Učitelské postřehy

         Přečetla jsem si zprávu České školní inspekce ze dne 24.3.2016 – Výsledek šetření – Šikana na střední průmyslové škole, Praha 10, Na Třebešíně 2299 (www.csicr.cz). Zklamání, nebo překvapení? Krátce: v celé smutné záležitosti se iniciativně a odpovědně chovali – jak se dnes říká „konali“ – jen studenti, v inkriminované zprávě označovaní jako žáci třídy 2.E, spolužáci oněch tří – jak je nazvat?. Žáci 2.E opakovaně a doloženě konkrétně upozorňovali vedení školy, všechny odpovědné pedagogické pracovníky na situaci ve třídě. Jak vidno – nedostávalo se jim sluchu, ani pozornosti. Vedení školy, jak uvedeno ve zprávě, pochybilo, ostatní vyučující, kolegové paní učitelky – o tom už se ve zprávě nepíše –  mlčeli. O ničem nevěděli? Kdo zklamal? Ještě ve druhém pololetí školního roku 2014/2015 inspekce konstatovala, že výuka učitelky L.V. „byla realizována v souladu se školním vzdělávacím programem“ – vše bylo v naprostém pořádku. Svědčí o tom i fakt, že v uvedeném školním roce vyučovala L.V. angličtinu a ruštinu v sedmi třídách, od září 2015 byla pověřena výukou v jedenácti třídách. Již v říjnu 2015 však – opět žáci a opět zbytečně  – upozorňovali vedení školy  na problémy v organizaci výuky uvedené vyučující. Čím vše vyvrcholilo, je známo. O něčem podstatném se však mlčí. Promluvil o tom v jednom televizním pořadu Janek Wagner ( provozovatel portálu Česká škola): paní učitelka L.V., která krátce po školním incidentu zemřela, byla Ruska. Mohla v současné hystericky vzedmuté protiruské vlně očekávat podporu nebo počítat s pochopením, dovolávat se porozumění ve svém nejbližším okolí?

            Od Vánoc se chystám napsat o jednom z dárků – o mimořádné knize Richarda Dawkinse: Magie reality – Jak víme, co je skutečně pravdivé. Hodný a vědoucí Ježíšek! Stále se však objevují aktuální témata, která Dawkinse odsouvají. Zapracovala náhoda – v městské knihovně jsem objevila titul téhož autora: Záhadám vstříc – Jak jsem se stal vědcem (už tu knihu mám, nejen vypůjčenou!) Jak nedávný host našeho televizního Hyde Parku poznamenává: „…nehodlám tu prozrazovat žádné důvěrnosti. Tahle autobiografie má být o něčem jiném“. A také je!  Richard Dawkins, ročník 1941, píše vtipně, naléhavě, věcně – i o šikaně, a to z vlastní zkušenosti. Určitě se k jeho poznámkám o šikaně ještě vrátím, zatím si poznamenávám strany – především 104 – 106, 132-133. Vzpomínky na různé formy šikany se objevují i ve spojitosti s mottem školy svaté Anny, které „nešlo neobdivovat: Mohu, měl bych, musím, provedu“.

            Dawkinsovu knihu  Záhadám vstříc- Jak jsem se stal vědcem bych vřele doporučila budoucím kantorům, kteří mění fakulty. To je titulek z Lidových novin ze dne 30. března 2016, s objasňujícím podtitulem Studenti sepsali 21 tezí, jak by se měla vyvinout výuka na pedagogických fakultách. Něco takového mě jako učitelku, navíc  následně čtvrtstoletí vyučující na pedagogické fakultě nemohlo nechat klidnou. Jen na okraj: češtinářsky i fakticky bych dokonavý vid slovesného tvaru – jak by se měla vyvinout – potřebně realisticky změnila na vid nedokonavý –  jak by se měla vyvíjet. Ono to tak naráz – při sebe lepší snaze a vůli – nepůjde. O podobných změnách a pokusech, které jsem zažila i sama se snažila zavádět, bych mohla vyprávět! Vzpomene někdo na výzvu Univerzity Hradec Králové z počátku 90. let –Zkouším to jinak?

            V Indexu LN (4/2016) jsem si posléze mohla v článku Bída před tabulí přečíst Nové učitelské luteránství, jak bylo nadepsáno  21 idejí pro vzdělávání v 21. století. Jen namátkou (ostatní snadno dostupné): Citlivý přístup – Spolupráce s okolím – Vysoké cíle – Příležitost pro všechny….Co je v tom specifického pro školství, pro výuku budoucích učitelů? Pouhopouhé proklamace, nic jiného. Jsem všemi deseti pro změny v přípravě učitelů na pedagogických fakultách! Ale dalšími proklamacemi cesta nepovede. Až příliš mi to připomíná jeden okruh (ne prosím otázku!) ze souboru státnicových témat – Osobnost speciálního pedagoga. „Co o tom chcete říct?“, provokovala jsem své studentky. „Sama bych řekla jediné: měl by to být člověk s velkým čé, další budou jen slova, slova, …“ Pokud semináře na pedagogických fakultách vedou doktorandi, je to špatně. Co můžou předávat? Pochopím to na přírodovědecké fakultě, kde doktorandi mohou studenty seznamovat třeba s laboratorní technikou. Vždycky vzpomenu Karla Čapka. Na Filosofické fakultě UK v době jeho vysokoškolských studií – kolem roku 1920 – směli semináře vést pouze docenti a profesoři. Má to logiku. Stačí si uvědomit strukturu a význam odborného semináře. Sama jsem je upřednostňovala a v realitě – se zkušenostmi z výuky na speciální základní škole – ducha semináře vnášela i do přednášek, jsem přesvědčena, že ku prospěchu věci. A ty nešťastné testy jako forma zkoušení! Dlouho nebylo bé , dáme bé! Jak pohodlné a jak hloupé – a zhoubné! Chtějte potom po budoucím učiteli, aby formuloval myšlenku, řekl kloudnou větu, když nezřídka za celý semestr nepodstoupí ani jedinou ústní zkoušku, jenom testy, dokonce jsou na ně – z neznalosti? pohodlnosti? – degradována i znovu vzkříšená kolokvia! Zkouška – to je především rozhovor na dané téma. Posluchači, které jsem blíže poznala v prakticky vedených seminářích, bývali překvapeni mým sdělením, že u zkoušky si mohou sami zvolit z daného seznamu otázku, okruh, o kterém chtějí hovořit. Ovšem – jen poprvé. Pokud neuspěli podat zvolený problém na patřičné odborné vysokoškolské úrovni, u dalšího zkouškového termínu už vše probíhalo „po staru“. Vzpomínám na studentku, která mi po čase řekla: „Ale já jsem tehdy uměla jen ten vybraný okruh, to ostatní ne“. Ujistila jsem ji, že jsem si toho byla vědoma. Ale bylo pro mě důležitější, že dokázala ke zvolenému problému přistoupit náležitým vysokoškolským způsobem, ne jen papouškovat něco z poznámek, z jedné publikace. Ke státní zkoušce se jistě připraví v rozsahu zadaných okruhů podobným způsobem.

            Ne vše, co jsem do svého způsobu a pojetí vysokoškolské výuky zaváděla, bylo všem studentům „po srsti“.Vyžadovala jsem hodně písemných prací, které jsem vracela studentům bohatě popsané poznámkami, které jsme ještě spolu probírali, diskutovali, často včetně „doučování“ stylistiky, pravopisu, syntaxe. Někteří psali práce opakovaně, opakovaně jsem  – vedle nich, ne proti nim – seděla a vysvětlovala a vysvětlovala…“Víte, jak jsem vás tehdy nenáviděla?“, řekla mi při postátnicovém loučení jedna ze studentek, v té době už porozuměvší. Časově to bylo – při početnosti studijních skupin na pedagogické fakultě – velmi náročné – pro mě! Nebylo divu, že jsem nezvládala výuku na více fakultách, zůstávala a působila po celý týden (nejen v určité dny) na „své rodné“fakultě – a tvrdě vyžadovala dodržování konzultačních hodin, pokud nebylo  mailem, telefonem dohodnuto jinak. Zápočty jsem nikdy(!) nezapisovala do stohu otevřených indexů přinesených jedním studentem nebo zanechaných k podpisu na sekretariátě katedry. Počátkem 90.let dostávali mí studenti začátkem semestru v semináři seznam knih, kolem dvaceti, ještě bych ho někde našla. Všechny knihy se různým způsobem vztahovaly k logopedii, k problematice narušení komunikační schopnosti. Seznam zahrnoval i beletrii, kupříkladu Pana Kaplana, který měl třídu rád nebo Květu Koževnikovou s půvabnými lingvistickými povídkami Aby řeč nestála. Udělení zápočtu bylo podmíněno rozhovorem o dvou knížkách, které si student „vytáhl“ podle číselného kódu. Dopředu jsem řekla, že nejsem naivní. Vím, že nikdo všechny knížky nepřečte. Chci, aby je vzal do ruky, seznámil se s jejich autorem a oblastí, kterou se kniha dotýká logopedické problematiky, uvědomil si její šíři – a o všem dokázal stručně, ale výstižně pohovořit. Upřímně řečeno – čekala jsem s mírným mrazením v zádech, až si někdo půjde na mě stěžovat na mé neobvyklé požadavky. Nestalo se. Oddechla jsem si, když jsem uslyšela v rozhlase vyprávění Jiřiny Šiklové po návratu z USA. Hojné psaní esejů a podobné praktiky ve výuce v USA se jí moc líbily. Jak by se k podobným aktivitám a požadavkům svých vyučujících na pedagogické fakultě stavěli „revoltující“ studenti? Přijali by je?  A co ti vyučující?

            A co ožehavá otázka pedagogických praxí? Je jich bezesporu potřeba jak soli – ale smysluplných! Vyjadřovala jsem se k nim obšírně nejméně ve dvou dávnějších blogech. Pedagogické praxe jsem si „ohmatala“ z obou stran – roky jako učitelka na speciální základní škole, dnes by nesla označení fakultní, a potom přes čtvrtstoletí jako vyučující na pedagogické fakultě. Mimochodem – bez té předchozí vlastní základoškolské praxe bych si  působení na pedagogické fakultě vůbec nedokázala představit. Samostatnou kapitolou potom byla – z mé strany rozhodně ne formální – „kontrola“ studentských příprav na hodiny praxe (jejich úroveň byla plně v kompetenci a povinnostech daného učitele), a seznámení s  realitou absolvovaných pedagogických praxí. Bohužel – málokdy potěšující. Nezapomenu, jak mi byla studentkami předložena dvě do slova a do písmene stejně formulovaná hodnocení proběhlé pedagogické praxe.

      Ještě slovo k přednáškám (osobně jsem mívala „vystoupení“, pojem přednáška jsem si rezervovala pro konference a podobné aktivity). Tady se obrátím znovu na Richarda Dawkinse. V knize Záhadám vstříc píše: „…absolvoval jsem tam přednášky a cvičení, ty ale nebyly o nic pozoruhodnější než přednášky na jakékoli jiné univerzitě. Některé byly dobré, jiné špatné, z mého hlediska to ale bylo víceméně jedno, protože mi tehdy stejně nedocházelo, proč se vlastně na přednášky chodí. Kvůli získávání informací to není, a moje tehdejší počínání (stejně jako chování prakticky všech studentů) spočívající v otrockém vytváření poznámek nenechávajícím vůbec žádný prostor k přemýšlení nemělo tudíž žádný smysl….Cílem přednášky by nemělo být předávání informací, od toho jsou tu knihy a knihovny, dnes i internet.Přednáška by měla inspirovat a podněcovat k myšlení. Dobrý přednášející přímo před vámi myslí nahlas, snaží se uchopit myšlenku a někdy po ní třeba i zničehonic chňapne….Přemýšlet nahlas, rozvažovat, přemítat, přeformulovávat myšlenky ve snaze o větší jasnost, zamyslet se a pak vystihnout jádro věci, změnit tempo a nechat posluchačům prostor pro přemýšlení, přesně tak má vypadat přednáška o nějakém tématu a přesně tak se může na posluchače přenést nadšení pro dané téma. Pokud si přednášející něco mumlá, jako by to četl, může si to stejně dobře přečíst i obecenstvo – dejme tomu v knize, kterou přednášející sám napsal….Snažit se ale ze všech sil zaznamenat každičkou větu, kterou přednášející utrousí – což přesně jsem dělal já –je studentům k ničemu a přednášející demoralizuje. Při svých současných přednáškách pro studenty nevidím než moře hlav skloněných nad notebooky. Přednáším proto raději pro laické publikum, na literárních festivalech, při nějakém výročí nebo jako host na univerzitách, kdy studenti přijdou, protože sami chtějí a ne proto, že to mají v osnovách. Při takovém veřejném přednášení nevidí přednášející skloněné hlavy a kmitající ruce, nýbrž pozorné obličeje, které se usmívají a je na nich vidět porozumění – nebo pravý opak. 

            Opouštím – nerada a ne na dlouho  – myšlenky Richarda Dawkinse, zejména ty z kapitoly Učím se řemeslu, ale u studentů zůstanu, a to u budoucích středoškoláků aktuálně prožívajících strázně přijímacích zkoušek. Na stole mi leží několik stránek vytržených z Lidových novin, na kterých jsem si pomocí zkušebních testů z matematiky a češtiny (spoře se objevila i angličtina) ještě nestačila ověřit, jak bych uspěla u přijímacích zkoušek na osmileté, šestileté či čtyřleté gymnázium (zatím to se mnou nevypadá nejhůř, mou největší slabostí je nepozornost!)). Možná jsem  také úvodní novinový text k uveřejňovaným materiálům nečetla dost pozorně. Přemýšlím, komu jsou určeny krátké úvodní texty jednotlivých okruhů z učiva českého jazyka a matematiky. Učitelům snad ne. Rodičům žáků podstupujících přijímací zkoušku? To asi také ne. Tedy těm páťákům, sedmákům  a deváťáům ky samotným? To by mělo logiku. V tom případě mi krátká shrnující poučení k řešení matematických příkladů vycházejí jako mnohem lépe zpracovaná než ta češtinářská. Mé hodnocení se opírá o několik školních let, kdy jsem matematiku (v osmé třídě) učila. S výukou českého jazyka mám však mnohem bohatší zkušenosti, podezděné realitou zdolávání jazykových, mluvnických, stylistických problémů žáků – odborně řečeno – s narušením komunikační schopnosti, což nemohlo zůstat bez vlivu na jejich postoje k jazykovému vyučování a jejich důsledkům (pro mě jako učitelku výborná škola!). Něco ze zmiňovaných textů mi připomíná smutnou zkušenost maminky žáka sedmé třídy. Na dotaz, jak mu rodiče mohou pomoci se školními problémy v češtině, se nešťastné mamince dostalo od paní učitelky vskutku odborného doporučení: „Tak mu třeba večer předčítejte ze Stručné mluvnice české!“ Jsem zastánce co nejjednodušších vysvětlení, aby je pochopil „trojkař“ (nějak zapomínáme, že slovní ekvivalent číselné trojky je „dobře“). Ti pohotovější, možná inteligentnější se třeba časem dopracují k různým odbornějším termínům a definicím, potřebným ke zkouškám, ale mě jako učitelku uspokojí ten trojkař, který problém zvládá prakticky. Abych nezůstala u slov: jak rozliším při větném rozboru podmět a příslovečné určení? Příklad : Šel jsem lesem.  Šel jsem – jasný přísudek. Ptej se dál: šel jsem kudy? Lesem. Nebo jsem šel kým, čím? Když se můžu zeptat dvěma způsoby – kudy? nebo kým, čím? – nebude to slovo ve větě předmět. Zpočátku stačí vysvětlit tak jednoduše, netřeba hned přísně definovat rozdíl mezi předmětem a příslušným příslovečným určením. Na to – možná – dojde později, a když ne? Stane se něco? Dovolím si pochybovat, že žák páté třídy pochopí a správně doplní větu Vedl správu lesa (úkolem bylo ve slově správa doplnit první vynechané písmeno). Podobných příkladů mám zatrženo víc. Za zbytečnou zlomyslnost (?) považuji doplňování pravopisných jevů ve větách typu V-v-klaný v-klan ob-dl- s-čci a v-ři.  Slep- slep-š si doma slep-l rozb-té váz-. S-tý s-rov- pokrm zas-til kob-l- i zb-vající dob-tek. Hlem-žď se sm-ká L-tom-šlí. S-rá s-irka nehoří, s-rová však s-čí. Stačí? Osobně jsem proti textům, kde mají žáci  nalézt a opravit úmyslně napsané chyby (Druhý den ráno sme uš všichni znovu pylně pracovaly, protože jsme si byly velice dobře vjedomy toho, že se blýží obdobý dešťů.) Věřím, že chyby se fixuje a spoléhat v době, kdy děti zrovna moc nečtou, na vizuální zakořenění správného, je liché. Počítala bych také s nervozitou, která u zkoušek navzdory všem doporučením a dobrým radám nepochybně zapracuje.

      Tolik aktuálně něco ze  zaznamenaných učitelských postřehů.  Vyvolají-li polemiku, přivítám ji. Polemika, diskuse je však v učitelských kruzích vzácným kořením. Jsme tak lhostejní, neteční?