Náš problém

         Byly toho plné noviny, rozhlas i televize. A také sborovny škol. Prý nejvíc ve středních a západních Čechách. Možná bychom se měli zamyslet, proč právě tam – ale to je jiné téma. K těm údajně dvěma tisícům existenčně ohrožených učitelů si dovolím přijít se svou troškou do mlýna.

         Od nástupu na pedagogickou fakultu jsem po letech učitelování na základní škole překvapeným studentkám (i mizivému procentu studentů) na přednáškách říkávala, že pedagogika není věda, ale umění. Ve třídě, v posluchárně a kde jinde při výuce usilujete se ctí zvládnout roli toho, kdo zná a ví, co ví a snaží se to prezentovat co nejúčinněji a nejpříhodnějším způsobem. Žádná fakulta z nikoho učitele neudělá, dodávala jsem. Fakulta produkuje ne učitele, ale pedagogy. Takové ty sepisovatele suchopárných pedagogických traktátů, vyskytují se v nadměrné míře i dnes, jen s dobou obměněným obsahem. Jediné, co mi při jejich četbě napadá, je, že bych jejich autory ráda viděla v akci ve třídě nebo vysokoškolské posluchárně.

         Životem i profesně obeznámená s prostředím základní i vysoké školy jsem v 90.letech minulého století v jednom čerstvě vydaném pedagogikou napěchovaném titulu našla 36 (!) definicí pojmu UČITEL. To už jsem začala své kacířské myšlenky šířit i tiskem. A světe div se! – své milované profese ve vztahu k pedagogickým fakultám (podle mašíbla Karla Slavoje Amerlinga učitelským semeništím) jsem se především zastala. Zaslouženě. Žádná fakulta z nikoho učitele neudělá, protože ani nemůže. Učení ve smyslu výuka, vyučovací hodina je PROCES. Zkráceně se vrátím ke svému vyjádření v Dopise učitelům v Učitelských listech (1999/2000): „Přirovnávám vyučovací hodinu trochu vzletně k Picassově práci na obrazu. Picasso by vám mohl co nejpodrobněji popsat, jak ten či onen obraz maloval, co ho k tomu vedlo, jaké vybíral štětce, barvy, plátno, maloval-li nalačno či po snídani…Co platno, po všech těch informacích byste sami podobný obraz nenamalovali. Nebo snad ano? Při nejlepší snaze ze studentky učitelku neudělám. Mohu se o to jen pokoušet, nabízet jí své zkušenosti (které jsou právě jen mými, těžko je generalizovat a stejně prý jsou zkušenosti nepřenosné). Mohu se snažit burcovat studentčin vnitřní učitelský potenciál…“.Do jaké míry a jak to burcování na současných pedagogických fakultách probíhá, nechci posuzovat, generalizovat, vlastních zkušeností mám dost. Jen dodám, že silně je upozadněna pedeutologie, učeně řečeno teorie učitelské profese, nauku o osobnosti učitele. Většina frekventantů zmiňovaných fakult by nad tím termínem pokrčila rameny. Nikdy ho neslyšeli, natož aby jim někdo řekl, že existují učitelské typy, plně navázané na osobnostní rysy. Že nemusejí do třídy vstupovat s uměle vytvořenou maskou unifikovaného „ideálního“ učitele. Možná by to uvolnilo jejich kreativitu, promítlo se do pojetí výuky, do volby METOD práce ve třídě…. Všichni vědí CO , málokdo ví a zabývá se (s chutí!) tím, JAK.

         Objeví-li se potom ve třídě takový svéráz, často takzvaně  „z praxe“, nezatížený opovrhovaným „pedagogickým balastem“, vše se zdá býti vyřešeno. Jenže – ouha! Časem dojdeme do stavu, že ve školách působí tisíce nekvalifikovaných učitelů (ředitelům škol vytržen trn z paty). Nekvalifikovaných v tom smyslu, že nevlastní požadovaný „papír“ . A znovu – ten řečený papír z nikoho učitele neudělá. Pochopitelně. Stejně jako v jiných profesích, netřeba rozebírat. Jste však schopni uvést jednu jedinou profesi, v níž došlo a dochází k podobné situaci jako ve školství? Znáte profesi, povolání, kde působí tisíce nekvalifikovaných pracovníků? Když nepůjdu daleko – připustili by takovou situaci psychologové? Najdete psychologa působícího bez „papíru“ v pedagogicko-psychologické poradně? A příklad ještě zemitější: svěřili byste své auto do servisu, kde se jeho opravou bude zabývat v oboru nevyučený řemeslník? Stačilo by vám ujištění, že „…on najezdil tisíce kilometrů po dálnicích v celé Evropě, má auta rád a rozumí jim“?Myslím, že i ten autoservis volíte co nejpečlivěji, specializovaně podle značky svého vozu atd. atd. Co namítnete?

         Domnívám se, že v dané situaci lze spatřovat jeden z důvodů diskutovaného poklesu prestiže učitelského povolání. Když to může dělat každý….Tím se nechci dotknout těch, kterým se bez pedagogického certifikátu daří nacházet v práci ve třídách životní uspokojení, a to ku prospěchu svěřené omladiny. Většina z nich už ale jistě využila lhůty uplynulých deseti let k „nápravě věcí“, jak bylo stanoveno. Deset roků je dostatečně dlouhá doba, slyším-li námitky, vybavují se mi z dětství slova mé maminky: Výmluva jaká – taká, hlavně když je platná! Deset roků – no, to je čas, ono to zase nějak dopadne, ono se uvidí, to naše školství, všechno je pořád jinak… Další důkaz, jak to učitelské povolání vnímáme. Proč asi?

        Přeji všem žákům a studentům učitele, jehož vtipnou a výstižnou charakteristiku jsem našla v článku Dr. Bořivoje Brdičky – „úkolem učitele je přivést žáka k úspěchu….dokonalý učitel – umělec, herec a digitální domorodec“. Přidám obrozenecké – Cesty mohou býti rozličné, však vůli mějme všichni rovnou (J.Kollár).

Dopis učitelům Učitelské listy 119/2000