Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Říjen 2015

Už zase!?

         Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list….mohla jsem si zanotovat ne nad knihou, ale nad novinami. Obehraná písnička! Tím nemířím na postarší hit Evy Pilarové, ale na stesky nad povinnou školní četbou a čtenářskými deníky. V článku úderně nadepsaném Zrušte Babičku, nerozumíme jí ty stesky posbírala v příloze Akademie Lidových novin z 13.10.2015 Barbora Cihelková. Moje dlouholeté téma! Zklamu ty, kteří by mě v tomto punktu rádi viděli jako militantní zastánkyni „starých pořádků“. Jeden z fejetonů, které jsem na přelomu tisíciletí nějaký ten rok psávala pro časopis Moderní vyučování, budiž dokladem. Byl nadepsaný případně –  Krmě Přemysla Oráče

          Když jsem maturovala, byl Čapek jako člověk i jako spisovatel na indexu.Zato jsme byli zahlcováni Jiráskem. Jak se některým z nás později ukázalo, k jeho škodě. Chovali jsme se přesně podle Newtonova zákona akce a reakce. Jiráskův román (?) Proti všem jsem nikdy nedočetla. O něco lépe na tom byli Psohlavci, možná i díky filmovému zpracování s hororovou scénou Kozinovy popravy a Lomikarova předsmrtného vidění (horory byly tehdy tak krotké a thrillery jsme ještě neznali). K Františku Ladislavu Věkovi, tedy alespoň k jeho prvnímu dílu, jsem se jako vášnivá čtenářka propracovala dříve, než se oděl televizním hávem dvojnásob buditelským ve složité době závěru let šedesátých. Životní příběh malého Františka v období tolerančního patentu, to jsou maminčiny buchty jako úplatek pro fortnýře Růžičku, zdánlivě umrlý bibliotékář Matyáš na prkně v kapli i dobrodružství kolem schránky s libri prohibiti. S jistou jazykovou korekturou můžete ten příběh předčítat na pokračování po chvilkách na konci hodiny literární výchovy. Činila jsem tak. S až nečekaným úspěchem.

            Co však se souborem Starých pověstí českých? Netrápila jsem jimi své školáky, později ani svá vnoučata. Ta četba sluší vyzrálejšímu věku, je to stejný hřích, jako předpisovat šesťákům četbu Babičky. Ve Starých pověstech českých je Jiráskův jazyk nejtěžší, přesycený archaismy, větnými konstrukcemi složitými a ještě složitějšími. Kdosi poznamenal, že počet slov v Jiráskových souvětích se pohybuje kolem sedmadvaceti. Průměrnému školnímu čtenáři tak nutně unikají souvislosti příčinné i časové. Jen horlivý křížovkář vytuší, co se událo s Libuší, když odešla do návi (školní vydání SPN 1964). To v Dalimilově kronice či u Hájka z Libočan se umíraje odchází do Navy (alespoň to tak tvrdí Zaorálek v Lidových rčeních). Stačí jeden příklad za mnohé?

            Když jsem – podle Shakespeara – sešla do údolí let, setkala jsem se s Jiráskovými Starými pověstmi českými znovu. Tentokrát jako s doporučenou (druhdy povinnou) školní četbou své vnučky krásného věku čtrnácti let. Jsem pragmatik, že by předepsanou knihu přečetla, u té myšlenky jsem nepostála. Věnovaly jsme Jiráskově knize jedno nedělní dopoledne. Neuškodilo mi to. Mnohé jsem si z bájného dávnověku zopakovala a už notně dospěláckýma očima jinak Jiráskův text nahlížela. Dnes bych se mu za svá mladická odmítání skoro ráda omluvila.

            Po bouřlivé diskusi nad knížkou (bože, ta dnešní mládež ale neví zhola nic!) odcházela má vnučka s několika písemnými poznámkami ke každé z pověstí. Snad ten test nějak zvládne. Inu, nezvládla. Dostala za čtyři. Na lýčené Přemyslovy střevíce se ještě upamatovala, horší to bylo s voly a ke snídani chudákovi Přemyslovi přisoudila jen chléb, na sýr zapomněla. Jeden ze spolužáků problém vyřešil svérázněji, s nadhledem. Nevím, do jaké míry to paní učitelka ocenila. Chci věřit, že se zasmála a šla takříkajíc do sebe, když četla, že Přemysl Oráč v onen historický den s chutí posnídal (posvačil?) chocapic (pro neznalé = oblíbené lupínky dnešní omladiny). Držím ti palce, chlapče! Ale z toho Jiráska si časem něco přečti. Najdeš tam podstatnější věci než nějakou snídani.

            A nyní chutě k novinovému článku Zrušte Babičku, nerozumíme jí, s podtitulem Děti se na sociálních sítích bouří proti klasické literatuře. Odborníci nabádají ke změnám v povinné četbě. Pokusím se být co nejstručnější. Po svém zvyku jsem si po opakovaném pročtení článku podtrhla:

-          děti se bouří

-          povinná četba, institut povinné četby, nahradit četbou doporučenou

-          není dětem srozumitelná

-          klasické čtenářské deníky

-          co děti baví

-          dát učitelům víceméně volnou ruku při výběru četby

-          převyprávěné verze

-          kluby mladých čtenářů

-          dopis desetiletého školáka

To všechno  – s výjimkou školákova dopisu (dojde na něj) – znám z vlastního učitelského prožívání. Byly to problémy, které jsem jako učitelka musela – a hlavně chtěla – řešit.

   Děti se bouří  -  V této otázce se nebudu dovolávat vývojové psychologie, pozornost obrátím spíše směrem psycholingvistickým, a to hned nadvakrát. Řekněte si nahlas: Děti se bouří /Žáci se bouří – cítíte ten rozdíl? Nevím, jestli bych –náctileté označovala jako děti, ale nešť! Oslovení „děti“ má v sobě kladný citový náboj, naznačuje „jsem s vámi, stojím na vaší straně“. Kdežto „žáci“ – to přímo mrazí svou formálností, strohostí. Samozřejmě jako učitelka jsem vždycky na straně „dětí“, ale chtěla jsem na ty děti být – slovy Josefa Palivce – UŽITEČNĚ hodná. Snažila jsem se  jejich problém(y) rozuzlit pomocí svého vzdělání a zkušeností,ostatně – byla jsem jejich učitelka a právě toto bylo mou povinností a náplní mého pedagogického působení. Jako učitelka nementoruji, nejsem tady od toho, abych pouze kladla požadavky (toto se naučte, toto udělejte!) a ostřížím zrakem kontrolovala jejich plnění. Snažím se vést. Jak jsem se o to já sama konkrétně snažila, jakými cestami jsem tápala – to se  eventuální zájemci mohou dovědět v textech publikovaných formou blogů na tomto portále, jejichž souhrn uvedu v závěru, s kratičkou notickou k jejich zaměření. Byla a jsem přesvědčena, že chybu musíme hledat vždy nejdříve u sebe. Je tady nějaká překážka? Dobrá – ještě jednou připomenu knížete českých básníků Josefa Palivce:  „Boj s překážkami je nutný a je úrodný: popichuje naši energii a podpaluje naši vynalézavost, když chceme na překážky vyzrát, když si chceme s nimi poradit“.Chceme to však ve školách vůbec? Nejdeme raději – pěkně pohodlně – směrem v naší společnosti obecně rozpleveleného infantilismu?

            Má-li být esencí vzpoury dětí k článku připojený dopis desetiletého školáka, vezmu to z jedné vody načisto. Dopis  na svém facebookovém profilu zveřejnila Veronika Hurdová, spisovatelka a blogerka. Jak  psáno, právě tento dopis měl „podnítit humbuk kolem povinné četby“. Tak to se opravdu povedlo! Ocituji Wikipedii: „Výraz humbuk odkazuje na osobu nebo předmět, který klame nebo se chová způsobem, který je klamný, nepravdivý, nebo v žertu matoucí. Termín byl poprvé popsán v Anglii ….jako součást studentského slangu. V češtině je rovněž synonymem pro (zpravidla neopodstatněný) rozruch“. Hleďme! Můžeme si vybrat: klamný, nepravdivý, žertem matoucí, zpravidla neopodstatněný….Být  Barborou Cihelkovou, autorkou reflektovaného článku a tohoto skutečně podařeného (nejen) novinářského faux pas, orosilo by se mi čelo a honem honem bych se pídila, jak si doplnit své vzdělání, nejen  v oblasti jazykového citu.

              Co se samého dopisu týče, obávám se, že Veronika Hurdová, spisovatelka a blogerka, podlehla mystifikaci. Kdo se kdy byť jen krátkodobě jazykově pohyboval mezi desetiletými školáky, musí po prvním přečtení předloženého dopisu užasnout – a zapochybovat! Užasnout nad slohovou vytříbeností dopisu, nad užitím formulací, které rozhodně nepatří do jazykové (navíc písemné) výbavy desetiletého školáka. Podumejte, paní učitelky nad formulacemi a obraty: co to má být? – já jsem něco takového popravdě nečekal – jelikož – a mám i úryvek! Pokud dopis nepatří do říše učitelských pohádek a snů, zařadila bych ho tam! Pravopisně bez chyby !(Učitelsky hnidopyšsky – chybí jenom uvozovky na konci citované věty.) Interpunkce perfektní, bez jediné chybičky!  Kdo to dnes má?! Z pera desetiletého školáka, v době, kdy i vysokoškoláci bez uzardění píší s tzv.hrubkami, o stylistice nemluvě! Krátce a stručně – NEVĚŘÍM že ten dopis napsal desetiletý školák (žák 4. – 5.třídy). „Humbuk“ kolem onoho dopisu – byl to omyl, žert, zlý úmysl, manipulace? Kolik lidí (učitelů) se nechalo (podobně nechává) napálit?

Povinná četba, institut povinné četby, nahradit četbou doporučenou – Povinná četba (dokonce institut povinné četby !), to byl již v roce 1986, kdy jsem odcházela ze základní školy na univerzitu, pojem nahrazený pojmem doporučená četba. Úmyslně píšu o pojmech, jaká byla realita ve školách, to říct nemůžu. Některým učitelům možná zavedený a zažitý „institut doporučené četby“ vyhovoval, neopouštěli ho. Za sebe můžu s čistým svědomím prohlásit, že v mých hodinách literární výchovy žádné čtenářské deníky jako fundament povinné školní četby nikdy nefigurovaly! A vidíte, přežila jsem to! Cítila bych se trapně u vědomí, že vyžaduji něco, o čem vím, že o daném žákovi vůbec nic nevypovídá, že se to dá snadno od někoho opsat (internet je rokem „svého narození“ 1993 v našich zemích stejně starý jako naše republika). Měla jsem zavedený „institut“ jakési kartotéky. Bývaly to kartičky, na které si moji žáci (pořád se mi chce napsat – moji kluci) zaznamenávali své – řekněme – kulturní zážitky: co přečetli, co viděli (film, televizní pořad, eventuálně výstavu), slyšeli (v rozhlase, při setkání se zajímavými lidmi, na nějaké akci), kde byli (zajímavé místo, výlet). Doporučovala jsem jen krátké poznámky, u přečtených knížek jistě autora, případně ilustrátora (pokud ilustrace zaujaly), jméno překladatele, odkaz na stránku, větu, která něčím zaujala, doporučení (či varování) pro další čtenáře. Ráda jsem viděla, když ty kartičky byly tak tři za měsíc, ale popravdě – moc jsem to nekontrolovala, spíš jen namátkově, ze zvědavosti. Shrnutí: pojem povinná školní četba byl již před rokem 1989 v českých školách nahrazen pojmem četba doporučená. Že realita byla zřejmě jiná, k té myšlence mě přivádí aktuální  diskuse kolem povinné četby a čtenářských deníků.

Co děti baví –  „Babi, kdo je to inteligent?“, zeptala se mě kdysi vnučka. Chvíli jsem zapřemýšlela, odpovědět jednoduše a srozumitelně malému dítěti není jen tak. „Inteligent je ten, kdo si umí poradit“, zareagovala jsem, celkem správně. Zjednodušeně pro dospělé – inteligence je schopnost řešit problémy. Řešení problému shrnutého do premisy „výchova ke čtenářství“ vidím v intencích slov Jany Koubkové, vynikající jazzové zpěvačky: „…jde o to, abych měla chuť chtít“. Možná někdo líp porozumí tvrzení francouzského spisovatele Anatola France: „ Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění a pak ji ukojit“. Jde o tu CHUŤ číst, co nabízíme, přátelé. Přisolte, oslaďte, podlijte,opepřete – prostě zkoušejte, jak tu chuť navodit, povzbudit…. Ve škole bychom neměli ani chvíli zapomínat na Vygotského zónu nejbližšího vývoje (opakuju to pořád dokola!). Obrazně byla vyjádřena před lety v jedněch novinách: Ten banán musíte dávat dítěti pořád výš.V jeho zájmu. Musí to však být trošku s jeho souhlasem a musí na něj ještě na špičkách dosáhnout. To je vlastně základ učitelského působení – nestát s dítětem na tom, čeho je schopno dnes. Nestagnovat. Popostrčit ho k tomu, čeho bude schopno zítra. Rozpoznat tu míru schopnosti u každého dítěte, neznechutit ho nadměrným požadavkem, ale dosažením možného povzbudit k dalšímu úsilí. Uf, je to dřina! Tím vyjadřuji svůj názor k návrhu dát učiteli volnou ruku při výběru četby pro svěřené žáky. Samozřejmě ano.

Převyprávěné verze – Proč ne, povede-li tudy schůdná cesta. V tomto ohledu máme bohatou tradici. Už jen jména těch, kteří se tohoto úkolu ujali! Doma jsem trochu váhala u Shakespeara převyprávěného Evou Vrchlickou  (Z oříšku královny Mab), zato jsme na pokračování přečetli Josefem Hiršalem a Jiřím Kolářem podané povídání O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat, hmyzu, rostlin i věcí (Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960). Nepřecházejte bez povšimnutí kolem krabic vyřazených knih před antikvariáty nebo u příležitosti svátku knihoven. Možná v nich najdete podobné poklady. Mám jeden – poznáváte? „Psisko zmizelo, jako by je kdosi smazal. A zpoza kamen vystoupil jakýsi člověk, nebo spíše tvor lidské podoby, oděný jako toulavý student. Tvor se uklonil a úlisným hlasem pravil: „No, no, to je rámusu pro nic za nic. Čím posloužím pánovi?“ Doktor ho chvíli pozoroval. Nakonec se znovu rozesmál. „Tak tohle bylo jádro pudla!“ zvolal pobaven. „Věru podařený šprým.“( Kamil Bednář: O Faustovi, Markétce a ďáblovi, Praha: Albatros, 1972, ilustroval Karel Svolinský – narozený na Svatém Kopečku).

    Věnuji svým dětem – stojí psáno na předsádce knížky U všeho byl Odysseus. Těmi dětmi jsou dnes již notně dospělí synové Sotirise Joanidise, Řeka žijícího od roku 1947 na Rejvízu blízko Lázní Jeseník (více blog Prázdninová lekce). Obdivuhodný muž pan Sotiris Joanidis, označovaný za písmáka, v úvodu ke knížce U všeho byl Odysseus (vydal Sotiris Joanidis- Rula, 2009) kromě jiného napsal : „….především jsem chtěl text eposu převyprávět jednoduše se zachováním literární posloupnosti původního díla v krátkých kapitolách…bylo zřejmé, že musím ve vyprávění vynechat mnohé vedlejší děje a osoby zatěžující spád a naopak v textu nezbytná jména ihned vysvětlit, např. bohyně lovu Artemis. Aby děti nemusely používat vysvětlivek a slovníku….domnívám se, že tato forma je vhodná pro první seznámení s homérskými eposy…Chcete-li však, milí čtenáři, přečíst skutečnou krásu slova, přečtěte si Iliadu a Odysseiu v dokonalém překladu Mertlíka a Vaňorného. Najdete je v každé knihovně. Je-li to možné, byl bych rád, kdyby mi Homér odpustil“.Jistě souhlasíte, že není co odpouštět. Naopak. A divíte se mi, že jsem si o tu knížku napsala? Mám ji – i s autorovým podpisem a přáním hezkého počtení.

Četba není dětem srozumitelná -  A musí snad hned celá být? Co kontext? Není to přímo nabídka – promiňte, dnes je vše výzva – k procvičování mozku, myšlení? Je pravděpodobné, že v předchozí ukázce (hádance) by spousta školáků i studentů (viz smutné výsledky výzkumů prof. Macurové na pražských gymnáziích) nerozuměla spojení „úlisným hlasem“, příliš by nechápali ani „toulavého studenta“. Co s tím? Jít cestou likvidace „náročné“ četby – eliminovat kupříkladu Karla Poláčka? Začtěte se do mluvy hrdinů knížky Bylo nás pět – má svůj půvab, děti to vycítí, i když hned nepojmenují, všem slovům obratům nerozumí (mám to vyzkoušeno). Pro koho psal Emanuel Frynta, pro koho Morgenstern (doplňte si další jména)? Co uděláte s idiomy? Necháváte si něco pro strýčka Příhodu? (Angličané pro deštivý den – schůdná a doporučeníhodná cesta k výuce cizích jazyků). Co přísloví, pořekadla – ty koncentrované moudrosti, sršící často vtipem? Předhazujte je ve vhodnou chvíli svým žákům, studentům. Jak si poradí s příslovím – Okolo močidla chodě nádchy neujdeš! Vidím v tom základ bezvadného projektového vyučování s bohatými mezioborovými konotacemi. Stačí vzít Čelakovského Mudrosloví, Zaorálkova Lidová rčení….chytrému napověz….

Kluby mladých čtenářů – Nestačím se tomu návrhu divit! To jsme tak zapomnětliví? Nebo všichni tak mladí? Kdo se ozve, aby připomenul, jak perfektně Klub mladých čtenářů v našich školách fungoval? V žádném případě nehoruju pro „staré pořádky“. Ale – jak bylo výstižně napsáno v jedné recenzi v časopise Vesmír – někdy z  vaničky vyléváme s vodou i dítě, jen proto, že se do té vody vyčuralo.

            Podruhé v krátké době reaguji dost obsáhle na novinové články o situaci ve školství. Jako bych to slyšela: Proboha! Už zase?! Ta ženská nemá nic jinýho na práci?! Ale má…nebudu to blíž konkretizovat, ale denně si najdu chvilku na rozhlasové i televizní zpravodajství, prolítnu noviny…Držím se přesvědčení Antoine de Saint-Exupéryho: „Povolání svědka ve mně vždycky vyvolávalo hrůzu. Čím jsem, jestliže se neúčastním? Abych byl, musím se zúčastňovat“.

Blogy k dané problematice – uveřejněné na www.rvp.cz

Ach, ta paměť!   (kontakty a setkání s fejetonistou Rudolfem Křesťanem)

Co s tou porcí vtipné kaše? ( přísloví v jazykovém vyučování)

Dost bylo pohádek ( a co čínská přísloví?)

Co se slovy všechno poví ( práce s texty Ch.Morgensterna a J. Hiršala)

Kdo má smysl pro nesmysl? ( práce s texty Jiřího  Havla)

Návraty ( Hana Hegerová a její šansony v literární výchově)

Nevzdávala bych to (poezie v hodinách českého jazyka na ZŠ))

Nihil novi sub sole ( školní časopis Loudal vydávaný osmáky))

Pedagogické návraty (soubor literárních hádanek)

Stradivárky, nebo flašinet? ( práce s texty Pavly Loucké)

Už je to tady! (slovo ke čtenářským deníkům)

 

Lidové noviny 13.10.2015  příloha Akademie, s.14

Barbora Cihelková: Zrušte Babičku, nerozumíme jí. Děti se na sociálních sítích bouří proti klasické literatuře. Odborníci nabádají ke změnám v povinné četbě.

 


Lesk a bída (českého školství)

          Je začátek října 2015, vcházím do univerzitní posluchárny pedagogické fakulty . Mé studentky (sem tam i nějaký ten student) speciální pedagogiky jsou již zvyklé, že přednášku, eventuálně seminář začínám dotazem: Co nového ve speciálně pedagogických luzích, co se přihodilo od našeho posledního setkání před týdnem, co jste, milé studentky (líp kolegyně) viděly, slyšely, co v nejbližších dnech proběhne, na co byste chtěly ostatní upozornit, pozvat…nakonec přijdu i já se svou troškou do mlýna…..stručně tomu říkám speciálně pedagogické aktuality. Zdaleka ne jen z logopedie, neboť logopedie se týká v nejširším smyslu výchovy řeči, komunikace a v moderním pojetí od 90.let reflektuje ne pouhé vady a poruchy řeči, ale deset okruhů narušení komunikační schopnosti. To se může projevit aktuálně „oblíbenou“ dysfázií, logopedickou trvalkou dyslálií, dysfonií – kromě jiného řečového handicapu – -třeba u dětí s DMO (dětskou mozkovou obrnou), poruchami řeči čtené a psané (pro mnohé překvapivě specifickými poruchami učení – dyslexií, dysgrafií…), jako problém propojený s autismem, pochopitelně v celé šíři PAS (poruch autistického spektra), poruchami hlasu, balbuties (koktavostí)…. a nevynechejme symptomatické poruchy řeči (bez zabíhání do odbornějších vymezení).

       Jenže – je začátek října 2015, už čtvrtým rokem to vše za mě „suplují“ mladší kolegové. Můžu si jen představovat, jak bych v těchto dnech přišla do posluchárny s článkem Žáky s potížemi proplatí stát ( Lidové noviny, 6.10.2015, příloha Akademie, Žáky s potížemi proplatí stát – Speciální školy se nezruší, na handicapované či sociálně znevýhodněné ale ztratí monopol). Zažila jsem na vlastní kůži vícekrát, jak vznikají novinové titulky. Nevěřím, že tak zkušená novinářka, jakou je Radka Kvačková , je autorkou tak nejapného a zcestného titulku. Nešť – tím  vše jen začíná! Radka Kvačková položila celkem 21 otázek (někdy jsou to vlastně konstatování) Lence Felcmanové, z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, působící také – jak je uvedeno – na katedře speciální pedagogiky Univerzity Karlovy. 

      Rozhodla jsem se z interview zvolit z celkových 21 otázek jen něco přes polovinu, i tak se obávám, že text bude nadměrně dlouhý, což mi bývá okolím vytýkáno. Metodicky následně: – otázka redaktorky Radky Kvačkové – odpověď Lenky Felcmanové – moje glosa k uvedené odpovědi. Svou reakci zakládám na odbornosti a zkušenostech autorky řady odborných textů (publikace, skripta, novinové články, televizní scénáře pořadů o výchově dětské řeči, překlady celkem osmi odborných publikací z angličtiny a francouzštiny, spolupráce se Stuttering Foundation of America, vedoucí řešitelského teamu projektu GAČR, účast na mezinárodním výzkumném programu hereditárního výskytu balbuties – Family Research Project on Stuttering, Bethesda, stáže na univerzitách v Lyonu – Francie a Neuchatelu – Švýcarsko, členka výběrové organizace I.A.L P. – ale PŘEDEVŠÍM – 23 roků za katedrou ZŠ pro vadně mluvící v Olomouci – Kopečku a 26 roků působení na katedře speciální pedagogiky PdF Univerzity Palackého).

Otázka: Víme, jaká část žáků má potíže či znevýhodnění?

Odpověď: Přesně ne. V jednom kraji se objeví třeba 7,5 procenta dětí s určitým typem postižení, v druhém 1,2 procenta. Přitom nelze mluvit o zásadní odlišnosti území. Je to dáno tím, že v každém kraji přistupují k identifikaci speciálních vzdělávacích potřeb jinak. Je to důsledek absence jednotné metodiky.

Glosa: Při rozhodnutí zavést podstatné změny si nejprve detailně zpracuji, zjistím výchozí situaci,na položenou otázku nemůžu odpovědět: přesně nevíme. Nemělo tedy prosazovaným změnám něco zásadního předcházet? Co lze očekávat od podobně vágně fundovaných projektů? Znáte školáka, dítě bez „potíží“? O čem budeme mluvit, uvažovat? O potížích, o speciálních vzdělávacích potřebách, o určitém typu postižení, o handicapovaných, o sociálně znevýhodněných (tím nejsou terminologické hrátky vyčerpány). To je ale proměnných! Co na to Occamova břitva? Vždy se najde důvod pro založení, existenci dalšího (finančně dotovaného) projektu, odborného ústavu apod. , s desítkami teoretiků, vzdálených realitě.

Otázka: (spíš konstatování): Takže počty neznáme….

Odpověď: …vytvořili jsme několik modelů očekávané četnosti dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Rozptyl je ale velký.Ve školské statistice je dnes evidováno zhruba 4,5 tisíce dětí se sociálním znevýhodněním….Ve statistikách a analýzách ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva vnitra nalezneme ale minimálně 50 tisíc dětí ve věku povinné školní docházky, které spadají do kategorie sociálního znevýhodnění. Jsou zanedbávané nebo týrané. Dále jde o děti s odlišným mateřským jazykem či děti žijící v sociálně vyloučených lokalitách. Takže v případě dětí s tímto znevýhodněním čekáme velký, byť postupný nárůst“.

Glosa: Přečtěte si prosím pomalu nahlas užité výrazy (řekla bych studentkám): několik modelů….očekávaná četnost….. rozptyl….ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo vnitra…..minimálně….čekáme…..Kolik prostoru k alibismu! Případný nezdar bude vždy na koho shodit! Kde je biblické – vaše řeč budiž ano ano – ne ne, co mezi tím, je od zlého? Zaangažovaná hned dvě ministerstva, shodnou se vždy a „v jakém časovém horizontu“?Jejich odborníci budou očekávat, co se vyvrbí z několika modelů, ty udávané rozptyly nás neznepokojují. Mimochodem: co je to školská statistika? Kde najdu její výstupy? Na které statistiky a analýzy se Lenka Fenclová odvolává? Vždy je možné mávat statistikou. Kdo je autorem? A hlavně – jaká byla METODIKA vzniku dovolávané statistiky? Na to se ptáme málokdy. Britský politik – pro změnu v tomto případě ne často citovaný Churchill – Benjamin Disraeli řekl: „Existuje lež, kardinální lež a potom už je jen statistika“. Jsme stále stejně bláhoví, snadno manipulovatelní. Nedávno jsem na besedě s redaktorem BBC slyšela tentýž argument k současným událostem, který jsem o den dva dříve četla v novinách: „ Mezi příchozími Syřany je pětina (20%) lidí s vysokoškolským vzděláním“. Musela jsem se zeptat: „A víme, kolik těch migrujících Syřanů celkem je?“ Stále mluvíme o potřebě kritického myšlení.

 

Otázka: Můžete polopaticky vysvětlit, co se bude měnit?

 Odpověď: ….Změna spočívá v tom, že dosud ta škola za rohem mohla, ale nemusela vašemu dítěti poskytovat podporu, kterou potřebuje. A třeba na to nedostávala od státu ani prostředky…Finanční dotace se bude odvíjet od stanovených podpůrných opatření Škola obdrží z poradenského zařízení doporučení, ve kterém bude uvedeno, jaká konkrétní opatření má při vzdělávání žáka uplatňovat. Ředitel na ně dostane potřebné finance a v metodických materiálech si může dohledat, v čem dané opatření spočívá

Glosa: Chtěla bych znát konkrétně, systémově poradenská zařízení, která budou mít závažné pravomoce. Budou to pedagogicko – psychologické poradny? Nerada generalizuji, ale musím zapochybovat: po všech tristních zkušenostech, které s těmito institucemi učitelé mají? Budou se tato inkriminovaná poradenská pracoviště dostatečně odborně orientovat ve specifiku a potřebách jednotlivých škol, zohledňovat je? Není tím deklasována, snižována  odbornost a kompetentnost pedagogů? Další hřebíček do rakve prestiže učitelského povolání. A další nálož na ředitele škol.

 Otázka: Mluvíte o Katalogu podpůrných opatření?

Odpověď: Ano. Tento katalog vznikl jako metodická podpora určená školám k tomu, aby se pedagogům ulehčil přechod  na nový systém.

Ponechávám bez poznámky.

Otázka: Má ale přes tisíc stran. To budou muset ředitelé a učitelé nastudovat?

Odpověď: Dohromady je to něco přes tisíc pět set stran. Samozřejmě že učitel, který vzdělává jednoho žáka s určitým druhem zdravotního postižení, nebude muset nastudovat celý katalog.

Glosa: Opravdu není co řešit, jak říkával jeden z mých kolegů. Katalog o tisíci a pěti stech stranách ? Už tento fakt svědčí o neživotnosti prezentovaných závažných změn ve vzdělávání handicapovaných a znevýhodněných dětí – abych citovala z úvodní věty novinového článku. Myslím, že sami autoři Katalogu podpůrných opatření ve skutečnosti nevěří tomu, co dali na papír. Dozvíme se jejich jména? Něco z jejich odborného C.V.? Znám to : bylo potřeba sepsat určité pensum stran, ukázat se co odborník, nejlépe jazykem, který nic neříká, jen mlží. Vždycky si vzpomenu na známou a skutečně odborně fundovanou redaktorku jednoho pedagogického časopisu, s níž jsem jistou dobu spolupracovala. Při recenzi jedné z čerstvých pedagogických publikací (obsahovala 36 definicí termínu učitel!) mi mailem napsala: „Publikace pana X.Y. čeští učitelé nečtou a naštěstí nikdy číst nebudou“. Jsem přesvědčena, že stejně tomu bude s oním Katalogem. Proč? Čtěte dál.

 Otázka: Takže když dostane do třídy dítě s autismem, vybere si jen díl vztahující se k autismu?

Odpověď: Ano, katalog je členěn podle jednotlivých druhů zdravotního postižení a dílčí katalog je také zpracován pro děti se sociálním znevýhodněním, kterým se myslí například nedostatečná znalost vyučovacího jazyka nebo nedostatečná podpora ke vzdělávání v domácím prostředí . Učitelé si budou moci zvolit dílčí katalog.

Glosa: Byla bych ráda, kdyby se Lenka Fenclová konkrétně vyjádřila k termínu „jednotlivých druhů zdravotního postižení“. Co takové PAS (poruchy autistického spektra)? Poruchy – jasný plurál, množné číslo (našlo by se víc příkladů). Jsou řazeny mezi zdravotní postižení, nebo ne? Zalistujte v odborných publikacích. Podivíte se – opět ta oblíbená, mlžící pluralita názorů, pojetí, náhledů. Co pak s tím? Znamená to nastudovat více dílčích katalogů? Budou kompatibilní? Co když vyjdou z pera (a myslí) různých autorů, s různým názorem na věc?

 Otázka: Ale stejně to asi nebude deset nebo dvacet stránek…

Odpověď: Dílčí katalogy mají od 150 do 360 stran.

Glosa: Vzala jsem do ruky odbornou publikaci pana profesora Lechty –jeho Logopedie (Portál, 2010) má i s rejstříkem 332 strany. Sestavit dílčí katalog o 150 až 360 stranách – už ten fakt dost vypovídá. Psali ho odborníci. I při vší úctě k erudici učitelů je třeba připustit, že každý z nich nemusí znát veškerou odbornou terminologii (ze speciální pedagogiky apod.), které se katalog nevyhne. Uspořádáme další kurzy? V tom jsme přeborníci. Vzniknou další koučové, schopné rychlokvašky „schopné všeho.

 Otázka: Nelze vytvořit kompaktnější, stručnější materiál?

 Odpověď: Ono už takhle je to hodně schematizované. Pedagog ale pravděpodobně nebude uplatňovat všechna uvedená opatření. Bude na školském poradenském zařízení, aby doporučilo, která jsou pro konkrétní dítě vhodná.

Glosa: Takové přiznání! Podpůrná opatření sepsaná na desítkách, až stovkách stran jsou schematizovaná? No, potěš pánbůh! Opět imaginární odkaz na poradenská zařízení. Moje podezření roste: vzniknou nová? Budou zřejmě všemocná, nadřazená učiteli. Vidím ty zástupy odborníků, zejména co se diagnostiky týče. Jak snadno se rozhoduje (od stolu, s tužkou a testy v ruce) o osudu dítěte. Mohla bych vyprávět. Vznikne obrovský prostor pro vychytralé (přiznejme, že takoví existují, kteří si ochotně v katalozích nastudují, na co všechno má jejich dítě nárok a čeho se mu nedbalostí učitele nedostalo, domyslete a pokračujte sami…..

Otázka: Ke katalogu byla tisková konference. Mluvilo se na ní ale hlavně o dětech se zdravotním postižením. Přitom největší problém mívají učitelé s dětmi, které vykazují poruchy chování spojené třeba s nějakou poruchou učení. Věnuje se ten katalog i jim?

Odpověď: V zadání projektu byl definovaný okruh skupin dětí, pro které se katalog má připravit. A pravdou je, že tam chyběly děti s poruchami učení a poruchami chování ….Teď je na ministerstvu školství, aby zajistilo metodickou podporu i pro další skupiny dětí A většina pedagogů je zvyklá tyto děti vzdělávat. Méně zkušeností je například s dětmi se zrakovým a sluchovým postižením. Učitelé se také více obávají vzdělávání dětí s poruchami autistického spektra

Glosa: Takže zadání projektu nezahrnovalo handicapované, jak hlásá podtitulek novinového článku. Vynořuje se další problém: jsou děti se specifickými poruchami učení handicapované? Co odborník, to názor.V každém případě oněch 1 500 stran Katalogu podpůrných opatření s nimi nepočítá. Vida! Ještě nedávno frekventovaní dyslektici (diagnóza oblíbená zejména mezi „celebritami“) spadli z lopaty! Začala éra autistů – projev kampaňovosti našeho školství. Pojednou se autoři Katalogu – a prostřednictvím  jeho zavedení významných změn českého školství – odvolávají na„zvyk učitelů tyto děti vzdělávat“, obdobně jsou na tom děti se zrakovým a sluchovým postižením (citováno z další části odpovědi). U těch zrakově a sluchově postižených setrvám. Uráží mě – a hlavně všechny mé kolegy surdopedy a tyflopedy – nehorázné tvrzení, že v této oblasti máme „méně zkušeností“.  Co ví Lenka Fenclová o českém školství pro děti s poruchami zraku a sluchu? Veřejnost miluje příběhy. Zde jeden pro ilustraci. V roce 1990 přibyl i na katedru speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci zahraniční odborník v oblasti výchovy a vzdělávání sluchově postižených. Pan profesor z jedné americké univerzity byl rozhodnut vzít do Států jednu z našich studentek, aby se poučila, jak sluchově postižené vzdělávat. Vytipovali jsme schopnou studentku, mocnou anglické konverzace. Pan profesor chtěl ještě před odjezdem poznat realitu našeho školství pro sluchově postižené. Spolu se studentkou navštívil ústav pro (tehdy) tzv.zbytkaře, děti se zbytky sluchu , známý „hluchák“ s mnohaletou tradicí na (dnes opět Svatém) Kopečku u Olomouce. Výsledek? Milá studentka nikam nejela. Pan profesor prohlásil, že není proč, že se jeho kolegové a studenti  mají čemu učit od nás. Dnes už ta schopná studentka jako renomovaná odbornice do Ameriky jezdí, v rámci výměnných stáží.

 Otázka: Kolik stálo vytvoření toho de facto neúplného katalogu?

Odpověď: Naše odborná společnost byla partnerem projektu s nefinanční účastí, dle mých informací byly ale celkové náklady projektu okolo 55 milionů. Je ovšem třeba uvést, že katalog je jen jedním ze 186 výstupů, na nichž pracovalo celkem 595 autorů

Glosa: Je zbytečné vyjadřovat se jak k částce, tak k počtu výstupů a už vůbec k počtu zainteresovaných autorů. Nu, potřebujeme vykazovat publikační činnost, navyšovat  citační indexy, domoci se doktorátů a různých jmenování.

 Otázka: Ví se, kolik asistentů pedagoga působí na školách dnes?

Odpověď: Asi devět tisíc osob. Předpokládáme ale, že jich bude potřeba ještě výrazně více.

Glosa:.Nic nevíme jistě, nemáme přehled, neorientujeme se, ale vydáváme pokyny – pro koho? Samé pojmy jako zhruba – minimálně – očekáváme – schematizované – asi – předpokládáme – domníváme se – není známo – přesně ne… Je toto základ pro seriozní a dlouhodobou změnu poměrů ve školství?

 Komu můj výběr otázek a odpovědí nestačil, může si článek přečíst celý.

 Lidové noviny, 6.10.2015, příloha Akademie, s.15

 Žáky s potížemi proplatí stát – Speciální školy se nezruší, na handicapované či sociálně znevýhodněné ale ztratí monopol