Kdo na jeho místo?

          Byl první, na koho jsme se obrátili o radu, názor, co a jak dál, nyní – po 17.listopadu 1989 -s tím ŠMVZP (školství pro mládež vyžadující zvláštní péči). Hned v prvních prosincových dnech roku 1989 jsme po telefonické domluvě s kolegy z katedry speciální pedagogiky PdF UP vyrazili starou škodovkou z Olomouce do Prahy. Byli jsme Zdeňkem Matějčkem- tehdy ještě docentem (vládě dost dlouho trvalo, než se v jeho  případě k udělení profesury „rozkývala“) – vlídně přijati, jeho laskavosti jsme věřili. Byla upřímná.

         Pan profesor Zdeněk Matějček byl jako dětský psycholog i jako člověk nejen v českých zemích uznávanou autoritou. Když v říjnu 2004 zemřel, připomněla jsem ho svým studentkám speciální pedagogiky úsměvným úryvkem z jeho poslední knížky: „ Jan Amos Komenský rozdělil život lidský na deset věků, Sigmund Freud na čtyři, Erik Erikson jich měl sedm – no a já od dětství do pozdního stáří jen tři: Rotika – E-rotika – Skle- rotika. Jenomže tomuto mému objevu se mnoho uznání zatím nedostalo“. Kdo z kontextu nevytušil, tomu ráda a s potěšením z bohatství jazyka ráda napovím. Každý rodič, učitel ví, že děti často vyvádějí, dělají paseku, virvál, binec, skopičiny, případně rambajz, ti koženější z nás znalí reality ve třídách řeknou, že žáci vyvolávají problémy – krajově to vše zahrnuje panem profesorem Matějčkem užité slovo rotika (na Wikipedii rotyka).

          Pamatuji, že článek o resilienci, závažném psychologickém problému, kterým se pan profesor v posledních měsících svého života zabýval, vyšel v časopise Vesmír až posmrtně, v lednu 2005. Je mi moc líto, že ta problematika nedošla a nedochází v  odborných kruzích (především psychologických) patřičné pozornosti. Asi se nám do všudypřítomné „nářkologie“ moc nehodí. Museli bychom opatrněji zacházet s lacinými argumenty odkazu na „těžké dětství“.  V Akademickém slovníku cizích slov (1995) termín resilience nenajdete (i počítač se vzpírá a opakovaně resilienci nahrazuje slovem residence). Wikipedie nabídne vícero definicí, kupříkladu –the ability to become strong, healthy, or successfull again after something bad happens….resilience in dealing with the difficult conditions. Pan profesor Matějček ve zmiňovaném článku Resilience aneb Co nás chrání před zlým osudem píše: „ Jaké faktory, jež mají funkci protektivní, chránící jedince před nepřízní osudu (či dokonce meliorativní, přispívající ke zlepšení), kompenzují negativní vlivy a vedou k pozitivním výsledkům tam, kde bychom to na podkladě předchozích zkušeností rozhodně nečekali? Dnes má už tento jev svůj odborný název – resilience. Chtěl bych se pokusit přispět k jeho objasnění několika vlastními zkušenostmi i poznatky získanými v našich dlouhodobých výzkumech“. V závěru profesor Matějček konstatuje: „Toho, co o resilientní povaze člověka nevíme, je zatím zřejmě mnohem více než toho, o čem se domníváme, že už známe. Myslím, že je to docela dobře. Jednak je to pobídka k další práci – a jednak i trochu tajemství patří k životu. Čím by se živili spisovatelé, kdyby psychologové už všechno věděli. Ostatně i psychologové tu dostávají lekci, že by se měli chovat skromně a své badatelské sebevědomí držet pěkně při zemi“. Po deseti letech od zveřejnění článku mohou být spisovatelé zcela v klidu. A psychologové? Ať si odpoví sami. Pan profesor Matějček se jen zřídkakdy vyjadřoval poněkud ostřejším tónem. Byl to opravdu Muž laskavé moudrosti, jak jej v dodatku, vlastně nekrologu, k citovanému článku nazval doc. PhDr. Václav Břicháček, člen redakční rady Vesmíru, našeho nejstaršího přírodovědeckého časopisu (první číslo vyšlo roku 1871).

 

           Poslední knížka pana profesora – Psychologické eseje (z konce kariéry) – má vročení 2004. V říjnu toho roku Zdeněk Matějček odešel. Na prvních stránkách čteme: „Tyto eseje velkou většinou byly napsány o prázdninách 2003, některé pak na podzim či o Vánocích….Esej znamená v překladu pokus. Prosím tedy čtenáře, aby jakožto pokus laskavě přijali i celou tuto knížku. Rád bych totiž zachytil to, co se nedá napsat do novin, ale co nepatří ani do učebnic, a co přece jen by snad bylo škoda docela pominout. Forma eseje se mi k tomu zdá být nejvhodnější – ostatně i mně osobně asi nejvíc vyhovuje. Pokusy se ovšem někdy daří a někdy nedaří – od toho jsou to pokusy! Kdyby někomu mohly přinést něco dobrého, byl bych velice rád – jestliže se nezdařily, moc se omlouvám“.

         V eseji Zkrácený čas pak pokračuje: „To, co tady dál píšu, není žádný vlastní bilanční nekrolog, není to ani žádná hlubokomyslná, dušezpytná studie – vlastně já ani nevím, co z toho vyjde. Nejspíše jakási směs postřehů a nápadů a nesourodých myšlenek, jak se člověku honí hlavou. Ale uspořádat je asi nedokážu. A kdoví, kam až se mi v nich podaří doputovat. Ale za pokus to snad stojí. Už jinou takovou příležitost mít nebudu. No, a snad to bude i někomu k něčemu dobré…..“

   Už jenom „naťuknu“ alespoň něco z toho, co jsem z uvedené knížky dávkovala svým vysokoškolským posluchačům na přednáškách a v seminářích. Zdeněk Matějček měl vždy blízko ke škole, k učitelům. Pro charakteristiku toho vztahu bych si půjčila slova básníka Josefa Palivce – pan profesor Zdeněk Matějček, renomovaný dětský psycholog, byl na nás (učitele) užitečně hodný. V eseji Nepraktické učení se vyznává: „Celých těch víc než 50 let své psychologické kariéry slyším stížnosti na školu! Že učí věci, které nikdo dál v životě nepotřebuje, že vede žáky k biflování a ne k přemýšlení, důraz že klade na pomyslná fakta a na paměť a ne na souvislosti a tvořivé myšlení, děti klasifikuje a všelijak trápí, místo aby byla hrou, kde všechno se děje samo od sebe a v pohodě, jak to chtěl už náš učitel národů – a vůbec, je tam tolik nepraktických zbytečností, že kdyby těch nebylo, hned by naše děti byly o poznání chytřejší a šťastnější. A celých těch 50 let, když tohle slyším (a zní to moc krásně a lákavě a pokrokově), něco mi vnitřně brání, abych se k tomu bez výhrad přidal a radostně ona (zajisté pravdivá) hesla společně s jejich hlasateli vykřikoval. Něco mi na tom zkrátka  nesedí….Co mi brání přidat se nadšeně k dnešním reformátorům našeho školství? Snad to, že jsem těch reforem zažil už tolik, že je zpětně ani nedokážu přehlédnout. K pokrokům došlo (to musím objektivně konstatovat), ale spíše nějak samo od sebe a pozvolna a nenápadně, než aby se to dalo zaznamenat jako zřetelné historické události. A všechny možné alternativní školy, kterých se u nás po sametové revoluci také urodilo až dost a které ze svých programů vylučují právě to, co se  státnímu školství vytýká, a vkládají do nich právě to, co podle obecného mínění státnímu školství schází, koneckonců žádnou masovou přitažlivost také zatím nezískaly. Zřejmě to není tak docela snadné školu převrátit a všechno dělat úplně jinak. A když se tak rozhlížím po daleké a blízké cizině, kde jsem měl příležitost školství trochu poznat,nenacházím nic moc, k čemu bych se nějak horoucně hlásil. Nepomohli mi ani naši emigranti, kteří na svých dětech poznávají přednosti a nedostatky tamního školství asi líp než kdo jiný. Vždycky něco chválí a něco kritizují, takže nic jednoznačného z toho nevychází….

            Zde mi připadá docela vhodné připojit úryvek z eseje Léčitelé a zázračníci : „Co já jsem za tu dobu už zažil zázračných léčebných metod a praktik! Na všechno možné. Na enurézy, na mentální retardaci, na dyslexie, na dětskou nepozornost a neklid, na poruchy chování, na úzkosti a já nevím na co ještě. Lidé samozřejmě tíhnou k zázrakům. Kéž se dítěti pomůže! A to najednou a ihned a pokud možno bez práce a bez námahy!….Budiž řečeno, že i v té naší dětské psychologii takhle čas od času jedna zázračná léčebná metoda, jedna praktika, jedno léčivo obejde celý svět. Za chvíli se pozná, že to nebylo k ničemu, a tiše to zhasne – a je tu zase čas a místo pro novou světovou obchůzku….Mladý člověk snadno nalítne. A já teď už jen se zájmem poslouchám všechny ty horlitele pro novinky, jež mají obrátit dosavadní vědu naruby“. Potěšilo mě, když jsem se v tomto textu setkala s (pozitivním) odkazem na Vladimíra Boreckého. Jeho knížku Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů) vřele doporučuji nejen učitelské pozornosti! Pobavíte se, poučíte , místy ustrnete, budete překvapeni, udiveni…co chtít víc? Měla bych připojit také PROtoTYP obzvláštníka Jakuba Hrona, ale o tom až jindy.

         V eseji Velká pětka tuším náznak cesty, jak řešit zapeklitý problém: kdo by se měl stát učitelem. Ta Big Five by slušela každému z nás před katedrou (u interaktivní tabule, u…co se teď právě nosí?). Posuďte: „Big Five neboli Velká pětka je vynález teprve nedávný. Je to pět vlastností člověka, o nichž lze na podkladě výsledků četných studií soudit, že umožňují svému nositeli společenský úspěch, přinejmenším v dnešní naší západní civilizaci. (Pro buddhisty by to vypadalo asi jinak.) Takový člověk se dobře uplatní v práci, je oblíbený, jeho životní dráha je vyrovnaně vzestupná, takže spíše než kdo jiný má „šťastný život“. Samozřejmě , neplatí to absolutně….Podívejme se nejprve, o jaké vlastnosti to v oné Velké pětce vlastně jde.     

          První je inteligence – ale trochu jiná než ta, která se měří inteligenčními testy. Je to spíše aktivní zvídavost a otevřenost vůči novým poznatkům, chuť do učení ze života (někdy i ze školy), schopnost poznatky zpracovávat a něco z nich udělat. Je to jakási aktivní složka inteligence – tedy to, co nás za poznáním žene či táhne….

                Druhou vlastností je svědomitost. Všichni víme aspoň přibližně, co to je, ale nijak lehce se to nedefinuje….Základem slova je „svědomí“ – to nám říká, že takovému člověku svědomí nedá, aby něco zanedbal či odflinkl a že je tedy na něho spolehnutí. V práci i v mezilidských vztazích…..Bilbord s heslem „Nevaž se, odvaž se!“ radí k nesvědomitosti. A když slyším některé „odvázané“ umělce vyprávět v TV zkazky ze svého života nebo ze života svých kolegů, bývá to přehlídka nesvědomitostí, s nimiž se tu vytahují.

            Následuje extroverze. Ta znamená také určitou aktivitu našeho myšlení, cítění a jednání, a to ven ze sebe….Takoví lidé snáze navazují známosti, ve společnosti je jim líp, než když mají být někde sami, zbytečně se nestydí, dovedou se uplatnit i prosadit, mají rádi humor a dovedou jej i produkovat, je s nimi zábava – a pokud nic z toho nepřehánějí, jsou zajisté spíše oblíbení než neoblíbení.

            Pak tu máme vlastnost, která má oficiální název citová stabilita…..dala by se definovat i negativně jako jakýsi ne-neuroticismus. Jejími přívlastky jsou určitá odolnost vůči nepříznivým náporům, ale také určitý optimismus v pohledu na přítomnost a ve výhledu do budoucnosti. Tedy zase to, co míří dopředu. Takový člověk se nedá jen tak lehce vyvést z míry, je klidný a vyrovnaný, není úzkostný ani zlostný. Řekl bych, že tato charakteristika současně je i jedním ze základních kamenů resilience, neboť takto vybavení lidé sepsychického úrazu patrně snáze vzpamatují……

         Konečně jako poslední v oné Velké pětce je uváděna přívětivost nebo také přátelskost, což mi osobně zvláště lahodí, neboť jsem se snažil přátelství jakožto psychologický jev v posledních letech trochu rehabilitovat…… Podívejme se ještě jednou na vlastnosti v naší Pětce. Je to upřímně řečeno dost podivná směs, každý pes jiná ves, od inteligence po přívětivost. Každá z nich je složená či tzv. komplexní a žádná není hned na první pohled srozumitelná a potřebuje výklad, až snad na tu svědomitost. Společných jmenovatelů však mají, domnívám se, hned několik. Ve všech je něco aktivního, všechny jsou zaměřeny z člověka ven (nejvýraznější je to u extroverze), všechny jsou takové, že nemohou někomu druhému škodit, ale spíše mu něco kladného poskytují (pocit jistoty a opory) a všechny jsou koneckonců prosociální, tj.společnosti příznivé…..Teď jde ještě o to, jak to dobré předat svým dětem a jak je na dobrou cestu do světa vybavit. Nemůžeme spoléhat jenom na dědičnost, i když nepochybně velkou roli hraje, a už vůbec bychom neměli věcem nechat jen tak volný průchod……pořád nějak na tohle myslím a snažím se to sám pro sebe i pro ty druhé nějak vyjádřit. Ale nakonec mi z toho vždycky vyjde jen to jedno dvojjediné doporučení, totiž učit děti (odmalička, a to jemně, taktně, opatrně, avšak cílevědomě a rozhodně a ovšem na svém vlastním příkladu) ovládat sebe a pomáhat druhým“.

        Z dalších esejí už jenom názvy některých, kupříkladu Spolužáci, Udělals moc špatnou věc, Živé zkušenosti, Silná osobnost, O závisti a komerčním imperativu…..

        Kdykoliv jedu za příbuznými do severních Čech, za Mělníkem zpozorním, abych nepřehlédla odbočku na….. V první polovině osmdesátých let jsem tam mohla s panem profesorem Matějčkem na jeho chalupě připravovat scénář televizního cyklu o výchově dětské řeči. Byl realizován v roce 1985 ostravským televizním studiem s aktivní účastí pana profesora. Když je mi moc ouvej, vytáhnu ještě na obyčejném stroji panem profesorem napsaný oponentský posudek mé rigorózní práce. Vysokoškolským studentům a studentkám jsem jako příklad uváděla geniálně jednoduchou, výstižnou, s odbornou pokorou,srozumitelně formulovanou definici z práce pana profesora Zdeňka Matějčka –Diagnostika dyslexie je chronický diagnosticko-terapeutický pokus. Mohla bych pokračovat.

          V jednom ranním rozhlasovém vysílání zazněla krátká vzpomínka – v posledních říjnových dnech uplynulo jedenáct roků, co nás pan profesor Zdeněk Matějček opustil. Budu parafrázovat známá slova básníkova: Kdo na jeho místo? Dívám se, rozhlížím, nevidím…..

 MATĚJČEK, Z.  Psychologické eseje (z konce kariéry) Praha: Nakladatelství  Karolinum,2004

                           ISBN 80-246-0892-8.

MATĚJČEK, Z.  Resilience aneb Co nás chrání před zlým osudem  In: Vesmír 84 , 2005/1

                          s. 46-50.

BORECKÝ, V.  Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů). Praha: nakladatelství Hynek, 1999.

                            ISBN 80-86202-38-0.