Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Nadějné vyhlídky?

         Ve vysokoškolských posluchárnách pedagogické fakulty jsem se pohybovala více než čtvrtstoletí, v letech 1986 – 2011. Občas se tam ještě krátkodobě vracím. Není tedy divu, že mě zaujal článek Bořivoje Brdičky –    Má prezenční výuka na VŠ vůbec ještě smysl? Mladší mi třeba neuvěří, ale pojednané studium MOOC (Massive open online courses) pro mě není neznámou novinkou. Kliknete-li na různé odkazy, možná vás trochu zarazí tuto formu studia zbytečně dehonestující až expresivně formulované slogany jako Your brain really, really wants to be smarter (nevyskytovaly se podobné duchaplnosti při nedávných volbách?).

            Změna je základní zákon života a jistě k ní dochází a nutně bude (musí) docházet i v pojetí prezenční vysokoškolské výuky. Jen se obávám, aby se nenaplnilo motto životních pesimistů přesvědčených, že každá změna vede jen k horšímu. Zatím v našem školství nenastaly změny, které přesvědčivě vizionářsky proklamoval nepřesvědčivý lektor čtyř prázdninových seminářů, kterých jsem se v roce 2011 zúčastnila ze zájmu seznámit se s novými metodami ve výuce. Navzdory takto ohlášenému tématu seminářů jsem se o žádných nových metodách nic nedozvěděla. Semináře byly v podstatě apoteózou práce s internetem, a to od návodu, jak se naučit skládat tričko po přehršel adres, na které kliknout. Vše paradoxně pod heslem „Nauč mě myslet“. Když onoho pána vídávám v médiích, kde vystupuje v roli experta na školskou problematiku, vzpomenu na jeho věštby s výhledem do blízké budoucnosti českého školství. Do pěti let – psal se rok 2011 – se měly v našich školách prosadit trendy outsourcingu, ad hoc týmů, školní budovy měly osiřet a vzdělávání se mělo stát byznysem. Moc času už na naplnění oné „pětiletkové“věštby nezbývá. Takovým lidem pomáhá pasivita mlčící většiny (učitelstva).

            Slabý odvar toho – dá se říci – byznysu jsem zažila. Tím se již dostávám k tématu další existence/neexistence prezenční výuky na vysoké škole, v mém případě na pedagogické fakultě. Nic proti přejmenování denního a dálkového vysokoškolského studia na prezenční a kombinované, vždyť podle Shakespeara „co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně“. Přibylo studium distanční, aktuálně se setkáváme také s termínem studium denní, opět i dálkové atd. Vedle tradičních vysokoškolských skript  vyvstala najednou potřeba písemných elaborátů v mé praxi označovaných jako materiály pro distanční studium, modifikovaně studijní opory, distanční texty. V realitě to měly být studijní texty eufemisticky řečeno studentům (kombinovaného, distančního, dálkového) studia velice „friendly“, tedy přívětivě nakloněné, přizpůsobené, v realitě co nejjednodušší, vykostěné. Autor – vysokoškolský učitel, jak známo nijak oslnivě finančně saturován – sepsáním takového textu získával možnost jistého přivýdělku a také žádoucí „čárky“ do vykazované publikační činnosti. Nejsem – na rozdíl od vysokoškolských skript – autorkou ani jednoho takového výukového materiálu. Ne že bych nedokázala sestavit text například s minimem souvětí. Hůř bych redukovala počet cizojazyčně formulovaných odborných termínů. Jsou nejen jazykem každého oboru, navíc usnadňují orientaci v zahraničních odborných publikacích . Studentkám logopedie jsem to ve zkratce ukazovala na slovenštině prezentací českého termínu huhňavost souběžně se slovenským fufnavosť. Odborný termín rinolálie/rhinolalia řeší vše, včetně práce s odbornými logopedickými publikacemi např. v preferované angličtině. Jsem schopna dílčí logopedickou problematiku shrnout do kratšího pojednání, ale rozhodně bez následně požadovaného dodatku, za kolik že minut byste měli výše uvedené penzum studijně zvládnout. Asi nejmenší odpor ve mně vyvolával požadavek završení dané kapitoly shrnutím ve smyslu „…po nastudování dané problematiky byste měli být schopni…“ K sepisování takto „přežvýkaných“ údajně vysokoškolských studijních materiálů jsem se nikdy nesnížila. Pochopitelně nacházely a nacházejí v řadách exponovaných studentů horlivé zastánce, ale to je právě na nich to nejhorší. Ne tento způsob léta, ale tento způsob vysokoškolského studia zdá se mi poněkud nešťastným. Obávám se, aby v článku Bořivoje Brdičky zmiňované MOOC (Massive open online courses) nesledovalo obdobnou stopu. V tom případě by jako náhrada (či vývojový trend) prezenčního studia na pedagogických fakultách bylo nanejvýš nežádoucím.

             Učila jsem ráda a se zaujetím. Na pedagogickou fakultu jsem přišla po mnoha letech praxe na základní škole. Určitě to bylo znát. Ohlížím-li se, jsem přesvědčena, že to nebylo na škodu. Akademici by mi zřejmě vytkli podstatné stírání rozdílu mezi přednáškou a seminářem.Vysokoškoláky považuji za gramotné, netřeba jim tedy předčítat ze skript, později – jak šel čas – z power pointové prezentace, kterou lze ostatně studentům (zůstanu u maskulin) rozeslat mailem. Základ je v interakci,v diskusi, které jsem se však dožadovala a domáhala s velkými obtížemi. Nebylo to zvykem. O to zažitější byly nejrůznější testy,na kteroužto praxi jsem zase nepřistoupila já. Nebylo mi vždycky hej. Ještě mám někde seznam asi jedenadvaceti knižních titulů, které na první pohled neměly nic společného s předmětem, který jsem učila.Proč by měla budoucí logopedka (tady je femininum zcela na místě) číst něco třeba o panu Kaplanovi, který má třídu stále rád, nebo Těšitelové O češtině v číslech, Blažka a Olmrové Krásu a bolest, knížku lingvistky Květy Koževnikové Aby řeč nestála …Každý z těch jedenadvaceti knižních titulů měl své logopedické opodstatnění,o kterém se tady nebudu rozepisovat.Seznámit se s těmito knihami a umět o dvou třech z nich (vybráno číselným losem) pohovořit – to byl můj požadavek k udělení zápočtu. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že studentky všechny opravdu přečtou. Byla jsem předem skromně smířena s tím, že ty knihy alespoň vezmou do ruky, promluví si o nich s kolegyněmi, v podstatě se dostanou k typu, k povědomí o existenci literatury, o níž v souvislosti s logopedií (tedy výchovou řeči) předtím neuvažovaly. V zápočtovém pohovoru jsem pochopitelně poznala, jak se věci skutečně mají. Šla jsem tak daleko, že jsem vstřícně studentkám pomáhala, jak danou situaci zvládnout – to znamená ve chvilce se kurzoricky probrat určitou knížkou, zorientovat se v ní, najít zajímavou pasáž…a o té potom mluvit (hlavně u žádné zkoušky či zápočtu nemlčte!). Studentky – budoucí učitelky – se tak učily  MLUVIT! Pro mnohé na vysoké škole celkem vzácná příležitost, jestliže – jak se mi svěřily – za celý semestr nepodstoupily v některém předmětu ani jedinou ústní zkoušku – vše „odzkoušeno“ testem, čemuž já slovy své tehdy gymnaziální vnučky říkám „dlouho nebylo Bé, dáme Bé“. I když otužena praxí na základní škole, kdy jsem si z nějakých osnov hlavu moc nedělala , přednostní byly potřeby „mých osmáků“, s oním seznamem literatury k zápočtu jsem s mírným mrazením v zádech očekávala nějakou stížnost z řad studentstva (především kvůli skladbě seznamu). Nestalo se. Tehdy – na počátku 90.let – mě toho pocitu zbavila Jiřina Šiklová. Po návratu z amerických univerzit psala, jak tamější studenti musejí pravidelně zpracovávat – myšlenkově i písemně – stohy literatury. Vida, řekla jsem si, vlastně jsem ten trend v jistém smyslu u nás předběhla. To u aktivity Univerzity Hradec Králové posvěcené akademickou vrchností, k níž jsem se s chutí připojila, nebyla žádná obava na místě. Akce nesla název „Zkouším to jinak“ – kdo si na ni ještě vzpomene? Krátce řečeno – na přednášce jsem prezentovala určité téma spolu s nabídkou seznamu příslušné odborné literatury. Studenti si měli problematiku sami nastudovat, na dalším setkání přijít se svými dotazy,problémy, nejasnostmi, které bylo možné neprodleně probrat, ale z větší části mi sloužily jako podklad pro zpracování následné přednášky, kde jsem se věnovala již jen sporným nebo obtížnějším otázkám dané problematiky. Základem byla aktivita studentů, interakce, opět založená na slovní komunikaci, na schopnosti formulovat problém, diskutovat. Vzpomínám si na hodně aktivní studentky, ale větší část se „vezla“. Chtělo to delší čas, vyzrávání studentstva. Dali jsme jim k tomu na vysokých školách příležitost? Nejvíce prostoru ke komunikaci bylo u kolokvií, formy vysokoškolského rozhovoru, jak se obšírněji dočtete již v Ottově slovníku naučném. Brala jsem to doslova, vždy s trojicí studentek vzájemně reagujících na dané téma. Nezaměňovala jsem kolokvium ani za test, ani za klasickou vysokoškolskou zkoušku.

       Je evidentní, že vše, co jsem „zkoušela jinak“, bylo – pro studentky i pro mě – časově náročné. Pravděpodobně to byla také jedna z příčin, proč jsem se pracovně plně soustředila na svou mateřskou pedagogickou fakultu, netříštila své síly působením na více vzdělávacích institucích. Prostě bych to nestíhala. Je otázkou – cui bono? Měla jsem stále na mysli slova pana profesora Františka Kábele (některým ho připomenu jako autora oblíbeného Brousku pro tvůj jazýček): „Speciální pedagog, logoped je poslední nadějí rodičů dítěte s nějakým postižením. Lékař konstatuje, že dítě neslyší, nevidí, je mentálně retardované. Co z dítěte bude, je plně v rukou především speciálního pedagoga, logopeda“. Můžete se pak ve výuce spokojit s nějakým testem, výukou založenou na nonverbální komunikaci?

         Učitel je řečový profesionál. Počítá s tím forma studia MOOC (Massive open online courses), která by případně měla nahradit zpochybňovanou formu prezenčního studia na pedagogických fakultách? Řeknou k tomu své slovo mí mladší kolegové? Ráda o jejich názorech popřemýšlím.

 

 


    hodnotil 1 uživatel

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.