Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Leden 2015

Při loupání cibule

         Při loupání cibule je název knihy německého spisovatele Güntra Grasse, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1999. Patří k mým oblíbeným (kniha i autor), kromě jiného bohatstvím literárního jazyka. Posuďte sami z kratičkého úryvku: „ Potom je vždycky předtím. Čemu říkáme přítomnost, toto prchavé teďteďteď, s sebou stále vleče nějaké minulé teď, takže i po únikové cestě kupředu, zvané budoucnost, se jde jen jako s olovem v botách“. Klobouk dolů před překladatelem– v daném případě je jím Jiří Stromšík. Podle Grassovy knihy Plechový bubínek byl natočen stejnojmenný film, který řadím k nejlepším filmům svého života.

            O loupání cibule vzhledem k objevování jazyka, jeho možnostem, vrstevnatosti a proměnách mluvila také Markéta Pravdová , které byla v minulých dnech Akademií věd ČR udělena medaile Vojtěcha Náprstka za zásluhy o popularizaci vědy. Markéta Pravdová je autorkou kurzu, který pod názvem Čeština nově přinese v únoru na stránkách Lidových novin ve třiceti lekcích nejnovější pravidla, aktuální normy a změny v pravopisu naší mateřštiny. Kdo se s Markétou Pravdovou již seznámil při různých mediálních vystoupeních – nedávno například v televizním vysílání Hyde Park Civilizace moderovaném po všech stránkách perfektním Danem Stachem – ví, že se nemusí obávat něčeho nudně suchopárného, dokonce snad mentorského. Markéta Pravdová by jistě potvrdila slova, že pravopis je kabátem jazyka, ale ten kabát – i jeho nezbytné patřičné a slušivé doplňky – poměřuje potřebami současného světa, aby byl kabát nejen praktický, ale také slušivý a hodně vypovídal o žádoucí společenské úrovni svého nositele.

            Vzpomněla jsem si na slova, která jsem kdysi psávala – křídou či fixem – později odkliknutím promítala svým studentkám– budoucím učitelkám: Lidská řeč je tím největším hřištěm, které je nám otevřeno, a každý z nás je tu hráčem, rozhodčím i divákem zároveň. Studentky speciální pedagogiky a logopedie jsem tak chtěla přivést k poznání, že ti, kterým se budou ve svém profesním působení věnovat, na hřišti života většinou stojí jen v roli diváků. Ve třídě základní školy pro vadně mluvící (dnes logopedické) jsem do života uváděla – bez zveřejnění – druhou část textu z Poetického slovníku: Míčů – slov pro veselou nebo poetickou hru – si můžeme kolem sebe vybrat nepočítaných: různé velikosti, barvy, odrazu, stáří. Můžeme je hrát jedním, dvěma, třemi, půlit je a zase je sešívat, zaměňovat je. Pro moje žáky (byli to vždy převážně kluci) bylo mluvení, řeč, komunikace bolavým místem, jehož neradno se dotýkat. Co z toho plynulo? Učeně řečeno narušená komunikační schopnost, v reálu problematická školní (ne)úspěšnost, neblaze poznamenané sociální vazby…  Bylo mým úkolem, abych své (většinou) osmáky – tehdy v závěrečné třídě povinné školní docházky nenásilně přesvědčila a přivedla je k roli aspoň hráčů, když už ne rozhodčích na největším hřišti – řeči, komunikaci.

            Lovím v paměti útržky pokusů a vybavují se mi pěkné chvilky ve třídě. Hodně jsme si s jazykem, řečí hráli. Třeba hodiny slohu jsem někdy začínala na tabuli zápisem nějakého expresivního výrazu, „puberťákům“ blízkému – v mezích slušnosti, tehdy se ještě ctila. Kupříkladu slovo BLBEC. Hledali jsme slova, kterými bychom mohli vyjádřit přibližně totéž. Nakonec kluci v  novinářském slovníku synonym vyhledali adekvátní heslo – a často jsme zjistili, že jsme lepší než novináři, že naše slovní zásoba je v tomto ohledu bohatší! Už jste si někdy všimli, jak čeština překypuje slovy, k nimž nenajdete protiklady (stejně jako ve třídě se zde vědomě vyhýbám odborným výrazům)? Co takový necita, neřád, neznaboh, netýkavka, nekňuba, nenechavec, nemrava, nezdara, neduh, nedouk, nešika, neposlucha, nebojsa, nemluva, nemehlo – znáte nějakého citu, řáda, kňubu, mravu, šiku (další doplňte sami)…? A to nemluvím o významu oněch slov, dnes by unikal i mnohým gymnazistům, jak vím z výzkumů paní profesorky Macurové. To bylo pole, na kterém jsme si mohli slovně zadovádět! Hoši trpělivě snášeli také moji vášeň pro přísloví a pořekadla (znáte rozdíl?).

         Snažila jsem se jim to usnadnit. Žádné „Bez práce nejsou koláče“, ale něco neznámého, byť trochu nutícího k zamyšlení a jak tomu u přísloví bývá i s nějakým méně známým výrazem. Hlavičko, moř se!. Bývaly to i na první pohled nenápadné morality. I když jsem mohla sáhnout po půvabném ponaučení obrozence Karla Vinařického a aktualizovat ho: Na vůz sedat není radno, nožička se zlomí snadno. Užité příklady? Až se najím, půjčím ti lžíci. Nezasel, prý aby mu kroupy nepobily. Ze sytosti břicha užitek béře zadek. Vzácných předků potomek často bývá holomek. Kdo samý med, toho neoblizuj! Našli byste známou paralelu k přísloví Ježek sobě kadeřav? Napovím: Každá liška svůj ohon… Pokladem jsou Zaorálkova Lidová rčení. Jen namátkou: má na mozku bacilus pitomeus , ani huby abecedou nepropláchl, učil se potmě, dělali ho potmě. Zvláště s tím posledním rčením ukazujícím na jistou rozumovou nedostačivost jsem byla hodně úspěšná. A také s naší třídní modifikací onoho bacila. Už jsem učila na vysoké škole, když se mě Jirka N. v dopise ptal, jestli tam také lítá náš známý bacilus blbenzi. Na příslovích (vždy celá věta) a rčeních (jen slovní stavební materiál) můžete procvičovat pravopis, rozbor slovní i větný, rozvíjet slovní zásobu a mluvní pohotovost, cizelovat jazykový cit, zařazením přísloví jiných národů vyhovět požadavkům multikulturní výchovy….Prostě – vymýšlejte, obměňujte, bavte se, učte se!

            Roky shromažďuji, zapisuji si a zase trousím neobvyklá, málo užívaná, ale hezká slova. Trousila jsem je na základní škole a nepřestala ani na té vysoké. Pořád v naději, že někdo si těch slov všimne, pokochá se jimi, pohraje si s nimi a potom šup! – při vhodné příležitosti je použije,vrátí je pro tu chvíli do života a pomůže jiným odkrýt jednu jazykovou slupku. Zkuste někdy do své řeči – vhodně, s citem! –zamíchat slůvka jako rozmar, švarně, notně, valně, zdráhat se, hněvat, stěží, nicotný, nesnáze, mrzutá, urputný, trýzeň, klopotně, svižně, dlužno říci, pracovat do úmoru, loudit, hořekovat, volky nevolky, skličující, rozpačitý, dychtivost, chmury, krušné, byl na štíru, úhor, přítrž, horlivý, bezděky, peprné slovo, zbůhdarma, veskrze, zhurta, hloubavý…Že už to nikdo neříká? No a? Neříkejte, že necítíte rozdíl mezi slovesy zlobit se a hněvat se. Je mi smutno při pomyšlení, jaký ekvivalent tohoto významu slýchávám skoro denně na ulici, v tramvaji, v kavárně i….vzácný nebyl ani na chodbách pedagogické fakulty.  

         Přechodníky byly v českém jazyce už v sedmdesátých letech uhynulou odnoží mluvené češtiny. Když jsem ve vyšetřených posledních minutách hodin literární výchovy četla osmákům na pokračování příběh malého Františka Věka, sestavený útržkovitě s téměř hororovým zakončením (zdánlivě mrtvý páter Matyáš na prkně ve ztemnělé kapli), hojnost přechodníků jsem redukovala a upravovala do aktuálnější češtiny. Přechodníky tehdy ještě patřily k učivu základní školy, nevím, jak je tomu dnes. Jejich aktivní znalost jsem po svých žácích – oficiálně s narušenou komunikační schopností, s poruchou plynulosti řeči – nepožadovala. Jen jsem se o nich s jistým zalíbením zmínila, že právě přechodníky můžou řeč někdy ozvláštnit, něco jako hezké šaty pro slavnostní příležitost, které nám sluší a dodávají nám sebevědomí. Nejsme vždycky pochopeni, nedojdeme sluchu u všech. Ale ten z hochů, který se mi o nějaký den později omluvil slovy – „Nemaje čas, nenapsal jsem včera domácí úkol“ – prostě zabodoval! Jen dodám: tvořit přechodníky, alespoň ten přítomný, není vůbec nic těžkého. Problém je v tom, umět je naučit!

      Ale to jsme již ocitli v obávané gramatice.Moji žáci přicházeli do speciální školy na dobu jednoho roku z různých škol a krajů, vzhledem k erozní povaze jejich vady řeči velice často se znalostmi pohříchu nevalnými. Překlenujte ty příkopy v posledním roce povinné školní docházky! Snažila jsem se vše maximálně zjednodušovat, tak, aby mě pochopil trojkař. Pro mě je trojka skutečně trojka = dobře. Zvládat (mluvnický) problém prakticky dobře, bez vyžadování nabiflovaných pouček apod. Nemám na mysli zrovna mnemotechnické pomůcky, ale ani těm jsme se nevyhýbali. Dnes by i ta nejprimitivnější už byla zbytečná. Potřebuje si snad někdo pamatovat, že …před  ŽE, ALE, ABY píšou čárku všechny baby? Čárka: taková banalita! Znáte ty jednoduché příklady, kdy čárka rozhoduje o bytí a nebytí: Zastřelit, nelze poslat na Sibiř – Zastřelit nelze, poslat na Sibiř.

          K těm čárkám – trápí (jak koho) ve větě, v souvětí. Ve větě to může být  rozvitý přívlastek. Ale ten je hned dvojí: několikanásobný a postupně  rozvíjený. Šli jsme na to od lesa, tedy s příklady. Několikanásobný přívlastek chce čárky, když každý z těch přívlastků znamená přibližně to samé (germanismus! – totéž, ale říkejte to ve třídě!). Příklad: Drobná, štíhlá, křehká Lenka v první lavici…..drobná, štíhlá, křehká  – mohla bych dodat i něžná…Jasné. A druhý příklad, bez čárek mezi jednotlivými přívlastky? Máte ho mít: První československý motorizovaný dělostřelecký pluk ….(omlouvám se všem vojenství znalým). Každý přívlastek znamená něco jiného – pluk byl první, ale také československý, byl motorizovaný a navíc dělostřelecký – pokaždé jiná „hodnota“ – žádná čárka mezi nimi! Stačilo si ty dva příklady zapamatovat, ve chvíli váhání na ně vzpomenout a…Jsem si jistá, že málokdo z mých žáků si přitom pamatoval mluvnické označení oněch přívlastků (několikanásobný, postupně rozvíjený…). K čemu taky? K nějaké přijímací zkoušce? Ty mým hochům zase tak moc často nehrozily. Žádný problém nebyly ani čárky u vět vložených. Opět stačil příklad, tentokrát z Čapkových pohádek: Vodníkovi, který žil pod vyšehradskou skalou, se říkalo pan Pivoda. To znamená: Vodníkovi se říkalo pan Pivoda. Určení, kde žil, už bylo do té věty jen vsunuto, vloženo, čárka před, čárka za.

          Mohla bych psát o složitějších mluvnických problémech. O problematice, jak naučit  žáky orientovat se v souvětí na základě ne předložek (chraň bůh!), ale logického myšlení, už jsem psala. Tady jen vzpomenu překvapení naslouchajících studentek (byli jsme něco jako fakultní škola), když před nimi hoši promrskávali doplňkový infinitiv. Přiznávám, že ten jsem učila právě z takových důvodů, abych hochům trochu pomohla podepřít ušlápnuté sebevědomí. Rozuměli mi beze slov.

         Takové S nebo Z jako předpona nebo předložka? Traktorové reformy pravopisu (slova spisovatele Ludvíka Vaculíka )si už s něčím takovým hlavu nedělají. I když – přečteno v časopise Vesmír – je pořád rozdíl, co padá Z koně a co S koně. S koně (směr shora dolů) padá nemehlo nebo nějaký nešťastník, to z koně (směr zevnitř ven) padá něco ale úplně jiného! Mí hoši si pamatovali, že ZMĚNA stavu (dobře zapamatovatelná na slově ZBLBNOUT) prostě chce ZET na začátku. To SMĚR dohromady (třeba Shrnout) vyřeší S. Slovesný rod je dvojí: činný (něco dělám, biju, liskám – to je asi moravismus, ale nešť! užívali jsme ho, vždyť jsme byli uprostřed Moravy, blizoučko korouhvi na hoře zelené z Wolkrovy básně) a rod trpný (trpím, jsem bit, jsem liskán).

            Krásný příklad – už při svém působení na univerzitě – jsem získala z Jazykové ordinace Lidových novin. Kdeže je! Zašla dávno na úbytě. Nezájmu? Hlouposti? Týkala se také nešťastného českého přivlastňovacího zájmena „svůj“, které tak trápí cizince. Dlouho už nebude, Češi to zájmeno sami likvidují. Ten příklad jsem pak předávala ve své pracovně při konzultacích nad písemnými pracemi (trvala jsem na nich!) studentkám, budoucím učitelkám. Stručně řečeno: zájmenem svůj můžeme něco přivlastňovat jenom podmětu.  S důvěrou, že podmět ve větě snad vysokoškolačky poznají, jsem předávala modelovou větu: Miloval se se SVOU ženou. Rozumějme: ON (jako podmět) se SVOU. Nelze proto říct ani napsat, jak se v novinách stalo: Miloval se s JEHO ženou. Čípak žena to asi byla? Sousto pro Blesk! Ta věta může být zase jazykovým majáčkem, příkladem ve chvílích komunikační nejistoty – u těch s úctou k jazyku a sobě samým.

            U Lidových novin a jejich bývalé Jazykové ordinace ještě zůstanu. Vedoucí jazykový redaktor Ondřej Tuček 27.4.2007 kromě jiného napsal:„I řekl jsem si, proč si zase jednou nezaorat ďáblem a dnešní Jazykovou ordinaci neotevřít jednou „hláškou“…z Nejisté sezony, výtečného, neprávem pozapomenutého filmu ze sklonku totality…V divadelní šatně si jeden z protagonistů filmu stěžuje na stav českého jazyka. Nelíbí se mu obraty ramínko režiséra nebo vítězství Lendla. Do rozhlasu, kde prý jakýsi odborník tyto výrazy hájil, proto napsal: „Jsem starý člověk. Až půjdu jednou přes most Karla do Divadla národa na Stěnu čerta, smířím se s tím, že jste zvítězili. Ale upozorňuji vás, že to bude vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství“…Od zmíněného filmu uběhlo mnoho sezon, jistých i nejistých, ale „ruský genitiv“, jak je tato náhrada přídavných jmen přivlastňovacích označována, žije dál.“

            Od zveřejnění těchto řádků uplynulo skoro osm roků. Bojím se zeptat: víme, o čem je řeč? Stěna čerta, vítězství Pyrrhy….Kde ty pochybnosti začínají? V čem koření? Mají smysl?    

 ZAORÁLEK, J. Lidová rčení. Praha: Aurora, 1996. ISBN 80-85974- 10-X.-

BRUKNER,J., FILIP, J.  Poetický slovník. Praha: Mladá fronta, 1997. ISBN80-204-0650-6.

GRASS, G. Při loupání cibule.  Brno: Atlantis, 2007. ISBN 978-80-7108-294-1.

 

 

 


Vosí hnízdo

         Dost mě překvapilo, když jsem kdysi v úvaze O stavu učených z roku 1663 četla slova Jana Amose Komenského: „Říci toho, abych sobě neutržil, nesměl jsem“. Náš velikán se zřejmě – v jisté důvodné opatrnosti – obával „píchnout do vosího hnízda“. Těch obav byl zcela prost pan prezident, když se v minulých dnech vyjádřil k dlouhodobě diskutované otázce našeho školství. Učinil tak shodou okolností v místě, kde Komenský před svým definitivním odchodem do ciziny několik roků pobýval. Slova – podle mediálně šířeného mínění většiny – zpochybňující prezentovanou podobu školské integrace a inkluze handicapovaných (abych uspokojila teoretiky) pronesl pan prezident na půdě rehabilitačního ústavu právě v Brandýse nad Orlicí.To prostředí důvěrně znám,pobývala jsem v tomto rehabilitačním ústavu opakovaně, naposledy vloni v létě. Přečetla jsem si celé vyjádření pana prezidenta na webu Lidovek a věřím, že valnou část přítomných klientů převážně seniorského věku, léčících si pohybové neduhy stáří či poúrazové stavy, nijak nepobouřil.

            O to víc mě ne pobouřila, ale rozladila celkem náhodně shlédnutá a vyslechnutá televizní relace k dané problematice. Nebylo v ní ani zbla zlého úmyslu. Jen ze strany diskutujících tak dobře známé opatrnictví a ze strany moderátora naprostá neznalost problému. Nejen pro tuto debatu – ale obecně – je signifikantní, jak se v oblasti tzv. handicapovaných (jeden čas bylo doporučováno tento termín nepoužívat) vždy pohybujeme jen mezi tělesně postiženými na jedné straně a obtížně vychovatelnými (ach, ta terminologie!) na straně druhé. Nic mezi tím. Kde jsou neslyšící (různého stupně postižení od nedoslýchavosti přes zbytkaře po totální ztrátu sluchu a přidejme i hluchoslepé), kde nevidomí (dříve slabozrací, se zbytky zraku a slepí), kde mentálně postižení (dříve retardovaní, jiné dobově zažité termíny ani uvádět nebudu, připojím ty s Downovým syndromem), kde autisté, všichni s diagnózou poruch autistického spektra (PAS) nebo ADHD (zkráceně hyperaktivní), děti s narušením komunikační schopnosti (dříve s vadou řeči), děti s kombinovanými vadami, atd., mohla bych pokračovat. Až zábavné bylo, jak se chudák moderátor snažil operovat s pojmem „nevychované děti“- brát to doslova, dala by nám integrace našich školáků a studentů neskutečně „zabrat“!

            Půlstoletí (nepřeháním!) jsem se profesně pohybovala v oblasti speciální pedagogiky. Po pravdě jsem vlastně původem ještě defektolog, čímž jsem si připomněla, že naše speciální pedagogika by měla letos slavit. V roce 1965 – ve spojitosti s politickým détente, táním, uvolněním –se československá defektologie oprostila od terminologického sovětského vzoru a etablovala se jako speciální pedagogika.Mohla bych uvést řadu konkrétních příkladů integrace uvažované, připravované i realizované, probírala jsem je často se svými studentkami na pedagogické fakultě. Když chtěly znát můj názor na integraci handicapovaných do škol tzv. běžného typu, odpovídala jsem otázkou: Koho chcete integrovat? Mohla jsem posloužit příkladem své sestry, která zemřela v necelých dvanácti letech v roce 1940. Téměř do posledních dnů chodila do „normální“ školy. Tedy – chodila. První dva tři roky  s berličkami, potom už ji maminka vozila na kočárku . Jak vím z maminčiných vzpomínek – za často trapných poznámek kolemjdoucích: Taková velká a ještě se vozí na kočárku! Ve škole, kam ji maminka zanesla v náručí až do třídy, problémy nebyly. Ani s paní učitelkou, ani se spolužáky.  Nebyly schodolezy, nebyli asistenti.Sestra prospívala se samými jedničkami. Nohy jí nesloužily, hlava ano.

            Samozřejmě nemám jen tento dávný příklad.Ty čerstvější vyznívaly různě, optimismem zrovna neoplývaly. K problematice integrace handicapovaných jsem se vyjadřovala i na stránkách různých tiskovin. Když jsem se k některým ze svých příspěvků nyní vrátila, zjistila jsem, že vlastně vůbec nezastaraly. Jako důkaz nabídnu text uveřejněný v časopise Rodina a škola někdy v polovině 90.let minulého století. Uvedu ho bez sebemenší změny, do slova a do písmene. Byl nadepsán věcně: Poznámky k integraci (postižených)

Život mi dal okusit ledasčeho a naučil mě vyznávat Churchillovo heslo, že „…v překážkovém dostihu života musíme přeskakovat ploty, když na ně narazíme“.

            Měla jsem sestru, která – než jako skoro dvanáctiletá zemřela – když ještě chodila, berličkou popoháněla bratra, aby se při sáňkování se saněmi do kopce neloudal. Toho bratra, kterého později prodělaná spála poznamenala těžkou vadou sluchu. Celý život se (nejen) profesně pohybuji mezi těmi, kdož jsou označováni jako postižení, handicapovaní, nejnověji jako osoby se specifickými potřebami. Aktuálně se zvedla značná vlna zájmu o jejich integraci, inkluzi, zařazení, začlenění do společenství lidí takzvaně normálních. Integrace se nosí, bez ohledu na to, jestli každému postiženému vždy a za všech okolností prospívá. Náznak jakéhokoliv problému je považován za absenci, nedostatek citu a lidskosti.

            Integrace postižených dětí je otázkou nadmíru citlivou. Pochopitelně, protože v prvé řadě se zde setkáváme s rodiči těchto dětí, jejichž bolest a tíha osudu utlumí každou vaši sebelépe myšlenou námitku. Na rozdíl od psychologů nevěřím, že se většina rodičů postižených dětí dobere do stádia smíření se s realitou, tj. smíření se s tím, že mé dítě neslyší, nevidí, je mentálně retardované, nebude nikdy chodit nebo se u něj některá postižení ještě kombinují. Myslím, že s tím se rodiče nikdy smířit nemohou, pouze s tímto faktem jako nevyhnutelností žijí, se snahou svému dítěti co nejvíce a co nejlépe pomáhat. Naštěstí na to nejsou sami. Mnoho jim asi nepomohou teoretikové, kteří v terminologických hrátkách čas od času zaměňuji slovíčka, odborné termíny, vymýšlejí nové, pro mentálně postižené dítě považují za nepopiratelně lepší označení „dítě s výraznými obtížemi v učení“. Postiženým dětem však nepomohou ani rodiče ztrácející cit pro realitu a míru i rozsah možného. Lze upřímně usilovat o pochopení maminky, která prohlašuje, že teprve narození postiženého dítěte přineslo vyšší kvalitu do jejího života. Tvrdí-li však maminka mentálně retardovaného dítěte, že „integrace, to je přece být spolu se svými vrstevníky a bavit se na úrovni přiměřené svému věku“, musíte zpozornět. Se svými vrstevníky se bude na úrovni přiměřené svému věku bez problémů bavit dítě na vozíčku,odstraníte-li architektonické bariéry, vjede-li na vozíku do třídy, na hřiště a nezastaví-li je obyčejný obrubník chodníku. Do jisté míry obtížnější bude situace pro dítě nevidomé, jinak komplikovaná u dětí se sluchovým postižením. U mentálně retardovaných budete muset rozlišovat: bavit se na úrovni přiměřené svému věku – jakému věku? Fyzickému = počtu let? Mentálnímu? Verbálnímu?

            Slyším-li slovo integrace, ptám se nejdříve, koho integrovat? Možnost i důsledky integrace u různých postižení jsou nesrovnatelně různé, to si při horování pro integraci ne vždy zcela uvědomujeme. A nejsem si jista, že dost promýšlíme rovněž přínos samotné integrace pro toho kterého postiženého. Ještě pamatuji doby, kdy se neslyšícím zakazovalo „štrykovat“ (dorozumívat se znakovou řečí). Vždyť přece my slyšící jsme nejlépe věděli, co oni – neslyšící – potřebují. Trochu mi to připomíná současnou situaci některých mentálně retardovaných. Opravdu se domníváte, že takový chlapec bude šťastnější, když ho denně na několik hodin posadíte do páté, šesté třídy základní školy, kde bude poslouchat něco o jmenných tvarech přídavných jmen, o fyzikálních veličinách a chemických vzorcích? Ten zmatek a nudu, čímž nahradíte jeho šťastně dětský svět, neodvrátí ani plně se mu věnující asistent ve třídě. I tak bývá integrace často chápána.

            A ještě na něco – spíše na někoho – zapomínáme: na sourozence postižených dětí. Nechci tvrdit, že žijí ve stínu, tomu je možno uvážlivou výchovou zabránit. Rozhodně však žijí v modifikovaném, ozvláštněném světě. Často jsou na ně kladena nepřiměřená, těžká psychická břemena. Nevadí ani tolik omezování kontaktů s kamarády, se spolužáky, protože se musejí víc zapojovat do rodinných aktivit. Je však důvodem k zamyšlení, vyrůstá-li chlapec s vědomím, že v dospělosti, až tady rodiče nebudou, má převzít veškerou tíhu zodpovědnosti za postiženého sourozence. To znamená zakládat vlastní rodinu s vědomím a ohledem na jeho potřeby, často značně náročné fyzicky i psychicky. Nevyrovná-li se s takovým očekáváním rodičů, odsuzuje se k životu s pocitem provinění a nesplněné povinnosti. Následky domyslete sami.

            Otázky integrace postižených nevyřešíme rychle a snadno, ostatně nejsou beze zbytku vyřešeny nikde. Snaha nevidět problémy nepomůže. V rozumné míře nemá integrace postižených odpůrce. Tu rozumnou míru náležitě vystihla na jedné z četných konferencí k tomuto tématu sestra dospělé ženy s Downovým syndromem: je třeba vidět každého postiženého jako osobitého jedince, se všemi jeho složitostmi a zvláštnostmi, zvážit jeho životní okolnosti, do jaké rodiny se narodil, s jakými odborníky se rodina hledající pomoc setkala.

            Nehledejme unifikovaná, jednoduchá řešení. Neexistují, a pokud se taková nabízejí, nebývají nejlepší. Zvažujme všechna pro i proti. A přihlédněme čas od času i ke koncentrované latinské moudrosti – Non omnia possumus omnes (Ne všichni můžeme všechno).

            Po dvou desítkách let nemám pocit, že bych měla na uvedeném textu něco měnit. Jen zkušeností přibylo.Pro odlehčení – ale i zamyšlení – přidám jednu z těch veselejších. V polistopadovém nadšení jsme hned zkraje 90.let na katedře přivítali odborníka z USA  – surdopeda (pedagog zabývající se sluchově postiženými).Přišel s nabídkou možné stáže ve Státech pro některou z našich studentek. Volba byla jasná, na cestu za oceán se chystala velice schopná studentka (což dokázala i svým dalším profesním vývojem), dokonce znalá angličtiny, což v raných 90.letech zase ještě až tak běžné nebylo. Nikam nejela! Zmiňovaný odborník z USA po návštěvě jedné z našich škol pro sluchově postižené otevřeně prohlásil: „Ne vy od nás, ale my od vás se máme co učit!“ Všechny rozhořčené uklidním, že ta vzpomínka v žádném případě není namířena proti integraci sluchově postižených. Všechno je jinak – v uplynulých dvaceti letech proběhla zásadní reorganizace těchto škol, pan inženýr Hrubý přišel s naší první kochleární neuroprotézou (ano, tak byly původně označovány dnes běžné kochleární implantáty), nepředstavitelně zasáhla technika…. K tomu všemu bych ale ráda přidala jedno stále platné polské přísloví: Lítaly husy přes moře lítaly, labutě se z nich nestaly.

            Vzdělávání dětí s nejrůznějšími handicapy nemůže být řešeno unifikovaně. Budeme se jím muset zabývat ještě podstatněji. Těch dětí totiž – bez vymýšlení všemožných diagnóz -bude přibývat. Příčiny a důvody známe, jsou sociální i zdravotní: děti se rodí stále starším matkám, lékařům se daří zachraňovat děti se stále nižší porodní hmotností, o rizicích dětí „ze zkumavky“ zatím raději nechceme nic slyšet. Veďme tu diskusi – a hlavně činy! – bez tak snadno rozdmýchávané davové hysterie. Ať se ke slovu dostanou i ti, kterým se jen neleskne slza v oku, nevezou se na vlně populismu, kteří problémy jednotlivých postižení skutečně znají,ale mlčí, třeba s myšlenkou na Karla Havlíčka Borovského: Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet, nebo chválit.


Náš problém

         Byly toho plné noviny, rozhlas i televize. A také sborovny škol. Prý nejvíc ve středních a západních Čechách. Možná bychom se měli zamyslet, proč právě tam – ale to je jiné téma. K těm údajně dvěma tisícům existenčně ohrožených učitelů si dovolím přijít se svou troškou do mlýna.

         Od nástupu na pedagogickou fakultu jsem po letech učitelování na základní škole překvapeným studentkám (i mizivému procentu studentů) na přednáškách říkávala, že pedagogika není věda, ale umění. Ve třídě, v posluchárně a kde jinde při výuce usilujete se ctí zvládnout roli toho, kdo zná a ví, co ví a snaží se to prezentovat co nejúčinněji a nejpříhodnějším způsobem. Žádná fakulta z nikoho učitele neudělá, dodávala jsem. Fakulta produkuje ne učitele, ale pedagogy. Takové ty sepisovatele suchopárných pedagogických traktátů, vyskytují se v nadměrné míře i dnes, jen s dobou obměněným obsahem. Jediné, co mi při jejich četbě napadá, je, že bych jejich autory ráda viděla v akci ve třídě nebo vysokoškolské posluchárně.

         Životem i profesně obeznámená s prostředím základní i vysoké školy jsem v 90.letech minulého století v jednom čerstvě vydaném pedagogikou napěchovaném titulu našla 36 (!) definicí pojmu UČITEL. To už jsem začala své kacířské myšlenky šířit i tiskem. A světe div se! – své milované profese ve vztahu k pedagogickým fakultám (podle mašíbla Karla Slavoje Amerlinga učitelským semeništím) jsem se především zastala. Zaslouženě. Žádná fakulta z nikoho učitele neudělá, protože ani nemůže. Učení ve smyslu výuka, vyučovací hodina je PROCES. Zkráceně se vrátím ke svému vyjádření v Dopise učitelům v Učitelských listech (1999/2000): „Přirovnávám vyučovací hodinu trochu vzletně k Picassově práci na obrazu. Picasso by vám mohl co nejpodrobněji popsat, jak ten či onen obraz maloval, co ho k tomu vedlo, jaké vybíral štětce, barvy, plátno, maloval-li nalačno či po snídani…Co platno, po všech těch informacích byste sami podobný obraz nenamalovali. Nebo snad ano? Při nejlepší snaze ze studentky učitelku neudělám. Mohu se o to jen pokoušet, nabízet jí své zkušenosti (které jsou právě jen mými, těžko je generalizovat a stejně prý jsou zkušenosti nepřenosné). Mohu se snažit burcovat studentčin vnitřní učitelský potenciál…“.Do jaké míry a jak to burcování na současných pedagogických fakultách probíhá, nechci posuzovat, generalizovat, vlastních zkušeností mám dost. Jen dodám, že silně je upozadněna pedeutologie, učeně řečeno teorie učitelské profese, nauku o osobnosti učitele. Většina frekventantů zmiňovaných fakult by nad tím termínem pokrčila rameny. Nikdy ho neslyšeli, natož aby jim někdo řekl, že existují učitelské typy, plně navázané na osobnostní rysy. Že nemusejí do třídy vstupovat s uměle vytvořenou maskou unifikovaného „ideálního“ učitele. Možná by to uvolnilo jejich kreativitu, promítlo se do pojetí výuky, do volby METOD práce ve třídě…. Všichni vědí CO , málokdo ví a zabývá se (s chutí!) tím, JAK.

         Objeví-li se potom ve třídě takový svéráz, často takzvaně  „z praxe“, nezatížený opovrhovaným „pedagogickým balastem“, vše se zdá býti vyřešeno. Jenže – ouha! Časem dojdeme do stavu, že ve školách působí tisíce nekvalifikovaných učitelů (ředitelům škol vytržen trn z paty). Nekvalifikovaných v tom smyslu, že nevlastní požadovaný „papír“ . A znovu – ten řečený papír z nikoho učitele neudělá. Pochopitelně. Stejně jako v jiných profesích, netřeba rozebírat. Jste však schopni uvést jednu jedinou profesi, v níž došlo a dochází k podobné situaci jako ve školství? Znáte profesi, povolání, kde působí tisíce nekvalifikovaných pracovníků? Když nepůjdu daleko – připustili by takovou situaci psychologové? Najdete psychologa působícího bez „papíru“ v pedagogicko-psychologické poradně? A příklad ještě zemitější: svěřili byste své auto do servisu, kde se jeho opravou bude zabývat v oboru nevyučený řemeslník? Stačilo by vám ujištění, že „…on najezdil tisíce kilometrů po dálnicích v celé Evropě, má auta rád a rozumí jim“?Myslím, že i ten autoservis volíte co nejpečlivěji, specializovaně podle značky svého vozu atd. atd. Co namítnete?

         Domnívám se, že v dané situaci lze spatřovat jeden z důvodů diskutovaného poklesu prestiže učitelského povolání. Když to může dělat každý….Tím se nechci dotknout těch, kterým se bez pedagogického certifikátu daří nacházet v práci ve třídách životní uspokojení, a to ku prospěchu svěřené omladiny. Většina z nich už ale jistě využila lhůty uplynulých deseti let k „nápravě věcí“, jak bylo stanoveno. Deset roků je dostatečně dlouhá doba, slyším-li námitky, vybavují se mi z dětství slova mé maminky: Výmluva jaká – taká, hlavně když je platná! Deset roků – no, to je čas, ono to zase nějak dopadne, ono se uvidí, to naše školství, všechno je pořád jinak… Další důkaz, jak to učitelské povolání vnímáme. Proč asi?

        Přeji všem žákům a studentům učitele, jehož vtipnou a výstižnou charakteristiku jsem našla v článku Dr. Bořivoje Brdičky – „úkolem učitele je přivést žáka k úspěchu….dokonalý učitel – umělec, herec a digitální domorodec“. Přidám obrozenecké – Cesty mohou býti rozličné, však vůli mějme všichni rovnou (J.Kollár).

 

 

 

Dopis učitelům Učitelské listy 119/2000