Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Srpen 2015

Ve víru zkratek a pochybností

         Protože hodně pamatuju – i učitelsky – pamatuju také, co se v našich školách začalo šířit někdy v osmdesátých, devadesátých letech minulého století: bylo-li dítě (žák) zvýšeně plačtivé (nepozorné, nesoustředěné, méně obratné, náladové, impulsivní, občas dokonce agresivní, často silně v opozici vůči dospělým atd. atd.), bylo na místě považovat to za příznak (symptom) LDE (lehké dětské encefalopatie). Nikdo už se nezabýval subjektivitou tohoto posouzení – nad čím (kým) to dítě pláče, kdy je toho pláče opravdu přes míru, proč je zvýšeně unavitelné, nepozorné, podrážděné, motoricky neobratné, náladové, impulsivní atd.atd.). Nehledaly se příčiny, učitelstvo nešlo do vlastních řad, naopak! Není žák podle učitelových představ, zlobí, vyrušuje, a priori nectí v učiteli autoritu, je zvýšeně neklidný – tedy líp zní hyperaktivní – pošleme ho na vyšetření! A začaly „žně“ pedagogicko-psychologických poraden, slabý odvar toho, co se v oblasti tzv. poradenství rozvinulo o nějaké desetiletí později. Na vyšetření šel žák s písemným vyjádřením učitele co se týče shledaných problémů, vracel se – většinou – s výtahem, „výcucem“ téhož, ovšem opentleným patřičně mlhavými odbornými formulacemi. Kdo z učitelů tu zkušenost nemá! Nastal čas nálepek. Žák dostal nálepku LDE (lehká dětská encefalopatie), časem LMD (lehká mozková dysfunkce) – to se ještě uvažovalo o příčině. Potáceli jsme se v desítkách příznaků (symptomů), dospěli k jejich souběhu -syndromu. Brzy jsme se „odborně“ dopracovali aktuálně živé zkratky ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), což je podle jednoho internetového vyjádření současný moderní název pro zkratky předchozí. Nesmíme zapomenout na ADD (Attention Deficit Disorders), povšechně poruchy pozornosti, ajta! – bez hyperaktivity. Obě poslední zkratky vycházejí více z projevů poruchy, než by reflektovaly snahu zjistit příčinu. Aby toho nebylo málo – ADHD může také označovat Asociaci dospělých pro hyperaktivní děti (nedostatek invence?).

         Vzpomeňme nedávných dob, kdy nejen ve školách – hojně mezi tzv.celebritami – panovala epidemie SPUCH – specifických poruch učení a chování (dnes v oblibě zaměněno za PAS – poruchy autistického spektra). Dalo by se parafrázovat – kdo nebyl dyslektik (dysgrafik, dysortografik, dyskalkulik atd.), nebyl Čech! Byla doba, kdy se školy hrdě oháněly až 30% dyslektiků ve třídě. Bodejť by ne! Na dyslektického žáka „ šly peníze“, rodičům rovněž více hověl „papír“ na dyslexii než konstatování, že jejich dítě je mentálně retardované. Svého času jsme byli jedinou zemí, která vykazovala i mentálně retardované dyslektiky. Přitom v oboru specifických poruch učení světově uznávaný odborník pan profesor Zdeněk Matějček udával výskyt okolo 2% dyslektiků v populaci. Při své příslovečné laskavosti se v jednom novinovém interwiev již neudržel a pronesl větu, že „…bylo vždy ctí učitele, že naučil a nepotřeboval k tomu žádné mimořádné podmínky“. Byl zásadně proti udělování nálepek LMD, ADHD atd. dětem. Neumím-li pomoci, říct, co dál, k nálepce se neuchyluji.Připomenula bych jednu z La Fontainových bajek:

Jde-li jen o úvahu snad,

všude jsou rádců plné řady.

Má-li se něco vykonat,

není tam nikdo dohromady.

         Myslíte, že je řetězení v podstatě obsahově synonymních zkratek LDE,LMD,ADHD,ADD konečné? Ale kdež! Pomyslete, kolik jen odborníků se na nové zkratce (se starým obsahem) uživí, zrealizuje, kolik seminářů a plamenných konferencí se uskuteční, kolik článků se objeví v nečtených pedagogických tiskovinách…Pomůže to těm hyperaktivním, nepozorným, někdy agresivním, jindy zvýšeně plačtivým , nesoustředěným dětem? Jistě je mezi nimi určité procento s nezpochybnitelnými problémy vyžadujícími skutečně odborné řešení. Ti ostatní však potřebují něco úplně jiného, co je v moci každého dobrého, vzdělaného a odpovědného učitele. Stanislav Komárek ve své nejnovější knížce (2) sarkasticky, ale výstižně poznamenává: „…není tím ani tak myšleno na rozmanité „módní“ diagnózy, které se nezřídka náhle rozletí a bývají stanovovány u kdekoho (v posledních dobách třeba celulitida, lehká mozková dysfunkce a hyperaktivita, prokrastinace atd. – jsem napjat, kdy se objeví „chorobný odpor k práci“ jako nosologická jednotka, vyžadující trvalé penzionování)…“ A významný lékař Petr Škrabánek uvádí (1): „Klasifikace chorob je ve stálé rekonstrukci. Jsou nalézány nové choroby a staré jsou rušeny….Málokdo dneska pamatuje, co to byla drapetomanie( drápetés byl prchající otrok). Tato choroba zuřila mezi černými otroky na americkém Jihu v minulém století. Hlavním příznakem byla „nezkrotná náklonnost k útěku“. Kdy drapetomanie vymizela, je nasnadě, bezprostředně po zrušení otroctví.. Lékař pokračuje: „…..v nedávném čísle British Journal of Psychiatry byla popsána nová nemoc, asneezia (sneeze, kýchat). Nemoc je charakterizována absencí kýchání nebo neschopností kýchat. Někteří „nekýchači“ byli vyléčeni ze své nepříjemné poruchy elektrickými šoky. Pánbůh s nimi! Autor je zřejmě potěšen svým objevem a volá po zevrubnějším studiu této záhadné poruchy…“

          To už se dostávám ke knížce, kterou bych upřímně nabídla k hlubší učitelské reflexi – příhodně před začátkem nového školního roku . Ráda bych doporučila pozornosti školských pracovníků knížku, která mě provázela i na přednáškách budoucím učitelkám (a učitelům). Jak to má být – poučila i pobavila. První přednášku neznámému posluchačstvu jsem obvykle začínala varováním: „Každých deset roků se objem lidského poznání zdvojnásobuje a současně polovina zastarává. Značná část z toho, co vás budu učit, pozbude v průběhu několika let platnosti. Mým jediným úkolem je přimět, přivést vás, vysokoškoláky, ke kritickému myšlení“. Knížku Pošetilosti a omyly v medicíně (skeptický průvodce pro lékaře i nebojácné pacienty) napsal lékař, žádný zaříkávač nemocí, profesor Petr Škrabánek (1940 -1994), který (dál cituji z přebalu knížky) „…vystudoval chemii na PF UK, studium medicíny zahájené na UJEP v Brně dokončil po roce 1968 v Irsku. V letech 1984 – 1994 přednášel na lékařské fakultě Trinity College, Dublin. Publikoval přes tři sta odborných článků, především v prestižním časopise The Lancet. Vydání knihy Smrt humánního lékařství a rozmach vynucovacího léčitelismu se již nedočkal.“ Spoluautorem je profesor James Stevenson McCormick (1926) , praktický lékař (1964 – 74), který byl v letech 1974 – 79 děkanem lékařské fakulty Trinity College v Dublinu.

            Při zjevné medializaci školství, pedagogiky, kdy většina tak různými diagnózami hýřivě obdařených žáků denně polyká údajně spásná farmaka, nemůžete opomenout pohled a názory lékařů. Celá druhá kapitola uvedené knížky je věnována bludům a klamům. Jak snadno jim podléháme! Co takový klam z váhy důkazů? Zde autoři uvádějí v poslední době častěji se objevující upozornění: „Při hledání pravdy nemá smysl hledat souhlasné údaje, sbírat bílé labutě. Jen nesouhlasná pozorování nabízejí možnost pokroku k hlubšímu porozumění“. Jak často jsem od „dálkařek“ slyšela: „My jsme se to tak učily…psali to v novinách…je to na internetu…“. Na řadu  dále uváděných klamů jsem upozorňovala studentky sepisující bakalářskou nebo diplomovou práci, podobně by ty myšlenky mohly posloužit při sepisování projektů. Jedná se například o klam autority. Ocituji: „…platí, že čím jsou autority inteligentnější, tím stupidnější jsou některé jejich nároky. Tento paradox byl vysvětlen Francisem Baconem (tím filosofem, ne tím malířem), který pravil, že když se takový muž dá špatným směrem, pak ho jeho výjimečná obratnost a čilost zavede úměrně tomu hlouběji na scestí“. Kdo že řekl: Zapochybuj o všem, i kdyby to mělo být dvakrát dvě jsou čtyři? Už jen vyjmenuji některé z dalších klamů a bludů, každý je doplněn výstižným, často vtipným příkladem: klam jednoduchého vysvětlení, klam nesprávné extrapolace, zlatého průměru, klamy v náhodně srovnávaných studiích, klam nového syndromu nebo nevýznamného významu, klam „pozitivních“ výsledků… To všechno znát a hlavně uvědomit si – to by se psaly a hodnotily smysluplné diplomové práce, ne takové, které jsem si pro sebe označovala jako „objev hřebíku“! Mohla bych pokračovat, ale skončím citací příkladu klamu rizika: „On sám život je všeobecně fatální sexuálně přenášenou nemocí a žít plně vyžaduje hledání rovnováhy mezi rozumnými a nerozumnými riziky. Tato rovnováha je věcí úsudku a dogmatismus tu nemá místa. Dnešní starosti o zdraví jsou spíše nezdravé…“ Z osobní dlouholeté zkušenosti učitelky dětí postižených (chcete-li handicapovaných, znevýhodněných, se speciálními potřebami) mohu jen potvrdit následující: „Tzv. funkční choroby jsou ty, pro něž se nedá najít žádné „skutečné“ vysvětlení. Postiženým pacientům se dříve říkalo neurotici nebo spíše neurastenici, pokud pak byli ženami, pak byli hysteričtí. Podle jednoho bystrého pozorovatele „kdokoli je na ženský a hodně kouří, kdo má měkké srdce nebo kdo je vzrušivý, je neurastenik“.

            S autory knížky Pošetilosti a omyly v medicíně se dostávám k závažnému problému – k diagnóze. K problému žáků/dětí s diagnózou LDE, LMD, ADHD, ADD, ale i SPUCH nebo PAS nemůžu neocitovat: „Naneštěstí má diagnóza a jméno nemoci i jiné významné, leč nežádoucí důsledky. Zaprvé pojmenování nemoci přenese člověka do nové kategorie, kategorie pacientů. Což někdy redukuje jeho autonomii. Pojmenování také ukládá nebo opravňuje lékařův zákrok, což nemusí být vždy úplně blahodárné. Dává rovněž možnost zaujmout „roli nemocného“ a tak unikat obyčejným sociálním závazkům, mít roli, jež se může snadno stát způsobem života. Posléze pak být nemocen je abnormální: je to forma odchylky a může snížit profesionální použitelnost, přitažlivost a vyhlídky na získání partnera, ba dokonce může vést k omezení osobní svobody, k umístění do institucionální péče a někdy dokonce do vězení. Z toho vyplývá, že diagnóza má potenciál prospěchu i škody a že diagnostická chyby nebo mylné označení je vážná věc“. Nahraďte si v této delší citaci pacienta žákem, lékaře učitelem. U vědomí, že – jak je v odborných publikacích psáno – ADHD je vysoce rizikový faktor pro vznik dalších psychiatrických poruch, brzděme! Kolik dětí jsem zažila, které byly diagnostikovány jako dyslektici, po jednom krátkodobém vyšetření, aniž by byly podrobeny například časově (a odborně) náročné čtenářské zkoušce, vyšetřeny psychologem co se týče jejich IQ! Stačilo, že zaměňovaly zrcadlová písmena a prostě četly pomaleji, než si paní učitelka přála a představovala – a to třeba už na konci první třídy!

            Je-li diagnóza ADHD řazena k psychickým poruchám (problémům), nezbývá mi než citovat z kapitoly věnované psychiatrické diagnóze: „Diagnóza duševní nemoci se dělá z velké části na základě nezvyklého, nepřijatelného nebo deviantního chování /některé paní učitelky musí zajásat!/Nezvyklý smutek je deprese, nezvyklá ustaranost – úzkostná neuróza….vidění Boha, andělů a bájných zvířat bývá označováno nevěřícími lékaři jako halucinace, věřícími jako vize…vize jsou halucinace, jež se dají pokládat za společensky užitečné, zatímco halucinace jsou vize zmatených jedinců.Když mluvíte k Bohu, modlíte se, když Bůh mluví k vám, máte schizofrenii“. Neblížíme se něčemu podobnému konstatováním, že žák je zvýšeně neklidný (kde je hranice žákovského klidu a kdo ji stanovuje)?

            Z kapitoly o prevenci něco úsměvného, ale hodného zamyšlení: „G.S. Meyers sebral složený obraz jedince s nízkým rizikem koronární choroby srdce. Byl by to zženštilý městský zaměstnanec nebo balzamovač, zcela prostý fyzické nebo mentální čilosti a bez elánu, bez ambicí a bez soutěživého ducha, nikdy se nepokoušel dodržet jakýkoli termín, má malý apetit, žije o ovoci a zelenině, ozvláštněné kukuřicí a rybím tukem, nenávidí tabák, nedbá ani o rozhlas ani o televizi ani o auto, je vlasatý, leč křehký a neatletický, i když své drobné svaly neustále procvičuje. Má nízký příjem, krevní tlak, močovou kyselinu a cholesterol, užíval nikotinovou kyselinu, pyridoxin a prošel dlouhodobou protisrážlivou terapií, následující po jeho profylaktické kastraci. Doktor Howard pak popsal osobu, jež má nejlepší šanci nedostat srdeční záchvat, jako bicyklu užívajícího, nezaměstnaného, hypo-beta-lipoproteinemického, hypolipemického premenopausálního trpaslíka ženského pohlaví s podváhou, který by žil v přecpaném pokojíku na Krétě před rokem 1925 a živil se neochucenými bylinami, slunečnicovým olejem a vodou.“ Tak nevím – nevytváříme si někdy podobně karikovanou představu žáků, které bychom chtěli ve třídách? Jeden z mých ředitelů – měla jsem jich za půlstoletí pedagogického působení celkem jedenáct – mi kdysi řekl: „Ti chytří vás nepotřebují. Ukažte, co svedete s těmi, kterým to zrovna moc nejde“. Zlatá slova! A dají se aplikovat nejen na prospěch žáků.

            Další kapitoly knížky Pošetilosti a omyly v medicíně si už prolistujte sami . Školskou paralelu zaručeně znáte ke kapitole Alternativní medicína. Zdržím se citací z poslední kapitoly Morálka a věda – ale stály by za to!

            Podle známého aforismu Karla Krause je nejčastější nemocí sama diagnóza. Snažme se upřímně, aby se jí ve školách v každém slova smyslu dostávalo jen těm, kteří ji opravdu potřebují. A potom jim buďme ku pomoci,odborně vybaveni stůjme při nich – užitečně.

  1. ŠKRABÁNEK, P., McCORMICK, J. Pošetilosti a omyly v medicíně. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-129-8
  2. KOMÁREK, S.  Tělo, duše a jejich spasení aneb kapitoly o moci, nemoci a  psychosomatice Praha: Academia, 2015.ISBN 978-80-200-                                  Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2371-1.

 


Máte ve třídě leváka ?

Je čtvrtek 13.srpna 2015, po ránu zapínám rozhlas a dozvídám se, že dnes je mezinárodní den leváků. Proč ne? Ale když slyším tu směsku hloupostí, která je posluchačstvu předkládána, říkám si: alespoň učitelsvu (nebo vůbec příslušníkům pomáhajících profesí) nezaškodí nabídnout, co jsem napsala v roce 2012. Tak tedy „opáčko“.

Máte ve třídě leváka, levačku? Velmi pravděpodobně ano, nemusíte o tom ani vědět. Ne proto, že by vám to snad rodiče dítěte zatajili. Ve hře je mnoho jiných okolností.

            Nejprve  jen ve stručnosti to základní.  Při hledání informací o levácích a leváctví si zvykněte na termín  lateralita. Česky snad strannost, ale termín lateralita se do češtiny nepřekládá, podobně třeba jako slovo televize.

            Nevíme proč, ale žijeme v pravoruké civilizaci.  Auta, počítače, telefon, zubařské křeslo – to vše je konstruováno pro praváky. I v českých obchodech se již naštěstí objevují předměty denní potřeby určené těm, kteří preferují levou ruku: žehlička, nůžky, ojediněle  v ordinaci i to zubařské křeslo.

            O levácích je zmínka už v Bibli, s výhodou bojovali ve vojenských šicích kmene Benjaminova. Bylo by možné uvést desítky jmen slavných leváků.  Připomeňme kupříkladu Leonarda da Vinci (ten z jistých důvodů své dosud nerozluštěné poznámky psal dokonce důsledně  zprava  doleva). Levákem byl třeba Josef Lada, zůstává jím člen Beatles Paul McCartney.

            Osoby obouručně šikovné označujeme jako ambidextry. Patřil k nim Chaplin, legendární Jiří Trnka  současně (!) jednou rukou psal a druhou kreslil.

            Neměli  bychom mluvit jen o vyhraněných levácích a pravácích. V souladu s křivkou Gaussova rozložení existuje celá škála přechodů. Na tu křivku bychom vůbec neměli ve škole zapomínat. Neviděli bychom často třídní realitu jen tak černobíle. Mnozí z nás – stejně jako děti ve škole – ani nemusejí tušit, že je pravoruké prostředí nenápadně přetáhlo na svou stranu. V prostředí vysokoškolského semináře leckterá posluchačka studia učitelství při probírce zkouškami laterality s překvapením zjišťovala: „Jé, mně to jde taky levou!“

            Počet skutečných (od narození, genotypických) leváků nejsme schopni určit. Lateralita se v dětství jistou dobu ustaluje. Později již zjišťujeme jen  prostředím  zmobilizovaný výsledek, fenotyp. Jíte pravou? Píšete pravou? Možná vás k tomu v raném dětství důsledně vedli, vlastně přiměli. A co česání? Vezmete hřeben bezděčně do levé? Učešete se levou rukou? Pak nejste stoprocentní praváci! Vidíte, a ani jste o tom nevěděli!

            Nevšímejme si pouze laterality ruky. Dobré je zjistit také lateralitu oka (které oko přivíráte při střelbě z pušky?). Nesouhlasná, tzv. překřížená lateralita ruky a oka může přivodit problémy ve školní výuce.

            Po pouze informativním úvodu nyní na trochu vážnější notu. Ve škole by rozhodně neměla znít falešně.

            Máte ve třídě leváka, levačku? Nic se neděje, je to normální, jen byste o té skutečnosti měli víc vědět.

            Zbavte se předsudků, nebude to lehké. Působí plíživěji, než myslíte. Všechny jazyky světa upřednostňují pravou stranu (vyhledání příkladů od latiny po soudobé jazyky  ponecháváme vlastní píli). Uvědomujete si, že jíme  pravidelně ve správnou dobu  opravdově zdravé jídlo, které  pravá  maminka umí správně upravit ? Vstali jste ráno pravou nohou a přesto byl celý den  nalevačku? Třeba pokračovat?

            Je smutné, že ještě v první třetině 21.století musíme i učitelům připomínat, že děti zásadně nepřecvičujeme. Nezaškodí proto připomenout, že již  10.února 1967  byl ve 23.čísle Věstníku  ministerstva školství uveřejněn  Závazný pokyn o respektování přirozené laterality dětí. Pokyn – kolující mezi věci znalými učiteli jako zákaz přecvičování – by měl spolu s adekvátními přístupy k dětem proniknout  prvořadě do mateřských škol.

            Strašáky hrůzných následků přecvičovaného leváctví (koktavost apod.) sice už zaplašily nové pohledy na funkce mozku, avšak jakýkoliv nátlak dítěti rozhodně neprospěje.

V souvislosti s tím nezaškodí malý exkurz do oblasti vztahu leváctví a komunikace.

            Začneme mozkem. Zájemce o aktuální  pohled na mozek a jeho funkce mimořádně vhodně nasměrují práce našeho současného předního neuropatologa Františka Koukolíka.

Co se týče odborných prací reflektujících přímo lateralitu, nabízí se hned několik dostupných zdrojů. Připomeňme, že lateralita, explicitně levorukost, byla jedním ze stěžejních odborných témat profesora Miloše Sováka.   Stále lze pozornosti učitelů, ale zejména rodičů doporučit knížečku  Výchova leváků v rodině, vydanou Státním pedagogickým nakladatelstvím v edici Aktuální problémy speciální pedagogiky vícekrát, například 7.vydání má vročení 1985.

            Zevrubné poučení nacházeli nejen učitelé  již od počátku 60.let minulého století v Sovákově monografii  Lateralita jako pedagogický problém. Pro orientaci v základním terminologickém a faktografickém vymezení je to zdroj spolehlivý dosud. Problém nastává na stránkách věnovaných vztahu mozkových hemisfér a laterality. Text je pochopitelně poplatný vědeckým poznatkům  své doby  – tedy 60.letům 20. století – a jako takový jej lze akceptovat pouze z hlediska historického vývoje vědeckých postulátů.

            Zájemce o problémy laterality odpovědně odkážeme na práce Františka Synka, odborníka tímto tématem dlouhodobě oddaně a ku prospěchu věci zaujatého. V roce 1991 vydává nakladatelství Horizont Synkovy  Záhady levorukosti (s podtitulem Asymetrie u člověka). Čtenáře – nejen z řad odborníků – si knížka získá bohatstvím poznatků i způsobem jejich prezentace.

            V téže době – dokonce shodně v roce 1991 – vychází péčí nakladatelství Avicenum 2.doplněné vydání práce dvou autorek: Zdeny Drnkové a Růženy Syllabové. Jejich publikace  Záhada leváctví a praváctví je orientována spíše do odborných kruhů. V jedné z kapitol autorky nabízejí (na počátku 90.let minulého století) nové pohledy na leváctví a praváctví z hlediska zkoumání nesouměrnosti mozkových polokoulí. A priori zdůrazňují jejich funkční nesouměrnost. Na vrub tzv. cerebrální dominance poznamenávají, že „…předpokládala dominantní, převládající postavení jedné hemisféry ve vztahu k druhé v nejvyšších mozkových činnostech“. Je třeba důrazně podtrhnout užití minulého času u slovesa předpokládat.

            Max  Planck, nositel Nobelovy ceny za fyziku (1918), kdysi prohlásil, že nové názory nikdy nezvítězily, pouze jejich odpůrci postupně vymírali. To by měli mít učitelé, pedagogičtí pracovníci i psychologové na paměti, řeší-li u svých svěřenců problémy spojené s komunikací, lateralitou, explicitně se specifickými poruchami učení.

            Od  doporučovaných prací o mozku z dílny Františka Koukolíka můžeme prospěšně přejít do oblasti neuropsychologie. To je vědní obor výstižně charakterizovaný mottem z knihy Antropoložka na Marsu : „Neptej se, jakou chorobu ten člověk má. Ptej se, jaký člověk ji má“. Uvedená knížka se těší velkému zájmu čtenářů, vychází opakovaně i v České republice, podobně jako další titul  Muž, který si pletl ženu s kloboukem. Autorem je v obou případech proslulý neuropsycholog  Oliver Sacks.  Zájemcům osvětluje velice přístupným způsobem – což vedlo až k úspěšným filmovým adaptacím – mnohé z tajů a problémů naší mozkové činnosti. A činí tak na základě aktuálních vědeckých poznatků.  Se jménem Olivera Sackse se setkáváme také v předmluvě k velice doporučeníhodné knize „světové špičky“ v oboru neuropsychologie –Elkhonona  Goldberga. Díky překladatelským aktivitám již zmiňovaného Františka Koukolíka jsme si publikaci  Jak nás mozek civilizuje  mohli v češtině přečíst již dva roky po jejím vydání v New Yorku. Podle Olivera Sackse se jedná o „…mimořádně zajímavé intimní memoáry, druh intelektuální autobiografie, nic menšího než žánr velké vědecké reportáže“. Podobně jako se v roce 1860 známý Paul Brocka setkává s případem zraněného zedníka a vyslovuje své teze o motorickém centru , Goldberga jako  začínajícího vědce přiměje ke studiu mozku mladík Voloďa upadnuvší do kolejiště moskevského metra. Zanedlouho tajně opouští sovětské Rusko i svého velkého učitele Luriju, aby jeho učení rozvíjel na  neuropsychologických pracovištích nejen  v New Yorku. Goldberg je nejen excelentním vědcem, ale současně také velmi schopným „popularizátorem“ nejnovějších poznatků o mozkové činnosti. Například od  vylíčení proslulého případu zranění mozku Phinease Gagea, předáka party železničních dělníků, v roce 1848 se Goldberg dostává až k mozkovým hemisférám. Věnuje se jim fundovaně a zároveň velmi srozumitelně i v další knize  Paradox moudrosti, rovněž dostupné v českém překladu. Mimořádnou pozornost zasluhuje kapitola nadepsaná Mozek a jazyk: kořeny mylných představ. Upozorněme jen velmi stručně na některé – zažité názory likvidující – závěry: „Snahu pochopit funkce levé a pravé poloviny mozku tradičně ovládlo několik předpokladů…obraz spíše zamlžovaly, než ho objasňovaly. Všechny…jsou prokazatelně mylné“. A o několik odstavců dále pak čteme: „Obvykle totiž trvá celé roky, než současný stupeň poznání prorazí do klinických zákopů. Ona zjednodušená představa je naprosto mylná. Výsledky nového výzkumu jsou s ní v rozporu a nutí nás chápat mozkovou dualitu zcela nově“.

            V posledně uvedené citaci z knihy Paradox moudrosti se Elkhonon  Goldberg obrací do řad lékařů a psychologů,  pedagogy explicitně do neznalých nových výzkumů nezahrnuje. Tím spíše by se právě učitelé měli nových myšlenek, podložených solidními výzkumy, zmocňovat a uvádět je do své pedagogické praxe. Najdou přece svou odezvu v náhledu na vývoj dětské řeči, vztah komunikace a laterality, na vývojové specifické poruchy učení, v souvislosti s tím na adekvátní porozumění a pomoc levorukým dětem  ve třídách našich škol.

  GOLDBERG, E.  Jak nás mozek civilizuje. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0713-1.

GOLDBERG, E.  Paradox moudrosti. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1090-6.

DRNKOVÁ, Z., SYLLABOVÁ, R.  Záhada praváctví a leváctví. Praha: Avicenum, 1991.

                          ISBN 80-201-0113-6.

SYNEK, F.  Záhady levorukosti: asymetrie u člověka. Praha: Horizont, 1991.

                            ISBN 80-701-205-41


Aktuálně

        Tu útlounkou knížku, nějakých pět desítek stránek, jsem objevila zcela náhodou. Kdo by ostatně předpokládal, že v hotelu budou mít knihovnu! Zašla jsem tam s jistým despektem, za který se hotelové knihovně  – jejím organizátorům – hluboce omlouvám: překvapivé množství knih, zdaleka ne pouze dovolenkového čtení, ochotná knihovnice a vzorně vedený seznam nabízených publikací. Odcházela jsem s knížkou Jiřího Hanzelky – O toleranci. Zamyšlení cestovatele na konci století s litografiemi Oldřicha Kulhánka.

         Kdo měl to štěstí jako já a mohl se s Jiřím Hanzelkou (1920 – 2003) v různých situacích setkávat ještě za jeho života, potvrdí, že to byl člověk mimořádně citlivý, vnímavý a moudrý.Troufám si říct, že ve vzácném celoživotním spojenectví s Miroslavem Zikmundem byl ten tišší, jakoby zdrženlivější. K rozmluvě, korespondenci i mlčení o toleranci – jak píše iniciátor knížky Jaromír Slomek – mohl být stěží kdo povolanější než právě Jiří Hanzelka, rodák z půvabného moravského Štramberka, Wikipedií označován jako český cestovatel a spisovatel.

            Knížku provázející litografie Oldřicha Kulhánka jen posílily mé rozhodnutí zajet do Holešova (nedaleko Kroměříže), kde jsou na zámku až do konce září vystaveny práce tohoto významného, nedávno zesnulého výtvarníka.

            Bohužel, jak napovídá titul – O toleranci. Zamyšlení cestovatele na konci století s litografiemi Oldřicha Kulhánka – už vzhledem k roku svého vydání (1999) knížka neleží na pultech knihkupectví, snad ještě tak v knihovnách nebo antikvariátech. Kdo ji tam bude hledat? Ale měli bychom. Už proto, že je tak neuvěřitelně aktuální! Dovolím si doporučit, abyste si vypsané úryvky dávkovali. Určitě budete překvapeni, jak aktuální jsou myšlenky a úvahy Jiřího Hanzelky „hozené na papír“na konci minulého století,  v letech 1997 až 1998.

          Začnu stranou třináct, kde Jaromír Slomek zjišťuje názor Jiřího Hanzelky na trest smrti: Když někdo zaviní smrt člověka náhodně, svou nedbalostí, lehkomyslností nebo v hnutí mysli, kdy není schopen kontrolovat své chování, společnost ho musí potrestat. Ale nemá právo brát mu život. „Oko za oko“ není to, čím bychom se měli řídit takhle uprostřed Evropy na konci druhého tisíciletí….Když ale terorista zavraždí s rozmyslem a podle dlouhodobého plánu nevinné lidi, když si „podnikatel“ objedná vraždu věřitele nebo konkurenta,když někdo vraždí za peníze nebo pro kořist z loupeže, když chorobný pedofil utýrá a zabije bezbranné dítě, udělá to znovu, kdykoli se mu to hodí, pokud mu v tom společnost nezabrání jednou provždy. V takových případech nejde o trest, ale o rozhodnou obranu ohrožených lidí. Myslím, že právě tudy vede neodvolatelná hranice tolerance lidského společenství.

           Mám pocit, že humanistické snažení nás staví před volbu: koho chránit? Zločince, nebo jeho potencionální oběť? Obojí nelze, jedno vylučuje druhé. Musíme mít odvahu zvolit, protože zvolit musíme, nemáme-li připravit o život další nevinné lidi.“

           Jiří Slomek oponuje míněním Karla Čapka – „Karel Čapek řekl v kruhu svých přátel: „Myslím, že trest smrti by měl být zrušen už také z toho důvodu, že být katem není zaměstnání pro člověka“.

          s.15  „Karel Čapek jenom tušil kolik vědeckého úsilí a geniality lidstvo zapřáhne do racionalizace hromadného vraždění. Ale zkusme si představit Karla Čapka na našem konci století. Myslíte, že být třeba pilotem z povolání a letět k cíli s jadernou bombou pod křídlem jako kat sta tisíc lidí by bylo Karlu Čapkovi jako zaměstnání pro člověka víc po chuti?….Víme, jak by se Karel Čapek díval na trest smrti, kdyby s námi prožil i zbývající dvě třetiny dvacátého věku? Kdyby byl nucen protrpět ještě šedesát let stupňovaného násilí a nevídané brutalizace vztahů mezi lidmi a národy? Kdyby byl musel s námi oželet desítky milionů obětí druhé světové války a další desítky milionů mrtvých v koncentračních a likvidačních táborech černých a rudých a všelijak asijsky kropenatých diktatur? Kdyby po celých šest desítek let vnímal rostoucí otrlost světa nad nesmyslným zabíjením lidí? Možná, že by ho pak přestal těšit bonmot o zaměstnání kata. Hledal by asi ještě důslednější a odvážnější obranu lidí proti nelidskému násilí, proti zrůdnému rozhodování o životě a smrti jiných“.

           s.17  „Pilot, který v letadle nad Hirošimou stiskl knoflík, už do konce svých dnů žil v hrůze, postupně po dlouhá léta ho zabíjelo jeho svědomí. Ti, kdo ho nad Hirošimu poslali, se omlouvají chatrným alibi, že MUSELI….“

          s.22  „ Právě největší nebezpečí dnešního vývoje vidím v tom, že přibývá tolerance tam, kde překračuje hranici únosnosti pro lidské pokolení. My jsme dnes tolerantnější k vrahům, jsme tolerantnější k úchylným lidem, kteří vraždí. Snažíme se pochopit islámské fundamentalisty. Vždycky, když slyšíme o jejich hrozných činech, omlouváme je jejich fanatismem, jejich fundamentalismem. Ale to je právě ta odrůda tolerance, která nás vede do pekel….Mně nejde jen o toleranci samu, jde mi o to, abychom hledali hranici mezi tolerancí, která lidem slouží, která otvírá naději na život s menší mírou násilí, která bude bránit tomu, abychom si zvykali, že je běžné zabíjet lidi po tisících a desetitisících. Tohle je to nejpodstatnější. Lidé, kteří mají vnitřní potřebu tolerance, se snaží pochopit a tolerovat i ty nejnebezpečnější jevy ve společnosti v globálním smyslu. A v tom právě vidím nebezpečí. Nejde o to, aby rostla tolerance bez výběru, ale abychom uvažovali, kde SMÍME být tolerantní, kde MUSÍME být tolerantní, a kde tolerance musí SKONČIT. Jde přece o základní obranu života na zemi.Ta by měla být rozhodujícím kritériem“.

           s.31   „ Kázáním, přednášením, semináři o slušnosti, snášenlivosti, toleranci a úctě k životu bychom patrně přesvědčovali jen ty přesvědčené. Slušnosti a toleranci se nedá naučit. Ta se dá zdědit nebo přijmout jako způsob života a způsob myšlení, který těm mladým bude imponovat. Dnes v době akčních filmů rozhodně není nejuctívanějším typem pedagogická autorita….Chci říci, že tolerance, slušnost a opravdovost se nedá vyučovat jako školní předmět, nedá se zkoušet a známkovat. Dá se jen převzít a přijmout jako životní krédo“.

          s. 29   „Nemyslím si, že ze špatného učitele udělá dobrého učitele dvojnásobný plat. Jistě znáte vynikající učitele, přestože jejich plat byl ještě horší než ten dnešní. Bylo by asi bláhové čekat na návrat vykání rodičům, časů bez televize. Spíše se dočkáme doby, kdy budeme nostalgicky vzpomínat na časy JENOM s televizí, protože se nám přes život – pracovní i soukromý – převalí počítače. Budeme s nimi komunikovat víc než s lidmi…Mám pocit, že nejenom u nás, ale vůbec v tom, čemu říkáme vyspělý svět, se vytrácí rys opravdovosti. Občas potkávám někoho ze starých přátel. Když se zeptám, co dělá, odpoví: „Teď DĚLÁM ředitele panelárny“. Nebo: „DĚLÁM tiskového mluvčího“. Jiří Hájek blahé paměti se vždycky představoval: „JSEM ministrem zahraničních věcí“. Čeština je podivuhodný jazyk.

          s.33  …pocit ošklivosti nad demolicí jazyka je tak intenzivní, že mi nezbývá nic jiného než optimismus. Záleží na tom, zda a kdy se do denního života vrátí vkus.

         s.37   Neřekl bych, že bychom v Evropě našli mnoho míst, kde je soužití s Romy bez problémů. Na jedné straně hovoříme jen o občanských právech Romů a o tom, co všechno jsme pro ně měli udělat a neudělali. Ale o jejich povinnostech mlčíme. Myslím, že se nemůžeme hnout z místa, protože pláčeme na nesprávném hrobě. Romové jsou v tomto státě menšinou. Těch zbývajících devět a půl milionů lidí nemůže žít podle představ Romů a nemůže jim snášet všechna blaha světa na stříbrném podnose. Ale na druhé straně nesmíme zamlčet, že jsme se dopustili dost surového zásahu do tradičního života Romů tím, že jsme je sundali z vozů, vypřáhli jsme jim koně a donutili jsme tenhle tradičně kočovný národ, aby žil usedlým způsobem, pokud možno naším. Ten je jim naprosto cizí.

            Z toho pramení spousta dalších následných nedorozumění. Vzpomínám si, že když k nám do Kopřivnice na severní Moravě přijely cikánské vozy….   Ale ani dnes Romové nedělají dost pro to, aby si pověst vylepšili. Je známo, že mnoho Romů je bez práce. Ale chtějí práci? Nebo spoléhají na sociální síť? Přídavky na četné děti, podpora v nezaměstnanosti a jiné sociální příspěvky představují citelnou položku ve státním rozpočtu na straně vydání. Na straně příjmů se Romové téměř nevyskytují. Řekl bych, že romská otázka se úporně drží na pořadu dne zásluhou Romů, kteří se hlásí o svá občanská práva, ale k občanským povinnostem se neznají….

            Bojím se, že hýčkání a „korumpování“ všech Romů bez výběru přinese dvojí hořké ovoce .Jednak sotva vyvolá trochu naivně očekávanou kladnou odezvu, opravdovou touhu po vzdělání a po plné účasti na právech i povinnostech řádných občanů. A v nelehké době přerodu celé společnosti, kdy bude narůstat počet lidí zavalených starostmi, jak rodině zajistit aspoň nejskrovnější živobytí, hýčkání a „korumpování“ Romů na účet ostatních spíš přileje olej do plamenů rasismu.

            Myslím, že bychom měli hýčkat a zvýhodňovat každého Roma, který se bude snažit o řádné vzdělání a nebude se vyhýbat práci. A zároveň bychom měli postihovat ty, kteří se zabydleli v sociální síti a bez skrupulí z ní těží na úkor slušných a pracovitých občanů.

            Romové – stejně jako kterýkoli jiný národ – budou dělat přesně to, co se jim bude vyplácet. I u nich bychom měli výrazně odměňovat společensky odpovědné počínání, a příživníky bychom měli postihovat tak, aby z protispolečenského jednání přestali těžit.

          s.41   ….jedna zcela zvláštní odrůda rasismu se u nás zahnízdila ze starého režimu a místy přežívá do našich dnů: rasismus naruby. Vytkl nám jej starý dobrý přítel, senátor Reggie Pereira ze Srí Lanky. Po několika dnech hospodářských jednání v Praze prohlásil pobaveně při přátelském posezení u dobré skleničky: „Nevěděl jsem, že je u vás v Praze tolik rasistů, jenže naruby! Jsou ke mně samá laskavost jenom proto, že mám černou kůži! Na světě bude líp, až se lidi nebudou zajímat o barvu kůže, ale o to, co je pod ní!“

         s.44    Všude, kde toto téma /antisemitismus/ přišlo na přetřes, jsme cítili ten tradiční spodní proud antisemitismu, hnací sílu jeho krutosti: závist. Když jsme se snažili ty projevy utlumit, neuspěli jsme. Nikdo nechtěl slyšet, že Židům od dob diaspory nebylo dovoleno zabývat se většinou činností, kterými se živil ostatní svět. Nezbývalo jim než činit se v obchodě a peněžnictví. Museli vyniknout, aby přežili.

       s.45    Politici a veřejní činitelé vůbec patří k nejsledovanějším lidem ve společnosti. Svým jednáním do značné míry předznamenávají společenské ovzduší….Ve veřejném životě víc než kde jinde platí, že příklady táhnou….z hromadných sdělovacích prostředků je do každodenního života přece jen o krůček blíž než z vědeckých knihoven. Myslím teď na ty příslovečné kapky vody, které vítězí nad tvrdostí kamene. Potřebují k tomu jen dost času. Máme ho ještě skutečně dost?

Toto je závěr knihy Jiřího Hanzelky. 

            Uprostřed prázdnin si dovolím k začátku blížícího se nového školního roku učitelstvu zaslat časově modifikované přání Jiřího Hanzelky. V úvodních citacích korespondence s Jaromírem Slomkem čteme v dopise datovaném 27.12.1997: „…není to formální, když Vám popřeju ze srdce dobrý rok, pár slušných lidí kolem a práci, která Vás bude těšit“.

 HANZELKA, J. O toleranci. Zamyšlení cestovatele na konci století s litografiemi Oldřicha   Kulhánka.

                           Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-98-9.