Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Co rozhoduje?

         Chodila jsem tam jako školačka, po půlstoleté přestávce se tam vracívám v seniorském věku. Míním tím budovu, na jejímž balkoně je právě upevněn transparent s nápisem Týden knihoven. V kupce posledně vypůjčených knih jsem si přinesla jednu, kterou byste si klidně mohli vzít s sebou na cesty, třeba jako čtení do vlaku, místo v zavazadle by nezabrala, vahou zbytečně nezatížila. Svým obsahem by však mohla – a měla – ve vaší mysli zanechat podstatnou stopu, a to nadlouho, i proto, že je až překvapivě aktuální. Kdybych ještě učila, věděla bych, co si s onou knížkou počít ve třídě,ve studijní skupině, a tu příležitost bych určitě nepropásla.

         Zápisků a vzpomínek přeživších holocaust a děsivé válečné roky jsem přečetla bezpočet. Jedno mají společné: navzdory prožitým hrůzám v nich nenajdete zlobu, nenávist, pomstychtivost. Paradoxně jsou nejlepší učebnicí a svědectvím o síle lidského ducha, ušlechtilosti. Je tomu tak i v Opožděných vzpomínkách Eveliny Merové, která píše:„…jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti“. Něco jen krátce o autorce, nejlépe citací z přebalu její knížky: „Evelina Merová se narodila v roce 1930 v Praze do asimilované židovské rodiny…osvobození Evelinu zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Ujme se jí vojenský lékař, který ji adoptuje…následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, s novou identitou a starými vzpomínkami…se svým traumatem zůstává sama.…jako rámec vyprávění tu slouží válkou zničený a posléze znovu budovaný Leningrad. Židovství je třeba utajovat, protože ve stalinském režimu je cejchem. Denní život určuje ideologie, bída vydávaná komunistickým režimem za blahobyt a všudypřítomný strach. Prožívá však velké soukromé štěstí s manželem a dětmi“.

            Četba knížky Opožděné vzpomínky se mi velmi aktuálně propojila s novinovým článkem uveřejněným v příloze Orientace v Lidových novinách ze 4.října 2014. Je nepochybné, že článek nadepsaný Film jako nástroj terezínské lži se Ester Gerové, prohlašující se za publicistku, stylisticky a žurnalisticky příliš nepovedl. Nějak mi připomněl dobu, kdy jsme v hodinách češtiny „na základce“ ještě psávali kompozice. O to více se mi propojil s knížkou Eveliny Merové. Ne proto, že evokuje konkrétní reálie vzpomínané rovněž v Opožděných vzpomínkách. Novinový článek reflektuje říjnovou konferenci v Terezíně pořádanou pod heslem „Filmy z ghett a lágrů: propaganda – motáky – historické prameny“. Jedná se o velmi závažný problém, jak nakládat s propagandistickými filmy z období druhé světové války. Po jejím ukončení jich bylo přes dvě stě zařazeno mezi zakázané, tzv. vorbehaltsfilme. Cituji: „Nejvyšší velitelství spojeneckých sil je zabralo v roce 1945 ve všech čtyřech okupačních zónách Německa. Striktní podmínky je dovolují uvést jen tehdy, když jsou uvedeny a promítány s navazující diskusí….dodnes jich zůstává pod restrikcí čtyřicet čtyři, většinou se jedná o celovečerní filmy.Terezínský film Kurta Gerrona (Vůdce daroval Židům město, s původním názvem Terezín. Dokumentární film ze židovského sídelního území) mezi nimi však není, jelikož se nikdy nepromítal masovému publiku…zákaz nyní už fungovat nemůže, pokud má film na serveru YouTube třeba 107 000 zhlédnutí“.

            Na uvedené konferenci vystoupil v diskusi osmdesátiletý režisér Juraj Herz. Je autorem hraného filmu z prostředí terezínského ghetta Transport z ráje. Má osobní tíživé zážitky a zkušenosti z koncentračních táborů Ravensbrück, Sachsenhausen a Osvětim. Hovořil o své zkušenosti z natáčení dalšího koncentráčnického filmu Zastihla mě noc v šedesátých letech. Autorka novinového článku uvádí: „Svěřil se mi, že do něj angažoval osm set polských žen – nehereček. Rozdělil je do dvou skupin, přičemž v jedné hrály ženy vězenkyně a v druhé esesačky. Herz mi řekl: Ač byly všechny ženy z jednoho města, za den za dva jsem zjistil, že ta skupina hrající esesačky se cítila povýšena nad svými přítelkyněmi v koncentráčnických oděvech. Nastalo pohrdání. Tady jsem viděl, co udělá s člověkem uniforma“.

            Uniformou nemusí být vždy jen vojenský mundúr. Uvědomujeme si, kolik „uniforem“ – oblečením i smýšlením – vyznávají naši žáci a studenti, mladí lidé? S tím vědomím se potom jinak čtou závěrečná slova Eveliny Merové v její knížce Opožděné vzpomínky: „Zdá se mi strašné, že se zase vyskytují nacisté, kteří smějí hlásat rasovou ideologii, pochodovat po ulicích, setkávat se na povolených shromážděních, nad nimiž dokonce kvůli „zachování pořádku“ bdí policie. Politici se občas před kamerami rozhořčí, ale propříště se nic neděje, znalci se dohadují nad výkladem té či oné pasáže rasistické písně, další experti posuzují, jestli se u nášivek jedná o fašistické emblémy nebo o volné ztvárnění neurčitých motivů. Na „soukromých“ koncertech za účasti desítek osob smí zaznívat rasistický hnus, ale jen v uzavřené místnosti! Pod jejími okny hlídkuje za peníze daňových poplatníků policie, a když už je zpěv k nepřeslechnutí a novináři přítomní, občas i produkci ukončí. To vše už tady jednou bylo. Nevinný začátek, pochod k jedné mnichovské pivnici, hulákání, písně, jejichž dikce se podobá štěkotu – a lhostejný dav. O deset let později již tu byly lágry, plynové komory a krematoria“.

            Mluvíme o tom se svými žáky, studenty? Dáváme jim otevřeně najevo svůj postoj, co si o tom všem myslíme? Jsme-li pro ně autoritou (třeba v daném věku na oko pochopitelně nepřiznávanou), děláme hodně. V knížce Opožděné vzpomínky o takových autoritách – v nesrovnatelně jiných podmínkách terezínského ghetta – píše Evelina Merová: „ Hlavní vychovatelkou byla Ella Pollaková, které se říkalo Tella. Ale český výraz „vychovatelka“ či „opatrovnice“ se nepoužíval, veškerá označení a funkce byly německé a my jsme si je jen počešťovali. Z „Betreuerin“ se tak stala „betreuerka“…..začátky byly těžké nejen pro nás děti, ale zřejmě také pro naše betreuerky. Nejednalo se o mladé ženy s pedagogickým vzděláním a s praxí podloženou zkušenostmi. Do našeho  kinderheimu přišly děti velmi rozdílné, z různých společenských vrstev, z vesnic i z velkých měst…naše milé betreuerky se daly do těžké a namáhavé práce na stmelení našeho budoucího kolektivu…naše vychovatelky si přály, abychom i v neradostných podmínkách Terezína vedly hodnotný a zajímavý život, něčemu se naučily, abychom se k sobě chovaly kamarádsky a tělesně i duševně se dobře vyvíjely. Vedly nás k tomu, abychom se samy chtěly zdokonalovat po mravní stránce. Předsevzetí to bylo ušlechtilé, podmínky ovšem nebyly odpovídající: nedostatek místa, málo jídla a ve špatné kvalitě, naprosto nedostatečné hygienické podmínky. K tomu nacisté zakázali, abychom se učili. Betreuerky tudíž musely vyvinout hodně úsilí, odhodlanosti a obětavosti a zároveň i velkou míru pedagogického důvtipu, vynalézavosti i taktu, aby to, co si předsevzaly, mohly také uvádět v život“. V děsivém prostředí terezínského ghetta  čtrnáctiletá Lenka Lindtová píše do památníku kamarádce Anně Flachové: „ Člověk je na světě, aby konal dobro. Kdo to nedělá, nemá právo být člověkem. Chceš-li splnit poslání člověka, řiď se jen, jak tě Tella vychovala a co ona by v tvém případě dělala. Myslím, že je to nejneomylnější člověk, kterého jsi dosud poznala. Lenka Lindtová, 15. října 1944, Terezín.“ A Evelina Merová dodává: „Krátce nato odjela Lenka s transportem do Osvětimi. Nevrátila se. Byla to vážná, inteligentní dívka. Přátelily jsme se a věnovala mi dvě ze svých básní“.

            O nastudování dětské opery Brundibár přímo v prostředí terezínského ghetta se často píše. Jak už to však bývá, málokdo by dokázal o tomto mimořádném počinu říct zájemcům něco bližšího. Tady odkazuji opět na Opožděné vzpomínky, kde se Evelina Merová  o všem – i s ukázkami – s láskou na více stránkách rozepisuje. Stejně tak vzpomíná na mimořádnou osobnost Fredyho Hirsche: „Plným jménem se jmenoval Alfred Hirsch a narodil se v roce 1916 v německých Cáchách. Po příchodu Hitlera se jeho rodině podařilo emigrovat do Bolivie, Fredy však zůstal v Německu. Odmítal odejít do Jižní Ameriky, krátce uvažoval  o Palestině. V roce 1935 musel rovněž uprchnout, přesídlil do Československa….především se věnoval sportovní výchově. Působil v Brně, v Ostravě a na Slovensku, později také v Praze. Do ghetta přijel koncem roku 1941….Navzdory prožitým útrapám to byl nadále velmi pohledný mladý muž…Neustále něco organizoval v náš prospěch…Fredy byl dobrý, ale přísný člověk. Pamatuji si, jak nám prohlížel krk a uši, obojí muselo být čisté, což v podmínkách tábora nebylo snadné….ovšem snahy o dodržování hygieny byly v koncentračním táboře otázkou života a smrti. Vši přenášely tyfus a tyfus znamenal epidemii a smrt. Také prohlížel naše nádobí, než jsme se dali do jídla. I to muselo být čisté. Naše betreuerka Zuzana Růžičková, pozdější světoznámá cembalistka, dokonce pro naši dětskou skupinu zvanou Tabaat (hebrejsky prsten) složila říkanku, kterou jsme před jídlem odrecitovali:

Ve skupině Tabaat

máme všichni velký hlad.

Není ale proč se smát,

neb musíme nádobí si čisté brát,

nebo bude Fredy řvát.

            Fredy Hirsch zemřel za ne zcela vyjasněných okolností v předvečer velké tragedie, kterou málokdy vzpomeneme: v noci na 8.března 1944 zemřelo v plynových komorách 3 791 židovských dětí, mužů a žen z tzv. rodinného tábora. Evelina Merová vzpomíná:  „Fredy byl mimořádná osobnost a zaslouží si malé ohlédnutí. Zde je Moje malá vzpomínka na Fredyho Hirsche:

Život by byl šedý,

kdyby nebyl Fredy,

zapískal nám na píšťalku,

až jsme z toho bledý…

 

              S osobností Fredyho Hirsche se pojí ještě jedna zajímavá vzpomínka, a to i ve spojitosti s výše zmiňovaným článkem v Lidových novinách. Evelina Merová píše: „ Fredy chodil vždy vzpřímeně a ve styku s esesmany vystupoval přirozeně sebevědomě“. V novinovém článku Film jako nástroj terezínské lži  se dovídáme, že první z nacistických propagačních filmů v Terezíně natočila česká filmová producentka, scénáristka a režisérka Irena Dodalová, která v roce 1942 byla v tomto místě hrůzy – jak píše autorka článku – „ nejzkušenější filmovou profesionálkou“. A pokračuje, že „…v pozici vedoucí produkce komunikovala Dodalová se zástupci německé moci bezproblémovou němčinou, jelikož se narodila do bilingvní rodiny. Chovala se sebevědomě, což prý k přežití pomáhalo“. Je třeba dodat, že se v článku dovídáme o následném statečném chování této ženy.

            Evelina Merová po odchodu do důchodu v roce 1995 přesídlila natrvalo do staré vlasti, žije v Praze, kde také v roce 2008 sepsala svůj Životopis, který se nevešel na jednu stránku, což je podtitul její knížky. Syn Víťa „…v roce 1990 odjel do Německa na návštěvu, ze které se už nemínil vrátit. Dnes je uznávaným architektem a malířem…..Dnes pro mě situace nepostrádá jistou ironii – po všem, co jsem prožila, mám rodinu v Německu, narodila se zde má vnučka, která mluví německy, navštěvuje německé gymnázium a v Německu je doma….dcera Irena a její rodina žijí v Sankt Petěrburgu, dokonce v našem starém bytě, ke kterému mě váže tolik vzpomínek. Já žiji na půli cesty mezi oběma městy. Ale zároveň žijeme v Evropě bez hranic. Můžeme se vídat, jak chceme“.

            Velmi aktuální jsou v knížce Opožděné vzpomínky postřehy autorky, která ve vzpomínkách na svou domovinu prožila čtyři desítky let v sovětském Leningradě.  V mnohém pro mě nejsou vůbec překvapující, jinými slovy jsem se před časem dozvěděla totéž – o nás samých –od své obdivuhodné paní profesorky v „oprašovacím“ kurzu ruštiny, která jako profesorka angličtiny a francouzštiny žije a pracuje od roku 1997 v České republice. Evelina Merová o tom píše následovně:Občas se mě lidé ptají na rozdíly v životě v Československu a v Sovětském svazu a rovněž na rozdíly mezi Čechy a Rusy. Na takovou všeobecnou otázku je těžké odpovědět. Možná existuje „typický Čech“, člověk s charakteristickými vlastnostmi malého národa, který v sobě nese zkušenosti ze středoevropské historie. Ale ruská společnost, a to nemluvím o mnohonárodnostní v bývalém Sovětském svazu, je nesmírně rozvrstvená, takže o „typickém Rusovi“ bych si nedovolila hovořit. Žila jsem také pouze v Leningradě a celý život se stýkala s určitým okruhem lidí. Ale když občas v Praze zaslechnu, co si Češi o Rusech myslí, cítím, že jejich názory jsou klišé a že ruskou povahu neznají.

         Po materiální stránce se lidem v mé staré vlasti žilo mnohem lépe, i když oni to tak možná nevnímali, protože od poloviny šedesátých let měli možnost více nahlédnout do života na Západě. Povšimla jsem si ovšem, že některým z těch, kterým se dařilo dobře, nesvoboda příliš nevadila. Zdálo se mi také, že v Praze je mezi mými známými ve srovnání s Leningradem mnohem více členů strany. Je ovšem pravda, že mezi našimi přáteli v Rusku bylo hodně Židů, těm režim tradičně nedůvěřoval, a proto si je patrně také nepřál mít v řadách KSSS. A „sympatie“ byly zjevně i opačné. Také oslovení „soudruhu“ a „soudružko“, se kterým se člověk v Československu v úředním styku běžně setkával, v SSSR neexistovalo, podobně jako stranický pozdrav „Čest práci“. Prvomájové průvody se samozřejmě konaly, ale nevnímali jsme je jako nutný „existenční pochod“, jak jsem zaslechla ve staré vlasti. Spousta lidí to brala jako svátek či výlet a vzala s sebou děti. Na druhé straně, když se člověk průvodu nezúčastnil, mohlo se stát, že mu to později bylo vytknuto, ale sankce žádné nebyly. Že by nás napadlo, že se kvůli tomu naše děti nedostanou na vysokou školu? To určitě ne. Vzpomínám si také na jednu scénu z filmu „Kolja“,kdy domovnice vytýká nájemníkovi, že při nějaké oficiální příležitosti nevyvěsil praporky. „Říkal jste, že vyvěsíte, a zase jste nevyvěsil.“ Podobný důkaz loajality s režimem se u nás nevyžadoval. A když se v Československu na schůzích a při podobných příležitostech rozdávaly zdarma párky, připadalo mi to už úplně jako partajní maloměšťáctví.  Nic lichotivého – prostě Poturčenec horší Turka!

         Přiznávám, že zjištění o zákazu promítání některých propagandistických filmů z doby druhé světové války ve mně nejprve vyvolalo vlnu nevole. Tak zase cenzura? Zase si někdo osobuje právo rozhodovat, co smím, nebo nesmím vidět? Pak jsem se rozhlédla kolem sebe, pustila si rozhlas, podívala se na televizi, očima přelétla nabídku novin a časopisů a…. připomenula si citát Oscara Wilda, se kterým jsem se setkala v perfektních dopisech Jiřího Voskovce: Truth is never simple –and rarely pure (Pravda není nikdy prostá – a jen málokdy čistá). Nejen v otázce promítání či nepromítání propagandistických fašistických filmů není na místě ptát se KDO, ale CO rozhoduje. Půda se připravuje v rodinách – a ve škole.

 MEROVÁ, E.  Opožděné vzpomínky. Brno: Společnost pro odbornou literaturu –Barrister and  

                        Principal, 2009. ISBN 978-80-87029-52-7.

Voskovec – Wachsmann. Z rodinné kroniky a dopisů. Uspořádala a úvodní vzpomínkovou   

                        statí  a poznámkami opatřila Adriena Borovičková (Voskovcova neteř)

                       Praha: nakladatelství Krechler, 2005. ISBN 80-903455-2-2.

GEROVÁ, E.   Film jako nástroj terezínské lži. In: Lidové noviny/Orientace, 4.10.2014, s.24

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.