Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Listopad 2014

Pamětníci

       „Pane bože, proč já tolik pamatuju“ – povzdechnu si často nad informací čtenou, slyšenou či viděnou nejen v médiích, podávanou zkresleně, černobíle, subjektivně, někdy i zlovolně, prostě v rozporu s realitou, jak si ty děje, ty události sama pamatuji, jak jsem je zažila, prožívala a později o některých z nich i se zájmem hodně načetla. Pavel Tigrid měl kdysi prohlásit, že historie je ohlodaná kost. Hlodá se čím dál víc. Pochopitelně a přirozeně, ale obávám se, že i jinak.

             Už vícekrát jsem se zmiňovala o velmi aktivním společenství sdružujícím se pod označením Živá paměť. Oficiálně se jedná o Kontaktní centrum pro oběti nacismu a mezigenerační dialog. Zcela mimořádný je právě ten tolik potřebný mezigenerační dialog, který v naší pobočce letos zajišťuje – kromě dalších mladých lidí – sympatická Luisa, takto maturantka z hanzovního města Hamburk. Pobývá mezi námi, narozenými před válko (v tomto případě druhou světovou) nebo během ní. V jaké době jsme my, tzv .obyčejní lidé, prožili převážnou část svých životů, netřeba vysvětlovat. Dnes nás označují jako seniory, důchodce, dříve narozené… K německým rentiérům se řadit nemůžeme. Mohlo by být hůř, rusky – latinkou přepsáno – bychom byli „ v otstavke“ podle slovníku v penzi, ve výslužbě, v důchodu, ti ruštiny znalejší vědí, že je to označení pouze pro vojenské důchodce . Po besedě s polskými vrstevnicemi jsem se zhlédla v jejich termínu emeritka.

            Po vydařeném literárním čtvrtku se chystáme připomenout si události listopadu 1989, co si pamatujeme z těch dnů i časů předcházejících, jak vše probíhalo v našem městě, nějakých dvě stě padesát kilometrů od Prahy. Já jsem tu dobu prožívala mezi studenty na univerzitě. Jako učitelka ZŠ pro vadně mluvící jsem po třech neúspěšných pokusech uspět v konkursu byla srozuměna s výlučně externím vysokoškolským působením, když se v lednu 1986 ozval telefonem vedoucího katedry. Na mou předchozí zkušeností nabytou námitku, že „… ale nejsem ve straně“, se mi dostalo ujištění „….to nevadí, my už máme tak silnou stranickou buňku, že si vás můžeme dovolit“. Tak se stalo, že jsem se v pondělí 20.listopadu 1989 – po víkendových událostech v Praze – bez váhání vydala na rychle svolané shromáždění akademické obce – tedy vysokoškolských studentů a jejich vyučujících – do sportovní haly. Nezapomenu, jak jeden z mých kolegů zrovna urgentně musel k lékaři. V průběhu nastalých dní jsem na shromáždění v hale byla vícekrát, jednou i se svou tehdy čtrnáctiměsíční vnučkou v kočárku, když na mě zrovna připadly babičkovské „hlídací“povinnosti. Rychle se v situaci zorientovat, stále ještě s určitým rizikem udělat krok vpřed, vystoupit z davu s větou podporující revolučně naladěné studenty – to byla záruka další nejen akademické kariéry. Zažila jsem to a pamatuji.

          Pamatuji, že již před 28.říjnem, datem spojeným se vznikem Československé republiky, byl na univerzitě cítit jistý neklid. Mou přednášku s omluvou přerušily dvě kolegyně, mateřsky oslovující vysokoškoláky, aby se nenechali v nejbližších dnech zlákat k účasti v nějakých nepřístojnostech, které by mohly nepříznivě ovlivnit další průběh jejich studia. Straníci mezi mými spolupracovníky byli dokonce pověřeni, aby se vmísili do davu, kdyby případně mělo dojít k podezřelým aktivitám. „Přece tam nebudu stát vedle nějakého chartisty“, zaprotestovala jedna z kolegyň. V pondělí 27.listopadu 1989, v hodině vyhlášené generální stávky, pak stála vedle mě na zaplněném náměstí s plackou Občanského fóra na klopě. Dnes vím, že jsem se měla – jako jedna ze tří nestraníků na katedře – ozvat: „Děvče, co tady chceš, tady opravdu nemáš co dělat“. Říkala bych to zbytečně, takových tam bylo víc. Spíš hodně. Svou roli určitě sehrálo také to, že jsem ty dny prožívala s nadšením a nadějí, osobní i profesní. Ve svaté naivitě, jak budeme moci měnit vše k lepšímu i v našem oboru, jsem iniciovala schůzku s –v té době ještě  docentem – Zdeňkem Matějčkem. Vyrazili jsme za ním do Prahy autem, ve snaze nepromeškat ani minutku. Vynikající dětský psycholog Zdeněk Matějček nás přes hektiku dění přijal s vlídností, na kterou jsem u něho byla zvyklá z doby naší spolupráce na televizním pořadu o vývoji dětské řeči. To jsem ještě nemohla listovat v knize Tak zvané zlo, Mladá fronta ji v edici Kolumbus vydala teprve v roce 1992. Její autor Konrad Lorenz (1903 – 1989), zakladatel moderní etologie (nauky o chování zvířat), nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu na s.217 píše: „Krátce, jak říká krásně jedno ukrajinské přísloví: Vlaje-li prapor, je rozum v troubě! (Jak aktuální! Politicky i sociologicky, lingvisticky.Našinci by to dnes jistě formulovali v plurálu a jinak, v tomto případě přiléhavěji).

         Dostali jsme svobodu. Nějak si málo uvědomujeme, že podle filosofa Isaiaha Berlina (1909 – 1997) je třeba rozlišovat svobodu negativní (svobodu „od něčeho“ – od tyranie, vměšování) a svobodu pozitivní (svobodu „k něčemu“, svobodu k tomu, co člověk chce, např. možnosti v oblasti seberealizace). Já už mám seniorským věkem vyslouženou tzv. Narrenfreiheit, úlevnou možnost dovolit si říkat v podstatě cokoliv (lidé z mého okolí potutelně dodávají, že to jsem dělala vždycky). Nebojím se textu, muziky a lidí spojených s písní Svatopluka Karáska Say No to the Devil, jak jsem si přečetla v jednom blogu. Jen – jak doba postupuje – nabývám víc a víc pocitu, že opět je někdo „rovnější mezi rovnými“.

            Přes svůj věk se stále snažím dění kolem sebe porozumět, hledám a studuji autority, probírám se knihami nejen těch, s nimiž souzním. V posledních týdnech to byl kupříkladu Otevřený deník Jana Vladislava (více než tisíc stran z pera předního chartisty)) a zcela neprogramově – ale jsem tomu ráda a tu knížku si určitě koupím, bezpochyby bude brzy v Levných knihách – Vzpomínky a zamyšlení Michaila Gorbačova. Po nocích teď  – na doporučení svého vnuka – žasnu nad erudicí Floriana Illese (1913 – Léto jednoho století) a v košíku, kam odkládám knihy vypůjčené z knihovny, mě čekají Náměsíčníci – Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce. V knihách nehledám příběh, v narativním a aktuálně módním smyslu slova,kdy „příběh“ musí mít i sýr, který kupujete, hledám ani ne tak poučení, spíše vysvětlení a souvislosti. Vysvětlení a souvislosti toho, co mě obklopuje.

         Nemíním přikládat polínko k současnému probírání a propírání slovního projevu hlavy státu. Jen se divím, že se divíme. Vulgarismům se vyhýbám, a to bez zvláštního úsilí, nedá mi to žádnou práci. Kde jsou doby, kdy jsem se kuchařek ve školní jídelně rozverně zeptala „co že to čuchtají“, a dodnes mi zní v uších jemná výtka ředitele školy, že „ paní kuchařky snad nečuchtají, ale vaří“. Sebevědomí svých kluků – osmáků tvrdě podkopané vadou řeči (koktavostí) jsem podezdívala připomínkou, aby si z nějakých posměšků nic nedělali, protože „pár volů se vždycky najde a jed dal bůh jen hadům, vyšší živočichové ho nemají“.Tyto formulace by bylo možné považovat za primitivní způsob v současnosti zaváděné desenzibilizace. I když jsem učila převážně hochy pubertálního věku, často z oblasti rozhodně ne jemnocitem oplývajícího Ostravska, na problémy s vulgárním vyjadřováním se nepamatuji. Možná ještě jedna – úsměvná – vzpomínka. To když jsme – nevím jak – narazili na slovo šlapka(rozuměj:starší češtinou lehká, povětrná ženština). Aniž jsem stačila zareagovat, s odpovědí na dotaz mě gentlemansky zastoupil jeden z kluků slovy: „Počkej, já ti to potom vysvětlím“. Projděte se našimi ulicemi, poseďte v hlučící(!) kavárně, vulgární výrazy, nejen obhroublá, ale přímo sprostá slova jsou úplně běžná! Mluví tak vysokoškoláci studující i graduovaní, mluví tak – zcela bez ostychu a bez zábran – mladé ženy na ulici. Když slyším, jak je ten či onen zase nas….., jak se na to vys….,děláš si ze mě pr…., myslím na jejich děti. Na chodbách pedagogické fakulty jsem až do roku 2011 myslela na žáky, které budou učit studentky, jež má přítomnost nijak neomezovala v – řekněme – jadrném vyjadřování (dříve jsme tomu říkali „mluví jak dlaždič“). Ostatně většina politiků, veřejných činitelů a novodobých celebrit krátce po prezidentově „výrazové aféře“ bez problémů přiznávala, že užitý slovník jim naprosto není cizí, ovšem vědí, kdy ho použít, tak v soukromí nebo…Co to znamená? Přetvařují se, vstupují do určitých rolí podle toho, jak a kdy míní manipulovat s oslovenými, naslouchajícími. Stačí nám to?

            Hrubému, ordinérnímu vyjadřování jako produktu a svědectví vlastního myšlení podléhají i ti, od nichž byste to opravdu nečekali.Chodím pravidelně do jedné kavárny,mám tam rezervované místo, vlídná studentská obsluha už ví, co mi k četbě novin přinést. Nevím, jestli budu na setkání přátel z kruhu Živé paměti v rámci vzpomínání na listopadové události roku 1989 schopna přečíst , jak se o těch, kteří své životy neprožívali v blízkosti disidentů nebo chartistů , vyjadřuje vysokoškolský profesor Martin C.Putna. Ve svém pravidelném sloupku uvedeném v Lidových novinách ze dne 12.11.2014 pod titulkem Stará veteš  kromě jiného napsal: „…v době kdy velká část národa mlčela, čuměla v televizi na Bohdalku, žrala ovar a přikrádala si na svoje chrobáčí kuličky trusu… to potřebuje svědomí žráčů ovaru“. Proč tolik zloby, hrubosti, nenávisti, až křeče? Nesvědčí podobné vyjadřování spíše o něčem v duchu známé sentence, že urážky jsou zbraní slabých?

            Kde hledat kořeny zhrubnutí společnosti? Bude to mozaika příčin. Jeden z možných kamínků se mi pojí se jménem opravdu kultivovaného, noblesního člověka, jehož pravidelná páteční rozhlasová Zamyšlení na Českém rozhlase 6 (předtím na Svobodné Evropě) jsem si nenechávala ujít. Tu příležitost jsem měla až do roku 2011,kdy krásný člověk – s krásnou barvou hlasu – Jiří Ješ -zemřel. Krátce před smrtí vstoupil do Síně slávy Českého rozhlasu. A hned od roku 2011 je skutečným osobnostem rozhlasové žurnalistiky udělována Cena Jiřího Ješe. V roce 2013 ji získal bohužel již také zesnulý Petr Příhoda, který by se jako vyučující lékařkou etiku k hrubostem nikdy nesnížil. První nositelkou Ceny Jiřího Ješe je byvší komentátorka ještě mnichovského rozhlasu Svobodná Evropa Lída Rakušanová.

            Jiří Ješ se narodil v roce 1926 v rodině společensky a podnikatelsky blízké rodičům Václava Havla. Jako vysokoškolský student byl v únoru 1948 aktivním účastníkem průvodu těch, kteří se snažili dojít na Hrad varovat prezidenta Beneše před nastalým nebezpečím. Byl vyloučen ze všech vysokých škol v Československu a po neúspěšném pokusu o přechod státní hranice prožil několik let v komunistických kriminálech. Po propuštění – a vyhoštění jeho rodiny do pohraničí – se „našel“jako organizátor kulturního života, nejen v Liberci. Nebylo divu, že si Jiřího Ješe v roce 1991 Václav Havel zvolil za jednoho ze svých poradců. O tom, že jako protokolární úředník působil Jiří Ješ jen krátce a proč tomu tak bylo, jsem se dozvěděla přímo od něho na besedě s tímto vynikajícím člověkem. Datum tohoto setkání můžu uvést zcela přesně, protože je mám s podpisem autora uvedené v jednom z vydaných souborů jeho rozhlasových komentářů. Bylo to 19.listopadu 2000 a na besedě se mnou byla opět moje – tenkrát ale už dvanáctiletá – vnučka. Myslím si, že děti mají mít vzory, to se teď však moc nenosí, nebo ve velmi karikované podobě.

         Respektovaný filosof, biolog a spisovatel, kromě jiného pravidelný účastník Ekologických dnů Olomouc (EKO) ,prozíravý a vtipný glosátor našeho společenského dění Stanislav Komárek se jako emigrant v 80.letech setkával ve Vídni s reprezentanty odporu proti stávajícímu režimu v Československé republice. Při četbě novinového záznamu z nedávného setkání u „kulatého stolu“ pořádaného u příležitosti blížícího se výročí listopadových událostí roku 1989 jsem se mohla zasmát nad vzpomínkou Stanislava Komárka. Poznamenal, že na ty schůzky si vždycky bral sako a košili s kravatou, protože nevyznával přesvědčení: Komunisti se myjí, tak my se mýt nebudeme. Kdo se rozpomene na neformální oblečení Stanislava Komárka na zmiňovaných EKO, ví, že s tou kravatou a košilí se srovnával se značnými potížemi.

         Sáhla jsem v těchto dnech, inspirována novinovým expozé vysokoškolského profesora Martina C.Putny, do své knihovny. V záznamu rozhlasového komentáře Je to ještě kultura? vysílaného Českým rozhlasem 6 dne 10.září 1998 Jiří Ješ kromě jiného řekl: „ Nezapomeňme, že i začátek našeho politického disentu byl předznamenán vyhlášením boje za práva skupiny Plastic People of the Universe zpívat veřejně slova pobuřující nejen komunistické funkcionáře svou hrubou obscenitou….Tento styl byl pak s naprostou samozřejmostí vydáván za legitimní kulturu disentu, jejímiž protagonisty se kromě již zmíněné kapely stávaly poněkud výstřední osobnosti, pro něž byly příznačné přezdívky, které si samy dávaly, jako třeba Magor, Čuňas a podobně. Na tradiční kulturu tito lidé pohlíželi s pohrdáním a jen s jistým sebezapřením přijímali i folkové zpěváky, kteří však nakonec přece jen ovládli pole a právě oni a nikoliv nekultivovaní kulturtrégeři vytvářeli kulturní pozadí listopadových událostí. Bohužel, na kulturních stránkách novin se zprávám o davových extázích dostává dnes skoro více místa než ostatním vskutku kulturním disciplínám. A tak i pondělních Lidových novinách na stránce s výrazným označením „kultura“ vidíme hned na čelném místě článek s velkým titulkem: „Trutnov patřil rockové hudbě, alkoholu a drogám“. A v záhlaví čteme, že právě přemíra alkoholu a drog, jichž si návštěvníci dopřávali, místy překrývala hudební stránku podniku. Ulicemi se prý toulaly stovky skupinek rockerů v nejrůznějším stadiu opilosti….drogy byly podle autora zprávy Lidových novin nabízeny téměř na každém kroku a už po prvním dnu festivalu se celý areál proměnil v jedno velké smetiště. V neděli už prý bylo odpadků po kotníky…Přitom letošní ročník tohoto festivalu rockerské neřesti byl věnován Chartě 77, takže blízko se zdržující náš první chartista, dnešní první občan tohoto státu, se přijel podívat ze svého nedalekého Hrádečku…..Stojí také za otázku, zdali trutnovský rockový festival se všemi svými průvodními jevy patří ještě na kulturní stránku seriózního deníku, či zdali to není spíš záležitost sociální a vzhledem ke svému chartistickému předznamenání a k přítomnosti prezidenta republiky i záležitost politická“.

          Jiří Ješ by jistě nesledoval ani nekomentoval všechny ty ohlupující seriály nabízené naší televizí. A kdyby přepnul na ART, kulturní „čtverku“ (někdy až trochu snobskou)? Proti gustu žádný dišputát, čteme už v Babičce. Je ale nutné a potřebné kulturu undergroundu prosazovat tak vehementně? Troufli byste si ozvat se?

          Těm, kteří se s takovou nadřazeností dívají na nás, co jsme za minulého režimu podle nich jen „čuměli v televizi na Bohdalku a žrali ovar a přikrádali…“, bych ráda připomenula známá slova Bertolda Brechta: „Pomněte, až přijde řeč na naše slabosti, i temné doby, jíž vy jste unikli“. Už méně známá je jeho jiná myšlenka:„Za námi leží obtíže hor. Před námi leží obtíže rovin“. Zvládneme je?

 PUTNA,M.C.   Stará veteš. Lidové noviny, 12.11.2014

JEŠ, J. …hovořil Jiří Ješ. Rozhlasové komentáře 1997 – 1999 (II). Praha: Brána, 2000.

                          ISBN 80-7243-067-X.

JEŠ, J.   Hovořil Jiří Ješ. Rozhlasové komentáře z let 2003 – 2006. Praha: Radioservis,2007.  

                          ISBN 978-80-86212-55-5.

LORENZ, K.  Takzvané zlo. Praha: Mladá fronta, 1992. ISBN 80-204-0264-0.

VLADISLAV, J. Otevřený deník 1977 -1981. Praha: Torst, 2012. ISBN 978-80-7215-443-2.

GORBAČOV, M.  Můj život. Vzpomínky a zamyšlení.  Praha: Euromedia Group, k.s. –

                         Ikar,  2014. ISBN 978-80-249-2359-8.

ILLIES, F.   1913 – Léto jednoho století.  Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7294-870-3.

CLARK, CH.   Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce. Praha: BB/art s.r.o., 2014.

                      ISBN 978-80-7461-461-3.