Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Duben 2015

Co do jména…

      Co do jména, vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně….zní v Shakespearově dramatu Romeo a Julie. Jak by asi vnímali tuto repliku obyvatelé krásného města na Vysočině, které se jménem proměnilo vícekrát. Nejprve to byl prostě Brod, později s přídomkem Smilův, nato Křižovnický a 5.září 1945 z velmi pochopitelných důvodů přejmenovali občané Německý Brod na nám už známý a zažitý Havlíčkův. Karel Havlíček Borovský by mohl být na své město hrdý. Už proto, že se tam stále slibněji už řadu let rozvíjí na podzim konaný knižní veletrh. Také jsem ho jeden říjnový víkend zažila, skoro se brodila množstvím vystavených knih a navíc – ty doprovodné akce! Na koho zajít dřív, jak stihnout Ludvíka Vaculíka, Václava Cílka či imaginativního pana profesora Martina Hilského? . Dnes by měl bouřlivák Karel Havlíček – pro mě jeden z největších Čechů – hodně podnětů, aby…

Jehly, špičky, sochory a kůly

stesal, skoval, zostřil, sebral

kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel

Borovský Havel.

            V nastalém jaru si mohou kolemjdoucí ve výkladech obchodů a různých institucí půvabného města na řece Sázavě připomenout některé z ježatých Havlíčkových epigramů. Věřím, že to nebudou ty notoricky známé (no, v dnešní době – jak pro koho). Nářkologům by mohlo být připomenuto:

Máš-li mnoho, frkáš,

máš-li málo, brkáš,

máš-li jmění jen taktak,

spokojen nejsi nikterak.

K revolučně rozmáchlé básníkově soše v městském parku a k zažité představě o Karlu Havlíčku Borovském se pramálo hodí stále aktuální povzdech:

Tak to chodí na tom světě,

každou chvíli jinák,

dneska ctí tě za svatého,

zejtra budeš sviňák.

Kdo měl málo,

tomu braly velké pijavice,

moudrých lidí bylo málo,

ale hloupých více.

Moc by mě zajímalo, která instituce či firma by si troufla vystavit epigram:

Zde leží vzácný advokát,

jenž křivdu nechtěl zastávat

a nenáviděl mezi lidstvem vády.

Onť zemřel hlady.

To následující povzdech (výkřik?) dojde jistě ohlasu s bezvýhradným souhlasem a mezi prezentovanými určitě chybět nebude:

Lenoš a řvi – dají mzdu dví!

Pracuj a kuš – hubu suš!

Havlíčkův Brod, jako každé místo, má vedle slavných rodáků a obyvatel i ty, o nichž se raději nemluví – nebo už ani neví. Škoda. Vědět něco o takovém Josefu Šoupalovi, který se v tehdy Německém Brodě v roce 1903 narodil, je dost poučné i signifikantní. S určitou smutnou licencí by se na jeho život dal „napasovat“ epigram:

Není nad původnost,

každý po ní touží,

lidé chodí přes most,

to já půjdu louží.

Josef Šoupal se stal původním v neblahém, tragickém smyslu. Jako sotva dvacetiletý člen nedávno vzniklé komunistické strany spáchal v roce 1923 atentát na Aloise Rašína. Tento neprávem zapomínaný český politik a ekonom byl pro svou vlasteneckou činnost v době 1.světové války odsouzen k trestu smrti za údajnou velezradu a vyzvědačství. Omilostněn nově nastoupivším císařem Karlem I. se Alois Rašín významně podílel na vzniku Československa, zejména jako tvůrce naší prvorepublikové měny, na jejíž hodnotu a pevnost stále nostalgicky vzpomínáme. Rašín byl tvrdý politik, k sobě i k druhým. Známý je jeho výrok na adresu tehdejších politiků: Když jsou u koryt, ať nemlaskají!“ Ta věta nepozbyla platnosti do dnešních dnů, takže:

Ale svět je pořád stejný,

lidé ho nezmění:

plivni stokrát do moře,

ono se nezpění.

Josef Šoupal byl odsouzen ke dvaceti letům vězění. I roce 1945 zůstal anarchistou, přejmenoval se na Ilju Dněprostroje, a jako Ilja Dněprostroj zemřel v roce 1959 kdesi v pohraničí. Taková hra (jenom hra?) se jménem může někomu připadat zábavná. Co říct na to, pojmenuje-li otec svého prvního syna Ermar (zkratka z prvních písmen slov éra revolučního marxismu), to mu nestačí, další syn  kráčí světem jako Piolen (pionýr leninismu). Třetí se pak podepisuje Elektrij…tady už si základní slova nevybavuji, musela bych zalistovat v knize Arnošta Kolmana –Zaslepená generace, Paměti starého bolševika. Zajímavé, poučné a naučné čtení pozdního prozření s komentářem Kolmanova zetě Františka Janoucha, zakladatele Nadace charty 77. Arnošt Kolman (1892 – 1979) byl přímým spolupracovníkem V.I.Lenina. V 50.letech nám „pomáhal“ napravovat školství, a to až do té míry, že se snažil z Karafiátových Broučků vymýtit náboženskou problematiku, kdepak nějaké broučičí večerní modlitbičky!

            Ono je to s těmi jmény vůbec zvláštní. Netřeba hned myslet na umělecké pseudonymy. Je věcí osobního rozhodnutí, vystupuje-li významný současný básník, spisovatel a především dramatik a divadelní režisér Zdeněk Petrželka pod jménem Jan Antonín Pitínský. Pod původním jménem by jeho progresivní divadelní inscenace jistě „voněly stejně“ (řečeno slovy Shakespearovými). Nebo snad ne? Změnu lze- zvláště dobově – chápat třeba u Otokara Březiny. Možná podobné úvahy vedly Ladislava Bambáska k volbě literárního pseudonymu Jan Vladislav. Zapeklitější je to s vlastenci a národními buditeli Adalbertem Fingerhutem (Vojtěchem Náprstkem) a jedním ze zakladatelů silně nacionalistického Sokola Miroslavem Tyršem – až do maturitních let žijícím se jménem Friedrich Emmanuel Tirsch. Pěkně košatá témata pro besedy a diskuse o aktuálně živých otázkách prolínání kultur, podhoubí nacionalismu atd.atd.

      Proč se původně Eduard Beneš začal podepisovat jako Edvard? Nebylo v tom něco víc než proklamovaná snaha ulehčit výslovnost svého křestního jména cizincům? Námět pro psychoanalytiky?  Bezvýhradnou celoživotní podporu svého manžela vyjádřila paní Hana Benešová kromě jiného i tím, že přestala být Annou, aby tím jménem nepřipomínala svému muži jeho neblahou milostnou episodu z mládí. Je úsměvné, že pouze v  muzeu v bývalé bechyňské synagoze jsem se dozvěděla, že loni jubilující evropsky proslulý režisér Alfréd Radok se narodil jako Habakuk. Bechyně je poblíž jeho rodiště v Kolodějích nad Lužnicí, možná proto ta upřímnost.

            Ale vážněji. Jsem a vždy zásadně vystupuji proti tomu, aby dítě kterékoli národnosti a původu bylo zbavováno svého jména. Kupříkladu žádná vietnamská dívenka se nenarodila jako Lenka, žádný vietnamský kluk jako Honza, doma při večeři je tak jejich vietnamští rodiče bezpochyby neoslovují. Ale pak přijde ráno, děti jdou do školy – a zase jsou kýmsi jiným. Máme plnou pusu porozumění, ale hned tady selháváme. A to podstatně a krutě. Zatím jsem příliš nezaznamenala, že by se tímto problémem nejen ve školách někdo zabýval. Začneme?

 HAVLÍČEK BOROVSKÝ, K.  Básně. Praha: Akropolis, 2006. ISBN 80-86903-20-6

MORAVA, J. C.K.disident Karel Havlíček  Praha: Panorama, 1991. ISBN 80-7038-059-4.

KOLMAN, A.  Zaslepená generace. Paměti starého bolševika. Brno: Host, 2005.

                       ISBN 80-7294-148-8.

 


Seznámíte se?

         Ještě donedávna se jméno Matyáš objevovalo jen v historických souvislostech. Jmenovitě v Olomouci máme pamětní desku připomínající, že právě v tomto městě byl Matyáš Korvín, král uherský a chorvatský, v roce 1469 korunován také králem českým (v realitě jen pro Moravu). Renesance tohoto jména přivodila, že aktuálně máme plno Matyášů v mateřských školách a – domnívám se – že už dospěli i do škol základních. Na Matyáše však slyší také obyvatel pražské zoo – orel východní. Dozvídám se, že … „Matyáš je rodilý divoch. Vylíhl se uprostřed ruské drsné přírody před dvaceti lety.V té době ale určitě neměl tušení, že se dostane až do Čech a ze všeho nejdřív do Liberce….ale bohužel se mu tam zrovna dvakrát nedařilo. Orlí partnerka Matyáše sekýrovala, a aby toho nebylo málo, poranil si křídlo. Chvíli to dokonce vypadalo, že už nikdy nebude létat. Jakmile se vzchopil, chovatelé usoudili, že bude lepší najít mu nový domov. A tak se Matyáš dostal do Zoo Praha. Tam na něj čekala nová samička Matylda, která měla také jedno křídlo bolavé. Spojila je tedy stejná vada, takže měli doslova štěstí v neštěstí.. Oba orli si byli blízcí po všech stránkách a došlo k hladkému seznámení. V porovnání s předchozí orlicí má teď Matyáš doma rodinnou idylku.“

         Tolik jen úryvek z kapitolky Výměna manželek. Jak to bylo dál, to se dočtete pod nadpisy Hnízdečko lásky, Dva hladové krky a Orlí hospodyňka. Všechno v knížce Hvězdy pražské zoo, kterou vydalo renomované nakladatelství Paseka, ve spolupráci se Zoologickou zahradou hlavního města Prahy v návaznosti na její kampaň SEZNAMTE SE! Na přebalu je k tomu uvedeno, že „….v hravé knížce pro celou rodinu se vám představí tři desítky zvířat v pražské zoo“. Ta hravost je podpořena jednak – jak bylo ukázáno v úryvku – vtipným textem Emmy Pecháčkové, ale také originálními (podle vydavatele bláznivými) básničkami Jiřího Dědečka, známého písničkáře, překladatele z francouzštiny a našeho současného prezidenta PEN klubu. Jeho cit pro jazyk osvěží skomírající jazykové povědomí každého z nás. Co dodat ke hře se slovy (i méně známými) v říkance doprovázející nám již známého Matyáše – orla východního:

Ach ti východní orli

Stále pro něco horlí

Jsou zkrátka strašně horliví

Proč ale to jen orli ví

Tak ať se jednou nediví…

            Že té hravosti není zase až příliš, to si ukažme na sympatickém  Eberhardovi. Kdo že to je? „Jestliže jste si mysleli, že kvůli bájným obřím želvám, které se dožívají klidně i sto padesáti let, musíte jezdit až na Galapágy, tak jste na omylu. Ušetřete si dalekou cestu a navštivte Zoo Praha, kde se s želvami sloními můžete setkat tváří v tvář. Hlavním hrdinou je želvák se jménem, za které by se nemusel stydět leckterý šlechtic s modrou krví – Eberhard von Leipziger Hauptbahnhof!“ Jiří Dědeček ten úvod doplňuje říkankou:

Stejně letos

Jako vloni

Želva sloní

Bycha honí

Pláče vzdychá

Vloni aspoň

Byla zticha.

         Za odstavci uvedenými nadpisy Živý mrtvý, Obrněný transportér a Výjimečný soused následuje – stejně jako u ostatních představovaných obyvatel zoo – trocha užitečného ponaučení o rozšíření želvy sloní, její potravě, velikosti a rozmnožování. Nechybí ani potřebná zpětná vazba – několik kvízových otázek, u Eberharda citujme kupříkladu tu druhou: Želva sloní v nebezpečí: a) zafuní a schová hlavu b) zaujme výhružné postavení c) se snaží utéct. Nejste-li právě nejpozornějšími čtenáři, pomůže vám na poslední stránce knížky Hvězdy pražské zoo souhrnné řešení kvízu.Naopak ti po znalostech se pídící najdou u několika zvířat malou tabulku prezentující údaje z RedList (Červené knihy ohrožených druhů). Třeba Len, takto kůň Převalského, je označen EN ( endangered,ohrožený druh), Pat,panda červená, je VU( vulnerable, zranitelný druh).

 

            V  knížce Hvězdy pražské zoo se můžete dále seznámit s Klaudií (antilopa losí), s Prokopem (dvojzoborožec nosorožčí), s Otylkou (tučňák Humboldtův) a dalšími zvířaty. Že už o nich víte všechno? Tak co takový slon indický? V pražské zoo je jeho zástupcem Shanti. Jak odpovíte na jednoduché kvízové otázky? O slůně se stará: 1a) jen matka 1b) otec i matka 1c) matka a další slonice Sloni žijí: 2a) ve smíšeném stádu vedeném samcem 2b) ve stádu dalších samic vedeném starší zkušenou slonicí 2c) samotářsky „Jako slon v porcelánu“znamená, že 3a) chodí, jako by tančil 3b) chová se neobratně a nešikovně 3c) dává pozor, kam šlápne.

Pokud jste to zvládli, zasloužíte ještě jednu říkanku Jiřího Dědečka. Tentokrát na vrub medvěda ledního. Ten opěvaný pražský se jmenuje Bora.

Proč ten medvěd lední

Žije v zahradě

To je nabíledni

Čili nasnadě

Prospívá zde tělo

Prospívá i duch

Komu by se chtělo

Za polární kruh

         Jaro v rozpuku, co by dup zde bude Den dětí. Knížka Hvězdy pražské zoo může být hezkým – a užitečným – dárkem nebo přírůstkem do školní či učitelské knihovny (existují ještě?). Že jsou knížky drahé? Kolik peněz vydáte za zbytečnosti, za hlouposti? Kolik peněz vás stála posledně večeře v restauraci? Co vám z ní zbylo? V nejlepším případě hezká vzpomínka. Knížka vám zůstane napořád, navždy. Budou si v ní moct listovat ještě vaše vnoučata. Mám to ověřeno.

DĚDEČEK, J., PECHÁČKOVÁ, E.  Hvězdy pražské ZOO. Praha-Litomyšl: nakladatelství Paseka 2015.       ISBN 978-80-7432-583-0