Zpíváte (si)?

Kdo tohle správně přeloží z češtiny do češtiny, může si zazpívat tři známé písničky:

Hopsal nejlepší přítel člověka přes obilninu,

přes plochu s porostem zelené trávy,

šel za ním člen loveckého sdružení

se součástí opeřence na pokrývce hlavy.

 

Domácí zvíře se protahuje otvorem,

domácí hlídač osvětlovacím otvorem ve zdi,

jestli nespadnou dešťové srážky,

mokří nebudem.

 

Zařízení na pečení se nám zřítilo,

zařízení na pečení se nám zřítilo.,

kdo nám je dohromady dá?

Dříve narozený stavitel pečících zařízení

odešel z domova,

a ten mnohem později narozený to neovládá.

            Zazpívali jste si? Pobavili jste se? Co pamatuju, moje studentky (i případné studenty), včetně  „dálkařů“ jsem vtipným textem Jiřího Havla zaujala pokaždé. Textem nejen vtipným, ale především užitečným. Předkládala jsem ho – a jemu podobné – v seminářích logopedie těm, kteří měli ve třídách a na logopedických pracovištích posilovat mluvní apetit dětí a mladistvých, kteří se – dnešní odbornou terminologií – potýkali s narušenou komunikační schopností, prostě jim z různých důvodů nebylo do řeči. Vždycky mě iritovaly slaboduché logopedické říkanky a účelově sestavené texty, obracela jsem se raději k příslovím, pořekadlům, citátům, pranostikám – a k písničkám. V hodinách literární výchovy jsem opakovaně – zcela mimo osnovy – uspěla s Kamarády Jiřího Suchého nebo s Vanou plnou fialek Hany Hegerové – všechno ještě z desek na starém dobrém gramofonu (základní školu pro vadně mluvící jsem opustila v únoru 1986). Neopakovatelná byla hodina, kde se nachomýtl náš foniatr pan doktor Široký. Zjistiv, že se zabýváme historií Osvobozeného divadla, na zamýšlené hodnocení pokroků v řečovém projevu žáků načisto zapomněl. Vystřídal mě u klavíru a zbytek hodiny jsme prozpívali, přiznávám nejvíc pan doktor navrátivší se tak do let svých medicínských studií v Praze. Kluci-osmáci byli nadšení!     

            Věřím slovům Milana Kundery, že hudba je pumpa na nafukování duše. Mám ověřeno na sobě, aplikovala jsem ve výuce. Gramofon býval v mé třídě často v permanenci. Před písemkou z matematiky( učila jsem ji – a ráda!), před ohlášenou hospitací (oproti „běžným“základkám bývaly u nás častější) mělo žactvo na vybranou. Co si pustíme? Začátek  Beethovenovy Osudové nebo Tanec rytířů z baletu Romeo a Julie? A co tu scénu rozednívání, s mlhami nad vodami, s pocitem blížícího se….čeho? Prokofjev přicházel v úvahu také hudbou k Ejzenštejnovu filmu Alexandr Něvský. Vše bez ideologie, jen s prožitkem hudby. Když v roce 1980 zemřel Jan Werich, zazpívali jsme si , co „je pravda odvěká, že šaty dělají člověka…“ a z gramofonu zazněla v podání slepého houslisty Mareše píseň Kde domov můj. Udělení Nobelovy ceny básníku Jaroslavu Seifertovi jsme oslavili poslechem úryvku Smetanovy Vltavy. Nepřipomínala jsem, že právě Seifertovy verše byly kromobyčejně vhodné – verbálně i psychoterapeuticky – pro navozování žádoucí nové techniky řeči – vždyť jak krásně se“klouzalo“, jak přirozeně se přes vokály propojovala slova „…utři si slzy a usměj se uplakanýma očima…“.

            Ty gramofonové hudební „výlety“ (později i magnetofonové) byly občasné, příležitostné, ale písničky nás provázely dennodenně! Zpěv, zpívání považuji za nejefektivnější, nejlepší dechové (pro odborné detailisty současně fonační) cvičení. Rozhodně nejen pro žactvo pubertálního věku taky přijatelnější než doporučovaný stoj „s rukama v bok, palečky pěkně dopředu, aby se nám uvolnil hrudník, a s hlubokým  nádechem říkáme  A O U E I  – vydrž! vydrž!“, jak nabádala logopedka na CD s názvem Koktavé dítě. Nebudu text zatěžovat výkladem o prospěšnosti zpěvu pro ty, co se potýkají s neplynulostí řeči, ani vysvětlením, „v čem je jádro pudla“. Zpívávali jsme na začátku hodiny. Uběhla už pěkná řádka let, lovím v paměti. Pohříchu v našem repertoáru nebyly české lidové písničky, nějakou holkou modrookou bych osmáky asi nenadchla. Tím spíš jsem je svou náklonností k francouzštině„nachytala“na Sur le pont d´Avignon, tenkrát tu melodii zpíval – česky! – Waldemar Matuška. Takový Frere Jacques se dal zpívat i kánonem a milému skřivánkovi (Alouette, gentille alouette) jsme škubali postupně le bec, le cou, le dos, les ailes – co to dělalo s pochroumaným mluvním sebevědomím mých žáků, to jsem se neptala. Podobně u písně Jednou budem dál, kterou jsme určitě nebrali jako protest song. Samozřejmě jsme zpívali taky rusky. Proč ne? Ruština je krásný jazyk, dodnes se jí – aktivně – věnuju. Je to jazyk Puškinův, Dostojevského, přečtěte si některou z povídek Vasilije Šukšina. Nemohli jsme opomenout Kaťušu (ta je původně ukrajinská), s Repinovým obrazem Burlaků na Volze potom Ej, uchněm, ještě si vzpomínám na tesklivou Stěp, da stěp krugom, puť daljok ležit…(znalí azbuky si přepíší). Zatím bez úspěchu pátrám v chátrající paměti, ne a ne si vybavit, kterou ze slok Ódy na radost v překladu Pavla Eisnera jsme taky s chutí zpívávali.

            Proč se k tomu všemu po letech vracím? Stále naříkáme: málo se čte, málo spolu mluvíme ( „vzdělanci“ komunikují, co už jste dnes vykomunikovali?), málo zpíváme. Co s tím? Co s obrozeneckým (už těm – v pojetí Karla Havlíčka Borovského – křísitelům zdaleka tolik nefandíme) „Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné, cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všickni rovnou“? Když jsem loni v létě zaslechla z rozhlasu Kühnův dětský sbor, věděla jsem, že v tomto punktu buditele Jana Kollára poslechnu – ve prospěch svých budoucích, možných pravnoučat. Renomovaný dětský sbor zpíval nejobyčejnější české lidové (a zlidovělé) písničky tím nejprostším, nevyumělkovaným způsobem. Byla to ukázka z chystaného CD. Mělo vyjít na Vánoce. To víte, že jsem si tu – jak psáno –„vydatnou porci 35 těch opravdu nejkrásnějších lidových písní, které by měl každý znát“ pohlídala. Objevila ji pod vánočním stromečkem moje dospělá vnučka, aby měla po čem sáhnout, až…  O počinu „Kühnčat“ šířím povědomí mezi svými známými, prarodiči a rodiči dětí, batolaty počínaje. Kdo ještě ví, že batolaty rozumíme děti ve věku jednoho až tří let,  dlužno říci kouzelného věku, kdy jsou děti – podle věci znalých – geniálními lingvisty. V roce 1988 jsem jako čerstvá babička objevila knížku Zlatý klíček od pusy. Políbí vás Štěstěna, pokud tu knížku náhodou objevíte někde v antikvariátě. Nic podobného od té doby nevyšlo, škoda. Byly to podle titulu říkadla, písničky a hříčky pro nejmenší děti – i pod hranicí jednoho roku věku. Zpívat s dětmi totiž znamená být s nimi, být spolu, prožívat společně pěkné chvilky, podporovat přirozenou cestou zalíbení dětí v rytmu, rytmizování, hospodaření s dechem…mám pokračovat? Že ty malé děti hned všem slovům nerozumějí? No a? Poptejte se svých žáků, třeba se s úsměvem rozpomenou. Jeden z těch mých si dlouho myslel, že zpívá-li „bola som v hájíčku, žala som travičku“, onu travičku požala (posekala) dívka neznámým nástrojem, nějakým bolasom. Našlo by se víc příkladů, Halina Pawlowská se ptala, kdože je ten „měkoň“, o kterém se zpívá: Už mně koně vyvádějí….Mám vlastní vzpomínku na kytku tydobytku, z dětské obhroublejší říkanky Tu máš kytku, ty dobytku, k tvému svátku na památku.

            Nic podobně nevýchovného vašim dětem ani svěřencům v oné „vydatné porci nejkrásnějších lidových písní, které by měl každý znát“ nabízené na CD  Kühnovým dětským sborem opravdu nehrozí. Já, jako reprezentant generace, které již – slovy Jiřího Suchého- minulost otevírá dveře, znám a umím (i zazpívat) všech pětatřicet. U těch podstatně mladších bych si byla jista snad ještě s TGM spojenou písničkou – Ach synku, synku. Ty Jiřím Havlem vtipně parafrázované písničky z úvodu tohoto textu pochopitelně nechybí. Je-li vám třeba jisté nápovědy, je to na pováženou! Něco s tím udělejte! (Hopsal nejlepší přítel člověka – Skákal pes, Domácí zvíře se protahuje otvorem – Kočka leze dírou, Zařízení na pečení se nám zřítilo – Pec nám spadla).Na ostatní písničky se podívejte na www.zpivejtesnami.cz. Určitě se vám i dětem budou líbit jak ilustrace, tak grafický design.

Hodně radosti – těm, co se rozpomenou, i těm, co teprve poznají!

 

Zpívejte s námi  Nejkrásnější lidové písničky, Kühnův dětský sbor, sbormistr: Jiří Chvála

                             ISBN 978-80-260-8461-7  www.zpivejtesnami.cz

HAVEL, J. Ať se mračí jenom mrak. Praha: Albatros , 1987

FISCHER, V., LOUDOVÁ,I.  Zlatý klíček od pusy: říkadla písničky a hříčky pro docela nejmenší

                                              děti. Praha: Panton, 1988.