Nevím, jak se přihodilo, že se Mezinárodní den štěstí (cha! cha!) v ranním vysílání na Dvojce Českého rozhlasu v pátek 20.března zkombinoval se Dnem ústní hygieny (podle dalších rozhlasových zdrojů měl v tomtéž týdnu proběhnout Den invalidů, Den poezie, Den divadla pro děti, Den vody…) Ale zpět ke Dni ústní hygieny. Dozvěděla jsem se od zástupce Stomatologické komory, že dřívějších organizovaných pravidelných školních prohlídek dětského chrupu netřeba litovat. Stejně se prý odbývaly tak nějak halabala, většinou v jakémsi kabinetě nebo „Rudém koutku“. Tak nevím. Maturovala jsem v roce 1958 na tehdejší jedenáctiletce a pamatuji, že přímo ve školní budově jsme měli v přízemí ordinaci zubního lékaře. Pravda, nebyl tam každý den, už si nevzpomenu, jestli dva tři dny v týdnu. To pak měl většinou plné ruce práce, hlavně s těmi, které velice akutně rozbolel zub zrovna v době písemky z matematiky či češtinářské kompozice (tehdy se ještě psávaly). Na tutéž ordinaci v téže školní budově si dobře pamatuje i má dcera maturující počátkem 80.let. To jsem já už chodívala se svými základoškoláky na zubní prohlídky do zdravotního střediska v přístavbě naší školy. S úsměvem se rozpomínám na třídu, kterou jsem se v čekárně mlčenlivého pana doktora Rademachra (se mnou musí zubař mluvit!) snažila v očekávání nastávajících „muk“ rozptýlit četbou fejetonů Rudolfa Křesťana. Jak jsem už napsala jinde a jindy, nezůstalo to bez – pozitivních –následků.
Nápad vydolovat něco ze specifických vzpomínek raných let zúročil Ján Simkanič – podle vlastních slov kromě jiného nadšený psavec a příležitostný moderátor, posedlý twitterista a blogger – v knížce Mé dětství v socialismu. Na přebalu knížky čteme: „ Děti dokážou být mimořádně citlivé na věci, s nimiž se dospělí už dávno smířili. Ze své perspektivy mnohem intenzivněji vnímají absurditu,nesmyslnost i krásu. Podívejte se proto spolu s námi dětskýma očima na dobu, která měla trvat na věčné časy a kterou zažila naprostá většina z nás. Nechte se pobavit, dojmout a překvapit. Ján Simkanič, iniciátor a editor ojedinělého projektu Moje dětství v socialismu, u příležitosti 25.výročí Listopadu 1989 připravil výjimečnou sbírku více než 60 známých i méně známých osobností. Ohlížejí se společně za svými dětskými léty strávenými v období od 50. do 80.let a jejich vyprávění vytváří mimořádně pestrou mozaiku nabitou originálními příběhy, díky nimž pocítíte tehdejší atmosféru mnohem silněji než při studiu jakýchkoli historických analýz. Jestli také patříte mezi děti socialismu, pak se ve vás při čtení zaručeně probudí proud vašich vlastních vzpomínek, emocí a zážitků. A jestli jste se narodili až po sametové revoluci, zůstanete v úžasu nad tím, v čem vaši rodiče každodenně žili a jak moc se tehdejší svět lišil od dnešního. A možná také budete lépe chápat, čím jsme poznamenáni dodnes“.
Kdybych ještě stála za katedrou – školy základní, střední či vysoké – považovala bych tu knížku za mimořádně a mnohostranně cenný materiál k výuce – raději k debatám a diskusím – o letech, která jsou tak nedávná a přitom dnešní mladé generaci tolik vzdálená. Pravda, autoři knížky Mé dětství v socialismu – uvedení jako Ján Simkanič a socialistický kolektiv –se trochu přecenili. Zaznamenávají vzpomínky dospělých, ne obrázek pohnutých let viděný bezprostředně dětskýma očima, jak je proklamováno. Ohlédnutí jsou vždycky poznamenané různou měrou vzpomínkového optimismu. Ve zdravé míře to můžeme vidět na příspěvku Michala Petrova (pro zajímavost autora prestižní cenou akademie Elsa oceněného televizního cyklu Retro a bestseleru knihy Retro ČS): „Vyrůstal jsem na pražské Letné. Kdo ji zná z poslední doby, zřejmě těžko uvěří tomu, že v naší ulici parkovalo jen šest aut. O všech jsme věděli, komu patří, tak jako jsme znali (a důsledně zdravili) všechny sousedy v domě – mimochodem, většina z nich pracovala někde poblíž, a tak jsme to měli dobré třeba na poště nebo v květinářství. Letenský provoz byl takový, že jsme si mohli nerušeně kopat s míčem přes celou šířku ulice, a když jednou za půl hodiny nějaký ten vůz projel, odloudali jsme se na chodník, a pak zase dlouhé desítky minut nerušeně pokračovali ve hře. Vykladač ze světa dospělých by nám asi vysvětlil, že kdybychom přijali Marshallův plán a zažehli hospodářský zázrak jako západní Německo, asi by aut v ulici jezdilo i parkovalo víc. Ale nikdo takový tam naštěstí nebyl. Pro nás byla zásadní událost, že projelo pár aut a že jsme si mohli jít ven začutat. Když jsme se o pár let později přestěhovali na prosecké sídliště, dokončené chodníky byly málokde, kolem obytných domů se tyčila staveniště nedodělaných dalších bytů, zdravotních středisek a samoobsluh. Všude se válel stavební materiál – prkna z bednění, trubky, polystyrenové desky… Tak vypadal ideální klukovský svět.Šplhali jsme po lešeních, procházeli a stoupali hrubými stavbami, z řeziva stavěli bunkry a na plátech z polystyrenu se plavili po obřích kalužích, které vytvořil déšť, a navíc nemuseli s uhlákem do sklepa. Dospělý průvodce by nám asi dokázal hodiny povídat o neplnění plánu, nedodržování norem, porušování předpisů a zanedbávání bytového fondu. Ale opět tam – a opět naštěstí – nikdo takový nebyl“.
Pročetla jsem pozorně všech čtyřiašedesát příspěvků, tu kratších, jednostránkových, tu obsáhlejších,prohlédla si několik víceméně výtvarných. Smutně jsem musela konstatovat, jak jazyk přispěvatelů v nepřímé úměře k jejich věku hrubne. Čím mladší autor, tím „jadrnější“ výrazivo, prostě „free and cool“. Asi čtvrtina ze vzpomínkových textů je velice trapných. Jsem přesvědčena, že jejich autoři by byli mezi prvními, kteří by se v mžiku přeonačili, kdyby se – terminologií nás straších – „ poměry obrátily“. Jeden příspěvek je vyloženě zlý a nenávistný, trochu mě zamrazí, že jeho autor je v připojeném Profilu autorů označen jako diplomat. Ono sama probírka uvedeným Profilem autorů je čtení navýsost zajímavé. Čtete-li na přebalu knihy abecední seznam ironicky míněného autorského socialistického kolektivu,většina jmen vám patrně moc neřekne. Zřejmě se běžně nepohybujete mezi novináři, konzultanty v oblasti public relations, specialisty na branding pro klienty Googlu ze střední a východní Evropy, web konzultanty, televizními moderátorkami, překladatelkami, hudebními producenty, textaři a básníky, cestovateli, kreativními řediteli v reklamních agenturách, sochaři, vydavateli, chataři bukaři a nadnárodními otci, byrokraty s potřebou kreativity, manažery Nadace ČEZ, filmovými režiséry, komentátory….To je pouze stručný výtah z charakteristik přispěvatelů knížky Mé dětství v socialismu uvedených v Profilech autorů.
Opakuji, že bych zmíněnou knížku ve výuce bohatě a ráda využívala, hodně bych s ní ve škole pracovala (všimli jste si, jak je sloveso pracovat aktuálně frekventované,pomalu jako podstatné jméno příběh). Vidím v ní vděčný materiál pro rozvíjení potřebného kreativního myšlení. Nepominutelný je ku příkladu fakt, jak mnohovrstevnatě je v jednotlivých textech pojímán pohled na dobu – naštěstí – minulou. A nejen pohled, ale především postoj.Mám takový neodbytný pocit, že poslední dobou jsme opět tlačeni k jednohlasu, unisonu.
Pro Jána Simkaniče bych měla zajímavý návrh. Co kdyby se pokusil připojit ke knížce Mé dětství v socialismu pokračování, jakýsi pandán, protějšek. Shromáždil by vzpomínky na dětství v socialismu tzv. „obyčejných lidí“,v běžných povoláních a těch, jejichž rodiče nezastávali významné posty, většinou podmíněné vlastnictvím rudé legitimace všeovládající strany. Možná by ta mozaika byla poctivější a blíž šedi a složité realitě života, ve které ti lidé museli žít.
SIMKANIČ, J. (a socialistický kolektiv) Mé dětství v socialismu. Brno: BizBooks,2014 ISBN 978-80-265-0297-5.
