve třídě žáků s narušením plynulosti řeči byla tato metoda kontraproduktivní, přímo zásadně nedoporučitelná. Promítněme situaci do dnešních dnů a zvažme efektivitu a především adekvátní  míru  a způsob využívání počítačů ve výuce žáků základní školy logopedické.

     Podrobnější analýza aplikovaných vyučovacích metod ve výuce řečově handicapovaných žáků  by si vyžádala samostatnou diskusi. Už jen namátkou – v závěru školního roku  jsme kupříkladu nechávaly (tedy i mé kolegyně, nebyla jsem v tom osamocena) děti učit. Vzpomínám si, že tak proběhly hodiny dějepisu, matematiky apod. S naší  pomocí si žáci vypracovali  přípravu na hodinu, učitelé zasedli na jejich místa do lavic – a věřte, nedopadalo to nejhůře. Po roce 1989 jsem si při halasné proklamaci údajně nových vyučovacích metod na školu na Kopečku často vzpomněla. I slovy profesora Sováka, že kdybychom  třeba více četli, nemuseli bychom  tolik  objevovat.

     Zbývá zmínit ještě druhý ze specifických aspektů uplatňovaných ve výchovně vzdělávacím procesu ve škole, jejíž jubileum si společně připomínáme. Byla jím  odpovědnost  třídního učitele  za řeč svěřených žáků, tedy za průběh a realizaci logopedické intervence. Týkalo se to zejména učitelů na 2.stupni základní školy. Jejich úvazek činil v inkriminované době 21 -23 vyučovacích hodin – tedy přímé práce s žáky týdně. Podle aprobace jednotlivých vyučujících  to znamenalo, že by třídní učitel ve své třídě pobyl nějakých sedm osm vyučovacích hodin týdně. Po celých 23 let svého působení na škole na Kopečku měli všichni vyučující možnost  dobrovolně  učit ve své třídě i předměty, pro které neměli  aprobaci. Umožnilo mi to působit na své žáky mnohem intenzivněji, ve své třídě, většinou osmé, jsem byla každý den  několik vyučovacích hodin. Bylo to pro mě samozřejmě náročné na přípravu, ale na druhé straně také inspirující a podněcující. Myslím, že pozitivní důsledky těchto nároků pociťuji dodnes. Dodnes  se rovněž zabývám otázkou, co je pro učitele a zejména jeho žáky důležitější: metodika výuky, nebo výsostná orientace v daném oboru?  Kloním se k metodice, s vědomím, že perfektní  znalost oboru učiteli umožňuje pohybovat se ve výuce svobodněji, s větším rozletem.  Dnes, v době informačních technologií, kdy dobrý učitel je svým žákům spíše navigátorem v mořích a oceánech informací, už ten problém má jinou dimenzi.

    Přeji „své rodné“ škole, aby i v budoucnu byla spolehlivým přístavem všem, kteří v ní na kratší či delší čas zakotví. Mám na mysli jak děti s narušením komunikační schopnosti a jejich pomoc hledající rodiče, tak všechny pedagogické pracovníky a vůbec zaměstnance této potřebné instituce. Aby se rozmnožily řady těch, kteří při dalším výročí budou na školu vzpomínat tak rádi a s takovou vděčností jako já.