Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2015

Speciálně pedagogická kazuistika

         Kazuistiky se aktuálně „nosí“, jsou to vlastně příběhy – a najděte dnes něco bez příběhu! Pro odborné vymezení pojmu jsem sáhla přímo do Wiki „našeho“Metodického portálu (RVP): „Kazuistika nebo též případová studie patří mezi výzkumné metody a zabývá se popisem jednotlivých případů, např. vznikem, průběhem a vyléčením duševní choroby apod. Slouží jako pomoc a srovnání pro podobné případy (Hartl, Hartlová, 2004, s.253). Byla bych velice ráda, kdyby následující řádky skutečně posloužily v našich školách „ jako pomoc a srovnání pro podobné případy“.

            Co kdybychom se pro tentokrát pokusili o jakousi stručně komentovanou „kazuistickou selfie“, ve smyslu náhledu na konkrétní kazuistiku očima osoby, které se týká? Ta se vyznává a přiznává: – „Strhující radost, bezmezné zoufalství při každé svízeli, nesmírná závažnost každého prožívaného dne – to jsou znaky dětství…. v mnoha směrech jsem se chovala hanebně. Zvlášť nerada jsem chodila spát, a vynalezla jsem si báječnou hru, při níž jsem hopsala po nábytku sem a tam, šplhala na skříně, seskakovala z prádelníků a prchala kolem celého pokoje, aniž jsem se jedinkrát dotkla podlahy…“ Tady zabliká v myslích speciálních pedagogů (psychologů, sociálních pracovnic, různých různě školených poradců a koučů) výstražná kontrolka: na konci dne taková přemíra energie? Přímo nepopiratelná hyperaktivita? Nejedná se o ADHD? Chtělo by to odborně vyšetřit! Nepospíchejte – bude toho víc, jen pokračujme! „O mně se vždycky soudilo, i když se shovívavostí, že jsem „ta pomalá“. Maminka i sestra reagovaly na všechno neobyčejně rychle – nikdy jsem jim nestačila. Také se mi velmi špatně mluvilo. Vždycky mi dělalo potíže najít ta správná slova pro to, co jsem chtěla říci. „Ona je tak strašně pomalá“, slyšela jsem vždycky. Měly docela pravdu, věděla jsem to a souhlasila s tím. Netrápila jsem se kvůli tomu, ani se nevzrušovala. Smířila jsem se s tím, že budu navždycky „pomalá“….S vyjadřováním budu mít asi potíže vždycky…“ Případová studie, kazuistika nabírá na síle, začínají se vynořovat obrysy možné sociální ostrakizace .Úvaha nemusí být lichá, neboť „…. za to mohla ta moje nešťastná, strašná, neovládnutelná plachost….mezi Nan a mnou zpočátku vládlo nemalé a pochopitelné nepřátelství. …Nan, jež byla veselé divoké třeštidlo, říkali, jak pěkně se vždy chovám já, jsem „taková tichá a zdvořilá“. A zatímco před Nan velebili mou dokonalost a celkovou vážnost, mně dávali za vzor ji, protože „Nan se nikdy ničeho nezalekne, vždycky odpoví, když se na ni promluví – nikdy se nečervená, ani nekoktá ani nesedí jako němá“. Proto jsme se jedna na druhou dívaly se značnou dávkou nevraživosti.“ Vraťme se však ještě k povzdechu „s vyjadřováním budu mít asi potíže vždycky…“ U problémů s komunikací zpozorní logopedi – ti zabývající se ne přišlápnutou sykavkou nebo drnčícím „ER“, ale v pojetí moderní logopedie (od 90.let minulého století) šířeji narušením komunikační schopnosti. Mají proč zpozornět, výpověď pokračuje : „Kdykoli mě něco rozruší, vždycky jako by mi to vzalo schopnost mluvit…. neumím pronášet projevy, nikdy žádné nepronáším a nikdy nebudu žádné projevy pronášet, a je velice dobře, že projevy nepronáším, protože bych při nich byla velice špatná.“ Takže – na místě bude bezpochyby také vyšetření logopedické. Zcela na místě, jak naznačují sdělení týkající se potíží s řečí čtenou a psanou, spadajících do jednoho z deseti okruhů narušení komunikační schopnosti, označovanými stručně jako poruchy učení (ano, i ta nedávno vzývaná dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie…patří do logopedie).  S učením to nejprve začalo docela slibně, jak ukazuje až humorná vzpomínka : „…vyptávala jsem se na slova napsaná nad obchody nebo na plakátech. Výsledek byl ten, že jsem jednoho dne zjistila, že si sama docela úspěšně čtu v knížce…Nebylo mi ještě pět, ale svět knížek se mi už otevřel. Tatínek řekl, že když umím číst, měla bych se nejspíš učit psát. To nebylo zdaleka tak příjemné. Ve starých skříních se ještě povalují utahané sešity plné smyček a obloučků, nebo s řádky roztřesených velkých B a R, která mi zřejmě dělalo velké potíže rozlišovat, protože jsem se naučila číst podle vzhledu celá slova, nikoli jednotlivá písmena. Tatínek byl pyšný a měl radost, jaké dělám pokroky. Postoupila jsem k malé hnědé knížce „Otázek“. „Otázky“ jsem milovala. I když to byly jen zamaskované počty, měly zajímavost hádanek. „John má pět jablek, George má čtyři, jestliže si John vezme dvě Georgova jablka, kolik jablek bude George navečer mít?“ A tak dále. Když dnes na tuto otázku pomyslím, mám chuť odpovědět: „Záleží na tom, jak rád George jablka jí“. Ale tenkrát jsem napsala číslici 4 s pocitem člověka, který rozlouskl těžký oříšek, a z pilnosti doplnila „a John jich bude mít 7“.  Vida! I já jsem se kdysi ve škole učila číst stejnou (globální) metodou – a jsem knihomol! Nezaškodí si někdy třeba v Poruchách učení Olgy Zelinkové nalistovat kapitolu o metodách výuky počátečního čtení. Vždyť – slovy klasika –cesty mohou být rozličné, však vůli mějme všichni rovnou!

         Později už to tak veselé nebylo. Dost napovídá poznámka: „Mám dojem, že učení naplňuje uspokojením, pouze když ve vás vyvolává nějaký ohlas. Pouhé informování je špatné, nedává vám nic víc, než ve vás bylo předtím“. Neubráním se pochybám o dnešní škole: učí, nebo jen informuje (za vydatné pomoci  víte čeho)?.Vzpomínání pokračuje: „  …psaní a pravopis pro mě byly muka… Každý den jsem se musela učit celé stránky slov, jak se mají správně psát. Toto procvičování mi patrně trochu pomohlo, ale i tak jsem byla s pravopisem neobyčejně na štíru a jsem s ním na štíru dodnes…psát dopisy nikdy nebylo mou silnou stránkou…A co bylo dál? Jen ve stručnosti: „Aritmetika mě vždycky bavila. Gramatice jsem nebyla schopna ani dost málo porozumět: nechápala jsem, proč se něčemu říká předložky a jaký mají účel slovesa a všechno to pro mě byla španělská vesnice. Šťastně jsem se pokaždé zabrala do slohu, ale valný úspěch jsem neměla. Výhrady byly vždycky stejné:v mých kompozicích bylo příliš mnoho fantazie. Byla jsem přísně kritizována, že se nedržím věci. Zvláště si vzpomínám na „Podzim“. Začala jsem dobře, zlatým a hnědavým listím, ale najednou se mi do toho nevímjak dostal vepř – pravděpodobně si v lese vyhrabával žaludy. Tak či onak, vepřík mě zaujal, na podzim jsem nadobro zapomněla a celá kompozice končila rozvernými příhodami prasátka Ocáska a opulentní bukvicovou hostinou, kterou uspořádalo pro své přátele.“ Ale znovu jsou zde pochybnosti (pro speciální pedagogy okořeněné i levorukostí): „Teď jsem si vzpomněla, jak jsem ve škole jednou neslavně pohořela při zkoušce z matematiky, přestože jsem celý týden předtím byla při vyučování nejlepší. Při pročítání zkušebních otázek jsem najednou měla okno a nebyla jsem schopna myslet. Jsou lidé, kteří dokážou skládat zkoušky, často skvěle, přestože předtím ve třídě patřili k nejslabším, lidé, kteří se dokážou na veřejnosti projevovat mnohem lépe než v soukromí, a lidé, kteří jsou jejich pravým opakem. Já jsem patřila k těm druhým…. Myslím, že za žádných jiných okolností bych se nebyla zbavila své vrozené gaucherie tak rychle“.

          Co pomáhalo a pomohlo? Dva pěkné příklady s předznamenáním: „Jakákoli odvaha, ať fyzická či morální ve mně vyvolává nejhlubší obdiv. Je to jedna z nejdůležitějších ctností, které je třeba uvádět v život. Máte-li vůbec sílu žít, mějte sílu žít s odvahou. Je to nutnost…. Často se mi mihne hlavou obrázek na plaketě, která visela v mém dětském pokoji na stěně: „Nedokážeš-li vlak řídit, aspoň mu promazávej kola“, je pod ním napsáno – a na cestu životem není nad toto heslo….Myslím, že jsem se ho držela. Párkrát jsem se pokoušela o to či ono, ale nikdy jsem se neupnula k úsilí dělat něco, co dělám špatně a k čemu nemám vrozené předpoklady…. Nikdy jsem nebyla dobrá ve sportovních hrách, neumím a nikdy nebudu umět dobře konverzovat…neumím dobře říci, o co mi jde – napsat to umím lépe… Připomíná mi to příběh, který mi před dávnými, dávnými lety moje kmotra vyprávěla o dvou žábách, které spadly do díže mléka. Jedna volala: „Ach, já se utopím, já se utopím!“. Druhá žába řekla: „Já se neutopím“. „Jak to chceš udělat, aby ses neutopila?“, zeptala se první žába. „No co, budu zuřivě plavat dokola a dokola a pořád dokola jako šílená“, řekla druhá žába. První žába se vzdala a utopila se, a druhá žába, která celou noc zuřivě plavala, druhý den ráno seděla v díži na vršku hroudy másla“.

            Je na čase, abych odhalila identitu autorky výše uvedených citací. Je jí Agatha Christie ( 1890 – 1976). V těchto dnech si připomínáme 125. výročí narození této mimořádné ženy. Příští rok uplyne čtyřicet roků ode dne, kdy ve věku 85 let skonala. V pětasedmdesáti, v závěru Vlastního životopisu, s laskavým humorem napsala: „ Odjakživa chovám obdiv k Eskymákům. Jednoho krásného dne se milované babičce uvaří něco velice dobrého, a ona pak po ledu odejde pryč – a už se nevrátí…. Takováhle velká slova se samozřejmě krásně píší. Co se stane doopravdy, bude patrně to, že budu žít do třiadevadesáti, všechny budu uvádět v šílenství, že vůbec neslyším, co mi říkají, budu si zatrpkle stěžovat na nejnovější umně sestrojená sluchadla, nepřetržitě se na něco ptát, okamžitě zapomínat odpověď a klást tytéž otázky znova. Zuřivě se budu hádat s nějakou trpělivou ošetřovatelkou a obviňovat ji, že se pokouší mě otrávit, nebo utíkat z nejmodernějšího ústavu pro staré dámy a působit své nešťastné rodině nekonečné potíže. A až nakonec podlehnu bronchitidě, bude se kolem mě šeptat: „Nemohu si pomoci, ale je to opravdu milosrdné vysvobození…“ A BUDE to milosrdné vysvobození (pro ně) a skutečně to nejlepší, co se mohlo stát“.

            Vlastní životopis Agathy Christie patřil ke knihám, které jsem svým studentkám speciální pedagogiky (hned po prvním vydání v roce 1987) nejen doporučovala, ale také z ní na seminářích (i přednáškách) předčítala. Dokládala jsem tím své tvrzení, že „logopedie je ve všem“ (dodnes mám ta slova zarámovaná jako dárek jedné posluchačky). Předčítala jsem nejen výše uvedené úryvky s logopedickou problematikou. Je jich v knize podstatně více. Agatha Christie nemohla tušit, jak cenné bude pro studentky logopedie po půlstoletí její líčení problémů s operací štítné žlázy (související s možným porušením hlasivek).

            Vlastní životopis Agathy Christie má i další poselství. Vědět tak v době jejího dětství něco o ADHD a jiných poruchách, mohla být malá Agatha vystavena nejrůznějším vyšetřením, v úvahu by připadlo -jak se v naší odborné literatuře doporučuje – vyšetření psychologické , neurologické, foniatrické, psychiatrické, logopedické, pediatrické…Říkávala jsem: můžete-li pořadí vyšetření ovlivnit, psychiatrické nechejte na konec, dítě ho bude potřebovat. Prostě takovéto věčné ladění, ale koncert nezačíná nikdy. Jen stále vyšetřujeme, vyšetřujeme, stanovujeme další a další diagnózy, nejčastěji „na pomezí“….CO a JAK dělat, JAK dítěti POMOCI, zůstává nezodpovězeno.

             Podstatné poselství Vlastního životopisu  Agathy Christie spatřuji ve slovech z předmluvy: „ Jen málokdo dokázal mít ze života tak náruživé a všestranné potěšení, a tato kniha je především ódou na radost ze života…“

CHRISTIE, A.  Agatha Christie. Vlastní životopis. Praha: Academia, 1999. ISBN80-200-0754-7.


Čemu se (ne)smát

        Můžete se smát, nebo zuřit – zůstala jsem u smíchu. Za nespavé noci jsem sáhla po knížce s literární tématikou. Člověk se rád poučí, rád něco dozví. Přehršel pravopisných chyb ( skutečně hrubého zrna!) jsem brzy byla schopna přehlédnout. Jak by ne, když mě upoutaly obskurní slovní a stylistické formulace. Nejsou to tzv. perličky z písemných žákovských prací, kdysi s oblibou uváděné (dnes nemáme co uvádět, neb ve školách nepíšeme, jen zatrháváme – v testech). Pokochejte se, nebo rozhořčete nad tím, co nabízí knížka vydaná v roce 2014, s předmluvou a doporučením osobností pohybujících se v našem literárním světě.

            Listuji knížkou mladého autora (do školy začal chodit – pokud neměl odklad – v roce 1997, čistý plod našeho polistopadového školství). Namátkou několik citací (našla bych víc, v textu se jich urodilo „neúrekom“):

-          Osudy lidí jsou nevyzpytatelné a nečitelné.

-          Herites se jako spisovatel proslavil pouze na krátkou dobu.

-          V roce 1895 se ve Vodňanech udála národopisná výstava…

-          Nejprve došel do Itálie, kde se v Padově snažil vyučit chirurgii.

-          Brzy musel přesídlit k příteli Antonínu Fikarovi, faráři v Nadějkově. Zde ho 5.července 1864 zastihl a také smrt.

-          Byl jmenován stálým ředitelem…

-          Své lásce ke knihám obětoval doslova vše, včetně části svého života.

-          Zemřel 2.června 1917 v Praze jako nikým nechtěný autor a přehlížený kritik.

-          Vytrpěl během roku 1850 své první zatčení a odsouzení vojenským soudem…

-          Po propuštění byl již nemajetný…

Zajímavě jsou pojaty informace týkající se narození pozapomenutých literátů:

-          Narodil se do rodiny hraběcího nadlesního mladý Gustav….

-          13.května 1845 se narodil malý chlapeček, kterého rodiče pokřtili…

-          19.listopadu 1859 se v Praze narodil malý Filip…

Ještě hůř jsou na tom údaje o posledních věcech prezentovaných osobností:

-          O tři dny později byl uložen k věčnému odpočinku na Vyšehradském hřbitově. Jeho důstojný posmrtný odpočinek trval až do 21.století, kdy byl zrušen.

 -        Osud Josefa Šusty nebyl k němu vlídný….přelezl zídku a ukončil svůj život skokem do Vltavy. Takto neslavně skončil život výborného profesora historie a vlastence Josefa Šusty. Teprve v padesátých letech byl pohřben u kostela sv. Matěje na šáreckém hřbitově

-          3.černa 1890 pozdě v noci se objevil na Řetězovém mostě nervózní a údajně rozčilený Žížala-Donovský. Přelezl přes zábradlí mostu a než stačil zdejší výběrčí mýtného zareagovat, vrhnulo se do Vltavy.

Netušila jsem, že můj oblíbený obrozenec František Jaromír Rubeš – jak psáno:  

-          Rozhodl se pro dráhu vyučovatele…

Co chybí autorovi knížky – paradoxně o pozapomenutých osobnostech české literatury – kromě znalosti pravopisu  základoškolského rozsahu? Chybí mu cit pro jazyk, odborněji, lingvisticky – jazykový cit. Bohužel není sám. Pusťte si rozhlas, zasedněte k televizi, porozhlédněte se kolem sebe….

         „Co je čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže, mám-li to však někomu vysvětlit, nevím“ – píše svatý Augustin v knize Vyznání. Podobně je tomu s termínem jazykový cit, podstatnou složkou mezilidské komunikace. Podle Wikipedie je jazykový cit „ schopnost uživatele jazyka hodnotit a vytvářet jazykové projevy mluvnicky správné a stylisticky vhodné, vychází z neuvědomělého spontánního osvojování jazykové normy, ale může být i prohlouben a zušlechtěn jazykovým vzděláním“. Než se pokusím lingvisticky jistě správnou definici trochu polidštit, chytnu se posledního slova – vzdělání bych nahradila vzděláváním (jak často si rozdílnost těchto termínů neuvědomujeme a nepřipouštíme!).

       Jazykový cit je něco, co ve větší či menší míře dostáváme do vínku. Dá se však pěstovat, a to – jako vše – především v dětském věku, v rodině, v mateřské škole a ve škole vůbec (na nejrozličnější chvástavě se propagující kurzy a publikace pro dospělé už bych moc nesázela). Trochu na to ve školách pamatujme – a priori neuvědoměle, vlastním příkladem.Neb „děti opičátka jsou“ (Komenský), ty dospělejší možná k nápodobě náchylnější než ti malí. Proč jednou nevyužít v pozitivním slova smyslu „jazykové nákazy“? Máme dost odstrašujících příkladů z poslední doby: od všeho smysluplného po hoďku, dovču, narozky a jiné jazykové nestvůrnosti. Všimněte si, jak se aktuálně šíří slůvko „ovšem“, často ne v původním významu zajisté, zřejmě, spíš v  okrajově pojímaném pojetí jako odporovací, „puberťácká“spojka „ale“.

        Pokusím se termín a problematiku jazykového citu přiblížit nejprve negativním vymezením, tedy: ve kterých případech se o deficit jazykového citu rozhodně nejedná, kdy mluvčímu chybí něco zcela jiného, dříve se říkalo, že ten člověk „nemá Kinderstube“, prostě nemá vychování.

        Stojím před nově otevřenou kavárnou nesoucí název Euphoria. Euforie je – opět podle Wikipedie – „lékařsky uznaný duševní (emoční) stav definován jako subjektivní pocit velké (obvykle přehnané) radosti, štěstí a tělesné a psychické pohody“. Jenže –z kavárny přes silnici hledíte přímo na bránu hřbitova a budovu krematoria. Počítá se snad s tím, že po rozloučení s nebožtíkem smuteční hosté popílí do kavárny Euphoria nad kávičkou (ty zdrobněliny!) probrat co s nabytým dědictvím?

      Po ránu si pouštím Český rozhlas dvojku, kde mi snídani okoření vždy žoviálně rozšafný Dalibor Gondík sdělením: „Jó, Rwanda, to není žádná sranda!“ Stalo se 26.8.2015. Před nějakým dnem média připomínala děsivé události nepopiratelné genocidy v nešťastné africké zemi. Asi její jméno uvízlo v moderátorově paměti – a tak pěkně se to rýmovalo!

          Mírným, ale častým odvarem deficitu jazykového citu bývají novinové zprávy typu: „Nový mobil Nokia má stát 37 dolarů, tedy bezmála 900 Kč. To ale není jediná přednost novinky“. Okamžik nejistoty – bezmála? Skoro? Jenom? Mám se těšit, nebo ne?

          Vyšetřování příčin letecké katastrofy na Slovensku přítomný televizní redaktor sděluje: „Před chvílí svižně kolem nás projela kolona pohřebních vozů s tělesnými pozůstatky…“Svižně, jak jinak?  V televizních zprávách slyším: „Policie nepochybovala, když zasáhla proti…“ Nepochybovala, nebo nepochybila? Není to jedno? Jak kdo mluví, tak myslí, jak myslí, takový je, tak jedná, ledabyle, bez odpovědnosti…

        Svým studentkám logopedie jsem problém jazykového citu vysvětlovala na setkání s kolegyní Ruth. V deseti letech s rodiči emigrovala do Švýcarska, tam vystudovala logopedii, po roce 1990 se ráda vracela a na seminářích předávala tehdy tak žádoucí informace a zkušenosti, pěknou češtinou, nepoznamenanou dlouhodobým pobytem v cizině. Tedy – až na ten jazykový cit! Nikdy jsme jí to samozřejmě neřekli, ale jako příklad posloužila náramně! Když mluvila o svých klientech s DMO (dětskou mozkovou obrnou), uváděla, že její povinností je zajistit jejich komunikaci, příjem stravy (v případě parézy rukou) a limitovat, omezit slintání (osoby s DMO mohou trpět zvýšenou salivací, sliněním). Ouha! Je rozdíl, emočně až podstatný, mluvíte-li o slintání, nebo slinění, řeknete-li o někom, že slintá, nebo sliní. Ruth už ten rozdíl necítila, její jazykový cit pro češtinu byl pochopitelně delším pobytem v cizojazyčném prostředí oslabený.

      Mám ještě jeden velice výmluvný příklad oslabení jazykového citu. Uváděla jsem ho pouze v seminářích studijních skupin, kde jsme už byli sžiti, znali jsme se. Hodně mi pomáhalo, když ty seminární skupiny byly pohlavně homogenní, čistě dívčí. Prostě, vyrostla jsem v jiné době! Tedy – do toho! Zase příběh z počátku 90.let. Vyskytl se otec ne zrovna nadšený rozhodnutím svého syna studovat. Nevím, jaké s ním měl plány, možná uvažoval o nástupnictví v právě obnovené rodinné firmě, možná….co já vím! Možná později i s trochou zastírané hrdosti o svém synku říkával: „ No jo, to je holt náš zasraný gymnazista!“ Jak ten příběh okruhem známých koloval, donesl se až ke sluchu rodinné přítelkyně léta provdané na Západě. Češtině se neodrodila, už kvůli babičce, která by si bývala s vnukem jinak nepopovídala. Po čase se ona přítelkyně v dopise zeptala, co že dělá „ ten posraný gymnazista, jak mu jdou studia?“ Co udělá s jazykovým citem nevhodně užitá předpona: po – místo za-! Ten mladý muž by určitě neprotestoval proti spojení s adjektivem začínajícím předponou za-, třeba by se i pobavil. V druhém případě zaručeně ne! Myslím, že po uvedených dvou příkladech ze života (dnes by se řeklo příbězích) už mé studentky neměly problém s pochopením jazykového citu.

         Šikovným oslím můstkem přejdu od předpony k příponě – bude to ale velmi tenký led! V upřímně snaze pomoci a v úctě k učitelskému povolání zamířím do vlastních řad. PEPOUŠ – já vím, zkratkové slovo : Pedagog Postižený Učitelským Šílenstvím.  Nelze brát jako recesi, jako realita zvoleno pro sympatické a potřebné aktivity přinejmenším nešťastně. Jazykový cit pláče. Už jen ta přípona – OUŠ, rozhodně nezní libozvučně, ale co hlavně – neevokuje, nevyvolává nic dvakrát žádoucího, pokuste se vybavit si další slova s příponou –ouš. Zatím jsem mezi kolegy z pedagogických kruhů nepotkala nikoho, kdo by to necítil vůči učitelstvu úkorně, až…nechci specifikovat. Nestálo by za zamyšlení?

Citace jsou z knihy Tomáše Hejny – Pozapomenuté osobnosti české literatury. Velké Přílepy: Nakladatelství Olympia, 2014.

                                     ISBN  978-80-7376-374-9.