Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Květen 2015

Vzkazy

          Jací jsme?/ What are we? – ptá se v doslovu publikace Vzkazy domů/ Messages home Martin Stránský, knížky, která patří k mým nejlepším čtenářským „úlovkům“ posledních týdnů. Proč ta dvojjazyčnost? Inu proto, že celá kniha je dvojjazyčná, každá stránka ve dvou paralelních sloupcích, hezky vedle sebe česky a anglicky. Hodně napoví sám podtitul – Příběhy Čechů, kteří odešli do zahraničí (emigrace a exil 1848 – 1989) /Stories of Czechs who went abroad (emigration and exile 1848 – 1989). Z doslovu jen krátká citace: „ Co dnes znamená být Čechem? Aktuálně publikované průzkumy ukazují, že naprostá většina spoluobčanů odpovídá na otázku poukazem na sport, vědu a techniku. Méně než polovina se zmíní o demokracii, kultuře či o společenských hodnotách. Mělo by to být naopak: ceny a úspěchy se dají vyhrát či koupit, duchovní hodnoty nikoliv“ (u delších citací a úryvků si anglickou verzi odpustím, z důvodu úspory místa). Koho by mělo takové konstatování oslovit víc než učitele?

                Pozornost zaslouží několikastránková předmluva – Emigrace jako šance a exil jako diagonála / Emigration as an opportunity and exile as a diagonal podepsaná v obou jazykových verzích – jak je tomu u všech textů dalších čtyřiadvaceti přispěvatelů – jedním autorem, v tomto případě Karlem Hvíždalou.

          Dovolím si upozornit na to časové rozpětí: 1848 – 1989. Půjdu proti proudu času a začnu odzadu, pátým oddílem – Exil a emigrace v letech 1968 – 1989 / Exile and emigration in 1968 -1989. Samá známá jména, někdy i se známými přídomky, jak je tomu například u Jana Anastáze Opaska – Opat chuligán / The abbot-rascal. Ivan Medek spojován – jak jinak – s Hlasem Ameriky, Vídeň / Voice of America, Vienna. Karel Kryl zůstává Občanem navždy a navzdory / A citizen forever, despite the system. Vedle známých jmen (Petr Sís, Vojtěch Jasný) i ta méně povědomá,hodna pozornosti (např. Ludmila Stáňová).

           Jisté části čtenářstva stále ještě blízký –když ne věkem, možná z četby, filmů – zůstává oddíl čtvrtý –„Svědomí mi nedovolí šířit takové lži“. Český exil mezi únorem 1948 a srpnem 1968 / „My conscience does not allow me to spread such lies“. Czech exiles between February 1948 and August 1968. Četli jste knížku- vysoké morální, ale i literární hodnoty – Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky? Máte možnost se s autorkou seznámit v textu Jen tam, kde je člověk svobodný, je opravdu doma / You´re truly at home only where you´re free. Měli jste někdy možnost slyšet, co si o životě myslí Soňa Červená? Obdivuhodná žena a umělkyně vzpomíná na dobu protektorátu , kdy s Janem Werichem (vodníkem Čochtanem – ještě ho mám schovaný) vystupovala jako Káča Maršálková v legendární inscenaci Divotvorného hrnce: „Moje píseň Jakpak je dnes u nás doma? se stala jakousi skrytou znělkou nesouhlasu s režimem“. Titul této písně stojí v záhlaví prezentovaného textu, s dodatkem Cizinkou ve svém rodném městě / How are things in our village? Being a strenger at home. (Tady mi to nedá – vnímáte krásu a možnosti češtiny? Kde je v tomto případě angličtina, to je prostě ono Werichovo do angličtiny nepřeložitelné české malé kulaťoučké červené jablíčko – ti sečtělejší vědí). Následují už jen mnohým méně známá jména (Josef kardinál Beran, Zbyněk Zeman….), o důvod víc se s nimi – a jejich životem, dílem – seznámit.

            Navzdory často zaznamenávaným lkaním nad deficitem pozornosti věnované v našich školách nedávné minulosti další oddíl knihy Vzkazy domů prezentovanými osobnostmi vyznívá přece jen optimističtěji. Druhá světová válka a poválečná konsolidace, 1938 – 1948 / The Second World War and the post-war consolidation, 1938 – 1948 – období přibližované osudy například Jiřího Voskovce a generála Karla Klapálka – to přece nemůže mladším učitelům i studentům znít úplně cize. Jsem naivní? Vím, že se jménem Marie Švermové už to bude horší, ale nepokusit se využít právě jejího osudu k osvětlení mnohých událostí a hlavně souvislostí? To by bylo škoda, když už titulek říká: Emigrantkou v Sovětském svazu / Being an emigrant in the Soviet Union. Vedle generálů Svobody, Klapálka byl také generál Sergej Ingr, podle textu Třikrát v odboji / Three times in the resistence movement.

            Období 1918 – 1938 – Češi mezi válkami: odchody a návraty / Czechs between the wars: departures and returns , tady už bude hůř. Snad tak ještě Gustav Machatý: Tak krásná věc, jako je film /Such a beautiful thing as film. Stydím se za své chabé povědomí o Zdeňku Kopalovi ( Život ve znamení hvězd / Living for the stars). Zahanbeně čtu: „…významně se podílel i na výzkumu Měsíce v rámci projektů Apollo“. Ještě že tu knížku Vzkazy domů mám, určitě se budu snažit zapamatovat si  aspoň něco o Anně Auředníčkové, pro její Život ve znamení služby vlasti a české kultuře /Life as service to the homeland and Czech culture.

         A jsme na konci – kvůli mému putováním proti proudu času vlastně na začátku knihy Vzkazy domů, v období 1848 – 1918 Lpění na životě – exil a vystěhovalectví / Clinging to life – exile and emigration. Přiznávám, že tento oddíl mě zaujal ze všech nejvíc, se smutným zjištěním, jak hodně z toho je stále aktuální.

          Začíná nezvykle objektivním otevřeným pohledem na Josefa Václava Friče (1829 Praha – 1890 Praha) a potvrzením toho, co je připojeno k jeho jménu – Základy politického exilu / Fundamentals of political exile: „Poprvé v moderních českých dějinách se právě Josef Václav Frič pokusil vytvořit exilové české politické centrum, které by prezentovalo českou problematiku v zahraničí a zároveň otevíralo možnost pro domácí reprezentaci, aby tohoto centra využívala ke zprostředkovanému vlivu na rakouskou politiku“. Závěr bouřlivákova života komentoval básník Josef Svatopluk Machar: „Frič, věčně mladý, velmi čilý, věčně bojovný, našel generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách…Domov byl mu jaksi cizinou“.

           Aleš Hrdlička (1869 Humpolec – 1943 Washington), antropolog světového věhlasu, přijel do USA jako třináctiletý hoch. Přesto je v textu charakterizován jako Antropolog se srdcem vlastence / An anthropologist with a patriotic heart. Cítil potřebu psát a vystupovat ve prospěch svých krajanů. S překvapením se dočteme, že „…bojoval proti mylným stereotypům týkajícím se původu a charakteru českého národa. Kdo jiný mohl proti rasovým předsudkům pozvednout hlas účinněji než právě nejvýznamnější americký fyzický antropolog?“. Můžeme se pousmát nad studií s názvem Jací jsou Čechoslováci, uveřejněnou u příležitosti světové výstavy v Chicagu v roce 1933. Aleš Hrdlička Čechoslováky (tady se přidržel zhoubného omylu) popsal „…jako typ se silnou tělesnou konstrukcí, s upřímnou fyziognomií, usměvavé, inteligentní a přitažlivé“.V přímé citaci z Hrdličkova článku pak čteme: „ Jejich hlavní mentální charakteristikou je srdečnost, citlivost, idealismus, úcta k hodnotám, láska k rodině, hudbě a tanci a ke všemu dobrému a krásnému. Také značný individualismus, vrozená láska k půdě a ke všemu, co s ní souvisí, pořádkumilovnost a čistota. A je u nich všeobecný hlad po vědění, který u dětí vede k vyššímu vzdělání. Čechoslováci jsou přičinliví a zruční. Jejich smysl pro čest a idealismus je nad všeobecným průměrem, kriminalita je u nich omezena prakticky jen na mentálně abnormální osoby. Jsou oprávněně hrdi na svou minulost a milují svou rodnou zem, ale stejně tak milují tuto zemi a jsou jejími nejloajálnějšími občany“. Chce se říct – kdeže loňské sněhy jsou! – kdyby to už v onom roce 1933 nebylo silně přehnané. Autor textu o Aleši Hrdličkovi dodává: „Amerika si sotva mohla představit lepší přistěhovalce!“ Jenže – bylo to víceméně potřeba. V medailonech dalších Čechoameričanů se nečekaně dovídáme: „Skutečnost, že ještě dlouho po první světové válce bylo nutné Američanům připomínat etnický původ Čechů a Slováků, však svědčí o tom, že negativní stereotypy o povaze slovanských národů u Američanů nevymizely……Například po známém masakru na Senném trhu v roce 1886  Chicago Times označilo Slovany za „potomky Skytů, Hunů a ďáblů“. Když pak Kongres projednával zákon, aby se vstup do USA zakázal anarchistům, padl návrh, aby se vztahoval i na Čechy, protože i oni prý  patří k podvratným živlům. Na intenzitě nabýval americký nativismus, projevující se odporem vůči přistěhovalcům zejména z jižní a východní Evropy. Vyspělejší anglosaští protestanti (WASPs – White Anglo-Saxon Protestants) byli stavěni do opozice proti zaostalejším národům, zahrnovaným do posměšné zkratky PIGs (Poles, Italians, Greeks, Slavs), árijský mýtus byl tehdy přijímanou „vědeckou“ teorií, byla to doba A.Gobineaua a jeho tezí o nebezpečí míšení různých ras či etnických skupin. Řada těchto ideologií zapustila v USA silnější kořeny než v samotné Evropě a měla zde i své horlivé zastánce“. Stačí? Ukázek bych našla více, například o přednáškách na nejprestižnějších amerických univerzitách, kde přednášející vysvětloval, že „…Češi – Bohemians nejsou ani cikáni, ani lidé žijící bohémským životem, a ve snaze vylepšit obraz Čechů poukazoval na jejich příslušnost k árijské rase“.Jak je uvedeno dále, veřejnému mínění ten problém trochu zkomplikoval i Antonín Dvořák jedním z jeho nejoblíbenějších děl – písní Když mě stará matka zpívat učívala z cyklu  Cikánské melodie, v angličtině překládaných jako Gypsy songs. 

        Z období let 1848 – 1918 bych ráda připomněla ještě dvě – neprávem a proč asi? – zapomenuté osobnosti. Vácslav Vondrák (1880 Ukrajina – 1962 Chile) to má přímo v podtitulu – Zapomenutý a odvržený vlastenec / A forgotten and spurned patriot.Jen zkratkovitě několik dat a údajů..Vondrákovi rodiče přesídlili do volyňské gubernie v carském Rusku, žili v Černigově. Vácslav s českými přáteli založil v roce 1900 tělocvičnou jednotu Sokol v Kyjevě. V říjnu 1906 založil, vydával a redigoval týdeník Ruský Čech, první české noviny v Rusku. V průběhu první světové války „…dal českému odboji k dispozici místnosti ve svém domě a ve svém hotelu Praha v Kyjevě, pak pro Českou družinu vyjednal další prostory v Michajlovském kláštěře v Kyjevě. Měl též velký podíl na převelení ruských Čechů  z ruské armády do České družiny a stejně tak na osvobozování rakousko-uherských zajatců české a slovenské národnosti na základě záruk SvČSR (Svazu československých spolků na Rusi)“. To už se zřejmě schylovalo ke vzniku našich legií. Vácslav Vondrák u toho nechyběl. „29.srpna 1916 Vondrák podepsal „Zápis o zásadách československé akce“ (tzv. kyjevský zápis) s místopředsedy Československé národní rady v Paříži J. Dürichem a M.R. Štefánikem. Tím uznal její vedoucí úlohu v čele s T.G.Masarykem v celém československém zahraničním odboji. Po příjezdu Masaryka však začal být od organizace českého vojska stále více odlučován. Vyústilo to na 3.sjezdu SvČSR (23.4.-1.5.1917), kde kvůli intrikám stoupenců T.G.Masaryka nebyl zvolen do vedení svazu. V té době však existence českého vojska byla již skutečností, a to právě díky zásluhám V.Vondráka a jeho spolupracovníků“. To nestačilo, Vondrákovy zásluhy a jeho činnost byly zpochybňovány i po vzniku Československé republiky. Upadl v nemilost tím více, že si dovolil kritizovat zákon na ochranu republiky, který „…nepřipouštěl použití důkazů v případě obvinění prezidenta“. Vondrák po roztržce s T.G. Masarykem a po vynucené politické emigraci žil ve Francii, zemřel v Chile.  Můžeme se zamyslet nad závěrečnou částí textu věnovaného Vácslavu Vondrákovi: „Je smutné, že tak významný národní, kulturní a především odbojový pracovník nemá v České republice sebemenší památník…Zasloužil by si alespoň, aby jeho odbojová činnost byla zpracována nezávislými historiky, bez politických a ideologických interpretací. Památku na V.Vondráka u nás udržuje pouze Československá obec legionářská. Její zásluhou byla 3.listopadu 2000 u příležitosti 85.výročí založení České družiny v Kyjevě na domě, kde bydlel, odhalena Vondrákova pamětní deska“. Nic nového pod sluncem, řekla jsem si v nedávných dnech, kdy jsme oslavovali 70.výročí konce druhé světové války. Připomeňme si tragický osud těch, kteří stáli v čele Pražského povstání, osud  domácího odboje, převálcovaného dohodami a ústupky kolem akceptovaného Košického vládního programu. Dějiny se opakují, řekneme si s myšlenkou na to, jak dopadl český domácí odboj po první ze světových válek.

            Poslední, koho bych chtěla z knihy Vzkazy domů vzpomenout, je Tomáš Čapek ( 1861 Chrašťovice – 1950 New York), takto Propagátor českých (a slovenských) zájmů v Americe/ A promoter of Czech (and Slovak) interests in America. Tomáš Čapek to byl, kdo „…na 3.leden 1915 pozval do New Yorku zástupce Českého národního sdružení z Chicaga, aby sjednotili své úsilí na podporu odboje a za jeho hlavu uznali T.G.Masaryka“.Právě Tomáš Čapek „…byl jedním z prvních Čechů v USA, kdo si uvědomil význam propagační práce v anglickém jazyce, tj. zejména potřebu vylepšit v Americe obraz Čechů a Slováků jakožto kulturních i politicky vyspělých národů a také nutnost zvýšit informovanost Američanů o oprávněných požadavcích českého a slovenského národa doma v Evropě“. Tomáš Čapek podnítil a financoval vydávání knih, které pak s manželkou osobně šířil mezi politickou a společenskou elitou v USA. Medailon věnovaný Tomáši Čapkovi začíná oslovením: „A jaké místo si přejete dát Čapkovi?“ tázal se Edvard Beneš budoucího prezidenta T.G.Masaryka 10.října 1918 v dopise z Říma v době, kdy oba politici urychleně pracovali na prvním složení nové československé vlády a současně i na zárodcích diplomatického sboru nové republiky. Beneš považoval za samozřejmé, že mnohaletá práce Tomáše Čapka za práva Čechů by měla být odměněna nějakou vysokou státní funkcí, ale sám pro něj místo nenašel. Předpokládal však, že návrh přijde od Masaryka, který se s tímto významným vlastencem a odbojovým pracovníkem, prominentním newyorským bankéřem a populární osobností krajanské Ameriky důvěrně znal….Jak se ukázalo, ani Masaryk neměl jasnou představu a na Čapka místo nezbylo. Čapkovi to ale nejspíše nevadilo. V té době zastával prestižní post prezidenta Bank of Europe a do vysokých státních funkcí v Československu se netlačil. Věděl, že v očích Masaryka a Beneše nadále zůstane váženým a dobrým přítelem – po vzniku republiky mu to Masaryk dával najevo během jeho cest do Československa“. Tomáš Čapek tam rád zajížděl. Po válce navštívil svou vlast nejméně pětkrát a „…v roce 1928 nemohl chybět na velké slavnosti odhalení Wilsonova pomníku v Praze. Důvod jeho účasti byl prostý: myšlenka na postavení pomníku pochází totiž právě od něj. Hned po smrti W.Wilsona v roce 1924 zahájil i první kroky k realizaci této myšlenky, včetně finančního příspěvku jeho Bank of Europe ve výši 1 000 dolarů“.

            Kdybych ještě – jako kdysi řadu let – správcovala učitelské knihovně, knížka Vzkazy domů / Messages home by v ní nesměla chybět. Postarala bych se.  Ta knížka je – nejen učitelům –prospěšná svým obsahem, pojetím i formou. Mám ráda takové knížky, můžu je vzít kdykoli jen tak do rukou, otevřít na kterékoli stránce a třeba nakrátko se začíst. Svým pojetím limituje klipovité černobílé vidění, nabízí poznatky a hlavně – ukazuje souvislosti a vede k zamyšlení. Jazykově lehce  oprašuje nabyté jazykové znalosti, pomáhá upevňovat a nacházet užitečné jazykové idiomy. Kladu řečnickou otázku (neptám se NA otázku, jak je teď hloupým zvykem): co víc může učitel chtít ve prospěch svých žáků (studentů) a tím konečně i sebe sama?(Šetřílkům dodám, že kniha se už prodává se slevou. Hanba nám!)

            Onehdy mě vnučka (doktorandka přírodovědného oboru) potěšila povzdechem: „To je hrozný! Vždyť já z toho dějepisu, z toho, co se kdysi stalo vůbec nic nevím!“ Pravda, na anglickém gymnáziu českým i jiným dějinám zrovna moc nedali. To tristní konstatování jsem nekomentovala, u mladých neradno. Nemluvím, činím. Knížku Vzkazy domů / Messages home dostane k svátku. Ostatně, jiné dárky než knížky už nedávám. 

            Něco mi v knize Vzkazy domů / Messages home přece jen chybělo. Spíše někdo. Osobnost do dění a historie vzniku naší republiky nesporně – a vpravdě podstatně – zapojená, nepochybně dost kontroverzní, jejíchž služeb jsme nepokrytě čile využívali, jen se nám od jisté doby jaksi nezdálo dost „košer“ přiznávat si to. Osudy a činy oné osoby zevrubně zmapovala jedna z přispěvatelek do Vzkazů domů – Dagmar Hájková. V roce 2014 vydalo nakladatelství Academia v edici Paměť monografii Dagmar Hájkové s titulem Emanuel Voska. Špionážní legenda první světové války. Doporučují k přečtení, Voskův životaběh se blíží detektivce, mnohé zůstává neodhaleno, nezodpovězeno, nebo přinejmenším nedopovězeno. Vyznění závisí na úhlu pohledu. Přidržím se pouze několika citací a krátkých úryvků ze jmenované knihy. Na úvod jen tolik: Emanuel Voska se narodil v roce 1875 v Kutné Hoře, kde také odpočívá na místním hřbitově. Podle dnešních kritérií by byl asi už v dětství označen jako hyperaktivní. V roce 1894 odplul do Ameriky. Další napoví nabízené úryvky, křížovku Voskova života se můžete pokusit doplnit četbou knihy Dagmar Hájkové. Hezké a užitečné počtení!

Úryvky z knihy Dagmar Hájkové: Emanuel Voska

      

          Na válečných osudech Emanuela Vosky je možné přiblížit vývoj československého zahraničního hnutí, jež Voska, kromě pozitivních hodnot, jako je odvaha, obětavost a vlastenectví, obohatil také o pojmy manipulace, zákulisní jednání a podvrh.

 

          Anglický spisovatel Somerset Maugham, se kterým jel Voska do Ruska v roce 1917, pravděpodobně Vosku popsal ve své knize vzpomínek A Writer´s Notebook, v pasáži nazvané Tajný agent: Byl to člověk menší postavy, rozložitý a podsaditý, chodil velmi tiše, rychlými kroky. Měl zvláštní chůzi.která připomínala chůzi gorily, a jeho paže visely po straně trochu od těla, působil dojmem opice, která může kdykoli skočit. Vyvolával znepokojující pocit obrovské síly. Velká, hranatá hlava na krátkém silném krku, čistě oholená tvář, malé, bystré oči a podivně zploštělý obličej, který jakoby dostal ránu. Mohutný, masitý, plochý nos a velká ústa s malými skvrnitými zuby. Husté vybledlé vlasy byly hladce učesány. Nikdy se nesmál, ale často se pochechtával a z očí mu čišel drsný humor. Mluvil anglicky plynně, ale nesprávně. Byl bezohledný, zkušený, rozvážný a naprosto lhostejný k prostředkům, kterými dosáhl svého cíle…..Nikdy se nešetřil a nikdy nepomyslel na to, že by mohl šetřit jiné, jeho energie byla obdivuhodná….a byl schopen zabít bližního bez jakékoli stopy hněvu.

 

         Noviny Americká osvěta vycházející v Omaze uveřejnily 12.srpna (1914) článek obsahující požadavek české samostatnosti či aspoň samosprávy…První krok měli udělat svými peticemi i finanční podporou Češi v zahraničí…Výzvu gradovala zpráva, kterou přinesl 20.srpna deník The New York Herald a posléze i další tisk o propuknutí povstání v Čechách, při němž padli za oběť přední politici – Kramář, Klofáč, Masaryk – a o Vltavě rudé českou krví.

 

         Veškeré srpnové akce se konaly v krajně emotivně vypjaté atmosféře, noviny sice referovaly o tom, co se děje v Čechách, zprávy však byly přemrštěné a nepravdivé. Krajané však nabyli dojmu, že dochází k neuvěřitelným perzekucím, a byli přesvědčeni, že T.G.Masaryk a ostatní čeští politici jsou buď mrtvi, či odsouzeni k smrti….Zprávy o Masarykově odsouzení k smrti měly za následek řadu protestních dopisů.

 

       Nakonec byl Voska 8.května (1918) jmenován kapitánem americké národní armády a přidělen hlavnímu vojenskému zpravodajskému oddělení ve Washingtonu…k jmenování mu popřál Vojta Beneš: „ Udělal jsi velikou díru do světa a mnohým lidem těžké hlavy a těžká srdce. Ačkoli znáš můj poměr k sobě, mám v této věci z Tvého úspěchu velikou radost“…..Když koncem května (1918) Voska spoluorganizoval manifestaci Čechů a Slováků v Pittsburghu, na které se 30.května sešlo na 35 000 účastníků, kráčel v čele průvodu již v americké uniformě.

 

            Voska byl po svém návratu z Čech ( 1915) ve výjimečném postavení – byl nejlépe informován o úmyslech domácích politiků, měl výlučný kontakt na Masaryka, a dokonce jím byl pověřen, aby vstoupil v jednání s Charlesem Cranem, přítelem prezidenta Woodrowa Wilsona. Ten jej při návštěvě ujistil, že budou-li američtí Češi držet svou agitaci za nezávislost Čech v rozumných mezích, nebude jim americká vláda bránit. Voska byl velmi horlivým propagátorem osobnosti T.G.Masaryka a jeho politického programu, dá se říci, že Masaryk pro něj představoval absolutní autoritu. Byla to zajisté i Voskova zásluha, že Masaryk posléze zaujal nejdůležitější pozici v zahraničním odboji a že hlavní směr osvobozovací akce určoval politik přišlý z domova, a nikoli zahraniční krajané. Myšlenku, že zahraniční Češi musejí domácím politikům všemožně, především finančně, pomáhat, ale nemohou si osobovat mluvit jménem českého národa, si Voska pravděpodobně osvojil, i když ji ne vždy dodržoval, během letních rozhovorů s Masarykem v Praze.

 

           Voska byl v Americe dobře etablován, žil tu přes dvacet let a všechny jeho děti byly rodilí Američané. Přesto se nakonec rozhodl přesídlit do Čech….Důvodem jeho návratu do Čech bylo zajisté vlastenectví a předpoklad, že má své místo ve státě, o jehož vznik se zasloužil.V roce 1923 mu zemská správa udělila československé státní občanství.

         Voskovy bojové metody již nevyhovovaly – skončila válka a nastala éra úředníků. Nejpozději v roce 1918 přestal Masaryk uvažovat o tom, že by Voska mohl v budoucím státě zastávat významnější pozici, jeho prospěšnost byla omezena válkou….Nepočítalo se s ním v diplomacii, nedostal místo ve správním aparátu či v blízkosti prezidenta ani nezačal hrát významnou roli v sociálnědemokratické straně. Již bylo řečeno, že Masaryk oceňoval Voskovu bystrost a schopnosti, ale pochyboval o jeho politickém vzdělání. Navíc neměl valné mínění ani o jeho obchodnických schopnostech: „Peníze, jak říkám, demoralizují lidi. Ten Voska také se zapletl hned po převratu do nějakých obchodů a poškodil lidi. Tenkrát ovšem, jak jsem se informoval, podvodu z jeho strany nebylo, ale vina byla v tom, že se pustil do věci, které nerozuměl. Inu, fantasta“…..Také přednostovi politického odboru prezidentské kanceláře Josefu Schieszlovi Masaryk řekl: „Voska je fantasta neseriozní“.

          Nejdříve se Voska věnoval charitativní práci. Stál u založení Československého červeného kříže, z Ameriky vypravoval tzv. lodě lásky, což byla materiální pomoc do válkou postižených Čech, a angažoval se ve sbírce na zlatý poklad republiky, která byla zahájena v Kutné Hoře, jeho rodném městě….Nakonec se Voska stal zástupcem firmy na psací stroje Underwood a své permanentní finanční potíže řešil návštěvami Hradu či Černínského paláce, kde se mu dostávalo výpomoci….Voska byl člověk do nepohody či do krizových situací…Po nástupu Hitlera se staral o uprchlé německé antifašisty a poskytl jim ubytování ve své vile na Zbraslavi. V roce 1936 začal organizovat pomoc republikánskému Španělsku….Hned po 15.březnu 1939 byl nakrátko zatčen gestapem, ale podařilo se mu odjet. Do USA připlul 20.dubna 1939….Do exilu s ním odešla pouze část rodiny, syn Arthur zemřel za války v koncentračním táboře…V roce 1945 se Voska vrátil do Československa…byl stále aktivní…V červnu 1950 byl zatčen a posléze v roce 1954 odsouzen jako agent amerického imperialismu na deset let žaláře….strávil celou dobu ve vězeňských nemocnicích v Praze, Valdicích i Leopoldově….Mnoha žádostem rodiny o udělení milosti nebylo nikdy vyhověno…..nakonec byl trest přerušen až koncem roku 1959 ze zdravotních důvodů, o několik měsíců později, 1.dubna 1960 zemřel.

 

         V českém prostředí byly Voskovy zásluhy oceněny samotným Masarykem v jeho válečných memoárech Světová revoluce, pro něž mu Voska poskytl podklady.

WITTLICHOVÁ, L. ed.   Vzkazy domů /Messages home. Praha: Labyrint, 2012.

                             ISBN 978-80-87260-46-3.

HÁJKOVA, D.  Emanuel Voska. Špionážní legenda první světové války. Praha: Academia, 2014.

                             ISBN 978-80-200-2422-0.

 


Za samopaly šly garmošky

          Někdy v březnu 1985 pro mě přišel ředitel, že mám telefon. Učila jsem dvaadvacátým rokem na ZŠ pro vadně mluvící v Olomouci-Kopečku (tehdy na pěknou řádku let ne Svatém). Zjištění, že si mě k telefonu žádají soudruzi z OV KSČ (pro šťastlivce: z okresního výboru Komunistické strany Československa), nevěstilo nic dobrého. Soudruh, který mi bez jakýchkoli skrupulí tykal, chtěl vědět, zda znám jména dvou hochů. Uf! To se mi ulevilo! Samozřejmě, jsou to mí žáci a…..Ve dveřích třídy jsem pak už jen dokázala říct: „Vy blbouni, vy jste psali na OV KSČ?“ „No, vždyť jste říkala, ať píšeme na všechny světový strany!“, zněla odpověď udivených kluků. Měli pravdu. Mí žáci se ocitli v ZŠ pro vadně mluvící, protože měli jisté potíže s řečí, řečeno výstižněji současnou odbornou terminologií – měli narušenou komunikační schopnost. Co nás trápí, co nás bolí, co vyvolává problémy – tomu se vyhýbáme. Vyhýbat se řeči a vůbec mezilidským kontaktům, to zanechává velmi neblahé důsledky jak na sociálních kontaktech, tak na školních výsledcích, táhne se to přes volbu povolání…..

        V duchu paradoxní intence V. E. Frankla jsem hledala a vítala každou příležitost, kdy jsem své žáky mohla šikovně, nenásilně  „vtáhnout“ do činnosti, která jim mohla přinést právě prostřednictvím komunikace povzbuzení, pocit uspokojení, radost. Na podzim školního roku 1984/85 vyhlásil školský odbor Krajského národního výboru v Ostravě pro školy literární soutěž na počest blížícího se 40.výročí konce 2.světové války. Přihlásili jsme se a – jak jsem třídu předem ujišťovala – vyhráli jsme! Pro – ne první – ale  dokonce mimořádnou cenu jsme si jeli zjara do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Psalo se o nás v místním tisku, pro školu jsme dostali špičkový magnetofon (psal se rok 1985!), každý žák dostal pěknou knižní publikaci a gramofonovou desku České hudební maličkosti. Já jsem si z Hrabyně odvážela povolení krajského školního inspektora ke školnímu výletu do Prahy (ten rok byly výlety mimo příslušný kraj zakázány). Vlastně – mám i tu gramofonovou desku. Bratři z Přerova uznali, že jedna deska jim v rodině stačí, takže mi tu druhou cestou ve vlaku bez řečí strčili do rukou.

            Uplynulo třicet let. Píšeme rok 2015. Vyhledávám text, se kterým jsme v tom roce 1985 zvítězili – nejen v soutěži, ale i nad sebou. Tady je – beze změny.

Za samopaly šly garmošky

Volně řazená dokumentace paprskového pátrání z místa internátní školy pro vadně mluvícípo pamětnících bojů za osvobození naší vlasti v místech bydliště žáků

1985 Olomouc – Kopeček

          Za samopaly šly garmošky. Mnohý z rodičů mé generace by ještě dodal: a všude voněl šeřík. Dosavadní utrpení překrývalo tolik očekávané štěstí. Bylo po válce. Válka skončila a sen mnoha milionů se naplnil. Sovětská armáda přinášela mír. Mír symbolizovaný plnými náručemi šeříku. Tímto spontánním poděkováním mnoha milionů končilo jedno z nejtragičtějších dramat, jehož režie si vyžádala tolik obětí. Obětí, na něž by se nemělo nikdy zapomenout.

            Letos jsou tomu již čtyři desetiletí, co 2.světová válka skončila. Hrdinové oněch pohnutých časů v tichosti odcházejí. Svědectví každého z pamětníků se tak pomalu stává vzácností hodnou objevování, zaznamenávání a zveřejňování. Pro moje čtrnáctileté žáky, kteří se s touto ušlechtilou myšlenkou vydali za poznáváním historie druhé světové války, to nebylo jen jakýmsi dobrodružstvím. Navzdory svému mladinkému věku si totiž již zakusili své pro více či méně patrnou vadu řeči. A tak ti moji žáci Jarek, Zlatka, Pepík, Jirka….jdouce ve stopách hrdinů sami se jimi stávali překonávajíce své handicapy. Nejednou museli sbírat odvahu, aby mohli být v zápětí odměněni vítězstvím nad sebou samými. Za to všechno je mám ráda a přála bych jim a jejich dětem a dětem jejich dětí, aby se historie žádného ze světových požárů již nikdy neopakovala.

                                           PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová  třídní učitelka 8.třídy základní školy pro vadně mluvící  v Olomouci – Kopečku

Jména a bydliště  zúčastněných žáků uvedená v původním textu vynechávám, obdobně zašifrovaně uvádím v původním textu v plném znění prezentované adresy

        Narodili jsme se a vyrůstáme v míru. Ani naši rodiče válku nepoznali. Je pro nás historií, hrůznou, ale vzdálenou. Své každodenní radosti i drobné starosti prožíváme v mírové Československé socialistické republice. Na počátku 8.ročníku základní školy jsme se sešli v internátní škole pro vadně mluvící v Olomouci – Kopečku. Vznikala nová přátelství, ale i zájmy. V malém kolektivu naší třídy jsme začali poznávat, že učení nemusí vždy být mučením, že vyučovací hodina může být zajímavá a nemusí vždy končit zazvoněním. Ani nevíme, jak se to stalo, ale najednou se většina z nás začala těšit na hodiny dějepisu. Vždyť se probíralo zajímavé učivo o průběhu druhé světové války, o událostech, s jejichž památníky se denně setkáváme. Ještě stále to však byly pouze události z učebnice, chybělo pouto svazující s přítomností.Potom nám soudružka třídní dala přes zimní prázdniny za úkol zjistit, jak přesně a v detailech probíhalo osvobozování našich rodných míst. A byly zde první nesmělé pokusy o navázání kontaktu s místním národním výborem, s pamětníky, s účastníky bojů, první nahlédnutí do kronik obcí. Odvahy přibývalo. Severomoravským krajem se rozletěly dopisy s prosbou o radu či informaci. Byly adresovány pobočkám Svazu protifašistických bojovníků i Svazu československo-sovětského přátelství, různým muzeím i archívům. Ten nejodvážnější z nás sáhl i po telefonu. 40.výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou začínalo pro nás mít konkrétní podobu bojových akcí, činnosti odbojových skupin a partyzánů, vyvstávaly před námi hrdinské činy, jména na pomníčcích se nám stávala bližšími a dražšími.

          Dnes – po několika týdnech sbírání informací – mají pro nás připravované oslavy 40.výročí osvobození Československa Sovětskou armádou novou podobu, nové rozměry, nový smysl. Nejsme bohatší jen vědomostmi, ale především city. Cítíme hrdost na minulost našich rodných obcí a měst, cítíme svou sounáležitost s nimi, cítíme povinnost nezklamat v budoucnosti.

         Ve třídě je nás osm. Snad by měl vyprávění zahájit Marcel z Frýdku-Místku. Vždyť Místek byl jediným místem v našich zemích, kde kladla československá armáda ozbrojený odpor nacistické okupaci pomnichovského Československa. Příslušníci 3.praporu 8.pěšího slezského pluku v Čajánkových kasárnách 14.března 1939 krátce po 18.hodině hrdinně bojovali s nacistickými vojáky. Bránili svá kasárna. Boj řídil kapitán Karel Pavlík, velitel 12.kulometné roty, která měla v té době službu. Během přestřelky, která trvala asi půl hodiny, padlo 12 nacistických vojáků, obránci kasáren neutrpěli žádné ztráty. Statečný odpor českých vojáků z místecké posádky připomíná pamětní deska na bývalých Čajánkových kasárnách, v dnešní Leninově ulici č.108.

         V těžkých letech nacistické okupace bylo v Místku zatčeno 384 občanů. Mezi nimi bylo 42 studentů oktávy a všichni profesoři místeckého českého reálného gymnázia. Stali se 7.10.1941 obětí provokace, po které bylo uzavřeno nejen gymnázium, ale i česká obchodní akademie a odborná škola pro ženy. Jako bychom četli známou povídku Vyšší princip z Drdovy Němé barikády.

         Osvobozovací boje ve Frýdku-Místku probíhaly v rámci Ostravské operace. Podílela se na nich vojska 4.ukrajinského frontu vedená armádním generálem A.I.Jeremenkem, a to 38.armáda generálplukovníka K.J.Moskalenka, 1.gardová armáda generálplukovníka A.A.Grečka a 8.letecká armáda generálporučíka V.N. Ždanova. Frýdek-Místek byl Sovětskou armádou osvobozen 4.května 1945. Pionýři z Frýdku jistě ve výroční den osvobození města položí kytičky k památníku a čestnému pohřebišti na hřbitově ve Frýdku, kde je uloženo 966 vojáků a 75 důstojníků Sovětské armády, kteří padli v osvobozovacích bojích.

           Se sbíráním materiálů o osvobozování Ostravy Jarek mnoho práce neměl. Krajské město mu poskytlo dostatek možností, kde literaturu a informace získat. Fašistická okupace se všemi svými neblahými důsledky se samozřejmě nevyhnula ani Ostravsku. V boji proti fašismu padlo nebo bylo umučeno skoro tisíc občanů Ostravy. Téměř sto ostravských rodáků padlo v československých zahraničních jednotkách, řada z nich na území SSSR v bitvě u Sokolova 8.března 1943.

         Ostravská operace, jedna z největších a nejslavnějších na našem území, byla zahájena 10.března 1945. Jen v pouličních bojích uvnitř Ostravy padlo za jediný den 30.dubna, památný den osvobození Ostravy, 535 sovětských vojáků a 123 místních občanů.

         Když je Jarek doma v Ostravě, skoro denně přechází Sýkorův most. Teď, když se začal hlouběji zajímat o nedávnou historii svého města, dostal nápad: Co vlastně vím o tomto hrdinovi? A co bych se o něm mohl dozvědět? Kdo by mi to mohl říci? Dlouho neváhal a sáhl po telefonním seznamu města Ostravy. Sloupec se jmény Sýkorů byl dosti dlouhý, a to ještě všichni Sýkorové v Ostravě jistě nemají telefon. Ale Jarek se nezalekl. Strávil u telefonu dosti času a všechny hlasy ozývající se z telefonního sluchátka nebyly vždy přívětivé. Jarek znovu a znovu trpělivě vysvětloval, proč volá, koho hledá. Že by se rád setkal s někým, kdo důvěrně znal Sýkoru, mladého hrdinu, který za cenu vlastního života zachránil strategicky důležitý most a umožnil tak rudoarmějcům volný průjezd do města.

      Konečně – snad při osmadvacátém telefonátu – se ohlásila paní Jarmila Sýkorová. Rychle pochopila Jarkovu prosbu a bez dlouhého rozmýšlení ho pozvala na návštěvu. Jarkovi se trochu třásla kolena, když zvonil u bytu Jarmily a Alfréda Sýkorových. Obavy byly zbytečné. Mladí manželé ho i se svými syny Petrem a Markem mile přijali. Vyslechli Jarka, ale mnoho informací mu poskytnout nemohli. Jednu přece, a to velmi cennou. Otec Alfréda Sýkory, dnes 58letý Antonín Sýkora, nejbližší příbuzný mladého hrdiny, žije nyní v T., v ulici Na xxxxxxx. V současné době Jarek pečlivě připravuje dopis pro „svého Sýkoru“. Možná v létě při cestě do Prahy by se s ním mohl setkat. Celá třída Jarkovu zvídavost a odvahu náležitě ocenila.

          Ti spolužáci, kteří žijí v menších vesnicích na Bruntálsku, přinesli do pátrání po posledních dnech druhé světové války nový pohled. Jejich obce totiž nejsou uváděny v pamětních sbornících, vyhledávání faktů muselo být soustředěno na kontakty s místními národními výbory, s kronikáři obcí a s pamětníky oněch slavných dnů. Údaje byly o to zajímavější, že uvedené obce měly silné německé osídlení a poslední válečné dny znamenaly pro kraj nové výhledy do budoucna. Po odsunu Němců zde začínalo osídlování pohraničí v duchu budovatelského programu Gottwaldovy vlády.

        Zlatka z Nové Pláně na Bruntálsku měla to štěstí, že mohla vyzpovídat dědečka. V prvních květnových dnech roku 1945 byla Nová Pláň i s blízkou obcí Karlovec přeplněna ustupujícími nacistickými vojsky, utečenci, kteří ve zmatku prchali před rozhodným postupem  Sovětské armády. Zmatek panoval i v karloveckém zámku, kde bylo umístěno nacistické vojenské velitelství. Z dálky duněla sovětská děla, spojky odjížděly a přijížděly, velitelství se připravovalo na útěk. Zejména 6.května 1945 bylo možno pozorovat zvýšený ruch ve fašistické posádce, která odpoledne začala utíkat směrem na Valšov. Její destrukční jednotky však ještě stačily vyhodit do povětří mosty na řece Moravici v domnění, že tak ztíží podmínky pro postup rudoarmějců. Teprve po půlnoci nastal klid. Ale jen zdánlivý. Obyvatelé Nové Pláně v rozrušení očekávali další události. Dočkali se již za rozbřesku 7.května 1945, kdy jednotky Sovětské armády postupující od Roudna přes kopec od Razové i od Bruntálu obec osvobodily.

        V těch prvních nádherných okamžicích svobody ještě v Roudně a Razové nebydleli ani prarodiče našich spolužáků Lenky a Jiřího. V prvních týdnech našeho pátrání Jirka nešťastně pozoroval úspěšnější spolužáky, kteří již shromažďovali adresy, dopisy, různé publikace. Jeho obec Razová měla za okupace převážně německé osídlení, o květnových dnech pětačtyřicátého roku se nemohl dočíst ani v kronice obce, protože ta byla vedena až od 50.let. Nakonec pomohla teta. Osvobození Razové se stalo součástí obchvatu Sovětské armády na Bruntál. Nejtěžší boje proběhly v podvečer 5.května 1945 na horním konci Razové, ale 6.květen 1945 byl již prvním dnem vytoužené svobody.

      Škoda, že Jirka už nemohl připojit fakta z dalšího období, z období osídlování obce, kdy prvním předsedou NV byl soudruh Havlík, který musel řešit těžké problémy se zásobováním i s těmi, kdo nevydrželi obtížné podmínky osídlovaného pohraničí a obec po krátkém pobytu opustili.

        S netajenou zvědavostí sledovala Jirkovo úsilí jeho spolužačka Lenka z nedalekého Roudna. Osudy jejich sousedících obcí si byly v mnohém podobné. Lenčiny zprávy byly podrobnější, protože její obec se jménem po blízkém kopci Velký Roudný na rozdíl od Razové kroniku měla. Tam Lenka vyčetla a pečlivě si zaznamenala, že prvním nezvratným příznakem blížícího se osvobození byli němečtí vojenští dezertéři, kteří se již kolem 25.dubna 1945 začali v noci potulovat kolem obce, přes den se ukrývali v okolních lesích, stodolách i stozích slámy. Od civilního obyvatelstva se snažili získat občanský oblek, aby se tak snáze zachránili. Soudruh Jan Swieczek, který zde v tuto dobu žil, odhadoval, že v období od 24.dubna do 4.května se přes Roudno směrem na Moravský Beroun přesunulo asi 1500 Němců. Kolony německých uprchlíků projížděly s koňskými povozy Roudnem i v noci z 2. na 3.května 1945. Ale již 4.května vzhledem k postupu Sovětské armády nemohli uprchlíci použít cesty na Moravský Beroun a vraceli se zpět. Příští noc ve 4 hodiny ráno uslyšeli obyvatelé obce Roudno první pozdravy rudoarmějců. Boj o Roudno byl zahájen 6.května 1945 ve 4 hod. 30 minut. Část sovětských děl, která stála v Bílčicích a přehrazovala ústupovou cestu hitlerovcům ve Valšově, přenesla palbu na pozice německých obranných postavení v Roudně. Hlavní obrana Němců byla na vrcholku Velkého Roudného a na Křišťanovsku. Sovětské oddíly pěchoty a motorizované jednotky postupovaly do obce směrem od Bílčic a Leskovce. Obec Roudno byla osvobozena Sovětskou armádou 6.května 1945 ve 22 hodin. Kronikář dokonce zapsal, že tato noc byla mimořádně tmavá a že pršelo. Za bojů o obec padlo osm sovětských vojáků, čtyři civilní obyvatelé a deset německých vojáků.

          V roce 1945 se v Roudně ještě nekonaly oslavy 1.máje, protože zde byli pouze obyvatelé německé národnosti. Jako první dosídlenci přicházejí do Roudna v červenci 1945 Josef Vodička s manželkou a dvěma dětmi. A již 10.prosince 1945 bylo ve zdejší škole zahájeno vyučování pro sedm českých dětí. Jako by tato obec byla předlohou Řezáčova románu Nástup. I zde se psaly dějiny nového Československa, dějiny bez pamětních desek.

         Zato bratrům Jirkovi a Pepíkovi kamenné desky na mnoha místech Přerova připomínají Přerovské povstání, které zahájilo plynulý řetěz protifašistických osvobozovacích vystoupení v českých zemích. Je na nich napsáno: Zde hrdinně položil svůj život pro vlast revoluční bojovník. Budoucím na věčnou paměť.

         Proti sílící hrozbě fašismu vystoupilo obyvatelstvo Přerova již 16.dubna 1933 při pohřbu Emanuela Zahradníka, jedné z prvních obětí fašismu v našich zemích. Jako by předpovídá osud Jana Opletala, na jehož počest slavíme 17.listopadu Mezinárodní den studentstva. Emanuel Zahradník byl 24letý posluchač přírodovědecké fakulty UK v Praze. Při schůzi pokrokových studentů 3.dubna 1933 na Slovanském ostrově v Praze byl smrtelně raněn fašisty, kteří schůzi násilně přerušili.

        Na počátku německé okupace měl Přerov 22 280 obyvatel, z toho bylo pouze 714 Němců. V letech 1938 – 1941 se stal Přerov díky aktivitě zdejších odbojových skupin zvláště mezi železničáři jedním z významných center organizovaného přesunu lidí z protektorátu do československého zahraničního odboje. Mezi organizátory ilegálních přechodů přes hranici byl přerovský občan Jaroslav Kliver. V listopadu 1938 doprovázel na cestě přes hranice soudruhy Gottwalda a Šmerala.

         Odbojová činnost na Přerovsku vyvrcholila povstáním 1.5.1945. Již koncem roku 1944 se uskutečnila celá řada sabotážních akcí na železnici, např. přerušení kolejnic a zničení lokomotiv na trati Přerov – Říkovice, na nichž se podílela partyzánská skupina „Viktor“ napojená na skupiny „Olga“ a  „Voloděv“. Přerovský velitelský okrsek partyzánské skupiny „Viktor“  zahrnoval do oblasti svého působení kromě Přerovska také Vyškovsko a Olomoucko.

       Koncem dubna 1945 byl vytvořen jednotný národní výbor, jehož předsedou byl zvolen velitel skupiny „Viktor“ B. Šída. Odbojáři uvažovali o možnosti povstání již kolem 20.dubna 1945, kdy železničáři upozornili na možnost využití maďarských vojáků při ozbrojené akci. Do prostoru přerovského nádraží byly totiž již v březnu přistaveny dva vlaky maďarského transportu o síle asi 800 mužů. Ti čekali na případné nasazení. Železničáři brzy zjistili, že jejich bojová morálka není na výši a že nečinnost jen vítají. Netoužili bojovat za záchranu Velkoněmecké říše. Železničáři byli připraveni splnit rozkaz velitele největší partyzánské jednotky v českých zemích brigády Jana Žižky z Trocnova majora „Juraje“ – legendárního Dajana Bojanoviče Murzina: koncem války přerušit dopravu v Moravské bráně. Avšak frontová linie se vyvinula jinak, než se původně předpokládalo a v době před 1.květnem 1945 přestala být příprava povstání v Přerově aktuální. Přesto v ranních hodinách 1.května 1945 povstání vypuklo na základě mylné zprávy o kapitulaci fašistického Německa, kterou vysílal přerovský rozhlas a kterou později potvrdili i tři němečtí důstojníci u okresního hejtmana. V prvních hodinách povstání byla zničena německá telegrafní ústředna s názvem Anne Maria, určená k obraně celé východní a střední Moravy, a z vězení okresního soudu byli propuštěni všichni vězni a místo nich na radnici uvězněni místní Němci a kolaboranti.

     Když dosud Jirka s Pepíkem procházeli Želátovskou ulicí, netušili, že v těchto místech se za povstání střílelo a že zde bojoval i sovětský partyzán Voloďa Sedych, byl zde raněn a zemřel na následky zranění v den osvobození Přerova. Byl rodákem z dalekého Kurska. Tuhé boje probíhaly také u elektrárny, u Optikotechny – dnešní Meopty, u předměstského podjezdu a na Žerotínově náměstí. Nejsvízelnější situace byla v prostoru nádraží, kde padlo 17 železničářů. V průběhu dne Němci vyhlásili v Přerově výjimečný stav. Většina zatčených – bylo jich kolem stovky – byla odvlečena do Hitlerových kasáren v budově gymnázia.

      Zpráva o povstání v Přerově pronikla až do Prahy. Ještě v osudnou noc se o události zajímal sám říšský státní ministr Karl Hermann Frank. Ten nevěřil v důkladnost přerovského gestapa a nařídil, aby jeho rozkaz k likvidaci povstání byl splněn za pomoci olomouckých jednotek gestapa. Kruté výslechy řídil gestapák Humhl, který označil jako viníky deset až dvanáct osob. Gestapáku  Rankemu se to však zdálo málo, a proto s gestapákem Kozlowskim určil k popravě celkem 21 osob. O dalších osudech těchto gestapáků včetně Rimhuse, který byl pověřen provedením popravy, se Jirka a Pepík už nic nedozvěděli. Jen doufají, že je postihl spravedlivý trest, že neunikli spravedlnosti ani nebyli propuštěni na svobodu se souhlasem soudu, jak tomu bylo nedávno u válečného zločince Waltera Redera. Horlivost gestapáků neznala míru. Počet zatčených jim stále připadal nedostačující. Velitel olomoucké ústředny žádal o povolení dalších poprav, ke kterým naštěstí nedošlo díky rychlému spádu vojenských akcí a událostí. Auto s 21 vybranými a odsouzenými stanným soudem pravděpodobně zastavilo nejdříve v Olomouci na ústředně gestapa. Odsouzení byli zavražděni 2.května 1945 ve večerních hodinách na bývalé střelnici v Olomouci – Lazcích spolu se dvěma místními občany, kteří před popravou museli vykopat hromadný hrob. Přerovští vlastenci byli popravováni po trojicích, před popravou museli odevzdat všechny cenné předměty. Téměř polovina jich po střelbě ještě žila a byli bestiálně dobíjeni až v jámě. Jedinou ženou mezi popravenými byla Matylda Dokládalová, která byla odsouzena na udání gestapáka, když naproti jeho bytu vyvěsila rudý prapor s výkřikem: „Lidičky! Máme svobodu!“ Ještě před smrtí zvolala: „Ať žije Československá republika!“ Místo popravy bylo objeveno brzy po osvobození, ostatky obětí byly převezeny do Přerova a 14.května 1945 s úctou pohřbeny na místním hřbitově.

      Památný 9.květen 1945 byl pro Přerov druhým dnem svobody. Začal tím, že vyšly po více než čtyřech letech první nefašistické noviny – v noci z 8. na 9.května bylo v Přerově vytištěno azbukou v sovětské polní armádní tiskárně 372. číslo časopisu Stalinská pravda. 

     Poslední spolužák Jaroslav z Olomouce se pátráním po podrobnostech posledních dnů 2.světové války dostal skoro do místa našeho současného pobytu. Je hrdý především na dvě zjištění. V Olomouci byl jako první v našich zemích hned v roce 1945 odhalen památník padlým rudoarmějcům v dnešních Čechových sadech. Druhým zajímavým faktem je, že vedle obvyklých partyzánských jednotek působících v lesích a horách v Olomouci se v roce 1943 zformovala partyzánská skupina městského typu. Byla to skupina majora Aloise Petráše, která patřila k prvním aktivním partyzánským skupinám na střední Moravě. Sídlo skupiny bylo v Olomouci. Její příslušníci bydleli doma, chodili pravidelně do zaměstnání a až po večerech ilegálně pracovali. Litovelská část skupiny provedla 14.prosince 1943 první diverzní čin. Přerušila dálkové telefonní spojení mezi Olomoucí a Svitavami. Skupina majora Petráš také vydávala ilegální časopis Zteč.

      Olomouc jako dřívější největší pevnost Rakouska – Uherska měla i za fašistické okupace silnou německou vojenskou posádku. Fašisté mistrně využili k obraně staré pevnostní stěny z dob Marie Terezie. Řada opevňovacích prací však nebyla dokončena, takže 1.května německé velení oznámilo, že Olomouc pevností v pravém slova smyslu není. Velitelem posádky fašistických vojsk byl generál Streiter. 30.dubna 1945 se nad Olomoucí objevila sovětská letadla a bombardovala postavení hitlerovských děl u Terezské brány a letiště v Neředíně. V noci na 1.května 1945 provedla sovětská letadla útok na olomoucké hlavní nádraží. Ani vlastenci ve městě nezaháleli. Na nádraží zničili fašistický vojenský vlak a odminovali a zachránili most přes železnici v Olomouci – Hodolanech. Ostatně všechny mosty přes řeku Moravu byly zaminovány a připraveny k vyhození. V sobotu 5.května 1945 začal útěk nacistických jednotek přes Velkou Bystřici směrem ke Šternberku. K večeru 7.května 1945 po těžkých bojích o Opavu prošel úžlabinami Černovírského lesa a soustředil se u východních hranic města Olomouce Užhorodský motorizovaný dělostřelecký pluk Rudého praporu připravený k útoku. Boj o Olomouc byl zahájen 8.května 1945. Byl řízen z farní budovy v Dolanech. Ještě tentýž den byla Olomouc osvobozena Sovětskou armádou. Na počest osvobození Olomouce bylo 8.5.1945 v Moskvě vypáleno 12 dělostřeleckých salv ze 124 děl.

       Na úsvitu 9.května 1945 spěchal již Užhorodský motorizovaný dělostřelecký pluk na pomoc bojující Praze. A přece se někteří z osvoboditelů do Olomouce později vrátili. Mezi těmi, kdo si přijeli prohlédnout mírovou Olomouc, byl také kapitán Anatolij Zabotin, který je nyní učitelem dějepisu na střední škole v Gorkovské oblasti. Ve středu 9.května 1945 byla v Olomouci uspořádána velká manifestace, které se zúčastnilo asi 30 000 jásajících občanů.

        Když jsme ve třídě společně shromažďovali, srovnávali a seřazovali všechny zjištěné údaje, najednou jsme viděli i naše odpolední procházky lesy na Kopečku jinýma očima. Uvědomili jsme si, že ty nehluboké výmoly, v nichž hledáme a sbíráme houby, jsou vlastně zarostlými zákopy z bojů 2.světové války. Pochopili jsme, že i těmito poklidnými lesy a slunnými pasekami prošla válka, že i tudy šly nejprve samopaly, aby později mohly zaznít garmošky rudoarmějců Z vyprávění místních občanů jsme se dozvěděli, že Kopeček zaujímal čestné místo v odboji. Již koncem března 1944 se utvořila asi dvacetičlenná partyzánská skupina „Sever“. Velitelem a organizátorem skupiny byl Rajmund Typner z nedalekého Droždína. Ten navázal spojení s olomouckou partyzánskou skupinou majora Petráše. Tehdejší lesní na Kopečku Metoděj Dostál poskytoval přístřeší, stravu, peníze i informace ruským vojákům a partyzánům. V neděli 6.května 1945 začali Němci odstřelovat Kopeček. Pobořili levou věž barokního kostela a pravou zapálili. Po poledni 8.května 1945 obsadila Kopeček Sovětská armáda a tak přinesla svobodu a mír i do míst, kde prožíváme poslední měsíce základní školy.

         Jsme z různých míst Severomoravského kraje, ale jedno přání máme společné. Až v prvních květnových dnech půjdeme celá třída i se soudružkou třídní s kytičkou na symbolický hrob přerovských vlastenců na střelnici v Olomouci – Lazcích a účastníme se jako každoročně mírového dálkového pochodu do Javoříčka vypáleného 5.5.1945 nacisty, budeme si přát, aby už žádný otec nemusel navštívit hrob svého syna a napsat hluboce lidská slova, která můžeme číst vytesaná do mramorové desky na pohřebišti sovětských vojáků v Olomouci (text je v původní verzi napsán v ruštině, azbukou):

Nevrátil ses mi domů, drahý chlapče!

Ale národ, za jehož osvobození jsi položil svůj mladý život,

na tvůj čin nezapomíná.

Spi v pokoji, můj drahý synu,

navštívil jsem tvůj hrob.

          Tady končí původní text písemné práce mých osmáků z roku 1985 (napsaný ještě na obyčejném psacím stroji). Letos 2.května 2015 jsem byla na střelnici v Olomouci – Lazcích přítomna smuteční vzpomínkové slavnosti. Na den přesně po 70 letech od popravy účastníků Přerovského povstání. Povstání, jehož historii a průběh znám zřejmě dost detailně, díky svým žákům. Myslela jsem na ně.  Občas se s některými setkávám. Hodně se změnilo. Ve školách někdy až příliš.