Prázdninové repete

          Poslední červnové dny, nejkrásnější dny školního roku, z prvních stránek denního tisku útočily na čtenáře titulky jako Katastrofální výsledky českých školáků, Daleko za očekáváním, Bez motivace, Nevzdělavatelní….Měly shrnout výsledky České školní inspekce, kdy na testovaných 2311 školách uspěla ve fyzice, chemii a biologii jen pětina deváťáků. V prvních prázdninových dnech se mi chce myslet na něco pozitivnějšího. Třeba na městečko v Českém ráji, kde 4.července začne již 59.ročník Šrámkovy Sobotky, s přitažlivým mottem Kouzlo literárního řemesla. Více než polovinu minulých ročníků jsem absolvovala, vícekrát i se svými pubescentními vnoučaty. Kapka poezie jim neublížila, byť jsou silně přírodovědného zaměření. Stejně jako mým žákům. Pod šrámkovským Léto, budiž pochváleno! se vrátím k jednomu vydařenému pokusu, inzerovaném na blogu Návraty ze dne 28.11.2012 – s povzdechem, jak by se nám dnes učilo – se všemi těmi „hejblaty“!

           Zahlédnout při náhodném přepínání ukázku z koncertního vystoupení skvostné Hany Hegerové zneužitou v jednom z našich ubohoučkých televizních seriálů, je tristní. Na druhé straně to může vyvolat nečekanou vzpomínku , vrátit o několik desetiletí zpět. Vrátit do první poloviny 80.let, do hodiny literární výchovy v 8.třídě základní školy na Kopečku u Olomouce (tehdy ne svatém), s oficiálním přídomkem – pro vadně mluvící.

          Tu vyučovací hodinu si můžu vybavit velmi věrohodně. I po více než dvaceti letech za katedrou jsem tehdy přípravu na vyučování nepovažovala za zbytečnost. Dodnes si stojím za tvrzením, že každá hodina musí bavit především učitele. Bavit – ve smyslu přinášet mu radost. Tu nezíská jinak, než zpětnou vazbou, odezvou těch, které má zrovna v úmyslu něčím obohatit, vybavit, k něčemu prospěšnému a užitečnému je přimět. Potřebuji si promyslet, poznamenat metodický postup a shromáždit v mysli i reálně ty nejvhodnější pomůcky a materiály. Co budu učit – na to stačí zápis jednou dvěma větami, tu materii jako učitelka snad znám. A když se hodina vydaří – ne vždycky – poznamenat si reakce žáků, co příště nepoužít, čemu se vyhnout, kam naopak hloub zamířit. Takže i po desetiletích můžu sáhnout do svých poznámek, zápisků, které stále ještě – nevím proč – schraňuji. Chudáci potomci, to bude sběru!

            Záhodno upozornit, že z hloubi vzpomínek a záznamů dolovaná hodina literární výchovy v 8.třídě proběhla v době, kdy ve třídách (ne ve všech!) kraloval zpětný projektor, tzv. meotar blahé paměti a s ním spojené blány, k dispozici byl magnetofon, ale ještě také gramofon, magnetická tabule, v nižších třídách třeba pískový stůl… počítače se přičiněním progresivního ředitele začaly ve třídách naší školy objevovat v době, kdy já jsem z této instituce odcházela na univerzitu, tedy kolem roku 1986. Kdepak byl power point, interaktivní tabule, o internetu nemluvě. Zkuste se svých žáků (i sami sebe?) zeptat, kdy vůbec do našich životů vstoupil internet! Znalá situace a stavu napovím – v roce 1993! (Lehko se pamatuje ve spojitosti se vznikem České republiky – podpořme mozkové synapse!)

            Stojím tedy ve třídě – ano, všichni stojíme, jaksi nám to pomáhá uvědomit si přelom mezi přestávkou, chvílí pro oddech, a začátkem něčeho dalšího, nového. Stojíme také proto, že vestoje se lépe realizují dechová cvičení. Nezapomeňte, že jsme v 8.třídě základní školy pro vadně mluvící. Dechová cvičení jsem nikdy nedegradovala na nějaké nádech – výdech. Líp posloužila písnička, už proto, že pomohla navodit hezkou náladu, podpořila atmosféru, hlavně když jsem dávala průchod své milované francouzštině: Sur le pont d´Avignon…Alouette, gentile alouette…Aupres de ma blonde…Abych se nekasala, neopomíjeli jsme ani zpěvné ruské melodie, včetně Ej, uchněm a Kalinky (ruštinu jsem neaprobovaně učila, nyní si ji v jazykovce s gustem oprašuji). Jako dechové (a současně fonační) cvičení se nabízely také verše, básničky, už pro svoji rytmičnost, procvičování mechanické paměti spolu s ukládáním pěkných jazykových spojení, podporujících mluvní pohotovost a mluvní apetit.

            Pro vzpomínanou hodinu literární výchovy jsem v jejím začátku sahávala právě po básních, po společném přednesu dvou tří známých veršů – z logopedického hlediska byly vynikající třeba ty Seifertovy z čítanky pro 8.ročník ZŠ –… utři si slzy a usměj se uplakanýma očima, každého dne…

            Už nevím, zda se má výzva setkala s patřičným ohlasem. Počítala jsem s oběma eventualitami, vstřícnou i němou – a vzápětí jsem nabídla verše napsané na odvrácené straně tabule (bez udání jejich autora – Jiřího Suchého):

Básně jsou mocný

Žal před nimi zdrhá

A proto zpívej

O tom že jsi rád

Zármutku mračno

Na nebi se trhá

Utřete slzy

Budeme se smát

            Nebudu zdržovat vysvětlením, jak jsem napsané verše využila logopedicky. Jen poznamenám, že veškerým vzdělávacím procesem na ZŠ pro vadně mluvící prolínal aspekt úpravy mluvního projevu žáků, fixace nově navozené techniky řeči, proto přece na škole po dobu jednoho školního roku ty děti pobývaly.

            Vyzývám žáky (takto bych je nikdy neoslovila), aby na tabulky napsali jména svých oblíbených autorů, spisovatelů, jejichž knihy četli nebo s nimiž se seznámili v hodinách literární výchovy (o využívání příručních tabulek natřených zeleným tabulovým lakem jsem psala v jiném blogu). Jména, která mi říkají nebo předčítají, zapisuji na tabuli do sloupců podle příslušných literárních žánrů: povídka, fejeton, úryvek z románu, detektivka…

            A hned spouštím sled otázek (dialogickou, heuristickou metodu prezentace učiva jsem milovala a miluji). Proč jsem ta jména napsala do sloupců? Je to náhoda? Je za tím nějaký úmysl? Neodmítám žádnou odpověď, dalšími otázkami kormidluji dialog do žádoucích kolejí – a už zase zapisuji na tabuli vydolovaná pojmenování literárních žánrů. Podařilo se, předpoklad vyšel – poezie ostrouhala, nebo je zastoupena jen velmi sporadicky. PROČ?

            Otázka visí ve vzduchu. Netlačím na odpověď. Díváme se z okna. Jak je venku? Co vidíš? Odpověď křídou zaznamenávám na tabuli, ty poetičtější (možná i šikovně vyprovokované) podtrhávám. Závěr: no prostě je pošmourno, listopadově, dušičkově (svatý Petr mému záměru přál). Nabízím příběh a začínám vyprávět, jak kdesi pod střechou jednoho činžáku někdo každé ráno hrával na harmoniku. Někdo z ostatních nájemníků se tomu smál, někdo zuřil, někdo se divil. To když zpívající tvrdil, že má v koupelně vanu plnou fialek. Všem bylo jasné, že vlastně vůbec nemá vanu. Ale když se ten nájemník odstěhoval, kupodivu jeho zpěv ostatním jaksi chyběl. A v šedivých dnech si někteří začali taky prozpěvovat, že…

            Bez dalších slov pokládám jehlu na gramofonovou desku s písní Hany Hegerové. Dozněla. Chvíli je ticho. Potřebné ticho, takové, které není třeba vysvětlovat, nedej bože ničit hloupými učitelskými dotazy. Zapínám meotar, z blány promítám text první sloky doznělé písně:

Když okna první elektriky

poslala známé cukrbliky

záclonám mého pokoje

a úsvit přišel stisknout kliky

tak na klávesách harmoniky

šly tóny dělat rozbroje.

            Známe pojmy próza a poezie? Poezie – to jsou básničky? Kdo je to básník? Všechny položené otázky jsou spíše řečnické. Na tu poslední si odpovídám: básník je skoro enfant terrible. Co si pod tím představit? Smí i to, co třeba prozaik (jmenuj některého) tak úplně nemůže. Poznáte to z vypsaných veršů?

            Znovu čteme první sloku písně Hany Hegerové a verše na tabuli, o kterých ještě stále nevíme, že jsou z dílny Jiřího Suchého. A zjišťujeme, že básník kupříkladu:

–          zcela ignoruje interpunkci (ten termín není pro mé osmáky nic nového) – dokládáme z textu,

–          použije i nespisovné tvary nebo slova z hovorového jazyka – uvádíme příklady,

–          nevadí mu slova neobvyklá (na cukrbliky se podíváme do Slovníku spisovné češtiny, slova žal a sloveso zdrhá hledáme ve Slovníku     synonym),

–          často se uchyluje k personifikaci – nacházíme jich přehršel.

          Můžeme si to, co jsme zjistili o básních a básnících, ověřit na jiných textech? Mám připraveny lístky s úryvky básní uvedených v čítance pro 8.ročník ZŠ a druhou várku papírků se jmény příslušných básníků (viz příloha). Na skupinovou práci je nás málo (třídy speciálních škol jsou obsazovány menším počtem žáků). Tak alespoň ve dvojicích: jeden čte ukázku veršů, ozývá se druhý se jménem básníka, kterému by text přisoudil. Čteme texty opakovaně, vychutnáváme si je, literárně i obsahově.

            Rozbíhá se docela živá diskuse. Jsme navyklí diskutovat bez hlášení, jen se snažíme druhému neskákat do řeči. Vyučovací hodina není natahovací, musím zasáhnout. Tak co? Má básník pravdu, když říká „…básně jsou mocný, žal před nimi zdrhá…“? Odhaluji identitu autora – je to Jiří Suchý. V čítance pro 7.třídu je uveden text jeho písně Tulipán. Pamatujete si ji? Pustíme si na závěr jinou. A již zní z gramofonové desky Suchého poeticky kouzelná píseň Kamarádi. Tu písničku mám ráda dodnes. Zněla a dozněla bez vysvětlování. Jen tak. Své žáky jsem nikdy nepodceňovala. Kdyby nerozuměli, zeptali by se. Ale oni v té chvíli navíc cítili, že netřeba se vždycky ptát, netřeba vše znát takříkajíc „do mrtě“. V té chvíli šlo o něco jiného.

            A že Jiří Suchý nebyl zrovna ve všeovládajících osnovách (Hana Hegerová už vůbec ne!)? S tím jsem si nikdy hlavu moc nelámala. Chtěla jsem se prostě podělit o něco hezkého. Ve prospěch tak často učitelsky umrtvované poezie. S verši se mi to dařilo – navzdory věku mých osmáků, poezii prý vzdálené pubertě.

Pro úplnost:

Když okna první elektriky

poslala známé cukrbliky

záclonám mého pokoje

 a úsvit přišel stisknout kliky –

tak na klávesách harmoniky

šly tóny dělat rozbroje.

Pod střechou kdosi hrál.

Někdo se tomu smál,

zatímco jiný dostal vztek.

Tak či tak každý den

hlásil se refrénem:

Já dnes mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialových fialek.

 

Tak chodilo to každé ráno.

A někdo říkal: nevídáno,

ať se ten chlápek pobaví.

Další však říkal ženě:

Dost divný přístup k hygieně –

vždyť připraví se o zdraví.

Nahoře zatím hrál

dotyčný klidně dál –

 všem nájemníkům vespolek.

Jak přání: Zlomte vaz! –

nám předával svůj vzkaz:

Já dnes mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialových fialek.

 

Postupně se všem zalíbilo

budit se písní, zvlášť když lilo,

s harmonikou tahací.

Začli jí říkat akordeon,

já říkala Alain Delon

tomu, kdo bydlel v oblacích.

Už se to stěží někdo doví,

kdo tenkrát  bydlel mezi krovy

starého domu v Karlíně.

Odešel prostě jednou k ránu

z bytu, co nikdy neměl vanu,

a voněl nejvýš po víně.

 

Tím, co nám tady hrál,

nás všechny obelhal,

řekli si všichni vespolek.

Já v špatném počasí

však dodnes zpívám si:

Já dnes mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialových fialek.

Text: Michal Horáček     Hudba: Petr Hapka

 

Soubor úryvků poezie z učebnice pro 8.roč. ZŠ (jména autorů oddělena od textů, na zvláštních lístcích – třeba přiřadit, nebo případně zpětně uvést verše toho kterého autora)

Vítězslav Nezval

Divoké husy, pro váš let

mě začal kdysi vábit svět.

Oh, jaká touha nerozumná

opouštět svoje rodná humna!

 

Jiří Wolker

Poštovní schránka na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.

Kvete modře,

lidé si jí váží velice,

svěřují se jí docela,

psaníčka do ní házejí ze dvou stran,

z jedné smutná a z druhé veselá.

 

Jiří Wolker

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,

korouhvi této krajiny tiché a svěcené,

spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,

ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!

 

Stanislav Kostka Neumann

Život je krásný, život je těžký,

nemilosrdné hodiny,

dlouhá údolí vysoké sněžky,

jsme vlastně všichni hrdiny,

my, kteří jdeme pěšky.

 

Jaroslav Seifert

každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí.

Setři si slzy a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

 

František Hrubín

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

Opánku tvrdě uchozený,

v úvozu nebes pohozený,

ty nejsi ztracen poprvé.

Kolikrát vlast, když tma ji štvala,

řemínky řek si rozvázala

a bosa šlápla do krve!

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

 

Vítězslav Nezval

bylo v tom však něco krásného co drtí

odvaha a radost z života a smrti…

 

Erich Kästner

Jak byl svět ještě impozantní,

když jsem byl malý!

Člověku sahala tráva až k nosu,

jestliže stál v trávě!

Vážení čtenáři –

to bývala ještě tráva!

Židle byly vyšší,

ulice širší,

hrom byl hlučnější,

nebe vyšší,

stromy byly větší,

učitelé chytřejší!

 

Vítězslav Nezval

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,

na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,

rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,

na břehu řeky Svratky kvete rozrazil

a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá!

 

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt

než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,

a přece musel jsem tu každoročně žít,

jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,

však nechodila k jejich břehům moje matka.

 

Jiří Voskovec + Jan Werich

Je to tak třeba je to k nevíře

Že z biskupa putna dělá uhlíře

Je to tak třeba je to k nevíře

Že mnicha dělá kutna krunýř rytíře

Je to pravda odvěká

Šaty dělaj člověka

Kdo je nemá ať od lidí

Pranic nečeká

Dokavad jsme nahatý

Od hlavy až po paty

Nikdo neví kdo je chudý

A kdo je bohatý

Podle kabátu se svět měří

Lháři ve fraku každý věří

Protože je to pravda odvěká

Šaty dělaj člověka

Kdo v hadrech čeká na štěstí

Ten se načeká

Dáno na blog 28.11.2012 (Návraty)