Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Červen 2015

Češtině k svátku

      Samotnou mě to překvapilo: z ranního rozhlasového vysílání jsem se dozvěděla, že slovo piknik je francouzského původu, z onomatopoického pique-nique. Jako frankofila mě to potěšilo. Ostatně – podle Darrena Crowna, autora rozverně roztomilé knížky Angličtina na rovinu, 60% anglických slov pochází z francouzštiny.

            Stroze úředně vzato není čeština mým mateřským jazykem. I tak ji celý život užívám, obdivuji, hájím, snažím se jí neubližovat. Vedle Dne vody, Země a třeba právě toho Dne pikniku (17.června) – to vše jistě v mezinárodním rozměru – máme 18.června svůj domácí Den českého jazyka, tedy alespoň podle televize. V rozhovoru pro ČT art, televizní stanici určenou příznivcům kultury, Karel Oliva, současný ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR, na dotaz moderátorky po stavu českého jazyka zareagoval: „Čeština je úplně v pořádku, problémy mají její uživatelé“.

            Vzpomněla jsem si na slova vynikajícího bohemisty profesora Alexandra Sticha: „Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti, individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“. V tom případě jsme na tom dost bledě – tedy s principem jazykové svobody jako osobní tvořivosti. Pokud ovšem za osobní tvořivost nepokládáme, co jsem ve dvou dnech zcela náhodným poslechem zaznamenala v našich médiích.

            Dozvěděla jsem se, že proslulý vytrvalostní automobilový závod Le Mans „slaví smutné výročí monumentálního neštěstí z roku 1955“. Co je na tragickém úmrtí desítek přihlížejících diváků monumentálního? Že podobné hrůzné okamžiky „slavíme“, to už bych si pomalu měla zvyknout. Nedávno byly školy vyzývány, aby žákům připomenuly jeden ze slavných dnů – tentokrát to bylo výročí ztroskotání Titaniku. Onen 14.duben 1912 má být dokonce na jakémsi seznamu slavných dnů. Ráda bych ten seznam viděla – a jeho tvůrce (výsledek nějakého grantu?). Z rozhlasu jsem v tentýž den zaslechla z úst naší zástupkyně v Bruselu, že „…tyto děti nevynikají žádnými psychickými poruchami“. Vida! Čím vším lze vyniknout! Tenista Radek Štěpánek byl před komentováním sportovních zpráv v TV dotázán: „ Jak se cítíš před svou první moderátorskou premiérou?“ Kolik takových prvních premiér bude chudák muset ještě podstoupit? Dovídám se, že známý fotograf“ bude více rozvykládávat ten příběh…“, sršatá kritička v literární recenzi volí „tlustá slova“. Čtu řádky znovu, to je silná káva! Že by projev nezvladatelné touhy po extravaganci? Pořád čerpám z jazykových „objevů“ zaznamenaných náhodně v našich médiích v průběhu pouhých dvou dnů. A můžu pokračovat. Víte, že „…touto nemocí ročně onemocní stovka nových lidí“? A co ti – teď zaváhám – jak označit ty ostatní? Staří lidé? Můj jazykový cit se zpěčuje: to nemůžeš, znamenalo by to, že… (malé cvičení – doplňte sami ).

            Vždycky si říkám: to si zapamatuješ! Ale spoléhejte na paměť. Přitom příkladů na nesprávně užitý slovosled je nepočítaně. Za uši mě tahá, jak nesprávně klademe ve větě spojky a příslovce. Jeden příklad za všechny: „ I mě zajímá váš názor, pane…“, obrátila se moderátorka v televizní debatě na dalšího přítomného politika. Z kontextu besedy bylo zřejmé, že měla v úmyslu říct : „Zajímá mě i váš názor, pane…“  Podstatný rozdíl! Politik mohl odpovědět: „Co je zrovna vám po tom?!“

       Jazykový cit v uvedených příkladech zoufale pláče. Deficit jazykového citu se často objevuje u dětí s poruchami učení, nejčastěji u dyslexie (poruchy čtení). Módní vlna „celebrit“holedbajících se dyslektickými potížemi sice již opadla (nastoupili autisté,když ne „čistí“, alespoň ti s diagnózou PAS, – Potížemi Autistického Spektra, tam se toho vejde). Jak vidno, média úspěšně přispívají k narušení komunikační schopnosti dyslektického charakteru. Nebo jsme jen tak jazykově, komunikačně nedbalí? Připomenula bych – jako již vícekrát – to jediné, co si nesu já, reprezentantka Nejedlého jednotné školy, z myšlenek komunistického ministra školství (Z.Nejedlého): Jak kdo mluví, tak myslí. Jak myslí, takový je.

        Trochu obšírněji bych se zastavila ještě u jedné komunikační „lahůdky“. Pod  vlivem paní profesorky Francové z hejčínské jedenáctiletky jsem čtenářsky zrovna nepodlehla Švejkovi. Ale teď v novinách čtu něco o „dobromyslném vojáku Švejkovi“. To je charakteristika! Něco jako hloupý Honza? Potom se divme, že maturanti nerozliší popis od charakteristiky, vyprávění od zprávy….  U Švejka bych si vypomohla výborným, zapomínaným Josefem Jedličkou: „Když se nám, Čechům, vede jakž takž, jsme náramně nedůtkliví na důstojnost a čest. Občas, když jde do tuhého, umíme se dokonce vypnout k heroismu a rádi se pokládáme za dědice Mistra Jana Husa.Ale když jsou časy zlé, bereme si obvykle za vzor Josefa Švejka…Švejk je především člověk, který chce žít a přežít…Švejk si volí případ od případu přesně takovou roli, která je nejméně riskantní….v tom je také negativní stránka a všechno nebezpečí švejkovství a švejkárny – že hlava nehlava strhává všechno do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá……Vzbuzuje potom ovšem značné podezření, když se komunistický totalitarismus od tohoto postoje nedistancoval, ba když jej – alespoň v zásadě a teoreticky – dokonce uznával a podporoval. Švejkování jako metoda a technika odporu je totiž produktivní jenom v prvním vnějším plánu, ve své podstatě a svých dlouhodobých důsledcích diktatuře vyhovuje. Švejk není jen mazaný chytrák, který vodí své představené za nos. Je zároveň i člověk, kterému už není nic svaté, kterému nic nestojí za riziko, který je za to, že ho vůbec nechají žít, ochoten přistoupit na všechno. Právě takové lidi totalitarismus potřebuje…byla by už naše vina, kdybychom národem švejků chtěli být a zůstat. Ono je přece jenom asi lepší vytvářet své vlastní dějiny, než se cizími dějinami prošvejkovat.

            Prošvejkujeme se i češtinou? Je smutné, že obdobné nebezpečí (lajdáctví? lhostejnost?) viděl již v roce 1932 Karel Čapek. Do Lidových novin napsal: „Zdá se mi, že v jistém nebezpečí je řeč živá, řeč lidí mezi sebou….Vemte si politické mluvení a psaní s jeho fatální potřebou všecko přepínat a zveličovat….vemte si řeč úřední, tuto směšnou a děsivou nestvůru co do slovníku i syntaxe….To se rozumí, tady nepomohou přednášky, spíše by mohla pomoci škola – nejen výchova dětí, ale i výchova učitelů“.

 JEDLIČKA, J.  České typy a jiné eseje. Praha: Albatros Media a.s., 2009.

                         ISBN978-80-00-02324-3.

JANÁČKOVÁ, J., STICH, A.  Chvála české řeči aneb o řeči v národě slovy českých spisovatelů od 

                       počátků až po naše dny. Praha: Československý spisovatel, 1988.

STICH, A.  A co jazyk?  In Přítomnost 7/1991, s.26

CROWN, D.  Angličtina na rovinu. Praha: Knižní klub, 2015. ISBN 978-80-242-4848-6.


Vzpomínka

              V sobotu 13.června 2015 se Ludvík Vaculík vrátil do rodného Brumova. Navždy. Scénář svého návratu sepsal již v roce 2010 v textu Až umřu: „Až umřu, ať je to jenom oznámeno. Žádné veřejné orace si nepřeju. Katolický pohřeb budu mít na rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám drží místo v hrobě č.55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne…“

            Myšlenky,úvahy a názory Ludvíka Vaculíka zůstávají zaznamenané krásnou češtinou v jeho fejetonech a knížkách. Trochu jsem v nich zalistovala (bez případné chronologie, jen tak, podle mých zápisků).

Mám započatého dost!    Mladý svět 17/1992    

-          Změnil se obsah mých myšlenek a názorů. Matrice myšlení však zůstala stejná…Já si nemyslím, že člověk má dělat jen to, co chce. Jsou také povinnosti. Ani neříkám, že má říkat, jen co si myslí: to není vždycky pěkné, správné, moudré. Nemá však říkat něco jiného, než si myslí. Existuje ctnost mlčení – v určité chvíli, na určité téma.…je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového.

Srpnový rok (1988-1989)    Mladá fronta, Praha 1990

-          Jaro je osobní dar zeměkoule nám, lidem chladnějšího pásma…Je to významná událost, říkal jsem si, ale já se musím polepšit a zvyknout si, že se ke všemu nemusím ozývat. Myšlenky a potřeby si už nacházejí lidi mladší a nevinnější. Svět nebude můj. …Jsme po generace vedeni k myšlence o rovnosti lidí, o směrodatné vůli většiny. Pro ni jsou od první třídy ve školách nadanější děti zdržovány ve vývoji méně nadanými. Proto citlivý mladý člověk se dlouho trápí tím, jak srovnat svou ctižádost, touhu a potřebu s míněním kolektivu, s prospěchem obce. Bezohledný se kolektivu buď vyhne, nebo se zaň schová, či ho zneužije k svému úmyslu.

Naše slovenská otázka.    Literární noviny 51-52/1992

-          Národností jsem Čech, z moravské látky, občanským názorem a pracovní ctižádostí Čechoslovák….Jako národ prodělali jsme si v horečkách všechny infekce, jež táhly naší zemí. Reformaci jako protireformaci, nacionalismus jako internacionalismus (panslávský, socialistický), fašismus jako komunismus. Vším rozbíjeni museli jsme se znovu stvářet. U nás každý katolík je nevědomky trošku i husita a naopak, každý realista trošku romantik a opačně. Každý z nás je trochu Němec a trochu Slovák. Všichni my noví demokraté a liberálové budeme i nadál trošku socialisty. Naše těsto je promíseno všemi euforiemi a depresemi….

Ludvík Vaculík: Sekyra

 –    Sotva vytáhli Němci děla z ornice a odjeli, nastalo viditelně bezvládí. Je to pohled, jaký se naskytne jen zřídka – vidět lidi na chvíli bez režimu. Asi šest hodin funguje všecko normálně: ze setrvačnosti, ze slušnosti, ze studu, ze starých zásob. Ale před večerem začnou se podél humen trousit mrzáci. Mají koně, žebřiňák, jdou rabovat. Nakládají skříně, peřiny a piana, knihy vyvalí na podlahu a knihovnu si odtáhnou do sklepa, kde do ní uloží hrnce sádla, a takto jsou připraveni přijmout vyhlášení třeba i lidové republiky. To ovšem velmi pobuřuje ostatní, někteří se jdou do opuštěných domů přesvědčit, nebyla-li tam napáchána veliká škoda, a vezmou si odtamtud pár drobností, neboť tamti by je mohli ukrást, ačkoli už by mohli mít dost. V domech je toho čím dál méně, takže skupinové exkurze, které se tam chodí nyní jen tak podívat, jdou předním vchodem, nahlas se baví a jsou si navzájem svědky, že však už tam ani nic nebylo. Maminka si přinesla z exkurze naběračku, ležela na schodech a někdo by na ni šlápl….Když jsem vešel, uviděl jsem podlahu posetou knihami. Na některých byly otištěny šlápoty. Začal jsem to všecko bez užitku rovnat trochu dohromady. Pod oknem ležel šuplík od nočního stolku, některému sedlákovi bude chybět. Překonal jsem moudrý stud a dvěma prsty převracel dopisy, složenky a rodinné fotografie, až jsem na dně našel svou kořist, něco, o čem jsem jenom slyšel a četl, krabičku s prezervativem. Tatínek rabovat nebyl…..  Z tunelu starého jako já vyjel motorák. Potkal jsem vysloužilého železničáře, který mě nepoznal, i když si pamatuju, v čem bývaly jeho radosti. Potkal jsem několik nových paniček, které pohledem vysunutým jako železná štangle míjející mou hlavu o deset centimetrů dávaly mi radikálně najevo, že se na mě vůbec nedívají. Jako cizí připadám si pod očima starých obyvatelů, a to pramení z toho, že jim nejsem nic platný, a jako podivná místní efemerida jevím se závodním novousedlíkům, kteří tu žijí nevědouce pořádně, kde žijí, ale žijí a žijí….A já vím, že kdybych se postavil na kopec, uviděl bych mohutnou školu a v každé třídě stojí mladá učitelka a na číkoli otázku Kdy budou děti hrát divadlo? zůstane civět bez odpovědi , jelikož neví, ona neví, ona se živí, ona je sem umístěna, se starými lidmi nemá si co vykládat, do kostela se bojí, na jakém geologickém útvaru stojí naše obec, to ona neví, ona jen učí, co sama umí, ona nezpívá. 

A.J.Liehm: Generace. Čs.spisovatel, Praha 1988 (Ludvík Vaculík)

            Zdvořilost je takový fígl. Hulvátství bývá mnohem upřímnější… Nikdy neříkej, že něco neumíš! Všecko umíš, a v noci se to nauč!… Já mám v životě „paní učitelku“. To byl od mých asi třinácti let můj jakoby třetí rodič… Výchova, to není jen pracovní metoda, ale styl života. Ten má málokdo… Jak je možné, že se moc nakonec vždycky stane záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí?…jen výjimečně jsem uviděl tvář, která sama o sobě zaujme, vypoví o moudrém, zkušeném, vzdělaném a citlivém člověku. Ne pořád jedna a táž fyziognomie: takové živné typy, obličej s výraznou spodní partií, dobrá kusadla a na skromném čele žádná zpěvná árie…Při výchově mladých lidí existuje cosi jako norma zdravého útlaku.

Proč tato řeč o Katalánii?    Literární noviny č.14/1992

          Přemýšlel jsem dost, jaký je smysl našeho češství, a došel k názoru, že sám o sobě žádný. Národnost má jenom cenu toho, co nese. Je to takový futrál na housle: můžou v něm být housle, nebo samopal. Podle toho vypadá muzika. Kdyby nám Čechům šlo jen o to dobře se živit, mohli jsme kdysi levněji a snadněji splynout s Němci. Zřejmě se tedy národní vědomí živilo také z energie nadosobní.

FEJETONY

Na triko Komenského    Lidové noviny 20.4.2004

          Četl jsem onehdy ve Večerní Praze, že vznikla tříletá Vysoká škola Jana Ámose Komenského. Má vychovávat novináře, tiskové mluvčí a reklamní pracovníky. Studenti získají nejprve základ z psychologie, politologie a pedagogiky. Dále budou studovat „teorii lidské a masové komunikace“, publicistiku a zpravodajství, ve třetím ročníku pak komerční a politickou komunikaci a management (ředitelství, pozn. L.V.)…..Zpráva mě sentimentálně vzrušila: škola se velice podobá Vysoké škole politické a sociální, na které jsem od roku 1946 studoval já. Též smysl studia je stejný: rychlá použitelnost člověka na funkci přiměřeně mlhavé jako to studium…Myslím si tedy, že program té VŠJÁK je zase způsob, jako obejít opravdové studium něčeho. Jaký „základ psychologie“, když si to každý inteligentní středoškolák přečte sám i bez potřeby! „Komerční a politická komunikace“ – to je úplně odstrašující, protože to slibuje úchylku od vkusu, dobrých zvyků a napovídá to různé lsti k dosažení čehosi. „Reklama“ – ta plevelná činnost a „umění hovna“ , jak to v tomto listě už kdosi nazval. Zkrátka bude to studium toho, jak se s minimem vzdělání v čemkoli ihned pustit do kariéry…..

Kdo má stávkovat    Lidové noviny 30.9.2003

          A kdo je tedy vinen nevzdělaností mladých lidí či jejich netečností k němu(vzdělání) ba až pohrdáním? Samozřejmě očekávaná odpověď je , že učitelstvo. Jak nerad toto slyším a přijímám! Protože já míval učitele, kteří mě učili věcem, abych je věděl, natrvalo…Myslím, že naše učitele škola bavila. Já dneska, mít tu moc, bych učitele, které to nebaví, propustil. Ale hlavním viníkem nevzdělanosti dětí jsou rodiče! Oni neumějí na školu navazovat, dovolují dětem, aby nové vědomosti doma odhodily do kouta jako cvičky. Rodinný život, v práci i v zábavě, dává příležitost k hovoru o všem. Rodiče přece musejí vědět – vědí to ze školy i ze života od rodičů – kolik dcer měl Krok a co se stalo roku 1938 v Mnichově.

Cestou k vichřici    Lidové noviny 30.11.2004

          Vidím ten drajv všude. Jak lidi chodí po ulici a mluví s někým, kdo tam není. Jak si místo dopisů píšou esemesky. V těch užívají invalidního pravopisu, na který si zvyknou, takže budou připraveni na reformu, s jakou za komunismu přišel Chloupek a Sgall. Veřejnost ji tehdy pro ošklivost odmítla. Ale cit pro ošklivost – neupadá on?

Konec víkendu    Lidové noviny 3.8.2004

           Dneska důležitější než otázka, co si ze všeho všude vybrat, je otázka, co odmítnout a jak se tomu postavit do cesty. Nedávno kterási televize mluvila o tom, jak si narkomani obstarávají drogu z nezralých makovic: a hned nám ukázali, jak máme ty makovice nařezávat. Je v té redakci někdo odpovědný?

Své těžiště přenáším jinam    Lidové noviny, prosinec 1989

          Posledního slova v těchto novinách využiju k osobnějšímu projevu než dosud. Konečně trochu střesu odpovědnost, kterou jsem si, možná přecenivě, pěstoval dvacet roků, a s údivem se zamýšlím do radostnějšího neznáma, co teď mám po sobě chtět…. Režim padl způsobem, jaký jsme mohli čekat ve snu: prostě ochrnul. Pocit vítězství, jaký vidím u mladých lidí, připomíná mi však psychický stav komunistů po volbách v květnu 1946. A o tom budu mluvit.     Dnešní veliká svoboda slova a shromažďování začala pro mne cenzurním zásahem, poučnějším než všecky v mém životě. Poslední listopadové soboty , kdy se na Letenské pláni konal tábor lidu, požádal jsem ráno organizátory také o slovo. Řekli mi, ať v poledne přijdu na místo. Tam jsem se dověděl, že s mým slovem se nepočítá, že však můžu jít na tribunu. Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu. „O čem chcete mluvit?“ Zeptali se. „Takto se mě neptala ani stranická organizace před sjezdem spisovatelů v roce 1967“, řekl jsem a odešel….Další průběh té události pozoroval jsem skrz televizi. Nic osobního mi nemohlo pokazit slavnostní přesvědčení, že vyhráváme. V pozorovatelské pozici jsem ale postřehl, že bych opravdu měl co povědět a jak je dobře, že jsem nemluvil, protože zítra to povím líp. Večer jsem organizátorům opakoval své přání. „O čem chcete mluvit?“, ptal se hlas v telefonu. Řekl jsem mu to, on řekl, že se mnou souhlasí a mé přání přednese kolektivu. Ráno dostal jsem vzkaz, abych se dostavil. Když jsem se vybíral z domu, ozval se telefon a jiný hlas pravil, že mé vystoupení bylo by netaktické. To mě rozzuřilo, nešel jsem nikam a na revoluci, zostřenou větším mrazem, se zase díval v televizi… Poučná příhoda -z nejnovější revoluce mě zachránila pro mne. Připomněla mi, co jsem od všeobecné svobody chtěl já. ….A vida, málem bych porušil své poznání a rozhodnutí, které jsem udělal v těžší době, kdy Milan Šimečka byl ve vězení a já jsem napsal toto: „Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit. A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprv teď dostali rozum, který mohli mít daleko dřív. Já tam nebudu“.

Našim indiánům    Lidové noviny 18.12.2007

        Rád bych věděl, co ten mladý muž se sluchátky na uších poslouchá: původně jsem to považoval za znak ušlechtilého a cílevědomého zájmu. Ale ona je to izolace od prostředí, je to vyřazení pozornosti k tomu, co je tu a teď. Ale naše myšlenky, úmysly a rozhodnutí se vyvíjejí v ovzduší dějů, jevů, zvuků z okolí. Jako na naše tělo dovívá van vzduchu, na naši duši vane okolní dění. Uzavři se tomu, a budeš jenom kvasit uvnitř.

Ludvík Vaculík – k 85.narozeninám    Lidové noviny 23.7.2011

            Mně je nesympatické až odporné mnohé z toho, co k nám po převratu 1989 přišlo ze západní Evropy: ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie i politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy, neschopnost lidí zaplatit si slušné noviny, tak aby se nemusely nechat vydržovat neideovými silami zisku, zánik autochtonního regionálního tisku u nás… a vaše apatie k tomu všemu, vás všech! Demoralizující vlna zištných vlivů se přes nás převalila dřív, než jsme se zvedli z ubíjející diktatury a mohli definovat svou svobodu. Zdá se mi, že jsme si z komunismu nepřinesli to hlavní poučení: nesmějí se opakovat příčiny, z nichž vznikl. 

Život je hra… Lidové noviny 14.2.2012

            Ženíme se a vdáváme. Ó, to je vysoká hra! A kdo hraje o víc: my, nebo ten druhý? Než na tuto kartu sáhneme, měli bychom něco vědět: kdo byl otec, jaká je matka, co dělají sourozenci. Jaké má přátele. Má smysl pro domácnost? Jak nakupuje, nedělá dluhy? Jaká práce ji baví, co umí udělat, ba i jaký má rukopis. Jaké památky shromažďuje? Nedojídá jídlo? Z jakého kraje pochází, v jakém prostředí vyrostla? Co jí u nás bude nepochopitelné? Toto všecko se mi lehce říká, když mně tato karta vyšla. …Úderem do života je vzít si Číňana nebo…I když to bude hodný člověk, naše hlavní energie půjde na změnu zvyků. Toleranci, stavbu vztahů ke všemu. A potom co a jak s dětmi….Nejhorší je vzít si pitomce. Můžeme se ovšem jen lišit oborem své pitomosti, že. Ke hře patří i to, na jaký nástroj hrajete a co rádi posloucháte. Umíte dávat dárky? Čím jste si nechali zakrámovat domácnost?….Život je hra na život. Která se nedá opakovat.

Komu ano, komu ne     Lidové noviny 16.4.2013

            Já sám jsem v jedné ženě, která žila sama, dostal jakoby druhou matku, vedle své, jež to přijala ráda. Naši měli v mých třech sourozencích dost materiálu ke starostem i radostem. Vliv mé paní učitelky na můj život se nesrážel s vlivem mých rodičů: byl tu navíc. Ba cítil jsem, jak v době, kdy jsem se uvolňoval od rodičů, držela mne myšlenka na paní učitelku hlavně politicky.

Jsme v ráji    Lidové noviny 23.7.2013

         Nevím: kultura a slušný život rostly u nás i bez demokracie.

Ať žije Listopad!    Lidové noviny 18.11.2014

             Někteří lidé nazývali listopad 1989 sametovou revolucí. Žádná revoluce to nebyla. Byl to ústupek komunistů, kteří cítili úpadek ze samotného Sovětského svazu. Já si té změny vážil ve srovnání s převratem, jaký měli v Rumunsku, krvavým. Byl to tedy potom hloupý názor, že se měla zakázat komunistická strana. V tom klidném přechodu ke kapitalismu se ovšem hned chopili díla právě komunisté, agenti a lidé ze „seznamu StB“. Měli náskok, peníze, informace, styky. Mne to překvapovalo a jaksi uráželo, že jsme prostě jen připojili svůj státní vagon ke starému kapitalistickému vlaku….Ten náš převrat neměl myšlenkové vůdce. Prováděli ho různí praktikové jen ve svých oborech. Nebyla tu tedy nějaká idea, jež by chytla myslivé lidi, mládež, inspirovala umělce a pedagogy. Snad to bylo i tím, že lidé všeobecně nevěřili na něco nového. Každý si prostě jen oddechl.  

Studentský koutek    Lidové noviny 7.4.1998

            Nevychodil jsem žádnou „prestižní“ školu krom broumovské měšťanky. Tehdy vládl názor, že čemu mě učili, mám umět. Vy se dnes učíte jen od zkoušky ke zkoušce a pro známky….Ale důležitější než vědomosti je schopnost učit se….celý život sahám po vědomostech….Kdybych teď měl znovu příležitost a možnost mladý studovat, byla by to hudba nebo jazykověda. Zároveň ale cítím, že by mě to zazdilo v sobě. Takto jsem volnější, ale k větší svobodě chybí mi matematika, dějiny, latina. Když člověk nevystuduje například filozofii, nevadí, ta se dá domyslet. Ostatně to je právě obor, jehož účastníci nejvíce otročí myšlenkám cizích lidí: jenom než se vybabřou z klasiků! Nadměrně silné vzdělání umrtvuje myšlení. Vyučování novinářství nebo spisovatelství neuznávám: buďte něčím pořádným, třeba učitelem, studujte volně všecko dál, psát se naučíte psaním a nespokojeností.

Rozvoj úpadku    Lidové noviny 16.5.2000

              Jo, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, byly by užitečné jako ve službě oku mikroskop, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi, takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce ji sráží z úrovně už dosažené…… Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálních dopisů je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba, e-mail je technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. …  Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem.

Cestou hmyzu       Lidové noviny 13.8.1996

               Nedávno mě náš Jan zaujal myšlenkou, že přebujelá medicína svou intervencí do přírody maří další vývoj člověka. Ano, nedomrlí zachráněnci jsou pak neplodní, tedy se jim naroubuje plod odjinud, a čí harant jsi, mé dítě? Banda géniů všeho druhu si jednoho desetiletí předjedná vládu tím, že si v laboratořích nabřečkují odžínované exempláře nezřetelného pohlaví se vmontovaným genem pro demokratickou volbu těchto banditů….Ten blboň s telefonem právě smazává kulturní rozdíl mezi kanceláří, hospodou a domovem. A je-li to, co si domlouvá, rande, přeji mu, aby, až za ní přijde, nastavila mu zkumavku.

Vůdce chřipky    Lidové noviny 8.10.1996

               Dostal jsem gratulaci! American Biographical Institute mi blahopřeje k tomu, že se rozhodl vyzvat mě, abych si podal žádost o zařazení mezi Five Hundred Leaders of Influence neboli Pět Set Vůdců vlivu (přesně přibližně). Mám vyplnit dotazník a poslat tři až pět nebo osm set dolarů podle toho, jaký stupeň pocty si přeju. Tato angloamerická ješitnostní industrie k nám vletěla na křídlech svobody hned po převratě. Několikrát jsem odmítl možnost být Mužem roku a dát si to za rámeček za třicet až sedmdesát liber. Ignoroval jsem i výzvu známé encyklopedie Who´s Who, abych jim zpracoval své heslo. Řekl jsem si: já vám budu zadarmo něco pracovat! Podepřel jsem si to i filozoficky: že motýli také sami nelezou do atlasu motýlů. Pár takových odmítnutí, to je také všecko, co se mi od převratu podařilo prosadit, nepočítám-li odtržení Slovenska.

Komikové?  Lidové noviny 21.1.1997

            Koupil jsem pro devítiletého chlapce 1.číslo Mateřídoušky. Byl v něm leták vydaný Dětským krizovým centrem s titulkem „Co je týrání?“ Komiksovou formou dětem vykládá pojem týrání a případy, kdy mohou volat na číslo 612 10 612 nebo 42 54 47. …Uvažujme, jakým dětem je toto poučení určeno, jsou-li to zrovna děti, jež dostávají Mateřídoušku (což je časopis velice dobrý), a jak si každé děcko může „vyhodnotit“ různé okamžiky svého života v rodině. Volat na uvedené číslo prý mohou samy děti, oba rodiče, babička, dědeček, bráška, sestřička „a každý další“. V rodině s vytříbeným smyslem pro dětská práva může tedy kdokoli udat kohokoli. Až vaše dítě ohrozí vaše zdraví, až vám způsobí škodu, poníží vás, zneužije vás ke svému pohodlí, osopí se na vás, buďte hlavně u nějakého telefonu dřív než ten spratek.

Milým spoluviníkům    Lidové noviny 15.9. 1998

               Ale já při této příležitosti řeknu něco, co si myslím velice dávno, a divím se, že to ještě neřekl někdo stejně chytrý, ale mocnější. Co chtějí teroristé: přivést národ a svět do hrůzy, aby jim v něčem ustoupil. Účinek jejich činu nezávisí na tom, kolik lidí zabijí, ale kolik se jich lekne. Potřebují tedy spolupachatele: a v tom se jim nabídli novináři světa, kteří se v šíření slávy teroru minutově předbíhají, jako by od nich dostali zaplaceno. Teroristé udělají v Nairobi výbuch, a novináři se postarají, aby se Češi podělali. Pánové, je možné, že jste tuto svou úlohu nepoznali? Teroristům je třeba odejmout slávu a jejich výbuchy zazdít mlčením, aby se už o pár ulic dál o nich nevědělo. Ať zůstane neznámo, která organizace se k útokům hlásí, a jména autorů ať jsou prvně vyslovena až před soudem. …Právo na život v bezpečí je přece vyšší než právo na škodlivé a nebezpečné informace. Kdybych byl poslancem, navrhl bych zákon zakazující reklamu terorismu, jehož úspěch není v počtu mrtvých, ale v účincích zpráv na našeho ducha a naše chování.

Nepublikovaný rozhovor z roku 2006.    Lidové noviny, 13.6.2015

         Já když dneska někde mluvím s mladými lidmi, ti to vidí černobíle: komunismus – a hotovo. Ne, ta hranice šla přes lidi. Jaký kdo byl. Blbci zkazí každý režim. A k povaze režimu patří, jestli vůbec v něm máte místo proti těm blbostem se stavět. Dneska se můžete velice, ale nic nevyhrajete. Já říkám: dneska se ředitelé mnohem víc bojí, než se báli tehdy ředitelé. Mnohem víc se dnešní ředitelé bojí peněz, než se tehdy ředitelé báli strany.

VACULÍK, L.  Sekyra.  Praha: Práce, 1991.  ISBN 80-208-0091-3.

VACULÍK, L.  Jaro je tady (1981-1987).  Praha: Mladá fronta,  1990. ISBN 80-204-0192-X.

VACULÍK, L.  Poslední slovo (1989 – 2001).  Praha: Paseka, 2002.  ISBN 80-7185-443-3.

LIEHM, A. J.  Generace.  Praha: Československý spisovatel,1988.  ISBN 80-202-0254-4.

 

 

 

        V sobotu 13.června 2015 se Ludvík Vaculík vrátil do rodného Brumova. Navždy. Scénář svého návratu sepsal již v roce 2010 v textu Až umřu: „Až umřu, ať je to jenom oznámeno. Žádné veřejné orace si nepřeju. Katolický pohřeb budu mít na rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám drží místo v hrobě č.55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne…“

            Myšlenky,úvahy a názory Ludvíka Vaculíka zůstávají zaznamenané krásnou češtinou v jeho fejetonech a knížkách. Trochu jsem v nich zalistovala (bez případné chronologie, jen tak, podle mých zápisků).

Mám započatého dost!    Mladý svět 17/1992    

-          Změnil se obsah mých myšlenek a názorů. Matrice myšlení však zůstala stejná…

Já si nemyslím, že člověk má dělat jen to, co chce. Jsou také povinnosti. Ani neříkám, že má říkat, jen co si myslí: to není vždycky pěkné, správné, moudré. Nemá však říkat něco jiného, než si myslí. Existuje ctnost mlčení – v určité chvíli, na určité téma.…je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového.

Srpnový rok (1988-1989)    Mladá fronta, Praha 1990

-          Jaro je osobní dar zeměkoule nám, lidem chladnějšího pásma…Je to významná

událost, říkal jsem si, ale já se musím polepšit a zvyknout si, že se ke všemu nemusím ozývat. Myšlenky a potřeby si už nacházejí lidi mladší a nevinnější. Svět nebude můj. …Jsme po generace vedeni k myšlence o rovnosti lidí, o směrodatné vůli většiny. Pro ni jsou od první třídy ve školách nadanější děti zdržovány ve vývoji méně nadanými. Proto citlivý mladý člověk se dlouho trápí tím, jak srovnat svou ctižádost, touhu a potřebu s míněním kolektivu, s prospěchem obce. Bezohledný se kolektivu buď vyhne, nebo se zaň schová, či ho zneužije k svému úmyslu.

Naše slovenská otázka.    Literární noviny 51-52/1992

-          Národností jsem Čech, z moravské látky, občanským názorem a pracovní ctižádostí

Čechoslovák….Jako národ prodělali jsme si v horečkách všechny infekce, jež táhly naší zemí. Reformaci jako protireformaci, nacionalismus jako internacionalismus (panslávský, socialistický), fašismus jako komunismus. Vším rozbíjeni museli jsme se znovu stvářet. U nás každý katolík je nevědomky trošku i husita a naopak, každý realista trošku romantik a opačně. Každý z nás je trochu Němec a trochu Slovák. Všichni my noví demokraté a liberálové budeme i nadál trošku socialisty. Naše těsto je promíseno všemi euforiemi a depresemi….

Ludvík Vaculík: Sekyra

 –    Sotva vytáhli Němci děla z ornice a odjeli, nastalo viditelně bezvládí. Je to pohled, jaký se naskytne jen zřídka – vidět lidi na chvíli bez režimu. Asi šest hodin funguje všecko normálně: ze setrvačnosti, ze slušnosti, ze studu, ze starých zásob. Ale před večerem začnou se podél humen trousit mrzáci. Mají koně, žebřiňák, jdou rabovat. Nakládají skříně, peřiny a piana, knihy vyvalí na podlahu a knihovnu si odtáhnou do sklepa, kde do ní uloží hrnce sádla, a takto jsou připraveni přijmout vyhlášení třeba i lidové republiky. To ovšem velmi pobuřuje ostatní, někteří se jdou do opuštěných domů přesvědčit, nebyla-li tam napáchána veliká škoda, a vezmou si odtamtud pár drobností, neboť tamti by je mohli ukrást, ačkoli už by mohli mít dost. V domech je toho čím dál méně, takže skupinové exkurze, které se tam chodí nyní jen tak podívat, jdou předním vchodem, nahlas se baví a jsou si navzájem svědky, že však už tam ani nic nebylo. Maminka si přinesla z exkurze naběračku, ležela na schodech a někdo by na ni šlápl….Když jsem vešel, uviděl jsem podlahu posetou knihami. Na některých byly otištěny šlápoty. Začal jsem to všecko bez užitku rovnat trochu dohromady. Pod oknem ležel šuplík od nočního stolku, některému sedlákovi bude chybět. Překonal jsem moudrý stud a dvěma prsty převracel dopisy, složenky a rodinné fotografie, až jsem na dně našel svou kořist, něco, o čem jsem jenom slyšel a četl, krabičku s prezervativem. Tatínek rabovat nebyl…..  Z tunelu starého jako já vyjel motorák. Potkal jsem vysloužilého železničáře, který mě nepoznal, i když si pamatuju, v čem bývaly jeho radosti. Potkal jsem několik nových paniček, které pohledem vysunutým jako železná štangle míjející mou hlavu o deset centimetrů dávaly mi radikálně najevo, že se na mě vůbec nedívají. Jako cizí připadám si pod očima starých obyvatelů, a to pramení z toho, že jim nejsem nic platný, a jako podivná místní efemerida jevím se závodním novousedlíkům, kteří tu žijí nevědouce pořádně, kde žijí, ale žijí a žijí….A já vím, že kdybych se postavil na kopec, uviděl bych mohutnou školu a v každé třídě stojí mladá učitelka a na číkoli otázku Kdy budou děti hrát divadlo? zůstane civět bez odpovědi , jelikož neví, ona neví, ona se živí, ona je sem umístěna, se starými lidmi nemá si co vykládat, do kostela se bojí, na jakém geologickém útvaru stojí naše obec, to ona neví, ona jen učí, co sama umí, ona nezpívá.

A.J.Liehm: Generace. Čs.spisovatel, Praha 1988 (Ludvík Vaculík)

 - -    Zdvořilost je takový fígl. Hulvátství bývá mnohem upřímnější… Nikdy neříkej, že něco neumíš! Všecko umíš, a v noci se to nauč!… Já mám v životě „paní učitelku“. To byl od mých asi třinácti let můj jakoby třetí rodič… Výchova, to není jen pracovní metoda, ale styl života. Ten má málokdo… Jak je možné, že se moc nakonec vždycky stane záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí?…jen výjimečně jsem uviděl tvář, která sama o sobě zaujme, vypoví o moudrém, zkušeném, vzdělaném a citlivém člověku. Ne pořád jedna a táž fyziognomie: takové živné typy, obličej s výraznou spodní partií, dobrá kusadla a na skromném čele žádná zpěvná árie…Při výchově mladých lidí existuje cosi jako norma zdravého útlaku.

Proč tato řeč o Katalánii?    Literární noviny č.14/1992

-          Přemýšlel jsem dost, jaký je smysl našeho češství, a došel k názoru, že sám o sobě

žádný. Národnost má jenom cenu toho, co nese. Je to takový futrál na housle: můžou v něm být housle, nebo samopal. Podle toho vypadá muzika. Kdyby nám Čechům šlo jen o to dobře se živit, mohli jsme kdysi levněji a snadněji splynout s Němci. Zřejmě se tedy národní vědomí živilo také z energie nadosobní.

FEJETONY

Na triko Komenského    Lidové noviny 20.4.2004

-          Četl jsem onehdy ve Večerní Praze, že vznikla tříletá Vysoká škola Jana Ámose

Komenského. Má vychovávat novináře, tiskové mluvčí a reklamní pracovníky. Studenti získají nejprve základ z psychologie, politologie a pedagogiky. Dále budou studovat „teorii lidské a masové komunikace“, publicistiku a zpravodajství, ve třetím ročníku pak komerční a politickou komunikaci a management (ředitelství, pozn. L.V.)…..Zpráva mě sentimentálně vzrušila: škola se velice podobá Vysoké škole politické a sociální, na které jsem od roku 1946 studoval já. Též smysl studia je stejný: rychlá použitelnost člověka na funkci přiměřeně mlhavé jako to studium…Myslím si tedy, že program té VŠJÁK je zase způsob, jako obejít opravdové studium něčeho. Jaký „základ psychologie“, když si to každý inteligentní středoškolák přečte sám i bez potřeby! „Komerční a politická komunikace“ – to je úplně odstrašující, protože to slibuje úchylku od vkusu, dobrých zvyků a napovídá to různé lsti k dosažení čehosi. „Reklama“ – ta plevelná činnost a „umění hovna“ , jak to v tomto listě už kdosi nazval. Zkrátka bude to studium toho, jak se s minimem vzdělání v čemkoli ihned pustit do kariéry…..

Kdo má stávkovat    Lidové noviny 30.9.2003

-          A kdo je tedy vinen nevzdělaností mladých lidí či jejich netečností k němu(vzdělání)

ba až pohrdáním? Samozřejmě očekávaná odpověď je , že učitelstvo. Jak nerad toto slyším a přijímám! Protože já míval učitele, kteří mě učili věcem, abych je věděl, natrvalo…Myslím, že naše učitele škola bavila. Já dneska, mít tu moc, bych učitele, které to nebaví, propustil. Ale hlavním viníkem nevzdělanosti dětí jsou rodiče! Oni neumějí na školu navazovat, dovolují dětem, aby nové vědomosti doma odhodily do kouta jako cvičky. Rodinný život, v práci i v zábavě, dává příležitost k hovoru o všem. Rodiče přece musejí vědět – vědí to ze školy i ze života od rodičů – kolik dcer měl Krok a co se stalo roku 1938 v Mnichově.

Cestou k vichřici    Lidové noviny 30.11.2004

-          Vidím ten drajv všude. Jak lidi chodí po ulici a mluví s někým, kdo tam není. Jak si

místo dopisů píšou esemesky. V těch užívají invalidního pravopisu, na který si zvyknou, takže budou připraveni na reformu, s jakou za komunismu přišel Chloupek a Sgall. Veřejnost ji tehdy pro ošklivost odmítla. Ale cit pro ošklivost – neupadá on?

Konec víkendu    Lidové noviny 3.8.2004

           Dneska důležitější než otázka, co si ze všeho všude vybrat, je otázka, co odmítnout a jak se tomu postavit do cesty. Nedávno kterási televize mluvila o tom, jak si narkomani obstarávají drogu z nezralých makovic: a hned nám ukázali, jak máme ty makovice nařezávat. Je v té redakci někdo odpovědný?

Své těžiště přenáším jinam    Lidové noviny, prosinec 1989

          Posledního slova v těchto novinách využiju k osobnějšímu projevu než dosud. Konečně trochu střesu odpovědnost, kterou jsem si, možná přecenivě, pěstoval dvacet roků, a s údivem se zamýšlím do radostnějšího neznáma, co teď mám po sobě chtět…. Režim padl způsobem, jaký jsme mohli čekat ve snu: prostě ochrnul. Pocit vítězství, jaký vidím u mladých lidí, připomíná mi však psychický stav komunistů po volbách v květnu 1946. A o tom budu mluvit.     Dnešní veliká svoboda slova a shromažďování začala pro mne cenzurním zásahem, poučnějším než všecky v mém životě. Poslední listopadové soboty , kdy se na Letenské pláni konal tábor lidu, požádal jsem ráno organizátory také o slovo. Řekli mi, ať v poledne přijdu na místo. Tam jsem se dověděl, že s mým slovem se nepočítá, že však můžu jít na tribunu. Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu. „O čem chcete mluvit?“ Zeptali se. „Takto se mě neptala ani stranická organizace před sjezdem spisovatelů v roce 1967“, řekl jsem a odešel….Další průběh té události pozoroval jsem skrz televizi. Nic osobního mi nemohlo pokazit slavnostní přesvědčení, že vyhráváme. V pozorovatelské pozici jsem ale postřehl, že bych opravdu měl co povědět a jak je dobře, že jsem nemluvil, protože zítra to povím líp. Večer jsem organizátorům opakoval své přání. „O čem chcete mluvit?“, ptal se hlas v telefonu. Řekl jsem mu to, on řekl, že se mnou souhlasí a mé přání přednese kolektivu. Ráno dostal jsem vzkaz, abych se dostavil. Když jsem se vybíral z domu, ozval se telefon a jiný hlas pravil, že mé vystoupení bylo by netaktické. To mě rozzuřilo, nešel jsem nikam a na revoluci, zostřenou větším mrazem, se zase díval v televizi… Poučná příhoda -z nejnovější revoluce mě zachránila pro mne. Připomněla mi, co jsem od všeobecné svobody chtěl já. ….A vida, málem bych porušil své poznání a rozhodnutí, které jsem udělal v těžší době, kdy Milan Šimečka byl ve vězení a já jsem napsal toto: „Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit. A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprv teď dostali rozum, který mohli mít daleko dřív. Já tam nebudu“.

Našim indiánům    Lidové noviny 18.12.2007

        Rád bych věděl, co ten mladý muž se sluchátky na uších poslouchá: původně jsem to považoval za znak ušlechtilého a cílevědomého zájmu. Ale ona je to izolace od prostředí, je to vyřazení pozornosti k tomu, co je tu a teď. Ale naše myšlenky, úmysly a rozhodnutí se vyvíjejí v ovzduší dějů, jevů, zvuků z okolí. Jako na naše tělo dovívá van vzduchu, na naši duši vane okolní dění. Uzavři se tomu, a budeš jenom kvasit uvnitř.

Ludvík Vaculík – k 85.narozeninám    Lidové noviny 23.7.2011

         Mně je nesympatické až odporné mnohé z toho, co k nám po převratu 1989 přišlo ze západní Evropy: ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie i politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy, neschopnost lidí zaplatit si slušné noviny, tak aby se nemusely nechat vydržovat neideovými silami zisku, zánik autochtonního regionálního tisku u nás… a vaše apatie k tomu všemu, vás všech! Demoralizující vlna zištných vlivů se přes nás převalila dřív, než jsme se zvedli z ubíjející diktatury a mohli definovat svou svobodu. Zdá se mi, že jsme si z komunismu nepřinesli to hlavní poučení: nesmějí se opakovat příčiny, z nichž vznikl.

Život je hra… Lidové noviny 14.2.2012

         Ženíme se a vdáváme. Ó, to je vysoká hra! A kdo hraje o víc: my, nebo ten druhý? Než na tuto kartu sáhneme, měli bychom něco vědět: kdo byl otec, jaká je matka, co dělají sourozenci. Jaké má přátele. Má smysl pro domácnost? Jak nakupuje, nedělá dluhy? Jaká práce ji baví, co umí udělat, ba i jaký má rukopis. Jaké památky shromažďuje? Nedojídá jídlo? Z jakého kraje pochází, v jakém prostředí vyrostla? Co jí u nás bude nepochopitelné? Toto všecko se mi lehce říká, když mně tato karta vyšla. …Úderem do života je vzít si Číňana nebo…I když to bude hodný člověk, naše hlavní energie půjde na změnu zvyků. Toleranci, stavbu vztahů ke všemu. A potom co a jak s dětmi….Nejhorší je vzít si pitomce. Můžeme se ovšem jen lišit oborem své pitomosti, že. Ke hře patří i to, na jaký nástroj hrajete a co rádi posloucháte. Umíte dávat dárky? Čím jste si nechali zakrámovat domácnost?….Život je hra na život. Která se nedá opakovat.

Komu ano, komu ne     Lidové noviny 16.4.2013

         Já sám jsem v jedné ženě, která žila sama, dostal jakoby druhou matku, vedle své, jež to přijala ráda. Naši měli v mých třech sourozencích dost materiálu ke starostem i radostem. Vliv mé paní učitelky na můj život se nesrážel s vlivem mých rodičů: byl tu navíc. Ba cítil jsem, jak v době, kdy jsem se uvolňoval od rodičů, držela mne myšlenka na paní učitelku hlavně politicky.

Jsme v ráji    Lidové noviny 23.7.2013

         Nevím: kultura a slušný život rostly u nás i bez demokracie.

Ať žije Listopad!    Lidové noviny 18.11.2014

         Někteří lidé nazývali listopad 1989 sametovou revolucí. Žádná revoluce to nebyla. Byl to ústupek komunistů, kteří cítili úpadek ze samotného Sovětského svazu. Já si té změny vážil ve srovnání s převratem, jaký měli v Rumunsku, krvavým. Byl to tedy potom hloupý názor, že se měla zakázat komunistická strana. V tom klidném přechodu ke kapitalismu se ovšem hned chopili díla právě komunisté, agenti a lidé ze „seznamu StB“. Měli náskok, peníze, informace, styky. Mne to překvapovalo a jaksi uráželo, že jsme prostě jen připojili svůj státní vagon ke starému kapitalistickému vlaku….Ten náš převrat neměl myšlenkové vůdce. Prováděli ho různí praktikové jen ve svých oborech. Nebyla tu tedy nějaká idea, jež by chytla myslivé lidi, mládež, inspirovala umělce a pedagogy. Snad to bylo i tím, že lidé všeobecně nevěřili na něco nového. Každý si prostě jen oddechl.

Studentský koutek    Lidové noviny 7.4.1998

         Nevychodil jsem žádnou „prestižní“ školu krom broumovské měšťanky. Tehdy vládl názor, že čemu mě učili, mám umět. Vy se dnes učíte jen od zkoušky ke zkoušce a pro známky….Ale důležitější než vědomosti je schopnost učit se….celý život sahám po vědomostech….Kdybych teď měl znovu příležitost a možnost mladý studovat, byla by to hudba nebo jazykověda. Zároveň ale cítím, že by mě to zazdilo v sobě. Takto jsem volnější, ale k větší svobodě chybí mi matematika, dějiny, latina. Když člověk nevystuduje například filozofii, nevadí, ta se dá domyslet. Ostatně to je právě obor, jehož účastníci nejvíce otročí myšlenkám cizích lidí: jenom než se vybabřou z klasiků! Nadměrně silné vzdělání umrtvuje myšlení. Vyučování novinářství nebo spisovatelství neuznávám: buďte něčím pořádným, třeba učitelem, studujte volně všecko dál, psát se naučíte psaním a nespokojeností.

Rozvoj úpadku    Lidové noviny 16.5.2000

         Jo, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, byly by užitečné jako ve službě oku mikroskop, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi, takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce ji sráží z úrovně už dosažené…… Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálních dopisů je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba, e-mail je technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. …  Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem.

Cestou hmyzu   Lidové noviny 13.8.1996

         Nedávno mě náš Jan zaujal myšlenkou, že přebujelá medicína svou intervencí do přírody maří další vývoj člověka. Ano, nedomrlí zachráněnci jsou pak neplodní, tedy se jim naroubuje plod odjinud, a čí harant jsi, mé dítě? Banda géniů všeho druhu si jednoho desetiletí předjedná vládu tím, že si v laboratořích nabřečkují odžínované exempláře nezřetelného pohlaví se vmontovaným genem pro demokratickou volbu těchto banditů….Ten blboň s telefonem právě smazává kulturní rozdíl mezi kanceláří,

hospodou a domovem. A je-li to, co si domlouvá, rande, přeji mu, aby, až za ní přijde, nastavila mu zkumavku.

Vůdce chřipky    Lidové noviny 8.10.1996

         Dostal jsem gratulaci! American Biographical Institute mi blahopřeje k tomu, že se rozhodl vyzvat mě, abych si podal žádost o zařazení mezi Five Hundred Leaders of Influence neboli Pět Set Vůdců vlivu (přesně přibližně). Mám vyplnit dotazník a poslat tři až pět nebo osm set dolarů podle toho, jaký stupeň pocty si přeju. Tato angloamerická ješitnostní industrie k nám vletěla na křídlech svobody hned po převratě. Několikrát jsem odmítl možnost být Mužem roku a dát si to za rámeček za třicet až sedmdesát liber. Ignoroval jsem i výzvu známé encyklopedie Who´s Who, abych jim zpracoval své heslo. Řekl jsem si: já vám budu zadarmo něco pracovat! Podepřel jsem si to i filozoficky: že motýli také sami nelezou do atlasu motýlů. Pár takových odmítnutí, to je také všecko, co se mi od převratu podařilo prosadit, nepočítám-li odtržení Slovenska.

Komikové?  Lidové noviny 21.1.1997

         Koupil jsem pro devítiletého chlapce 1.číslo Mateřídoušky. Byl v něm leták vydaný Dětským krizovým centrem s titulkem „Co je týrání?“ Komiksovou formou dětem vykládá pojem týrání a případy, kdy mohou volat na číslo 612 10 612 nebo 42 54 47. …Uvažujme, jakým dětem je toto poučení určeno, jsou-li to zrovna děti, jež dostávají Mateřídoušku (což je časopis velice dobrý), a jak si každé děcko může „vyhodnotit“ různé okamžiky svého života v rodině. Volat na uvedené číslo prý mohou samy děti, oba rodiče, babička, dědeček, bráška, sestřička „a každý další“. V rodině s vytříbeným smyslem pro dětská práva může tedy kdokoli udat kohokoli. Až vaše dítě ohrozí vaše zdraví, až vám způsobí škodu, poníží vás, zneužije vás ke svému pohodlí, osopí se na vás, buďte hlavně u nějakého telefonu dřív než ten spratek.

Milým spoluviníkům    Lidové noviny 15.9. 1998

         Ale já při této příležitosti řeknu něco, co si myslím velice dávno, a divím se, že to ještě neřekl někdo stejně chytrý, ale mocnější. Co chtějí teroristé: přivést národ a svět do hrůzy, aby jim v něčem ustoupil. Účinek jejich činu nezávisí na tom, kolik lidí zabijí, ale kolik se jich lekne. Potřebují tedy spolupachatele: a v tom se jim nabídli novináři světa, kteří se v šíření slávy teroru minutově předbíhají, jako by od nich dostali zaplaceno. Teroristé udělají v Nairobi výbuch, a novináři se postarají, aby se Češi podělali. Pánové, je možné, že jste tuto svou úlohu nepoznali? Teroristům je třeba odejmout slávu a jejich výbuchy zazdít mlčením, aby se už o pár ulic dál o nich nevědělo. Ať zůstane neznámo, která organizace se k útokům hlásí, a jména autorů ať jsou prvně vyslovena až před soudem. …Právo na život v bezpečí je přece vyšší než právo na škodlivé a nebezpečné informace. Kdybych byl poslancem, navrhl bych zákon zakazující reklamu terorismu, jehož úspěch není v počtu mrtvých, ale v účincích zpráv na našeho ducha a naše chování.

Nepublikovaný rozhovor z roku 2006.    Lidové noviny, 13.6.2015

         Já když dneska někde mluvím s mladými lidmi, ti to vidí černobíle: komunismus – a hotovo. Ne, ta hranice šla přes lidi. Jaký kdo byl. Blbci zkazí každý režim. A k povaze režimu patří, jestli vůbec v něm máte místo proti těm blbostem se stavět. Dneska se můžete velice, ale nic nevyhrajete. Já říkám: dneska se ředitelé mnohem víc bojí, než se báli tehdy ředitelé. Mnohem víc se dnešní ředitelé bojí peněz, než se tehdy ředitelé báli strany.

VACULÍK, L.  Sekyra.  Praha: Práce, 1991.  ISBN 80-208-0091-3.

VACULÍK, L.  Jaro je tady (1981-1987).  Praha: Mladá fronta,  1990. ISBN 80-204-0192-X.

VACULÍK, L.  Poslední slovo (1989 – 2001).  Praha: Paseka, 2002.  ISBN 80-7185-443-3.

LIEHM, A. J.  Generace.  Praha: Československý spisovatel,1988.  ISBN 80-202-0254-4.

 

 

 

 


To jsou mi věci!

         Ač škole jako pedagog již nějaký ten pátek vzdálena (jako studentka ne, čímž nemíním U3V), snažím se „držet prst na tepu školy“, třeba i sledováním pedagogických tiskovin, řečeno trendy newspeakem fokusuju pedagogiku a konzumuju články o ní. Nedávno jsem si v Akademii, pravidelné úterní příloze Lidových novin, na uveřejňovaných testech ověřovala, jak bych letos dopadla u přijímacích zkoušek tu na střední, tu na vysokou školu. Šlo to! Ačkoliv – i když humanitně zaměřena, určité problémy mi místy dělaly formulace výchozích textů k prezentovaným úkolům z českého jazyka. Že bych už také tápala v porozumění čtenému, což je problém často vzpomínaný u dnešních školáků? Nebo je čertovo kopýtko jinde?

            Budu konkrétnější – zkratkovitou probírkou zmiňované přílohy ze dne 26.května 2015. Myslím, že časově poněkud mimo byl zařazen článek Nástup do školy se dá natrénovat. Adaptační kurzy. Na všemožné kurzy jsem dost alergická, hodně oněch náhle se vynořivších nejrůznějších kouček podezírám, že jejich motivace spočívá v něčem úplně jiném než v altruismu, snaze někomu pomoci. Nejdříve bych se vždy ptala po prameni jejich vzdělání a odbornosti. Úspěch jednoho z kurzů je dokládán slovy absolventky, dívenky před prahem povinné školní anabáze, budoucí prvňačky: „Moc se těším, až budu umět číst. Až vyrostu a budu mít děti, budu jim číst pohádky, stejně jako moje maminka čte mně. Budu umět hodně věcí a také toho zvládnu víc sama“. Chvíli jsem váhala, zda jsem omylem nepustila televizi, kde na obrazovce právě běží upoutávka na pořad o dokonalé, ctnostmi oplývající doktorkce Quinnové. Ta mluví podobně. Nějaká desetiletí jsem za katedrou pobyla, ale tak naprosto nepřirozený, šroubovaný mluvní projev jsem u žádného dítěte, žáka – ani vysokoškoláka – nezažila. Rodiče takového žáčka bych měla k tomu, aby nechali dítě vyšetřit.  Možná by je tak preventivně ochránili před vysoce pravděpodobnou školní šikanou.

         Po absolvovaní anoncovaného kurzu ta holčička vlastně již do školy ani nemusí. Zvláště budete-li se jako rodiče držet dalších rad. Jedna z nich mi vyvolala úsměvnou vzpomínku. Čtu: „S výukou čtení a psaní nespěchejte. Prvňáčci, kteří si tyto dovednosti osvojili předčasně, se ve škole nudí“. Drahně tomu let, co jsem takové radě – jako učitelka! – podlehla. Už jako dospělá mi dcera vyčítavě řekla: „Já jsem se tenkrát cítila ve třídě jako blbec! Všichni četli, jenom já…“. Nutno dodat, že moje dítko nastoupilo do školy ve druhé polovině opěvaných šedesátých let. Dnes je situace úplně jiná! Děti jsou už od narození, o předškolních letech nemluvě obklopeny literami, písmenky, nápisy, texty kam pohlédneš, kolik babiček a dědečků s tichou závistí sleduje schopnosti svých vnoučat co se oblíbených audiovizuálních hejblátek týče. Pochybuji, že se dnes ještě najde zdravý předškolák nedotčený znalostí písmen abecedy. I kdyby – zrazovat úzkostlivější rodiče od předčasné výuky čtení a psaní je totéž, co je k témuž vyzývat. Co kdyby ve vztahu k ostatním dětem – nedej bože! – něco zameškali! Podobnému jednání, návodům se říká kontraproduktivní. Pro upřesnění dodám, že nevidím žádný důvod pro to, aby rodiče své děti předškolního roku učili číst a psát.

      Konečně! Jsme lepší! Podle údajů zveřejněných ve zmiňované příloze Lidových novin „…udržování kázně zabere českým učitelům pouhých pět procent vyučovací hodiny. Průměr zemí v OECD je 13 procent“. Tak je psáno v článku s titulkem Pracovní doba učitele? Někdy i do noci. Kolik času stojí kantořina? Přejdu fakt, že ta noční pracovní doba nebohého učitele není naplněna sebevzděláváním či přípravami na vyučování, promýšlením metodických postupů, inovací forem výuky…ale nějakou formou tzv. vedlejšího pracovního poměru. Ať jako učitelka základní školy nebo vysokoškolská pedagožka – vždycky jsem „obdivovala“ ty, kdo zvládali úvazky, působení na více školách. Já bych to nedokázala. Jedna škola, jedna fakulta byla pro mě až až. O výši učitelského platu mě nemusí nikdo poučovat, jiný jsem na vlastní kůži nepoznala. Po nástupu na univerzitu – v roce 1986 – jsem dokonce platově klesla. Přesněji – na výplatní pásce jsem měla o 17,5% méně. Dokážete mi říct, kolik jsem tehdy – v roce 1986 – „brala“?

      Můj oblíbený popularizátor matematiky (věřím, že by se neurazil) Milan Mareš, jehož žádnou další knížku už si bohužel nekoupím, v jedné z těch, které mám, označuje procenta za „evergreeny demagogů“ a pokračuje: „Na těch je pro podvodníky nejlepší, že vlastně nic nevypovídají o skutečnosti, ale jen o jejích relativních změnách. Ty navíc mohou být, hlavně při nižších skutečných hodnotách sledovaného jevu, poměrně markantní. Starší generace to zná z učebnic a propagandy. Země, která zvedla výrobu traktorů ze 100 na 150 ročně, ji zvedla o 50 kusů, ale také o 50%. Země, která ji zvedla z 10 000 na 12 000, ji zvedla o 2 000, ale jen o 20%. To je podstata všech demagogických kouzel s procenty“.

            A jsme u toho – u procent! Zopakuji, že podle výzkumů  „….udržování kázně zabere českým učitelům pouhých pět procent vyučovací hodiny. Průměr zemí v OECD je 13 procent“.Jakou výpovědní hodnotu – chcete-li validitu – má toto sdělení? Co si představit pod pojmem kázeň ve vyučovací hodině?  Mrtvolné ticho, monolog vyučujícího a žactvo tiše naslouchající , případně s rukama založenýma za zády ( když už -to by se alespoň na chvíli v lavicích narovnali)? Preferuji „židovskou školu“, atmosféru vyučovací hodiny naplněnou ruchem, aktivitou, provokujícími otázkami (z řad žactva)….Kazila bych udávaný pětiprocentní průměr kýžené kázně? Nebo máme ve srovnání s žáky v dalších testovaných zemích „hodnější“, vychovanější děti? Mohla bych v úvahách o smysluplnosti podobných výzkumů a zjištění pokračovat. Asi v duchu vyjádření  Petra Houdka : „ Stále mě zaráží jako neuvěřitelně hloupé, že se zdůrazňuje jen to, co se psychologové a experimentální ekonomové dozvěděli o lidech, ne to, jak se to dozvěděli“. Ta slova jsem četla kdysi v časopise Vesmír (11/2010, s.664) pod titulkem Proč věda testuje jen divné lidi (musela bych se podívat, jestli je za titulkem otazník, žádný problém, svým vnoučatům nechávám jako dědictví zatím 18 svázaných ročníků uvedeného časopisu ). Krátce řečeno: podobných výsledků podobných výzkumů „konzumujeme“ zcela běžně nespočet. Právě jen ty výsledky – kdo se ptá po metodice, po způsobu realizovaných výzkumů, „jak se k tomu došlo“?

             Oblíbená procenta – tedy ve statistikách, v hodinách matematiky už méně, ačkoliv jsem nikdy nepochopila, proč jsou právě procenta ve škole v takové nemilosti. Stačí přece pochopit podstatu jednoho procenta – a už si s výpočty poradíte, i bez požadovaných vzorečků, pouhým selským rozumem. Jak lze s procenty manipulovat, ukázala na údajích o neúspěšnosti letošních maturantů polemika Jiřího Zíky, ředitele Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání Jak nalézt skutečnou míru inflace vzdělání (Lidové noviny 3.6.2015 s.11 ) v reakci na článek Ondřeje Šteffla Státní pokusy na našich dětech (LN 23.5.).

            Vraťme se k validitě, výpovědní hodnotě průzkumu o úrovni školní kázně. Nic nevíme o tom zásadním, o metodice realizovaného průzkumu. Jednu z možných cest ilustruje Milan Mareš následovně: „Je jistě impozantní, když se v novinách dočtete, že „na anketní otázku souhlasně odpovědělo 71,429% respondentů. Ta přesnost a důkladnost průzkumu, ta práce, kterou si s ním jeho zpracovatelé dali – to přece bere za srdce. Ale kde, redaktor někde na chodbě (v lepším případě na stanici tramvaje) oslovil 7 lidí, 5 z nich mu otráveně řeklo „ano“, aby měli pokoj a 2 mu řekli „ne“, protože se zrovna s někým pohádali. Dá se odhadnout, že nejvýš jeden se nad otázkou zamyslel a ten odpověděl delším souvětím, ze kterého tazatel vlastní pílí odvodil ono „ano“ nebo „ne“…. Až zase budete někde číst nějaké průzkumy názorů, ať už na politické kandidáty voleb nebo na prací prášky, zkuste si představit, jak asi vznikly. Je dobré si je přečíst, ale není dobré je brát zas až tak úplně doslova. Některé vznikly tak, že hbitý mladík odchytával u východu z metra spěchající spoluobčany ( a odpověděli mu jen ti, kteří nikam nespěchali – což, mimochodem, také není reprezentativní vzorek), nebo si upracovaná maminka odskočila od dětské postýlky a u kuchyňského stolu od oka vyplňovala lístky „za sousedy“, aby si „anketou“ trochu přivydělala. I to se stává. Když si budete dávat pozor, časem se naučíte, které agentury máte brát vážněji…. Na otázku, jestli statistiky lžou, je těžká odpověď – jak která. Většinou ne, někdy si lžeme spíš sami, když je špatně vykládáme. …sebeobrana proti pokřivené statistice je poměrně jednoduchá – stačí zdravý rozum a odstup od propagandistického pokřiku….skutečně rafinovaná statistická lež se vyznačuje tím, že vlastně říká pravdu – jenomže o něčem jiném, než o tom, co se snaží předstírat….tajemství úspěšnosti jednotlivých agentur je v péči věnované přípravě souboru oslovených respondentů….“.

            Záviděníhodné oblibě se mezi studenty těší dotazníky – najmě v časech, kdy mají přistoupit ke zpracování diplomové nebo bakalářské práce. Ponechejme stranou závažný problém sestavení dotazníku, zasloužil by si zevrubné samostatné zpracování. Už při prvních debatách nad tématem písemnosti, která měla dosvědčit akademickou zralost studujícího, jsem to nadšení pro dotazník hodně tlumila. Prostě – dotazníkům nevěřím. První problém- zmiňované otázky, správněji položky. A potom – jsem-li jako respondent jen krapet inteligentní, poznám, co se chce slyšet, k čemu se mají dojít, stylizuji se, možná i podvědomě prezentuji v lepším světle…….Jeden příklad za všechny – neexistuje sebelépe sestavený dotazník, kterým byste nedošli ke zjištění, že nejméně 85% rodičů svým dětem předškolního věku pravidelně čte pohádku před spaním. Skutečnost?

            Ještě jednou sáhnu po knize Milana Mareše Slova, která se hodí aneb jak si popovídat o matematice, kybernetice a informatice, tím, že ocituji „……několik praktických rad pro čtenáře tisku, diváky televize a příjemce propagandy všeho druhu. Tady jsou alespoň ty nejdůležitější:

-  Většinou se dá věřit statistikám nanejvýš natolik, nakolik se dá věřit jejich předkladatelům. Obvykle tedy nijak zvlášť.

-  Nenechte se omráčit „přesností“ čísel nebo jednoznačností grafů. Je to mnohdy jen jeden z druhů kreativní literatury.

-  Pokud je vám podsouvána předpověď vývoje časové řady do budoucna, buďte velmi ostražití. Pravděpodobnost nějaké kulišárny je dost velká.

-  Procenta bez udání absolutních čísel, ze kterých byla spočítána, jsou podraz na čtenáře téměř jistě. Pokud se něco takového vyskytne v učebnici, dejte dětem raději na hraní zápalky – je to bezpečnější.

-  Grafy sestavené z panáčků, stromečků, stroječků, domečků nebo dokonce jásajících či smutných dětiček, jistě podsouvají něco, co je ve skutečnosti úplně jinak. Doporučuji pokochat se jejich výtvarným provedením (pokud za kochání stojí) a pak celé svěží dílko i s doprovodným textem zahodit.

-  Pokud je pod statistikou podepsáno některé z hlasitých ekologických hnutí, můžete být v klidu – něco v nepořádku je na ní zcela jistě“.

             Od problému školní kázně jsme se dostali k matematice, řekla bych dotkli se matematikou podbarveného způsobu uvažování. Co kdybyste ke své prázdninové četbě přidali knížky Milana Mareše? Garantuji vám, že byste se dobře (nejen) pobavili. Nevynechávejte ani předmluvy. Prof. RNDr. Milan Mareš DrSc. (1943 – 2011) byl významný vědec a také brilantní stylista. V předmluvě k výše zmiňované knize píše: „Začneme něčím, co se ve slušné společnosti nedělá – negativním vymezením. Kniha, kterou držíte v ruce, není učebnicí a tím méně ani encyklopedií nebo alespoň přehledem matematiky, kybernetiky nebo informatiky, není ani jednou z těch roztomilých „zábavných matematik“, které se člověka dotěrně ptají, na jak dlouhý provaz musíme přivázat kozu, aby spásla přesně polovinu trávníku (délku kozy zanedbejte), a konečně to není ani návod, jak se zastrkuje do zásuvky šňůra od počítače, neřkuli, jak se programuje…ale stejně, jako si můžeme číst o Japonsku, aniž bychom se učili japonsky, o Nanga Parbatu, aniž bychom kdy vylezli třeba jen na Milešovku, nebo o archeologii, aniž bychom pořádně znali chronologii doby bronzové či techniku konzervace terénních nálezů, stejně si snad lze číst o matematicky vypadajících pojmech a možná se při tom i trochu bavit, aniž bychom se museli zabývat uvázanou kozou. Rozhodně jsou následující stránky pokusem o něco takového….je na čase skončit s předmluvou a přejít k mluvám a pomluvám…“. Následuje perfektní vtip o tom, jak „…tři muži jedou ve vlaku plochou holandskou krajinou a najednou…“. Ale to si už přečtěte sami.

 MAREŠ, M.  Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice. Praha: Academia, 2006  ISBN 80-200-14445-4