Je začátek října 2015, vcházím do univerzitní posluchárny pedagogické fakulty . Mé studentky (sem tam i nějaký ten student) speciální pedagogiky jsou již zvyklé, že přednášku, eventuálně seminář začínám dotazem: Co nového ve speciálně pedagogických luzích, co se přihodilo od našeho posledního setkání před týdnem, co jste, milé studentky (líp kolegyně) viděly, slyšely, co v nejbližších dnech proběhne, na co byste chtěly ostatní upozornit, pozvat…nakonec přijdu i já se svou troškou do mlýna…..stručně tomu říkám speciálně pedagogické aktuality. Zdaleka ne jen z logopedie, neboť logopedie se týká v nejširším smyslu výchovy řeči, komunikace a v moderním pojetí od 90.let reflektuje ne pouhé vady a poruchy řeči, ale deset okruhů narušení komunikační schopnosti. To se může projevit aktuálně „oblíbenou“ dysfázií, logopedickou trvalkou dyslálií, dysfonií – kromě jiného řečového handicapu – -třeba u dětí s DMO (dětskou mozkovou obrnou), poruchami řeči čtené a psané (pro mnohé překvapivě specifickými poruchami učení – dyslexií, dysgrafií…), jako problém propojený s autismem, pochopitelně v celé šíři PAS (poruch autistického spektra), poruchami hlasu, balbuties (koktavostí)…. a nevynechejme symptomatické poruchy řeči (bez zabíhání do odbornějších vymezení).
Jenže – je začátek října 2015, už čtvrtým rokem to vše za mě „suplují“ mladší kolegové. Můžu si jen představovat, jak bych v těchto dnech přišla do posluchárny s článkem Žáky s potížemi proplatí stát ( Lidové noviny, 6.10.2015, příloha Akademie, Žáky s potížemi proplatí stát – Speciální školy se nezruší, na handicapované či sociálně znevýhodněné ale ztratí monopol). Zažila jsem na vlastní kůži vícekrát, jak vznikají novinové titulky. Nevěřím, že tak zkušená novinářka, jakou je Radka Kvačková , je autorkou tak nejapného a zcestného titulku. Nešť – tím vše jen začíná! Radka Kvačková položila celkem 21 otázek (někdy jsou to vlastně konstatování) Lence Felcmanové, z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, působící také – jak je uvedeno – na katedře speciální pedagogiky Univerzity Karlovy.
Rozhodla jsem se z interview zvolit z celkových 21 otázek jen něco přes polovinu, i tak se obávám, že text bude nadměrně dlouhý, což mi bývá okolím vytýkáno. Metodicky následně: – otázka redaktorky Radky Kvačkové – odpověď Lenky Felcmanové – moje glosa k uvedené odpovědi. Svou reakci zakládám na odbornosti a zkušenostech autorky řady odborných textů (publikace, skripta, novinové články, televizní scénáře pořadů o výchově dětské řeči, překlady celkem osmi odborných publikací z angličtiny a francouzštiny, spolupráce se Stuttering Foundation of America, vedoucí řešitelského teamu projektu GAČR, účast na mezinárodním výzkumném programu hereditárního výskytu balbuties – Family Research Project on Stuttering, Bethesda, stáže na univerzitách v Lyonu – Francie a Neuchatelu – Švýcarsko, členka výběrové organizace I.A.L P. – ale PŘEDEVŠÍM – 23 roků za katedrou ZŠ pro vadně mluvící v Olomouci – Kopečku a 26 roků působení na katedře speciální pedagogiky PdF Univerzity Palackého).
Otázka: Víme, jaká část žáků má potíže či znevýhodnění?
Odpověď: Přesně ne. V jednom kraji se objeví třeba 7,5 procenta dětí s určitým typem postižení, v druhém 1,2 procenta. Přitom nelze mluvit o zásadní odlišnosti území. Je to dáno tím, že v každém kraji přistupují k identifikaci speciálních vzdělávacích potřeb jinak. Je to důsledek absence jednotné metodiky.
Glosa: Při rozhodnutí zavést podstatné změny si nejprve detailně zpracuji, zjistím výchozí situaci,na položenou otázku nemůžu odpovědět: přesně nevíme. Nemělo tedy prosazovaným změnám něco zásadního předcházet? Co lze očekávat od podobně vágně fundovaných projektů? Znáte školáka, dítě bez „potíží“? O čem budeme mluvit, uvažovat? O potížích, o speciálních vzdělávacích potřebách, o určitém typu postižení, o handicapovaných, o sociálně znevýhodněných (tím nejsou terminologické hrátky vyčerpány). To je ale proměnných! Co na to Occamova břitva? Vždy se najde důvod pro založení, existenci dalšího (finančně dotovaného) projektu, odborného ústavu apod. , s desítkami teoretiků, vzdálených realitě.
Otázka: (spíš konstatování): Takže počty neznáme….
Odpověď: …vytvořili jsme několik modelů očekávané četnosti dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Rozptyl je ale velký.Ve školské statistice je dnes evidováno zhruba 4,5 tisíce dětí se sociálním znevýhodněním….Ve statistikách a analýzách ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva vnitra nalezneme ale minimálně 50 tisíc dětí ve věku povinné školní docházky, které spadají do kategorie sociálního znevýhodnění. Jsou zanedbávané nebo týrané. Dále jde o děti s odlišným mateřským jazykem či děti žijící v sociálně vyloučených lokalitách. Takže v případě dětí s tímto znevýhodněním čekáme velký, byť postupný nárůst“.
Glosa: Přečtěte si prosím pomalu nahlas užité výrazy (řekla bych studentkám): několik modelů….očekávaná četnost….. rozptyl….ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo vnitra…..minimálně….čekáme…..Kolik prostoru k alibismu! Případný nezdar bude vždy na koho shodit! Kde je biblické – vaše řeč budiž ano ano – ne ne, co mezi tím, je od zlého? Zaangažovaná hned dvě ministerstva, shodnou se vždy a „v jakém časovém horizontu“?Jejich odborníci budou očekávat, co se vyvrbí z několika modelů, ty udávané rozptyly nás neznepokojují. Mimochodem: co je to školská statistika? Kde najdu její výstupy? Na které statistiky a analýzy se Lenka Fenclová odvolává? Vždy je možné mávat statistikou. Kdo je autorem? A hlavně – jaká byla METODIKA vzniku dovolávané statistiky? Na to se ptáme málokdy. Britský politik – pro změnu v tomto případě ne často citovaný Churchill – Benjamin Disraeli řekl: „Existuje lež, kardinální lež a potom už je jen statistika“. Jsme stále stejně bláhoví, snadno manipulovatelní. Nedávno jsem na besedě s redaktorem BBC slyšela tentýž argument k současným událostem, který jsem o den dva dříve četla v novinách: „ Mezi příchozími Syřany je pětina (20%) lidí s vysokoškolským vzděláním“. Musela jsem se zeptat: „A víme, kolik těch migrujících Syřanů celkem je?“ Stále mluvíme o potřebě kritického myšlení.
Otázka: Můžete polopaticky vysvětlit, co se bude měnit?
Odpověď: ….Změna spočívá v tom, že dosud ta škola za rohem mohla, ale nemusela vašemu dítěti poskytovat podporu, kterou potřebuje. A třeba na to nedostávala od státu ani prostředky…Finanční dotace se bude odvíjet od stanovených podpůrných opatření Škola obdrží z poradenského zařízení doporučení, ve kterém bude uvedeno, jaká konkrétní opatření má při vzdělávání žáka uplatňovat. Ředitel na ně dostane potřebné finance a v metodických materiálech si může dohledat, v čem dané opatření spočívá
Glosa: Chtěla bych znát konkrétně, systémově poradenská zařízení, která budou mít závažné pravomoce. Budou to pedagogicko – psychologické poradny? Nerada generalizuji, ale musím zapochybovat: po všech tristních zkušenostech, které s těmito institucemi učitelé mají? Budou se tato inkriminovaná poradenská pracoviště dostatečně odborně orientovat ve specifiku a potřebách jednotlivých škol, zohledňovat je? Není tím deklasována, snižována odbornost a kompetentnost pedagogů? Další hřebíček do rakve prestiže učitelského povolání. A další nálož na ředitele škol.
Otázka: Mluvíte o Katalogu podpůrných opatření?
Odpověď: Ano. Tento katalog vznikl jako metodická podpora určená školám k tomu, aby se pedagogům ulehčil přechod na nový systém.
Ponechávám bez poznámky.
Otázka: Má ale přes tisíc stran. To budou muset ředitelé a učitelé nastudovat?
Odpověď: Dohromady je to něco přes tisíc pět set stran. Samozřejmě že učitel, který vzdělává jednoho žáka s určitým druhem zdravotního postižení, nebude muset nastudovat celý katalog.
Glosa: Opravdu není co řešit, jak říkával jeden z mých kolegů. Katalog o tisíci a pěti stech stranách ? Už tento fakt svědčí o neživotnosti prezentovaných závažných změn ve vzdělávání handicapovaných a znevýhodněných dětí – abych citovala z úvodní věty novinového článku. Myslím, že sami autoři Katalogu podpůrných opatření ve skutečnosti nevěří tomu, co dali na papír. Dozvíme se jejich jména? Něco z jejich odborného C.V.? Znám to : bylo potřeba sepsat určité pensum stran, ukázat se co odborník, nejlépe jazykem, který nic neříká, jen mlží. Vždycky si vzpomenu na známou a skutečně odborně fundovanou redaktorku jednoho pedagogického časopisu, s níž jsem jistou dobu spolupracovala. Při recenzi jedné z čerstvých pedagogických publikací (obsahovala 36 definicí termínu učitel!) mi mailem napsala: „Publikace pana X.Y. čeští učitelé nečtou a naštěstí nikdy číst nebudou“. Jsem přesvědčena, že stejně tomu bude s oním Katalogem. Proč? Čtěte dál.
Otázka: Takže když dostane do třídy dítě s autismem, vybere si jen díl vztahující se k autismu?
Odpověď: Ano, katalog je členěn podle jednotlivých druhů zdravotního postižení a dílčí katalog je také zpracován pro děti se sociálním znevýhodněním, kterým se myslí například nedostatečná znalost vyučovacího jazyka nebo nedostatečná podpora ke vzdělávání v domácím prostředí . Učitelé si budou moci zvolit dílčí katalog.
Glosa: Byla bych ráda, kdyby se Lenka Fenclová konkrétně vyjádřila k termínu „jednotlivých druhů zdravotního postižení“. Co takové PAS (poruchy autistického spektra)? Poruchy – jasný plurál, množné číslo (našlo by se víc příkladů). Jsou řazeny mezi zdravotní postižení, nebo ne? Zalistujte v odborných publikacích. Podivíte se – opět ta oblíbená, mlžící pluralita názorů, pojetí, náhledů. Co pak s tím? Znamená to nastudovat více dílčích katalogů? Budou kompatibilní? Co když vyjdou z pera (a myslí) různých autorů, s různým názorem na věc?
Otázka: Ale stejně to asi nebude deset nebo dvacet stránek…
Odpověď: Dílčí katalogy mají od 150 do 360 stran.
Glosa: Vzala jsem do ruky odbornou publikaci pana profesora Lechty –jeho Logopedie (Portál, 2010) má i s rejstříkem 332 strany. Sestavit dílčí katalog o 150 až 360 stranách – už ten fakt dost vypovídá. Psali ho odborníci. I při vší úctě k erudici učitelů je třeba připustit, že každý z nich nemusí znát veškerou odbornou terminologii (ze speciální pedagogiky apod.), které se katalog nevyhne. Uspořádáme další kurzy? V tom jsme přeborníci. Vzniknou další koučové, schopné rychlokvašky „schopné všeho.
Otázka: Nelze vytvořit kompaktnější, stručnější materiál?
Odpověď: Ono už takhle je to hodně schematizované. Pedagog ale pravděpodobně nebude uplatňovat všechna uvedená opatření. Bude na školském poradenském zařízení, aby doporučilo, která jsou pro konkrétní dítě vhodná.
Glosa: Takové přiznání! Podpůrná opatření sepsaná na desítkách, až stovkách stran jsou schematizovaná? No, potěš pánbůh! Opět imaginární odkaz na poradenská zařízení. Moje podezření roste: vzniknou nová? Budou zřejmě všemocná, nadřazená učiteli. Vidím ty zástupy odborníků, zejména co se diagnostiky týče. Jak snadno se rozhoduje (od stolu, s tužkou a testy v ruce) o osudu dítěte. Mohla bych vyprávět. Vznikne obrovský prostor pro vychytralé (přiznejme, že takoví existují, kteří si ochotně v katalozích nastudují, na co všechno má jejich dítě nárok a čeho se mu nedbalostí učitele nedostalo, domyslete a pokračujte sami…..
Otázka: Ke katalogu byla tisková konference. Mluvilo se na ní ale hlavně o dětech se zdravotním postižením. Přitom největší problém mívají učitelé s dětmi, které vykazují poruchy chování spojené třeba s nějakou poruchou učení. Věnuje se ten katalog i jim?
Odpověď: V zadání projektu byl definovaný okruh skupin dětí, pro které se katalog má připravit. A pravdou je, že tam chyběly děti s poruchami učení a poruchami chování ….Teď je na ministerstvu školství, aby zajistilo metodickou podporu i pro další skupiny dětí …A většina pedagogů je zvyklá tyto děti vzdělávat. Méně zkušeností je například s dětmi se zrakovým a sluchovým postižením. Učitelé se také více obávají vzdělávání dětí s poruchami autistického spektra
Glosa: Takže zadání projektu nezahrnovalo handicapované, jak hlásá podtitulek novinového článku. Vynořuje se další problém: jsou děti se specifickými poruchami učení handicapované? Co odborník, to názor.V každém případě oněch 1 500 stran Katalogu podpůrných opatření s nimi nepočítá. Vida! Ještě nedávno frekventovaní dyslektici (diagnóza oblíbená zejména mezi „celebritami“) spadli z lopaty! Začala éra autistů – projev kampaňovosti našeho školství. Pojednou se autoři Katalogu – a prostřednictvím jeho zavedení významných změn českého školství – odvolávají na„zvyk učitelů tyto děti vzdělávat“, obdobně jsou na tom děti se zrakovým a sluchovým postižením (citováno z další části odpovědi). U těch zrakově a sluchově postižených setrvám. Uráží mě – a hlavně všechny mé kolegy surdopedy a tyflopedy – nehorázné tvrzení, že v této oblasti máme „méně zkušeností“. Co ví Lenka Fenclová o českém školství pro děti s poruchami zraku a sluchu? Veřejnost miluje příběhy. Zde jeden pro ilustraci. V roce 1990 přibyl i na katedru speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci zahraniční odborník v oblasti výchovy a vzdělávání sluchově postižených. Pan profesor z jedné americké univerzity byl rozhodnut vzít do Států jednu z našich studentek, aby se poučila, jak sluchově postižené vzdělávat. Vytipovali jsme schopnou studentku, mocnou anglické konverzace. Pan profesor chtěl ještě před odjezdem poznat realitu našeho školství pro sluchově postižené. Spolu se studentkou navštívil ústav pro (tehdy) tzv.zbytkaře, děti se zbytky sluchu , známý „hluchák“ s mnohaletou tradicí na (dnes opět Svatém) Kopečku u Olomouce. Výsledek? Milá studentka nikam nejela. Pan profesor prohlásil, že není proč, že se jeho kolegové a studenti mají čemu učit od nás. Dnes už ta schopná studentka jako renomovaná odbornice do Ameriky jezdí, v rámci výměnných stáží.
Otázka: Kolik stálo vytvoření toho de facto neúplného katalogu?
Odpověď: Naše odborná společnost byla partnerem projektu s nefinanční účastí, dle mých informací byly ale celkové náklady projektu okolo 55 milionů. Je ovšem třeba uvést, že katalog je jen jedním ze 186 výstupů, na nichž pracovalo celkem 595 autorů
Glosa: Je zbytečné vyjadřovat se jak k částce, tak k počtu výstupů a už vůbec k počtu zainteresovaných autorů. Nu, potřebujeme vykazovat publikační činnost, navyšovat citační indexy, domoci se doktorátů a různých jmenování.
Otázka: Ví se, kolik asistentů pedagoga působí na školách dnes?
Odpověď: Asi devět tisíc osob. Předpokládáme ale, že jich bude potřeba ještě výrazně více.
Glosa:.Nic nevíme jistě, nemáme přehled, neorientujeme se, ale vydáváme pokyny – pro koho? Samé pojmy jako zhruba – minimálně – očekáváme – schematizované – asi – předpokládáme – domníváme se – není známo – přesně ne… Je toto základ pro seriozní a dlouhodobou změnu poměrů ve školství?
Komu můj výběr otázek a odpovědí nestačil, může si článek přečíst celý.
Lidové noviny, 6.10.2015, příloha Akademie, s.15
Žáky s potížemi proplatí stát – Speciální školy se nezruší, na handicapované či sociálně znevýhodněné ale ztratí monopol
Miroslav Melichar
9.10.2015 at 20.43Po roce 89 jsem začal odbírat Lidovky a velmi jsme si jich vážil. Texty paní Kvačkové ve mně vyvolávaly čím dál tím větší rozpaky. Postupně jsem si začal říkat, že možná ostatní redaktoři rozumí své oblasti tak málo jako paní Kvačková školství a já to nevnímám. Tak jsem někdy v roce 2005 Lidovky odhlásil.
Paní redaktorka Kvačková nesporně přispěla značným dílem k realizaci reformy v našem školství. Z jejích článků jsme se dozvídali, jak vlastně ta reforma má dopadat, jak se mají školy změnit. Školení učitelů a informace pro ně se omezily prakticky na to, jaká činná slovesa se mají používat při psaní ŠVP.
V té době jsem zaslechl vyprávení, že na jednom pražském G má vyučující matematiky desky, kde ukládá písemky z M Kvačkové mladší a články o špatné výuce M a přírodních věd Kvačkové starší. Prý to bylo tak, že pravidelně za každou písemkou z M dcery Kvačkové (která nebyla nikdy moc úspěšná) následoval po několika málo dnech text matky Kvačkové (o špatné výuce M a přír.věd na SŠ). Jako vždy – pravdu ukáže život. Z Kvačkové juniorky prý vyrostla úspěšná mladá žena, která se uplatnila i ve vysoké politice. Tedy vysoce kompetentní osoba, jenže tehdy ještě nereformovaná škola nehodnotila kompetence, ale znalosti.
E Kocourek
11.10.2015 at 13.48Mám tu jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Ta špatná je, že takhle dnes fungují všechna česká ministerstva. (Připouštím, že jsem se dopustil NEúplné indukce.)
Váhal jsem, zda tento článek komentovat. O speciální pedagogice nevím nic. Nicméně se domnívám, že článek pojednává i o obecnějších věcech – třeba o metodice, že má-li se „něco“ měnit, je dobře znát současný stav, je dobře mít představu, do jakého stavu chci ono „něco“ změnit, a jak se pozná, že se to opravdu změnilo žádoucím způsobem, a je užitečné vědět, jakým způsobem chci změnu docílit, a že to tím způsobem opravdu jde. Takovouto metodiku zná každý, a kdo kdy něco organizoval (třeba nějaký kurz), má ji i vyzkoušenou. Proč se ministerstvo chová, že nic takového nikdy neslyšelo, a že hlavní cíl byl spíše naložit nějak s penězi nežli docílit měřitelný účinek?
Ale hlavně jsem chtěl paní autorku podpořit a dát najevo, že šílenosti, na které poukazuje, vnímám.
Jakkoli si o výkonech žurnalistů nemyslím nic dobrého, na rozdíl od předchozího komentátora se nedomnívám, že v článku podrobně popsaný problém způsobila, vymyslela nebo „nafoukla“ pí.Kvačková.
Hrome, že já slíbil ještě dobrou zprávu? Ta dobrá zpráva je, že v Česku nejspíš máme gigantickou, ba přímo astronomickou produktivitu práce. Když si český stát může dovolit platit desítky odborníků na všechno, objednávat tisíce stran návodů, které nebude nikdo číst, když si český stát může dovolit likvidovat fungující a osvědčené a „nahrazovat“ to podivnými šílenostmi, o kterých nikdo nic neví, pak je na tom český stát velmi dobře.
Cože? Že český stát si nic takového dovolit nemůže? Že žije na dluh, ročně sekyra řádově za 100 miliard? Škarohlídi!
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
11.10.2015 at 15.15Děkuji za pochopení. Ani já jsem neměla dojem, že by pí Kvačková něco „nafukovala“. Její příspěvky čtu skoro pravidelně,dost často bych jí mohla oponovat. Ale tentokrát jsem z formulace jejích otázek (místy spíš smutného konstatování) cítila určité pochybnosti o smysluplnosti a efektivitě předkládaného „projektu“.
Jana Karvaiová
12.10.2015 at 12.51Dobrý den,
Mám radost, že se někdo opravdu fundovaný vyslovil k tomu, jak probíhá naše „INKLUZNÍ REFORMA“ (nebo inkluzivní?). Z poměrně dobré myšlenky se postupem času stala fraška. Hra na inkluzi. Stálo by za to zodpovědět i jiné otázky, ale jako příklad úplně stačilo to, co jste napsala.
Fraška proto, že nikde nebyl proveden průzkum v podstatě čehokoli ( včetně např. průzkumu, zda rodiče o inkluzi stojí, v jakém procentu, rodiče dětí s jakým postižením jsou pro a proti apod.). Chybí analýza připravenosti učitelů na tyto děti. Chybí analýza, zda již inkludované děti snášely zařazení do normálního kolektivu dobře nebo zda s tím byly spojené problémy a děti se nakonec dostaly do speciální školy (teď nechci bazírovat na přesných názvech, myslím tím školy vzdělávající děti s nějakým typem postižení).
Dále se myslím, že je plýtváno nejen penězi, ale i potenciálem učitelů – speciálních pedagogů. Podle toho, co jsem si mohla přečíst v návrhu vyhlášky, která bude nařizovat provádění této „reformy“, se se speciálními pedagogy příliš nepočítá. Alespoň v přímém vzdělávacím procesu. Spíše se stanou administrátory inkluze, zahlceni horami nutných hlášení, podpůrných plánů, individuálních vzdělávacích plánů, informovaných souhlasů a dalších nezbytností. A to přesto (příběh o americkém profesorovi se mi moc líbil), že zde máme fundované odborníky na péči o jednotlivá postižení. Odborníky, kteří s dětmi roky pracují a nepotřebují stát před katedrou s metodickou příručkou v ruce. A jak jste správně odhadla, metodickými příručkami to nekončí, budou následná 20 – 80 hodinová školení pro kantory. Hodlám se obrátit na ministerstvo, zda mi také bude stačit přečíst si 1000 stran metodických příruček a pár hodin se školit, abych se ze speciálního pedagoga „předělala“ na učitele s aprobací dějepis- občanská výchova. Asi ne, já vím. Pak se ale ptám. Bude péče o hendikepované opravdu dobrá, nebo se opět posuneme v žebříčcích někam na dno? Až dojdou peníze z EU, bude stále dost financí na práci s postiženými?
Proč rušíme něco, co funguje? Protože současné fámy mají pravdivé jádro. Ono se nic nemusí dít k nějakému datu. Stačí, když tato změna proběhne plíživě, polehoučku, během pár let.
Oháníme se Finskem a dalšími státy. Jenže tam právě proběhly nejdříve průzkumy, poté nastala reforma vzdělávání budoucích pedagogů a až teprve poté se postupně (po zkušebním provozu) zaváděla inkluze. S tím, že nám zapomínají novináři říci, že i zde jsou speciální školy či speciální třídy přímo v základních či středních školách. Celé to trvalo docela dlouho (20 let?). Kdežto u nás máme prostě hurá systém.
Takže, staročeské – hrrr na ně!